3. kapitola
8. 10. 2011
DANTE VZTEKLE PROKLÍNAL svou hloupost.
Po 341 let byl strážcem Fénixe. Ne dobrovolně a ne bez doutnajícího vzteku často žehral na takový osud, ale svůj úděl vykonával zcela oddaně.Šlo o to, že neměl na výběr a čarodějnice o tom věděly.
Ale teď, když bylo nebezpečí úplně největší, zjistil, že je stěží schopen se soustředit na hrozbu, která už byla na dosah ruky.
Netrpělivě si stáhnul vlasy. U všech čertů, nebylo se čemu divit, že byl roztržitý. Během posledních několika hodin zažil více otřesů než za celá staletí. Smrt nesmrtelné Seleny. Divoká, opojná radost, že pouta byla zpřetrhána. A hrůza, když viděl, jak Fénix přešel do Abby.
Abby.
Sakra, sakra, sakra. Shlédl na její štíhlou postavu. Ta žena se stala jeho nemocí a posedlostí, jen co překročila práh Selenina sídla. Kůži měla hebkou jako satén. Medové vlasy v prstencích lemovaly její něžnou tvář. Její bezbranné oči. A žhavá vášeň, která doutnala těsně pod jejím důvěřivým postojem ke světu. Přitahovalo ho to jako zpěv Sirény. Delikátní sousto, které měl v úmyslu si zcela vychutnat, až bude mít dost času.
Ale teď se všechno změnilo. Abby už nebyla více milým rozptýlením. Žádnou rozkošnou zábavou. Byla tu, aby ji chránil. A tak to mělo zůstat už navždy.
"Pojď," přikázal měkce a snažil se zaktivovat své dlouholeté instinkty. "Něco se blíží."
Okamžitě vyskočila na nohy a opatrně na něj pohlédla. "Co?"
Pevně ji uchopil za ruku. "Démoni." Zaostřil své smysly a prozkoumával blížící se temnotu. "A víc než jeden."
Její tvář zbělela, ale s vnitřní silou, kterou na ní vždy obdivoval, se nezačala třást ani křičet, ani žádné takové ty podobné otravné věci, k nimž smrtelníci bývali obvykle dost náchylní, když se setkali tváří v tvář s něčím záhadným.
"Ale ti nás přece nebudou obtěžovat. Nemáme zhola nic, co by mohli chtít."
Ušklíbl se. "Mýlíš se, miláčku. Právě že my máme ten nejcennější poklad ze všech."
"Cože?!"
"Obávám se, že tato i následujících dvacet otázek budou muset počkat na později, Abby."
Přitiskl si ji k sobě blíž a tiše došli ke dveřím, které byly vedle postele. Natáhl se, sevřel kliku a škubnutím otevřel. Dřevo zaskřípělo, když klika vypadla z rámu. Stále držel Abby u sebe a vedl ji stíny do vedlejší místnosti, opatrně přejel pohledem opilce, který si ve vodkovém bezvědomí hověl na své posteli.
Dante přešel těsně k úzkému oknu. Otevřel je a naklonil se k Abbyinu uchu. "Drž se blízko u mě a snaž se nedělat žádný hluk," zašeptal. "Pokud nás napadnou, chci, abys zůstala za mnou a neutíkala. Budou spoléhat na to, že se jim podaří tě vyděsit a vlákat do pasti."
"Ale já bych chtěla vědět proč...?"
"Ted ne, Abby," zavrčel netrpělivě. "Pokud se odsud máme dostat živí, potřebuji, abys mi věřila. Dokážeš to?"
Nastala chvíle ticha. Dante si chmurně uvědomil, jak je její sebekontrola na hraně. Byla na pokraji zhroucení a on mohl jedině doufat, že hrozící kolaps přijde, až když budou relativně v bezpečí.
Nakonec si těžce povzdychla a zdráhavě přikývla. "Ano."
Pohlédl jí hluboce do očí a překvapilo ho, že v nich nalezl náznak čehosi, co mohlo být teplo.
" Tak pojďme."
