2. kapitola
8. 10. 2011
OBKLOPENA STŘÍBRNOU MLHOU BOLESTI Abby proplouvala světem, který nebyl úplně reálný.Byla mrtvá?
To jistě ne. To by snad odpočívala v pokoji, ne? Necítila by se, jako kdyby její kosti byly pomalu přelámány a její hlava měla brzy explodovat.
Kdyby byla mrtvá,tak by všechny ty řeči o posmrtném životě byly jen jeden velký, odporný podvod.
Ne. Musela snít, ujišťovala samu sebe. To jediné by vysvětlovalo, proč se stříbrná mlha začala trhat.
Bylo zvláštní, že navzdory nejasné příchuti strachu ve vzduchu nedokázala nezírat do mihotavého světla. O chvíli později už dokázala rozlišit temnou, kamennou komnatu,byla osvětlena pouze jedinou blikající pochodní. Uprostřed kamenné podlahy ležela mladá žena v bílých šatech. Abby se zamračila. Tvář té ženy jí byla pozoruhodně povědomá, ačkoliv bylo těžké určit ty pravé rysy, protože se zmítala a křičela zjevným utrpením.
Kolem její pokořené postavy seděly v kruhu ženy v šedých pláštích, držely se za ruce a zpívaly hlubokými tichými hlasy. Abby nerozeznávala slova, ale vypadalo to, že jde o nějaký druh rituálu. Možná exorcismus. Nebo zaklínání.
Šedovlasá žena se pomalu postavila a pozvedla své ruce proti zastíněnému stropu.
"Povstaň Fénixi a zrod se v plné síle," zvolala velitelským hlasem. "Oběť byla nabídnuta. Požehnej našemu vznešenému Kalichu. Požehnej jí svou slávou. Dej jí moc svého meče, aby mohla bojovat s hrozícím zlem. Vyzýváme tě. Zjev se."
Ženy začaly opět zpívat. Karmínové plameny projely místností a chvíli se držely v těžkém vzduchu, pak obklopily ženu křičící na podlaze. Potom, stejně náhle jako se objevily, se vsákly do ležícího těla.
Náhle šedovlasá žena otočila hlavu k potemnělému rohu.
"Proroctví je naplněno. Nechť se zrodí zvíře"
Abby čekala nějakou strašidelnou, pětihlavou příšeru, která by patřila do prapodivné noční můry. Samovolně zalapala po dechu, když byl přivlečen muž oblečený v bílé košili s volány a v saténových jezdeckých kalhotách. Kolem krku měl nasazený těžký kovový obojek a byl spoután silnými řetězy. Měl skloněnou hlavu, takže mu tvář překrývaly dlouhé havraní vlasy, ale to nezastavilo mrazivou předtuchu, která projela odshora dolů její páteří.
"Stvůro zla, byl jsi vybrán ze všech ostatních," zanotovala žena. "Bezbožné je tvé srdce, avšak bylo ti požehnáno. Zapřísaháme tě, Kalichu! Ohněm a krví tě svazujeme! Ve stínech smrti tě spoutáváme! Na věčnost a ještě dál tě spoutáváme!"
Pochodeň náhle vzplanula a s děsuplným zavrčením muž pozvedl svou hlavu.
Ne! Ne, to nebylo možné. Ani v podivném a směšném světě snů. Obzvlášť ne v tomto, který byl tak strašidelně skutečný.
Přesto nebylo pochyb o jeho děsivé kráse. Nebo doutnajících stříbrných očích.
Dante.
Otřásla se děsem. Tohle bylo šílenství. Proč by ho tyto ženy spoutávaly ? Proč by ho nazývaly příšerou ? Stvůrou zla?
Šílenství, nic jiného. Sen. Nic víc, snažila se přesvědčit samu sebe.
Ale v tu chvíli bez varování se nejistota, která jí projela po zádech, změnila na spalující úděs. V čisté zlosti Dante zaklonil hlavu, na dokonalé alabastrové rysy dopadlo blikající světlo. Právě to světlo, které se zalesklo na jeho odhalených, dlouhých, smrtících špičácích.
Když se Abby nakonec opět probudila, stříbrná mlha a nejostřejší hrany její bolesti byly pryč.
Přesto se s neobvyklou opatrností přinutila zůstat naprosto bez hnutí. Po dni, který už přečkala, se nezdálo, že je ten nejlepší čas na to začít slídit a klopýtat kolem, jak mívala ve zvyku. Místo toho se pokusila provést inventuru svého okolí.
