4. kapitola
8. 10. 2011
O DVĚ HODINY POZDĚJI byla Abby úplně vyčerpaná.Přežila výbuch domu, násilnou smrt své zaměsnavatelky, byla pronásledována démony, z nichž jednoho dokonce zabila svýma vlastníma rukama, hodiny se vláčela odporně páchnoucími uličkami a políbil ji upír. Aby byla upřímná, nebyla si jistá, co z toho ji znervózňovalo nejvíc.
Nicméně teď stravovala celou její bytost trýznivá slabost.
Bolely ji nohy, smrděla jako stará skládka a znecitlivující mlha počínala zahalovat její mysl. Sakra, v tuhle chvíli by zaplatila slintajícímu démonovi, jen aby vyskočil zpoza rohu a celou ji snědl.
Naneštěstí se zdálo, že ty příšerné stvůry, které před třemi hodinami vypadaly, že jsou odhodlány je zničit za každou cenu, najednou zmizely a nebylo po nich ani vidu, ani slechu. Takže byla odsouzená k tomu vláčet se za mlčenlivým upírem. Možná, že tohle už je peklo, přemýšlela. Možná, že náhle zemřela nějakým záhadným výbuchem a teď je odsouzena k potulování se temnotou a uličkami plnými démonů už po celou věčnost.
Ne, není to peklo, našeptával jí zrádný hlásek. Ne, pokud bude celou věčnost dostávat polibky od toho úžasného upíra. Polibky, díky kterým roztávala a zmírala touhou.
Srdce se jí náhle rozbušilo, ale ostře zavrtěla hlavou.
Očividně začínala blouznit. Upíří polibky. Bože. Nepochybně už byla mimo z toho toxického puchu všude kolem. Co je moc, to je příliš!
"Dante!" Zastavila se a dala si ruce v bok. "Už nemůžu jít dál."
Dante se s jasnou neochotou zarazil na rohu a otočil se, aby se střetl s jejím neústupným pohledem. Ač byla unavená, zalapala po dechu.
Ozářen matným světlem pouliční lampy byl Dante nápadně krásný. Jeho splývající havraní vlasy. Jeho divoce elegantní rysy. Jeho stříbrné oči, ve kterých doutnalo smrtící nebezpečí. To vše dohromady vytvářelo obraz, před kterým by se podlomila kolena každé ženě.
Dante si díkybohu nevšiml jejích zrádných myšlenek, ale natáhl se a stiskl jí ruku.
"Už je to jenom kousek, slibuji," pobídl ji měkce.
Její výraz po těch slovech ještě více ztvrdl. "To už říkáš celou poslední půlhodinu."
Pobaveně se ušklíbl. "Ano, ale v tomto případě nelžu."
"Uhh." Opřela se o cihlovou budovu, příliš unavená, aby se starala, že se na ni nabaluje další vrstva prachu. Ale další špína už nic neznamenala. "Měla jsem ti probodnout srdce, když jsem měla příležitost."
Pozvedl obočí nad takovým nevrlým tónem. "Víš, Abby, jsi akorát nevděčný spratek."
"Ne. Jsem unavená. Jsem hladová. A všechno, co chci, je vrátit se domů."
Kamenné rysy změkly, když se natáhl a přivinul ji k svému pevnému tělu. Něžně jí přejel rukou po vlasech.
"Já vím, miláčku. Já vím."
Ať už upír, nebo ne, Abby byl jeho dotyk až podivně příjemný, tak lahodně nádherný... Bez postranních myšlenek si opřela hlavu o jeho širokou hruď.
"Dante, skončí tahle strašlivá noc někdy?"
"To ti zaručuji," slíbil jí a táhl ji dál, dokud nebyli pryč z aleje a neocitli se v úzké ulici. "Vidíš tu budovu na rohu? To je náš cíl. Dokážeš to?"
Pohlédla na budovu a nakonec usoudila, že to kdysi musel být hotel. Hotel, který byl dnes zatuchlý, plesnivý a nepochybně plný hladových krysích společenství. Těžce si povzdychla, potom neochotně přikývla.
Byla příliš unavená na nějaké dohadování. Jestliže několik krys a rezavá židle mají být odměnou a odpočinkem pro její bolavé nohy, tak ať!
" Pojďm e," za m u m I a I a.
