8. kapitola
8. 10. 2011
O MNOHO HODIN POZDĚJI Dante stále pokračoval ve svém lovu mlčenlivými okraji města. Po jeho boku seděla výjimečně potichu Abby, protože právě polykala bylinkový lektvar, u kterého trval na tom, že jej musí vypít.
Příliš tichá, uvědomil si, když pohlédl na jemný profil, zbarvený do stříbrna měsíčním svitem.
Ačkoliv Abby si vždy dávala pozor, aby si ostatní nepouštěla k tělu, tohle naprosté mlčení jí nebylo podobné. Když už nic jiného, tak si alespoň měla stěžovat na jejich marné pátrání po nějaké stopě po čarodějnicích. Nebo mu měla vyčítat jeho smrtící ex-milenky. Nebo mu alespoň mluvit do řízení.
Místo toho si seděla schoulená v sedadle, popíjela své bylinky a...
Dantovo zamračení se ještě prohloubilo. Broukala si? U ďasa! S tou ženou bylo evidentně něco v nepořádku. Dante zpomalil auto a opatrně si odkašlal. "Abby?"
"Mmmm?"
"Jsi v pořádku?"
"Myslím, že jo."
Dobře, to nevypadalo až tak příšerně špatně. Minimálně aspoň nebyla strnulá v nějakém zvláštním komatu.
"O čem přemýšlíš?"
"Mají všichni upíři luxusní porsche?"
Střelil po ní tázavým pohledem. To bylo to, nad čím přemýšlela? O nejoblíbenějších dopravních prostředcích upírů?
"Samozřejmě, že ne," odpověděl pomalu. "Znám několik upírů, kteří dávají přednost jaguárům, a dokonce jednoho, kterému tluče srdce jen pro jeho lamborgini. Tedy netluče, ale nemohl jsem si odpustit slovní hříčku."
"Ach," ukázala na něj prstem. "Věděla jsem, že se tu děje něco podezřelého. Vždycky jsem si myslela, že všichni bohatí lidé zaprodali své duše ďáblu. A oni to byli zatím démoni."
"Ano, je to celé jedno velké podlé spiknutí."
Ona se skutečně zachichotala. Zachichotala! Potom se znovu zhluboka napila, otočila hlavu na měkkém koženém sedadle a podívala se na něj s přimhouřenýma očima.
"Co se vlastně stalo se dny, kdy se upíři potulovali po kanálech a žili ve vlhkých kryptách?"
Pozvedl obočí. "Myslím, že skončily zhruba v tu samou chvíli, kdy se smrtelníci rozhodli vylézt ze svých jeskyní."
"Stejně by ses měl alespoň proměňovat v netopýra nebo mít hrbolaté čelo. Něco upírského."
Oukej. Teď to bylo oficiálně potvrzeno. Smrtelné ženy byly bez výjimek ta nejvíce nepředvídatelná, náladová a nejbláznivější stvoření, která kdy žila na zemi. A tato žena byla šampionka mezi šampionkami v umění přivádět upíra k šílenství. Jednu chvíli byla vyděšená, další naštvaná - a potom bum! - a byla najednou měkká a zranitelná.
Přesto ta chichotající se, rozpustilá nálada byla zřetelná změna. Myslel by si, že je opilá úplně na mol, kdyby to nebylo...
Ou, doprcic! Dante přimhouřil oči a sledoval, jak si opět nemálo přihnula svého nápoje.
To bylo ono!
bylo to už dávno, co do Seleny vstoupil Fénix, takže stačil zapomenout, jaké účinky ty bylinky mohou mít. Za všechna ta léta si na tu směs zvykla, ale přesto nějakou dobu reagovala přesně takovou prostořekou rozverností.
"Abby," zamumlal.
"Mmmmm?"
"Ty piješ Seleniny bylinky?"
"Ano." Usmála se bezstarostně. "A víš co, jakmile se jednou přeneseš přes tu divnou chuť a sem tam nějaké hrudky, tak to není úplně odporné. Mám z toho takové zvláštní... mravenčení."
"Mravenčení?"
Náhle se ušklíbla. "Kromě mého nosu. Vůbec ho necítím. Je tam stále, že ano?"
Dante potlačil smích, když se natáhl a lehce jí zmáčknul nos. Byla neuvěřitelně roztomilá, když byla sjetá.
