16. kapitola
7. 10. 2011
Abby pevně zavřela oči. Dokonce i potom stále cítila, jak se vedle ní Dante vznáší jako sup. Cítila jeho soustředění. Jeho divoké odhodlání.
Očekával od ní, že předvede nějaký hokus pokus. To je samozřejmě úplně směšné. Se stejnou pravděpodobností s jakou hrozilo, že dokáže pomocí magie otevřít nějaké mystické dveře, jí můžou rozkvést sedmikrásky za ušima.
Přesto musela něco zkusit. Tak dlouho, dokud v sobě bude nosit Fénixe, bude pronásledována a lovena. A co bylo ještě horší: Dante bude nucen chránit ji, i kdyby to mělo znamenat konec jeho vlastní existence.
Vždyť vzato kolem a kolem, zatím je při životě drželo pouze hloupé štěstí a šťastné náhody. Ale dříve nebo později se budou muset střetnout s něčím, co nebude umět porazit ani Dante. A pak oba dva zemřou.
Nechtěla to dopustit.
Abby se snažila ignorovat vlezlý pocit, že nedělá nic jiného než ze sebe osla, a pokusila se přísně zaměřit své myšlenky. Bez potíží zlikvidovala pekelného psa a propekla zombii do křupava. Je sice bohužel pravda, že nevěděla, co že to sakra dělá, ale musela v sobě mít něco, co to vědělo. Teď jen aby zjistila, jak to má sama použít.
Představ si zeď, řekla si v duchu. A ve středu té zdi sejf. Stejný sejf jako ty ze starých oblíbených filmů. Velký, stříbrný trezor s černým zámkem s kombinací čísel a štíhlou rukojetí...
Důkladně celou se myslí soustředila na tento obraz, že si ani nevšimla slabého bzučení, které se jí začalo ozývat v uchu. Z bzučení se stalo zvonění. A pak se ozval hlasitý potlesk, který ji překvapeně vrátil zpět.
Otevřela oči. V úžasu spatřila veliký sejf, který byl nyní uprostřed zdi jasně viditelný a dokonce otevřený.
"Do prdele," vydechla.
Sotva ta slova opustila její rty, byl Dante okamžitě vedle ní a jemně ji přidržel, aby zůstala stát na nohou.
"Je ti něco? Jsi zraněná?"
Přitiskla si ruku na prsa a náhle si uvědomila, že jí srdce bije tak splašeně, jako kdyby jí mělo každou chvíli vyskočit z hrudi.
"Budu žít. Je to ten sejf, který jsi chtěl?"
"Ano."
"Co je uvnitř?" "Knihy."
Nevěřícně se na něj obrátila. "Děláš si srandu? Ta žena nechá vázu nevyčíslitelné ceny z dynastie Ming a Picassovy malby ležet jen tak, takže kdokoliv přijde, je má před sebou jako zboží v regálech v supermarketu, ale skrytý trezor naplní zatuchlými starými knihami?"
"Jsou to kouzelné knihy."
"Jsi si jistý?"
Havraní obočí vylétlo vzhůru. "Jsem upír, cítím sílu, ale ne skutečnou magii. To je na tobě."
Kousla se do rtu, než se přinutila ponořit ruku do temných stínů a vytáhla ven hromadu knih.
Nebyla si jistá, co očekávala. Starověké rukopisy s koženými a zlatými hřbety. Srolované pergameny s těžkými pečetěmi. Kouzelné hůlky a košťata.
Cokoli, jen ne knihy, které právě držela v ruce. Jevily se příliš ohmatané i pro veřejnou knihovnu.
"Zdají se mi jako obyčejné staré knihy." Rozevřela knihu na vrchu a rozkašlala se, když se z ní vznesl oblak prachu, který naplnil vzduch. "Špinavé staré knihy."
"Neříkej mi, že jsi takový šosák?"
"Takový co?"
Tiše se zasmál. "Nevadí, miláčku."
Abby si třela nos a střelila po Dantovi zmateným pohledem. Už zase na sobě měla sama zmačkané oblečení pokryté prachem, zatímco on tam stál úplně bez poskvrnky a neměl šejdrem ani vlásek.
K čertu s ním!
"Pomůže nám tohle nějak vypátrat čarodějnice?" zeptala se.
"Je na těch stránkách něco skrytého?"
"Myslíš jako nějaký kód?"
