20. kapitola
7. 10. 2011
POHYBOVALI SE RYCHLE potemnělým domem s jedinou zastávkou, když dorazili do haly, kde Selena skrývala
svůj sejf.
Dante nasál vůně, které byly ve vzduchu. Náhle si všiml, že se Abby zastavila na podpatku. Obrátil se a spatřil, jak neklidně zírá do stínů.
"Jsi si jistý, že je čaroděj pryč?" zeptala se.
"Je jen jediný způsob, jak to zjistit," zašeptal jí přímo clo ucha. "Jdi první."
Obrátila oči v sloup. "Haha. Moc legrační."
"Pokud by čaroděj byl blízko, už bychom ho slyšeli křičet o milost," ujistil ji.
"Viper nechodí kolem horké kaše, když je na lovu."
Zpražila h0 vševědoucím pohledem. "Tak co tě trápí?"
Dante se žalostně ušklíbl. Celá ta věc s osudovou láskou se poněkud začínala vymykat kontrole. "Cítím něco divného."
"Nejsem to já, že ne?"
Musel se zasmát. "Ne!"
"Démon ka?"
"Ne, vůně je lidská, ačkoli podivně maskovaná."
Abby se podíval dolů do haly a podivně ztuhla. Potom jej probodla zářivým pohledem.
"Co znamenají všechny ty ohořelé stopy na zdi?"
Pokrčil rameny. "Dům explodoval, miláčku. Je tu spousta ohořelých věcí."
"Ale tohle tu dřív nebylo." Dala si ruce v bok. "Udělal je čaroděj, když jste spolu bojovali, že?"
"Abby, čaroděj už teď není naše starost. Viper si s ním poradí."
"A já si asi poradím s tebou! Jde o to, že jsi mi řekl, že jste měli jen menší výměnu názorů."
"Nikdo nezemřel," podotkl naprosto věcným tónem a přejel očima přes nepřehlédnutelné škody. Jeho pohled spočinul na spáleném koberci a pak sevřel s cvaknutím zuby. "Sakra!"
"Co se děje?"
"Kouzelné knihy jsou pryč."
"Čaroděj?"
Dante zavrtěl hlavou. Černokněžník o knihy neprojevoval žádný zájem.
"Spíš se vrátila démonka, aby si je vypůjčila a pročetla. Spolu s čarodějnicemi."
"Byly tady a my jsme je propásli?"
Dante dlouze přemýšlel. Sakra, z duše nenáviděl situace, ve kterých jakoby klopýtal v kruhu jako idiot a ne a ne se dostat k jádru věci. Zvlášť teď, když se navíc obával, že případnou chybou vystavuje Abbyin život v nebezpečí.
"Bylo to hloupé riziko," zavrčel. "Ony musely vědět, že je blízko temný čaroděj."
"Musely ty knihy opravdu chtít."
"Ano."
Abby ho náhle uchopila za paži. "Ach..."
"Co?"
"Myslíš si, že chtěly ty knihy tak moc, aby pro ně zabíjely?"
Dante pokrčil rameny. "Čarodějnice by neváhaly zabít, pokud by si myslely, že jim někdo stojí v cestě. Jsou naprosto nemilosrdné."
"Dokonce i Selenu?"
Dante se zamračil. "Selenu?"
"Možná chtěly ty knihy a ona jim je odmítala vydat."
Proletěla mu hlavou vzpomínka na Selenino tajnůstkářské chování. Ta žena byla jistě arogantní, aby se začala plést do magie, kterou jí čarodějnice zapověděly. Nebo dokonce, aby vyhledávala síly, které by jí daly kontrolu nad čarodějnicemi.
Ale i když zvažoval možnost bitvy mezi čarodějnicemi Selenou, zavrtěl nakonec hlavou.
"Ne, Selena byla Kalich. Nikdy by nevystavila Fénixe nebezpečí. Ochrana božstva byl celý smysl jejího života."
Abby se ušklíbla. "Ach. Jak hluboká myšlenka."
"Velmi chytrá myšlenka."
Její oči se zúžily. "Snažíš se nade mnou povyšovat?"
"Proč bych se měl nad tebou povyšovat?" zeptal se překvapeně.
"Já vím, že nejsem ze všech nejchytřejší, ale taky nejsem úplně hloupá."