"Je tu bezpečně stále uprostřed tvojí tváře," ujistil ji.
"Dobře. Nemám ho moc ráda, ale nechtěla bych o něj přijít."
"To ne, nos je věc, kterou je dobré mít." Na chvíli se zahleděl na světlé rysy, pak raději vrátil svůj pohled k potemnělým ulicím. "A tenhle nos je naprosto v pořádku."
"Je příliš krátký a má pihy."
Sevřel prsty pevněji kolem volantu a zatočil na silnic vroubenou řadou stromů.
"Smrtelníci," vydechl nespokojeně. "Proč se musite tak zabývat fyzickým vzhledem? Nejenže se rychle mění ale je také úplně bezvýznamný."
Jeho moudrá slova byla přijata s pohrdlivým odfrknutím. "Mluvíš jako jeden z těch opravdu krásných lidí,' zabrblala. "Je snadné odsuzovat povrchní marnivost když sám vypadáš jako řecký bůh."
"Já jen...," střelil po ní rychlým pohledem. "Ty si myslíš, že vypadám jako řecký bůh?"
"Tedy vlastně spíš jako pirát. Velmi, velmi zkažený pirát."
Pirát? To už neznělo tak dobře jako řecký bůh. Samozřejmě, řekla, že je ten zkažený.
"Dobře, budu to brát jako kompliment."
"Vždyť musíš vědět, že jsi úžasný!"
"Dobře, ale zapomínáš na tu záležitost s odrazy, miláčku," řekl suše. "Netrávím příliš času promenováním před zrcadlem."
"Och... já jsem zapomněla." Škytla. "Promiň."
"Není to tak vzrušující jako proměna v netopýry nebo rohaté čelo, ale i tak je to minimálně upírské."
Pomalu přikývla. "To je pravda, řekla bych. A také máš špičáky."
"Ano, mám špičáky."
Lehce si povzdychla. "Stejně by bylo proměňování se v upíra bezva."
Dantův úsměv opadl. Stále neměla tušení, v jaké monstrum se dokáže proměnit. V její mysli to byly stále jen mýty a pohádky.
"Abby."
"Co je?"
"Myslím, že už jsi pro tuhle chvíli vypila dost těch bylinek."
Nastala krátká pauza. Potom se zavrtěla a narovnala se na sedadle. "Asi máš pravdu. Začíná se mi motat hlava."
Dante zmáčknul tlačítko a nechal otevřít její okénko, aby na ni mohl foukat čerstvý vzduch.
"Lepší?"
"Ano." Naklonila hlavu k okénku a zhluboka se nadechla. "Víš co, myslela jsem si, že bláto by mělo být trochu ostřejší."
Dante se zasmál, když zpomaloval, až auto úplně zastavilo. "Neboj, miláčku, už brzy si užiješ svoje zmrzlinové poháry s horkými malinami místo nekořeněného bláta."
Abby otočila hlavu a podívala se na něj se zvednutým obočím. "Proč jsme zastavili? Už jsme blízko skrýše čarodějnic?"
"To jsem se rozhodl zjistit."
Překvapeně zamrkala. "Dokážeš to poznat?"
"Vlastně spíš doufám, že to ucítím."
"Ble. Čarodějnice smrdí?"
"Čarodějnice ne, ale něco poblíž jejich skrýše," vysvětlil s úsměvem. "Když se Selena vracela z jejich návštěv, vždycky nasákla takovým zvláštním typickým pachem."
Abby naklonila hlavu na stranu. "Jakým druhem zápachu?"
Dante pokrčil rameny. "Nejsem si jistý. Jediné, co vím, je, že vždycky když se vrátila, bych nejraději na několik dní odjel. Bylo to velmi... výrazné."
Abby dlouhou chvíli přemýšlela. "Řeznictví? Koželužna?"
Pozvedl obočí nad jejími naivními slovy. "Poznal bych pach krve, zlatíčko."
"Och... to je pravda. Co třeba ropná rafinérie nebo skládka?"
"Ne, bylo to spíš jako hnijící pšeničné pole."
Zamračila se. Dante jí to neměl za zlé. Dokonce i pro mocného upíra byla neurčitá vůně, kterou neuměl přesně identifikovat, docela velký oříšek. Nebyl žádný MacGyver.
