6. kapitola
8. 10. 2011
Bylo o TO o NĚKOLIK HODIN později, když se Abby pro-
brala z hlubokého, zaplať pánbůh bezesného spánku.
Zvedla svá těžká víčka, nejprve byla zmatená, když ucítila saténové povlečení, jak hladí její kůži. Mátly ji i stíny, které vyplňovaly rozlehlou místnost.
Nebyla ten typ dívky, který by byl zvyklý probouzet se ve zvláštních místnostech. Rozhodně ne v takových se saténovým povlečením a ozvěnou, která by mohla soupeřit s katedrálou Svatého Pavla.
Přesto to je lepší než proležená matrace a odporný zápach, který ji uvítal, když se probudila naposledy, řekla si ironicky. A když se k tomu jako bonus přidala dvojice silných mužských rukou, která ji objímala...
Nebylo to až tak špatné probuzení.
Nebo minimálně by nebylo, kdyby se jí nevrátily všechny vzpomínky na démony, čarodějnice a na to, že její tělo okupuje jakýsi mocný duch.
Abby se ušklíbla a přetočila se na bok, aby si mohla prohlédnout muže, který spal vedle ní.
Ne, ne muže, rychle si připomněla. Upíra.
Když se tak dívala na ty hříšně dokonalé rysy v tlumeném světle, zdálo se jí nemožné, že už pravdu neodhalila dříve. Byl fantazií každé ženy. Život ji naučil, že ve všem musí být háček.
Ušklíbla se. Každá žena přece věděla, že muž, který dokáže ženino srdce získat pouhým pohledem, musí být buď gay, psychopat nebo ženatý. Teď už věděla, že by na seznam měla připsat i upíra.
Aniž by si uvědomovala, co dělá, Abby tiše zvedla peřinu a odkryla tak pevnou, svalnatou postavu. Ačkoliv džíny si k jejímu zklamání nechal, sundal si svou hedvábnou košili a tak odhalil hruď, která byla tak zabijácky krásná, jak si představovala ve svých žhavých snech. Byla široká a hladká s tak vypracovanými svaly, že by to uspokojilo i tu nejvybíravější ženu. Bože, ta hruď v podstatě žadonila, aby byla hlazena.
A naštěstí tu nebyly žádné odporné rány a jizvy, které by zanechali ostatní démoni. Ani žádné tetování nenarušovalo půvab alabastrové kůže.
"Dobré ráno, lásko," protrhl náhle ticho zastřený hlas.
Abby trhla hlavou a spatřila štěrbinu stříbrného lesku pod těžkými černými řasami.
Dobře, tak tohle bylo trapné.
Jedna věc byla chodit s toaletním papírem přichyceným k podrážce. Nebo si nanést rtěnku na zuby. Nebo zničit vázu z dynastie Ming nevyčíslitelné ceny.
Ale nechat se přichytit při neskrývaném zírání na polonahé mužské tělo, když 0n spí...
To bylo vyloženě sprosté.
Okamžité pustila přikrývku, jako by ji pálila do prstů.
"Já... neuvědomila jsem si, že jsi vzhůru," podařilo se jí ze sebe dostat.
"Možná, že jsem mrtvý, ale nedokážu spát, když mne okukuje krásná žena."Jeho rty se zkroutily do ironického úsměvu. "Pověz mi, zlatičko, po čem jsi pátrala, po rozích a ocasu?"
Samotná skutečnost, že měla tajnou potřebu ujistit samu sebe, že neměl žádné podivné zvláštnosti, ji okamžitě stavěla do obranné pozice.
"Ne, samozřejmě, že ne."
"Ach, tak jak jsi plánovala využít příležitosti, když jsem spal, eh? Zvrácené, ale líbí se mi to."
"Ne... já..." Nakrčila nos a uznala, že byla skutečně přistižena. Co jí zbývalo jiného než přiznat pravdu? "Přiznávám, že jsem byla zvědavá. Vypadáš tak... normálně."