Dante na ni užasle pohlédl. Ďas aby to spral, tohle byla ta nejnevypočitatelnější žena na planetě. "Samozřejmě,
že nejsi hloupá. Vždycky jsem si s podivem říkal, jak se taková inteligentní žena muže spokojit s prací služky. A to ještě u někoho jako byla Selena. Vždyť jsi mohla tak zjevně dělat něco lepšího."
Její oči potemněly, téměř jako by se jí ulevilo.
"Stačilo to na zaplacení účtů. Věř mi, nebylo to tak zlé jako na některých místech, kde jsem pracovala dříve."
Vzal ji za ruku a vedl ji dál chodbou k zadnímu schodišti. Stopa démona začínala slábnout a 0n ji nehodlal ztratit.
O to spíš v okamžiku, kdy to byla jejich jediná cesta k čarodějnicím.
"Se svým životem můžeš udělat cokoliv. Úplně cokoli," řekl jí tiše.
Snažila se držet tempo s jeho dlouhými kroky, ale neodpustila si krátké, neveselé zasmání.
"Jak asi? Můj otec a bratři mě opustili, když jsem byla ještě dítě. Moje matka nikdy nevstávala z gauče, dokud se nepropila do hrobu, když mi bylo sedmnáct." Cítil, jak se pod tíhou bolestné vzpomínky z minulosti zachvěla. "Vypadla jsem ze školy a našla si práci, takže jsem se nemusela plazit do nějakého dětského domova. Měla jsem štěstí, že jsem neskončila na ulici."
Jediným plynulým pohybem ji zvedl ze země a přitiskl si ji k hrudi. Díky její divoké, neúprosné povaze zapomněl, že Abby je stále jen člověk a že nemůže být neúnavná, i když má navíc sílu Fénixe. A bůh věděl, že byla příliš tvrdohlavá a hrdá, aby přiznala, že by mohla potřebovat odpočinek.
Skutečnost, že jen tiše zadrmolila vlažný protest, když ji vzal do náručí, mu prozradila, že musela být velice unavená.
Překonal schodiště jedním skokem a prohlížel si její pobledlý obličej.
"Nikdy bys neskončila jako děvka na ulici. Máš příliš mnoho odvahy a síly pro takový osud."
Její rysy ztvrdly. "Chce to víc než jen odvahu přežít."
"Už se nemusíš bát. Budu tady už napořád," pravil konejšivě. V okamžiku byl venku z domu a rychle kráčel zpátky cestou dolu.
"Nemusím se bát?" nenechala se Abby přerušit. "Nedokončila jsem ani střední školu a nemám na zaplacení nájmu a ještě se ode mě očekává, že zachráním svět. Nepřijde ti to trochu děsivé?"
"Svět je ve velmi dobrých rukou."
Hlavou spočinula na jeho hrudi a vděčně se zasmála. "Ty jsi ale blbec."
Riskoval pohled dolů. Opuštěné panství nechali za sebou, a tak zpomalil na opatrnější tempo. Ať už byla unavená a utahaná sebevíc, nikdy neviděl krásnější ženu.
"Co bys udělala, kdyby bylo všechno možné?"
"Cestovala bych," odpověděla bez zaváhání.
"Cestovala kam?"
"Kamkoliv. Všude."
Zastavil se u silnice. Zavětřil, dokuti se mu nepodařilo vycítit vůni démonky, která mířila ven z města.
"Velmi ambiciózní."
Přitulila se k němu těsněji, čímž na něj přenesla teplo, které mu bolestivě stáhlo svaly na stehnech i dalších okolních, na potěšení reagujících částech těla.
"Když jsem byla malá a můj otec přišel domů v opileckém vzteku, byla jsem zvyklá se schovávat pod postelí se starým globusem, který mi dal učitel ve škole," zamumlala. "Zavírala jsem oči a zabodla vždy prst do nějakého místa.
Pak jsem si představovala, že jsem na lodi, která tam pluje. V duchu jsem procestovala celý svět."
Projela jím ostrá bolest. Tato žena byla zrazena těmi, kteří měli být jejími ochránci a měli ji milovat, bojovala s monstry ve svém vlastním domě. Pak byla vržena do světa, kde nebyl nikdo, kdo by stál po jejím boku.
Ale teď bylo všechno tohle minulostí.
Patřila k němu.
Obětoval by svůj život, kdyby to bylo potřeba, jen aby zajistil, že jí už nikdy nikdo neublíží, aby už nebyla osamělá a aby se už nemusela ničeho bát.
"Jednoho dne se ti to splní," přísahal tiše. "Slibuji."
Rukama se ovinula kolem jeho krku, skoro jako by vycítila jeho temné odhodlání udělat cokoliv pro její bezpečí.