"Jako telefonní čísla nebo jména nebo mapa k jejich skrytému sídlu?"
No, ehm... ehm... Začala se zabývat listováním v knize, aby zakryla, že se červená. Nikdo ji neobviňoval z toho, že by byla génius, ale na druhou stranu obvykla nebyla ani úplně pitomá.
"Ne, žádná jména nebo mapy," zamumlala. "Jen smůška opravdu špatné poezie. Bože, poslouchej tohle-"
"Abby," přerušil ji Dante náhle. "Nemyslím si, že -" Ale Abby se nedala a zarecitovala:
"Posvátný Kalichu, naše Paní, vzýváme tvou sílu, tvoji moc, ať proti nepřátelům je nám zbraní, ať plamenem trhá temnou noc.
Vládneš živlům: ohni, větru, vodám všem i celé zemi, dej, ať temno pokloní se světlu, vyslyš naše prosby, naše přání..."
Abby si nebyla jistá, kdy slova na stránce začala hořet plamenem. Nebo kdy se vzduchem začala strašidelně rozléhat ozvěna, když vyslovovala zvláštní zaříkávadlo. Věděla jen, že ji má ve spárech jakési silné nutkání a že okolní svět pro ni zmizel.
Nemohla zastavit proud slov. Nepřestala, ani když hluboko v sobě začala pociťovat pulzující, ostrou, divokou bolest. Bylo to, jako kdyby padala z útesu. Nebylo zastavení, dokud nenarazí na dno.
Dokonce, i kdyby to dno znamenalo bolestivý, krvavý konec.
Mohla by pokračovat v recitování zaklínadla po celou věčnost, kdyby nebyla náhle zezadu napadena.
Bez varování se kolem Abby obtočil pár silných paží. Měla čas zmateně zasípat, než ji útočník srazil na naleštěnou podlahu. Její hlava narazila na zem s hlasitým zaduněním.
"Zatraceně!" Zamrkala na hvězdičky, které se jí točily před očima, a pak se jí podařilo pokleknout na kolena. "Dante, mohl jsi mi jen poklepat na rameno..."
Její slova se vytratila, když si uvědomila, že Dante není zodpovědný za poranění její krční páteře. Místo toho její pohled padl na cizí ženu, která se krčila přímo před ní.
Ach ano, naprosto cizí, připustila.
Bojujíc s mlhou, která stále objímala její mozek, si Abby prohlížela tmavou, štíhlou ženu.
Vypadala docela lidsky. Navzdory exotické kráse jejích dlouhých havraních vlasů a dokonale vytesaným rysům v ní doutnala životní síla, která se zdála více smrtelnická než nesmrtelná. I pevné svaly se zdály být spíš důsledkem poctivého sportování, než že by to byly svaly plné nadpřirozené síly upírů.
Přesto v jejích šikmých zlatých očích a v napjatém postoji číhalo nebezpečí, které se zdálo téměř nezkrotitelné a...
Smrtící.
Abby se podařilo vrhnout krátký nenápadný pohled stranou. Srdce jí na okamžik přestalo bít, protože zahlédla Danta ležícího na podlaze, s očima zavřenýma.
A sakra!
Tohle bylo špatné.
Nevěděla, co to stvoření učinilo Dantovi, ale když měla dostatek síly, aby knokautovala upíra, jakou šanci měla 11a překonání takového vetřelce maličká smrtelnice?
Vůbec žádnou, zatraceně!
Zdálo se, že její jedinou nadějí 11a záchranu Danta je vymluvit si cestu z nebezpečí. Děsivá vyhlídka.
Abby ignorovala instinkt pospíšit k Dantovi a místo toho se přísně soustředila na ženu před sebou. Musela být vlastně dobrá, když zatím nedokončila, co začala.
Ne snad?
Dávala si pozor, aby nedělala žádné prudké pohyby, a zhluboka se nadechla.
"Kdo jsi?"
Zlaté oči se přimhouřily. "Musíš přestat."
"Přestat? Přestat s čím?"
"Kouzlit. To je nebezpečné."
Abby si olízla suché rty. S úlevou konstatovala, že trýznivá bolest, která hrozila, že ji zničí, začala polevovat.
"Nebezpečné pro koho?"
"Pro tvého muže."
Muže? Jejího muže? Abby chvíli trvalo, než jí došlo, že se mluví o Dantovi. Oči se jí rozšířily hrůzou, když její zrak padl na upíra, který ležel stále v bezvědomí.
