18. kapitola
7. 10. 2011
RAFAEL PROZPĚVOVAL JEDNODUCHÉ zaklínadlo, zatímco
se pohyboval přes rozpadající se dům. Bylo mu
proti mysli spoléhat se na kouzlo, které by zvládl i ten nejneschopnější začátečník.
Byl to ten druh primitivní magie, který nepoužíval od dob, co vstoupil do učení Knížete Temnot. Ale po katastrofické ztrátě Kalichu, když už jej měl prakticky ve své moci...
Nebyl takový hlupák, aby se odvážil vyvolávat moc Temného pána a jeho hněv.
Nežil by takhle dlouho, kdyby nebyl mazaný a choval se jako nepoučitelný hlupák.
Kníže měl takový nepěkný zvyk trestat ty, kteří jej zklamali. Nebylo třeba na sebe upozorňovat.
Jen co došel do chodby v patře, zastavil se a roztáhl ruce. Pronesl magický příkaz a studoval víry barev, které se na krátko objevily v temnotě.
"Byli tady," řekl spokojeně třem učedníkům, kteří za ním stáli v uctivém tichu. Nebo to možná spíš bylo vyděšené ticho.
Od Amilovy smrti začali být všichni věrní přívrženci ostražitější. Což se Rafaelovi dokonale hodilo, byl raději obávaný než respektovaný. Jeho síla se živila výhradně strachem. Díval se, jak barvy začaly blednout. "Upír, člověk a... ah, poskok čarodějnic."
"Čarodějnice se zmocnily Kalichu?" zeptal se tence roztřesený hlas za ním.
Chladný úsměv zakřivil jeho rty, když se obrátil ke svým čekajícím služebníkům. "Ne. Ona je stále nablízku. Cítím ve vzduchu její sílu. Cítím ji ve stěnách kolem nás. Prohledejte dům. A pamatujte si, že si přeji Fénixův Kalich živý."
Nejstarší z učedníků pokročil vpřed. "A co upír?"
"Toho zabijte."
Tři postavy se rozplynuly ve tmě a v tu chvíli chodbou zazněl temný, děsivý smích. Nedalo se poznat, odkud zní, zdálo se, jako by vycházel ze všech stran.
"To se snadno řekne, je však mnohem těžší toho dosáhnout."
Rafael nejprve ztuhl, potom se přinutil nonšalantně předstírat, že se vůbec nelekl. Nemohl si dovolit, aby upír poznal, že v tuhle chvíli nemůže použít všechnu svou moc. Ne, pokud měl přežít.
"Vida, vida," protáhl a postavil se zády ke zdi. Nemohl tomu zvířeti dovolit, aby se k němu připlížilo zezadu. "Jestlipak tohle není věrný psík a věčný sluha? Tvoje milenka už nám dorostla do takové arogantnosti, takže věří, že by mne mohl porazit pouhopouhý upír? Nebo jste snad skutečně tak zoufalí?"
"Ani jedno," nesl se vzduchem hlas bez těla. "Jen jsem už zkrátka unaven z tvých nudných výkonů."
"Pak se to naštěstí pro tebe zřejmě chýlí ke konci. Je na čase se s tebou jednou provždy vypořádat, upíre."
Dante byl připravený, když černokněžník zvedl ruku a seslal jeho směrem ohnivou kouli. Proti jeho nadlidské rychlosti však byly takové salonní triky zbytečným úsilím a hořící rána se neškodně rozprskla se zasyčením o zeď.
Něco, co by měl čaroděj dobře vědět.
Dante zůstal ve střehu a začal se nehlučně přibližovat. Nehodlal se nechat vtáhnout do nějaké neviditelné pasti.
"Pověz mi, jakpak se má Amil?" zeptal se ironicky, aby získal čas pátrat svými smysly po skrytých nebezpečích.
Úsměv se dotkl tenkých rtů. "Shledal, že jsou pro něj povinnosti pouhého služebníka příliš málo. Uvědomil si, že stát se obětí ke slávě Knížete je více podle jeho chuti a nátury."
"To od něj bylo velice ušlechtilé."
Úšklebek zkřivil těstovitou tvář. "Byl to podrazák a bezpáteřní červ, který měl být uškrcen už při narození. Přesto však posloužil svému účelu."
Následovala další koule energie, která narazila do zdi a ožehla dřevo. Danta trochu znervózňovalo, že nedokázal vycítit nic, co by jej varovalo o čarodějových úmyslech.