Ležela na posteli, usoudila nakonec. Nicméně ne na své vlastní. Tato byla tvrdá a proležená a děsivě páchla něčím, o čem ani nechtěla uvažovat. V dálce slyšela zvuky pouličního provozu a o něco blíže tlumené hlasy nebo možná televizi.
Dobrá, nebyla ani v Selenině sežehnutém domě. Nebyla už ani ve vlhkých kobkách s křičícími ženami a démony. A nebyla ani mrtvá.
Byl to ale jistě pokrok?
Abby vzala svou odvahu do hrsti a pomalu zvedla hlavu z polštáře a rozhlédla se po potemnělém pokoji. Nebylo tu příliš co k vidění. Postel, na které ležela, zabírala skoro všechen stísněný prostor. Kolem ní byly holé stěny s těmi nejodpornějšími květovanými záclonami, které kdy kdo vyrobil. Na konci postele byl rozpadlý prádelník, na němž stála letitá televize a v rohu bylo ošumělé křeslo.
Křeslo, které bylo momentálně okupováno vysokým mužem s havraními vlasy.
Byl to však skutečně muž?
Její srdce stáhl rostoucí strach, když její pohled spočinul na podřimujícím Dantem. Bože. Musela by být šílená, aby si mohla myslet to, co si myslela.
Upíři? Žijící a dýchající... nebo ať už upíři dělají cokoliv... v Chicagu? Nesmysl. Holé šílenství jedoucí na plné obrátky.
Ale ten sen! Byl tak živý. Tak skutečný. Dokonce i teď cítila ještě ten odporný, vlhký vzduch a štiplavý plamen pochodně. Ještě slyšela výkřiky a zaříkávání. Slyšela řinčení a chřestění těžkých řetězů. Stále viděla Danteho, jak je strháván kupředu, a jeho dlouhé špičáky, které z něj dělaly monstrum.
Ať už to bylo skutečné, či ne, dokázalo ji to vyděsit dost na to, aby zatoužila po mnohem větší vzdálenosti, která by ležela mezi ní a Dantem. A možná i po několika stříbrných křížích, dřevěných kůlech a kropence se svěcenou vodou.
Abby se téměř bez dechu posadila a spustila nohy přes okraj matrace. Její žaludek hrozil vzbouřením, ale zaťala zuby a posunula se kupředu. Chtěla odsud pryč.
Chtěla být zas ve svém známém domově, kde by byla obklopená jen svými známými věcmi.
Chtěla pryč z téhle noční můry.
Abby udělala jeden nejistý krůček za druhým a plížila se napříč místností, byla už skoro u dveří a sahala po klice, když se za ní ozval téměř neslyšný šelest. Vlasy na krku se jí zježily hrůzou, když ji uchopily ocelové ruce a sevřely se kolem ní.
"Ne tak rychle, miláčku," zašeptal temný hlas těsně u jejího ucha.
Na okamžik měla v mysli úplně prázdno, jak byla ochromena strachem. Pak ji ovládla naprostá panika.
Zaklonila se a pokusila se jej nakopnout do holeně. "Nech mě jít. Pusť mě!"
"Jít?" Jeho paže pouze zesílily své sevření a zcela znemožnily bláhový pokus o útěk. "Pověz mi, zlatíčko, kam bys měla v plánu jít?"
"Do toho ti nic není."
K jejímu překvapení se krátce, nevesele zasmál. "Můj bože, ani nevíš, jak bych si přál, aby to byla pravda. Oba dva jsme mohli být propuštěni, uvědomuješ si to? Byli jsme volní. Řetězy byly přetrženy."
Abby strnula nad jeho hrubými, vyčítajícími slovy. "Co tím myslíš?"
Přejel svou tváří přes její temeno zvláštně důvěrným způsobem, potom jí prudce otočil a ona se setkala s jeho planoucím pohledem.
"Myslím tím, že kdybys nestrkala svůj půvabný nosík tam, kam nemáš, tak bychom si mohli jít oba dva klidně po svých. Ted, kvůli tvému činu hodnému Florence: Nightingalové, je to, kam jdeš, co děláš, cokoliv si pomyslíš, zcela a jedině i mojí věcí."
O čem to, sakra, pořád mluvil? Její pohled nevědomky klouzal po jeho dokonalých alabastrových rysech. Poslední věc, kterou potřebovala, byly další potíže.
"Jsi šílenec. Nech mne jít nebo-"
"Nebo co?" zeptal se jemně.
Dobrá otázka. Škoda, že na ni neměla žádnou brilantní odpo- věd.
"Já... začnu křičet."