"To jsem udělala já?"
"To kouzlo -" nedořekla žena a místo toho bez jakékoliv předchozí výstrahy zaklonila hlavu a hluboce hrdelně zavrčela. Abby ztuhla, když pozorovala, jak neznámá zvedla ruku a chytila se svého krku. Skoro jako kdyby bojovala s nějakým neviditelným nepřítelem.
Abby se posunula vpřed a se zamračením k ženě vztáhla ruku. "Je ti něco?"
Zena na ni zaprskala. Ona skutečně zaprskala. Stejně jako kočka.
"Nedotýkej se mě."
Abby moudře nechala svou ruku klesnout, ale nemohla odtrhnout pohled od ženina krku, na kterém zůstal krvavý šrám, jakoby od nějakého drápu.
"Vždyť krvácíš."
"Žádají si můj návrat. Já nemohu..."
Ozvalo se další prsknutí a pak byla jediným rychlým pohybem cizinka na nohou a prchala chodbou. Zmizela jako přelud do tmy, dříve než Abby mohla otevřít ústa a zavolat.
No, tak tohle bylo strašidelné!
Na okamžik Abby zůstala na místě jako přimražená. Viděla už dost hrůzných scén, aby věděla, že pouhá skutečnost, že stvoření opustilo místnost, zdaleka neznamená, že nebude dále číhat ve stínech.
Když na ni ale od dveří neskočilo nic s řeznickým nožem v pařátech nebo chrlícího oheň, nemotorně se doplazila k Dantovi a sklonila se nad jeho děsivě nehybným tělem.
"Dante?" Velice opatrně a něžně si položila jeho hlavu do klína a zoufale hladila jeho krásnou tvář. "Dante... Ach, bože! Prosím, vzbuď se!"
Ani se nepohnul. Ten okamžik se jí zdál jako celá věčnost. Volala, prosila a dokonce se i modlila. Panika se jí zmocňovala čím dál více a hrozilo, že ji zcela pohltí, když se náhle jeho řasy konečně zvedly a odkryly omámené stříbrné oči.
"Abby?" jeho hedvábný hlas byl zvláštně zastřený. "Co se stalo?"
Připadala si směšně, když ucítila, jak jí po tvářích stékají slzy a nakonec se zasmála úlevou.
Nezabila ho.
Díky všem bohům dlícím nad námi.
"Ty se ptáš mě?" řekla chraplavě. "Neměla jsem tušení, co se děje, od té doby, co to šílenství začalo. Jednu chvíli jsi byl vedle mě a v dalším okamžiku jsi ležel bez hnutí na zemi."
Svraštil obočí, když se tiše pokoušel uspořádat po- chroumané myšlenky.
"To kouzlo," vydechl nakonec. "Ono mě trhalo na kusy."
Abby se ušklíbla. "Omlouvám se. Nevěděla jsem, co dělám."
Pousmál se. "To nevadí. Musíme se dostat někam do bezpečí, dokud se mi nepodaří obnovit síly."
Abby byla všemi deseti pro. Obzvlášť, když ta podivná žena mohla každou chvíli vystoupit z dřevěného obložení kolem nich. Dante by se s ní jistě vypořádal, kdyby ovšem v té chvíli neležel na zemi a nehrozilo, že zemře kvůli jejímu hloupému abrakadabra pokusu.
"Můžeš se hýbat?"
Zavřel oči, aby se mohl soustředit a posoudit svá zranění. "Pokud mi pomůžeš postavit se na nohy."
Abby se kousla do rtu, když mu vsunula ruku pod rameno a pomohla mu probojovat se do vzpřímené polohy. Když už Dante nedbal svého testosteronu a požádal ji o pomoc, nevěstilo to nic dobrého.
Těžce se o ni opíral. Abby bojovala za všech sil, aby mu pomohla stát.
"Takhle se nikdy nedostaneme do auta," pronesla chmurně. "Měli bychom zavolat Viperovi."
"Ne. Pokud mi pomůžeš dolů do sklepa, budu se moci zotavit ve svém doupěti."
Abby překvapeně zamrkala, zatímco ho automaticky vedla k nedalekému schodišti pro zaměstnance.
"Ty máš doupě?"
"Samozřejmě. Upír potřebuje víc než jen zatmavená skla a měkkou postel, aby se cítil pohodlně."
