22. kapitola
7. 10. 2011
Nebyl jako ona, že by se začal ošívat, nemumlal si žádné stížnosti, že jej živý plot tlačí zad. Sakra, vždyť on jakoby nedýchal.
Kdyby si nebyla jasně vědoma napětí, které v něm žhnulo, mohla by si myslet, že se proměnil v kámen.
Posunula se trochu a pozorně si prohlížela jeho alabastrovou tvář. Byla změněna téměř k nepoznání. Tohle nebyl ten známý něžný milenec nebo šibalský pirát. Tohle byl pír válečník, ze kterého se jí neklidem chvěla páteř.
Ucítil její pohled, otočil se k ní a probodl ji svýma stříbrnýma očima. Cítíš něco?"
Ano." Jen tak mimochodem si začala třít ruce. Měla husí kůži od okamžiku, kdy vstoupili na pozemky domu.Jen nevím, co to může být."
Pověz mi to." Jeho hlas zněl jako sametové pohlazení.
Je to téměř, jako bych slyšela šepot kdesi v zadní části mé mysli. Nedaří se mi rozlišit slova, ale vím, že tam jsou." Čarodějnice?"
To by byl můj odhad." Zastavil se jí dech, když se v Dantových ústech objevily dlouhé bílé špičáky a prsty se mu kroutily v drápy. Démon byl v plné síle. "Co to bylo?"
Co?"
Ty jsi právě zavrčel?"
Nelíbí se mi to." Pohlédl zpátky k domu a mdle promluvil. "Je tady až příliš velký klid."
Což není žádný div. Chtějí být co nejméně nápadné -poté co byly napadeny černokněžníkem.
Řekla bych, že pravděpodobně nebudou pořádat žádnou divokou párty."
A ještě ke všemu nemají dům zabezpečen žádnými kouzly."
A co Shalott?"
Dante zavětřil. "Ta musí být uvnitř. Nebo je mrtvá."
Abby se zachvěla. Nebo mrtvá...
Tohle nebyla zrovna slova, která by posílila dívčí sebevědomí.
Olízla si suché rty.
"Potom předpokládám, že tady už není nic, co by nás zastavilo, že jo?"
Pomalu se otočil zpátky k ní s ponurým výrazem. "Je tu jeden háček."
Ramena jí poklesla a chraplavě si povzdechla. "Věděla jsem to. Prostě jsem to věděla. Co to je?"
"Tohle je soukromý dům."
"No a?"
"A já nemohu vstoupit bez pozvání."
Trhla hlavou nahoru. "To si ze mě děláš srandu?"
"Ne!"
"Ty nežiješ v kryptě, nespíš v rakvi a ani se neumíš proměnit v netopýra, ale musíš mít pozvánku, abys mohl vstoupit do domu?" zasyčela Abby.
Neochotné pobavení zmírnilo jeho matné oči. "Chtěla jsi, abych byl upírštější."
"Ne, když se to zrovna nehodí."
"Promiň."
Pokrčila nos, protože si uvědomila, jak byla směšná. "Ne, tohle je asi to nejlepší," přinutila se říct. "Dokud nebudeme vědět, co se bude dít, zůstanu raději trochu dál od čarodějnic."
Ani nemrkl, ale Abby vycítila, jak se v něm rozhořel hněv. Skvělé, prostě skvělé. Podařilo se jí dotknout jeho upíří hrdosti. Takže se stoprocentní jistotou zařídila, že se jako beran vrhne po hlavě do nejbližšího nebezpečí.
Někdy její vlastní hloupost udivovala i ji samotnou.
Chceš, abych se skrýval ve křoví?"
Dante,zbývá pouze, abychom se rozdělili," řekla
A doufala, že se jí podaří napravit napáchané škody.Po-
třebuji, abys byl schopen mě zachránit, kdybych náhodou
potřebovala pomoct."
Nenechám tě tam jít samotnou."
Natáhla ruku a dotkla se jeho paže. Byla chladná
A neústupná jako kámen.
Nemáme moc na výběr."
Jeh0 špičáky se zableskly v měsíčním světle. Ne zrovna uklidňující pohled.
Čarodějnice vědí, že jsi tady. Možná, že vyjdou samy ven, aby tě našly."
Ani tohle nebylo uklidňující.
Obzvlášť pokud bude Dante nucen ustoupit dříve, než se
čarodějnice rozhodnou objevit. Raději by šla dovnitř
sama a věděla, že má venku zálohu.
Nemáme tolik času. Východ slunce se rychle blíží."
