15. kapitola
7. 10. 2011
ABBY SE PROBUDILA NAHÁ a dezorientovaná. Což nemusela být vždy úplně špatná věc. Obzvlášť, když byla ještě rozpálená a rozechvělá z Dantovývh doteků. Zjistila, že jí je celkem jedno, že je nahá a dezorientovaná, ale není jí už jedno, že je samotná.
Jak se převalovala pod pokrývkami, všimla si, že někdo pro ni laskavě nechal na prádelníku džíny a tričko. Byly tam také nová bílá krajková tanga a padnoucí podprsenka.
Ušklíbla se. Nikdy nebyla typem ženy, která by nosila tanga. Pravděpodobně proto, že od základní školy neměla větší velikost než dvojku.
Nicméně nemajetní nemohou být moc vybíraví. Poté co vklouzla do drobného prádla, si přetáhla tričko přes hlavu a vydala se do vnější místnosti.
Ulevilo se jí, když objevila Danta, jak stojí vedle vestavěné ledničky. Vypadal mimořádně dobře v padnoucích
kožených kalhotách a černé hedvábné košili, kterou si ještě nezapnul. Husté vlasy měl stále rozpuštěné kolem alabastrové tváře a mihotavý svit svíček se odrážel v jeho stříbrných očích.
Krása, opravdu.
Tak krásný, že si Abby sotva všimla prázdného šálku od krve, který odložil stranou, jen co vstoupila.
Usmál se, protože dovolil svému pohledu, aby pomalu prozkoumal její polonahé tělo.
"Pěkné, miláčku. Velmi pěkné."
Abby protočila oči v sloup, ačkoliv uvnitř ji to dost potěšilo. A proč ne? Nikomu jinému se to nepodařilo, Dantovi ano. Díky němu se cítila, jako by měla postavu na tanga.
"Kolik je hodin?"
"Téměř devět."
Abby zamrkala překvapením. "Proč jsi mě nevzbudil?"
"Potřebovala sis odpočinout." Dante sáhl do lednice, aby vytáhl plastový kelímek. "Tady."
Abby se podívala na nabízenou věc s nedůvěrou pokrčeným nosem. "Nepředpokládám, že je to ten horký ovocný pohár, který jsi mi slíbil?"
Jeho úsměv se rozšířil. "Hned druhá nejlepší věc."
Pomyslela na zelený sliz a zachvěla se. "Lháři."
Popošel kupředu a vtiskl jí pohár do neochotných prstů, zatímco ji pohladil rty po vlasech.
"Udělám ti nabídku. Vypiješ to a já ti koupím tolik horkých ovocných pohárů, kolik jen zvládneš sníst."
Abby krátce nasála mužskou vůni jeho kolínské a pak ukročila zpět. Podezřívavě na něj pohlédla.
"Dobře, co se děje? Zombie? Čarodějové? Konec světa?"
Havranní obočí vylétlo do výšky. "O čem to mluvíš?"
"Tak snadno se z toho nevykroutíš. Nikdy."
Překvapeně se zasmál. "Já? Miláčku, já nejsem ten složitý." Ponořil svůj prst do výstřihu jejího trička a zatahal za něj, aby zkontroloval její sotva oblečenou podprsenku. "Samozřejmě, existují okamžiky, kdy jsi méně složitá než jindy. Třeba jako když-"
Plácla ho po ruce. "Dante, nenechám se rozptylovat."
Významně si olízl své špičáky. "Vlastně si myslím, že já už jsem rozptýlený."
Sakra. Její bradavky ztvrdly. Rozhodně se držela, aby zas neroztála.
"Ty máš něco za lubem. Co je to?"
"Nic."
"Zkus to znovu."
Zaváhal a Abby cítila, jak se jí stáhly břišní svaly. Tohle se jí nebude líbit.
"Mám nějakou pochůzku, musím běžet," konečně přiznal.
"Jakou pochůzku?"
"Vracím se do Selenina domu, zjistit zda existují nějaká znamení a důkazy, kde by mohly být čarodějnice."
Chvíli uvažovala nad jeho slovy a pak přikývla a vypila do dna svůj pohárek hnusu.
"To není špatný nápad. Dej mi chvilku, abych se osprchovala -"
Uchopil jí pevně za ruce. "Půdu sám, Abby."