Zarazil se při její zdráhavé odpovědi. "Myslíš lidsky?"
"Ano."
"Jsi zklamaná nebo se ti ulevilo?"
Lehce pokrčila rameny. "Po Halfordovi a pekelných psech musím přiznat jistou úlevu."
Bez varování ji Dante přetočil na záda a naklonil se nad ní, ruce měl po stranách její hlavy.
"Možná, že nemám tři oči nebo kyselinu, která by mi odkapávala z tesáků," řekl, jeho překrásné rysy byly pojednou nevypočitatelně temné, "ale neměla bys nikdy dělat tu chybu a předstírat, že jsem člověk. Jsem upír, Abby, ne muž."
Poskočilo jí srdce, když se dívala na toho nebezpečného válečníka nad sebou. Náhle vypadal jako velice vzdálený člověku. Byl tajemnou, elegantní smrtí, která držela její život ve svých rukou.
"Co jsi to řekl?" zašeptala. "Že ti nemohu důvěřovat?"
Havraní obočí se stáhlo k sobě. "Samozřejmě, že mi můžeš důvěřovat. Raději bych zemřel, než abych dovolil, aby ti cokoliv ublížilo."
"Takže potom jde o co?"
"Jen nechci, aby ses snažila a předstírala, že jsem něčím, čím nejsem." Jeho kovový pohled se zabodl hluboce do jejích očí. "Bylo by to jen bolestivé pro nás oba."
Předstírat, že on není upír? U všech čertů, o čem to, sakra, mluví? Možná, že mohla předstírat, že horký čokoládový pohár je vyvážené jídlo, pokud obsahuje i oříšky a šlehačku na vrchu. Nebo že Johny Depp by byl její spřízněnou duší, kdyby si jen našel trochu času, aby ji poznal.
Ale tvářit se, že tento muž není upír?
Ha ha!
Nicméně kupodivu, jen co otevřela ústa, aby ho mohla informovat, že je zcela mimo mísu, náhle zaváhala.
U krysích mláďat! Mohla upřímně říci, že občas během posledních několika hodin nezapomínala na pravdu o Dantovi? Během chvil jako bylo něžné svádění v koupelně? A ve chvílích, kdy se ho držela v temnotách, jako kdyby byl její strážný anděl?
Jistě se v těch chvílích pokoušela nevnímat to, co nechtěla vidět.
Sklopila řasy a bojovala se směšnou potřebou zčervenat. "Měli bychom vstávat."
"Abby, prosím, nezanevři na mě," řekl a jeho hlas změkl do temného, příjemného šepotu, který ji pohladil po zádech. "Nechtěl jsem tě vyděsit. Jen jsem..."
Proti své vůli se podívala vzhůru a střetla se s jeho stříbrným pohledem. "Jen co?"
"Chtěl jsem, abys mě brala takového, jaký jsem, a ne jako nějakou sladkou a exotickou karikaturu, jakou by sis přála, abych byl."
"Viděla jsem tě bojovat s démonem, Dante. Já vím, kdo jsi."
Odmítavě zavrtěl hlavou. "Ne, nevíš, ale budeš vědět, než bude tohle za námi. A to je to, čeho se bojím."
Abby náhle pochopila. Šlo o něco víc než o její neslavné mínění o upírech. Bylo to o víře. O důvěře. V něj.
"Oba dva víme, že už bych byla dávno mrtvá, kdybys byl člověk. Byla bych pokrytec, kdybych si přála, abys byl někým jiným, než jsi," přiznala a zdráhavě se usmála. "Mimo to, můj rekord s muži lidského druhu mě nečiní zrovna nadšenou z představy, že bych k jednomu z nich měla být připoutána na celou věčnost."
Dantovy rysy naštěstí při té žalostné zpovědi změkly. "Žádní rytíři v lesklé zbroji?"
"Rytíři? To tak, samí hajzlové."
"Hajzlové?"