"Nám se to splní. Koneckonců, dlužíš mi líbánky."
"Líbánky. Líbí se mi, jak to zní." V duchu jí poslal jemné pohlazení po tváři.
Šokované otevřela oči. "Co jsi to udělal...?"
Mírně pozvedl koutky úst, když záměrně přesunul své myšlenky na kopečky jejích pevných prsou.
"Myslíš tohle?"
"Cítím, jako by ses mě dotýkal. Jak to děláš?"
"Ty jsi moje vyvolená."
"Ale...," zalapala po dechu, protože začal škádlit její bradavky, až začaly tvrdnout. "Nech toho."
"Tobě se to nelíbí?"
"Můžu tohle udělat i já tobě?"
"Ne, pokud bych se nenapil tvojí krve."
Přimhouřila oči. "To není fér."
Zasmál se, když se sklonil, aby jí vtiskl polibek na rty.
"Život není nikdy spravedlivý, miláčku."
"O tom mi povídej," řekla ospale, pohledem se zatím pokoušela prorazit temnotu kolem nich. "Sledujeme stopu démonky?"
"Zatím ano."
Otočila hlavu, aby se na něj zamračila. "Ty máš starosti."
Zavětřil ve vzduchu. Znepokojující pach krve byl stále silnější. Zdálo se, jako by stoupal ze země.
"Shalott byla zraněna."
"Viper?" zeptala se.
"Ten je na stopě černokněžníka."
Její dech se na chvíli zastavil. "Čarodějnice?"
"Možná, že ji potrestaly."
"Proč?"
"Vyklouzla jsi jí ze spárů."
Pomalu ji postavil na nohy. Neurčitý pocit ohrožení se mu plazil po kůži. Zatím ještě nedokázal určit zdroj neklidu, ale chtěl být schopen udeřit okamžitě.
Abby se posunula blíž, protože cítila, jak je Dante najednou mnohem ostražitější. "Myslíš, že byla poslána pro mě?"
"Myslím, že je to možné."
"Tak proč mi nic neudělala?"
Dante pokrčil rameny. V tuto chvíli mohl jen spekulovat a hádat.
"Jestli je v moci čarodějnic, není v ní z vlastní vůle. Shalotti jsou nezávislé, divoké bytosti a ona by se pokoušela vzepřít příkazům, kdykoli by měla možnost."
"Stejně jako ty."
Ironicky se usmál. "Ano."
Na chvíli bylo ticho. Potom se Abby postavila odhodlaně přímo proti němu.
"Musíme ji zachránit."
"Démonku?" zeptal se překvapeně.
"Mohla nás oba zabít. Nebo přinejmenším mě odvléct pryč, zatímco jsi byl v bezvědomí. Myslím, že jí to dlužíme."
Nechal svou ruku, aby přejela přes její pocuchané kudrlinky. "Pokud to bude možné, osvobodíme ji. Nejdřív ji ale musíme najít."
Viper nechal muže klesnout k zemi a očistil si jazykem špičáky. Neměl žádnou skutečnou chuť na rádoby čaroděje, ale stráž musela být odstraněna a on nenáviděl, když se plýtvalo krví, která byla naprosto v pořádku.
Tak tenhle muž už potíže dělat nebude, usmál se křivě Viper. Navzdory malému medailonku, který jej označoval jako žáka Knížete Temnot, nebyl žádným soupeřem pro Viperovu sílu. Souboj s ním mu nepřivodil nic, než že jen povzbudil jeho chuť k jídlu.
Čerstvá krev, která mu teď proudila žilami, umocnila jeho sílu a probudila temného dravce uvnitř. Byl na lovu a neváhal zabít kohokoliv, kdo by se mu postavil do cesty.
Plížil se přes hřbitov, vstoupil do velké krypty a snadno našel vchod do katakomb pod zemí. Zastavil se, aby zavětřil vzduch.
Cítil lidi. A s nimi hrstku menších démonů, kteří byli ochotni sloužit smrtelníkům výměnou za ochranu. Nic, co by pro něj mohlo představovat nebezpečí.
Nic horšího než černokněžník. Rozplynul se mezi stíny, pomalu scházel po schodech dolů. Ačkoli byl vždy sebejistý, Viper nebyl hloupý. Ani upír jako on by nepřežil tolik staletí, kdyby hloupě klopýtal do každého nebezpečí bez rozvahy.
