5. kapitola
8. 10. 2011
DANTE POTLAČIL TOUHU frustrovaně zavýt a vrčet.
Během toho, co spěchal od Seleny, se připra-
voval na toto střetnutí. Nemohl si namlouvat, že bude Abby skákat radostí z toho, že se z ní stal Kalich pro Fěnixe. Nebo že by mu - poslovi špatných zpráv - poděkovala, že jí řekne pravdu.
Věděl, že bude rozrušená, možná hysterická.
Ale ta náhlá hrůza v jejích očích, když od něj začala couvat, stačila, aby se to dotklo jeho nitra.
U všech čertů, proč by ho mělo zajímat, jestli se vrátila ke svému původnímu názoru a považuje jej za monstrum? Protrpěl si více než tři sta let připoután k Fénixovi, aniž by na Selenu kdy koukal jako na osobu. Pokud se nepočítají sny, ve kterých jí vysával z těla všechnu krev.
Už nebyla dále jeho věznitelem, zdrojem jeho doutnajícího vzteku a zlosti.
Ale Abby...
Na ní mu záleželo, připustil si chmurně. A záleželo mu na ní sakra hodně.
Neochotně si prohlížel její jemné, velice bledé rysy, a uvědomil si, že by udělal cokoliv, aby se cítila lépe.
"Prosím, poslouchej mě, Abby," požádal tiše.
Opět jen zavrtěla hlavou. "Ne, nepřibližuj se ke mně."
Nepřibližovat se? Ta ironie mu zkroutila rty do sarkastického úsměvu.
"Obávám se, že to je přesně to, co nemohu udělat. Jsme k sobě navzájem připoutáni. Je to součást zaklínadla."
Oči se jí rozšířily hrůzou a pak se náhle zúžily. "Ted vím, že lžeš. Opustil jsi mne."
"Nešel jsem daleko a bylo to s vědomím, že se k tobě brzy vrátím," řekl měkce a jemně postoupil dopředu. "Kdybych se záměrně rozhodl, že uprchnu, bolest by byla nesnesitelná. Důvěřuj mi, zkoušel jsem to za ta staletí tolikrát, abych si tím mohl být jistý."
Olízla si suché rty. "Ne!"
"Abby, můžeš mi říct upřímně, že jsi necítila, že tu nejsem? Někde hluboko v sobě?"
Měla pravdu vepsanou ve své bledé tváři dříve, než odmítavě zatřásla hlavou. "Tohle... není možné. Věděla bych, že mám v sobě nějakou příšeru."
"Chceš důkaz?"
Přitiskla se ještě těsněji ke stěně. "Co tím myslíš?"
Dante pomalu pokynul hlavou. "Pojď."
Abby se zastavila, zírala na jeho ruku dlouhou chvíli, ale nakonec do ní vložila svou dlaň. Dante pocítil rychlý záblesk tepla při jejím nevysloveném vyjádření důvěry. A další příliv tepla při dotyku její hebké kůže.
Opojný pocit pro upíra, který byl chladný po celou věčnost. Vedl ji za sebou přes celou místnost k velkému zrcadlu, které viselo nad mramorovým krbem. Poté si stoupl za ni a položil jí ruce na ramena.
"Pověz mi, co vidíš," přikázal jí hlubokým hlasem.
Netrpělivě si povzdychla. "Vidím... och." Naklonila se a zírala do zrcadla. "Bože, ty nemáš odraz!"
Dante protočil oči k nebi. "Samozřejmě, že ne. Jsem upír."
"To je tak podivné."
"Abby, podívej se na sebe," přikázal.
"Cože?" samou nelibostí svraštila obočí. "chceš, abych se koukla, jak jsem špinavá? To je mi novina, samozřejmě, že to vím."
"Prohlédni si své oči."
"Mé oči? Já -" Náhle umlkla a jen natáhla třesoucí se prsty a dotkla se jimi svého odrazu v zrcadle. A nebylo divu. Její světle hnědé oči, které Danta vždy tak fascinovaly, byly najednou safírově modré. Stejně modré jako měla Selena. Viditelné znamení Fénixe, které se nedalo dále přehlížet. "Ne! Ne, ne, ne."