"Dobře, můj poslední přítel mě nechal kvůli našemu pošťákovi, a když říkám pošťákovi, tak opravdu nemyslím pošťačku. A ten předchozí se mě držel tak dlouho, dokud mi neukradl číslo karty a pin, takže mi pak mohl vybrat úspory."
"Prašivá havěť!" přimhouřil pohled.
"Je až k neuvěření, že byli stejně lepší oproti mému prvnímu příteli, který si myslel, že nejlepší způsob jak ukončit hádku je použít pěsti."
Nastalo nepříjemné ticho, během kterého si prohlížel její tvář. "On tě uhodil?"
"Jen jednou. Nakonec jsem se ze své hlouposti poučila."
"Chceš, abych ho zabil?"
Abby zamrkala, nebyla si úplně jistá, jestli to myslí vážně. "Ach... dobře... lákavá nabídka, samozřejmě, ale myslím, že už jsem to nechala minulosti."
Pokrčil rameny. "Je to neomezená nabídka, kdyby sis to náhodou časem rozmyslela."
"Po pravdě dávám spíš přednost tomu, že jednoduše zapomenu, že vůbec existovali," ujistila ho.
"Také řešení." Sjel pohledem k jejím plným rtům, než se zas vrátil k očím. "Ale myslíš si, že je to moudré?"
Abby se zamračila. Jistěže. Proboha, nebyla zvyklá dostávat rady o randění od polonahého upíra, který by právě ležel na ní.
Nádherně sexy polonahý upír.
"Řekla bych, že je to minimálně moudřejší, než je sníst," donutila se zamumlat.
"Jenom uvažuji, zda ses skutečně poučila ze svých chyb," řekl.
"Naučila jsem se, že mám pěkně mizerný odhad, když přijde na muže."
"Nebo si vybíráš ty, kteří tě mohou jedině zklamat, a tak se nemusíš starat o citové vazby."
"Och, bože, prosím nechoď za mnou s Freudem!" zabručela. Nebyla zrovna v náladě, aby si připouštěla, že může mít pravdu. "Poslední věc, kterou potřebuji, je psychoanalýza od upíra."
Pozvedl své tmavé obočí. "Je to právě skutečnost, že jsem upír, která mi dává vhled do věcí. Nemůžeš žít mezi lidmi čtyři sta let, aniž by ses nenaučila něco o jejich podivných zvycích."
"Dobře, ty o mně ale nic nevíš."
"Ne?" lehce se usmál. "Vím, že nesnášíš cibuli a tuňáky, že sníš každý den tolik čokolády, co sama vážíš, aniž bys přibrala, a že potřebuješ recept na to, jak uvařit vodu. Vím, že předstíráš, že se ti líbí klasická hudba, ale když není nikdo poblíž, tak přeladíš rádio na punk rock. A také vím, že se schováváš před světem a že jsi osamělá. Vždycky jsi byla osamělá."
Abby se poslušně pokoušela dýchat. Naneštěstí jí plíce vypovídaly službu.
K čertu s ním. Jedna věc byla, že sama strávila poslední tři měsíce tím, že jej kradmo okouzleně sledovala. Konec konců neodhalila nic víc, než že je proklatě sexy a dokáže hrát dokonale na piano. Myšlenka, že tak snadno prohlédl její pečlivě vybudované bariéry, byla víc než jen trochu znervozňující.
"Fajn," zamumlala. "Tak mám problémy v osobním životě. Bia, bia, bia. Teď už můžeme vstávat?"
Jeho úsměv se jenom rozšířil. "Není kam spěchat. Slunce právě zapadá."
"Škoda, vždyť tobě by trocha slunce prospěla," řekla mu suše. "Jsi hrozně bledý."
"Chceš ze mne mít hromadu popelu, aha?" Stříbrné oči vzplanuly nečekaným ohněm. "A jak bych tě mohl chránit, kdybych...?"
