19. kapitola
7. 10. 2011
DANTE VYSTOUPIL ZPOZA stromu se slabým úsměvem.
Už dobře znal tento rozmrzelý, zkormoucený tón.
Znamenalo to, že Abby si byla dobře vědoma toho, co provedla temnému čaroději, a neměla z toho ani trochu radost.
"Udělala jsi dobře, miláčku. Ten hlupák si příště dvakrát rozmyslí, než po tobě půjde znovu."
Vykročila k němu a dala si ruce v bok. "Proč jsi mi nepomohl?"
"Chtěla jsi, abych ti pomáhal?"
To jí přimělo krátce zaváhat. Její nezávislá povaha způsobovala, že pro ni bylo téměř nemožné přiznat, že by mohla potřebovat pomoc. Od kohokoliv.
Nakonec pokrčila rameny. "Tohle se ti nepodobá: stát za rohem a dívat se, jak bojuji s nepřítelem."
Dantese natáhl, uchopil ji za ruce a přivinul si ji k sobě. Zhluboka se nadechl její teplé vůně. Vůně, která v sobě nyní měla jeho vlastní krev. Když si to uvědomil, projelo jím čistě mužské uspokojení.
"Vypadala jsi, že to zvládneš sama."
Ucouvla a zajala ho podezřívavým pohledem. "Dobře. Tak co se děje?"
"Nic."
"Cítila jsem tě za tím stromem a proklatě dobře jsem věděla, že se připravuješ vyskočit a zabít toho muže. Co tě zastavilo?"
Odhrnul si z čela uvolněný pramen vlasů. "Potřeboval jsem vědět, zda se nebudeš vyhýbat boji."
Odfrkla si. "Bože všemohoucí, jsem jedním z pěšáků téhle bláznivé bitvy už několik dní. Proč bych se vzdávala zrovna teď?"
"Bojovala jsi zatím jen proti démonům a zombiím, ne lidem. Podle tebe je v tom rozdíl," poukázal. "Potřeboval jsem vědět, jestli překonáš svůj strach z ubližování druhým."
Začervenala se. "Och."
Přejel jí prsty po rtech. "Jsi v pořádku?"
Zkroutila rty do pochmurného úšklebku. "Tak v pořádku, jak jen teď můžu být. Ne," zamyslela se, "skutečně, myslím to vážně. Jsem spokojená s tím, jak to dopadlo. Zvládla jsem to."
"Žádná lítost?" Tlačil na ni.
Chvíli hleděla do ulice, která byla nyní zcela prázdná. "No, vlastně musím říct, že... ne. Tohle ode mě možná bude znít strašně, ale je dobré o sobě vědět, že nezpanikařím, když začne jít do tuhého."
"Jsi neskutečně silná žena, Abby," políbil ji do vlasu. Něžně, vděčně, obdivně... S láskou.
"Nemůžu jinak. Tenhle osud jsem si nevybrala."
Objal ji pevněji. Tohle byla lekce, kterou si musela projít sama. Ale bylo to pro něj peklo - stát v pozadí, jen aby jí umožnil objevit nabytou sílu. Raději by se nechal probodnout kůlem, než si tím projít znovu.
"Silná žena. To se mi líbí." Pohladil jí rty po skráních.
"Je to sexy."
"Existuje vůbec něco, co by ti nepřipadalo sexy?"
"Co na to mohu říct? Upíři jsou nenasytní..."
Sjel rukama k jejím bokům, ale v tu chvíli se od něj odtáhla.
"Počkej."
"Na co?"
"Nepodaří se ti mě tak snadno rozptýlit."
Něžně ji kousl do ušního lalůčku. "Mohlo by to být zábavné."
Lehce se otřásla, aby rozkoš ustoupila zpátky, a složila si ruce na hrudi.
"Ne. Ty jsi mi lhal."
Dante si žalostně uvědomil, že Abby si bude stát za svým. Doutnala v ní touha mu nafackovat jako malému chlapečkovi. Škoda. Dokázal si představit mnoho lepších způsobů, jak trávit čas.
"To je poněkud příkrý soud."