Klopýtla zpátky, přímo do jeho náručí. Dante ji jemně otočil a přitiskl si její hlavu ke své hrudi. Pohladil ji po vlasech.
"Klid, lásko," zamumlal. "Bude to v pořádku."
Celé její tělo se prudce zatřáslo, když zakláněla hlavu, aby mu mohla pohlédnout do očí pohledem plným slz.
"Jak? Jak to může být v pořádku? Já mám nějakou... stvůru ve svém těle." Nadechla se. "Och bože, tak kvůli tomu se mě démoni pokoušeli zabít, není to tak?"
Objal ji pevněji. Mohl by lhát, samozřejmě. A možná by ji to na několik minut uklidnilo. Ale nakonec věděl, že se stejně musí dozvědět pravdu.
"Ano. Cítili ducha, kterého máš v sobě, stejně jako skutečnost, že jsi zranitelná. Nezastaví se před ničím, aby přivedli zpět svého Knížete Temnot."
Strašlivá hrůza zatemnila lesk jejích nově modrých očí. "Takže zemřu."
"Ne," odmítl, jako by to popření mělo v sobě nějakou moc. "Nedovolím, aby se to stalo."
"A jak dlouho si myslíš, že můžeme bojovat se všemi démony na zemi? Tedy pokud nemáš v plánu nás tu schovávat po dalších padesát bilionů let?"
Zvedl její bradu a přinutil ji tak pohlédnout do svých vážných očí.
"To nebude nezbytné. S každou další hodinou roste Fénixova síla."
"Fénix získává další sílu?" Krátce, nevesele se zasmála. "Uvnitř mě? Předpokládáš, že mě to uklidní?"
Jeho příkrý výraz zněžněl. "Jen jsem chtěl říct, že bude brzy schopen maskovat sám sebe, takže ani démoni nebudou moci vycítit jeho přítomnost."
Abby se na něj opatrně podívala, ještě zdaleka nebyla klidná. "A co ještě dalšího bude ta věc uvnitř mě dělat?"
"Nemůžu to říct moc jistě," připustil neochotně. "Selena mě do toho nezasvětila a nebrala mě jako svého důvěrníka. Byl jsem pouze její spoutaná bestie."
Opět si opřela hlavu o jeho hruď. "Můj bože, do čeho jsem se to namočila? Co budu dělat?"
Položil si tvář na její temeno a ochotně se nechal pohltit jejím sladkým teplem. "Mám jeden návrh."
"Cože?"
"Musíme vyhledat ty čarodějnice."
CítiI, jak se jí překvapením zadrhl na okamžik dech. "Ča- rodějnice? Myslíš ty ženy, které daly Fénixe do Seleny?"
Jeho výraz ztvrdl. Dokonce i po třech stovkách let si vybavoval každičký okamžik, který protrpěl v jejich rukou. Černé sklepení. Řetězy, které jej pálily do masa. Magie, která jej spoutala jako vykastrovaného psa. Jeho spalující nenávist se nijak nezmenšila, ale jeho starost o Abby ji překonala. Nebyl tu nikdo jiný, kdo by jí mohl pomoci. Ano."
Ale -" zaklonila se a zamračeně na něj pohlédla,vdyť teď už musí být mrtvé."
Jejich síly jsou propojeny s Fénixem. Dokud žije on,žijí ony."
A ty si myslíš, že by mi mohly pomoci?" Možná," řekl obezřetně.
Tak pak pojďme za nimi." Pověsila se 11a límec jeho vábné košile. "Kde jsou?" No, po pravdě, tím si právě nejsem úplně jistý." Co tím myslíš?"
Jak jsem říkal, Selena si nechávala většinu svých tajemství pouze pro sebe, ale vím, že občas se s čarodějnicemi setkávala. Musí sídlit někde poblíž." V Chicagu?"