Nechtěl se dát vidět, dokud si nebude jistý, že na něj nečíhá žádné ošklivé překvapení.
"Kníže vždy požadoval svůj díl krvavé krmě, aby byl spokojen. Přesto v těchto zlých časech musí být obtížné nacházet dobrovolné oběti, není-liž pravda?"
Černokněžník pokrčil rameny. "Kníže si nikdy nežádal dobrovolné oběti."
"Okouzlující dietka sympatického božstva."
"Mocného božstva."
Dante se usmál s urážlivým pobavením. Chtěl odlákat černokněžníkovu pozornost. Dokonalá příležitost ho přimět udělat chybu.
Jeho poslední chybu.
"Tak silné a mocné božstvo - a přesto odsouzeno k vyhnanství hrstkou lidských čarodějnic."
Muž hluboko hrdelně zavrčel, "byl zrazen svými uctívači, které zlákal vlastní prospěch. Zajistím, aby se to už nikdy více neopakovalo."
Dante se přibližoval stále těsněji. Jakmile zanoří své špičáky hluboko do černokněžníkova hrdla, bude mág úplně bezmocný. Potřebuje hlasivky, aby mohl koktat svá kouzla.
"A ty věříš, že se ti za to bohatě odmění?"
Téměř fanatická hrdost stáhla úzký obličej. "Já stanu po jeho boku."
Tentokrát byl Dantův smích nepředstíraný. "Ty jsi ještě větší blázen než Amil. Kníže vládne sám a ti, kteří ho uctívají, pro něj nejsou více než vši. Už teď jste odsouzeni k záhubě."
"Jak to můžeš vědět zrovna ty, upíre? Ty neuctíváš nic. V nic nevěříš."
"Jsem alespoň natolik moudrý, abych nezaprodal svou duši bytosti, u které je jisté, že nedokáže nabídnout nic než zradu."
Temný mág sáhl do kapsy a vytáhl malý krystal. Dante zaváhal. Proč by používal magickou hračku, když měl na krku medailon Temného pána?
Modrý plamen šlehl jeho směrem. Udeřil do podlahy a celé sídlo zasténalo, jako kdyby se mělo skácet k zemi pod náporem silného větru.
Dante se s lehkostí posunul mimo nebezpečí, jeho myšlenky běžely na plné obrátky.
Ačkoli se mu nedařilo objevit kouzlo, dokázal stále vycítit sílu, která vířila kolem černokněžníka. Pulzovala zde energie, která by mohla zničit celý blok domů, a přesto ji zatím odmítal použít.
Proč?
Trvalo delší chvíli, než si Dante konečně uvědomil pravdu. Samozřejmě. Se škodolibým uchechtnutím nechal rozpustit stíny, do kterých byl zahalen.
Čaroděj nevyzýval Knížete Temnot na pomoc, protože se bál, že jeho bůh čeká jen na příležitost k pomstě za to, že ho zklamal.
To bylo perfektní.
Vykročil vpřed, ruce složené nedbale na prsou. Čer-nokněžník si při pohledu na blížícího se upíra olízl tenké rty.
"Předpokládám, že se mě snažíš zaměstnat, aby tvá žena mohla uniknout?" Vyštěkl křečovitě. "Marná snaha. Moji služebníci ji brzy dostihnou."
Dante se jen usmál. "Vzhledem k tomu, že jsem měl již to potěšení poznat některé tvé služebníky, nemohu říct, že by mne to příliš trápilo."
Bez varování zaútočil na vyzáblou postavu. Chtěl už s tím vším co nejdříve skoncovat. Abby byla sama, a přestože si byl stoprocentně jistý, že by byla schopná si poradit se všemi lidskými nepřáteli, zbývali zde stále démoni, kteří dokázali vycítit přítomnost Fénixe.
Zaryl nehty hluboko do mužových paží a nechal své špičáky prodloužit do maximální délky. Kdyby nebyl připoután ke Kalichu, vysál by z toho muže všechnu krev. Teď se musel spokojit s rozerváním jeho hrdla.
Škoda.
Sklonil hlavu. Bohužel se černokněžník nehodlal vzdát bez boje. Se zarputilým odhodláním se čaroději podařilo vybojovat trochu volnosti, že se mohl odtáhnout a jeho nebezpečné zaříkávání naplnilo temnotu, zatímco šátral v kapse pro hladký ebenový kůl.