"Ne!"
"Ano."
Její teplota stoupala, když jej uhodila do hrudi. Tvrdě.
"Zatraceně, Dante, už je trochu pozdě se snažit udržet mě mimo nebezpečí."
"Nebudu tě vystavovat zbytečným rizikům."
"Jediné riziko je nechat mě samotnou. Ty máš být můj osobní strážce."
Jeho výraz ztvrdl nad tak umíněným odhodláním.
"Nebudeš tu sama. Viper tě ochrání, tady budeš naprosto v bezpečí."
Abby nebyla ohromená. Viper mohl mít všechny úžasné vlastnosti, ale když posledně zůstali v jeho hotelu, tak málem zemřeli.
"Před zombiemi?" zeptala se rýpavě. "Černokněžníky?" Ještě jednou si rýpla. "Před hrůznými potvorami, o kterých zatím ani nevíme?"
Dante sevřel její prsty a zvedl si je k ústům, aby je mohl políbit.
"Tentokrát bude na pozoru, přísahám. Nic se přes něj nedostane."
"To je mi jedno."
"Abby -"
Objala ho kolem útlého pasu a přitiskla svou tvář k jeho hrudi.
"K čertu s tebou, nemůžu to zvládnout sama," napůl vzlykla upřímným zoufalstvím. "Pokud se ti něco stane, nebudu moci pokračovat."
Zlehka ji hladil po vlasech. "Budeš muset."
"Ne, nebudu moct." Odtáhla se na něj s neústupným zamračením. "Jsme v tom společně, a pokud mě necháš tady, půjdu za tebou. Přísahám, že půjdu."
Sevřel pevně čelisti, ale pak žalostně zavrtěl hlavou. "Jsi skutečně jako nepříjemná osina v zadku, miláčku."
"Ale nejkrásnější osina v zadku," pronesl hypnotický hlas přímo za jejími zády.
"Překrásná," souhlasil další hluboký podmanivý hlas.
Abby sebou překvapené škubla a otočila se. Spatřila dva upíry stojící příliš blízko, aby se cítila dobře.
"U svaté krávy z Jávy," vydechla, zatímco jí čelist poklesla zhruba ke kolenům.
Dante byl temný a krásný pirát. Viper byl exotický aristokrat.
Tito dva...
Oni byli vrchol sexuální přitažlivosti.
Bohové chtíče.
Prostě pro ně neexistovala žádná jiná slova.
Vypadali jako identická dvojčata. Byli vysocí s lesklou zlatou kůži starověkých Egypťanů. Jejich tváře byly vytesány k naprosté dokonalosti. Vysoké lícní kosti souzněly s jestřábími nosy a ušlechtilými čely. Mandlové černé oči byly orámovány těžkými černými linkami a na plných rtech byl také slabý náznak barvy. Dlouhé ebenové vlasy měli stažené do copů, které jim spadaly po zádech až k drobným bílým bederním rouškám, což bylo vše, čím byla zahalena ta nejvíce přitažlivá těla, jaká kdy viděla.
Mocný faraóne, vezmi si mě hned teď zašeptal v koutku její hlavy odpadlický hlas.
Abby zavrtěla hlavou, doufajíc, že jí to pomůže zase popadnout dech. Byl to mnohem obtížnější úkol, než by měl být. Potom ji Dantova paže objala kolem ramen a mystická fascinovanost byla pryč.
Zhluboka se nadechla, když se Dante vedle ní naježil jako jehelníček.
"Co tady děláte?" zeptal se ledovým hlasem.
"Pán Viper si žádá vaši návštěvu," zamumlalo jedno z dvojčat.
"Pán Viper?" Abby se ušklíbla. "Vsadím se, že si na tom oslovení zakládá."
Dva páry svůdných černých očí se přesunuly jejím směrem a strávily velmi dlouhou dobu prohlížením její polonahé postavy. Něco, co by Abby mohla brát jako kompliment, pokud by ovšem neměla podezření, že namísto obdivu nad její pochybnou atraktivností přemýšlejí spíše o tom, zda je její krev A pozitivní nebo B negativní a jakou má nutriční hodnotu.
"Budeme chránit člověka, zatímco budete pryč," řekl Tutanchamon Jedna.
"Bude nám potěšením," dodal Tutanchamon Dva jako ozvěna.