Vzal ji za ruku, pomohl jí prolézt skrz uzounké okno a počkal, dokud nebude stát na kovovém požárním schodišti. Potom ji následoval do noční tmy. Na moment se zastavil a shlížel na neuspořádané stromořadí pod nimi. Instinkty ho varovaly, že poblíž číhají démoni. Naneštěstí zůstat na místě by znamenalo nechat se obklíčit a polapit. Neměli na výběr, museli kupředu.
Nebo v tomto případě přímo dolů.
Dante ponuře naklonil hlavu směrem k blízkému žebříku. Abby nejistými krůčky přešla plošinu a přinutila se začít slézat po příčlích. Počkal, dokud její hlava nezmizela, a pak sám vstoupil na okraj a přistál vedle jejího chvějícího se těla.
Jen co otevřela ústa, aby promluvila, natáhl prst a dotkl se jejích rtů. Ostře při tom zavrtěl hlavou. Nebezpečí mu mravenčilo po kůži. Něco bylo blízko. Velmi blízko. Otočil se k velkému kontejneru a udělal pomalý krok vpřed.
"Ukaž se," přikázal.
Ve stínech se ozval šelest, následovaný ostrým skřípěním drápů po chodníku. Pomalu se vynořila ohromná, mohutná postava. Na první pohled se nabízelo považovat vetřelce za neohrabanou, nemyslící stvůru. Se silnou kožovitou kůží, mokvajícími vředy a znetvořenou hlavou se třema očima vypadal jako klasická zrůdička z plakátů, které si děti věší nad postel. Ale Dante znal právě tohoto démona příliš dobře, a tak věděl, že pod vší tou ohyzdností se skrývala prohnaná inteligence, která byla mnohem víc smrtící než jakékoliv svaly.
"Halforde," uklonil se Dante posměšně.
"Ach, Dante." Hluboký, dunivý hlas měl zároveň zdvořilý, elegantní přízvuk, který by se nejvíc ze všeho hodil do nějaké soukromé školy pro děti bohatých. Směšný kontrast k jeho hrubému a zvířeckému zjevu. "Měl jsem předpokládat, že začneš jančit, jen co si uvědomíš přítomnost tady těch pekelných psů. Zkoušel jsem je po staletí vytrénovat, aby byli diskrétnější, ale musí se vždycky přihnat, i když by utajení posloužilo lépe."
Dante se ujistil, že stojí přesně mezi Abby a démonem a pokrčil lehce rameny.
"Pekelní psi nebyli nikdy proslulí svou inteligencí."
"To ne. Což je skutečně škoda. Přesto poslouží svému účelu. Takže se pak nemusím zaobírat vší tou špinavou prací sám." Halford vrhl opovržlivý pohled na zchátralý hotel. "Musím říct, Dante, že jsem si vždycky myslel, že máš poněkud lepší vkus."
"Jaké místo by lépe posloužilo pro úkryt před spodinou než přímo jim pod nosem?"
Halford se otřásl dunivým smíchem, který se přízračně rozléhal alejí. "Chytrá léčka, až na to, že každý náš bratr ve městě cítí tvou krásku na míle daleko. Obávám se, že není, kam se schovat."
Dante tiše zaklel. Ačkoliv Abby v sobě nosila Fénixe, ještě plně nezískala jeho síly ani znalosti, jak tyto síly kontrolovat. Do té doby, než to dokáže, bude jako maják pro všechny démony v okolí.
"Podceňuješ mé schopnosti," protáhl hedvábným tónem.
"Ach to ne, nikdy bych si nedovolil být tak hloupý, abych podceňoval právě tebe, Dante." Démon vykročil vpřed, jeho drápy znovu zaskřípěly o chodník a zanechaly v něm rýhy. "Na rozdíl od mnoha dalších v bratrství, mohu snadno cítit sílu, kterou ses snažil skrývat během všech těch zdlouhavých a nudných let. Což je důvod, proč jsem připraven ti dovolit odejít. Nemám vůbec v úmyslu tě zabít."
Dante pozvedl obočí. "Ty mi dovolíš odejít pryč?"
