Prolog
8. 10. 2011
Anglie, 1665
Noční vzduch proťal výkřik. Sžíravou bolestí vyplnil rozlehlou komnatu a rozezněl se klenutými chodbami. Služebnictvo krčící se v nižších podlažích hradu se pokoušelo zacpat si uši, aby uniklo tomu pronikavému úpění. Dokonce i ostřílení, zkušení vojáci v kasárnách vzhlíželi s modlitbou na rtech k měsíci, pradávnému ochránci před silami noci.
V jižní věži vévoda z Granvillu přecházel svou soukromou knihovnou, tvář staženou stínem nelibosti. Na rozdíl od svých poddaných nevraštil čelo ve snaze odvrátit pohled zlých očí. A proč by měl?
Zlo už udeřilo. Zmocnilo se jeho domova a odvážilo se poskvrnit jej svou nečistotou.
Jediné, co zbývalo, bylo očistit ono zamoření nemilosrdným protiúderem.
Přitáhl si kápi pláště, aby zcela skryl svou nemocí poznamenanou tvář, a chmurně pokrčil rameny. Trpělivost, opakoval si stále dokola. Už brzy měsíc dosáhne správ-ného
postavení. A poté bude už konečně rituál završen. Dítě, které nechal obětovat, se stane jejich drahocenným Kalichem, tak jeho utrpení bude už na věky konec.
Náhle se otočil na podpatku a zamířil přímo k uzounkému oknu, které skýtalo výhled na úrodnou krajinu. Vdáli mohl tušit slabé záblesky světel. Pokrčil rameny. Londýn. Špinavý, rolníky zamořený Londýn, jenž zaplatí za své odporné hříchy.
Trest, který se valí ze zchátralých nevěstinců a razí si svou cestu do svatyň.
Zaťal ruce v pěst. Bylo to neodvratitelné. Byl pouhým člověkem. Zbožným mužem, jenž byl vždy vysoce vážen pro svou bezúhonnost. Takže když zjistil, že... se nakazil touto odpornou nemocí', bylo to, jako by se všechno obrátilo proti němu.
To byl samozřejmě jediný důvod, proč povolil pohanům vstoupit do svého sídla. A s sebou přivést stvůru zla, která byla v současné době spoutaná v jeho žaláři.
Slíbili mu lék.
Slíbili mu, že ho zbaví moru, který mu ukrádal život.
A jediné, co si žádali na oplátku, byla jeho dcera.
