21. kapitola
7. 10. 2011
ABBY SE ZACHVĚLA, jako vždy, když se přiblížila k Dantovi.
Zdálo se, že se jí to dělo v poslední době dost často.
Obojí: chvění i přibližování.
A postávání ve tmě s otázkou: co se to, sakra, stalo s jejím životem?
Ještě před týdnem by byla ve svém malém bytě zalezlá ve své malé posteli.
Netušila, že nocí se plíží taková spousta děsivých věcí a bytostí, které mohou odkudkoliv vyskočit. Ani se neobávala, že by ji mohl chtít někdo upálit jako obětinu nějakému zlému božstvu.
Její pohled se přesunul o něco výš a nějaký čas setrval na dokonalém profilu upíra vedle ní.
Srdce se jí skoro zastavilo náhlým poznáním. Mohla být bezpečně zalezlá v posteli, ale byla by pořád sama. A nešťastná. Ať se stane cokoli, bez ohledu na to, kolik strašidel a démonů a čarodějnic jí zkříží cestu, nikdy nebude litovat událostí, které vedly k tomuto okamžiku. Mít Danta m blízku - ten báječný pocit stál za jakoukoliv cenu.
A právě v okamžiku, kdy hluboko uvnitř Abby vyklíčilo toto uvědomění, Dante se ostražitě pohnul. Vycítila, že se jej zmocňuje neklid.
Natáhla ruku a dotkla se jeho paže.
"Co cítíš?"
"Démonka je blízko."
"jak blízko?"
Blýskl ironickým úsměvem. "Abby, nejsem GPS. Mohu jen říci, že je blízko."
"Pak musí být blízko také čarodějnice."
"Ano."
Abby se udělalo slabě nevolno. Pocit, který jí naskočil pokaždé, když pomyslela 11a ženy, které viděla ve svém snu.
Ženy, které držely její život - stejně jako Dantův - ve svých rukou.
"Začneme prohledávat dům?"
Dante zaklonil hlavu a zavětřil. Nevěděla, co cítil, ale ostře zavrtěl hlavou.
"Nechci slepě riskovat. Raději bych měl dříve nějakou představu o tom, čemu budeme čelit."
"Mohla bych -"
"Ne!"
Abby zkoprněla při tak ostrém tónu. Nešlo o to, že by vyloženě toužila se sama plížit tmou. Sakra, vždyť by si raději bodla vidličku do oka! Ale příkré příkazy jí nedělaly dobře. Nikdy si na ně nezvykla. Nikdy si na ně zvykat nebude.
"Hele, nehodlám tu stát ve tmě celou noc," oznámila mu nakvašeně. "Jsem unavená, jsem hladová a moje nálada začíná být čím dál horší."
Zvedl obočí. "Řekl bych, že už ani horší být nemůže."
"Dante."
Objal ji paží kolem ramen. "Je tu víc než jeden způsob, jak objevit čarodějnice."
"A to tedy?"
Vedl ji z klidné boční uličky zpět směrem k rušné dopravní tepně, která byla o blok dál. "Věř mi."
Obrátila oči v sloup, když zaslechla známá slova. "Nemůžeš mi alespoň říct, kam jdeme?"
"Uvidíš."
Zatočil za roh. Prošli kolem elegantních restaurací s útulnými zahrádkami a minuli pár zavřených obchodů, které byly tak nóbl, že ani neuváděly cenovky na zboží.
Druh čtvrti, kde ženy jako ona byly vždy sledovány ostrahou.
Pokrčila nos, když zjistila, že ji neomylně vede k pouličnímu ochodu s kávou, který jistě musel být navštěvovaný smetánkou zazobaných manažerů a i teď v něm zřejmě panoval čilý ruch.
"Začínám znovu promýšlet celou tu záležitost s osudovou láskou."
"Opravdu, miláčku, měla bys mi víc důvěřovat."
"To dělám, ale jenom..."
"Jenom co?"
Abby se náhle zastavila a pohlédla mu přímo do očí.
"Mám strach," přiznala se.
Objal ji a pohladil jí rty po čele.
"Nedopustím, aby se ti něco stalo, Abby. Máš mé slovo."
"Ale co ty?"
"Sebe mám rád taky hodně. Mám v úmyslu dávat si velký pozor."
Odtáhla se a zamračila se na něj. "Nevíme, co udělají čarodějnice."
"Najdou nový Kalich a osvobodí tě od břímě Fénixe."
"A ty se staneš ochráncem nové ženy."
Jeho výraz se zmírnil. "Aha... ty žárlíš!"