Tmavé obočí se zvedlo v ironickém pobavení. "A chceš vážně zjistit, jaký druh hrdiny ti přispěchá na pomoc právě sem? Kdo si myslíš, že by to měl být? Místní dýler? Děvky pracující dole v hale? No, víš, já bych vsázel na toho opilce odvedle. Ve vzduchu čpěla téměř neovladatelná touha po znásilnění, když jsem tě sem nesl a procházeli jsme kolem něj na schodech."
Abby náhle pochopila, co je to za úzký pokoj, oplzlý zápach a ozvěny beznaděje. Dante ji unesl do jednoho z těch nekonečně sešlých hotelů, které byly zřízeny pro chudé a zoufalé.
Možná by se otřásla zhnusením, kdyby to nebyla nejmenší z jejích starostí.
"Nemůžou být o nic horší než ty."
Při takovém obvinění ztuhl, jeho výraz zpozorněl. "Trochu tvrdá slova pro muže, který ti možná docela dobře může zachránit život."
"Muž? Je to skutečně to, co jsi?"
"Cos to řekla?"
Jeho prsty se jí zaryly do ramen a Abby si příliš pozdě uvědomila, že vzdorovat Dantemu nebylo zřejmě to nejlepší rozhodnutí.
Přesto to musela vědět. Nevědomost může být blahoslavená, ale byla zároveň velice nebezpečná.
"Ty... viděla jsem tě. Ve snu." Otřásla se, když se vzpomínky opět probudily. "Byl jsi spoutaný a ony zpívaly a zaklínaly a ty... tvoje špičáky..."
"Abby." Pohlédl jí zhluboka do očí. "Sedni si a já ti to vysvětlím."
"Ne." Zuřivě zavrtěla hlavou. "Co mi chceš udělat?"
Při jejím ječivém tónu se jeho rty zkroutily. "Ačkoliv mi hlavou při nejrůznějších příležitostech prolétlo nemálo lákavých myšlenek, pro tuhle chvíli nemám v plánu nic víc, než si s tebou promluvit. Dokážeš se uklidnit na dost dlouho, abys mohla poslouchat?"
Samotná skutečnost, že se nezačal smát a neřekl jí, že se pomátla, ještě prohloubila Abbyin úděs. On ten sen znal. On věděl, o čem mluví.
Abby byla poslušná instinktu a donutila se předstírat porážku, byť se ještě ani zdaleka nevzdávala.
"Mám na výběr?"
Pokrčil rameny. "Po pravdě ne."
"Tak fajn."
Abby se nechala odvést k posteli a počkala, dokud si Dante nebyl jistý svým vítězstvím. Pak jej prudce odstrčila.
Zaskočen, Dante klopýtl a během mrknutí oka už Abby upalovala ke dveřím.
Byla rychlá. Dětství strávené ve společnosti pěti starších bratrů ji vycvičilo v prchání z místnosti před hrozícím masakrem. Ale překvapivě uběhla jen pár kroků a Danteho ruce se kolem ní opět sevřely a zvedly ji do vzduchu.
S tlumeným výkřikem pozvedla ruce nad hlavu a popadla jej za hedvábné vlasy. Hluboce zavrčel, když za ně brutálně zatáhla. Jednou rukou stále škubala jeho vlasy, zatímco druhá ruka se 11111 svými nehty zaryla do tváře.
"Sakra, Abby," zamumlal a povolil sevření, aby mohl lépe vzdorovat jejímu útoku.
Abby se nezastavila ani 11a vteřinku a vykroutila se. Pootočila se a zacílila kopanec 11a jediné léty prověřené místo, jehož zranění přinutí i ty největší muže schoulit se a pištět vysokým hlasem. Dante zalapal po dechu, jak se jeho bolest zdvojnásobila. Abby se ale nezdržovala tím, aby se kochala svou dobře odvedenou prací a vrhla se ke dveřím.
Při tomto druhém pokusu se jí skutečně podařilo popadnout kliku, ale tím to skončilo, protože v tu chvíli byla prudce zastavena a Dante si ji lehce přehodil přes rameno a odnesl ji zpět k posteli. Zakřičela podruhé, když ji snadno hodil 11a zatuchlou matraci a vzápětí překryl její svíjející se postavu svým vlastním o mnoho větším a o mnoho tvrdším tělem.
Abby byla vyděšená jako ještě nikdy v životě, když pohlédla do jeho bledé tváře, která byla nadpozemsky krásná, avšak zároveň hrůzostrašná. Byla si ostře a až znepokojivě vědoma jeho šlachovitých svalů, které se k ní silně tiskly. A také si byla vědoma toho, že ji drží zcela ve své moci.
