ABBY SE KOUSLA DO SPODNÍHO RTU, zježily se jí vlasy na šíji a zpotily dlaně. Abby už nebyla dítě.
Byl to stejný pocit, jaký zažívala, když jí bylo pět a vstoupila na pouti do strašidelného zámku, kde strávila téměř dvě hodiny schoulená v temném rohu, protože se příliš bála pohnout. Nedokázala se ani doplazit zpátky ke dveřím.
Nevěděla, proč je vyděšená. Věděla pouze, že cítí něco ve tmě, co jenom čeká, aby ji to mohlo sežrat.
Samozřejmě, s moudrostí nabytou věkem bylo jednoduché se ohlédnout a uvědomit si, že její strach tenkrát byl způsobený kombinací vzrušení, dusivé tmy a zoufalství nad tím, že ji tam opustila matka.
Přesně si vybavovala tehdejší hrůzu, že bude něčím pohlcena. Byla naprosto reálná, stejně jako právě nyní.
Abby si ponuře srovnala ramena a nechala se vést temnými, prázdnými místnostmi. Nakonec se starší čarodějnice zastavila, aby otevřela dveře, a začala klesat po úzkých schodech.
Abby už nebyla dítě.
Nechtěla se choulit v rozích.
Vyhlásila strachu pomstu.
No... možná ne úplně pomstu. Spíš mu čelila kombinací neohrabanosti, tápání a husí kůží.
Ale už nikdy nechtěla být znovu dobrovolnou obětí.
Sestoupily na konec schodiště. Zatuchlý pach vlhké země a plísní se převalil přes Abby. Zaváhala, protože ji na okamžik oslepila naprostá temnota.
"Neboj se," zašeptala Edra, jejíž stará tvář se náhle zjevila, když se rozhořel oheň ve velkém ohništi. "Není tu nic, co by ti mohlo ublížit."
Nic kromě tebe..., pomyslela si Abby v duchu.
"Proč jsme tady?"
Čarodějnice kráčela po podlaze. "Mám něco, co ti chci ukázat."
Edra došla k něčemu, co se zdálo být velkou mramorovou deskou, která stála vedle ohniště. Ze všeho nejvíc připomínala náhrobní kámen.
Podél okraje mramoru byly pečlivě poskládány černé svíčky a sušené bylinky. A v samém středu byl podivný symbol namalovaný hustou, sraženou kapalinou, která zářila rudočerným odleskem.
Abby se sevřel žaludek, když neochotně následovala stařenu. Vypadalo to, jako by hodlaly držet stráž u mrtvého.
"Co je to?"
"Můj skromný oltář." Čarodějnice se natáhla a pohladila s úctou mrtvolně studený kámen. "Není to přesně to, čím bych se chtěla chlubit milované bohyni, ale kvůli černokněžníkově útoku jsem byla nucena toho nechat hodně za sebou."
"Proč jsme tady?"
Drobná hlava se obrátila, aby probodla Abby planoucím pohledem. Abby sc ušklíbla. V záři voskovic vypadala stará žena jako scvrklá ještěrka.
A stejně tak srdečně.
"Abychom změnily svět, má paní."
Abby rozpačitě přešlápla. "To je trochu neurčité."
"Je na čase, aby byla odhalena veškerá sláva Fénixe. Tato síla očistí svět."
Očistí svět.
Znělo to určitě lépe než masová vražda.
"Očistit svět od čeho?" zeptala se, protože chtěla slyšet ženu, jak přizná úmysly svého černého srdce.
"Od zla."
"Opět trochu neurčité." Objala se kolem pasu. Jakýkoliv temný a zatuchlý sklep by byl strašidelný, ale se svíčkami, náhrobní deskou s čímsi lepkavým, což mohla - nebo nemusela - být krev, to povyšovalo strašidelnost na novou úroveň.
"Přesněji od čeho zlého chceme očistit svět?"
"Od démonů, samozřejmě. A těch, kdo uctívají Knížete Temnot."
"Kníže Temnot byl přece vypuzen z tohoto světa."
Netrpělivost a něco, co byl možná hněv, zkroutilo stařeniny rty. Zřejmě nebyla velký fanda do debat o svých rozhodnutích.
"Jeho špína stále kazí všechen vzduch, který dýcháme. Volá své učedníky a oni mu odpovídají. Musíme s nimi skoncovat," řekla chraplavě.
Abby si olízla rty. "A ty očekáváš, že to udělá Fénix?"
"Samozřejmě. Milovaná bohyně byla předurčena k vládě." Natáhla své pokroucené ruce, jako by přijímala požehnání nějakých neviditelných přívrženců. "Stejně jako jsem byla předurčená já, abych rozhodovala. Náš čas konečně přišel."
