9. kapitola
8. 10. 2011
BĚHEM UPLYNULÝCH STALETÍ DOSTAL DANTE NEJEDNU LEKCI.
Nikdy si nedávat k večeři opilce. Nikdy se neotáčet zády k rozčílené ženě. Nikdy nesázet na koně jménem Štístko. Nikdy nevyzývat mocného démona na souboj po flašce džinu.
A nikdy, nikdy nepřehlížet základní instinkty.
Ta poslední lekce byla nejtěžší a nejlépe si ji zapamatoval, což byl jediný důvod, proč nezamířili rovnou k sídlu čarodějnic, ačkoliv jej cítil jen míli poté, co opustili továrnu.
Něco tu nehrálo, říkal si, když se přiblížili. Ledový chlad mu přejel po kůži a ve vzduchu cítil krev.
Bitva musela být svedena někde poblíž. Bitva, která zahrnovala mocnou magii a drtivou porážku.
Dante obešel stromy, které mu bránily ve výhledu na čarodějnické doupě, a pokoušel se zjistit dopředu, jaké nebezpečí na ně čeká. Necítil žádné démony, ale už si byl dávno vědom, že to nemusejí být jen stvoření noci, která představují největší hrozbu.
A samozřejmě to ho trápilo nejvíc.
Zatraceně.
Nelíbil se mu pocit, že by ho ten neviděný nepřítel tahal za nos. A přece, co mu zbývalo než jít kupředu?
Musel najít ty čarodějnice.
Dokonce i kdyby ho měly zabít.
Což byla myšlenka, která ho maximálně vytáčela.
Když se otočil přes rameno, spatřil Abby, jak sebou zmítá, aby uvolnila košili ze spárů trnitého keře. Musel se usmát. Ona opravdu byla tím nejneobvyklejším ze všech stvoření. Tak vzácná a drahocenná jako ten nejkrásnější drahokam.
Jakoby vycítila jeho pohled, trhla hlavou nahoru a pohlédla na něj s onou proslulou rozmrzelostí, již si pravděpodobně schovávala pouze pro něj.
"Zatraceně, když už budeme bloudit v kruhu, nemohli bychom to alespoň dělat někde, kde se prodává mokka zmrzlina a mají tam klimatizaci?"
"Nechodíme v kruhu," namítl automaticky a pak se lehce ušklíbl. "Minimálně ne zcela přesně."
"Předpokládám, že máš nějakou schopnost netopýřího vidění?"
Jeho obočí vystřelilo nahoru. "Víš, že netopýři jsou skoro slepí?"
Zaskřípěla zuby. "Tak potom upířího vidění."
Pokrčil rameny. "Nestěžuju si, vidím docela dobře, tedy ne že by na tom nějak moc záleželo. Nedívám se po jejich skrýši."
"Cože?" Její oči nebezpečně zaplály ve svitu zapadajícího měsíce. "Přísahám bohu, Dante, že jestli jsi mě vodil tímhle zmutovaným trním kvůli nějakému pitomému vtípku, já tě probodnu ků -"
"Probodneš mě kůlem, ano, já vím," protáhl. "Možná bys měla zkusit být méně předvídatelná, miláčku."
"Nedal jsi mi příležitost, abych dořekla, kam ti ten kůl zarazím," vyštěkla.
Pobaveně se usmál. "To je pravda."
"Proboha, jestliže nehledáme sídlo čarodějnic, tak co tady, sakra, děláme?"
"Řekl jsem, že se nedívám po jejich sídle, což opravdu nedělám," opravil ji plynule. "Pokouším se je ucítit."
Nasupená zlost z ní pomalu opadala, když si uvědomila svůj unáhlený mylný soud.
"Och. A máš nějakou stopu?"
Ledové zachvění opět přeběhlo po Dantově kůži, když se otočil čelem ke skryté skrýši čarodějnic.
"Je to jenom za tím stromořadím."
Pohlédla stejným směrem jako on a přimhouřila oči. "Pro tentokrát ti budu důvěřovat a snad z toho nebude zas nějaký klukovský podraz."
"Je to tam."
