23. kapitola
7. 10. 2011
Nechápala jak to, že mohou být její nervy tak pocuchané. Nebo proč jí byla taková zima v místnosti, kde bylo horko a dusno.
Horší ovšem bylo, že nevěděla, jestli ji tolik znervózňovala skutečnost, že se nalézá v doupěti čarodějnic, nebo při pohledu na jejího milence stojícího ve dveřích.
V šeru místnosti to vypadalo, jako by byl vysochaný z nejčistšího mramoru. Jeho alabastrová tvář postrádala jakýkoliv výraz, ani sebemenší náznak života nesídlil v jeho stříbrných očích. V tom vysokém, krásném těle se nepohnul jediný sval.
Mohl by být krásnou figurínou, kdyby neměl špičáky, které se třpytily ve světle svíček.
Nakonec si odkašlala. "Dante?"
Ani nemrkl okem. "Ano?"
BBY si PŘIPADALA JAKO LÁHKV šampaňského, kterou někdo zatřásl, takže hrozilo, že brzy praskne.
"Vypadáš trochu zvláštně. Jsi v pořádku?"Trvalo dlouhou chvíli, než se konečně pomalu otočil směrem k ní a střetl se s jejím pohledem. Nelíbí se mi tady."
Ani mně ne," zamumlala a objala se rukama kolem pasu.
Je tu dusno, ale je mi zima. To nedává žádný smysl."
Svraštil obočí. "Magie?"
Abby to zvažovala. Nebyla zrovna expert na podobné věci. Sakra, ona nebyla ani amatér. Spíš neohrabaný kašpar.
Přesto cítila, že něco visí ve vzduchu. Jakoby cítila, že se celý dům chvěje očekáváním čehosi. Z předtuchy, že brzy něco přijde, jí naskočila husí kůže a chytila se za břicho.
Spíš jako by to byla magie, která teprve čeká na uskutečnění," pokoušela se vysvětlit zvláštní pocit. "Je to jako blížící se bouřka. Člověk cítí elektřinu ve vzduchu už chvíli před tím, než vůbec bouře udeří."
Tak co asi chystají?"
Zachvěla se, když se přesunula a postavila se přímo před Danta. Doufala, že setkání s čarodějnicemi by mohlo zmírnit její neurčité obavy. Místo toho nutkání utéct bylo mnohem intenzivnější než kdy jindy.
Ve vzduchu bylo něco... prohnilého, nějaká špína.
Náznak chorobné hniloby těsně pod povrchem.
Já nevím." Položila mu ruku na rameno. "Možná bychom měli prostě jít, Dante."
Ne!" Přikryl jí ruku svou vlastní. Jeho výraz byl
chmurný a nečitelný jako výraz odsouzence na smrt.Ne, dokud nebudeš v bezpečí."
Nezněla, jako by mne zrovna toužila zbavit Fénixe."
Pokud ji přesvědčíš, že nebudeš poskakovat jako loutka na provázku, bude si muset najít nový Kalich.
Čarodějnice se domnívají, že Fénix je jejich vlastnictví. Nebudou nad ním chtít ztratit kontrolu. I kdyby to znamenalo ohrožení ducha."
"Chceš tím říct, že mám jenom být sama sebou?"
Drobný náznak úsměvu se dotkl jeho rtů. "Přesně tak."
"A co ty?"
Tvářil se nevyzpytatelně. "Dokážu se o sebe postarat."
Abby polkla povzdechnutí. Nasadil výraz, který jakoby hlásal: "Já být neandrtálec a já být hloupý, když já chtít."
Upíři.
"Ne, pokud tě opět připoutají k novému Kalichu. Budeš opět v jejich moci."
Pokrčil rameny. "Už jsem v jejich moci. Pro mě se nic nezmění."
Její obočí se stáhlo dohromady. "Chci tě osvobodit."
"Jednu věc po druhé, miláčku." Zvedl ruku, aby ji pohladil po tváři. "Nejdříve se musíme ujistit, že Edra chápe, se chceš vážně zbavit Fénixe. Doufal jsem, že bude mít již vybrán jiný Kalich a bude tedy ochotná nám vyjít vstříc. Jako kdyby..." "Co?"