"Řekl jsi mi, že půjdeš udělat falešnou stopu a sám zjistíš, kam zmizela ta démonická žena." Zaryla mu prst do hrudi. "Neříkal jsi nic o tom, že si budeš poměřovat svůj přiblblý testosteron s tím prokletým černokněžníkem."
"Byl by nám osinou v zadku, kdybychom se s ním nevypořádali. Jsem unavený z toho neustálého ohlížení se přes rameno."
"Ty jsi ho...?"
"Ne." Dante znechuceně zavrtěl hlavou. Byl připravený na boj. Nepřipouštěl si možnost, že by ten zbabělý bastard použil své síly, aby mu vyklouzl. "Ten srab si nadělal do kalhot a utekl místo toho, aby bojoval jako muž."
Další dloubnutí do hrudi. "Tohle bylo něco víc, než že jen utekl pryč, co tě spatřil. Cítila jsem, co se v tobě dělo, a vím, že došlo k nějakému boji."
"Tohle byl stěží boj. Ani žádná pořádná rvačka." Natáhl ruce. "Podívej se, ani škrábnutí."
Přimhouřila oči. "Napila jsem se tvé krve, vím, že jsi bojoval."
Jeho rty se zachvěly. "Šlo o pouhou menší výměnu názorů."
"Dante..."
Vzal ji za bradu. "Abby, našel jsem čaroděje, vyměnili jsme si několik hrozeb, měl jsem ho ve svých spárech, a jako blázen jsem ho nechal zmizet. Nic víc."
"Máš štěstí, že zmizel. Varovala jsem tě, co se stane, když si necháš ublížit."
Dante se usmál, jeho pohled klesl k jejím ústům. Určitě se od ní nechal plísnit už dost dlouho. Bylo načase přejít k nějakým dalším zajímavým aktivitám.
Místo toho, aby si ji přitáhl zpět do náruče a celou ji zlíbal, se prudce otočil se špičáky najednou v plné délce a rukama zaťatýma v pěst. Na blízku byl nějaký upír, nemohl si dovolit riskovat.
Jako na povel vystoupil ze stínu Viper a zkřížil si ruce 11a prsou. Dokonce i Dantovým očím se jevil jako smrtící hrozba - urostlé tělo měl oblečené v černé a světlé vlasy měl stažené dozadu těžkou kovovou sponou. Starodávný lovec, který by neváhal zabít.
Známý jízlivý úsměv zkroutil jeho rty.
"Vskutku, Dante, myslel jsem si, že už budeš hrdě stát na hrobech našich milých čarodějnic a ty si tady hraješ se svou novou hračkou."
Dante nakrčil obočí. "Co tady děláš?"
"Pátral jsem po stopě tvého čaroděje."
"Příliš pozdě." Dante pohlédl směrem k potemnělému Seleninu panství. "Už provedl své velké zjevení."
"A pak?"
"Svůj velký odchod. Povolal si na pomoc Knížete Temnot."
Viper pokrčil rameny. "Je to jen otázka času."
"Ukázal se být nepříjemnou osinou v zadku."
"Nejsou jimi snad všichni kouzelníci?"
"Pravda." Dante se zasmál a pak rychle změnil tón. "Podařilo se mi ho zranit. Měl bys být schopen vysledovat pach jeho krve."
Viper sklouzl pohledem k mlčící Abby. "Nespěcháš náhodou, aby ses mě zbavil, že ne, můj milý Dante?"
Samozřejmě, že spěchal. Byl natolik žárlivý, aby z celého srdce nenáviděl způsob, jakým Viper sledoval Abby.
"Mám svou vlastní stopu, kterou hodlám sledovat."
Jako by Viper vycítil Dantův bodavý neklid, záměrně popošel směrem k Abby a lehce ji pohladil po vlasech.
"A hry, které hodláš hrát, že?" Zastavil se, sklonil hlavu a přičichl si k jejímu krku. Potom ji náhle uchopil za paži a tu otočil vzhůru. "Co je tohle?"
Abby nehodlala dovolit kdekomu, aby na ni jen tak sahal, a tak se pokusila upírovi vytrhnout.
"Hej! Co to děláš?"