"Tak na co potom čekáme?" Vyslala k němu zmatené zamračení. "Myslela jsem, že už to chceš mít za sebou."
"Něco není v pořádku."
Cítil, jak je po jeho otevřeném přiznání ve střehu. Očividně se - ať už vůči němu cítila cokoliv - minimálně naučila důvěřovat jeho instinktům.
To pomyšlení ho zahřálo, ale rychle se ovládl.
U všech čertů, choval se tak sentimentálně jako obyčejný smrtelník. Představit si nesmrtelného upíra, jak žebrá o drobky náklonnosti, které mu předhazovala tato žena, pro něj bylo hodně ponižující.
Možná, že by se měl nechat probodnout kůlem.
"Jak můžeš vědět, že je něco špatně?" zeptala se ho tichým šepotem. Dante se musel snažit, aby přiměl své myšlenky navrátit se k aktuálním potížím. Kolem nich bylo jistě víc než dost problémů, které bylo třeba řešit.
"Cítím krev."
"Krev?"
"Mnoho krve."
"Ach bože!"
"Musím zjistit, co se stalo."
bez varování se natáhl a sevřel její prsty svými. Její teplo rychle přešlo do jeho kůže a celého jeho těla.
"Myslíš si, že na čarodějnice mohl někdo zaútočit?"
Nemělo smysl lhát. Ne, když se blížili k jejich skrýši.
"Ano."
"Já...," odmlčela se, naklonila hlavu a pohlédla na něj s přimhouřenýma očima. "Ty se tam chystáš vypravit sám a mne nechat tady, že je to tak?"
"Ne," rozhodl se rychle. "Dokud nebudu vědět, co se stalo, tak si nemůžu být jistý, jestli se tady stále něco neplíží a nevyčkává."
Sevřela pevně jeho prsty. "Musel jsi říct zrovna tohle, viď?"
"Chtěl jsem, abys byla ve střehu."
Znechuceně si povzdychla nad jeho varováním. "Prodírám se temnotou s upírem po boku, abychom našli spolek čarodějnic, které nás možná nechají na živu a možná taky ne. Myslíš si, že nejsem ve střehu?"
Lehce si ji přitáhl blíž k sobě a něžně uchopil její hlavu do dlaní.
"Spíš si myslím, že to nejhorší teprve přijde," zamumlal.
"Výborně." Dovolila svému pohledu, aby se střetl s jeho, a na okamžik strnula. Poznání ostré jako břitva se jí odrazilo v očích. S lehkým potřesením hlavy udělala neohrabaný krůček zpět. "Myslím, že bychom se s tím měli tedy vypořádat, ať už to máme za sebou."
Sklonil se a sladce jí políbil na chvějící se rty.
"Drž se za mnou, a když ucítíš cokoliv, dej mi to vědět," zašeptal proti jejím ústům.
Když se odtáhl zpět, těžce si povzdechla. "Slibuji ti, že budeš první, kdo uslyší můj křik."
"Dobře."
Ruku v ruce vyrazili. Dante ji vedl přesně k houštině stromů. Abby za ním klopýtala a občas zaklela a nadávala na podrost, ale podařilo se jí držet tempo s jeho lehkým krokem. Za necelou čtvrt hodinu vystoupili na volné prostranství.
Přesně uprostřed stála prostá třípatrová cihlová stavba s dřevěnou přístavbou. Nebylo tu nic, co by napovídalo, že jde o něco jiného než o farmu. Po pravdě to bylo až depresivně normální.
Přesně to, co si čarodějnice přály.
Na rozdíl od upírů neměly schopnost skrývat se před zvědavými pohledy, byly přinuceny obývat nějaký nenápadný úkryt.
Abby se váhavě postavila vedle Danta. Obočí měla stažené nejistotou.
"Jsi si jistý, že tady v tom žijí čarodějnice?"
"Ano," zašeptal a vedl ji opatrně stíny blíže ke stavení.
"Vypadá to tu -"
"Mrtvě?" dokončil a zastavil se, když došli k velkému bočnímu oknu.
"Ano, tak by se to dalo shrnout," souhlasila rozechvěle.