"Samozřejmě. Nemám žádné potěšení ze zabíjení svých kamarádů démonů." Halford zkroutil svou tvář do výrazu, který mohl připomínat úsměv jen vzdáleně, i vzhledem k tomu, že tím odhalil své tři řady zubů. "Nech mi tu holku a já ti mohu slíbit, že se ti už nikdy nic zlého nestane."
Ach. Dantemu náhle došlo, o co jde. Halford byl sám. A nebyl si zcela jistý, že by porazil upíra. Minimálně ne, dokud se zde neukáží další démoni a jeho spojenci.
"Poněkud velkorysá nabídka," zamumlal Dante.
"Rovněž se domnívám."
"Přesto si myslím, že předání takového nedocenitelného pokladu by chtělo něco více hmatatelného. Konec konců, kdybys se mnou o to děvče musel bojovat, možnábys zjistil, že budeš muset svou slávu sdílet ještě s bůhvíkolika démony, kteří se sem už řítí."
Náhlá rána do zad ujistila Danteho, že Abby slyšela jeho posměvačná slova. A přirozeně dospěla k předvídatelnému závěru. Byl to zlý upír, konec konců.
Natáhl se dozadu a sevřel pevně jedno štíhlé zápěstí. Nemohl riskovat, že začne utíkat.
Halford přimhouřil oči. Všechny tři. "Co může být hmatatelnějšího než tvůj život?"
Dante pokrčil rameny. "Věčný život přestává být zábavným v okamžiku, kdy jsi nucen se zahazovat s ubožáky. Jak jsi řekl, navykl jsem si spíše na luxusnější životní styl, který se chýlí ke konci, když odešla Selena."
"Proč, ty..." Abby se s hlubokým zavrčením pokusila vyškubnout z jeho sevření a nakopla ho se zuřivostí, která by smrtelníka srazila na kolena.
"Tiše, miláčku," přikázal, aniž by otočil hlavou. "Halford a já začínáme vyjednávat."
"Prase! Zrůdo! Zvíře!"
Dante si nevšímal kopanců, které doprovázely každé slovo, a setkal se s Halfordovým pobaveným pohledem.
"Temperamentní věcička," zasípal démon.
"Vada charakteru, která se dá snadno napravit."
Halford napjal své vyboulené svaly. "Velmi snadno. Tak a teď už to dořešme. Jaká je tvoje cena?"
Dante předstíral, že přemýšlí. "Dostatečná zásoba krve, samozřejmě. V těchto dnech a dobách je skutečně příliš nebezpečné se vydávat na lov mezi lůzu."
"To se dá zařídit."
"A možná několik Shantog, aby mé sídlo zůstávalo přes noc teplé," zamumlal. Záměrně si vybral démonky, které byly pověstné neukojitelnou sexuální touhou.
"Ach, upír se znamenitým vkusem. To je všechno?"
Dante postřehl triumf třpytící se v Halfordových očích. Usoudil, že přišla jeho chvíle. Démon byl zaměstnán myšlenkami na slávu, kterou získá, jen co přivede Fénixe ke Knížeti Temnot.
"Ve skutečnosti ne. Budu také potřebovat tohle." Povolil své sevření kolem Abby a shýbl se dolů, jedním plynulým pohybem uchopil dýky, které měl schované v botách. Tím samým pohybem se naklonil vpřed a dýky opustily jeho ruce dřív, než se opět napřímil.
Na okamžik stál Halford pouze tiše v temnotě. Působilo to, jako že si ještě nevšiml dýky hluboko zaražené ve svém prostředním oku, ani druhé, která mu trčela z žaludku. Ale ať už byl v šoku, nebo si nebyl vědomý nebezpečí, smrtící rány vykonaly svou práci. S nervy drásajícím zaúpěním se zhroutil mezi nechutné odpadky, kterých bylo všude kolem požehnaně.
Dante nezaváhal a vyrazil kupředu. Zkušeně rozřízl Halfordovo hrdlo a poté mu vyřízl srdce. Nebyl natolik hloupý, aby předpokládal, že je démon mrtvý, dokud nedržel jeho srdce v rukách. Nakonec byl spokojen, popadl dýky a otočil se zpátky k Abby. Spěšně couvala z jeho dosahu, oči rozšířené děsem.