Viper střelil překvapeným pohledem směrem k Dantovi. "Ty ses k ní připoutal? Dobře, dobře. Gratuluji."
Abby si až opožděně všimla toho, co upoutalo Viperovu pozornost. Měla najednou složité červené tetování po celé délce vnitřního předloktí.
"U zmije z Indie! Co to je?"
Viper se krátce zasmál. "Ona to neví?"
Abby jej probodla pohledem svých nejistotou rozšířených očí. "Dante?"
Dante krátce přemítal, jakou radost by mu způsobil Viper oběšený na stromě opodál.
"Říkal jsem ti, že když se napiješ mojí krve, budeme k sobě připoutáni," připomněl Abby.
Zdaleka se nezdála být klidnější. "Neřekl jsi mi, že budu vypadat jako začínající motorkářský pekelný anděl. Půjde to odstranit?"
"Ne."
"Co to znamená?"
Dante otevřel ústa, ale Viper byl rychlejší.
"To, že jsi byla označena. Žádný jiný upír tě teď nemůže získat."
Dante zavřel oči a jen čekal, až uslyší Abby se zhluboka nadechnout. Nemusel by vědět o lidských ženách ani polovinu, aby věděl, že trpí divokou nechutí stávat se něčím majetkem.
"Znamení? Ty sis mě označkoval?"
"Pro celou věčnost," přisadil Viper sladce.
Dante temně zavrčel. "Moc mi nepomáháš, Vipere."
Viper zamrkal s předstíranou nevinností. "Ach, ty jsi chtěl, abych jí lhal? Měl jsi mi dát nějaký signál."
"Padej!" V jeho hlase zazněla nepřeslechnutelná hrozba. "Padej zabít čaroděje a nepleť se do mých věcí!"
Viperův výraz najednou zvážněl, když se přemístil a položil ruku na Dantovo rameno.
"Buďte opatrní. Kníže Temnot svolává své přisluhovače. Město se hemží démony a většina z nich má špatnou náladu."
Dante drobně přikývl a sledoval, jak se Viper rozplývá mezi stíny. Až poté, co úplně osaměli, opatrně přistoupil k Abby a jemně ji vzal za ruku.
"Abby, tohle ti neublíží." Jeho prsty přejely přes vytetované znamení. Démon v jeho nitru vyl triumfem nad symbolem vlastnictví, ale byl naštěstí natolik rozumný, aby jeho výraz zůstal soucitný. "Je to... jako snubní prsten. Symbol mé lásky k tobě."
"Snubní prsten se dá sundat a odstranit. Já jsem označená navždy!"
Dante nepotřeboval její krev, aby cítil napětí, které svíralo celé její tělo. Zamračeně svraštil obočí.
"Abby? Tady přece nejde o ten symbol, že ne?"
Zachvěla se, když se přinutila setkat se s jeho pátravým pohledem. "Až do teď se to nezdálo skutečné. Je to děsivé."Já?"
"Ne, samozřejmě že ne. Jde jen o to, že jsem nikdy nepřemýšlela, že svůj život strávím s někým druhým. Po tom, co jsem byla svědkem manželství svých rodičů..."
Konečně si uvědomil zdroj jejího náhlého záchvatu nervozity. Dante jí položil ruku na rameno a přitáhl si ji k sobě.
Doufal, že se její otec teď smaží v pekle.
"My dva ale nejsme tvoji rodiče, Abby." pronesl tiše. "Nikdy bych ti nemohl ublížit. Nikdy."
Opřela si tvář o jeho hruď. "Já nevím, jak být tvou spřízněnou duší. Byla jsem sama po celý svůj život."
"A to chceš? Chceš zůstat sama?"
Cítil, jak se zachvěla. "Ne, ale co když tě zklamu?"
Dante se dotkl rty jejího temene. "Miluješ mě?"
"Ano, miluji tě."
"Tak to je všechno, na čem záleží."
Odtáhla se, tvář pobledlou ve svitu měsíce. "Ale co když to nestačí?"
Pohladil ji po zádech. "Tahle značka není trestem odnětí svobody, Abby. Není tu nic, co by tě drželo, když budeš chtít odejít."