Lehce zavrtěl hlavou a přemýšlel o možných místech, ve městě. Potřebují místo, které je co nejvíc odlehlé." Proč?"
Dante zaváhal. Ačkoliv se rozhodl, že před Abby nebude skrývat pravdu, usoudil, že ji nemusí zatěžovat ani detaily. A obzvlášť ne, když by ji pouze rozhodily. Ony provádějí... určité rituály a nechtějí, aby u toho byli nějací svědkové."
Naštěstí byla natolik rozrušená, že se nepídila po povaze oněch rituálů. Místo toho si nervózně skouslaspodní ret, až se Dante zachvěl touhou utěšit ji něžným polibkem.
"Takže jak je můžeme najít?"
Ted to byl Dante, kdo byl rozrušený. Vůně její saténové kůže, dotyk jejích měkkých kudrn, to krásné teplo, které v něm rozdmýchávalo vášeň...
"Nech to na mně," zamumlal, přejel jí rukama po zádech a zastavil se až na bocích. "Teď... Co bys řekla horké koupeli?"
"Koupel?" Zběsilá odhodlanost vyběhnout za čarodějnicemi okamžitě vybledla a na tváři se jí usadil zasněný výraz. "Řekla bych, že to zní jako nabídka z ráje."
Dante tiše vzdychl při pomyšlení, že by spatřil tento zasněný výraz při zcela jiné příležitosti, než byla nabídka teplé vody a bublinek. Příležitosti, při které by jeho ruce hladily tu hedvábnou kůži a hrály si s těmi medovými kudrlinkami, zatímco jeho rty by žhavě putovaly po cestách, které zatím nikdo neprozkoumal.
Rychle ustoupil zpět, ne zcela smířen s tím, že musí omezit své vášně. Čarodějnice mu možná vzaly touhu lovit lidi, ale všechny ostatní chtíče zůstaly naprosto nedotčené a v Abbyině přítomnosti pracovaly na plné obrátky.
"Tak pojď, miláčku. Dostaneš svou koupel."
Dante se otočil na podpatku a přesunul se ke dveřím, které byly šikovně skryty v dřevěném obložení. Zatlačil na skrytou páku, dveře se otevřely a odhalily tak úzkou předsíň. Vrhl pohled přes rameno, aby se ujistil, že jej Abby následuje, a nechal JI projít několika ložnicemi do hlavní koupelny.
Rozsvítil a místností se rozlilo tlumené světlo. Za sebou uslyšel slabé zalapání po dechu. Abby vstoupila doprostřed místnosti s okouzleným výrazem. Na chvíli na ni Dante hleděl v rozpacích, ale když se natáhla, aby rukou přejela po mramorové vaně, která měla velikost menšího plaveckého bazénu, musel se usmát. Samozřejmě. Pro někoho, kdo nebyl zvyklý na Viperův extravagantní styl, musela být dokonalá replika římské lázně čímsi překvapujícím. A možná že i velice ohromujícím.
"Viper není nikdy troškař," zamumlal, protáhl se kolem ní a otočil kohoutky, které byly vytvarovány do podoby bohyní.
"To je nádhera."
"Ano."
Dante se zastavil a nalil do lázně vonící bublinkovou směs. Pak se otočil k Abby a odhodlaně se natáhl a začal rozepínat její uválenou košili.
Nestačila se divit, jak hbitě si poradil s knoflíky a svlékl ten přebytečný oděv z jejího štíhlého těla. Bez váhání provedl totéž i s jejími khaki kalhotami a přetáhl jí je přes nohy.
"Dante," podařilo se jí nakonec ze sebe dostat. "Co to děláš?"
Poklekl na kolena a sundal jí boty a odhodil je společně s kalhotami na hromádku do rohu.
"Připravuji tě na koupel, má paní," zamumlal a začal jí rozepínat krajkovou podprsenku.
Její ruce se instinktivně zvedly na protest. "Nemůžeš přece..."
Jejich pohledy se střetly, když odstrčil její ruce a jedním pohybem uvolnil zapínaní podprsenky.