Náhle se bez varování natáhla a pevně mu sevřela paži.
"Ach, můj bože!"
Dante byl okamžitě ve střehu a rozhlížel se kolem, aby se ujistil, že na ně nikdo neútočí. "Co se děje?"
"Vím, kde to je," vydechla.
"Místo, kde sídlí čarodějnice?"
"Ano."
"Jak to?"
"Před mnoha lety můj nejstarší bratr pracoval v továrně s cereáliemi," vysvětlovala. "A když se vracel, tak celý dům několik hodin páchnul shnilou pšenicí."
V cereáliích byla shnilá pšenice? Do prčic. Jak mohlo lidem připadat nechutné, že upíři dávají přednost krvi? Ta minimálně nebyla nikdy nahnilá.
"Za pokus by to stálo," uzavřel. "Kterým směrem?"
"Jižně."
Dante šlápl na plyn a otočil auto na jih. Nebyla žádná záruka, že čarodějnice sídlí skutečně poblíž továrny, ale minimálně to bylo místo, kde se dalo začít.
Když se opět rozhostilo ticho, Dante střelil skrytým pohledem po ženě, která seděla vedle něj. V tuhle chvíli Abby už nehltala čarovné bylinky ani si nebroukala ve spokojeném mlžném opojení. Místo toho měla nakrčené obočí a kousala se do spodního rtu, jako kdyby byla hluboce zamyšlená.
S velkým sebezapřením potlačil nutkání se zeptat, co se jí honí hlavou. Během posledních několika měsíců se naučil o této ženě alespoň to, že by mohla napsat knihu o tvrdohlavosti. Prozradila by jen to, co by chtěla prozradit. Když by to chtěla prozradit.
O dvacet minut později nakonec otočila hlavu a pohledla na něj se ztrápeným výrazem.
"Dante?"
"Ano?"
"Viper vypadal rozčíleně, když jsi s ním předtím mluvil."
Dante rychle sevřel prsty kolem volantu. Předpokládal, že Abby byla příliš zaměstnaná tím, jak se ujišťovala, že jí žádný z hostů nepůjde potají po krku, než aby si všímala jeho konfrontace s upírským přítelem. Zdálo se, že ani hotel plný upírů a démonů vyžívajících se v orgiích ji nemohl pořádně rozptýlit.
"Nebyl zrovna horlivý, co se týkalo svěření mi klíčků od jeho nejoblíbenějšího porsche," odpověděl lehce. "Dokáže být příšerně lakomý, když se jedná o jeho hračky."
"Ne." Odmítavě zavrtěla hlavou. "Nevěřím ti."
"To je příliš drsné, miláčku," protestoval."Nechtěl, abys mě bral k čarodějnicím. Proč?"Dante tiše zaklel. Proklatý Viper a jeho ubohá imitace starostlivé kvočny.
"Nemohla jsi slyšet nic z toho, co bylo řečeno jen mezi námi," marně se pokoušel vztekat.
"Vím, že jste se hádali a že se tě pokoušel o něčem přesvědčit," opáčila. "Strachoval se o to, co ti mohou čarodějnice provést, že je to tak?"
"Viper byl k magii vždycky silně nedůvěřivý." "Dante, já chci pravdu." Zkřížila si ruce na hrudi a dala tím jasně najevo, že jen tak neustoupí. "Ony ti ublíží?'
Pokrčil rameny. "Potřebují mě."
"Potřebovaly tě, ale teď se všechno změnilo," zamumlala, kroužíc nebezpečně blízko kolem pravdy. "po pravdě si myslím, že bychom mohli znovu zvážit, jestli vůbec budeme čarodějnice hledat."
"Cože?"
"Nechci, aby se ti něco stalo."
Dante dál hleděl chmurně na prázdnou silnici. Navzdory nezpochybnitelnému záblesku uspokojení nad je péčí nehodlal z této ženy udělat mučednici.
"Nemáme na výběr, Abby."
"Vždycky je více možností."
Po jejích vstřícných slovech se jeho výraz zatvrdil. "Ne, pokud se máš zbavit Fénixe. Ony jsou jediné schopné přenést sílu na někoho jiného."