Abby ráda přijala Dantovu pomoc a belhala se přes ulici a kolem budovy k její zadní straně. Prošel bez povšimnutí kolem úzkých dveří, které zplihle visely na pantech, a místo toho se natáhl a dotkl se jedné uvolněné cihly poblíž okna. Překvapivě - no dobře, možná ne až tak překvapivě vzhledem k událostem této podivné noci - stříbrná záře naplnila vzduch a před tím, než Abby stihla položit jakoukoliv otázku, jež se jí drala na jazyk, vtáhl ji Dante přes mystický závoj do rozlehlé karmínově a zlatě zařízené haly. Abby klopýtla a zastavila se. Rozhlížela se kolem očima rozšířenýma údivem. To bylo nemožné. Nebyly tu žádné krysy. Namísto nich tu stály tmavé mramorové sloupy a rudě sametové zdi a klenutý strop s freskou překrásné nahé ženy.
Bylo to tu luxusní, exotické a zcela jistě víc než trochu dekadentní.
"Co je to za místo?" vydechla v údivu.
Dante se ironicky usmál, vzal ji za ruku a zamířil k téměř skrytému výklenku na druhé straně místnosti.
"Lepší je neptat se."
"Proč?"
Přešel její otázku, protáhl se kolem průsvitného závěsu třpytícího se zlatými hvězdami a vtáhl ji do potemnělé chodby, kterou prošli až k posledním dveřím. Dante je otevřel, počkal až vstoupí i Abby a pak dveře za nimi pečlivě opět zavřel a rozsvítil.
K Abbyině velké úlevě se ukázalo, že tento pokoj je ještě pohodlnější, než byla ohromná hala, kterou nechali za sebou. Bylo tam příjemné teplo díky obložení z atlasového dřeva, na podlaze byl hebký slonovinový koberec a na něm rozmístěný kožený nábytek. Bylo to jako anglické venkovské sídlo... nebo jako přepychový hampejz, pomyslela si.
Nepřítomně si začala prohlížet knihy v kožených vazbách, které plnily police na stěnách, pak se zhluboka nadechla a otočila se, aby se setkala s Dantovým ostražitým pohledem.
"Budeme tady v bezpečí?"
"Ano, tahle budova patří mému známému. Jsou na ni vložena kouzla a zaklínadla, která teď zajišťují, že nikdo nemůže rozpoznat tvou přítomnost zde. Ať už člověk, nebo démon." Kouzla? Zaklínadla? Fajn, to znělo... rozhodně méně divně než cokoliv, co se tento večer přihodilo. Přesto Abby cítila, že jí zatím neřekl to hlavní. Což je vždycky špatné znamení.
"A tvůj přítel?" zeptala se.
"Cože?"
"Je to člověk nebo démon?"
Pokrčil rameny. "Je to upír."
Abby protočila oči k světlému trámovému stropu. "Bezva."
S tichou ladností stál Dante najednou před ní, výraz měl ve ztlumeném světle neoblomný.
"Předpokládal bych, že budeš raději předstírat, že nemáš tyhle ošklivé předsudky, miláčku," varoval ji hebce. "Budeme potřebovat Viperovu pomoc, máme-li přežít následujících pár dní."
Abby si uvědomila pravdivost jeho slov. Byla k tomu muži, který jí během posledních několika hodin zachránil nejednou život, nespravedlivá. Skousla si spodní ret.
"Omlouvám se."
Stříbrné oči potemněly a něžně se dotkl konečky svých prstů jejích planoucích tváří.
"Jsou tady ještě nějaké věci, které musím zařídit. Chci, abys zůstala tady." Prsty jí přejel po bradě a pohlédl jí hluboce do očí. "A ať už se bude dít cokoliv, neotvírej dveře, dokud se nevrátím. Rozumíš mi?"
Přeběhl jí mráz po zádech. On ji opouští? Nechá ji samotnou?
Dobrý bože, co když se nevrátí? Co když ji napadne nějaký démon, zatímco bude pryč? Co když...
Abby se snažila posbírat svou roztřesenou odvahu a zvedla bradu. Přestaň být takový bezcharakterní slaboch, napomenula se. Proklatě. Starala se sama o sebe od svých čtrnácti let. Nejenom o sebe, ale i o svou matku, pote co nebožačka zjistila, že život se snáší snadněji skrz láhev whisky.
A vždycky to zvládala bez pomoci hříšně krásného upíra.
"Rozumím."