"Důvěřuj mi, má lásko."
Těžce polkla. Cítila se příliš slabá nebo možná lapená kouzly ve chvějivém okamžiku, jako byl tento, a neprotestovala. Stále jí hleděl do očí, prsty uchopil její hedvábné kalhotky a pomalu je stáhl. Nakonec ji zvedl do náručí a donesl ji k připravené lázni.
S opatrnou něžností ji ponořil do vody a natáhl se pro žínku, která byla složená v krásné mořské mušli.
Musel si kleknout 11a mramorovou podlahu a pomalu se zhostil svého lazebnického úkolu. Začal ji mýt. Ne, že by si nevšiml tvrdosti mezi svými koleny nebo teplé páry, díky které se mu hedvábná košile lepila na tělo. Každá jeho myšlenka však zanikla v opojení smyslů, že se dotýká této ženy.
"Taková měkkost," vydechl ztěžka a třel žínkou celou délku její paže. "Jako teplá slonovina."
Abby zaklonila hlavu a dovolila svým víčkům, aby si odpočala a zavřela se. "To je úžasný pocit."
Úžasný. Ano. A hříšný. Hříšně svůdný.
V Dantovi se začal pomalu probouzet žhavý hlad, jak pokračoval v mučení, které si na sebe sám upletl. Abby ležela v lázni, jež byla postavena k uctívání bohyní, a vypadala se svými dlouhými, štíhlými údy a medovými kudrlinkami plujícími kolem křehké tváře, jakoby možná sama sestoupila z hory Olymp.
Opatrně, aby neudělal něco, co by mohlo vyrušit její klid, koupal její krémovou kůži a potom i medové prstence vlasů. Její teplo prostoupilo jeho studeným tělem. Prostoupilo jej a rozproudilo horce jeho krev, když vymýval poslední šampon z jejích vlasů.
Sotva si vědom, co dělá, Dante něžně kolébal její hlavu a masíroval jí tváře svými palci. Taková jemná krása, říkal si v mlčenlivém vytržení. Ne laková absurdní fyzická krása, které si smrtelníci tolik cení a měřítka které se tak bleskurychle mění. K čertu, tenhle laciný druh krásy si může každý koupit na plastické chirurgii. Ale Abby byla krásná tou duchovní krásou, která ho zasahovala neodolatelnou silou.
Pomalu, velice pomalu, sklonil hlavu a pohladil svými rty její ústa. Na chvíli se zdálo, že ztuhla, ale jak se připravoval na to, že jej odstrčí, tak se její rty kupodivu rozevřely v tichém pozvání.
Odevzdání se bylo tak jemné jako šepot, ale Dante rázem pocítil, jak se mu v těle dme vlna rozkoše.
U všech čertů. Snil o této ženě a trápil se pro ni už týdny. Měsíce. Ted se otřásl divokou touhou a měl co dělat, aby ji nezhltl.
Dantovy prsty se kolem jejího obličeje sevřely pevněji. Chutnal mýdlo na jejích rtech a cítil teplo její krve. Sladké, zapomenuté kouzlo jím projelo až ke konečkům prstů a jeho polibky se žádostivě prohloubily.
Abby pod ním mu dala najevo, že se jí to také líbí. Pozvedla své vlhké paže a obtočila mu je kolem krku. Dante zasténal souhlasem. Vychutnával si divoké pocity, které vřely v jeho těle. Jeho vášně měly vždy sílu. Užíval si s nespočetně ženami během všech těch staletí. Ale nikdy tím nebyl pohlcen až s takovou silou. Bylo to, jako kdyby v něm Abby probudila dřímající hlad, který nemohl být ukojený ničím menším než absolutním vlastněním.
Pronikl jejími rty a začal prozkoumávat vlhkou jeskyni vábících úst. Potřeboval více. Její tělo tisknoucí se k němu. Její nohy obtočené kolem pasu. Její boky zdvíhající se vstřícně, aby ho pojmula hluboko...