Dobrý bože, ta žena byla šílená!
Pospěš si, Dante! zaprosila. Prosím, pospěš si!
"Rozumím tvému přání. Je nepochybně obdivuhodné, ale určitě jsou i jiné prostředky, jak bojovat se zlem?" pokoušela se stařenu uklidnit. Uklidňovat šílence. To bylo vždycky její motto.
Ovšem absurdní bylo, že čarodějnice se jevila spíše pobouřená než zklidněná.
"Rozumíš? Ano?" postavila se přímo před Abby. "Čemu bys ty mohla rozumět, holčičko?"
"Rozumím tomu, co je správné a co nesprávné."
"Ještě před několika dny sis myslela, že démoni nejsou nic víc než pohádky."
Abby zjistila, že její hrůza začíná být pohlcována rostoucím hněvem. Sakra. Nechtěla být nějaký pitomý Kalich. Nebo aby ji kolem honily příšery. Nechtěla se stát ani nějakým spasitelem světa.
Ale teď, když už byla osudem vmanévrována do této role, se rozhodně nenechá přinutit, aby konala totéž zlo, proti kterému měla bojovat.
"To jsem možná nevěděla, ale teď si uvědomuji, že existuje mnoho druhů démonů. Ne všichni z nich jsou špatní."
"Upír," zasyčel Edra. "Svedl tě."
Abby zaťala ruce.
"Tohle nemá s Dantem nic společného. Nebudu součástí žádného masového vraždění."
Čarodějnice přistoupila natolik blízko, aby Abby obestřela kyselá vůně potu a hřebíčku.
"Už jsi bojovala proti temnotě poslední tři století?" zasípala. "Už jsi obětovala svou duši, abys držela ty hrůzy na uzdě? Už jsi viděla nevinné ženy porážené kouzlem prašivého černokněžníka jako prasata?"
Navzdory předsevzetí Abby klopýtla zpět. Oči jí možná říkaly, že by mohla snadno zvednout křehkou stařenu a vyklepat z ní její pošetilost, ale srdce ji varovalo, že by čarodějnice mohla mávnout hůlkou a rozmáčknout ji jako červa.
"Já jsem Kalich," blufovala. "Nemůžeš mě přinutit, abych provedla kouzlo."
"Byla bych raději, kdyby ses ke mně připojila." Edra zvedla ruku, aby ukázala prstem přímo mezi Abbyiny oči.
"Ale můžeme to udělat po zlém."
Ach, bože, už je tady ta část s rozmačkáváním červů!
"Ne... počkej..."
Sotva ta slova vyřkla, explodovala jí v hlavě oslepující bolest.
Abby padla na kolena. Chytila se za hlavu. Uvědomila si, že zemře.
Nikdo nemohl přežít takovou bolest.
Dante, kde sakra jsi?
Viper a Dante vklouzli do stínů, když se chodbou rozlehla ozvěna hlučných kroků.
Dante se zhluboka nadechl a naklonil se ke svému společníkovi, aby mu zašeptal přímo do ucha. "Dva muži, oba lidé." Jeho špičáky se prodloužily. "Postarám se o ně. Jdi pro Abby."
Viper se odmlčel. "Jsi si jistý?"
"Nemůžu ublížit Edře. Ty můžeš."
Chladný úsměv prozářil Viperovy pohledné rysy.
"Bude mi potěšením."
Vzduch se ani nezavlnil a Dante osaměl. Zůstal ve stínu a číhal, až muži půjdou přímo kolem něj. Teprve pak skočil vpřed, přičemž svalil bližšího strážce na podlahu s graciézní silou.
Cítil, jak se druhý muž natáhl, aby ho uchopil za paži. Aniž by se podíval jeho směrem, Dante ho odmrštil na blízkou zeď. Ozvalo se zadunění a zasténání a útočník sklouzl na zem.
Muž, kterého měl Dante pod sebou, se neohrabaně snažil vysvobodit a setřást upírovu svalnatou postavu. Dante se suše usmál, protože věděl, že se ten blázen bezpochyby snaží vytáhnout zbraň. Neměl ani tušení, že jej přepadl upír, a ani nevěděl, že nemrtvým nemohou ublížit kulky.
Popadl muže za kštici a třískl mu hlavou silně o podlahu a pak znovu, až lebka zapraštěla. Dante cítil, jak tělo pod ním začíná ochabovat. Postavil se.
Oba muži byli v bezvědomí, ale nehodlal si je nechat v zádech. Otevřel blízké dveře a obě bezvědomá těla s lehkostí vhodil do úzké místnosti. Se stejnou rychlostí je svázal jejich vlastními opasky a zavřel dveře.
