7. kapitola
8. 10. 2011
ABBY TRVALO NECELOU ČTVRTHODINKU naházet na sebe oblečení, které jí Dante přinesl, a zaplést si vlasy do jednoduchého copu. Což nebylo nijak překvapivé. Neexistovalo nic, co by ženu dostalo do turbo rychlosti lépe než dvakrát mrtvé tělo ležící na podlaze. Nejen, že to bylo nechutné, ale zároveň vydávalo zápach, který byl zralý už před hodně dlouhou dobou. Něco, o čem opravdu nechtěla přemýšlet.
Opatrně pohlédla do zrcadla na odraz, který už nebyl její vlastní, rychle si vyčistila zuby a vrátila se do vnějšího pokoje, kde na ni čekal Dante.
Projelo jí žalostné pobavení, když jej spatřila za dveřmi. Zatímco ona vypadala na to, že strávila poslední dny prolé-záním zapadlých špinavých uliček, prcháním před démony a souboji se zombiemi, on byl dokonalý Versaceho model.
Havraní vlasy měl sčesané ze své štíhlé alabastrové tváře do ohonu 11a zátylku. Černá hedvábná košile byla bez sebemenší poskvrnky, jak se třpytila na jeho sošném těle, a černé kožené kalhoty mu objímaly nohy takovým stylem, že výsledná kombinace se dala popsat jedině slovy: "Ach, můj bože!"
Dokonce i jeho tvář byla bez chybičky. Neležely na ní žádné stíny ani sebemenší náznak únavy.
Bylo to setsakramentsky nespravedlivé, pomyslela si, když pokračovala kupředu. Mohl být alespoň rozcuchaný nebo mít ospalky v těch svých velkolepých očích.
Nedbaje jejích směšných myšlenek se 11a ni Dante povzbudivě usmál. "Jsi připravená?"
"Lepší už to asi nebude, řekla bych," odtušila sarkasticky.
Jeho pirátský úsměv se rozšířil. "To by pro tuto chvíli mohlo stačit. Bude muset. Pojďme!"
Společně opustili apartmán a sešli dolů do členitého vestibulu. Místo toho, aby zamířil ke dveřím, ji Dante vedl k točitému mramorovému schodišti. Beze slov vyšli až do posledního podlaží a k zadní části budovy. Teprve potom, co stanuli před zdobenými mahagonovými dveřmi, se Dante zastavil.
Byla mu tak těsně v patách, že do něj málem narazila, když náhle zůstal stát. Se zamračením se otočil.
"Podívej, Abby, nemůžu tě nechat samotnou, dokud si nebudeme jisti, že je to bezpečné."
Abby pozvedla tázavě obočí. "Myslíš si, že se budu hádat? Po těch několika uplynulých hodinách mám v plánu se tě držet jako klíště."
"Velmi krásná představa. A doufám, že jen tak nezměníš názor, lásko. Přesto..."
"Co?"
Zúžil rty. "Tohle není místo pro nevinné."
Abby protočila oči v sloup. Byli všichni upíři dementní? Přestala být nevinná, jen co vylezla z kolébky.
"Já nejsem dítě, Dante," odsekla temně. "A nemyslím si, že jsem kdy vůbec byla dítětem. Viděla jsem za svůj život víc zlého, než si většina lidí dokáže představit."
Dantův výraz zjihl. Natáhl se, aby ji pohladil po tváři.
"Já vím, miláčku. Ale to neznamená, že tvé srdce není stále čisté. Naneštěstí v tuhle chvíli nemáme na výběr. Takže jen... zůstaň blízko."
Abby si představovala, jaké hrůzy mohou číhat za dveřmi. Sklonila hlavu a objala ho rukama kolem pasu, aby jej mohla co nejtěsněji následovat.
"Budeš mi muset useknout ruce, aby ses mě zbavil."
Dante zasténal a rychle zavřel oči. "U všech čertů!"
Nad takovou divnou reakcí se Abby zamračila. "Něco se děje?"
"Kdybych už nebyl mrtvý, tak bys mne přivedla do hrobu ty, miláčku," zamumlal. Potom se natáhl a otevřel dveře. "Tak hurá do toho."
Možná by ji jeho podivná slova zmátla, kdyby ji už ovšem nevedl přes práh do potemnělé místnosti, která pulzovala zvuky východní hudby.
Šejkův harém, uvědomila si, když se rozhlédla po oválné místnosti, která byla zahalená do průhledných závojů a třpytivého hedvábí. Po podlaze byly rozmístěné tucty velkých polštářů, některé z nich byly obsazeny pestrou směsicí mužů a žen, kteří zhluboka vdechovali opiový kouř z mosazných ohřívadel.
Nicméně to byly kouty, co upoutalo její pozornost.