Tak se sem vrátíme zítra v noci."
Dante. Myslím, že -"
S nadlidskou rychlostí si ji Dante přitáhl k hrudi.
Vzduch kolem něj se třpytil a chvěl.
Zatraceně, Abby, pochop! Nemohu tě tam nechat jít,
zachraptěl.
Kdyby měla zdravý rozum, musela by být vyděšená.Vyvolená nebo ne, tenhle muž by ji mohl rozdrtit bez sebemenší námahy. Nebo ještě hůře - rozpárat jí hrdlo.Místo toho to byl vztek, kvůli kterému jí tuhla a co jí zvrásnilo čelo.
Slibuju, že nebudu riskovat. Jen se setkám s čarodějnicemi a-
Ne!"
"Poslyšte, pane Macho, rozhoduji se sama za sebe."
Jeho arogantnost vzplanula. "Ne v tomto případě."
Sevřela zuby. "Tenhle argument začíná být ohraný, Dante. Nejsem dítě. Abych byla upřímná, nemyslím si, že jsem vůbec kdy byla dítětem. Nenechám si nic nařizovat ani od tebe, ani od nikoho jiného."
Prohlížel si její rozohněnou tvář s upřeným pohledem. "Jestli zemřeš ty, zemřu i já," řekl jednoduše.
Tím jí vzal poměrně účinně vítr z plachet.
Pátravě zkoumala jeho tvrdý výraz. "Zemřeš, protože jsem tvá vyvolená?"
"Protože ty jsi důvodem, proč existuji."
"Ach." Abby se postavila zpátky na paty, ohromena strašlivou krásou jeho slov.
Bylo těžké zůstat pevnou a nezávislou, když její srdce tálo při pouhém pohledu na něj.
K čertu s ním.
"Dante -"
Dotkl se prstem jejích rtů, aby zastavil příval rozhořčených slov, a otočil hlavu k neudržovanému dvoru, který obklopoval dům.
"Někdo se blíží," zašeptal jí přímo do ucha.
Instinktivně sevřela prsty kolem jeho paže a ostrý osten strachu jí probodl srdce. Setkání s čarodějnicemi byl samozřejmě důvod, proč sem přišla, ale to nijak neulevilo chladu, který jí sevřel žaludek.
Tyhle ženy nebyly členkami místního zahrádkářského klubu. Nechystaly se ji pozvat na lívance a čaj.Byly to mocné čarodějnice, které svými zaklínadly dokázaly spoutat upíra a ovládaly starověkého ducha, jenž držel svět v bezpečí před útokem démonů. Jenom blázen by je podceňoval.
Abby ignorovala slabost v kolenou a přinutila se zůstat ve vzpřímené poloze. Když už nic jiného, chtěla čelit tomu, co přicházelo, tváří v tvář. Neslyšela žádné Dantovy pohyby, ale věděla, že stojí přímo za ní.
Bě hem několika okamžiků se mezi stíny objevila štíhlá žena s úzkou tváří. Zastavila se před Abby a překvapivě hluboce se poklonila.
Má paní, tak jste nakonec dorazila," pronesla zádumči-vým tónem skutečnost, které si byli všichni vědomi.
Abby se podívala přes rameno na Danta. "Má paní?"
Selena nikdy nepřestala být šlechtičnou. Zřejmě jsi podědila i její titul."
Přeji si, aby to bylo všechno, co jsem podědila," zamumlala.
Čarodějnice si odkašlala, bezostyšně ignorujíc upíra, který stál jen pár kroků opodál.
Půjdete se mnou, má paní? Představená vás očekává." Má paní? Představená?
Ta žena musela trávit každé léto na brigádě na místním renezančním veletrhu.
Abby narovnala ramena. "Jen když bude pozván i Dante."
Hubená tvář se krátce zakalila znechucením. "Samozřejmě.Ochránce musí doprovázet Kalich. Pojďte za mnou." Žena se otočila a zamířila zpět k temnému stavení.Tak to by bylo. Abby si přitiskla ruku na své chvějící se břicho. Bez jediného zvuku stál Dante najednou přímo před ní. Jsi připravena?" zeptal se. Na okamžik dovolila svému pohledu spočinout na jeho neuvěřitelně krásné tváři. Jistě se nemůže stát nic hrozného, dokud je Dante nablízku?
"Tak připravena, jak jen mohu být," opáčila s úšklebkem.
"Nepřestávej být ve střehu," varoval ji. "A buď stále v mé blízkosti."
"Myslím, že budu zvracet."