Výbuch světla náhle naplnil chodbu, oslepil Danta a přinutil ho, aby uskočil dozadu. Kůl byl kůl a on si nemohl dovolit příliš riskovat.
Opatrně kroužil kolem muže. Vyčkával na příležitost.
Čaroděj pohlédl na své krvácející ruce. "Víš, že není třeba, abychom byli nepřátelé? Mohl bych tě osvobodit z tvého otroctví. Dáš mi Kalich a já ti zajistím svobodu."
Dante si odhrnul vlasy z čela. "Ty si myslíš, že ti budu věřit?"
Černokněžník sebou trhl, ale zůstal klidný. "A proč ne? Nic bych tím nezískal, kdybych tě zabil. V tuhle chvíli mi stojíš v cestě, ale pokud bys udělal krok stranou, mohli bychom se stát cennými spojenci."
"Lákavé, ale nesouhlasím. Nenabízíš mi svobodu, ale jen jiné otroctví. Tvůj jedovatý jazyk na mne nestačí."
"Čarodějnice tě tolik zastrašily?" posmíval se mu. Kůl držel stále ledabyle v ruce, jako by úplně zapomněl, na co ho chtěl použít. Dante nebyl hloupý. Temný mág doufal, že se mu jej podaří naštvat a využije jeho zlosti a nepozornosti k úderu. "Ubožáku!"
Dante pokrčil rameny. "Tohle nemá co dělat s čarodějnicemi."
"Tak..." Kouzelník se náhle zasmál. "Ach, samozřejmě. Děláš teď chůvu děvčeti. Jsi ještě horší než zbabělec, jsi vykastrovaný!"
"Vlastně jsi vynechal ten nejpodstatnější důvod, proč odmítám s tebou spojit své síly."
Studené oči se zúžily. "A to by mělo být co?"
"Nemám tě rád."
Černokněžník si až příliš pozdě uvědomil, že se Dante nenechá ani rozptýlit, ani zastrašit, ani přemluvit ke spojenectví, a snažil se zachránit pomocí medailonu na krku. Rozhodl se riskovat hněv svého pána, aby si zachránil život.
Dante se přikrčil a připravil k útoku.
Navzdory dusnému nočnímu vzduchu se Abby třásla.
Bylo v tom něco víc než strašidelná cesta přes pavouky zamořeným tunelem. Nebo vědomí toho, že když bude osaměle postávat na rohu, už by rovnou mohla mít na sobě nápis, který by všechny démony v Chicagu vyzýval: "Pojď si mě sníst!"
Bylo to spíš tím, že cítila Danta, jako by byl skrytý v zadní části její mysli.
Nemusela umět číst jeho myšlenky, ale jeho emoce pro ni byly zcela zřetelné. Nepracoval na vytváření žádné falešné stopy, ani nepátral po přítomnosti podivného démona.
Postavil se černokněžníkovi.
Cítila jeho zabijácké úmysly, jako by byly její vlastní.
Čert aby ho spral!
Jen co se jí dostane do rukou, tak mu...
Její představivost ji zradila. Ale bude to něco opravdu, ale opravdu špatného.
Abby si už připravovala ty nejkrutější tresty, náhle však zpozorněla, protože uslyšela nezaměnitelný zvuk blížících se kroků.
"Jsem už z těch sraček unavený. Nejsem žádnej zasranej policejní pes," hudroval mužský hlas. "Ztratili jsme ji."
"Drž hubu a pokračuj v hledání! Pokud se ovšem nechceš vrátit do svatyně a přiznat Pánovi, že jsi ho zklamal?" odsekl mu ledový hlas.
Abby se mlčky vmáčkla do keře vedle stromu. Její pronásledovatelé se zdáli být lidmi, ale tím se jí příliš neulevilo.
Ne poté, když viděla, co čaroděj způsobil čarodějnicím. Ouha!
"Ta ženská teď už může být kdekoliv."
"Poslouchej mě, ty idiote." Abby prokukovala skrz listy, sledovala, jak malý, zavalitý muž chytil pod krkem uhrovitého kluka. "Když jsem našel Amila, ležel v kaluži vlastní krve na oltáři jako poražené prase. Nemám v úmyslu se k němu připojit v pekle. Alespoň zatím ne."
Další muž, který měl postavu jako tyčka a mohl se pyšnit výrazem divoké hlouposti, zatnul ruce v pěst.