Pokud by čaroděj plně využíval moci Temného pána, byl by z něj opravdový nepřítel. Musel by vynaložit stejně tolik lstivosti jako dovedností, aby ho porazil.
Dokonalý způsob, jak strávit večer, pomyslel si s chladným úsměvem.
Složil další dva strážce a postupoval neomylně k vnitřní svatyni. V obou případech je zabil s tichou precizností a pokračoval vpřed, aniž by zpomalil krok. Několik démonů, které vycítil, bylo natolik moudrých, aby vycouvali daleko dříve, než jim mohl zkřížit cestu.
Se smrtící rychlostí byl záhy u vchodu do nejspodnějších komnat. Zastavil se, aby si pečlivě prohlédl prostor, který se před ním otvíral.
Byla to velká místnost, ale nezařízená. Jen uprostřed kamenné podlahy bylo velké ohniště. Před hořícími plameny klečel vysoký muž, který se evidentně modlil. Černokněžník. V ruce držel kožený bič, který se v pravidelném rytmu opíral do jeho zad.
Viper zkroutil opovržlivě rty.
Již se setkal s ohromným počtem lidí, kteří ochotně zaprodali své duše Temnému pánu. Pro moc, pro nesmrtelnost, pro jejich lásku ke zlu. Stali se z nich věrní a zaslepení služebníci, kteří by obětovali cokoli a kohokoli, aby se zalíbili svému zlému pánu.
Dokonce i sami sebe.
Ubohá stvoření.
Ale i nebezpečná, připomněl sám sobě.
Velice nebezpečná.
Navzdory vzdálenosti, která je dělila, snadno vycítil starodávnou sílu, která' vyzařovala v celé místnosti. Čer- nokněžník byl zřejmě oblíbencem Knížete a on ho poctil hlubokým čerpáním své síly.
Byl to malý zázrak, že Dantovi způsobil zatím jen takové malé nepříjemnosti.
Viper nechal své špičáky plně prodloužit, protáhl si prsty a vplul do stínů komnaty.
"En-ten-týky... cítím krev... ach ne, tohle není krev Angličana."
Odmlčel se, zavětřil a znechuceně se otřásl. "Ach, Sas. Škoda. Z posledního Sasa, kterého jsem vysál, mi bylo špatně několik dní. Špinavá potvora."
Čaroděj v tu ránu vyskočil na nohy, sevřel těžký medailon, který měl na krku a snažil se proniknout zrakem mihotajícími stíny, aby vypátral neočekávaného vetřelce.
Marná snaha. Viper nebude viděn, dokud se nebude chtít nechat spatřit.
"Coopere! Johnsone!" Mužův hlas přeskakoval a skřípěl, když volal své stráže. No, alespoň byl dost chytrý, aby se bál. "Breckette!"
"Mrtvý, mrtvý a - počkej si na to - taky mrtvý, obávám se," zapředl Viper chladným tónem.
Muž hluboce zavrčel a couval blíž k plamenům. "Ukaž se, upíre!"
"Později, možná. Pokud se budeš snažit."
"Zbabělče."
Viper se zlověstně zasmál, když proplouval mezi stíny. "Jsem fascinován. Proč by se všemocný černokněžník skrýval v těchto temných jeskyních a nesmyslně si bičem rozdíral záda do krve? Jsi snad masochista?" Odmlčel se, zatímco bez potíží četl v temných, spletitých myšlenkách, které čaroděj nedokázal skrýt.
"Ne, raději způsobuješ bolest ostatním. Musí to být odčinění Temnému pánu."
"Nemám s tebou nic společného. Odejdi a já se tě nebudu snažit zastavit."
"Ale já mám co do činění s tebou, můj milý čarodějíčku."
"Chceš tím říct, že mne vyzýváš?"
"Ne, chci tím říct, že tě zabiju."
"Blázne!" zavrčel černokněžník. "Budeš upálen na oltáři našeho Knížete."
"Vlastně to budeš ty, kdo bude hořet. Ale až potom, co si trochu popovídáme. Posaď se." Viper zdvihl ruku, vykročil vpřed a s půvabem sobě vlastním přinutil čaroděje kleknout na kolena. Nedokázal by toho muže držet na zemi neomezeně dlouho. Avšak teď měl díky krvi třech hlídačů sil na rozdávání. Takže předpokládal, že získá odpovědi na všechny otázky, než si dopřeje potěšení ze zabíjení a udělá s kouzelníkem krátký proces.
"Teď mi řekni, co víš o čarodějnicích."