"Možná trochu."
Něžně ji uchopil za bradu. "Ty jsi moje osudová láska, má vyvolená. I kdybych chtěl být s jinou ženou, nemohl bych."
"Ale já se stanu znovu smrtelnou."
"To jsou starosti na později. Prozatím se musíme soustředit na to, jak tě zbavit Fénixe. Dokud se nám to nepodaří, budeš neustále v nebezpečí." Dlouze jí políbil na čelo a pak už ji zase táhl za sebou dolů ulicí. Zastavil se až před velkým oknem z rušného obchodu. "Tohle by nám mělo pomoct."
Pohlédla na zákazníky a zákaznice, kteří byli všichni štíhlejší, bohatší a hezčí než ona.
"Co je tohle za místo?"
"Obchod s kávou."
"To vidím. Proč jsme tady?"
"Kvůli tomuhle."
Dotkl se skvrny přímo na okně. Na okamžik Abby neviděla nic jiného než červené cihly, ze kterých byla budova postavena. Potom, jako by se mraky najednou posunuly, spatřila podivné hieroglyfy, které zazářily v měsíčním světle.
"Graffiti?"
"Je to symbol, že majitel není..."
"Obdařen dobrým vkusem?"
"Vtipné. Znamená to, že není tak úplně člověk."
Ukázal přímo na okno, za kterým nyní kličkoval mezi stoly vysoký muž. Abby vytřeštila oči. No ty brďo!
Nikdy předtím neviděla nic takového jako byl on. Svalnatý velikán s postavou, kterou by mu záviděli i profesionální wrestlingoví zápasníci, byl oblečen ve volné zelené zdobené košili a kalhotách s leopardím vzorem, který vypadal, jako by si jej na ně sám nasprejoval. Ale ještě víc upoutávaly pohled jeho dlouhé, jasně červené vlasy, padající mu po zádech jako ohnivý proud.
Byl exotickým motýlem sršícím smyslností. Vábná přitažlivost byla ve vzduchu kolem něj téměř hmatatelná.
"Nech mě hádat. E. T.?" zachraptěla.
Dante se ušklíbl. "Skřítek."
To by vskutku nebyl její první odhad. Ani stý.
"Není na skřítka tak trochu velký?" zeptala se. Zamračila se, když jí zmizel ze zorného pole a poté bez varování vyskočil ze vzduchu přímo před ní.
"Ne jen tak obyčejný skřítek, já jsem princ mezi skřítky," opravil ji sebevědomým hlasem a předvedl složitou úklonu. "Troy, k vašim službám, a třešničko, pamatuj si, že větší je zaručeně lepší." Přejel si rukou po rozkroku a pak sám sebe obdařil svůdným úsměvem. "Samozřejmě, že neočekávám, že bys mě vzala rovnou za slovo. Jsem docela ochoten ti předvést své zboží, kdybys chtěla důkaz. Mám v patře ten nejzamilovanější pokoj, kde můžeš v soukromí okusit, co jsem schopen nabídnout."
"To nebude nutné." Dantův hlas prořízl vzduch s vřelostí sněhové arktické koule.
Skřítek se otočil a prohlížel si Danta s neskrývanou žádostivostí. Zřejmě to byl skřítek s velkou škálou chutí.
"No, ahoooooooooj! Preindustrialní masíčko - přesně, jak to mám rád."
"Můžeme si promluvit?"
Skřítek přistoupil blíž a olízl si rty. "Věděl bych o lepších věcech, které bychom spolu mohli dělat."
Dante pouze zamrkal. "Tohle je důležité."
"Ňuňáčku." Skřítek přejel rukou po Dantově paži, naklonil se dopředu a zhluboka nasál jeho vůni. Najednou to stvoření ztuhlo a odtáhlo se zpět, přičemž oba obdařil uraženým pohledem. "Vy jste spolu spojeni. Jděte pryč."
Abby byla rozpolcená mezi nedůvěrou a pobavením. Tohle nebyl žádný rozverný tanec skřítků v zahradě nebo zkoušení nezbedných triků na neopatrné kolemjdoucí. Přesto na Troyovi, princi skřítků, bylo něco podivně fascinujícího.
Avšak Dante nebyl vůbec pobaven, byl otrávený a přímý.
"Tohle zabere jen několik okamžiků." Dante si sundal hodinky ze zápěstí a podržel je tak, aby se zlato zalesklo ve světle pouličních lamp.
Skřítkův nos se skutečně zdál, že sebou zaškubal, jak se naklonil, aby si prohlédl drahé hodinky.