Vůbec netušila, co bude následovat, ale rozhodně ji překvapilo, když se jeho rty pomalu zkroutily do úsměvu.
"Na tak malého človíčka vládneš velice mocnými zbraněmi, miláčku," zamumlal. "Vypadá to, jako bys prováděla tyhle špinavé kousky celkem často."
Nějak se stalo, že toto škádlení poněkud zmírnilo dávku jejího panického strachu. Kdyby ji plánoval vysát
až do sucha, tak by se přece nevyžíval v povídání, ne? To jí dávalo trochu naděje.
Tedy jen pokud upíři nedávají přednost si s večeří nejprve trochu poklábosit.
"Mám pět starších bratrů," procedila skrz zuby.
"Ach, tak tím by se to dalo vysvětlit. Přežije ten nejsilnější, nebo v tomto případě, ten s těmi nejšpinavějšími zbraněmi."
"Slez ze mne!"
Pozvedl obočí. "Abych riskoval, že ze mne uděláš eunucha? Ne, díky, nechci. Dokončíme naši debatu bez dalšího škrábání, štípání, tahání za vlasy nebo kopání do koulí."
Zahleděla se do jeho uštěpačného výrazu. "My spolu nemáme o čem debatovat."
"Och, to ne," protáhl, "o ničem. Kromě skutečnosti, že tvoje zaměstnavatelka byla upečena za živa, skutečnosti, že já jsem upír, a také v neposlední řadě skutečnosti, že díky tvé hlouposti ti teď jdou všichni démoni v okolí po krku. Debata celkem o ničem."
Upečené zaměstnavatelky, upíři a teď ještě démoni? To bylo příliš. Opravdu příliš, příliš.
Abby zavřela oči a srdce se jí stáhlo hrůzou.
"Tohle je noční můra. Dobrý bože, ať si tedy Freddy Krueger klidně projde dveřmi."
"Tohle ale není noční můra, Abby."
"To není možné." Neochotně pozvedla víčka a spatřila jeho třpytivé stříbrné oči. "Ty jsi upír?"
Ušklíbl se. "Moje dědictví je to poslední, o co by ses měla teď starat."
Dědictví? Potlačila hysterické nutkání začít se smát.
"Selena to věděla?"
"To, že jsem upír? Ach ano, věděla o tom," odpověděl suše. "Po pravdě, by se dalo říct, že to byl jeden z předpokladů k mému povolání."
Abby se zamračila. "Takže ona byla také upírka?"
"Ne." Dante se odmlčel, jako kdyby pečlivě vážil svá další slova. Což bylo směšné, protože jí mohl oznámit, že Selena byla Belzebub, a ona by se stejně nemohla vykroutit z nemilosrdného sevření jeho svalů. "Ona byla... Kalich.
"Kalich?" Krve by se v ní nedořezal. Žena křičící v agónii. Karmínové plameny...
"Fénix," vydechla.
Jeho obočí se šokované stálilo. "Jak to, že víš zrovna tohle?"
"Ten sen. Byla jsem v kobce a tam na podlaze ležela žena. A myslím, že nějaké další ženy na ní dělaly nějaký rituál."
"Selena," zamumlal. "Musela ti předat nějakou část svých vzpomínek. To je jediné možné vysvětlení."
"Předávání vzpomínek? Ale to je..." Odmlčela se, když výsměšné ušklíbnutí zvlnilo jeho rty.
"Nemožné? Nezdá se ti, že už jsme hranici nemožnosti dávno překročili?"
Ano, překročili, jistě. Propadla se do nějakého šíleného světa, kde nic nebylo nemožné. Jako Alenka v Říši divů.
Jenže namísto mizejících koček a bílých králíků s kapesními hodinkami byli v jejím světě upíři a záhadné Kalichy a kdo ví, co ještě.
"Co jí udělaly?"
"Stvořily z ní Kalich. Lidskou nádobu pro mocnou bytost."
"Takže ty ženy byly čarodějnice?"
"Asi pro to není lepší slovo."
Skvěle. Vyloženě skvěle. "A ony Selenu zaklely?"
Stříbrné oči se zaleskly temnou září. "Bylo to mnohem víc než zakletí. Vyvolaly ducha Fénixe, aby žil v jejím těle."
Abby mohla téměř cítit karmínové plameny, které se vnořily do ženina těla. Otřásla se hrůzou. "Není divu, že tak křičela. Co ten Fénix dělá?"
"Je to... bariéra, hranice."
Sledovala jej s opatrností. "Bariéra proti čemu?"