Abby byla okouzlena jeho temným medovým hlasem a slibem, který zjemnil jeho rysy, že skoro přehlédla stín, který pomalu vzrůstal nad jeho havraní hlavou. Ale když se pohnul a přiblížil, její oči se rozšířily a z hrdla se jí vydral vyděšený výkřik. "NE!" Roztržitý kvůli sžíravému chtíči, který byl vždy připraven jej ovládnout, když byla na blízku tato žena, Dante nebyl úplně ve střehu. Abby se s trhnutím vzpřímila a její výkřik protrhl vzduch.
To ho odhodilo na záda a ještě chvíli mu trvalo, než se vymanil z přikrývky, která se kolem něj omotala. Chvíli příliš dlouhou, aby Abby mezi tím seskočila z matrace a zaútočila na hrozivou postavu.
"Abby, ne!" přikázal, vyšvihl se na nohy a opožděně se pokusil zastavit její zbrklý útok.
Nechytil víc než vzduch a závan její vůně, protože ona už odstrčila vetřelce od postele a oba dva dopadli na podlahu.
Během jednoho úderu srdce, nebo tedy byl by to úder srdce, pokud by Dante nebyl upír, odtáhl Abby pryč a poklekl vedle nehybného těla.
"Koukej, lásko, je mrtvý," zamumlal, jeho pohled rychle přejel shnilý černý oblek a vyzáblou ruku, která stále svírala dřevěný kůl. Upíří vrah. "Už podruhé, jestli se nemýlím."
Abby držela ručník ve smrtelné hrůze a dívala se s odporem na nehybnou postavu. Což nebylo nijak překvapivé. Být napaden rozkládajícím se tělem je zážitek, který se člověku vryje do paměti.
"Můj bože, co to je?"
"Ohavnost."
"Cože?"
"Zombie." Jeho hlas byl plný znechucení. Dokonce i ve světě démonů se magie tohoto druhu odsuzovala. Rušit říši podsvětí byla svatokrádež. "Mrtvá skořápka oživená mocným kouzlem. Chce to víc magie, než jakou vládne většina démonů. Není pak živý ani mrtvý, což vysvětluje, proč jsem ho necítil, i že se mu podařilo proniknout Viperovými ochrannými zaklínadly."
"Zombie!" Abby se krátce, téměř hystericky zasmála. "Skvělé! Vážně skvělé. Ted už jen potřebujeme pár mumií a vlkodlaka a máme sbírku příšer a oblud kompletní."
Dante se dotkl chladného těla ležícího na koberci obličejem dolů. "Abby, potřebuji, abys mi řekla, co se stalo."
"Co tím myslíš? Nerozumím ti."
"Potom, co jsi viděla tu zombii, co jsi udělala?"
Cítil, jak při jeho výslechu vnitřně znejistěla. "Vždyť jsi tu byl! Víš, co se stalo."
Dante zvedl hlavu a setkal se s jejím zmateným zamračením. Byla stále v šoku z nečekaného násilí, ale v tuhle chvíli ji nemohl konejšit, jak by si přál. Bylo nezbytné, aby zjistil úplně všechno o této poslední hrozbě.
"Prosím, Abby, řekni mi přesně, co jsi udělala."
"Co na tom záleží?" Otřásla se. "Je po něm, ne?"
"Je mrtvý stejně jako Elvis při této příležitosti. Když vstoupil do místnosti, byl ovládán kouzlem, ne bušením srdce. Nemohlo ho zabít nic jiného než oheň - tedy lépe řečeno - jeho mystická verze."
"Oheň?" zavrtěla hlavou. "Všechno, co jsem udělala, bylo, že jsem do něj jenom strčila."
Dante přetočil tělo a škubnutím rozhalil bílou košili, ve které byl ten ubožák pohřben. V matném světle to bylo špatně vidět, ale nemohlo být pochyb, že má na sobě hluboké popáleniny ve tvaru dlaní.
Abbyiných dlaní.
"Tomu tedy říkám odstrčení, miláčku," zamumlal.
Hluboko z hrdla se jí vydralo zachroptění čiré hrůzy a zacouvala. "Ty chceš říct, že tohle jsem udělala já?"