Abby přistoupila blíže k upírovi po svém boku. "Dante?"
Políbil ji chlácholivě na čelo. "Co takhle kdyby ses šla obléknout a já zjistím, co chce Viper?"
Vrhla na něj ostražitý pohled. "Ale oni nebudou -"
"Bylo nám přikázáno, abychom vás neochutnávali," prohlásil první vetřelec a přikročil tak blízko, že ji zahalil svou bohatou, kořeněnou vůní.
"Nebo vás zkoušeli dostat do postele," dodal druhý s nádechem lítosti a také se přiblížil a zhluboka se nadechl její kůže. "Pokud to ovšem nebude vaše přání."
Oba se usmáli a odhalili své sněhobílé špičáky. "Máme mnoho dovedností."
"Z nichž je většina pro lidi neškodná."
Dante ji strhl prudce dozadu, na tváři rozkacenou masku predátora.
"Dotkněte se jí a budete si přát, abyste nikdy nevstali z mrtvých."
Nejbližší dvojče jen pokrčilo rameny, stále čichajíc k jejím vlasům. "Víš jistě, že je to ono, pro co se lidská žena rozhodla?" "Už jsem se rozhodla," odsekla Abby a uchopila Danta za ruku a táhla ho směrem k ložnici.
Ohlédla se přes rameno a ukázala prstem na koberec, na kterém stála dvojčata na svých bosých nohách. "Prostě... zůstaňte tady a nehýbejte se!"
"Ztráta času," zamumlal jeden z nich tiše.
"Přesně," souhlasil druhý.
Dante za nimi zavřel dveře a přitáhl si Abby k sobě. "Musím mluvit s Viperem. budeš v pořádku?"
Kousla se do rtu a podívala se směrem ke dveřím. "Mohu jim věřit?"
Nevesele se usmál. "Ne, ale bojí se Vipera a nejsou tak hloupí, že by riskovali jeho hněv. Nebudou žádné problémy, pokud je sama nevyzveš."
"Vyzvat je?" Zamrkala nevěřícně. "Myslíš, že je budu vyzývat, aby... aby...?"
Pokrčil rameny. "Jen málo žen jim dokáže odolat. Svedli i ty nejmocnější a nejkrásnější ženy... Kleopatru. Královnu ze Sáby. Povídá se, že dokonce svedli několik manželek prezidentů."
"Ach, můj bože!" Abby vyvalila oči. "Které?"
"Záleží na tom?"
Temný tón v jeho hlase varoval Abby, že teď není ten pravý čas, aby se pídila po šťavnatých drbech.
"Jen v historickém kontextu."
Neochotný úsměv zkřivil Dantovy rty, když si ji přitáhl k sobě. "Abby."
Lehce jej pohladila po hrudi. "Lhala bych, kdybych řekla, že nejsou nádherní, ale já nechci žádného jiného upíra než tebe."
"Dobře." Přitiskl rty na její čelo. "Neodpovídalo by to ani dobré etiketě - proměnit na prach před večeří kolegy upíry. Kromě toho, Viper má tendenci se stávat poněkud rozmrzelým, když přichází o své hrdlořezy."
Zhluboka si smutně povzdechla. "Když už mluvíme o Viperovi, myslím, že by ses měl jít podívat, co chce."
Přejel jazykem po linii její čelisti. "Vrátím se, jakmile budu moci."
Lahodné zamrazení jí projelo páteří, ale Abby se nenechala zcela rozptýlit. Držela se stále jeho košile, ale odtáhla se a pohlédla na něj s varovným zamračením.
"Nebudeš se snažit proklouznout za mými zády?"
Pozvedl své havraní obočí. "Bylo by to vůbec k něčemu?
"Rozhodně ne!"
Povzdychl si. "Neboj se, miláčku, jakkoliv těžce se mi to přiznává, mohu jen hledat to, co možná Selena nechala někde ležet, aby to nikdo nenašel. Na odhalení jejího tajemství tě budu potřebovat."
"Co tím myslíš?"
"Vysvětlím ti to později." Políbil ji na rty a vykročil ke dveřím. "Ach, raději na mě počkej s večeří, než se vrátím." Blýskl suchým úsměvem přes rameno. "Když jsi naposledy ochutnávala ty bylinky, měly na tebe poměrně... silný účinek. Nechci, aby tvoji hlídací psi přišli na špatné myšlenky."