"Abby."
"Ne!" pozvedla proti němu ruce. "Nepřibližuj se ke mně."
Dante se musel hodně ovládat, protože se ho zmocnila silná netrpělivost, ale přemohl se a vrátil zakrvácené dýky do svých bot. Shrnul si zacuchané vlasy z čela a teprve pak učinil další krok blíž. Stačí málo a ona mu uteče. Jeden špatný krok a bude ji muset pronásledovat bludištěm uliček.
Což by za normálních okolností byla jistě svůdná kratochvíle, připustil si nevesele. Nicméně dnešní noc byla všechno, jen ne normální.
"Abby, ten démon je mrtvý," uklidňoval ji. "Už ti neublíží."
"A co ty?" zeptala se nejistě. "Tys mě chtěl prodat tady téhle... věci. Jen za krev."
"Neblázni, Abby. Samozřejmě, že jsem tě nehodlal prodat." Natáhl se a dotkl se její tváře, aby ji přiměl pohlédnout mu do očí. "Chtěl jsem Halforda pouze rozptýlit před tím, než udeřím. Za předpokladu, že sis toho nevšimla, byl poněkud větší než já. Takže se mi tím podařilo předejít ošklivému střetnutí."
Olízla si rty. Bylo to drobounké, nechtěné gesto, a přesto se Danteho prsty sevřely těsněji kolem její hedvábné kůže. Nezáleželo na nebezpečí kolem nich, mít ji tak blízko u sebe v něm probouzelo divoký, bolestivý hlad. A obával se, že ten hlad se jen tak neutiší.
"Proč bych ti měla věřit?" zachraptěla.
Zkroutil rty a nechal svou ruku klesnout dolů. "Protože v tomto okamžiku, miláčku, nemáš jinou možnost."
Nastala dlouhá chvíle, kdy bojovala se svými vnitřními běsy a démony, než nakonec připustila, že démoni, kteří je právě pronásledují městem, jsou mnohem nebezpečnější.
Přesto bylo vidět, jak vkládá svou ruku do jeho s přemáháním a neochotou.
Dante jí však nedal čas na další přemýšlení, sevřel její prsty a společně vklouzli do temnoty. Byl překvapený zábleskem zklamání, když si dotčeně uvědomil, že z něj má stále hrůzu. Ale co jiného lze čekat od smrtelného člověka?
Naneštěstí vědomí toho, že jej považuje jen za nepatrně lepšího, než byly příšery, které po nich šly, anebo snad ani to ne, v něm zanechávalo smutný pocit zklamání a prázdna.
Dante zatočil ke straně uličky a nepřestával dumat nad ženou, která se snažila udržet tempo s jeho dlouhými kroky. Přemýšlel a užíval si teplo, které do něj pramenilo z její dlaně. To nepochybně vysvětlovalo, proč byl zaskočen, když pekelný pes náhle seskočil z garáže, kolem které procházeli, a srazil ho k zemi. Během jediného úderu srdce jej smrtící pes připíchl k zemi, kyselina z jeho zubů dopadla na Dantovu kůži s palčivou bolestí.
"U všech čertů!" sykl. "Ty smrdutej, slizkej kuse hovna!"
Dante se natáhl a připravoval se démona popadnout za hrdlo a roztrhnout jej, když tu náhle zafoukal proud vzduchu, následovaný odporným zvukem lámaných kostí. Zamrkal, když démon odlétl stranou, očividně mrtev.
"Není ti nic?"
Bylo to jako představa ze snu. Abby se nad ním skláněla, ač měla tvář potřísněnou blátem a vlasy rozpuštěné a sem tam zacuchané, její výraz byl plný něžné péče a starostlivosti. Dante si pro sebe ukradl jeden okamžik, kdy si pouze vychutnával ten okouzlující pohled, než se neochotně zvedl na lokty. Otočil hlavu a spatřil škubajícího se démona. Poté zas svou pozornost obrátil k Abby.