Nastala dlouhá pauza. Dante si už začínal myslet, že se mu podařilo Abby přesvědčit a vysvětlit jí to, když tu si odkašlala.
"Potom bych si ho možná měla nechat v sobě."
Auto sebou nebezpečně smýklo, než se Dantemu podařilo získat vládu nad sebou samým. U všech čertů, ta žena ho nikdy nepřestane překvapovat. Opět ho zaskočila. Zpomalil na ncjnižší rychlost a rozladěně a nesouhlasně se na ni zamračil.
"Nevíš, co říkáš," zavrčel. "Nebyla jsi připravená NA to, stát se Kalichem."
Pozvedla obočí. "A Selena byla?"
Ušklíbl se, když si vzpomněl na svou bývalou paní. Ačkoliv Selena byla člověk, vždycky měla tak arogantní chování, jako by čněla nad všemi ostatními. Což nebylo nijak překvapivé u dcery vévody, který byl sám přesvědčen, že se vyrovná nejvyššímu bohu. Selena viděla moc a nesmrtelnost Fénixe jako své právo spíše než jako svou povinnost.
"Ona věděla, do čeho jde," řekl tiše.
Abby se natáhla a lehce se dotkla jeho paže. "Potom mi to řekni."
Dante pečlivě vážil svá slova. Nechtěl ji zbytečně děsit, ale na druhou stranu se musel ujistit, že pochopí přesně, proč je nemožné, aby na sebe vzala takové břemeno.
"Dokážeš si představit, co to znamená být nesmrtelná?" zeptal se nakonec.
"Dobře, dovedu si představit, že to dělá z životního pojištění poměrně zbytečnou věc."
"Abby," řekl příkře.
Zvedla ramena. "Připouštím, že jsem nikdy neměla důvod o tom příliš přemýšlet."
"Znamená to vidět svou rodinu a přátele stárnout, scházet a umírat, zatímco ty se vůbec neměníš a zůstáváš stejná," řekl jí ostře. "Znamená to vidět život, jak kolem tebe protéká, aniž by se tě vůbec dotkl. Znamená to být úplně sám."
Nevesele se zasmála. "Moji takzvaní příbuzní by měli být na plakátu jako reklama na dysfunkční rodinu. Můj otec nás terorizoval a pak nás opustil, moje matka se upila k předčasné smrti a moji bratři upláchli z Chicaga ve chvíli, kdy mohli uniknout." Nastala chvíle ticha. "Vždycky jsem byla sama," zašeptala do tmy.
Dante sebou trhl. "Abby..."
Hluboce se nadechla, evidentně litovala krátké chvíle své zranitelnosti.
"Co ještě?"
"Vždycky po tobě půjdou," odpověděl ostře a snažil se ignorovat touhu ji chlácholit. Musel se ujistit, že to pochopí. "Každým okamžikem bude nějaký služebník zla plánovat tvou smrt."
Otočila se v sedadle a pohlédla na něj zpříma. "Ale ty jsi říkal, že se Fénix naučí o sebe postarat sám."
"To ano, ale vždycky tady budou nepřátelé, kteří budou mít tolik sil nebo zoufalství, aby se tě pokusili zničit. Proto jsem byl připoután k duchu Fénixe jako jeho ochránce."
Cítil, jak přejíždí pohledem po jeho strnulém profilu.
"Tak potom mě můžeš chránit."
Dante se otřásl, naskočila mu husí kůže náhlou vlnou sebeopovržení.
"Jako jsem chránil Selenu?" zavrčel.
"Dante, nemůžeš si dávat za vinu -"
"Tady nejde o obviňování, tady jde o fakta," opáčil temným hlasem. "U všech čertů, vždyť ani nevím, co ji zabilo. Což znamená, že čím dříve se dostanu k čarodějnicím, tím lépe."
"Dante..."
"Ne." Otočil se na ni a v očích mu plála divoká záře. "Musíme to udělat pro Fénixe, Abby. Musí být chráněn někým, kdo je nejlépe připraven držet ho v bezpečí."
Abby cítila, že ji zahnal do kouta, a tak si jen frustrovaně povzdechla a opřela se zpátky o měkké kožené sedadlo.
"Nebojuješ úplně čestně, abys věděl."
Ironicky se usmál. "Upír, zlatíčko, nikdy nebojuje čestně. Bojujeme, jen abychom zvítězili."