Konečně se napřímil a zamával silnou rukou směrem k nedaleké uličce.
"Jděte dozadu. Jsou tam dveře, které vedou k soukromým pokojům."
Zmizel stejně snadno, jako se objevil, avšak Abby neměla příležitost ocenit působivý trik, protože ji Dante popadl za ruku a vedl ji skrz stíny k zadní straně budovy.
"Takže, co je to s těmi skřítky?" zeptala se.
Znechuceně si odfrkl. "Jsou to přelétavá, nespolehlivá stvoření, která si libují v tělesných potěšeních a samozřejmě také - ve vytváření chaosu." 292
"A tenhle provozuje kavárnu?" Pokrčil rameny. "Skřítci mohou působit jako lidé, když chtějíchtějí, a jsou překvapivě velmi dobří obchodníci."
"A my jsme zde proto, že...?"
"Všichni démoni z okolí se sem scházejí, aby sdíleli informace."
Abby se otřásla. Dobrý bože, démoni zaplavující luxusní čtvrti na předměstí? Co bude dál? Bílý dům?
Ale ne. Vůbec o tom nepřemýšlej, Abby, řekla vážně sama sobě.
"Dante, myslíš si, že je opravdu moudré trávit ještě nějaký čas navíc s démony, zatímco mne oni považují za jakýsi Svatý Grál?"
"Uvnitř nejsou žádní jiní démoni," ujistil ji. "Já si chci jen promluvit s tím skřetem. Musel zaslechnout všechny zvěsti, které plují kolem."
"Chceš tím říct, že sem démoni chodí pít kávičku a probírat nejnovější drby?"
"To je jeden způsob, jak na to pohlížet. Pokud jsou v této oblasti čarodějnice, budou o nich dobře vědět a sledovat je." Zastavil, aby otevřel dveře. Na chvíli se odmlčel, aby si bedlivě prohlédl místnost a potom ji vtáhl přes práh a zavřel za nimi.
S lusknutím prstů přivedl tlumené osvětlení k životu a Abby zalapala po dechu.
"Páni," vydechla, zatímco její pohled přelétl přes obrovskou místnost. Ještě nikdy neviděla tolik červeného sametu a jemného laku seskupeného na jednom místě. Je zřejmé, že démoni měli v lásce přepych a okázalost. Dante ji chytil za paži a varovně se zamračil. "Nedotýkej se ničeho." "Proč?"
"Skřítci mívají tendenci nechávat některé kusy nábytku očarované. Jediný dotek a pocítíš nutkání vracet se do této kavárny znovu a znovu."
Pokrčila nos. "Není divu, že jsou tak dobří obchodníci."
"Je to nebolí."
V tu chvíli se v místnosti zhmotnil Troy a vladařsky natáhl ruku. Dante ochotně upustil své hodinky do nastavené dlaně a skřítek si je prohlížel okem odborníka.
"Nech mě, abych se poddal. Zlato... skutečné. Diamanty... pravé. Malé škrábnutí na krystalu." Sevřel rty a spustil si hodinky do kapsy u košile. "Můžu vám dát půl hodiny. Posadíte se? Mohu nabídnout kávu?"
Dříve než Dante zavrtěl odmítavě sám hlavou, zmáčkl varovně Abbyinu paži.
"Nic, děkuji. Tohle nebude trvat dlouho."
Troy pohodil svou ohnivou hřívou vlasů. "Co pro vás mohu udělat?"
"Hledáme čarodějnice."
Smaragdový pohled se stočil k Abby. "Ach. Sháníte lektvar nebo snad něco na potenci? Mám přítele, u kterého se vám zaručuji, že vás nezklame."
Dante odpověděl: "Tyhle čarodějnice budou žít v jakémsi klanu a nebudou fušovat do lektvarů. Mají moc. Velkou moc."
Příliš krásné rysy náhle pobledly do výrazu plného znechucení. "Ach... tyhle čarodějnice."
Dante udělal krok vpřed. "Víš o nich něco?"
"Přijely sem, před několika dny. Hodnota nemovitostí od té doby klesá."
Abby zmateně zamrkala. "Hodnota nemovitostí?"
"Démoni jsou neklidní. Tyhle čarodějnice nejsou jako ostatní. Neuctívají krásu a slávu Matky Země.
Získávají svou moc z krvavých obětí. Už začínají kolovat zvěsti o několika vílách, které prostě zmizely."
Krvavé oběti?
Abby se kousla do spodního rtu. Tohle neznělo dobře.