"Krásná otočka, lásko," zamumlal, protože spatřil rezavou trubku, kterou svírala v rukou. "Zabíječka démonů, mimořádné, vskutku. Skoro tak dobrá jako -"
"Vyslov jméno Buffy a probodnu ti srdce," varovala ho a pozvedla trubku v divadelním gestu.
Lehce se zasmál. "Velmi děsivé, zlatíčko, ale jestli bys chtěla tuhle prácičku odvést do konce, muselo by to být ze dřeva."
"To se dá zařídit."
"Ó, to nepochybuji." Dante se vyšvihl na nohy a smetl ze sebe ulpělou špínu. "Naneštěstí to bude muset počkat na později. Teď zas musíme pokračovat."
Dante ji uchopil za paži a opět vyrazil ulicí. Tentokrát už měl smysly na pozoru. Ostré, bystré a neomylné.
Čert aby to spral. Dostal ho pekelný pes. A ke všemu ještě před zraky překrásné ženy. Nehodlal se nechat podruhé takhle ponížit. Zabít možná. Probodnout kůlem, polít svěcenou vodou, setnout hlavu, možná. Ale ne se nechat ponížit. Všechno ostatní bylo pro hrdého upíra přijatelnější než tohle.
Téměř půl hodiny pokračovali potichu a dostávali se ještě hlouběji do ubohých okrajových částí periférie. Nenásledovaly už žádné další nečekané útoky, ale Dante stále cítil přítomnost démonů.
Proklatě, potřeboval by vědět, jestli je stále pronásledují nebo jestli se mu a Abby podařilo zakrýt stopu.
Zvolnil tempo a prozkoumával stíny, dokud neobjevil úzké dveře proříznuté do zadní stěny cihlové budovy. Rozhlédl se, aby se ujistil, že jsou o samotě, a pak pozvedl nohu a vykopl těžké železo z pantů. Ozvala se dutá rána následovaná oblakem prachu, ale Dante se ani nezastavil. Vtáhl Abby do opuštěné garáže a rozhlédl se kolem, jestli tu nejsou nějací nevítaní otrapové plížící se v temnotě.
Uběhlo několik napjatých chvil, pak to Abby nevydržela a ztratila svou zkoušenou trpělivost.
"Co tady děláme?" zeptala se.
"Čekáme."
"Víš vůbec, kam jdeme?"
"Pryč odsud."
Abby zaskřípěla zuby. "Dokonale nejasné jako vždycky. Předpokládám, že si myslíš, že tě to dělá temným a záhadným?"
"Och, ale já jsem temný a záhadný." Risknul jeden pohled přes rameno, aby se setkal s jejím nasupeným výrazem. "Není to, co se ti na mužích líbí?"
"Líbí se mi na nich, když jim bije srdce a mají smysl pro vybraná jídla, ne pro krev," vrátila mu pošklebek zpátky.
Dante se zakuckal a opět přejel pohledem uličku. "Jak si můžeš být tak jistá, miláčku? Ještě jsi nezkusila upíra. Mohu ti zaručit, že by to byla příležitost, na kterou bys nikdy nezapomněla."
"Můj bože! Ty musíš být mentál! Nebo ten nejvíc arogantní-"
Dante jí náhle varovně sevřel ruku. "Pšššt."
Abby byla okamžitě v pohotovosti a snažila se očima proniknout temnotu. "Něco se blíží?"
"Ano. Zůstaň za mnou."
Čekali v napjatém tichu, až nakonec uslyšeli tlumené zvuky kročejů. Dante nasál zatuchlý vzduch, čímž se rychle ujistil, že vetřelci jsou lidé a ne démoni, takže mohl uvolnit své napjaté svaly. Nepředstavovali pro ně skutečné nebezpečí.
Potom bylo ticho prolomeno statickým bzučením hlasů, které vycházely z vysílaček. Slyšel, jak si Abby drobně oddechla.
"Dante, to jsou policisté. Ti by nám mohli pomoci," sykla a vykročila směrem ke dveřím.