Vycenil zuby. "Může vypadat stará a křehká, ale ovládá magii jako gladiátor ovládá meč a nestará se, kdo by mohl být zraněn, když se roztočí. Musíme být opatrní, abychom ji přesvědčili, aby tě uvolnila, aniž by se začala bát, že by ses mohla stát jejím nepřítelem."
"Takže chceš, abych se postavila čarodějnici, ale abych se jí nepostavila příliš, protože by mohla dospět k názoru, že si chce mou hlavu vystavit nad krbem."
"Něco takového."
Nakrčila nos. "Nechceš po mně zrovna málo."
Odpověděl s vážným výrazem. "Tohle je důležité, miláčku."
Já vím." S povzdechem se opřela o jeho pevné tělo a přitulila se blíž. Objal ji.
V dálce dokázala rozpoznat napětí rodícího se kouzla a cítila byliny a nějaké odpornější přísady, díky kterým houstl vzduch. To všechno se vtíravě plazilo po její kůži. Ale to, že byla pevně sevřená v Dantově náručí, drželo temnotu na uzdě.
Co se jí to povedlo za protimluv?
Abby nevěděla, kolik času uplynulo, ale nakonec ji Dante jemně vtáhl doprostřed místnosti a obrátil se k ženě, která právě prošla dveřmi a v rukou nesla stříbrný tác.
Abby překvapeně zamrkala, když neznámá položila tác na nízký stolek, narovnala se a pohodila svými blond vlasy.
Dobrý bože, tahle dívka vypadala, že by měla propadat v hodinách matematiky a flirtovat s fotbalovými hvězdami, a ne si hrát na služku party čarodějnic.
Samozřejmě,že věk není nutně známkou dospělosti, připoměla si sarkasticky. Do svých osmnáctých narozenin si
Abby prožila víc než většina dvakrát starších žen.
Dívka spojila ruce dohromady a pohledem se vpila do tváří svých hostů. Trvalo chvíli, než si Abby uvědomila,že Dante je pravděpodobně první upír, se kterým se tato mladá žena kdy setkala.
Nebo alespoň první upír, o kterém věděla, že je upírem. "Představená mne požádala, abych vám přinesla občerstvení," podařilo se jí konečně vykoktat
Abby najednou pocítila záchvěv sympatie k té dívce.Ať už vstoupila do služeb čarodějnic z jakéhokoliv důvodu, bylo zřejmé, že nebyla šťastná.
Bylo to poznat na křečovitosti, která svírala její až příliš štíhlé tělo.
"Děkuji," řekla tiše Abby. "Je to od tebe velice milé."
Cosi, co zřejmě bylo překvapení, rozzářilo tmavé oči. Dokonce jí věnovala plachý úsměv a obrátila se ke dveřím.
Než si Abby stačila uvědomit, co se děje, stál náhle Dante před dívkou. Abbyiny rty se už hotovily protestovat. Poslední věc, kterou potřebovali, byla začínající čarodějnice s hysterickým záchvatem v přijímacím salonu.
Překvapující však bylo, že žena nezačala křičet hrůzou. Ani nevypískla.
Místo toho celý její obličej zmalátněl a oči jí zeskelnatěly, jako by dostala ránu do hlavy.
"Copak tu nechceš zůstat?" vydechl Dante tak tiše, že Abby sotva slyšela jeho slova.
"Já... je tu hodně věcí, co je třeba udělat... musím...," začala koktat dívka.
Dante ukázal rukou na nedalekou židli. "Posaď se."
S prkennými pohyby se skutečně posadila.
Abby zatajila dech a vykročila kupředu. "Dante? Co jsi jí to udělal?"
Poklekl před židli, pohled stále upřený na čarodějku. "Je mladá a ještě není vycvičená, aby se dokázala ubránit omámení."
"Co to má znamenat?"
"Pro tuto chvíli je v mé moci."
Abby si prohlížela ženu, která byla pohlcena ve stavu absolutní poslušnosti. Až jí z toho zamrazilo v zádech.
"Do prdele!"
"Říkal jsem ti, že tohle dokážu."
Těžce polkla. "Vědět, že to dokážeš udělat, a pak tě na vlastní oči vidět to skutečně dělat, jsou dvě zcela rozdílné věci."
"A teď se bojíš?"
Delší chvíli jí trvalo, než zavrtěla hlavou. Cítila pravdu
vepsanou v jeho srdci.