Rychlý pohled skrz zabarvená skla to také dobře shrnul. Masakr a krveprolití bylo impozantní, hodné té nejtemnější duše. Dante rázem vyhodnotil situaci. Bylo jasné, že nikdo uvnitř už nemůže říct, co se stalo.
Odtáhl se a zkoumal pohledem zbývající budovy.
"Hodláš jít dovnitř?" zeptala se Abby za jeho zády.
"Ne. Já nemohu vstoupit."
"Sakra!"
Otočil se a ironicky se usmál. "Vlastně je to spíš dobrá zpráva."
"Proč?"
"Znamená to, že alespoň některé z čarodějnic přežily útok," vysvětlil. "Jinak by byla ochranná magická bariéra prolomena."
"Cože?"
Jeho nemrtvé srdce sebou škublo při pohledu na její rysy, které byly tak nevinně křehké.
"Na tom nezáleží. Musely utéct. Uvidím, jestli se mi podaří zachytit jejich stopu."
Abbyina ústa se zděšeně otevřela. "Další chození?"
Dante zvažoval, co dál. Pro tuhle chvíli byli sami.
"Můžeš tady na mne počkat. Nepůjdu daleko."
Hryzla si dolní ret. Hrůza, kterou se pokoušela držet na uzdě, byla téměř viditelná i v temnotě, která je obklopovala.
"Tvoje definice slova daleko je značně odlišná od té mé," zabrblala.
Pohladil ji po bradě a zvedl jí hlavu. Čekal, dokud se nepodívá do jeho pátravých očí, a potom se na ni konejšivě usmál.
"Stačí jen, když zavoláš, a já rychle přiběhnu."
"Slibuješ?" "Na své prokleté srdce," odpověděl něžně.
Lehce se usmála, její oči však zůstávaly temné nejistotou. "Tak platí."
Dante vzal její tvář do dlaní, políbil ji na čelo a potom se odtáhl, aby na ni ponuře pohlédl.
"Abby..."
"Copak?"
"Řekl bych, že by ses měla zdržovat dále od oken. Nedívej se do nich. Je to tu špatné. Opravdu špatné."
Jen co vyslovil své varování, Dante se otočil a vyrazil přímo k přístavbám. Jestli nějaké čarodějnice uprchly, měl by být schopen sledovat jejich stopu. Domníval se, že by bylo příliš troufalé doufat, že se mohou skrývat mezi blízkými stromy.
Během posledních tří století neudělaly nikdy nic, co by mohl nazvat jednoduchým.
Nedívej se. Nedívej se. Nedívej se.
Dantova poslední slova zněla ozvěnou v Abbyině mysli.
Věděla, že má pravdu. Nechtěla vidět nic - cokoliv - co by mohlo být uvnitř. Bůhví, že během minulých hodin už viděla dost na celou řadu životů. V neposlední řadě například chodící tělo, které odmítlo zůstat ve svém hrobě.
Ale navzdory tomu nemohla svým nohám zabránit, aby se nepohybovaly kupředu. Přitiskla tvář na sklo.
V první chvíli neviděla nic než šero, a tak jí projel hluboký záchvěv úlevy. Potom, když už se připravovala odtrhnout od skla, se její pohled posunul dopředu k blízké stěně a ona couvla s hrůzou zpět.
Tak strašné moc krve...
Byla úplné všude.
A... věci, na které nechtěla vůbec myslet.
Předklonila se a rozdýchávala stoupající nevolnost.
"Musela ses podívat, že ano?" protáhl temný hlas, silná paže ji objala a přitáhla si ji blíž.
"Neměl jsi mi říkat, abych to nedělala."
Přitiskl si její hlavu na rameno. "Tak nějak jsem tušil, že to skončí, jako kdyby to byla moje chyba."
Upírův dotyk jí uklidnil mnohem víc, než by se od rozumné ženy očekávalo. Přinutila se odtáhnout.
"Našel jsi stopu?"
Navzdory tmě viděla velice dobře jeho úšklebek.
"Vede jen k poslední přístavbě, což je pravděpodobně garáž. A tam se stopa ztrácí."
Protočila oči v sloup. "Neříkej mi, že ujely v nějakém čarodějnickém autě?"