"Och, aha." Abby se cítila neuvěřitelně hloupoučká. Až do této chvíle si nikdy neuvědomila skutečnost, že Dante také chodil volně po domě i během dne.
Když došli ke schodům, pomohla mu opřít se o zábradlí a společně vyrazili na pouť dolů.
"Och, co?" zeptal se a snažil se zatnout čelisti, jak bojoval se zjevnou bolestí.
"Jen jsem si uvědomila, že když jsem tady pracovala, byl jsi během dne vždycky vzhůru. To tě chránila zatmavená okna?"
Podařilo se mu vykouzlit škrobený úsměv. "Pokud bych nestál přímo proti oknu, tak ano."
Ztěžka oddychovala a přitiskla mu ruku na hruď, aby se ujistila, že mu nebude hrozit ani pád dopředu.
"A nejsou náhodou upíři stvoření noci?"
"Takový je zákon. Bývá to tak."
"Ale ty dáváš přednost dnu?"
"Řekněme, že jsem měl vždycky neodolatelnou touhu tento návyk změnit, leč nebylo to vůbec jednoduché."
Abby si připomněla, jak byla její bývalá zaměstnavatelka náročná. Ta žena byla poněkud despotická, když šlo o její vlastní pohodlí.
"Předpokládám, že to Selena požadovala, abys jí byl ve dne k dispozici?"
"Ať už požadovala cokoli, Selena by mě nikdy nedokázala přinutit, abych se přizpůsoboval jejím preferencím." Jeho tón byl arogantní, když po ní střelil pohledem koutkem oka. "To se podařilo pouze jedné ženě, miláčku."
Tváře jí zabarvil ruměnec. "Ach."
Navzdory zvláštní slabosti, která zatím stále svírala jeho tělo, Dante zjistil, že se usmívá, když mu Abby pomáhala do hlubokého sklepa. Natáhl se a stiskl skrytou páku, která otvírala vchod do jeho doupěte.
Byl vždycky potěšen, když viděl náznak barvy na Abbyiných tvářích. Přes všechno, co už si za svůj život vytrpěla - a že vytrpěla mnohem více než by jakákoliv žena měla zažít - nějakým zvláštním způsobem se jí podařilo přece jen zůstat kouzelně nevinná.
Dřevěné obložení se nehlučně rozevřelo a odhalilo místnost, kterou nazýval domovem od té doby, co žil v Chicagu. Rozsvítil a čekal, až vstoupí Abby, poté zavřel tajné dveře a nastavil neviditelné pasti, které by měly zajistit pro tuto chvíli jejich bezpečnost.
"Nedotýkej se dveří," varoval Abby, zatímco se přemístil k ledničce, odkud si vytáhl láhev s krví. "Přidal jsem pár překvapení pro každého, kdo by byl tak hloupý, aby mne rušil během spánku."
Abby moudře ustoupila od těžkých ocelových dveří. "Jaká překvapení?"
"Dost elektřiny k zastavení srdce, otrávené šipky, které změní vetřelcovy vnitřnosti na kaši, kletby, které by mužovy soukromé klenoty proměnily v párek seschlých švestek..."
"Dobře, dobře, to by mohlo stačit. Zdá se, že tohle všechno spadá do kategorie příliš-mnoho-informací," přerušila ho. Potom se její oči náhle rozšířily. "Dobrý bože! Co kdybych náhodou na ty dveře narazila já? Byla bych záhy usmažená, prošpikovaná otrávenými šipkami nebo scvrklá jako sušená švestka..."
Dante si dopřál hluboký doušek krve a ulevilo se mu, když pocítil, jak se mu rychle vracejí síly. Ať už se mu stalo cokoliv, alespoň to nebylo trvalé.
"Možná prošpikovaná nebo usmažená." Významně na ni pohlédl od pasu dolů. "Nemáš potřebnou výbavičku, která by se ti mohla scvrknout."
"Myslím to vážně," řekla nasupeně a dala si ruce v bok. "Mohlo mě to klidně zabít."
Jeho rty se zachvěly. Nechtělo se mu přiznat, že si byl vlastně živě vědom její přítomnosti v domě i během toho nejhlubšího spánku. Že nebylo kroku, který by udělala, jenž by nesledoval. Nemohla se vůbec přiblížit k jeho doupěti, aniž by o tom nevěděl.