"Možná, že upír nám všem prokáže tu laskavost a zabije toho bastarda," zavrčel.
Malý tlouštík se k němu otočil. "Hodláš riskovat svůj život sázkou na impotentního upíra?" Počkal si, jestli se alespoň jeden z jeho společníků odváží promluvit. Avšak očividně nebyli tak hloupí, jak vypadali, protože jenom
sklonili hlavy a začali si vyhýbavě prohlížet špičky bot. "Fajn, to bychom měli. Takže koukejte mazat a prohledejte blok."
Nastal krátký, napjatý okamžik, jako by oba podřízení hrdlořezové uvažovali, zda nevbodnout nůž do hlavy hlavního hrdlořeza. Žádná solidárnost mezi zloději a jim podobnými. Potom se jakoby probrali, otočili se a s nechutí se začali plahočit po cestě.
Abby se přinutila zůstat naprosto nehybná a čekala, až poslední smrtelník vyrazí také po svých. Všude bylo přece spoustu skrytých děr, které by měli prohledávat.
Většina z nich tvořila mnohem inteligentnější skrýše pro hru na schovávanou než její vlastní nuzné, neudržované křovíčko.
Jenže on neodběhl pryč. Zůstal stát na místě, jako kdyby zapustil kořeny jako starý dub opodál. Zdálo se, že ji začíná opouštět i poslední ubohé štěstí v neštěstí.
S rozmáchlým gestem, kterému by se Abby za normálních okolností zasmála, ten otravný pitomec sáhl do kapsy svého těžkého roucha a vytáhl podivný kámen, který měl pověšený na řetězu. Pozvedl jej vzhůru a začal si něco tiše prozpěvovat pod vousy.
Abby nevěděla, k čemu je ten kámen, ale byla si jistá, že to nemůže být nic dobrého.
Ani trochu dobrého, uvědomila si, když kámen zazářil fialovým světélkem a úšklebek zkroutil kulatý obličej.
"Jsi blízko, Kalichu. Cítím tě." Přesunul se a začal pátrat mezi auty zaparkovanými poblíž. Podíval se do větví stromu. A nevyhnutelně mířil k listům křoví. "Dobrý den. Copak to tady děláme?"
Abby by měla být vyděšená. Nebo by se alespoň měla trochu bát.
Místo toho byla opravdu a skutečně naštvaná.
Sakra. Nechtěla vyhledávat problémy. Všechno, co chtěla, bylo najít čarodějnice a skoncovat s celou touhle směšnou záležitostí.
Proč ji, sakra, nemohli prostě nechat na pokoji?
Jak pomalu začínala zuřit, cítila, jak se v ní chvěje teplo, kterého byla její krev náhle plná. Fénix v ní se připravoval k opatřením, která by jej ochránila.
A neexistovalo nic, co by mohla dělat, aby ho zastavila.
Přimáčkla se do pichlavých větví a natáhla proti němu ruku. "Drž se zpátky."
"Nebo co? Budeš křičet?"
"Nechci ti ublížit."
Po několik úderů srdce bylo ticho a pak se darebák ošklivě zasmál. "Ty mi jinak ublížíš?" "Ano."
"Nemáš na to dovednosti ani odvahu. To je ta potíž s vámi dobráckými božstvy pro teplouše." Shlédl významně dolů k svému poklopci u kalhot. "Nemáte žádné koule."
Oheň v ní se rozhořel ještě žhavěji. Krucinál fagot! Proč ten idiot prostě nemůže držet hubu a vypadnout? Ona ho snad varovala, ne?
No jasně, měl v sobě testosteron. Varování od ženy bylo v tomto případě stejně užitečné jako mávat mu rudým praporkem před obličejem.
"Říkám ti, že to budeš ty, kdo nebude mít žádné koule, pokud mě nenecháš na pokoji."
"Myslíš si, že tvůj upír se sem už řítí, aby tě zachránil? Mohu ti zaručit, že už je zpátky v hrobě, kam patří."
Abby zavrtěla hlavou. Nevěděla toho moc, ale rozhodně věděla, že Dante není v žádném hrobě. Ne, dokud mezi nimi existovalo nové silné pouto.
"Ne, on je každopádně naživu."
Muž pokrčil rameny. "Na tom nezáleží. Už brzy bude mrtev nebo se přikloní na naší stranu. Náš velitel má speciální talent pro nábor nováčků." Kulatý obličej ztvrdl. "Dokonce i těch, kteří nikdy nechtěli uctívat Knížete Temnot."