Ve skutečnosti byla stále více přesvědčena, že hledání těchto čarodějnic byl velmi špatný nápad.
Pokud byl Dante také šokován, nedal to najevo. Jeho alabastrová tvář mohla být vyřezána z mramoru. "Co o nich víš?" zeptal se.
"Jejich dum je velká viktoriánská obludnost na konci Iris Avenue."
"Kolik jich je?"
"Deset."
"Je ten dům střežený?"
Skřítek se ušklíbl. "Velice střežený. Mají zkroceného Shalotta, který hlídá pozemky."
"Jo, už jsme měli tu čest," zamumlala Abby.
Dante chvíli uvažoval. "Nějaká svazující kouzla?"
"Žádná, která by někdo odhalil."
"Musí si být jisté svou silou," procedil skrz zuby.
Troy se pohnul vpřed, na rtech mu pohrával úsměv a v očích se zatřpytil zkažený záblesk. Lehce se dotkl Dantových vlasů. "Doufám, že jsou na tvém menu k večeři,fešáku. Začínají mít vliv na moje podnikání."
Dante se chladně usmál. "Momentálně s nimi chci pouze mluvit."
'."Škoda," Skřítek si dramaticky povzdechl a přesunul se směrem k Abby. Pohladil ji po vlasech, jako to udělal u Danta. Pak se pomalu sklonil, aby si přičichl k jejímu krku. Abby se silou vůle přinutila zůstat v klidu. Princ skřítků se zdál být neškodný, ale byl dost velký na to,
aby ji rozdrtil jednou rukou. "Co je to za vůni? Nejsi být tím, kým se zdáš, jahůdko. Jako by v tobě dřímala nějaká nepopsatelná moc..."
"To je všechno, co jsme potřebovali." S plynulým pohybem se Dante postavil mezi Abby a skřítka, celé jeho tělo varovně vyzařovalo. "Děkujeme za tvůj čas."
Smaragdové oči se zúžily, ale skřítek se jen hluboce uklonil s cynickým úsměvem.
"Potěšení bylo na mé straně." Ohlédl se přes Dantovo rameno k Abby, kterou probodl vševědoucím úsměvem. "Přesto si myslím, že nejlepší bude, když se nebudete vracet. Moje zařízení sice disponuje několika drobnými kouzly, aby případně přibrzdily ty divočejší sklony mých zákazníků, ale nemyslím si, že by cokoliv dokázalo zabránit krveprolití, kdyby zavětřili tvou líbeznou vůni, drahoušku."
"Nebudeme se vracet," slíbil Dante a strkal Abby z pokoje do zadní uličky. Jakmile se za nimi zavřely dveře, zahleděl se do tmy. "Dobrá, takže teď máme informace, které jsme chtěli. Teď už zbývá jenom - co s tím, sakra,
uděláme?
Tenhle sklep byl jako vystřižený z nějakého hororu.
Podlaha byla zanesená špínou a posetá trusem myší a krys. Opotřebované kamenné zdi dýchaly vlhkostí a na sobě měly hladkou vrstvu plísně. Dokonce i vzduch byl těžký a plný temných znamení hrozby.
To všechno dohromady vytvářelo atmosféru, která by většinu lidí přiměla prchnout v hrůze. Ale Edra byla z jinačího těsta.
Nikterak nemilovala stíny, ale byla ochotna je použít pro své vlastní účely. A po staletích, během kterých bojovala s temnotou, si nakonec připustila, že jedině přímou konfrontací se zlem by to mohla všechno ukončit jednou provždy. Položila svíčku na velký oltář. Přikázala ho postavit poté, kdy byla nucena uprchnout z tajné skrýše za městem. Sáhla do kapsy svého pláště a vytáhla malý amulet.
Zdálo se, že temnota se prohloubila a svíčka zablikala. Chlad mrazící do morku kostí se začal plížit vzduchem.
Edra se usmála. Tak mnoho síly.
Dost síly, aby změnila svět.
Měkké skřípění dveří ji jen upozornilo, že se někdo blíží. Edra rychle a přesto klidně schovala amulet zpět do kapsy a zamumlala téměř neslyšně několik slov.
Ostatní zbývající čarodějnice mohly stěží vykouzlit spoutávající kouzlo, natož aby byly dostatečně vnímavé k temné auře, která patřila k amuletu. Přesto se jí nechtělo riskovat. Ne ted'.
Ne, když byla tak hmatatelně blízko k úspěchu.