Mlčky se opět vypravil kupředu. Zavětřil ostrý pach krve před sebou. Viper, nepochybně. Pokud by se čarodějnice nesemkly dohromady, aby udeřily zároveň, nebyly pro mocného upíra žádnými protivníky.
Dante si nevšímal silného zápachu a zamířil k zadní části domu. Slabší vůně Shalotta jej vedla přes prázdnou knihovnu k malé komůrce, která byla zamčena železnými dvířky se třemi závorami. Dveře pro upíry nepředstavovaly žádnou překážku, ale Dante by byl ochoten se vsadit, že železo byla hrozba pro Shalotta.
Ušklíbl se v předtuše nevyhnutelného hluku, vytrhl závory za dveří a odhodil je stranou. Pak se ohlédl přes rameno, aby se ujistil, že to nepřilákalo nikoho, kdo by se mu přišel postavit.
Pokoj se mu na první pohled zdál prázdný. Omyl. Za svou kratičkou nepozornost ihned zaplatil. Sotva vyrazil dveře, z druhé strany vyskočila štíhlá postava a zaútočila na jeho bradu vysokým kopancem.
Dante zavrčel - spíše zlostně než bolestí - otočil se a spatřil démonku, jak se krčí v bojovém postoji připravena k dalšímu úderu.
Byl to obraz smrtící, avšak opojné krásy: dlouhé, štíhlé končetiny a splývající černé vlasy. Dante ale neměl žádný zájem o její fyzické přednosti. Dokonce zůstal odolný i vůči oblaku feromonů, které vyplňovaly celou místnost.
Jeho pouto k Abby ho činilo odolným i proti tak silnému půvabu.
Místo toho se připravoval na další útok.
Nedá jí další úder zadarmo.
Zvedl ruku a zamračil se na ni. "Nech mě mluvit."
Její ruce se varovně napnuly. "Stůj, upíre!"
"Vím, že může být těžké mi teď uvěřit, ale přišel jsem, abych ti pomohl."
Zkřivila rty. "A všechno, co mám udělat, je nabídnout ti pár doušků své krve, že jo? Díky, ale nechci!"
Dante zaskřípěl zuby. Existovala vůbec nějaká žena - ať už narozená jako člověk, démon nebo cokoliv jiného - která by se nemusela pořád hádat?
"Nechci tvoji krev, Shalotte," odsekl. "Ale budu potřebovat tvoje schopnosti."
"Zapomeň na to!" Jemně se zavlnila jako kobra připravující se k úderu. "Dřív si prohlédnu tvojí mrtvolu."
Uvědomil si, že kráska se domnívá, že má na mysli dědičnou schopnost Shalottů svádět a uspokojovat upíry, a netrpělivě mávl rukou.
"Potřebuji tvoje dovednosti bojovnice, ne milostnice." Nechal svůj pohled spočinout na hlubokých ranách, které hyzdily její paže a horní část trupu. Vsadil by se, že nemenší díl šrámů měla i na zádech. Někdo jí musel zbít jako zvíře. "Mám v úmyslu skoncovat s čarodějnicemi."
Trochu se uklidnila a svraštila obočí. "To není možné. Jsou příliš silné."
"Ne poté, co je téměř zlikvidoval černokněžník. Nemohou se postavit proti dvěma upírům a Shalottovi."
Zavětřila, jako kdyby se snažila zjistit, zda mluví pravdu.
"Proč bych ti měla věřit?"
"Jsem spoutaný kouzlem stejně jako ty."
Její dech se zastavil. "Ty svině!"
"Přesně!"
Bez varování se narovnala a Dante vycenil tesáky. Slib neslib, pokud by na něj ta žena zaútočila znovu, rozsápal by jí hrdlo.
Místo toho se na něj zamračila s náznakem strachu.
"Fénix je tady?" zeptala se. "Musíš ji dostat ven."
"To je přesně to, co hodlám udělat. S tvojí pomocí."
"Pokud provedou rituál -"
"Můžeš bojovat?" přerušil ji.
"Ano. Kouzlem mne mohou jedině přinutit, abych k nim na povel přišla."
Ironicky se usmál. "Myslel jsem, jestli se cítíš na to, abys mohla bojovat? Jsi přece zraněná."
Na okamžik vypadala, že ji jeho starost překvapila. Jako by to byla ta poslední věc, kterou čekala. Potom snad se zastyděla za známky své zranitelnosti - hrdě vystrčila bradu.
"Mohu bojovat."
"Tak pojďme."