Jako kdyby vycítil její snahu tvářit se statečně, jeho prsty se stáhly kolem její brady. Hleděli si do očí. Dante pomalu sklonil hlavu.
"Abby," zašeptal.
Měkce přejel svými rty po jejích. A znovu a znovu. Jeho dotyk byl lehký, ale stačilo to, aby se celé její tělo chvělo rozkoší. Chvělo, tetelilo se a spoustu dalších příjemných a povznášejících věcí.
Nakonec zvedl hlavu a ustoupil zpět. Abby se stále vzpamatovávala z otřesu a tiše se dívala, jak odchází z pokoje. Až poté, co za ním zapadly dveře, si uvědomila, že potřebuje také dýchat.
Dobrá...
Ukázalo se, že její nohy nejsou až tak unavené, jak si myslela, protože její prsty se pevně zkroutily rozkoší.
Hysterická potřeba se zasmát jí bublala v hrdle, když se natáhla na koženou pohovku. Upíří polibky, skutečně. Byla blázen. To bylo jediné vysvětlení. Byla prostě nepříčetná a šílená.
A naštěstí také byla příliš vyčerpaná, než aby se tím zabývala v tuhle chvíli.
Abby dovolila své hlavě spočinout na kožených polštářích, zhluboka se nadechla a zavřela oči. Poprvé po mnoha hodinách se nemusela ohlížet přes rameno kvůli záškodnickým démonům nebo přeskakovat hromady hnijících odpadků. A v dohledu nebyl ani žádný upír. Konečně si mohla prostě odpočinout a relaxovat.
Relaxovat? Ano, správně, našeptával jí tichý hlásek uvnitř hlavy.
Zhluboka se nadechla. Ne. Mohla to udělat. Vše co potřebovala, byla jen trocha soustředění.
Relaxuj, relaxuj, relaxuj, mumlala si pro sebe tiše. Zavrtala se hlouběji do polštářů. Zpomalila svůj dech. Pokusila si představit si překrásný vodopád, klidnou louku, hlasy velryb... ať už ksakru velryby vydávají jakýkoliv zvuk.
Všechny tyto nefungující snahy vzaly za své, když jí po kůži přelétl studený závan.
Náhle si byla jistá, že není v místnosti sama. Otevřela okamžitě oči a pozvedla hlavu. Zastavilo se jí srdce, když zjistila, že se její instinkty nemýlily.
Uprostřed místnosti stál neznámý muž.
Ne. Muž ne, opravila se rychle. Ted když znala pravdu o Dantovi, mohla rozpoznat, co tyto až příliš dokonalé rysy a divoká elegance znamenají.
Ne, že by tento upír byl věrnou kopií Danteho, usoudila snadno, byl vyšší a štíhlejší, s vlnami pevných svalů pod rudým sametovým kabátcem, který mu splýval až ke kolenům, a černými saténovými kalhotami. Měl dlouhé vlasy, ale byly jako z bledého stříbra při měsíčním svitu a jeho oči byly až neuvěřitelně temné jako půlnoc. Ač byla jeho tvář nebezpečně krásná, přesto se v ní zračilo cosi děsivě prázdného, až jí z toho přejel mráz po zádech.
To nebyl ten roztomile zkažený zlobivý kluk.
Byl to padlý anděl, který se držel dál od světa, jež ho obklopoval.
Pomalu se postavila na nohy, uvědomila si, že si v rozpacích olizuje rty, když nonšalantně vykročil kupředu. Jeho půlnoční pohled po ní sklouzl se znervózňující intenzitou. Když byl od ní vzdálen pouze necelý krok, tak se zastavil.
"Ach, Abby, nemýlím se?"
Temný hlas ji pohladil jako příjemný teplý med. Hlas, který byl smrtelně okouzlující, stejně jako celý jeho zbytek. Jejda. Spadal do kategorie Nebezpečný s velkým N.
Přesto, Dante by ji zde nenechal, pokud by si nemyslel, že ji nechává v dobrých rukou. Možná, že nevěděla moc o upírovi, který ji zachránil, ale věděla, že by ji záměrně nepředhodil jako večeři jednomu ze svých přátel.
Nebo snad ano?
"Ano, a ty jsi - předpokládám - Viper?" přinutila se zamumlat co nejzdvořileji.
"Dobrý postřeh, velmi bystrá." Temné oči přejely po jejích štíhlých rysech a medových kudrnách. "A krásná."