"Nejspíš něco na ten způsob."
Abby se zhluboka nadechla. Věděla, že by měla být zklamaná.
Bez čarodějnic zůstával její život v ohrožení. Všechny ty strašidelné, hrůzostrašné, polomrtvé věci budou pokračovat v jejím stíhání. A Fénix, který se zabydlel v jejím těle, bude pokračovat v jejím předělávání, jako kdyby byla nějaký levný pokoj na koleji.
Avšak zklamání, které měla zamknuté v srdci, jí pozoruhodně připomínalo úlevu.
"Takže co teď?" zeptala se ve snaze, aby její hlas zněl spíš rezignovaně než triumfálně.
Dante zvedl hlavu a nasál noční vzduch. "Úsvit se již blíží. Musím si najít nějaké místo, kde přečkám den."
"Och. Mohli bychom se vrátit k továrnám."
"Myslím, že musí být i něco blíž. Můžeš ještě chodit?"
Nohy už jí z neustálé bolesti úplně dřevěněly, takže je téměř necítila. "Zvládnu to."
Pomalý, nevyzpytatelný úsměv zvlnil jeho rty. "Nikdy mne nepřestaneš udivovat, miláčku."
Překvapena těmi hlubokými slovy, Abby neměla čas přemýšlet, co tím myslel, protože ji vzápětí uchopil za ruku a táhl ji přes mýtinu k lesům na druhé straně.
V tichosti - Dante v tichosti a ona s lámáním větviček, šploucháním bahna, mumláním kleteb a fňukáním bolestí, když si ukopla palec o spadlou větev - se prodírali temnotou. Abby rychle ztratila pojem o čase, jak se soustředila jen na to, aby přiměla své nohy k pohybu, ale Dante nakonec zpomalil své rychlé tempo.
"Tak jsme tady," hlesl a natáhl se, aby odstrčil stranou těžkou oponu břečťanu, která zarůstala úbočí menšího kopce. "Není to tedy úplně pětihvězdičkový hotel, ale je tu tma."
"A vlhko," konstatovala Abby, když se skrčila, aby mohla Danta následovat úzkým tunelem do malé kruhové jeskyně.
Sám si sedl na písčitou zem a zatáhl ji za ruku, aby se usadila vedle něj.
"Podívej se na to takhle, alespoň to není krypta," poukázal suše.
Ačkoliv nebyla příliš okouzlená nízkým stropem a mechem porostlými stěnami, musela uznat, že je nesporně úleva nemít kolem sebe ležící mrtvá těla.
"Tím chceš říct, že bych měla být vděčná za takové malé laskavosti?"
"Dobře, můžeš být také potěšena mou společností. Ta dokáže i vlhkou jeskyni proměnit v ráj."
"Bože, opravdu by ses měl nad sebou zamyslet, Dante," opáčila malomyslně, přitáhla si kolena k bradě a objala je rukama.
Dobře cítil, jak se Abby lehce otřásla, a posunul se, aby si prohlédl její bledou tvář.
"Je ti zima?"
"Trochu."
"Tady." Obtočil jí ruku kolem ramen a přitáhl si ji blíže k sobě. Položil jí tvář na temeno hlavy. "Mělo by se to tu zahřát, až vyjde slunce."
V jeho těle nebylo žádné teplo, ale to neznamenalo, že se jí nezačínala zahřívat krev. Sakra, bylo to tak dávno, kdy ji naposledy držely v náručí mužské ruce. Živé nebo mrtvé. Tak dávno, že cítila opojnou chuť probouzející se vášně.
A nemohla popřít, že by po Dantem nepokukovala už několik měsíců. Sžíravá touha, která ji trápila, zřejmě neměla smysl pro načasování, proklatě.
"Měla bys zkusit spát," porušil Dante ticho, zatímco si jeho prsty bezcílně pohrávaly s pramínkem jejích vlasů. "Budu hlídat."
Přísně obrátila své myšlenky k palčivějším problémům. Její slabost pro tohoto upíra musí ustoupit na druhé místo až za hrozící nebezpečí.
"Jsem příliš daleka tomu, abych dokázala spát."