"Proti temnotě."
Paráda, tak teď bylo všechno křišťálově jasné, zhruba jako hromada bláta. Abby se netrpělivě zavrtěla pod tělem, které ji přišpendlilo k posteli.
Což byl špatný, velice špatný pohyb.
Jako kdyby jí náhle projel blesk, byla si jasně vědoma jeho pevného těla, které bylo tak blízko. Těla, které ji pronásledovalo ve snech už mnoho nocí.
Dante zaťal zuby při jejím nevědomky provokativním pohybu, jeho boky se instinktivně pohnuly v odpověd.
"Myslíš, že bys dokázal být aspoň trochu méně tajemný?" podařilo se jí ze sebe dostat.
"Co myslíš, že bych měl říkat?" zeptal se přidušeně.
Bojovala, aby se jí myšlenky nerozutekly. Dobrý bože! Ted nebyla vhodná chvíle pro myšlenky na... na... to.
"Něco trošku jasnějšího a konkrétnějšího než jen temnota."
Na chvíli nastalo ticho, jako kdyby on sám sváděl svou vlastní bitvu. Pak jí pohlédl zpříma do očí.
"Tak tedy dobře. Ve světě démonů se o temnotě mluví jako o Knížeti Temnot, ale ve skutečnosti to není reálná bytost. Je to spíš něco jako... duše, podstata. Stejně jako je Fénix duchem. Esence síly, kterou démoni vzývají, aby si obohatili a zlepšili své temné schopnosti."
"A co má Fénix do činění s tímto Knížetem?"
"Fénixova přítomnost mezi smrtelníky vyhostila Knížete z tohoto světa. Jsou jako dva protiklady. Nemohou být na tomtéž místě zároveň. Ne, aniž by byli oba zničeni."
Fajn, to vypadalo jako celkem pozitivní zpráva. První paprsek naděje v tomto bezútěšném dni.
"Takže už žádní další démoni?"
Pokrčil rameny. "Ti zůstali, ale bez hmotné přítomnosti Knížete Temnot jsou oslabení a zmatení. Už se nedokáží spojit a zaútočit v plné síle a jen zřídka zabíjejí lidi. Byli zatlačeni do stínů."
"To je dobré. Zdá se mi," řekla pomalu. "A takže Selena byla tou bariérou?"
"Ano."
"Proč?"
Zamrkal nad tou příkrou otázkou. "Proč?"
"Proč ji vybrali?" Vysvětlila Abby, aniž by si byla úplně jistá, proč ji to tak zajímá. Věděla jedině, že v tuto chvíli jí to přijde důležité. "Byla to čarodějka?"
Dante se podivně odmlčel, jako kdyby uvažoval, že na její otázku neodpoví. Což bylo směšné po tom všem, co jí už odhalil. Co může být horší než skutečnost, že se stala rukojmím upíra? Nebo že jediná osoba, která držela všechny ty hrozné, zlé věci zpátky v noci, byla ted mrtvá?
"Nebyla až tolik vybrána, ale spíš nabídnuta svým otcem jako oběť," přiznal nakonec neochotně.
"Byla obětována vlastním otcem?" Abby šokované zamrkala. K čertu, vždycky si myslela, že její otec byl největším parchantem všech dob. Byl to krutý omezenec, jehož jediným vyjádřením citů k rodině bylo, že po nich házel flaškami od whisky, pochopitelně poté, co je předtím sám vypil. Přesto ji nikdy nepředhodil jako krmivo bandě šílených čarodějnic. "Jak mohl něco takového udělat?"
Elegantní rysy ztvrdly jakousi dávnou zlostí. "Poměrně snadno. Byl mocný, bohatý a zvyklý si dělat, co chtěl. Všechno mu vycházelo. Nebo až do té doby, kdy se nakazil morem. Výměnou za uzdravení dal čarodějnicím svou jedinou dceru."
"U všech ďasů. To je strašné!"
"Myslím si, že to považoval za férovou výměnu. Byl vyléčen a jeho dcera se stala nesmrtelnou."
"Nesmrtelnou?" Abby zalapala po dechu přívalem náhlé naděje. "Takže to znamená, že Selena je stále naživu?"
Jeho krásné rysy ještě více ztvrdly. "Ne, je mrtvá. Už navždy."
"Ale... jak to?"
"Já nevím." Jeho hlas byl hrubý potlačovanými emocemi. "Alespoň zatím nevím."
Abby skousla svůj dolní ret. Téměř očekávala, že se její bolavý mozek rozpadne a ona vlivem okolností náhle zemře.