Ačkoliv byla tma, nacházely se v nich svíjející se postavy a hlasité stenání se rozléhalo přítmím. Možná, že se nikdy neúčastnila žádné orgie, ale poznala ji, když na ni narazila. Cítila, jak se jí žaludek sevřel znechucením a tak se ještě více přitiskla k Dantovi. Myslela si, že ji už nic nemůže překvapit - dobře, minimálně nic v lidské variaci - ale toto byla temná, hladová dekadence, ze které jí naskakovala husí kůže.
Bylo to beznadějné zoufalství, usoudila. Známá nemoc ducha, se kterou bojovala mnohem déle, než si chtěla připustit.
Dante jí položil ruku kolem ramen a dělal, co mohl, aby jí zabránil ve výhledu, zatímco ji pevně vedl k výklenku ve stěně pokoje.
"Viper bude vzadu," zamumlal. "To je tam -"
Ať už za slovem tam mělo následovat cokoliv, zůstalo to nevyřčeno, protože v tu chvíli proťalo vzduch ostré zaječení a Dante byl od Abby odstrčen velice rozčílenou ženou.
Zkoprnělá nečekaným útokem Abby klopýtla nazpět a sledovala ohromeně, jak útočnice popadla Danta pod krkem, zvedla ho do vzduchu a přitiskla ho ke stěně s neuvěřitelnou lehkostí.
Upírka, uvědomila si vzápětí. Nejen, že smrtelná žena by nedokázala zvednout urostlého muže s takovou zřejmou lehkostí, ale také byla krásná takovým cizím způsobem, což prozrazovalo, že je něco víc než člověk.
Mnohem víc než člověk, uvědomila si Abby, když Dante natáhl ruku, aby se nepřibližovala.
Upírka byla stejně vysoká jako Dante a byla štíhlá jako proutek. Zahalená byla jen sporým kusem průsvitné látky a vodopádem vlasů, které měly vzácný odstín zlatého východu slunce a splývaly jí až k pasu. Její tvář byla půvabná, téměř kočičí, se zářivýma zelenýma očima a plnými rty, které by dokázaly uspokojit fantazii kteréhokoliv muže. A každopádně se právě nacházela ve stavu premenstruačního syndromu.
Dante se nijak nebránil, jen na svou věznitelku koukal varovným pohledem.
"Sašo!"
"Dante! To je ale skvělé překvapení," vrkala žena. "Ani si nedovedeš představit, kolik dní jsem snila o tomto okamžiku."
Abby se otřásla, když slyšela tón jejího hlasu. Nebylo pochyb. K čertu, ona na Danta nezaútočila, protože chránil Fénixe.
Byla to jeho bejvalka.
Abby pocítila, jak se jí zmocňuje divný pocit, který se dal popsat jen jako - žárlivost. Zkřížila si ruce na hrudi. Tohle byl tedy ten druh žen, který si vybíral? Nádherné, mocné a nesmrtelné?
Ten bídák!
"Tvoje stará známá?" zeptala se Abby.
"Něco na ten způsob," přikývl Dante a jeho rty se zkroutily do ironického úšklebku. "Ted, Sašo, není ten pravý čas na jednu z našich drobných hádek."
"Drobných?" žena přimhouřila oči do nebezpečné štěrbiny. "Zamknul jsi mě ve sklepě!"
"Ale očividně se ti podařilo uniknout. Nikomu se nic nestalo."
Saša zavrčela. "Byla jsem tam tři týdny. Musela jsem jíst krysy!"
"Slyšel jsem, že jsou velice výživné." Dante zachrčel, jak se prsty kolem jeho hrdla sevřely těsněji. "Sakra, Sašo, nezamknul bych tě v tom prašivém sklepě, kdyby ses mne nepokusila probodnout kůlem."
"Ty víš, že bych to nikdy neudělala. Byla to jenom hra."
"Hra?"
"Vždycky se ti naše hrátky líbily. Vzpomeň si, jak se ti líbilo, když jsi byl připoutaný k -"
"Řetězy jsou jedna věc, Sašo, ale kůl je něco úplně jiného," přerušil JI Dante prudce. "Prostě se mi nijak zvlášť nechce čekat, abych zjistil, kam tě napadne ho zabodnout. Říkej mi klidně blázen."
Saša si odfrkla. "Pořád to bylo dost hrubé."
"Máš mé ncjhlubší omluvy," zamumlal Dante. "Stejně jako můj slavnostní slib, že tě již nikdy nezamknu ve sklepě."
Nastala dlouhá pauza, během které Sašiny rysy změkly do svůdného našpulení rtů. Spustila Danta na podlahu.
"Myslím, že bych se nechala přesvědčit, abych ti odpustila."
"Ty nejsi nic míň než světice."