Téměř za hodinu si Abby statečně probojovávala cestu skrz plevel, který se zmocnil vlády nad industriálním parkem.
Plevel a protivné, radiací zmutované trnité křoví, uvědomila si, když se už posté zastavovala a zachraňovala své džíny před zničením. Doprčic, nikdy neměla ráda přírodu! Byla špinavá a plná lezoucích stvoření a věcí, ze kterých kýchala. A tenhle drobný výlet ji také nepřiměl měnit názor. Proč si ty pitomé čarodějnice prostě nemohly zřídit krámek v místním obchoďáku, dralo se jí neustále na mysl.
Samozřejmě že plevel a trny byly jen malou částí momentálního nepohodlí, uvědomila si zoufale. Měla úplně zauzlovaný a pokroucený žaludek a sucho v ústech, a to všechno určitě jen kvůli čarodějnicím, které hledali.
Dante byl skálopevně přesvědčený, že je to jejich jediná možnost, ale ona si až tak jistá nebyla. Ať už byly motivy čarodějnic jakkoliv vznešené, Abby byla ve svém živém snu svědkem Seleniných proseb o slitování, když magií přinutily mocného ducha, aby vstoupil do jejího těla, a co hůř, jejich opovržení Dantem, když ho spoutaly svými kouzly.
Mohly být ženy, které byly schopny takových skutků, opravdu důvěryhodné?
Abby cítila, jak jí nervózní nevolnost svírá žaludek a otočila se na muže, který šel po jejím boku. Potřebovala zoufale nějaké rozptýlení, jestliže se nechtěla znemožnit tím, že by se otočila, utekla pryč a při tom křičela hrůzou.
"Jestli sis myslel, že mi podlomíš kolena procházkou v měsíčním svitu, Dante, musím ti říct, že to na mě nedělá žádný dojem," škádlila ho napjatým hlasem.
Dante otočil hlavu a blýskl po ní úšklebkem. "Moc se stydím, miláčku. Co může být romantičtějšího než jemný noční vánek -"
"Navoněný výpary z továren."
"Nebo být obklopený přírodou."
"Svědivé, škrábající křoví, zanechávající za sebou velice nepříjemnou vyrážku."
Zasmál se. "Minimálně musíš uznat, že jsi ještě nikdy neměla tak báječného a okouzlujícího sexy společníka."
Dobře, dostal ji, uvědomila si sarkasticky. Ani ve svých nejdivočejších představách si nikdy nepředstavila, že tak ďábelsky pohledný muž může vůbec existovat.
"Možná," zdráhavě připustila. "Ale většina mých schůzek nebyla doplněná partičkou démonů, příšer a zombií."
Svraštil obočí. "Ubozí bastardi. Očividně nepochopili mocný půvab opravdového dobrodružství."
"Dobrodružství?" Abby s úšklebkem odehnala kousavého moskyta. "Dobrodružství je procházení po náměstí Svatého Marka v Benátkách nebo usrkávání kávy v půvabném bistru v Paříži. Ne brodění se vřesem kvůli pátrání po čarodějnicích."
"Vlastně posledně, kdy jsem se pokoušel vychutnávat si kávu v Paříži, tak mi málem usekli hlavu gilotinou," zamumlal. "Takže, jak vidíš, miláčku, všechno je jen záležitostí úhlu pohledu."
Abby klopýtla kvůli takovému přímému doznání. "Dobrý bože, mohl bys s tím přestat?" stěžovala si.
"S čím?"
"Zmiňovat minulost jen tak mimochodem. Myslela jsem si, že jsem stará, protože si pamatuji Melrose Place"
Jenom se zasmál. K čertu s jeho prohnilou upírskou duší. "Byla jsi to ty, kdo zmínil Paříž. Jenom jsem vyjádřil své tamní zkušenosti."
Přejela pohledem po krásných rysech, které svítily v měsíčním světle. "Takže ty jsi byl skutečně v Paříži za vlády revolučního teroru?"
"Na několik nezapomenutelných měsíců," nevesele se usmál. "Navrhoval bych, aby ses tam podívala, když tam zrovna nebude zuřit revoluce."
Abby protočila oči v sloup. Ona v oslnivé, sofistikované Paříži? Ano, v ten samý den, kdy jí narostou křídla a nechá si potetovat zadek.