"Ještě není příliš pozdě," pobídla ho. "Stále můžeš odejít."
"Jít pryč? Nikdo nepůjde pryč. Ne, pokud si nepřeješ zemřít," zavrčel. "Už jsi zbytečně vyplýtvala dost mého času. Pojďme."
"Ne!"
"Do prdele!" Zahrozil zdviženou pěstí. "Myslíš, že ti neublížím? Pán říkal, že tě máme dovést živou, ale neříkal nic o tom, že bychom na tebe neměli být hrubí."
Abby nepochybovala, že by jí s chutí ubližoval... Aspoň na chvíli. Vycítila, že si velice liboval v rozdávání ran všem, co byli slabší než on.
Stejně jako její otec.
Ale on nebyl žádný démon nebo zombie, ani žádný mocný čaroděj.
Hluboko ve svém srdci věděla, že ho dokáže zabít s hroznou lehkostí.
"Fajn, půjdu, ale musíš nejprve udělat krok zpět, abych mohla vylézt," odsekla doufajíc, že tím získá mezi nimi určitou vzdálenost.
"Opravdu si myslíš, že jsem tak hloupý?" Přimhouřil své slídivě oči, jeho ruka vystřelila a popadla ji za vlasy. "Už toho mám dost, pojď!"
Abbyiny oči se zalily slzami, když divoce trhl jejími kadeřemi. Najednou vyskočila vpřed a čistě instinktivně toho muže uchopila za ruku. Původně myslela, že se jej
pouze zachytí, aby nepadla tváří na zem, ale v okamžiku, kdy se dotkla jeho zápěstí, z jejích dlaní vylétl gejzír tepla.
Muž překvapeně vykřikl bolestí, prudce si vysvobodil ruku a přitiskl si ji k hrudi.
"Ty děvko... Ty pitomá náno!" procedil skrz zuby a jeho oči planuly zlovolnou nenávistí. "Za tohle zaplatíš!"
Abby se stáhl žaludek nevolností. Poznala tenhle výraz. Měla by. Vídala ho až příliš často.
Se vzpomínkou na všechny minulé hrůzy sledovala, jak muž zatnul ruku v pěst a zvedl ji k ráně.
Ne. NE!!!
Postavila se na nohy.
Už ne. Už nikdy znovu!
Muž, který se připravoval na úder pravým hákem, byl příliš zaslepený vztekem, než aby si připustil, že by mohl být skutečně přemožen ženou, jež byla o čtyři palce menší a o sto liber lehčí.
Ne, dokud se nevrhla vpřed a nevrazila mu rukama do středu hrudi.
Začal z něj stoupat kouř a on zavyl bolestí, ale Abby nepovolila. Rádoby čaroděj by ji zabil, kdyby mu dala možnost. A to ona neměla v úmyslu.
Někde v koutku mysli Abby věděla, že se Dante rychle blíží. Zvláštní bylo, že se zastavil u stromu a zůstal tam místo toho, aby se sám vrhl do boje.
Nemohla říct, zda to bylo ze strachu, že by jej mohla považovat za dalšího nepřítele, nebo proto, že se bál, že by ji mohl rozptýlit. A v tuhle chvíli byla příliš zaneprázdněná, než aby se o to starala.
Muž ji pevně sevřel za ruce a snažil se ji přitáhnout blíž.
"Za tohle zaplatíš!" zafuněl udýchaně.
Abby zaťala zuby a přitlačila ještě víc. Hrozný zápach začal otravovat vzduch. Smrad hořící látky. A něčeho, co bylo zřejmě škvařící se maso.
Potom, když si už stejně říkala, že tohle musí brzy skončit, její protivník úpěnlivě zakřičel a se zoufalým klopýtnutím se od ní odtáhl a upaloval pryč.
Jen na okamžik uvažovala, že by se pustila za ním. Nepochybovala, že to je zlý člověk, který je schopen ublížit spoustě nevinných lidí. Ale zatímco byla s to bránit se, když ji někdo napadne, věděla, že nemůže úmyslně pronásledovat prchajícího muže a skoncovat s ním.
Tohle bylo zcela proti jejímu osobnímu přesvědčení.
Místo toho klesla na kolena a zhluboka se nadechla.
"Můžeš vylézt, Dante. Vím, že jsi tady."