Upírka nechala ruku, která ještě před chvílí Danta dusila, aby jej pohladila po hrudi, a důvěrně se k němu přitiskla.
"Teď se políbíme a srovnáme to?"
Abby zjistila, že svírá ruce v pěst, jak se ta žena třela o Danta jako mrouskající kočka. Nebyla si jistá, jestli chce jednu natáhnout Dantovi nebo té děvče Saše.
"Po pravdě teď poněkud spěchám. Potřebuji si promluvit s Viperem."
Našpulila rty ještě více. "Vždycky utíkáš pryč. A vždycky s nějakým bezcenným člověkem," obvinila jej a střelila svýma kočičíma očima po mlčící Abby. "Nebo je to snad dnešní večeře?"
S ladným pohybem se Dante postavil po Abbyin bok a jeho výraz se výstražně stáhl.
"Ona není na jídelníčku."
"Jak předvídatelné!" Sašin hlas byl plný čiré jedovatosti. "Opravdu bys měl trávit více času se svými lidmi, Dante. Tyhle kreatury tě dělají slabším."
"Budu na to myslet."
Se vzteklým odfrknutím se Saša otočila a kráčela pryč, její slonovinové křivky byly pod tenkou látkou dokonale viditelné.
Když s Dantem osaměli, Abby po něm šlehla nespokojeným zamračením. "Okouzlující."
"Saša je trochu... emotivní," připustil .
"Trochu víc než to, když se tě pokusila zabít."
Pokrčil rameny. "Každý vztah s sebou nese určitý podíl nebezpečí. Sama jsi to připustila."
"Ale ne smrt probodením dřevěným kůlem," zamumlala, stále bojujíc s doznívajícím pocitem nelibosti při myšlence, že měl Dante něco s tou překrásnou upírkou. "Ta žena byla úplně dementní."
Havraní obočí povyskočilo, když Dante nechal svůj pohled spočinout na jejích naškrobených rysech.
"Pokud si vzpomínám, tak zrovna ty jsi mi hrozila tím, že mě probodneš kůlem, více než jednou."
"Ano, ale to bylo něco jiného."
"Jak to?"
"Protože prostě bylo."
"Aha." Dante se zlomyslně a pobaveně usmál. "Myslím si, že už vím, co se tady děje. Ty žárlíš."
Přitiskla si dlaně na ústa. Dobře, ou. Samozřejmě, že žárlila. Saša mohla být mrtvá, ale pořád byla nechutně krásná a prosáklá žhavou vášní, po které muži slintali.
A co bylo důležitější, už se jí podařilo polapit Danta svými sváděcími schopnostmi. Nebo možná to byly řetězy, šeptal jí protivný hlas uvnitř hlavy.
Každopádně dosáhla toho, po čem Abby toužila už měsíce.
Samozřejmě, že byla pořádně žárlivá.
Ne, že by si to hodlala připustit, pochopitelně. Měla svou hrdost. Ať už to stálo, co to stálo.
"Vrať se na zem, Dante. Mojí jedinou starostí je, kolik dalších tvých bývalých přítelkyň na nás vyskočí s dřevěným kůlem. Věci jsou už dost špatné samy o sobě i bez pomstychtivých žen, které tě hodlají probodnout."
Natáhl se a přejel jí po rtech špičkou prstu. "Jsi mizerná lhářka, miláčku."
Instinktivně ustoupila, aby se vyhnula tomu rozptylujícímu dotyku. "Nepřišli jsme, abychom našli Vipera?"
"Někdy brzy, Abby, si budeme muset dlouze promluvit. Mohlo by to být docela zajímavé," řekl měkce. "Do té doby - máš pravdu - měli bychom najít Vipera a už se odsud, sakra, dostat."
*
Navzdory poněkud dětinskému přání zůstat a vychutnat si pohled na Abbyinu očividnou žárlivost, ji Dante vzal pevně za ruku a vedl ji k zadní části místnosti. Nejen, že tohle nebylo místo pro nevinné, ale také měl víc než jednu rozladěnou bývalou milenku, nemluvě o mnoha démonech, kteří byli toho pitomého názoru, že jim dluží peníze.
Čím dříve se mu podaří získat klíčky od Viperova auta, tím lépe.
Vstoupili do potemnělého výklenku a Dante se zastavil, aby se rozhlédl po dlouhé chodbě před nimi. Byl vděčný, že většina dveří je zavřená a perverzní radovánky, které Viper nabízel svým zákazníkům, jsou dobře ukryty. A byl dokonce ještě šťastnější, když spatřil Vipera, jak se ležérně opírá o zábradlí a shlíží dolů.
Takže nakonec nemusel táhnout Abby ještě skrz nejnižší spodinu zhýralců.