Panická hrůza v jejím hlase Danta přinutila, aby se postavil přesně před ní a zastínil jí tak pohled na bezvládně ležící tělo.
"Říkám, že jsi mě zachránila," informoval ji přísně. "Kdybys nezastavila toho nemrtvého, proměnil bych se nad tebou v obyčejnou hromadu popela."
"Ale jak?" zašeptala. "Jak bych mohla udělat něco takového?"
Položil jí ruce na ramena a konejšivě je pohladil. "Říkal jsem ti, že Fénix si najde cesty, aby chránil sám sebe. Není to nic, z čeho bys měla být vyděšená, Abby."
Briliantově modré oči vzplály stěží potlačitelnou emocí. "Právě jsem propálila obrovské díry do... této věci, aniž bych vůbec věděla, co dělám."
"Chránila jsi sama sebe. A naštěstí i mě."
Pozvedla ruce a zírala na ně, jako by to byly úplně neznámé věci. "Ale já vůbec netuším, jak jsem to udělala."
"Záleží na tom?"
"Samozřejmě, že na tom záleží," odsekla ostře. "Viděla jsem Ohnivé oči. Myslíš si, že bych se chtěla stát nějakou zatracenou lidskou pochodní?"
Dante rychle zadusil pobavení nad jejími strachy. Přes všechnu kuráž Abbyina odvaha visela na tenkém vlásku.
"Miláčku, uklidni se. Nejsi lidská pochodeň." Něžně ji vzal za ruku a přitiskl si ji doprostřed hrudi. Ostré, doutnající teplo projelo při tom doteku celým jeho tělem, ale to nemělo nic společného se sílou Fénixe. "Vidíš?"
"Ale..."
"Abby." Přitiskl své čelo na její a sevřel pevněji její prsty. "Není žádný rozdíl mezi tvou schopností zastavit muže dobře mířeným kopancem nebo použít tyhle nehty jako smrtící zbraně. Je to jen další nástroj, Takový, který ti může velice snadno umožnit zůstat na živu."
Na delší chvíli zůstala nehnutě v jeho náručí a nakonec se uplakaně zasmála. "Je vůbec něco, co tě trápí?"
Dantese odtáhl a setřel osamělou slzu, stékající jí po tváři. "Tohle mě trápí. Působí mi to vnitřně ohromnou bolest."
"Dante."
Zranitelnost, která změkčila její rysy, byla pro Danteho neodolatelná. Dříve než tomu mohl zabránit, se jeho hlava sklonila a zajal její rty v jemném polibku, který jím projel až do morku kostí.
Pomalu sevřel ruce kolem jejího chvějícího se těla. Měl potřebu ji utěšit jediným možným způsobem. U všech čertů, chtěl ji odnést pryč z tohoto ďáblem zamořeného nepořádku. Nesplnitelné přání, samozřejmě. Dokud se jim nepodaří najít čarodějnice, všechno, co může udělat, je pokoušet se chránit ji a doufat, že se jí podaří vydržet všechny ty hrůzy, které teprve přijdou.
Líbal ji na tváře a na bradu a při tom trpělivě šeptal slova povzbuzení, dokud neucítil, že se přestává třást.
"Abby, má lásko," zašeptal nakonec a odtáhl se, aby viděl její zastřený pohled. "Nemůžeme tady už déle zůstávat. Myslím, že bychom si měli sbalit věci a připravit se na odchod. Nevíme, kolik dalších zombií může slídit kolem."
Ačkoliv byla bledá, Abby opět získala svou neochvějnou odvahu. Dala si ruce v bok a rozhodně zvedla bradu.
"Kam půjdeme?"
"Najít sídlo čarodějnic," odpověděl bez zaváhání. "Což znamená, že si nejdřív musím promluvit s Viperem."
Překvapeně pozvedla obočí. "On ví, kde čarodějnice sídlí?"
Ušklíbl se. "Ne. Ale má něco, co budeme potřebovat, abychom je našli."
"A to je co?"
"Dopravní prostředek."
