17. kapitola
7. 10. 2011
ABBY BYLA ÚPLNĚ PROMOČENÁ potem, ještě lapala po dechu a zvolna se vracela zpátky na zem.
"Ach, úžasné," vydechla.
Sex s Dantem byl jako běžet maratón. Jen mnohem, mnohem zábavnější.
Překulila se na bok a stulila se do Dantova náručí.
"Úžasné, máš pravdu."
Přitiskla rty k jeho hrudi. Mimoděk si povšimla, že má kůži chladnou a suchou. Bála se pohlédnout výš. Nebylo pochyb, že jeho vlasy jsou perfektní jako vždycky.
Zatracený upír.
Najednou jí rty rozvlnil úsměv.
Její upír.
Krátce zavřela oči a snažila se vstřebávat neznámé pocity, které se usadily hluboko v jejím nitru. V koutku své mysli nyní cítila Dantovu přítomnost jako nějaký šepot. Bylo to silnější než kdykoliv před tím. Intenzivnější.
Nyní vnímala jeho plné uspokojení. Divokou lásku, která protékala každičkou jeho částí. A to všechno završeno trýznivými obavami, že ji třeba nedokáže ochránit.
Přetočila se a otevřela oči, aby spatřila Danta, jak si ji pátravě prohlíží.
"Tohle jsem nečekala," slabé zavrtěla hlavou. "Je to tak intenzivní."
"Jak se cítíš?"
"Úžasně." Dante ji obdaroval svým úsměvem sexy piráta. A tentokrát byl ještě více sexy díky špičákům, které měl plně prodloužené. Nebylo to trochu podivné? Najednou se její oči rozšířily hrůzou. "Och."
Jeho paže ji sevřely pevněji. "Co se děje?"
"Neproměním se snad v upíra, že ne?"
"Ne!" Políbil její neposedné kadeře. "Proměna v upíra je poněkud složitější proces. A stejně by to ani nebylo možné, dokud budeš Kalichem. Fénix udělá vždy to, co bude nezbytné, aby ochránil sám sebe."
Ujištění, že se v tuhle chvíli nebude proměňovat v něco nelidského, ji uklidnilo, a tak se přitulila blíž k jeho pevnému tělu.
"Přála bych si, abychom prostě mohli zůstat tady."
"Schovaní před zbytkem světa?"
"Alespoň na takovou menší dovolenou." Odtáhla hlavu, aby se setkala s jeho stříbrným pohledem. "Myslím, že bychom si zasloužili pár dní odpočinku, ne?"
Zadíval se na ni s náznakem lítosti. "Nedovedu si představit nic, co by mě potěšilo více."
"Ale?"
Zamrkal. "Jak jsi věděla, že přijde nějaké ale?"
Abby si zhluboka povzdechla. "V mém světě, jsou vždycky nějaká ale."
"Občas jsi velmi zvláštní žena, miláčku."
"Myslela jsem, že jsem krásná a odvážná a sexy jako samo nebe a peklo..."
"Vše, co jsi řekla," rychle souhlasil a provokativní úsměv rozzářil jeho tvář, "a zvláštní jenom příležitostně."
"Což je poněkud ironické prohlášení právě od upíra."
Sklonil se a vtiskl jí rychlý polibek na rty. Příliš rychlý.
"Ač se mi to nechce přiznávat, už tu nemůžeme otálet déle."
To nebylo to, co chtěla slyšet. Ne, když byla rozpálená a bylo jí krásně... A nejlepší ze všeho bylo, že se cítila naprosto bezpečně.
"Musíme odejít?"
"Bylo by příliš riskantní zůstávat tady nějak dlouho. Jestliže je dům sledovaný, pak bychom mohli brzy zjistit, že jsme beznadějně obklíčeni tím druhem potvor, se kterými by se nikdo nechtěl setkat v temné noci."
"Nemohli by se sem přece dostat, nebo snad ano?"
Pokrčil rameny. "Pravděpodobně ne, ale nakonec stejně budeme muset odejít."
Dante vyklouzl z postele. Než se stačila ještě jednou pokochat pohledem na jeho pevné, alabastrové tělo, byl bezvadně oblečen a vypadal jako manekýn, který právě uprchl z Gucciho přehlídky.