Byl pryč dřív, než Abby mohla najít něco vhodně těžkého, co by mu hodila na hlavu.
Prokletá upíří rychlost.
Jak projížděl temnými ulicemi Chicaga, Dante se najednou začal cítit nervózní, jakoby stál uprostřed bouřky a kolem létaly blesky. Pro něj zcela neznámý pocit, který ovšem nebylo možné ignorovat.
Zatraceně, co se to s ním děje?
Jak Viper slíbil, sehnal velký plátěný pytel plný spousty magických zbraní. Dokonce dal Dantovi i mobilní telefon, ve kterém byla uložena čísla různých upírů a démonů, na něž by se mohl obrátit v případě nouze.
Spolu s jeho nadpřirozenými schopnosti bylo jen pár věcí - ať už smrtelných nebo nesmrtelných - které by mohly doufat, že ho přemohou.
Byl téměř neporazitelný.
Ale být téměř neporazitelný nebylo dost dobré, připouštěl, když se otočil k sedadlu spolujezdce, kde seděla Abby.
Bylo zde zatraceně mnoho tvorů, kteří chtěli tuto ženu mrtvou.
Jediná chyba, jediný špatný odhad a...
Sevřel pevně čelisti v pochmurném odhodlání.
Ne!
Nebudou žádné chyby. Žádné špatné výpočty.
Aniž by tušila tok jeho ustaraných myšlenek nebo to, jak snadno se jí podařilo pošramotit jeho nervy, Abby prohrábla těžkou tašku, kterou jí Dante položil do klína.
"Neřekl jsi mi, co je v tom pytli," prolomila mlčení.
"Ochrana."
Překvapeně zvedla obočí, když rozepnula těžký zip a překvapením se zajíkla.
"Dobrý bože, jsi si jistý, že to Viper nepopletl?"
"Bylo by osvěžující myslet si, že by Viper mohl občas udělat chybu, ale bohužel se to nikdy nestává. Proč?"
"Není tady nic než haraburdí."
Dante skryl své pobavení. "Vzácné a cenné haraburdí, ujišťuji tě."
Zavrtěla hlavou nad všemi těmi amulety, talismany a přívěšky. Nakonec vytáhla zdobenou dýku s hadovitou čepelí, která zářila magickými symboly vytepanými do kovu.
"Co je to?"
Dante se instinktivně otřásl. "Keris."
"Cože?"
"Je to požehnaná dýka z Bali."
"Co to dělá?"
Blýskl ironickým úsměvem. "Pomocí špičatého konce můžeš bodat do lidí."
Obrátila oči v sloup. "Ha-ha."
"Jsou na ní vložena ochranná kouzla. Viper se domnívá, že bude účinná proti jakémukoliv zlu, které by temný čaroděj mohl vymyslet."
"Och." Namířila na něj zbraň. "Neměl bys to nosit ty?"
Dante ucukl od mocného ostří. "Opatrně, miláčku, funguje to proti mně stejně dobře jako proti ostatním potvorám, takže možná bys tím nemusela mávat mým směrem."
"Ach, promiň." Rychle schovala dýku zpátky do vaku. "Proč by měl mít Viper zbraň, která zabíjí upíry?"
Dante pokrčil rameny, otočil auto k exkluzivní čtvrti, která byla kdysi jeho domovem.
"Lepší, když je v jeho rukou než v rukou jeho nepřátel."
"Nebylo by náhodou lepší nechat to zničit úplně?" poukázala s nespornou logikou.
"Viper je příliš fanatický sběratel, aby někdy zničil takový artefakt nevyčíslitelné ceny." Blýskl po ní rychle pohledem. "Kromě toho, nikdy nevíš, kdy budeš potřebovat takovou zbraň."
Její oči se rozšířily. "Ty myslíš..."
"Bitvy mezi upíry jsou sice vzácné, ale odehrávají se."
"Jejda..."
Dante znovu obrátil pozornost k silnici. "Vskutku."
Zmlkla, když stočil auto ke známé železné bráně. Pomalu jel po dlouhé, stromy lemované cestě, která se vinula k opuštěnému panskému sídlu Seleny.