Dante se instinktivně natáhl a sevřel její štíhlou postavu do náručí. Lehce ji přitiskl ke zdi budovy. Zvedla ruce, aby jej mohla zuřivě bušit do hrudi. Aby předešel výkřiku, který se jí už dral z úst a mohl by tak okamžitě prozradit jejich přítomnost, Dante sklonil hlavu a překryl její rty vlastními.
Jeho záměr byl čestný. Polibek měl pouze předejít katastrofě. Ale ve chvíli, kdy se dotkl jejích saténových rtů, byla všechna ctnost zapomenuta.
Propojilo je neskutečné teplo. Zpevnil své sevření a hltal ji s nenasytnou touhou. Chtěl ji ochutnat, svádět, pohltit, dokud jeho temná potřeba nebude naplněna.
Jeho ruce netrpělivě bloudily po jejích zádech, přejížděly po citlivé kůži její šíje a pak se zabořily do medových kudrn. Držel její hlavu a dále se zmocňoval jejích úst. Všechny myšlenky na nebezpečí byly zapomenuty v mlze žhavé rozkoše.
Přitlačená k němu, Abby na okamžik ztuhla překvapením z toho náhlého objetí, ale s potěšitelnou rychlostí lehce zavzdychala, obtočila své paže kolem jeho krku a otevřela své rty pro jeho polibek. Téměř jako kdyby na tuto chvíli čekala s tou samou divokou touhou jako on.
Když si Dante uvědomil její odevzdání se, změkčil své rty, jeho polibky se prohloubily s přesvědčivým záměrem. Pohnula se neklidně proti jeho tuhnoucím stehnům, když se jeho rty vydaly na cestu přes její hebké tváře a dolů po křivce jejího krku. Byl pohlcen ohněm vášně, který v něm rozdmýchala.
"Abby... moje sladká Abby... chci tě cítit pod sebou," zašeptal drsně.
Cítil, jak se zatřásla pod jeho dotykem, potom se odtáhla a pohlédla do jeho rozšířených, velkých očí.
"Jsi šílený?" vyštěkla a přitiskla si dlaň na své naběhlé rty.
Dante nečekal takové ostré odmítnutí. Stiskl zuby a zastrčil si ruce do kapes u kalhot. Byla to krušná bitva s touhou, která stále pulzovala v jeho napjatém těle.
Rychle škubnutí, několik žhavých polibku a už by si ji vzal na špinavé podlaze, jen aby se mohl hluboce ponořit do jejího těla. Naštěstí si zdravý rozum postupně získával vládu nad jeho opojenou myslí; udělal opatrně krok zpátky a pohlédl na ni už konečně celkem klidně.
"Pokoušel jsem se tě zadržet, abys nás nenechala oba dva zabít. Nemohl jsem ti dovolit zavolat na ty policisty," vysvětlil příjemným hlasem.
Svraštila obočí. "Myslíš si, že démoni už zamořili chicagskou policii?"
"Ne, ale myslím si, že až bys začala vysvětlovat těmto milým policistům bez kousku představivosti, že nás pronásledovali krvelační démoni a pekelní psi, že bychom oba skončili v polstrovaných pokojích se svěracími kazajkami na sobě. Pokud by nás ovšem neodsoudili do vězení za vraždu Seleny. Nevím, jak ty, ale já bych se raději obešel bez svěrací kazajky nebo vězeňské cely s ohromujícím výhledem na východ slunce."
Její výraz ztvrdl, jako kdyby se chtěla hádat a nepřistoupit na jeho argumenty. Poté si obtočila ruce kolem pasu a ztrápeně si povzdychla.
"Fajn. A jaké je tvé brilantní řešení? Plazit se těmihle odpornými uličkami už po zbytek věčnosti?"
Pokrčil rameny a poodešel k otevřeným dveřím. "Ne až tak dlouho, alespoň doufám. Znám místo, kam můžeme jít a být v bezpečí, ale musím si být jistý, že se nám podařilo setřást naše krvelačné přátele."
"Bože, to je bordel!" zamumlala.
Dante přinutil své špičáky, aby se zkrátily, jak v něm stále doznívaly záchvěvy touhy a mučily jeho tělo.
"Pro jednou jsme zajedno, miláčku."