Propletla mu prsty do vlasů a nechala jeho ústa putovat cestou spalujícího ohně přes tvář a čelist na křivku svého odhaleného krku.
Připadal si, jako by se topil, když ucítil tepat její splašený puls. Sjel rukama dolů a hladil její štíhlé křivky. Abby se zachvěla v odpověď, potom sevřela prsty kolem jeho obličeje a celým tělem se nahnula kupředu.
"Dante?" zeptala se lehce zmateně.
Dante byl ztracen ve svých vroucích vášních a nejraději by její šepot ignoroval. Bylo by to o tolik snazší. Pod svýma rukama mohl cítit její chvění a touhu, která mohla soupeřit s jeho vlastní. Proč by neměl využít toto sladké uvolnění, které číhalo tak dráždivě blízko?
Byla to jeho vlastní paměť, kdo ho zradil. Připoměl si svá vlastní slova a pozvedl pomalu hlavu.
Důvěřuj mi, přikázal jí, když jí připravoval koupel.
Proklatě. Přiměl ji, aby se vzdala své přirozené opatrnosti a vydala se do jeho rukou. Možná, že to pro ženu jako Abby byla ta nejtěžší věc. Ať už po ní toužil sebevíc, nemohl riskovat, že se později bude cítit podvedená. Oba jejich životy závisely na její důvěře v něj.
Dante se neochotně zvedl, sevřel Abby opatrně do náručí a zabalil ji do teplého ručníku. "Pojď, je čas, aby sis v klidu a bezpečí lehla do postele."
Na okamžik ztuhla, jako by byla v rozpacích ze své jasné reakce na jeho dotyk. Poté si s žalostným povzdechem položila hlavu na jeho rameno.
"Jsem tak unavená," zamumlala.
"Já vím, zlatíčko. Dnes si tady odpočineme."
Nepřítomně ji políbil na temeno a vykročil ke dveřím, které spojovaly koupelnu s ložnicí. Navzdory skutečnosti, že slunce již dávno vyšlo, ani paprsek světla nerušil dokonalou temnotu. Přesto neměl sebemenší problém najít si cestu po luxusním koberci až k loži. Odhrnul látku visící z nebes, položil Abby na saténové povlečení a přikryl ji.
Narovnal se.
Chytila jej za paži tak rychle, až ho to zaskočilo.
"Dante?"
"Ano?"
"Budeme tady v bezpečí?"
"Nic ti zde neublíží."
"A...," nastala pauza, jako by bojovala s něčím uvnitř sebe, "budeš někde nablízku?"
Drobný úsměv se mu usadil na rtech. Věděl, že tato žena by si radši nechala vrtat zuby, měla špatnou trvalou nebo celulitidu, než aby přiznala svou zranitelnost.
"Budu hned vedle tebe, miláčku," slíbil, když se ladně položil na postel a vzal ji do náručí. Přikryl je oba peřinou a dovolil jejímu teplu, aby jej obklopilo. "Už po celou věčnost."
Kdysi pyšný viktoriánský kostel se svými barevnými skleněnými okny a lavicemi z ořešáků se už dávno rozpadl v ruiny. S uzavřením papírny malé městečko, které bylo pověstné svou pobožností, ztratilo svou naději a víru a obyvatelé se nakonec přesunuli do bohatších pastvin. Dokonce i připojený hřbitov byl nyní jen skořápkou rozpadajících se krypt a houževnatého plevele.
Nicméně pod kamennými rozvalinami a zapomenutými nebožtíky byly s úzkostlivou péčí udržovány rozlehlé katakomby.
Ani krysa neměla šanci vstoupit do sítě tunelů a kamenných komnat, které byly během věků vyleštěné do hladka jako mramor. Ani žádné pavučiny nenarušovaly strohou jednoduchost podzemního labyrintu, což by člověk stěží očekával od temného chrámu démonů. Ostatně Rafael, mistr kultu, nebyl typickým démonem.
Ve skutečnosti to vlastně ani nebyl démon.