"Nedokážu si představit proč," řekl suše.
"Mám ti vylíčit seznam?"
"Není třeba."
Lehce si povzdychla. "Jsme úplně v pasti, není to tak?"
Nastala chvilková pauza, během které vážil svá slova. "Nejsem si jistý, jestli bych to řekl přímo takhle, ale ten útok na čarodějnice naši situaci výrazně zkomplikoval."
"Kdo by udělal takovou věc?"
"To je otázka." Jeho hlas měl v sobě cosi smrtícího, což prozrazovalo, že zdaleka není tak vyrovnaný, jak přál vypadat. "Démon by neprošel skrz bariéru a člověk by zas nedokázal způsobit takovou zkázu."
Otřásla se hrůzou. "Bože, ne, bylo to příšerné."
"Ledaže..."
"Ledaže co?"
"Člověk, který by sloužil Knížeti Temnot, by mohl být schopen shromáždit takové obrovské množství síly."
Abby se ani nesnažila skrývat svůj šok. Nikdy jí nepřišlo na mysl, že by takového masakru byl chopen někdo jiný, než zrůdné monstrum.
"Člověk?"
Zarazil se nad jejím zřejmým překvapením. "Myslíš že pouze démoni jsou schopni zla?"
Hrubost v jeho hlase ji na tváři vykouzlila napjatý výraz.
"Ne," řekla omluvně. "Velice dobře znám zlo, které jsou lidé schopni."
Zatvářil se žalostně. "Promiň, záhady prostě nesnáším.
"Zjistila jsem, že o ně také moc nestojím," prohlásila a neochotně se přinutila soustředit na hrůzy, které je pronásledovaly v uplynulých dnech. "Myslíš, že na čarodějnice zaútočila ta samá osoba, která zabila Selenu?"
"Vůbec netuším."
Abby se nevesele zasmála. "Dobře, teď nám vážně chybí, že nejsme Nancy Drewová a Hercules Poirot."
"Ne." Cítila, jak přejel tváří po jejích vlasech a rty jemně přitiskl k jejímu spánku. "Nejsem zrovna šampion že, zlatíčko?"
Zaklonila hlavu, aby na něj po takových směšných slovech mohla zpříma pohlédnout. "Nemluv takhle. Kdy nebylo tebe, byla bych už dávno mrtvá."
Takovou vášnivou obhajobu si snad ani nezasluhoval. "Místo toho se schováváš v jeskyni a nejsi o nic blíž zbavení se Fénixe než na začátku."
Posunul se a tím si ji přitiskl ještě pevněji ke svému tvrdému tělu. Její srdce poskočilo, rozbušilo se a uvízlo někde blízko jejího hrdla.
Nemysli na to, Abby, řekla přísně sama sobě. Nemysli na ty štíhlé, šikovné prsty, které ti přejíždějí po holé kůži. Nebo na ty rty laskající citlivá místa. Nebo na své nohy obtočené kolem jeho pasu, když on...
Ach, sakra!
Roztávala vedle jeho pevného a tvrdého těla. Její oči potemněly myšlenkami, se kterými byla unavená bojovat.
"Slyšela jsem dobře, když jsi sliboval, že tvoje přítomnost udělá z téhle jeskyně ráj?"
Celkem bystře - na to že byl muž - Dante vycítil změnu atmosféry. Jeho stříbrné oči potemněly, když dovolil svému pohledu dlouze spočinout na její tváři.
"Abby?" zašeptal.
Nedala si čas, aby zvážila své zbrklé počínání. Abby se pouze natáhla a zabořila ruce do jeho úžasných vlasů. Srdce jí bušilo se zběsilou rychlostí a pomalu nemohla popadnout dech.
"Nechci myslet na démony nebo čarodějnice ani na žádné další děsivé nestvůry, které se mě pokoušejí zabít."
Jeho ruce se kolem ní sevřely a s lehkostí ji nadzvedly, takže si hleděli z očí do očí.
"Co si přeješ?" vydechl a jeho prsty mezitím cestovaly po její páteři.
"Tebe!" políbila ho s veškerou vášní, která v ní hořela. "Chci tě."