,Ne."
,Dobře." Jeho rty se zkroutily do šibalského úsměvu.
Nikdy bych neomámil tebe, miláčku. Nechci bezduchou hračku, chci tebe. Nezáleží na tom, jak tvrdohlavá nebo nevrlá dokážeš občas být."
Nemohla zabránit úsměvu, který prozářil její tvář. "Ty vždycky říkáš ty nejhezčí lichotky."
'Pomalu obrátil svou pozornost zpátky k tiché dívce na židli.
"Řekni mi své jméno," požádal ji. Jeho hlas byl hluboký a hladký. Zlatý hlas, který se zdál téměř třpytit ve vzduchu.
Dívka se naklonila dopředu, jako by se nemohla dočkat, až vyhoví muži, který ji držel tak snadno v zajetí.
" Kristy."
"Kristy, jak je to dlouho, co ses přidala k čarodějnicím?"
" Moc dlouho ne." Její čelo se zvrásnilo, jako by se bála , že by upíra mohla zklamat. "Jen pár týdnů."
Dantův pohled ji stále pevně držel v zajetí. "Víš něco o Fénixovi?"
Samozřejmě. To je důvod, proč jsou tu čarodějnice.
Jedná se o spásu nás všech."D ante pozvedl obočí. "Spásu?"
Dívčiny tváře zahořely. "S naší milovanou bohyní
budeme moci zastavit temnotu. Světlo pak bude svítit bez
poskvrnky už na celou věčnost."
Abby se připlížila blíž. Nechápala, o čem to dívka blá-
bolí. Věčné světlo, zaplašení temnoty, bla,bla,bla.
Ale vnímala, že Dante je náhle napjatý. A to byla velká
výstraha. Dante si nevšímal toho, že se Abby přiblížila. Naklonil se tak, až se nosem skoro dotýkal čarodějky.
"Jak hodláte zastavit temnotu?"
"Je tu kouzlo. Kouzlo, které navždy zničí svět démonů."
"To musí být velmi mocné kouzlo."
"Ano." Dívka se zachvěla. "Jen ty nejtalentovanější čaro-dějnice mohou doufat, že se budou smět zúčastnit rituálu. Už to zabilo... i tu poslední, která se o to pokusila."
"Kdo byla ta poslední, která to zkoušela, Kristy?" Dante pevně sevřel opěradla křesla. "Byla to Selena, kdo se pokusil použít kouzlo?"
"já...-
"Zabilo ji to kouzlo?" Dantův hlas byl ostrý jako nůž.
Abby se zastavil dech. Její myšlenky se bleskurychle vrátily zpět k Seleninu sežehnutého tělu a pak skočily ke kouzelným knihám, které později objevili v domě.
Sakra. Byla to ona, kdo otevřel trezor a odhalil jim jej. Bože, vždyť se dokonce pokoušela ty knihy použít.
Teď už byly pryč. Pokud se něco špatného stane, bude to její vina.
Výraz naprostého zoufalství zvrásnil mladičkou tvář. "Já... já nechci říct její jméno. Ona nás zradila a byla potrestána, jak si zasloužila. Představená nám o ní zakázala mluvit."
"Pššš. Všechno je v pořádku." Snažil se Dante mírnit dívčiny starosti. "Plánuje Edra, že se pokusí o to kouzlo?"
Dívčin výraz se vyjasnil úlevou. Otázka, na kterou mohla odpovědět.
"Ano, využije Fénixe, aby se postavila Knížeti Temnot a skoncovala s démony."
Dantovo vnitřní pnutí se stalo téměř bolestivým. "Jaké démony?"
"Všechny démony." Čarodějka se usmála s téměř zvrhlou radostí. "Svět bude nakonec očištěn."
Abby se zamračila, mnula si ruce, protože i v ní zuřil Dantův vztek.
"Zatraceně," vydechl.
Čarodějka se s prkenným pohybem opět postavila. Něco, co zřejmě byla bolest, zkroutilo její rty.
"Ona mě volá. Musím jít."
Dante byl v tu ránu také na nohou a sevřel její tvář do dlaní. "Kristy, už nezbývá nic, co bys mi chtěla říct?"
Abby se zachvěla, protože jeho síla pulzovala vzduchem.