Udělal úmyslně krok zpátky. "V tom případě má slova, že se máš držet stále v mé blízkosti, nebyla víc než metafora."
Rozmrzele se ušklíbla při jeho škádlení. Věděla, že se pokouší zmírnit hrozné napětí, které na ni těžce dopadalo.
"O lásce se říká, že má vydržet v dobrém i zlém."
Zvedl obočí. "Jen láska zachází tak daleko."
"Díky."
S něžnou starostlivostí sevřel její obličej do svých dlaní. "Ty to zvládneš, miláčku."
Abby se zhluboka nadechla a pomalu přikývla hlavou. "Ano."
Stříbrné oči zaplály. "Tak pojďme! Ať tě opět promění v člověka."
Viper si pečlivě očistil své krajkové manžety a potom vrátil pozornost černokněžníkovi choulícímu se v rohu. Ve vzduchu se silně vznášel pach krve. Černokněžník mohl žít stovky let, ale krvácel jako každý jiný člověk, jehož hlava se srazila s kamennou zdí.
Naneštěstí - i přes lahodnou vůni - necítil žádné nutkání vysát to ubohé stvoření. Černokněžníkovo uctívání Knížete Temnot způsobilo, že jeho krev byla zkažená stejně jako jeho černá duše. Viper mávnutím ruky smetl čarodějův pokus o slabé spoutávací kouzlo. Muž byl již zesláblý a vyčerpaný od svého předchozího setkání s Dantem. A kupodivu jeho několik pokusů o přivolání temnějších sil bylo neúspěšné.Viper mohl jen předpokládat, že Kníže Temnot nebyl se svým učedníkem nijak spokojen.
Nebyl žádným soupeřem pro starověkého upíra.
Myslím, že to, co se tady odehrává, je jen selhání komunikace," vysmíval se Viper, když pozoroval těstovitou tvář.
Jdi k čertu!" zaskřehotal černokněžník.
Jednou nepochybně," povzdechl si zhluboka Viper.
Doufal jsem, že se to obejde bez zbytečného násilí. Tohle je koneckonců můj oblíbený kabát a dostávat mozkovou tkáň ze sametu je hrozná práce. Přesto snad bude potěšení ze zabíjení stát za tu námahu."
Kdysi hrdý muž se krčil strachem. "Ty jsi upír. Proč se staráš o to, co se stane s čarodějnicemi?"
Ach, nemám ty ježibaby nijak v lásce. Pro mě za mě, ať si hnijí v pekle, to je mi jedno. Mým jediným zájmem je blaho členů mého klanu. Vážně ses přepočítal, když jsi napadl Danta."
Je to jen pěšák těch ďábelských žen.
Špatná odpověď." Rychleji než mohlo oko smrtelníka postřehnout, Viper zaťal hluboký zářez do mužovy tváře, Černokněžník vykřikl, jeho oči se rozšířily hrůzou.Jestli mě zabiješ, tak zemřeš."
Ty věříš, že tvoje nemilosrdné božstvo pomstí smrt patetického patolízala, jako jsi ty?" Viper zkroutil rty do úšklebku. "To mi mnohem spíše pošle košík s ovocem." Muž zvedl ruku na znamení kapitulace. "Musíš mě poslouchat. To ty čarodějnice."
"Co je s nimi?"
"Mají v úmyslu tě zabít."
Viper přimhouřil oči. Nijak tomu muži nedůvěřoval. Takový člověk by zaprodal svou duši, pokud ji ještě vlastnil, jen aby si zachránil kůži. Ale Viper cítil trpké zoufalství, které teklo z čarodějova potu. Černokněžník skutečně věřil, že čarodějnice jsou nebezpečné.
"Čarodějnice mě zamýšlejí zavraždit? Proč?"
"Chtějí nás mrtvé. Všechny z nás."
Viper se pomalu sehnul, natáhl se a uchopil muže pod krkem. Při prvním náznaku lži by ukončil život toho mizerného červa.
"Vysvětli mi to."
Dante v sobě dusil násilí, zatímco s nechutí následoval čaro-dějnici, která je vedla do potemnělého domu. Sotva překročili práh, praštila jej do nosu známá vůně přípravy kouzel, sušených bylin a jiné temnější, méně chutné pachy.
Byl to zápach, který znal až příliš dobře.
Čarodějnice připravovaly oběť.
Teď se chtěl jen ujistit, zda obětní rituál nezahrnuje Abby nebo jeho.
Bez ohledu na to, koho nebo co bude muset zabít.