Dante se nemusel dívat, aby věděl, že Abby náhle zaťala pěsti a ve tváři se jí zračí emoce.
Tohle bylo místo, kde se její život navždy změnil.
Nezapomněla.
Zastavil vůz a vypnul motor, potom se otočil a prohlížel si její křehký profil. Byl zamračený obavami.
"Abby?"
"Je to mnohem horší, než jsem si uvědomovala," řekla přiškrceně a přejížděla pohledem po rozbitých oknech a střeše, která byla už z půlky odfouknutá pryč.
Dante věděl, že si nakonec bude muset nějak poradit s tímto panstvím, ale nijak s tím zatím nepospíchal. Ochranná kouzla, která Selena umístila kolem domu, zatím držela dál všechny nezvané návštěvníky. Včetně těch nejzoufalejších zlodějů.
Zlehka se dotkl jejího ramene. "Chceš zůstat v autě?"
Zhluboka se nadechla a otočila se vstříc jeho pátravému pohledu. "Ne!"
Dante vytáhl amulet, o kterém Viper tvrdil, že ochraňuje proti magii používané na oživení zombií, a připnul si ho k opasku u kalhot. Dýky měl již bezpečně zastrčené do bot. Pohybem ruky naznačil, že by si Abby měla vzít Keris i s pochvou a připásat si ho.
Pochva bude chránit Keris před silnými kouzly, ale umožní Abby snadný přístup k dýce, kdyby ji potřebovala.
Démon, čarodějnice, zombie nebo černokněžník dostanou více, než by mohli čekat při této příležitosti. Společně opustili auto a přešli přes rozsáhlou terasu k dvojitým dveřím. Vstoupili do prostorné haly a Dante instinktivně zamířil k hlavnímu schodišti, když tu Abby náhle klopýtla po rozlámaných střepech vázy na mramorové podlaze.
Položil jí ruku kolem ramen a se zvláštním okouzlením pozoroval rozbitý porcelán.
"Všechno zůstalo na svém místě," konstatoval.
Chvíli trvalo, než potřásla hlavou a obrátila pozornost k nedalekému schodišti, jež bylo nyní ohořelé a pokryté kusy omítky a úlomky dřevěných trámů ze stropu.
"Je to ještě horší, než si pamatuji. Bože můj, jak se to mohlo stát?"
Stiskl pevně čelisti, když se mu ve vzpomínkách blýskl obraz Selenina mrtvého těla. Nic nemělo být schopno ji zničit. Rozhodně nic, co by 0n nedokázal vycítit.
"Já nevím, miláčku."
"Myslíš, že to byla práce čaroděje?" zeptala se.
Dante se zamračil. "Je to možné, řekl bych."
"Nezníš, jako by sis tím byl příliš jistý."
"Kdyby to byl služebník Knížete Temnot, pak by Selena měla dokázat vycítil jeho přítomnost, stejně jako jsi to dokázala ty se zombiemi," podotkl. "Kromě toho, byla Kalich už velmi dlouhou dobu a stala se neuvěřitelně silnou. Neumím si představit, že by se dokonce i zkušený čaroděj odvážil ji napadnout."
Pomalu přikývla. "Asi máš pravdu, což znamená, že jsme se zatím vůbec nepřiblížili k rozluštění toho, co se jí stalo."
"Cítíš něco?"
Abby zavřela oči a zhluboka se nadechla. Dante si uvědomil, že se snaží zaměřit své nově nalezené síly k prohledávání prázdného domu.
Konečně otevřela oči a slabě se otřásla.
"Ne, nic tu není."
Dante se postavil přímo před ní. Neuniklo mu její slabé zachvění.
"Co je to?"
Pokrčila rameny a přinutila se vykouzlit na rtech poněkud škrobený úsměv. "Mám prostě příšerný pocit. Víš, jako kdyby se někdo právě procházel po mém hrobě. Tělu do hrobu přísluší, běda, kdos nedbal o duši!"
Dante nepřemýšlel a okamžitě ji pevně objal.
"Nedělej to!" zasyčel.
Její oči se rozšířily v šoku a on si až opožděné uvědomil, že nechal své špičáky plně prodloužit a ve tváři měl varovný výraz.
Bylo mu to ale jedno.
V tuhle chvíli byl zcela upírem.