"Tady ho máme," zamumlal a otočil se. "Zůstaň přesně tady. Budu za chvilku zpátky." Položil jí ruce na ramena
Oči se jí rozšířily, když se nejistě ohlédla přes rameno "Co když jeden z tvých soukmenovců dostane hlad?"
"Zabiju ho," slíbil se strašlivou upřímností. "Nedopustím, aby se ti něco stalo."
Její pohled se vrátil, aby se setkal s jeho rozhodným výrazem. Pomalu přikývla. "Dobře, ale buď rychlý."
"Budu." Dante ji políbil na čelo, otočil se a vykročil vstříc svému příteli. Zastavil se vedle Vipera a čekal, dokud se upír neotočil a nepohlédl na něj se zvednutým obočím. "Vipere, na momentíček, prosím."
Viper střelil pohledem po čekající Abby a narovnal se. Zkřížil si ruce na hrudi.
"Přál bych si, aby ses vzpamatoval, Dante. Nejdříve trváš na tom, že tvoje kráska musí být chráněna před mými klienty, a teď se s ní promenuješ kolem, jako by byla nějaké lákavé ovoce. Pokud si nepřeješ povyk, řekl bych, že bys ji měl odsud rychle odvést."
"Věci se změnily," odsekl Dante a rychle mu tichým hlasem vylíčil poslední útok na Abby.
Viper se mračil Čím dál víc, jak tiše naslouchal. Když Dante nakonec dovyprávěl, vydechl zuřivou nadávku. "Kdo by se odvážil vyvolat takovou stvůru?"
"Lehkomyslný hlupák."
"Člověk, nepochybně," procedil skrz zuby Viper, který nikdy neskrýval své opovržení smrtelníky. Dante pokrčil rameny. Pro tuhle chvíli neměl tolik času, aby mohl přemítat, kdo by mohl stát za tím útokem.
"Možná. Ale v tuhle chvíli je mou jedinou starostí udržet Abby v bezpečí."
Viper přimhouřil oči. "Šlechetný úkol! Nicméně doufám, že máš jeden či dva zázraky po kapsách, Dante. V tuhle chvíli je tvá společnice Svatým Grálem pro každou stvůru z podsvětí."
Zázrak? Dante se sarkasticky usmál. Nejblíž zázraku byla skutečnost, že Abby byla stále na živu a on sám ještě neskončil na špatné straně dřevěného kůlu.
"Žádné zázraky, ale mám plán," připustil neochotně.
"Takový, který zahrnuje zmizení na několik příštích století, doufám."
"Vezmu ji k čarodějnicím."
Nastalo ostře napjaté, nevěřícné ticho. Pak Viper náhle uchopil Danta za paži a odtáhl ho stranou do nejtemnějších stínů v chodbě.
"Už ses úplně zbláznil, Dante?" zavrčel na něj přítel s neskrývaným vztekem. "Pamatuješ? Naposledy, kdy ses setkal s těmi děvkami, tě dostaly jako psa. Tentokrát tě nejspíš rovnou zabijí."
Dante si strčil ruce do kapes. Sakra práce, nebyl žádný idiot. Nebo minimálně úplný idiot. Byl si plně vědom, že pokud se dostane k čarodějnicím, může skončit zpátky v okovech, ne-li hůř.
"Nemám na výběr," řekl pevně.
"Proč?"
"Jedině ony dokáží dostat Fénixe z Abby pryč."
Viper zdaleka nevypadal ohromen jeho dokonale po-chopitelným vysvětlením. Místo toho zíral na Danteho, jako kdyby byl svázaný ve svěrací kazajce.
"Teď už vím, že jsi šílený," zasykl. "Proč by ses měl nechat připoutat zase k někomu jinému? Téhle ženě na tobě alespoň záleží."
Dante chmurně uzavřel svou mysl před takovým pokušením. Nebyl od přírody ušlechtilý. Ani běžně nečinil žádné velké oběti. Bral si, po čem toužil, a o smrtelníky se nestaral.
Ale pravidla se už jaksi změnila. Mohla za to Abby.
"Tohle není břemeno pro ni."
"Ani pro tebe ne," opáčil Viper se smrtící lehkostí. "Nezvolil sis to."
Dante pomalu otočil hlavu ke štíhlé postavě nejisté postávající u dveří. Jeho rty se zkroutily do ironického úsměvu.
"Už ano."
"Budeš riskovat všechno jen kvůli téhle ženě?"
"Cokoliv," přikývl Dante vážně.
Nastalo krátké ticho, potom si Viper ztěžka povzdychl. "Šílenství. Jak ti mohu pomoci?"
Dantese otočil zpět s odhodlaným výrazem. "Všechno, co nyní potřebuji, jsou tvoje klíčky."