To už příliš zavánělo posedlosti.
"Vždyť jsi žila s mocným Kalichem a upírem, miláčku. Mé tajné a soukromé dveře pro tebe představovaly nejmenší nebezpečí."
Zkroutila rty do neveselého úšklebku. "Cítíš se už lépe?"
"Ano. Ať už se stalo cokoliv, začíná to blednout a opadávat."
"Díky bohu."
"Ano."
Nastala chvíle ticha, než Abbyina zvědavost překonala poslední zbytky dobrých mravů a ona začala vrhat skryté zvídavé pohledy po jeho tajné místnosti.
Dante dopil poslední kapky krve a sledoval její zvědavou tvář.
Pokoj měl jen málo společného s okázalostí zbytku sídla. Na rozdíl od Seleny dával přednost eleganci před křiklavostí a přepychem. Postel byla široká, ale vyrobená z prostého mahagonu s černozlatým přehozem, který sahal až na koberec stejné barvy. Nábytek byl masivní a stěny byly téměř skryty pod těžkými policemi, které byly od podlahy až po strop plné sbírky vzácných knih.
Abby slabě zavrtěla hlavou a přesunula se ke stolu, aby prozkoumala zcela moderní notebook a tiskárnu.
Dante si otevřel další láhev krve a zkřivil úsměv. "Něco se děje?"
"Hmm, n0, jak bych to řekla? Není to přesně to, co jsem očekávala."
"Doufala jsi v zaprášené kostlivce a netopýry?"
Otočila se k němu se slabým úsměvem. "Vypadá to tady, jako by tu žil spíše vysokoškolský profesor než nebezpečný upír."
Dante odložil láhev stranou a pomalu se připlížil ke štíhlé ženě, která byla tak opovážlivá, aby zpochybnila jeho styl. "Snažíš se snad naznačit, že jsem nudný?"
Vycítila, že se ve vzduchu náhle oteplilo, a tak na něj ostražitě pohlédla. "Och, Dante, měli bychom se přece rozhodnout, co budeme dělat dál."
Zase měla pravdu, samozřejmě.
Opět se ukázalo, že je jeho brilantní nápad dovedl téměř 11a kraj smrti. A čarodějnice zůstávaly stále nepolapitelné.
A ještě horší bylo, že se mu v tuhle chvíli totálně nedostávalo nápadů, jak je vypátrat.
Ale jeho myšlenky se i nadále odmítaly soustředit na věcné problémy, vnímal jenom svou družku.
Kolik bezesných nocí tady proležel a trápil se sněním o Abby? Jak často musel bojovat s bolestí, že si ji nemůže přivlastnit?
Možná, že nikdy nevkročila do této místnosti, ale její přítomnost dýchala z každičkého centimetru.
Pokračoval vpřed, zastavil až těsně u ní a pevně ji objal.
"Neodpověděla jsi mi na otázku, miláčku. Myslíš si, že jsem nudný?"
Cítila, jak se jí krátí dech a její mysticky modré oči tmavnou touhou.
"Neměli bychom se rozptylovat," protestovala, ale to už ji přestaly poslouchat ruce, které přejely po jeho hrudi a obtočily se mu kolem krku.
"Příliš pozdě."
Jediným plynulým pohybem ji zvedl do vzduchu a položil do středu široké postele. Dech se jí zrychlil, když se pilně pustil do práce, aby ji zbavil všeho otravného oblečení.
"Dante..."
Odhodil stranou její boty a ponožky, dále jí sundal opasek s dýkou a vzápětí se přesunul k zipu jejích kalhot.
"Miláčku, nemáš ani zdání, kolik nocí jsi mě..." Kalhoty se jí rychle svezly z nohou, potom svou pozornost obrátil k její košili. "Sledovat tě, cítit tvoji vůni, vnímat tvoje teplo... To by snadno přivedlo každého upíra k šílenství."
Vzrušením jí zrudly tváře, když jí svlékl košili a dlouze se na ni zadíval.
Zatraceně, ale ona byla skutečně delikátní soustíčko.
Pohled na Abby, ležící na zlatočerném přehozu jen v krajkové podprsence a tangách, by naplnil touhou kalhoty i toho nejnáročnějšího upíra.
Jeho předchozí zesláblost byla v tu ránu odvržena stranou přílivovou vlnou nezvladatelného chtíče.