Sakra. Tohle bylo vůči ní vyloženě nefér.
"Když jsme tady v bezpečí, proč musíme odejít?" zeptala se.
Povytáhl své havraní obočí. "Nechceš být přece zavřená v jedné místnosti s hladovým upírem, miláčku. I když nemohu pít lidskou krev, nemám pochyb o tom, že bych mohl začít být trochu žíznivý. Kromě toho pochybuji o tom, že čarodějnice budou natolik ohleduplné, aby se jen tak zčistajasna objevily na našem prahu s podnosem sušenek."
Abby si ztěžka povzdechla, posadila se a odhrnula si zcuchanou kadeř z obličeje. "Dobře, s chutí do toho a půl je hotovo. Alespoň se to tak říká, i když já tomu už moc nevěřím. Tak mi aspoň můžeš podat oblečení, o které jsi mne připravil."
"Tvoje přání je mi rozkazem!" S hlubokou úklonou posbíral oblečení, které bylo rozházené po podlaze.
"Tohle není úplně to, oč bych si řekla džinovi -" Její škádlení se vytratilo, když sledovala, jak Dante zkoumá její svršky a pak pomalu tuhne. S podivným výrazem si přitiskl její košili k nosu. "Dante? Ty čicháš k mojí košili?"
Jeho stříbrné oči nebezpečně zazářily. "Je to cítit démonem."
Abby ztuhla. Chtěl snad naznačit, že smrdí jako démon? Pěkně děkuju!
Pravděpodobně už utrpěla horší urážky, ale v tuhle chvíli si na žádnou nedokázala vzpomenout.
"Prosím?"
Zhluboka nasál vůni její košile. "Nepoznávám plemeno, ale určitě ses ocitla v blízkosti démona."
Oh. No, to bylo lepší.
Alespoň trochu.
"Jo, byla jsem blízko démona." Významně se na něj podívala. "Přesně tak blízko, jak jsem jen mohla být. Ty si to nepamatuješ? Chápu, že jsi už starý, ale u svatého úhoře v komoře..."
Jeho výraz zůstal nepohnutý. Tvrdý jako skála. "Démona, ne upíra."
Jeho krev uvnitř ní se chvěla. Mohla lehce vycítit jeho smrtící odhodlání. Predátor na stopě.
"To není možné," odsekla. Přece by věděla, že se jí nějaký démon otíral o košili. To bylo něco, čeho by si přece všimla každá normální žena... "Och, ouha."
"Co?"
Abby se plácla do čela otevřenou dlaní. Kriste, úplně přišla o rozum.
"Byla tu zvláštní žena, která přerušila moje kouzlo," přiznala.
"Nahoře?"
"Ano."
Abby se zachvěla, když se Dantova krev rozpálila vzteky. "Jak vypadala?"
Snažila se vzpomenout. Byla v té chvíli ovšem poněkud rozhozená.
"Jako člověk... z největší části, i když byla daleko půvabnější než pouhá smrtelnice. A byla neuvěřitelně silná."
"Měla lidskou postavu?"
"Ano. Byla to krásná žena. Měla tmavé vlasy a nejúžasnější zlaté oči. Jo, a její pleť měla takový podivný bronzový lesk. Ale mluvila perfektně anglicky, rozuměla jsem jí."
Jeho oči se rozšířily, když zvedl košili, aby si přičichl ještě jednou. "Démon Shalott? Myslel jsem, že všichni toho druhu opustili tento svět. Napadla tě?"
"Ano... ne."
Probodl ji pronikavým pohledem. "Abby?"
Bezmocně pokrčila rameny. "Myslím, že se jen snažila zastavit tu kletbu, kterou jsem sesílala. Mohla mě zabít, zatímco ty jsi byl v bezvědomí, ale nakonec utekla. Řekla, že ji někdo volá."
"Sakra."
"Co se děje?" Abby se posunula na okraj postele. "Je to nebezpečné?"
"Já nevím, což mě přivádí k šílenství." Prudce zavrtěl hlavou. "Musíme se odsud dostat pryč. Co nejrychleji."
"Kam půjdeme?"