"A co ty?" zeptala se. "Co ta značka znamená pro tebe?"
Na okamžik zaváhal, potom přiznal pravdu. "Ty jsi moje osudová láska. Nikdy už nebude žádná další."
Jeho slova ji zřejmě trochu vyvedla z míry. Pak překvapivě ucítil, jak ji ostražitost začíná opouštět a ve tváři se jí usadil smutný výraz.
"Omlouvám se. Nevím, co to se mnou je." Objala se rukama kolem pasu. "Obvykle nejsem až tak hysterická. Nechápu, co se to děje."
Dante si vychutnával její teplo proudící do svého těla. Nebyl si jistý, jak a proč jí dovolil, aby se stala tak důležitou součástí jeho života, ale věděl, že by nikdy nepřežil, pokud by se jí něco stalo.
"Nedokážu si představit, co se děje," dobíral si ji, prsty propletl jejími vlasy, zatímco v něm začínala narůstat známá touha a jeho svaly počínaly tuhnout. "Není to třeba tím, že do tebe vstoupilo božstvo, aniž bys o to prosila, nebo že jsi byla pronásledována démony nebo téměř obětována temným černokněžníkem?"
Zasmála se neochotně, ale přitulila se k němu ještě blíž. "Myslím, že to bylo to tetování, které mne trochu pobláznilo."
"Nebylo to tedy pomyšlením, že jsi má spřízněná duše?"
Vítané pobavení jí vstoupilo do očí. "To záleží..."
"Na čem?"
"Spřízněná duše není totéž jako manželka, že?"
Ledabyle pokrčil rameny. "Záleží na tom?"
"Samozřejmě, že ano. Nemám v úmyslu strávit zbytek svého života jako jakási tvoje neplacená služka."
Abby jako jeho služka?
Dusil se nevěřícným smíchem.
"Neboj se, miláčku, jsem docela nenáročný na údržbu," ujistil ji s bezelstným výrazem. "Až budeš hotova s drhnutím podlah, praním oblečení a doneseš mi sklenici vychlazené krve, budeš mít spoustu času na zašívání a spravování oblečení, zatímco budu sedět před televizí."
Rýpla ho loktem do žeber. "Šití? Spíš si budu zašívat svoje jizvy."
S úsměvem jí Dante poklepal na špičku nosu. "Staral jsem se sám o sebe po celá staletí, miláčku, a abych byl zcela upřímný, kdybych zatoužil po služce, mohl bych zotročit jakéhokoliv člověka, aby plnil mé rozkazy."
"Zotročit?"
"Trik, který ovládají všichni upíři."
Pozvedla obočí. "Už jsi někdy zkusil zotročit i mě?"
Obkroužil prstem její rty. "Nikdy."
"Proč ne?"
"Protože tě mám rád," řekl prostě.
Zamrkala. "Máš mě rád?"
"Mám rád tvoji nevinnost, upřímnost. To, že se neutápíš v sebelítosti navzdory všem špatnostem, kterými sis prošla, a samozřejmě," pomalu se usmál, "tvoje rozkošné tělo, které by nikomu neublížilo. Nechtěl jsem, aby se z tebe stal nemyslící patolízal. Chtěl jsem tebe."
"Ach." Zhluboka se nadechla. "Neustále mne překvapuješ."
"Jak to?"
"Když jsme se poprvé setkali, tak jsem čekala, že budeš arogantní, nebezpečný a sexy."
"To všechno je pravda. Zvlášť ta sexy část."
"Nečekala jsem, že budeš tak laskavý."
Dante na ni pohlédl v úžasu. Laskavý? Nikdy předtím ho nikdo z ničeho takového neobvinil. A to z dobrých důvodů.
Dokud ho nezajaly čarodějnice, byl lovec, který lovil ty, kdo byli natolik hloupí, aby mu zkřížili cestu. A dokonce i poté, co byl svázán kouzly, byl smrtícím bojovníkem, který zabíjel bez slitování. To jedině s Abby objevil jemnější city, o kterých ani dřív netušil, že je vlastně má.