Krásná? Lehce se zamračila. Byl snad slepý? Nebo měl snad opravdu nějaké postranní úmysly? Nikdy si nepřipadla jako víc než ucházející průměr. A to tedy jen ve chvílích, kdy nebyla celá zablácená a špinavá kvůli prolézání postranních uliček.
"Děkuji ti... myslím."
Jeho rty se zvlnily do příjemného úsměvu. "Nemusíš se na mě dívat s takovou nedůvěrou. Nikdy se nekrmím svými hosty. Bylo by to poněkud špatné pro mou pověst v podnikání."
Dobře, to bylo uklidňující. Pročistila si své vyschlé hrdlo. "A co je teda tvou prací?"
"Jsem obchodník s rozkoší," řekl prostě.
Byla v šoku, její oči se rozšířily při těch nečekaných slovech. "Ty jsi pasák?"
Jeho tlumený smích a naklonění hlavy k jedné straně jí silně připomnělo Danta. "Nic tak světského," zapředl pomalu. "Já nabízím... ach ne, Dante by mi nepoděkoval, kdybych tě zasvětil do takových špinavých věcí. Je až příliš ochranářský, když se jedná o tebe." Bez varování se natáhl a lehce ji pohladil po tváři. "A to je malý zázrak."
Neklidně se zachvěla. "Cože?"
"Taková nevinnost." Pohledem přejel po její napjaté postavě a pak se zas vrátil k její světlé tváři. "Zlatý maják v temnotě."
Nejdříve překrásná a pak nevinná? Ten ubohý, pohledný upír musel být úplně vyšinutý.
Což nebyla zrovna dvakrát příjemná myšlenka.
"Obávám se, že si mě musíš plést s někým jiným," řekla pomalu s důrazem na každé slovo, jako by mluvila s nedoslýchavým.
Zkroutil rty, když si uvědomil, že ho považuje za idiota. "Nemluvím o tělesné nevinnosti." Elegantně zavrtěl hlavou. "Taková nudná smrtelnická posedlost. Nemyslím ani ducha, kterého teď v sobě nosíš. Mluvím o tvé duši, Abby. Poznala jsi tragédii a dokonce zoufalství a bezmoc, ale zůstala jsi nedotčená."
Udělala jeden opatrný krok zpět, zoufale si přejíc, aby se Dante co nejdříve vrátil. Na tomhle Viperovi bylo něco strašně znervózňujícího.
"Vůbec nevím, o čem mluvíš."
"Zlo, chtíč, chamtivost - temné vášně, které se snadno zmocňují smrtelníků a pokoušejí je."
"Dobře, předpokládám, že každý je někdy v pokušení. "
"Ano, a tak strašně málo dokáže odolat." Zmenšil ještě víc tu malou vzdálenost mezi nimi a znovu jí přejel prsty po tváři. "Taková nevinnost musí být nevyhnutelně neodolatelně přitažlivá pro ty, kteří se pohybují nocí. Hříšnost se vždycky pokouší o své vykoupení, stejně jako stíny touží po světlu."
Abby už začínal bolet mozek z těch podivných přirovnání. U všech ďasů - a jí připadalo, že Dante mluví v hádankách.
"Ach... dobře," zamumlala a udělala další krok zpět v jejich podivném tanci. "Kde je Dante?"
Viper pokrčil rameny. "Nevyzpovídal se mi, co přesně zamýšlí, ale řekl bych, že si šel opatřit něco k snídani."
Najednou jí zakručelo v břiše. Nemohla si vzpomenout, kdy naposled jedla. Což znamenalo, že to bylo už hodně dávno.
"Díky bohu, umírám hlady. Doufám, že přinese..." Výtečná představa palačinek a vajíček se slaninou se náhle rozplynula, když si uvědomila, co si může asi tak Dante dávat jako svačinu před východem slunce. "Ou."
Viper pozvedl své zlaté obočí při jejím nepřehlédnutelném zachvění se.
"Nedělej si starosti, krásná Abby. Není na lovu." Přemístil se se svou hypnotizující elegancí a švihem otevřel skrytý panel ve zdi, čímž odhalil malou ledničku, naplněnou tmavými lahvemi. "Jsme v domě upíra. Mám vždy dostatečnou zásobu syntetické krve. Ta snídaně, kterou Dante shání, je pro tebe."