"Krev, co jsem přinesla, byla poskvrněna stříbrem," zašeptala čarodějnice.
Abby zalapala po dechu, ale Dante jen pokýval hlavou. To bylo přesně to, co očekával.
"Půjdeš za Edrou. Nebudeš si pamatovat, že jsi se mnou mluvila. Přinesla jsi do pokoje podnos a odešla. Chápeš?" zamumlal.
"Přinesla jsem podnos a odešla," papouškovala po něm.
"Velmi dobře." Dante ustoupil. "Ted běž."
Čarodějnice vyšla prkenně z místnosti. Abby zavrtěla hlavou a zvedla ruku.
Dobrý bože, bylo tu tolik otázek, které musely být zodpovězeny. Musela vědět, co se to děje.
"Počkej..."
Dante ji chytil za rameno a zadržel ji, aby se nerozběhla za mizející postavou.
"Nech ji jít, miláčku. Edra by začala mít podezření, pokud by nedostala odpověď na svou výzvu."
Abby se prudce otočila a setkala se s jeho upřeným pohledem. "Co zamýšlí?"
"Masovou vraždu," zachraptěl. "Nemyslel jsem si, že by Edra mohla být až tak krvežíznivá."
"Vážně mohou čarodějnice zahubit všechny démony?"
"Zdá se, že ano."
Abby se snažila dýchat. Na prstech obou rukou by nespočítala, kolikrát byla vyděšená k smrti během několika posledních dní. Kolikrát si myslela, že by ji mohlo roztrhat na kusy nějaké ošklivé zvíře. Ale ať už to bylo strašné sebevíc, tak také zjistila, že ne všichni démoni jsou monstra.
Můj bože, Dante byl démon. A Viper. A krásné víly. A Troy, směšný kníže skřítků. A Shalott, která se nechala raději mučit, než aby ji vydala čarodějnicím.
Udělá cokoliv, co bude potřeba, aby zastavila tuto genocidu.
"Doprdele! Musíme to zastavit," zamumlala bez sebemenšího ponětí, jak dosáhnout takového vznešeného cíle.
Napůl očekávala, že Dante vyběhne z místnosti jako běsnící šílenec, a tak se lekla, když na ni pouze zkoumavě pohlédl.
"Opravdu to chceš? Chceš je zastavit?"
"Cože?"
Dotkl se prsty její tváře. "Abby, jestli budeme bojovat s Edrou, může se stát, že už se nikdy nezbavíš Fénixe."
Zhrozila se jeho chmurných, hluboce pravdivých slov. "Myslíš, že bych tě obětovala? Z jakéhokoli důvodu?"
S elegancí sobě vlastní pokrčil rameny. "Pro vymýcení zla ze světa? To se mi zdá poměrně ušlechtilý cíl."
Postavila se k němu a rozzlobeně jej popadla za límec hedvábné košile.
Kdyby to dokázala, tak by jím pořádně zatřásla. Protože byla však o tolik menší a slabší, tak se jí podařilo akorát pomačkat drahý materiál.
"Zlo nepatří k démonům, Dante. Lidé jsou schopni hříchu stejně jako každý tvor."
Stříbrný pohled nezakolísal. "Většina z nich nás ale přesto považuje za příšery."
"Ne všichni démoni jsou příšery - o nic víc, než že všichni lidé jsou svatí." Slabě se zachvěla. "Kromě toho bych nikdy nemohla souhlasit s takovým masakrem, bez ohledu na to, s jak dobrým úmyslem by byl proveden, vždycky to bude špatné. Zlo."
Po několik úderů srdce mlčel, jako by se snažil odhalit, jak hluboké je její odhodlání. Nakonec krátce přikývl.
"Musíme se odsud dostat."
Abby chraplavě vydechla. "Díky bohu."
Dante ji vzal za ruku a vydal se ke dveřím, jen aby se náhle zastavil.
"Sakra." Táhl ji zpátky směrem doprostřed místnosti a nezastavil, dokud nenarazili do nízkého stolku, na kterém ležel nedotčený podnos.
"Co se děje?"
"Někdo se blíží."
Srdce jí vyskočilo až do krku, když pozorovala, jak pozvedl sklenici otrávené krve.
"Co to děláš?"