Vysoký hubený muž s vyzáblou tváří, kterým kdysi býval, byl ponuře smrtelný jako každý jiný. Ale svou lidskost a duši dal už před mnoha staletími Knížeti Temnot.
Odměnou za jeho chladnou krutost a příchylnost ke zlu mu byl rychlý kariérní postup, až se dostal na tuto pozici moci. Moci, která vládla všemu, ale po příchodu čarodějnic a jejich prokletého Fénixe ztratila svou sílu.
Rafael přecházel po své potemnělé komnatě a nepřítomně svými hubenými prsty hladil těžký stříbrný medailon, který mu visel na krku.
Tolik na něm záleželo a záviselo.
Na jeho činech během dnešní noci.
Nemohl zklamat.
Nesměl.
Když uslyšel blížící se kroky, jejichž zvuk už dávno očekával, Rafael vyhladil své rysy do ledové masky nepřemožitelnosti, led, více než kdy jindy, potřeboval využít svou smrtící pověst, kterou si za ty dlouhé roky vybudoval.
Ozvalo se nesmělé zaklepání. Rafael dovolil návštěvníkovi vstoupit. Objevil se mladý učedník.
Rafael zůstal stát bez pohnutí jako žulová socha a sledoval, jak učedník zavírá dveře a kráčí doprostřed místnosti. Mladší muž neměl ještě vyholenou hlavu na znamení přijetí. Taková čest 11111 nemohla být dopřána, dokud neprojde zkouškami. Mnozí se dávali do služeb Knížete Temnot, ale jen nemnozí přežili.
Rafaelův bystrý pohled snadno pronikl maskou skromného chování mladšího muže, zkoumal jeho špičatou tvář a vychytralost v bledých očích. Och ano, hodí se na to docela dobře, usoudil a uvnitř se usmál.
Očividně nesvůj z toho neoblomného a tvrdého pohledu se učeň nervózně zachvěl. "Nechal jste si mne předvolat, Mistře Rafaeli?"
"Ano, učedníku Amile. Prosím, posad se." Rafael čekal, dokud se student neusadil na nepohodlné dřevěné židli. Potom se pomalu přesunul a stanul před svým hostem. "Sedí se ti pohodlně?"
Amil přikývl s lehkým zamračením. "Ano, děkuji vám."
"Chovej se nenucené, můj synu," protáhl Rafael a překřížil si ruce na hrudi. "Navzdory věčným pověstem mezi bratry obvykle nejím ministranty k večeři. Ani ty, kteří se opovážili cvičit temná umění, která jsou nám zapovězena."
Následoval moment zděšeného překvapení, potom se mladý muž rychle skácel ze židle a přistál na kolenou.
"Mistře, odpusťte mi," prosil třaslavě. "Byla to pouhá zvědavost. Nechtěl jsem tím nikomu ublížit."
Rafael se ušklíbl, když se ten hlupák začal chytat lemů jeho hábitu. Byla to spíše náhoda než um, že objevil příliš ambiciózního učedníka, jak se plíží z věže, aby mohl recitovat černá zaklínadla. Jeho první myšlenkou bylo, že by mu měl podříznout hrdlo. Nejen, že by to byl vhodný trest, ale také by mu to poskytlo velké uspokojení.
ale nakonec zaváhal. Muž v tak mocné pozici jako byla jeho, vždycky potřebuje věrné služebníky. A žádný služebník není věrnější než ten, který ví, že byl jen kousíček od smrti.
"Ach, postav se, červe."
Třesoucí muž se přinutil vyškrábat zpět na sedadlo a opatrně pohlédl na Rafaela.
"Já nebudu zabit?"
"Budeš potrestán."
"Samozřejmě, mistře," mladík poslušně souhlasil, ačkoliv jeho upřímnost byla otázkou.
"Temná magie není hračka. Je nebezpečná pro tebe a tobě podobné. Ohrozil jsi nás všechny svou vlastní hloupostí a riskoval jsi, že vyhodíš náš chrám do povětří.'
"Ano, Mistře."