Abby si oddechla směšnou úlevou, že Dante venku nevysává život z ubohých kolemjdoucích.
"Ach, tak to je v pořádku."
Upír zavřel panel a usmál se záhadným způsobem a opět stál přesně před ní.
"Ty to ještě nevíš, že ne?"
Zamračila se. "Nevím co?"
"Od té doby, co byl Dante zajatý čarodějnicemi, už nemůže pít krev z lidí. Je to součástí zaklínadla, které ho váže k Fénixovi."
"Och... rozumím."
"Ne, nemyslím si, že bys rozuměla tomu všemu," zamumlal měkce. "Utrpení, kterým si Dante prošel během uplynulých tří set let, je nezměrné a nepopsatelné. Byl spoután a uvězněn těmi, kdo s ním neměli žádný soucit, neviděli jej jinak než jako pouhé monstrum."
Abby ztichla. Dobré nebe! Byla tak zaujatá vlastními strachy, že si ani na okamžik neuvědomila, že Dante tohle musel přečkávat všechny ty nekonečné roky. Byl vězeň, připoutaný na věčnost k Seleně. Bože, byl vůbec zázrak, že ji nenakopal do zadku a nepohodil ji v nejbližším příkopu jako potravu pro démony.
"On není monstrum," opáčila ostře.
"Nemusíš mě přesvědčovat, drahoušku' Zadíval se jí hluboko do očí. "Mohu jedině doufat, že pochopíš jeho utrpení a uděláš, co bude možné, aby se zmenšilo."
"Já?"
"Ty máš teď tu sílu."
Zamrkala a lehce potřásla hlavou. "A já si myslela, že Dante byl záhadný. Bez urážky, ale upíři jsou zvláštní stvoření. Ne tak zvláštní jako Halford nebo pekelní psi, ale opravdu podivní."
Zasmál se a natáhl se, aby ji pohladil po vlasech. "Jsme starobylé bytosti. Viděli jsme zrod i pád prvních národů. Jsme svědci nekonečných válek, hladomorů a přírodních katastrof. Takže si jistě můžeme dovolit být trochu výstřední, nemyslíš?"
Co na to teď asi měla říct?
"Nebo alespoň dostat nějaký vojenský metál."
Půlnoční oči se na okamžik naplnily čímsi, co snad mohlo být pobavení. "Ale jsou tu i obrazy radosti, rozkoše a nečekaná krása. Krása jako je třeba ta tvá."
"Vybraný vkus jako vždy, Vipere," protáhl sametový hlas ode dveří.
Abby byla překvapena náhlým vyrušením. Otočila hlavu a spatřila Danta, jak pomalu kráčí směrem k nim. Ležérně na gauč odložil kufr, který nesl, a ani se nezastavil.
Abby se jeho návratem ulevilo více, než si chtěla přiznat. Zahleděla se do bledé, trochu nasupené tváře. Bylo tak směšné si přiznat, že se cítila, jako by se jedné její velké části stýskalo, zatímco byl pryč. Části, která teď byla spokojená.
Byla si sotva vědoma toho, že Viper se postavil za ni a položil jí ruce na ramena.
"Takže ses nakonec vrátil, Dante," zamumlal Viper. "Měli jsme starosti."
Stříbrný pohled se zúžil, když se Dante ostře podíval na ruce, které důvěrně svíraly Abbyina ramena.
"Tvoje péče je dojemná, Vipere, a dotýká se mě až u srdce." Pomalu se uklonil. "A když už mluvíme o dotýkání se..."
V tom saténovém hlasu bylo tolik hrozby, že by to vyděsilo celou armádu rváčů, ale Viper se pouze zasmál.
"Nemůžeš vinit upíra za to, že je okouzlen takovou čistotou a nevinností. Je to téměř... nakažlivé."
"Tak potom by ses měl jít asi projít na čerstvý vzduch a pročistit si mysl," řekl Dante varovně.
"Vždycky válečník." Viper si přitáhl Abbyinu ruku ke svým rtům. "Pokud by ses rozhodla, že dáš přednost básníkovi, určitě se ozvi."
"Vipere!" zavrčel Dante.
Se záhadným úsměvem se Viper druhému upírovi lehce uklonil a pak se vydal ke dveřím.
"Nechám vás dva si odpočinout. Nedělejte si hlavu, že by vás někdo obtěžoval. Slibuji, že budu držet psy - nebo v tomto případě démony - na uzdě."