Držel se těsně za Abby, svými smysly se pokoušel pro-niknout stíny. Pokud víte, že jdete do pasti, je to stále ještě past?
To je věc hodná zamyšlení.
Pokoje byly velké a prázdné s klenutými stropy a budily dojem prostoru. Vzduch byl nicméně nedýchatelný,hustý
a teplý, což na Danta nepříjemně dopadalo. V jeho představách takhle páchly prašné sklepy a vězeňské zdi. Došli k pokoji, který musel být kdysi přijímacím salonem , a čarodějnice se ve dveřích zastavila.
Představená, přivedla jsem Kalich," řekla se zbožnou úctou.
V temnotě se ozval šelest a slabé odříkávání. Teprve pak měkké světlo svíček vyhnalo melancholickou tmu. Malá, téměř křehká žena se toporně zvedla ze židle. Na první pohled to mohla být sladká stará babička s chmýřím šedých vlasů, které jí lemovalo obličej. Ale jen do té doby,
než si člověk všiml tvrdých hnědých očí, v nichž sídlila ledová, neúprosná moc a síla.
S nic neříkajícím tenkým úsměvem se stará čarodějnice zastavila před Abby. "Má paní. A ochránce." Tvrdým pohledem spočinula na Dantovi a pak mávla rukou směrem k prostorné místnosti. "Pojďte dál a buďte vítáni."
Dante cítil, jak Abby zaváhala, než se opatrně usadila na koženém křesle vedle krbu. Dante stál za ní, tělo napjaté a připravené k úderu.
Jen na chvíli Edřin neúprosný pohled zvažoval jeho ochranný postoj, jako by posuzovala, zda by mohl být překážkou pro její plány, či ne.
Ať už se rozhodla věřit jakékoliv možnosti, na staré tváři to nebylo nijak vidět. Ale protože ho tam nechala stále stát, předpokládal, že dospěla k závěru, že pro ni není hrozbou.Pro tuto chvíli.
Její pozornost se rázem vrátila k Abbyinu pobledlému obličeji.
Dosud jsme si nebyly představeny, i když mám pocit, jako bychom se důvěrně znaly. Já jsem Edra." Přimhouřila A ty jsi?"
"Abby Barlowová."
"Ach, služka," zamumlala. "Mělo mi dojít, že jedině ty budeš dost blízko, abys převzala Fénixe."
"Nechtěla jsem to," ujistila Abby ženu suše. "Kdybych si uvědomovala, co se pak stane, prchala bych s křikem na opačnou stranu."
"To je docela pochopitelné." Něco, co měl být nepochybně soucit, se dotklo stařeniny tváře. "Vypadáš vyčerpaně, má drahá. Mohu ti nabídnout trochu vína?"
Abby si nervózně odkašlala. "Ne, děkuji."
"Velmi dobře." Nastalo krátké, husté ticho. "Jsi v pořádku? Nemáš žádné potíže s přijetím Fénixe?"
"Kromě toho, že mne pronásledují všichni démoni a temní čarodějové v Chicagu?"
Mávla sukovitou rukou v panovnickém gestu. "Mám na mysli fyzicky. Necítíš žádnou bolest? Nebo nevolnost?"
"Mé oči se obarvily na modro a mám tendenci nechávat lidi vzplanout, ale kromě toho se cítím naprosto v pořádku."
"To je úleva. Přesto..." Žena se pohnula blíže k opěradlu židle. Ignorujíc Dantovo přidušené zavrčení se natáhla, aby se dotkla Abbyiny tváře. "Snad ti nebude vadit, kdybych se na chvíli ujistila, že Fénix je nepoškozen všemi těmi... nedávnými událostmi?"
Abby se pod ženiným dotekem otřásla, ale neodtáhla se. "Pokud je to nutné."
Edra zavřela oči a začala si tiše mumlat. Dante nedokázal vycítit magii, ale věděl, že to bylo zaklínadlo. Jeho ruce se zaťaly v pěst. Krucinál, tohle nenáviděl.
"Je to v pořádku, díky požehnané bohyni," vydechla žena. Pak bez varování ostře zalapala po dechu a klopýtla dozadu, ruce přitisknuté k srdci. "Och..."
Abby sevřela opěradla židle. "Co?" S úsilím nabyla čarodějnice zpátky své vyrovnané sebekontroly. Nicméně její ruka zůstala zuřivě rudá. Fénix ji udeřil.
Co to mělo, k čertu, znamenat?
"Máš velkou moc. Větší než Selena." Přimhouřila oči
A pak slabě přikývla. "Povedeš si dobře."