Rafaelovy tenké rty ztvrdly. "Ale jsi ambiciózní, eh, Amile? Toužíš ovládnout moc, která nás přesahuje?"
Bledý pohled skrytě zašilhal po Rafaelově mocném medailonu před tím, než si připomněl, že se pohybuje na ostří nože stát se večeří. Nebo ještě něco horšího.
"Jenom pokud to bude vůle Knížete Temnot."
"Cítím tvé nadání. Máš ho hluboko v sobě. Škoda že bude zmařeno dříve, než se bude moci rozvinout ke svému plnému potenciálu."
"Prosím, Mistře! Dostal jsem lekci, poučil jsem se. Už to nebudu zkoušet znovu."
Rafael pomalu pozvedl obočí. "A ty věříš, že bych mohl důvěřovat tvému pouhému slibu? Tobě, který jsi právě předvedl vrozené zrádcovství?"
Možná, že vycítil záblesk naděje, Amil se naklonil kupředu, jeho tvář zrudla. "Vše, o co žádám, je druhá možnost. Udělám cokoliv, oč mne požádáte."
"Cokoliv? Poněkud ukvapený slib."
"To je mi jedno. Jen mi řekněte, co musím udělat."
Rafael předstíral, že tu nabídku zvažuje. Samozřejmé že věděl, že ten patetický učedník by zaprodal duši Spoléhal na to. V něčem mu ten mladík připomínal jeho samého a jeho palčivou žízeň po vědění. Ale na rozdíl od tohoto blázna, on měl tolik rozumu, aby uchoval svá tajná studia dobře skryta. A také byl natolik moudrý, aby nikdy nevydal sám sebe všanc někomu jinému.
"Možná bych mohl zvážit poněkud shovívavější postoj v tomto případě," protáhl pomalu. "S jednou podmínkou."
"Buďte požehnán, Mistře," vydechl Amil. "Buďte požehnán."
"Nemyslím si, že budeš tak vděčný, až ti řeknu, v čem spočívá má podmínka."
"Co si ode mne žádáte?"
Odměřenými kroky došel Rafael k masivnímu stolu a posadil se za něj na vyřezávané křeslo. Opřel si bradu o spletené prsty a upřel svůj pichlavý pohled na hosta. Několik následujících okamžiků rozhodne o jeho osudu.
Zdali vejde ve známost jako zachránce vládce démonů nebo jako arogantní ubožák, který selhal. Nemohl si dovolit udělat chybu.
"Zaprvé si přeji, abys mi řekl vše, co víš o Fénixovi."
Zaskočený Amil překvapeně zamrkal. "Já... vím totéž, co vědí všichni služebníci temna, řekl bych. Téměř před tři sta lety se mocné čarodějnice spojily a vyvolaly ducha Fénixe a umístily jej do lidského těla. Přítomnost té ničemné bestie drží Knížete vyhoštěného mimo náš svět a jeho přisluhovače činí bezmocnými."
"Já nejsem bezmocný," odfrkl si Rafael popuzeně.
"Já tomu nerozumím." Amil pohlédl na staršího čaroděje s ostražitým zamračením. "Proč vůbec mluvíme o Fénixovi?"
"Protože nás dělí od našeho pravého pána."
Mladší muž pokrčil rameny. "Byl pro nás ztracen. Co můžeme dělat?" Rafael sotva zadržel výbuch hněvu.
Hlupáci! Všichni ostatní! Zatímco on se dře a obětuje pro návrat jejich temného pána, ostatní nechali beznaděj, aby je ovládla. Už to nejsou ty mocné stvůry, které rozsévají strach a nenávist mezi smrtelníky. Místo toho se skrývají ve stínech jako prašivá zvířata.
Znechucovali ho.
"Ne, můj synu. Kníže nebyl zcela ztracen pro náš svět."
"Co jste to řekl?"
"Jeho schránka byla zničena. Čarodějnice už nad Fénixem nemají kontrolu."
Bledé oči se rozšířily překvapením. "To je zázrak!"
"Vskutku."