Když osaměli, Dante se na moment zastavil, než vzal do své dlaně ruku, kterou ještě před chvílí opečovával Viper.
"Musíš odpustit mému příteli," řekl s ironickým úsměvem. "Myslí si o sobě, že je pro ženy neodolatelný."
Abby musela potlačit touhu natáhnout se a dotknout se té tesané tváře, takže jen roztržitě pokrčila rameny. "Je spíše fascinující," cítila se povinna přiznat. Jistě ani slintající idiot by si nemyslel, že bude lhostejná k tomu nádhernému padlému andělovi.
"Zdá se ti přitažlivý?"
"Svým nemrtvým způsobem ano."
Jeho výraz ztvrdl. "To vidím."
Abby se otřásla. "Také mě děsí. Myslím, že by zničil cokoliv nebo kohokoliv, kdo by mu stál v cestě, kdyby to posloužilo jeho záměrům."
Usmál se. "Neublíží ti. Nebo určitě ne, když budu poblíž já."
"Kde jsi byl?"
Lehce stiskl její prsty a pak se vrátil zpět ke kufru, který odložil na pohovku, a otevřel jej.
"Vrátil jsem se k Selené, abych přinesl pár věcí, které bychom mohli potřebovat." Vyndal několik džínů a ležérních bavlněných košil, které patřily její zaměstnavatelce. "Možná, že ti nepadnou úplně dokonale, ale mohly by."
Oddychla si naprostou úlevou při pohledu na to čisté oblečení. Jako malý kousek ráje.
"Děkuji."
Natáhl se zpět a vytáhl malý plastový kufřík. "A také jsem přinesl tohle."
"Co to je?"
"Něco, co si myslím, že budeš od teď potřebovat."
Navzdory vší nepravděpodobnosti doufala, že by tam mohl být třeba zmrzlinový pohár nebo horké maliny. Vzala kufřík a pomalu zvedla víko. Svraštila nos, když její čichové buňky zasáhl odporný puch, který zavanul ze zelené lepkavé hmoty. Zmrzlinový pohár to teda nebyl.
"Tfuj. To je ta hnusná břečka, kterou pila Selena."
"Dodá ti to výživu."
Vztekle odložila krabici 11a blízký stolek. "Dala bych si spíš hranolky a cheeseburger a prosím bez žádných zelených nechutností."
"Abby." Dante začal přecházet po prostorné místnosti, prsty si zajel do vlasů a začal si s nimi neklidně pohrávat. "Je tu něco, co bys měla vědět."
Při jeho hrubém tónu jí ztuhla krev v žilách. Možná, že se nevyznala moc dobře v upírech, ale tenhle tón hlasu znala dobře. A vždycky znamenal potíže.
"Co teda?"
Pomalu se otočil a prohlížel si ji ponurým pohledem. "Když Selena umírala, dotknula se tě."
Abby se okamžitě vybavily ty příšerné chvíle ze Seleniny spálené ložnice. Bylo to něco, co se snažila zoufale odstranit z mysli.
Přikývla. "Ano, vzpomínám si na to. Její prsty se pohybovaly a potom popadla mou ruku. Bolelo to."
"To bylo kvůli tomu, že se její síly přenesly do tebe."
"Její... síly?"
"Duch Fénixe," odpověděl. "Ted žije v tobě."
Klopýtla dozadu a čekala, že se ukáže, že si z ní pouze střílí. To snad musel být vtip, ne? Na druhou stranu Dante vypadal vážně. A to znamenalo, že ona má v sobě teď jakousi děsivou stvůru, která se v ní zabydlela.
Abby si sevřela hrdlo třesoucíma se rukama. Nemohla dýchat. Nemohla myslet.
"Ne," podařilo se jí nakonec vydechnout. "Ty lžeš."
Dante poznal její tíseň a vykročil kupředu, aby ji když tak mohl chytit. "Abby, já vím, že je to těžké."
Abby se hystericky zasmála a vzápětí bolestivě narazila do obložení stěny.
Myslela si, že už tu není nic, co by ji mohlo překvapit, jak by mohlo? Nic nemohlo být horší než démoni a upíři.
Nebo tak si to alespoň myslela.
Ted násilně zavrtěla hlavou. "Co ty o tom víš? Nejsi ani člověk!"