"Chci nechat Edru uvěřit, že se zbavila jednoho ze svých nepřátel." Pohyboval se tak rychle, že pouhým okem ne-dokázala postřehnout, jak vylil krev z okna a vrátil se vedle ní. Potom se k jejímu překvapení natáhl na holou podlahu. "Pokud čarodějnice uvěří, že jsem mrtvý, pak budu mít lepší pozici pro hledání únikové cesty."
Abby se kousla do rtu. Tento plán se jí nelíbil. Ne, když přitom hrozilo, že by mohla být odtržena od Danta.
"Ale nezjistí to Edra?" zeptala se.
Pozvedl obočí. "To, že nejsem mrtvý?"
"Ano."
"Abby, ale já jsem přece mrtvý." "Ach." Ušklíbla se.
Jeho krásná tvář zvážněla. "Buď opatrná, miláčku. Dostanu nás odsud tak rychle, jak jen budu moci."
Kroky byly nyní dostatečně blízko, aby je slyšely i její lidské uši.
"Ať je to velice rychle," zašeptala.
Dante se nořil hluboko sám do sebe. Na rozdíl od většiny lidí staré čarodějnici nebude stačit jenom vidět nehybné tělo, aby uvěřila, že je skutečně mrtvé.
Naštěstí se upíři umějí ponořit do sebe dostatečně hluboko, že jen jiný upír by dokázal vycítit jiskru života na dně.
Žádná kouzla ani hokusy pokusy nesvedou odhalit pravdu.
Natáhl se svými smysly, aby sledoval, jak Edra vstoupila. Cítil, že se Abby sklonila vedle něj a dotkla se jeho tváře. Cítil sladké teplo její kůže i pod ostrou vůní strachu.
Musel bojovat se všemi instinkty, aby se ji nepokoušel ani náznakem utěšit. Dokonce i ten nejmenší závan energie by čarodějnici varoval.
Kroky přešly místností a Dante ve vzduchu rozpoznal pach železa. Zvláštní. Žena při sobě musela mít amulet. A to ne tradiční dřevěný amulet.
Tenhle byl tvrdý a temný a nesl s sebou atmosféru černých stínů.
"Má paní, něco je v nepořádku?" zavrněla Edra s falešným soucitem.
"Dobrý bože, něco se stalo s Dantem!" Nebylo pochyb o strachu v Abbyině hlase. Ať už z hrůzy, že zůstala vydaná čarodějnici na pospas, nebo protože se skutečně zdál být mrtvý, to nedokázal posoudit. "Musíš mu pomoci!" "Samozřejmě, nechám zavolat léčitelku. Pojď se mnou." Abby přitiskla ruku pevněji na jeho tvář. "Nemůžu ho tady nechat."
"Dokážeš snad léčit nemrtvé?"
"Ne, ale -"
"Pak musíme najít někoho, kdo to bude umět." To byl naprosto rozumný rozkaz a Dante cítil, jak se Abby pomalu zvedá na nohy.
"Velmi dobře."
Musel použít veškerou sílu vůle, kterou měl, aby odolal, nevyskočil také a nezastavil Abby při tom pomalém ústupu.
Nechtěl, aby jej opouštěla. Aby se vystavila riziku, že bude s Edrou o samotě. Ale jakou jinou volbu měli?
Nemohl na čarodějnici přímo zaútočit. Ne, dokud bude přivázán k Fénixovi. A Abby zatím ještě tápala ve schopnosti ovládnout moc, kterou měla.
Jediné, co mohl udělat, bylo nechat čarodějnice uvěřit, že už pro ně nepředstavuje hrozbu, a počkat na příležitost zachránit Abby z jejich spárů. A potom... hmm, to byla otázka. Poradí si s tím, co bude následovat potom, až to přijde. Dante se přinutil počkat a ujistil se, že se nikdo jiný nechystá vstoupit do místnosti. Ale náhle byl vyrušen a zmaten slabým zaklepáním na okno.
Opatrně dovolil svým smyslům se vrátit zpět do vědomí. Jeho rty se zachvěly, když se vyšvihl na nohy a přešel místností, aby spatřil upíra stojícího venku.
"Vipere."
"Schrupnul sis při práci?" zeptal se upír se stříbrnými vlasy, když vklouzl otevřeným oknem dovnitř.