"Zjistit, jestli se mi podaří vypátrat stopu Shalotta. Když ještě obývali tento svět, byli to vrazi. Pokud se nám ji podaří vysledovat, měla by nás dovést k tomu, kdo ji najal. A my bychom mohli zjistit, co dělala tady."
Jeho hlas zněl hrubě vzrušením z vidiny pronásledování.
"Vražedkyně?" zeptala se.
"Bývali to velmi úspěšní zabijáci. Pokud bychom byli jejím cílem, už bychom zde nebyli, abychom mohli příběh dovyprávět do konce."
"A sakra." Bude někdy konec všem těm strašidelným stvůrám potulujícím se nocí? "Dante?"
"Ano?"
Kousla se do spodního rtu. Pokud to byla tak smrtící vražedkyně, neměla žádnou chuť se za ní honit. "Záleží na tom, proč byla tady? Nemůže mít přece žádné spojení s čarodějnicemi."
"Právě že mezi nimi je určitě nějaké spojení."
"Jak to můžeš vědět?"
"Někdo na ni přece musel vložit jakési kouzlo."
"To také dokážeš vycítit z kusu látky?"
"Cítím strach. A démoni Shalott se nebojí ničeho, jen magie."
Sakra. Byl dobrý. "Vždyť to mohl být i ten hrůzostrašný černokněžník."
"Byli bychom už mrtví, pokud by to bylo takhle."
Nastalo dusné ticho, Abby se stěží přinutila polykat. Dante měl pravdu. Psychopatický čaroděj by je už dávno zpražil pekelným plamenem nebo nechal zaživa pohřbít.
"Myslím, že máš pravdu."
Dante jí podal šaty, které neochotně přijala. "Je to jediná stopa, kterou máme v tomhle okamžiku, miláčku. Myslím, že bychom se jí měli držet."
"Dobrá tedy, když se nedá nic dělat..."
Věděla, že zní nevrle, ale nemohla si pomoci. Natáhla si šaty a uhladila vlasy. Její představa vzrušujícího dobrodružství spočívala v půjčení filmu a snědení mísy popcornu. Žádný gladiátorský sedánek s partičkou démonů.
Dante čekal tiše, až se Abby zotaví ze záchvatu sebelítosti, pak jí vtiskl do ruky dýku v pochvě.
"Nezapomeň na tohle."
"Sakra." Slabě si povzdechla. "Měla jsem ji použít dříve. To jsem se zas ukázala jako skvělý zachránce světa."
Najednou byla v Dantově náručí a tiskla se k němu tváří.
"Ne, Abby. Žádný jiný smrtelník by už dávno nebyl naživu po tom, čím sis prošla ty."
Nebyla to pravda, samozřejmě. Ale tak jako tak se díky tomu cítila lépe.
Opřela si hlavu o jeho hrud. "Já nechápu, jak se mi to stalo a co se vlastně stalo. Nejsem žádný nájemný zabiják nebo lovec démonů. Sakra, vždyť já ani před pár dny nevěděla, že nějací démoni existují." Její rty se nevesele ušklíbly. "Pokud se nepočítá můj otec."
"Možná to byl osud," zamumlal.
"Pak tedy pěkně pitomý osud."
Zasmál se a pak se na ni zkoumavě zahleděl.
"Jsi připravena?"
"Ne!"
Zlehka jí zatahal za vlasy. "Pojďme."
Dante toužil ještě méně než Abby opustit klid jeho doupěte. Co víc by si mohl upír přát?
Žena, kterou si zvolil za svou osudovou lásku. Velká pohodlná postel. Žádný telefon, žádní sousedé, žádní příbuzní.
Satelitní rádio, takže by nikdy nepřišel o zápas svého oblíbeného fotbalového týmu. Ráj.
Bohužel tu ještě byla horda démonu, čarodějů a zombií, která jen čekala na příležitost je oba zamordovat.
Vzal ji za ruku a vedl ji ke dveřím. Zastavil se, dotkl se zámku a pronesl velitelské slovo. Dveře se nehlučně otevřely a on vykročil vpřed. Najednou si uvědomil, že něco je v nepořádku. "Počkej," vydechl tiše. Abby instinktivně strnula. "Venku něco je?" Pomalu nasál nosem vzduch. Poblíž byli lidé. Nejméně čtyři. A jeden z nich byl pro něj už dobře známý. "Černokněžník je zde. Nahoru!"