"Nebýval jsem. Až s tebou."
Stáli v objetí ve tmě a vstřebávali potěšení, že mohou prostě být spolu.
Abby se nakonec odtáhla s úšklebkem. "Chceš jít hledat čarodějnice?"
"V tuhle chvíli chci akorát tebe, nahou a zpocenou pode mnou," zamumlal.
Šťouchla ho loktem. "Možná, že bych chtěla být nahá a zpocená na tobě."
"Bože!" Dante si to živě představil. "Snažíš se mě zabít?"
"Myslela jsem, že jsi nesmrtelný?"
"Ani nesmrtelný nemůže vydržet tento druh mučení." Sklonil hlavu a ukradl jí krátký spalující polibek. "Pojďme, než zapomeneme, co jsme to, sakra, měli vykonat."
Abby nepřítomně dovolila Dantovi, aby ji odvedl zpět do zničeného panského sídla. Jedna její část věděla, že by měla být ve střehu. Měla by být připravena na cokoli od zombií přes pekelné psy k čarodějům vyskakujícím z křoví. K čertu, když se to tak vezme kolem a kolem, tak by ji už ani nepřekvapilo, kdyby se odnikud vynořil Leprikón s hrncem zlata a dal se do zpěvu.
Její pud sebezáchovy v současné době však nemohl soupeřit s podivným tetováním, které se s karmínovým ohněm třpytilo v měsíčním svitu.
Osudová láska. U gorily z Manily!
Náhlé se zastavili ve stínu panského sídla a Dante se k ní obrátil s ješitným úsměvem, který vypadal podezřele pánovitě.
"Přestaň si to škrábat, miláčku, budete tě to bolet."
"Vypadá to divně." Zvedla ruku. "Jak mám jít ven na veřejnost, když mám na ruce tohle?"
Dantova samolibost se prohloubila. "Nikdo si toho nevšimne."
Zavrtěla mu rukou před očima. "Děláš si srandu? Vypadám, jako bych se opila tequilou a skončila v nějakém vyhlášeném tetovacím salonu v Šanghaji."
"Pro lidi to je neviditelné. Spatřit to mohou pouze démoni."
"Ach." Její paže klesly. "Opravdu?"
"Opravdu."
"Tak proč to vidím já?"
Naklonil se dopředu a pohlédl jí přímo do očí. "Protože jsi výjimečná."
Směšnou chvíli jí trvalo, než jí to došlo.
"Skvělé. Nejprve se moje oči zbarví do modra a teď mám ještě červeně tetovanou ruku. Čekají mne nějaké další tělesné změny, před kterými bys mě měl varovat? Rohy? Rozeklaný jazyk? Kopyta?"
Pokrčil rameny, vzal ji za ruku a vedl ji do domu ke schodišti pro služebnictvo.
"No dobrá, ještě zbývá ocas, ale jakmile si zvykneš na vrtění, sotva si budeš uvědomovat, že ho máš."
Pleskla ho přes paži. "Máš štěstí, že už jsi mrtvý."
Blýskl úsměvem. "A ty jsi už stejně otravná jako manželka."
Její rty se zachvěly. Bože, byl tak krásný. A inteligentní a silný a něžný a... a perfektní.
Zalila ji vlna vlahé blaženosti, pak přísně obrátila své myšlenky zpátky k záležitosti na ruce.
"Proč musíme jít nahoru?"
"Nemůžeme tam nechat kouzelné knihy. Jsou příliš nebezpečné, aby tam jen tak ležely. Bez legrace."
Zachvěla se, neboť si vzpomněla na podivné kouzlo, které ji pohltilo, když předčítala z jedné z knih. To byl zážitek, který si nechtěla v nejbližších osmi životech zopakovat. "Co si myslíš, že s nimi Selena dělala?"
Odmlčel se a otočil se čelem k ní. "To je otázka, že?"
"Možná bychom si měli probrat a shrnout, co všechno už víme."
"Probrat a shrnout, co všechno už víme?" opakoval se slabým úsměvem. "Zákon a Pořádek? Sherlock Holmes? Komisař Rex ?"
"Agatha Christie."
"Ach."