Dívajíc se mu do očí se Abby pomalu usmála. "Dobře."
Dante pozvedl obočí, položil jí ruce po obou stranách hlavy a přitiskl proti ní spodní část svého těla.
"Dobře?"
Přejela mu dlaněmi po pažích a skončila na jeho hrudi, kde se pustila do rozepínání knoflíků jeho košile.
"To ty jsi mě mučil... až dost," vysvětlila.
Sklonil hlavu k nejcitlivějšímu místu těsně pod jejím uchem. "Tak proč jsi mne nepřišla navštívit do mé postele?"
Košile nadsvětelnou rychlostí odlétla z jeho těla. "Myslíš si, že skáču do postele s každým upírem, kterého potkám?" zeptala se.
Démon uvnitř něj se rozžhavil. "Myslím, že od této chvíle nezažiješ žádné lepší skočení do postele s upírem než se mnou."
Sklonil se a něžně jí skousl ušní lalůček, za což byl odměněn roztouženým zachvěním, které projelo Abbyiným tělem.
Dantovo tělo už bylo tvrdé a bolavé touhou, když si prolíbával cestu dolů po jejím krku a snažil se zbavit zbývajících svršků. Neodepřel si dramatickou vsuvku a pomocí plně vysunutých špičáků jí svlékl podprsenku.
Abby zalapala po dechu, když se jeho zuby dotkly její citlivé obnažené kůže. Dante musel spolknout zasténání.
"Zatraceně, chtěl bych tě ochutnat," zamumlal a jazykem vyhledal její ztvrdlé bradavky.
Její prsty se mu zaryly do vlasů, když se nadzvedla vzhůru. "Ochutnat? Myslíš tím sát mou krev?"
"Není nic intimnějšího než prolínání krve," zašeptal. "A ani nic erotičtějšího."
"Tohle se mi zdá erotické až dost," zasténala. "Nejsem si jistá, že by mohlo existovat ještě něco erotičtějšího."
Dante olízl spodní část Abbyina ňadra a rukama hladil její hladkou pokožku. Živoucí teplo mu pronikalo do těla i do mrtvého srdce.
"Byla bys překvapená, miláčku," ujistil ji, když se pevněji zakotvil mezi jejíma nohama. "Ještě jsme ani nezačali prozkoumávat všechny možnosti."
Obtočila nohy kolem jeho boků s do očí bijícím pozváním. "Myslíš něco jako šlehačku?"
"Šlehačku, jahody... řetězy."
"Řetězy? Leda tak ve tvých snech, kámo. Já -"
S potěšeným smíchem se Dante ponořil do jejího vlhkého tepla. Čistá rozkoš projela jeho tělem, když se
mu její nehty zaryly ramen a ona touhou zalapala po dechu. "Ach ano."
"Ach ano," vydechl a sklonil hlavu, aby ji s něžnou touhou políbil.
Pohlcen hluboko v ní se Dante zastavil, aby si vychutnal pocit, že jsou tak důvěrně svázáni dohromady. Nezáleželo na čase - i kdyby měli celou věčnost, aby se navzájem prozkoumávali, on už se této ženy nikdy nenabaží dosytosti.
Nikdy se nenabaží jejího sladkého tepla.
Nikdy jí nebude dost blízko.
Když Abby vycítila, že zaváhal, otevřela oči a pátravě na něj pohlédla.
"Dante? Stalo se něco?"
Dotkl se rty jejího čela. "Všechno je perfektní, má lásko," zašeptal, přirazil boky těsněji, pak se pomalu odtáhl a přirazil znovu. "Ty jsi perfektní."
Sevřela nohy pevněji kolem jeho pasu a její krásný obličej zčervenal. "Do toho, abych byla perfektní, mám hodně daleko."
"Nikdy se nehádej s upírem. Máme vždycky pravdu." Z hrdla se mu vydralo zavrčení, když zvedla boky a jeho penis se do ní ponořil celou svou délkou. Krvavé peklo! Potřeboval víc. Potřeboval ji mít k sobě připoutanou tak pevně, aby byli svázáni už navždy. "Abby..."
Byla celá zadýchaná, jak do ní neustále pumpoval všechnu svou lásku. "Dante... Nemohl by tento rozhovor počkat? Právě teď je pro mne trochu obtížné přemýšlet."
Přejel jí jazykem po rtech. "Chtěl bych ti něco dát."