"Budu na to myslet a přidám si to ke svým nikdy nesplnitelným přáním," řekla suše.
Jeho oči zaplály jako tekuté stříbro. "Kdo ví, co může přinést budoucnost, miláčku? Ještě před několika dny jsi nečekala, že budeš utíkat po boku upíra nebo bojovat za záchranu světa."
"Stejně to bylo pravděpodobnější než luxusní dovolená ve Francii."
Natáhl se a zatahal za pramínek vlasů, který se jí uvolnil z copu. "Jsi příliš mladá na to, abys byla takhle cynická."
"Jsem realistická, ne cynická," opravila ho přísně. "Dovolená v Paříži není pro ženy, které berou minimální mzdu a -" Náhle se zastavila, oči rozšířené hrůzou. "U všech pekel!"
Danta se zmocnil nepokoj a pátravé se rozhlížel okolo. "Co se děje?"
"Přišla jsem o práci a na účtě nemám skoro nic."
Na chvíli nastalo napjaté ticho, ale pak Dante zaklonil hlavu a zcela nesoucitně se rozesmál. Abby se zamračila a dala si ruce v bok.
"Co je tu tak směšného?"
Natáhl se, aby ji pohladil po tváři svými štíhlými prsty. "Stala ses Kalichem pro mocného ducha, bojovala jsi s démony a právě se jdeš vydat všanc záludným čarodějnicím. A ty se teď trápíš, jestli budeš moci zaplatit nájem nebo ne?"
Přimhouřila oči nad jeho pobavením. "Strachuji se o to, abych nestrávila své dny tlačením nákupního vozíku ulicemi a spaním pod lavičkou v parku - což jsou velice reálné možnosti, které jsou stejně špatné jako jakýkoliv démon nebo čarodějnice."
Svraštil obočí a přejel jí prsty až k bradě. "Ty si myslíš, že bych dopustil, abys skončila na ulici?"
Do srdce se jí vkradla jakási neznámá bolest. Už brzy z ní čarodějnice mohou sejmout zaklínadlo a tím připoutají Danta k nějaké jiné ženě. Proč by se o ní měl potom vůbec starat nebo jí věnovat i sebemenší péči?
Byli příslovečnými loděmi - nebo v tomto případě upírem a smrtelnicí - proplouvajícími nocí.
Abby se kvůli tomu trápila mnohem více, než si byla ochotna připustit. Děsila ji myšlenka, že bude opět úplně sama. Přesto se přinutila k povzbudivému úsměvu.
"Dobře, ty jsi zamkl svou bývalou milenku ve sklepě."
"Pouze v sebeobraně." Jeho prsty se pevněji sevřely kolem její tváře. "Slíbil jsem, že nenechám nikoho, aby ti ublížil, Abby. Nikdo a nic. A to je slib, který hodlám splnit, ať už budoucnost přinese cokoliv."
Musela polknout knedlík, který jí narostl v krku. Zvedla ruku, aby svými prsty překryla Dantovu dlaň na své tváři. Proboha, on věděl, jak si získat ženino srdce.
"Dante," vydechla měkce.
Tiché vzdychnutí se vydralo z jeho hrdla a Dante přitiskl své čelo na její.
"Och, miláčku, jestli máš na srdci nějaké trápení, nedívej se na mě takhle. Aspoň ne teď."
Temné, hříšné teplo projelo Abbyiným tělem, když se přitiskla k Dantovu pevnému tělu. Kdyby nestáli v trnitém vřesu nebo kdyby jim nebyli na stopě démoni nebo kdyby v blízkosti neslídily čarodějnice, hodila by jím na zem a vrhla se mu do náruče.
Sakra, byla z něj rozpálená a utrápená.
Naneštěstí- ať už si to přála sebevíc - jejich situace se nemohla změnit, a tak se s rozechvělým povzdechem přinutila udělat krok nazpět.
"Měli bychom najít skrýš čarodějnic," řekla s rezignovaným úšklebkem.
Dante krátce zavřel oči, jako by bojoval se sebeovládáním, pak zvedl hlavu a pohlédl na oblohu posetou hvězdami.
"Ano, úsvit přijde příliš brzy. Pojďme, ať to máme za sebou."