Abby nebyla hloupá, a tak pohlédla na čarodějnici
s napjatým podezřením. "Povedu si dobře?"
"Jako Kalich, samozřejmě."
Ta slova byla hladká, ale Dante jim nevěřil ani na chvíli. Jeho ruka se svezla na Abbyino rameno, zatímco pozoroval čarodějnici s chladnou hrozbou.
"Jsme tu proto, abyste z ní odstranily ducha."
Svíčky se náhle rozhořely jasněji. To bylo ne zrovna nenápadné upozornění na skrytou moc dřímající ve staré ženě.
"To není možné," odsekla Edra. "Fénix již zaujal místo v jím těle."
"Tak si, sakra, koukejte najít jiné tělo," zavrčel na ni.
Její sukovité ruce se zvedly. "Opatrně, zvíře."
Násilí viselo ve vzduchu. Abby se s nervózním pohybem zvedla z křesla.
"Podívej se, chápu tvoje obavy, ale neexistuje žádný způsob, jak bych mohla být vaším... Kalichem," zamumlala ve zjevném pokusu zastavit krveprolití.
"Nikdy jsem po tom netoužila, nikdy jsem se k tomu necvičila a upřímně se mi dělá špatně z těch všech strašidelných věcí, co se mě pokoušejí zabít."
Edra k ní vyslala letmý pohled, její pozornost však zůstala upřená k Dantovi. "Teď jsi s námi. Dokážeme tě vycvičit, stejně jako tě udržet v bezpečí."
"Jako jste udržely v bezpečí Selenu?" zeptal se posměšně Dante.
"Selena si sama zavinila svůj pád i svou smrt."
"Jak?"
"Ty nejsi v postavení, abys mohl klást otázky ohledně záležitostí v našem kultu," odsekla Edra.
"Ale já ano," zasáhla znovu Abby. "A já chci vědět, co se stalo se Selenou."
"O Seleně budeme diskutovat později."
Dante skryl úsměv nad panovačným příkazem v čaro- dějčině hlase. Věděl, že to byla akorát voda na Abbyin mlýn. Takhle s ní nesměl mluvit nikdo.
A nebyl zklamaný, protože jeho vyvolená přimhouřila oči a v duchu si dala ruce v bok a pořádně dupla.
"Ne, chci vědět, jak zemřela."
Edra se zarazila. Stará čarodějnice byla zvyklá vládnout svým podřízeným železnou pěstí. Dokonce i Selena se musela neochotně podřídit její autoritě.
Nicméně bylo překvapivé, že cosi, co by mohlo být ostražitostí, se usídlilo v čarodějčině tváři, když si prohlížela mladší ženu.
"Pokusila se o kouzlo, které bylo i nad její schopnosti," přiznala najednou.
"Jaké kouzlo?" Abby procedila skrz zuby. "Co mělo způsobit?"
"Mělo ji... chránit před démony."
Lhala.
Vědomí toho viselo v hustém vzduchu.
"Myslela jsem, že se Fénix dovede bránil sám," zaútočila Abby.
"Proti většině nepřátel."
"Obávala se, že bude napadena?" "Vždycky je tu ten strach." Vrásčitá tvář ztvrdla nenávisti. "Temnota stoupá na síle a čeká jen na příležitost získat zpět to, co ztratila. Svět je plný zlých sil, které se nezastaví před ničím, aby nás zničily."
"Ano, už jsem se s některými z nich seznámila," zabručela Abby. "Což je důvod, proč chci tuto... tuto věc dostat pryč ze sebe a přemístit ji do někoho, kdo bude vědět, co dělá."
Nastala napjatá pauza. Pak se čarodějnice natáhla a neohrabaně poplácala Abby po paži.
"Zvážíme, co bude nejlepší udělat, ale nejprve si jistě budeš přát krátký odpočinek. Cítím tvou únavu."
Žena se otočila a zamířila ke dveřím, než Abby stačila cokoliv namítnout. Dante se ovšem pohnul rychleji.
Než bys řekl švec, stál ve dveřích s vytasenými špičáky.
"Abby bude potřebovat své bylinky."
Šokovaná Edra zamrkala, když se před ní náhle objevil, ale pak se znovu na její tváři usídlil výraz královského pohrdání.
"Samozřejmě."
"A já budu potřebovat krev."
Pohrdání se prohloubilo. "I s tím se počítá."
Dante dlouze vyčkal. Jakoby neochotně ukročil stranou a umožnil tak čarodějnici, aby opustila místnost.
Doufal, že cítila, jak divoce ji touží na místě zabít.