Dante zvedl překvapeně obočí, zatímco si Viper uhlazoval svůj sametový kabát a upravoval límec a manžety.
"Jak ses dostal dovnitř?"
Lstivý úsměv se usadil na překrásném obličeji. Sáhl si pod košili a vytáhl malý kožený váček, který měl připevněný na koženém řemínku kolem krku.
"Dárek od voodoo kněžky."
Dante se zamračil. "Co je uvnitř?"
"Různé ošklivé střípky a kousky, které se používají při oživování mrtvých," protáhl a na rtech mu zahrál cynický úsměv. "To mi umožňuje pohybovat se jako živé bytosti."
"Šikovná malá věcička," uznal Dante. A přesně tenhle druh cetek Viper sbíral. Sledoval, jak si Viper zastrčil váček zpátky pod košili. Jeho obočí se náhle prudce stáhlo dohromady.
"Zatraceně, co se ti stalo?" zeptal se Dante, když si všiml ohořelých popálenin na Viperových hladkých svalech.
Starší upír jen mávl rukou a zapnul si košili, aby schoval známky proběhlého souboje.
"Černokněžník a já jsme měli drobnou výměnu názorů. A v lecčems jsme spolu nesouhlasili..."
"O jaký druh nesouhlasu šlo?"
"Tvrdil jsem, že by měl být mrtvý, a on nesouhlasil."
Dante se suše usmál. Nemělo by žádný smysl přednášet Viperovi, že by se měl takových rizik vyvarovat. Jakmile byl jednou 11a lovu, nic jej nemohlo zastavit.
"Předpokládám, že jsi ho přesvědčil o správnosti své myšlenky?"
"Nakonec ano." Zlostná nelibost přeběhla přes bledý obličej, "Byl jsem neopatrný. Jeho síla byla větší, než jsem očekával."
Takže temný černokněžník je pryč. O jeden problém méně.
"A co tady děláš?"
Viperova přítomnost se náhle zdála vyplňovat celou místnost. Dokonce i svíčky trochu pohasly.
"Než jsem mu rozsápal hrdlo, černokněžník přísahal, že čarodějnice zamýšlejí, že nás všechny vyženou do hlubin pekla.
Rozhodl jsem se, že na takovou procházku ještě nejsem připravený."
Dante poplácal Vipera po rameni. Nebylo třeba slov. Vydají se na lov společně, jako to dělávali už před staletími.
Jen málo věcí by mu dodalo více naděje.
"Čarodějnice mají Abby," řekl.
"Kde?"
Dantovi chvíli trvalo, než se mu podařilo vypátrat svou vyvolenou. "Pod námi. Ve sklepě."
Viper pomalu přikývl. "Můžeš bojovat?"
"Nemohu ublížit čarodějnicím, které vyslovovaly kouzlo, jež mě připoutalo k Fénixovi. S novějšími čarodějnicemi už nemám žádný problém."
Viper se usmál, čímž odhalil své tesáky. "Nechte je na mně."
"Je tam také démon," varoval ho. "Budeme se muset ujistit, že neplánuje žádné nepříjemné překvapení."
Viper zaklonil hlavu, aby hluboce nasál vzduch. Stříbrné oči se rozšířily překvapením.
"Shalott. Takže ne všichni odešli. Jak velice zajímavé!"
Dante se zašklebil, když se oči v barvě půlnoci horečnatě zatřpytily. O krvi Shalottů se říkalo, že je afrodiziakem pro upíry. Což bezpochyby vysvětlovalo, proč se rozhodli odejít s Knížetem Temnot. Bez jeho ochrany by je upíři vyhubili.
"Ty se postarej o Edru, já se podívám po démonce," řekl Dante přísně.
"Proč, Dante? Neříkej mi, že ses nechal svést tím stvořením?" poškleboval se mu Viper. "Co na to řekne Abby?"
"Chce démonku ušetřit."
Viper ustrnul. "Proč?"
"Protože ona nás mohla zabít oba dva, ale neudělala to."
"Lidé." Viper zavrtěl hlavou a jeho oči potemněly jakousi nečitelnou emocí. "Tak slabí."
Dante si protáhl ramena a pak se podíval ke dveřím.
"Jdeme do toho?"
Viper zaujal místo po jeho boku.
"Jaký je plán?"