Učedník sevřel opěradla židle. "Kníže Temnot bude brzy propuštěn a volný."
"Ne." Rafaelův hlas zhrubl. "Fénixově staré schránce se podařilo přemístit ducha do jiného Kalichu, do nového smrtelníka. Fénix stále žije, ale je oslabený a zranitelný."
"Musí být zničen. A rychle!"
Rafaelův výraz ztvrdl do pochmurných vrásek, jeho kostnaté prsty pohladily těžký medailon, jenž měl na krku.
"Jistě, musí být zničen."
"A co si žádáte ode mě?"
"Chci, abys mi přinesl jeho současnou schránku. Živou."
Učeň přimhouřil pohled vypočítavým způsobem. "Odpusťte mi, Mistře, ale nebylo by nejlepší svolat všechny přisluhovače, aby rozdrtili Fénixe před tím, než se mu navrátí jeho síla?"
Rafael se ironicky ušklíbl. Jako většina bytostí toužících po moci, také Amil byl až příliš nakloněn použít násilí, zatímco lest byla výhodnější -
"Jistě by to bylo jednodušší a také hodně krvežíznivé řešení," souhlasil. "Ale uvažuj, můj synu. Bude to obrovská čest pro toho, kdo nabídne Fénixe našemu pánu. A já jsem se rozhodl, že ta sláva bude patřit mně."
Amil na chvíli uvažoval a pak kývl hlavou. "Samozřejmě. Chytrý plán. Ale proč já? Proč se tohoto úkolu nezhostíte sám?"
"Protože někdo musí zajistit, že se do toho nebudou míchat čarodějnice. A jsem jediný, kdo má sílu se jim vyrovnat." Pokrčil rameny. "A samozřejmě, ty ses zapletl se silami, které ti pomohou odhalit, kde se ta žena skrývá."
Nastala dlouhá pauza, potom si Amil zkřížil ruce na prsou a lehce se usmál.
"Je to nebezpečná věc, kterou ode mě žádáte, Mistře. Upír jistě schránku chrání. Riskuji více než jen svůj život."
Rafael bojoval, aby skryl své pohrdání tím mužem, který by raději svou moc vyhandloval, než aby si ji zasloužil. Naneštěstí neměl žádné jiné služebníky, kteří by byli ochotni vzývat zapomenuté síly a dokonce i Knížete.
Oběti se musí dělat, uvědomil si neradostně.
Dokonce, i když to znamenalo spojit se s takovým patetickým hlupákem.
"Takže chceš znát svou odměnu?" zeptal se ledově.
"Jsem praktický muž." Oběti.
Rafael ponuře zachovával klid. "Já osobně dohlédnu na tvůj výcvik. Chceš si vysloužit medailon dřív než všichni ostatní? Mohu ti ho dát."
Úsměv se rozšířil. "A podíl na vděčnosti Knížete Temnot?"
Rafael krátce shlédl dolů na své ruce a představil si je, jak rdousí Amilův krk. Potom lehce potřásl hlavou. Budoucnost závisela na přicházející noci. Musel udělat vše, co bylo nezbytné, aby zajistil návrat svého pána.
"Budiž."
Mladší muž povstal s uspokojením čitelně vrytým do úzké tváře.
"Potom máme dohodu."
Rafael také povstal, jeho výraz byl tvrdý a temný jako kamenné zdi.
"Amile, nezklamej mě! Právě jsi unikl smrti. Jestliže tě shledám neschopným dokončit poslání, které jsem ti dal, potom smrt bude nejmenší z tvých starostí. Rozumíš mi?"
Učedník po té výhružce zbledl. "Ano."
Rafael mávl netrpělivě rukou. "Pak jdi! Musíš toho hodně udělat, než zapadne slunce a upír bude ve své plné síle."
Amil vyklouzl z místnosti a Rafael se otočil čelem k ohni, který plál uprostřed podlahy.
Temný kníže se brzy vrátí na své místo slávy.
A on ho na té cestě bude následovat.
"Už brzy, můj pane," zašeptal.