"Mohlo by to pomoci." Opřela se o zeď a najednou si uvědomila, jak strašně je unavená. Několik posledních dnů si vybíralo svou daň na jejím těle. "Přinejmenším to nemůže ublížit."
Pomalu přikývl. "To je pravda. Kde tedy s tím shrnováním začneme?"
Abby zamrkala. Vždycky ji vyvedlo z míry, když Dante projevil ochotu naslouchat jejímu názoru a zvažovat její stanovisko. Tohle se jí ještě s nikým nestalo.
"Řekla bych, že u Seleny," řekla váhavě. "Říkal jsi, že sis myslel, že se chovala divně před... výbuchem? Abych byla upřímná, myslela jsem si, že se zbláznila."
Přimhouřil oči, jak se ve vzpomínkách vracel zpět. "Byla zamlklejší než obvykle. Přicházela a odcházela z domu, aniž by mě brala s sebou, a pak zmizela vždy do svého pokoje, kde se zavírala po celé hodiny."
"Myslíš, že byla na návštěvě u čarodějnic?"
"Ano."
"Získala od nich kouzelné knihy?"
"To bych si tipoval."
Abby se kousla do rtu, jak se pokoušela najít smysl ve zvláštním chodu událostí.
"Na jakém kouzlu by asi tak mohla pracovat? Měla z něčeho strach?"
Sevřel rty a blýskl po ní pohledem. "V té době mi to bylo jedno. Měl jsem poněkud... zajímavější záležitosti, o kterých jsem přemýšlel."
Teplo se k ní vrátilo i s úroky.
Sakra, ale neměl by jí tak rozptylovat.
"A teď?" doptávala se vážně.
"Existuje možnost, že čarodějnice narazily na černokněžníka a jeho přisluhovače," vysvětloval. "Pokud by vycítily jeho sílu, mohly začít podnikat kroky, aby se ochránily."
"To dává smysl." Zaváhala. Cítila nelibost, která v něm vřela. "Ty si ale nemyslíš, že je to správná odpověď."
Chvíli ji zkoumal. "Dát ti mou krev byla poněkud nebezpečná věc."
"Řekni mi, co tě trápí."
Neklidně se posunul. "Pokud by se obávaly černokněžníka, neměly by potřebu to skrývat přede mnou. Je mnohem pravděpodobnější, že bych byl poslán, abych se vypořádal s hrozbou sám místo nich."
"A...?"
"A kouzlo, které jsi vyslovila, bylo zřejmě určeno k poškození démonů, ne lidí."
Natáhla ruku a dotkla se jeho paže. Řekla mu o démonické ženě, která na ni zaútočila, ale zapomněla mu přiznat trýznivou bolest, která ji pohltila jen chvilku před tím, než bylo kouzlo ukončeno.
"Možná ne."
"Co tím myslíš?"
"Když jsem byl v polovině zaklínadla, ucítila jsem... bolest."
Jeho obočí se stáhlo dohromady a dotkl se prsty její tváře, jako kdyby musel uklidnit sám sebe, že se jí vůbec nic nestalo.
"Jaký druh bolesti?"
Ušklíbla se. "Jako by někdo skrz mě strkal horký pohrabáč."
"Fénix?"
Snažila se vzpomenout, ale nakonec jenom pokrčila rameny. "Já nevím, byla tam jen bolest a pak mě démonka praštila zezadu a bylo to pryč."
Jeho frustrace se prohloubila, když se obrátil a začal přecházet tam a zpět. "To nedává smysl."
"Co z posledních pár dní máš na mysli? Budeš muset být trochu konkrétnější," řekla ironicky.
"Stále nevíme, co se čarodějnice snažily stvořit, kdo zabil Selenu nebo co s tím vším má, sakra, do činění ten zpropadený
čaroděj."
"Říkáš, že nevíme vůbec nic."
Z jeho hlubokého zavrčení se jí postavily hrůzou vlasy na šíji. "Je tam nějaké spojení. Musíme na to jen přijít!" Popadl ji za ruku a odváděl ji energicky za sebou chodbou. "Musíme najít ty zatracené čarodějnice."