Napjatý okamžik se nedělo nic a pak němě přikývla. Vzápětí se vydali bok po boku z místnosti. Ani jednomu z nich by nebylo příjemné mít toho druhého v zádech.
"Do sklepa," zavelel. Démonka přikývla a vedla jej chodbou ke schodům dolů.
Nicméně, když se blížili ke kuchyni, zpomalila krok a střelila po něm varujícím zamračením.
"Vepředu se čaruje."
Dante pochmurné kývl hlavou a sehnul se, aby vytáhl dýky za svých vysokých bot. Mohl si vzít zbraň jednoho ze strážců, které přemohl, ale dával přednost tichu. To poslední, co by si přál, byli policisté přivolaní nějakým znepokojeným sousedem.
Pochyboval, že by se chicagští ochránci pořádku nechali přesvědčit, že dva upíři a jedna démonka jsou ti kladní hrdinové.
Dante vklouzl do kuchyně, kde spatřil čarodějnice stojící v kruhu kolem Vipera, kterého se jim momentálně dařilo držet spoutávajícím kouzlem. Starší upír vztekle vrčel a bojoval ze všech sil, ale bylo zřejmé, že teď je skutečně v pasti.
Naštěstí si čarodějnice díky tomu nevšimly, že vstoupil Dante. Snaha udržet Vipera v poutech je stála všechny síly a zcela pohltila veškerou jejich pozornost.
Dante na okamžik zaváhal, aby zjistil, která z žen vede kouzlo. I proto jej téměř vylekal bleskurychlý pohyb, který profičel kolem něj, když se Shalott pustila do nejbližší čarodějnice. Ozval se hlasitý výkřik a rychle byl následován dalším, protože sotva se Dante vzpamatoval, vrhl dýku do zad zaklínající čarodějnice. Čarodějnice si až příliš pozdě uvědomily nové nebezpečí. Obrátily se k útočníkům a kouzlo začalo slábnout a kolísat. Dante se dral kupředu, zatímco se Viper usmíval se zlomyslným očekáváním.
Nakonec byla bitva krátká a brutální. Starší čarodějnice rychle padly rukou Vipera a Shalott, mladší čarodějnice pomocí svých sil omámil Dante. Choulily se teď na podlaze a s poslušnou odevzdaností čekaly na Dantovy příkazy. Jejich duch byl zlomen. Nemohly bez jeho dovolení dělat nic jiného, než zírat na podlahu a čekat na popravu.
Následoval rychlý, zkázonosný dotek ostřím dýky. Ortel byl vykonán.
Dante si z dýky otřel krev a nechal ji vklouznout zpět do pochvy.
Když se narovnal, všiml si, jak se Viper pomalu přesouvá směrem k démonické ženě. Oči staršího upíra zářily nebezpečným ohněm.
"Ach, Shalott," zamumlal Viper hedvábným hlasem. "Krásné setkání..."
Démonka couvala, až byla zády u zdi. Pak natáhla varovně ruku.
"Drž se zpátky!"
Viper se zasmál. "Já ti neublížím..."
Shalott pohodila hřívou dlouhých havraních vlasů. Dante potlačil sten nad tak provokativním a přesto nevědomým pohybem.
"Jo, tohle jsem slyšela už hodněkrát," ušklíbla se. "Obvykle těsně před tím, než se někdo pokusil mi ublížit."
Nebylo žádným překvapením, že nanejvýš zaujatý Viper vykročil vpřed.
Dante jej rychle následoval. Sakra, neměli přece žádný čas na takové pošetilosti.
Dante uvažoval, kolik síly bude potřebovat k zastavení odhodlaného druha, ale náhle málem narazil do Viperových širokých zad, protože upír před ním se najednou zastavil a zavětřil.
"Člověk," vydechl.
Shalott vytřeštila oči. "Cože?"
"Ty jsi jenom kříženec!"
Démonka se bez varování vrhla na Vipera a svalila ho na zem. Skončila usazená na jeho hrudi.
"Nenamáhej se, netopejre!" zavrčela.
Viper se zasmál a přetočil se, čímž dostal na podlahu ji. Jeho větší tělo ji přitlačilo k zemi.
"Neber si do úst víc, než dokážeš skousnout, človíčku."
Dante toho měl právě dost. Téměř se chvěl potřebou najít Abby a osvobodit jí z tohoto domu.
"Budeme bojovat proti čarodějnicím nebo spolu navzájem?" zeptal se ostře.
Viper přikývl, postavil se na nohy a zvedl i neochotnou Shalott z podlahy.
"Budeme muset naši hru dokončit později, broučku," zamumlal, když se vydal přímo ke dveřím. "Povinnosti mají přednost - obávám se."