Se zasténáním přinutila své ztuhlé klouby pokleknout před oltářem a sklonila hlavu k modlitbě. Teprve, když ucítila, jak se příchozí žena zastavila vedle ní, zvedla v poslední chvíli hlavu.
VetřeIkyně byla štíhlá dívka se zplihlými hnědými vlasy. Bezpochyby měla nějaké jméno, ale Edra se jej nikdy neobtěžovala naučit. Většina z těch, které kdysi milovala, byla teď mrtva a pryč. Čarodějnice nižšího řádu byly pouze nutnou nepříjemností.
"Démonka žije?"
"Je živá, ale její zranění jsou těžká," oznámila žena a zamračila se. "Sally ji musela léčit."
"Neměla se obtěžovat. Brzy již nebudeme tohle stvoření potřebovat." Edře neunikla popuzenost, která se zableskla v tmavých očích, a postavila se na nohy. Záměrně dovolila své moci zaplnit celou místnost. Občas nastaly chvíle, kdy bylo třeba podřízeným připomenout, že pod její stárnoucí křehkou tělesnou schránkou se skrývá moc, která by byla schopná ničit bez slitování. "Máš k tomu co říct?"
Čarodějnice na okamžik zaváhala, potom potřásla rameny.
"Slibovala jsi, že už v uplynulém roce se zbavíme démonů, ale nejsme o nic blíž dosažení našich cílů. Navíc teď už příliš z nás zemřelo."
"Nebyla to moje vina, že se Selena stala chamtivou a nechala se ovládnout vlastní touhou po moci. Nemůžu za to, že použila kouzelné knihy, dříve než jsem jí mohla pomoci, ani nemůžu za to, že černokněžník zaútočil bez varování," vyštěkla podrážděně.
"Měly jsme být lépe připraveny."
Edra ponořila ruku do kapsy, aby sevřela amulet. "Naznačuješ tím, že jsem selhala?"
"Domnívám se, že jsme si ustlaly na vavřínech."
"A ty si nyní přeješ vyzvat mou moc?"
Čarodějnice možná vycítila, že jí hrozí smrt, protože udělala rychlý krok zpět.
"Ne, já prostě chci, abychom se stáhly a nabraly opět síly. Pokračovat v plánu - zatímco jsme tak oslabené - je bláznovství."
"To není možné. Všechna znamení jsou v jedné ose. Musíme udeřit, dokud můžeme."
"Ale my ani nevíme, kde je Fénix. Shalott nás zklamala."
Starou čarodějnicí projel prudký hněv, ale ovládla zuřivost a odhodila ji stranou. Nemohla se rozptylovat,ne teď.
Chladný úsměv zkroutil její rty. "Kalich je blízko, Dokonce i teď se nás snaží vyhledat."
Mladší čarodějnice překvapeně zamrkala. "Cítíš ji?"
Ano." Mrazivé očekávání projelo jejím tělem. "Připrav oběť.
Náš čas přichází."
Ale--
Nechtěj, abych se opakovala," varovala ji Edra smrtícím hlasem. "Připrav oběť."
Mladší žena nebyla tak docela hloupá, proto narychlo
zacouvala ke schodům. "Ano, má paní."
Edra poslala svou společnici pryč mávnutím ruky.
Soustředila se na matné vědomí, které se stávalo každým
okamžikem čím dál jasnější.
Konečně.
Navzdory všem chmurným nezdarům. Navzdory úmrtím. Navzdory neúspěchu svých podřízených. Její sen se stával realitou.
Pojď ke mně," zašeptala tiše.
To je ono.
Abby postávala vedle Danta, Krčila se vedle něj v živém plotě a pátravě si prohlížela dům.
Byl postaven daleko od ulice a téměř skrytý za přerostlým živým plotem. Jednalo se o stárnoucí viktoriánskou stavbu. Ačkoliv stárnoucí se zdálo být příliš lichotivým popisem. Rozpadající se na prach by bylo přesnější.
Dokonce i ve tmě bylo snadné rozpoznat odloupávající se omítku a rozpadající se verandu. Pokud by Norman Bates potřeboval nějaké prázdninové sídlo, právě mu jej našla. Abby zavrtěla hlavou.
U vačice z krabice! Stylovou atmosféru by už dokreslilo jenom, aby v ložnici ležela ukrytá mrtvá matka a vraždící maniak by číhal kolem domu na další oběti.
"Žjóva," vydechla. "
To je... strašidelné."
Dante byl v plném loveckém režimu. S podivuhodnou lehkostí se rozplynul ve stínech a zůstal nehybně stát.