"A kurva!" Slyšel, jak se zhluboka nadechla. "Budeme tu čekat?"
Neváhal. "Ne, čarodějovi se podařilo proniknout do síly Knížete Temnot. Když bude mít dost času, podaří se mu objevit i toto skryté doupěte."
Abby zbledla. Kdyby v sobě neměla Fénixe, mohl by vymazat její hrozné vzpomínky na černokněžníka a celou jeho partu zombií. V tuhle chvíli to byla jen další zátěž, která jí ležela na ramenou. "Dveře -"
"Nemůžeme si dovolit nechat se chytit do pasti."
"Takže se pokusíme utéct?"
"Věřím, že v tuhle chvíli nám nejlépe poslouží útok."
Její oči se rozšířily. Myslela si, že přišel o rozum.
A možná měla pravdu.
"Ty máš v úmyslu se přes ně probojovat?"
"Ano."
"Skvělé."
"Věř mi."
Zavrčela na něj. "Už je to tu zase."
"Tudy." Dante pevně sevřel její prsty a vedl ji ven z místnosti. Potichu se přesunuli k zadní části suterénu. Když došli ke zdi, sklonil se, aby odstranil poklop, který skrýval schodiště vedoucí do tajné chodby.
Žádný upír se necítí dobře bez spleti tajných chodeb.
Vedle něj si Abby slabě povzdechla. "Tunel?"
"Dovede tě za brány," vysvětlil a koukal jí do očí. "Jdi dva bloky na sever a počkej na rohu za velkým dubem. To si dokážeš zapamatovat, že?"
Trvalo chvíli, než vstřebala jeho slova. "Ne, Dante. Já tě neopustím."
"Pokud je nezavedu na falešnou stopu, dostanou nás dříve, než se nám podaří dostat do bezpečí. Kromě toho potřebuji vědět, jakým směrem se dala Shalott, když od tebe utekla."
Nesouhlasně mu sevřela paži. Dante sebou trhl, když ucítil, jak teplo z jejích prstu proudí přes jeho košili.
Fénix bude reagovat na její emoce, dokud se nenaučí ovládat své síly.
"Nemůžeš -"
Jemně vytáhl ruku z jejího sevření a prsty zvedl ke rtům. "Neboj se, miláčku. Jsem příliš rychlý na to, aby mi ublížili."
Nechtělo se mu vysvětlovat, jak se hodlá postavit otravnému černokněžníkovi i jeho pochopům a ukončit jejich řádění. Podrobné vysvětlování byla záležitost právníků, ne upírů.
Ne že by si většina lidí myslela, že je mezi těmito dvěma skupinami nějaký podstatnější rozdíl.
Jedni jako druzí pili lidem krev.
"Co když mají nějaké magické pasti?"
Zvedl obočí. "Nejsem úplně bezmocný. Tohle býval můj domov. Mám tu pár svých vlastních pastí."
"Dante."
Políbil ji na ruku a ustoupil. "Teď není čas na hádky."
Zamračila se nad jeho panovačným tónem. "Příliš rád dáváš rozkazy, upíre!"
"A ty je příliš ráda ignoruješ, Kalichu!" Dlouze jí hleděl do očí. "Musíš to pro mě udělat."
"Nelíbí se mi to."
"Jo, to jsem si všiml." Sklonil se u vchodu do tunelu a sledoval, jak se s nechutí přikrčila a vykročila do tmy. Vytáhl z kapsy mobil a vtiskl jí ho do ruky. "Nevycházej z tunelu, pokud budeš mít pocit, že je někdo nablízku. V telefonu je nastavené číslo na Vipera - zavolej a on přijde."
Její oči se frustrovaně zaleskly. "Neopovažuj se nechat jakkoliv zranit, nebo..."
"...mi zarazíš dřevěný kůl do nějakého hodně choulostivého místa?" dokončil za ni.
"Přesně tak."
Políbil ji na rty. "Budu velice opatrný."