Její nehty se zaryly trochu hlouběji a vyslaly tak do jeho těla záchvěv slasti. "Co?"
"Dárek."
Zasténala. "Hned teď?"
"Teď."
"Ale -"
Bylo zřejmé, že se blížila k vyvrcholení a tak Dante zpomalil tempo.
"Chtěl bych ti dát svou krev."
Její oči se rozšířily, náznak znechucení prozradil, že si zdaleka neuvědomovala, jakou jí právě nabídl poctu.
"Já... ehm... To je od tebe moc hezké, ale musím být upřímná a sdělit ti, že pití krve stojí poměrně vysoko na žebříčku věcí, které mi připadají nechutné."
Pousmál se. "Abby, upír běžně nenabízí svou krev někomu druhému. Jedná se o velice vzácný projev důvěry, protože tomu, kdo tu krev spolkne, to dává značnou moc."
"Moc? Opravdu si myslíš, že jí potřebuji ještě víc? Nezdá se mi, že bych byla vůbec schopná ovládat a řídit moc, kterou už mám."
"Tohle je moc nade mnou."
Znehybněla pod ním. "Jak...?"
Přejel jí ústy po tvářích a jemně ji kousl do rozevřených rtů.
"Staneš se mou součástí. Budeš cítit moje emoce, znát moje srdce a cítit mne, ať už budu kdekoli." Přitáhl se zpět a hluboce se jí zahleděl do očí. "I když budu skrytý hluboko v zemi, abych se zotavil. "
Trvalo jí delší chvíli, než si uvědomila, jak moc jí důvěřuje.
Aby byla schopná vnímat veškeré jeho emoce... vědět, zda lže... aby jej dokázala vypátrat dokonce i ve chvílích, kdy byl nejzranitělnější...
Jen málo upírů někdy někomu nabídlo takovou důvěru.
Ne jen tak kdekomu.
Když si uvědomila hloubku takového daru, Abby se zamračila.
"Proč? Proč bys to dělal?"
"Protože tímto způsobem si upír vybírá svou vyvolenou, svou spřízněnou duši," řekl bez váhání. "Ženu, kterou bude milovat po celou věčnost."
Abbyiny modré oči zjihly něhou, které zaplavila celé jeho tělo.
"Ach, Dante!" Její ruce se přesunuly a jemně objaly jeho tvář. "Bude mi ctí být tvou spřízněnou duší."
Dante jí nepřestal hledět do očí a pozvedl ruku ke krku. Než stihla zaprotestovat, použil nehet jako ostří a drobně se řízl. Teprve když ucítil, jak drahocenná krev začíná stékat dolů po jeho kůži, uchopil Abby zezadu za hlavu a přitiskl její ústa k ráně
"Pij," přikázal tiše.
Na okamžik zaváhala. Pak ucítil, jak se její rty přisály. Začala opatrně ochutnávat jeho životní sílu.
Dante téměř vylétl z postele, jak jeho tělo pohltila syrová, primitivní blaženost. Svaté peklo!
Věděl, co Abby získá. S jeho krví v žilách se její smysly stanou ostřejšími, čistšími a jasnějšími. Svět samotný se bude zdát zaostřenější. A samozřejmě, ona si jej začne uvědomovat a pozná jej takovým způsobem, jaký si smrtelníci ani nedokážou představit.
Ale pozapomněl, jak slastně erotický zážitek přinese akt darování krve jemu.
Vášeň a hlad jej totálně pohltily. Rozum zatemňující touha si ji přivlastnit lomcovala celou jeho bytostí.
Propletl prsty jejími vlasy a přitiskl si ji k sobě ještě blíž. Jakoby se rozplýval blažeností. Nikdy během všech
těch staletí nebylo nic tak úžasné. Nikdy se necítil tak dobře.
S každým pohybem jejích rtů se jeho boky zhouply dopředu, jeho potřeba spojení rostla až k nesnesitelné bolesti. Zasténala. Zavrčel. Chytili se navzájem. Vyrazili spolu kupředu a splynuli.
A pak síla Fénixe začala uvnitř Abby doutnat, až se rozhořela a zahalila je žhavým plástem.
Dante zasténal v šoku z takové slasti, která se mu rozlila do samého srdce. Rudá mlha touhy je zcela pohltila a vedla je stále výš a výš až k explozivnímu vyvrcholení, které je sežehlo svými plameny úplně naráz.