"Dante?" špitla nejisté.
"Nikdy pokoušej osud," zavrčel.
"To se jen tak říká."
"Je to nebezpečné," varoval ji. Jeho dravčí instinkty byly v plné pohotovosti při pouhé zmínce o Abby ležící v hrobu. "Nemusíme udělat nic, co by na nás upozorňovalo."
Zamrkala, překvapena jeho slovy. "Jsi pověrčivý?"
"Žiji už několik století. Existuje jen velmi málo věcí, ve které bych nevěřil."
"Ach." Nejprve byla jeho slovy zmatená, ale pak souhlasně přikývla. "Předpokládám, že pro to máš důvody. Máš pravdu."
Sevřel ji ještě pevněji a přitiskl své čelo na její. "Nedovolím nikomu, aby ti ublížil."
"Já vím," řekla tiše a pohladila jej po tváři.
"Ale kdyby se něco stalo mně, tak -"
Jeho divoký příkaz zůstal nedopovězen. Velmi neobvyklá událost vzhledem k tomu, že zřídkakdy nechal něco nebo někoho přerušit svůj přímý rozkaz.
Ale stala se věc ještě vzácnější: Abby přitiskla své rty na jeho. Uvědomil si, že v takovém okamžiku by se celý svět měl zastavit.
Bohužel její polibek byl příliš krátký, a tak byl brzy vtažen zpět do víru událostí, jen co se od něj odtáhla a přísně se zamračila.
"Ne, Dante," odsekla, jako vždy ignorujíc skutečnost, že nikdo jiný si netroufal mu odporovat. "Sám jsi říkal, že bychom neměli pokoušet osud."
Neobtěžoval se protestovat. Proč by měl? Bylo by jednodušší rozběhnout se hlavou proti zdi a být se vším hotov.
Kromě toho Viper by věděl, jak se o ni postarat, pokud by se mu něco stalo.
Nechal to tak.
"Dost." S plynulým pohybem ji zvedl do náruče. Jen co se ujistil, že se k němu Abby přitulila, vyrazil s ní pružným krokem ke schodům. "Nemyslím si, že je moudré zdržovat tady déle, než bude nutné."
Instinktivně mu ovinula paže kolem krku těsněji. "Co budeme hledat?"
"Selena měla trezor, kde schovávala mocná kouzla a zaříkadla. Doufám, že teď, když máš v sobě Fénixe ty, budeš moci vypátrat prostředky k jeho otevření."
"Pokud ovšem vydržel ten výbuch."
Usmál se. Ani konec světa by nedokázal zrušit kouzlo.
"Nic se s tím nemohlo stát. Uvidíš."
Drobně vykřikla, když se přikrčil a pak je jedním plynulým skokem dostal na vrchol schodiště.
"Panečku, netušila jsem, že bys mohl dokázat něco takového," vydechla. "Jaké další překvapení sis pro mě připravil?"
Pomalu se usmál. "Miláčku, já mám dost překvapení, abych tě udivoval celou věčnost."
"A ještě mnohem větší ego, které i věčnost překoná."
"Chtěla by ses přesvědčit o tom, že je to oprávněné?"
Obrátila oči v sloup. "Myslela jsem, že spěcháme?"
Neochotně se sklonil, aby ji postavil na nohy. Necítil v okolí žádné nebezpečí, ale neměl v úmyslu se nechat znovu zaskočit. Chtěl být připraven k úderu, kdyby to bylo nutné.
"Dávej raději pozor, kam šlapeš. Parkety nejsou úplně stabilní."
"Jo, magické výbuchy mají tendenci být zkázou pro plovoucí podlahy."
Navzdory prostořekému tónu byla natolik moudrá, aby byla opatrná, když zamířila do zatemněné haly. Dante byl těsně za ní. Tak blízko, že cítil, když náhlý chlad lehce otřásl jejím tělem.
"Co je to?" zeptal se.
"Nic."
"Něco jsi cítila." Uchopil ji za paži, aby ji přinutil zastavit. "Je tu něco?"
Zamračila se. Ne takovým tím drzým zamračením, které měla vyhrazené pouze pro něj. Ale takovým skoro bezradným, které varovalo, že cítila něco, co si nedokáže vysvětlit.
Během několika posledních dní měla až příliš příležitostí mračit se právě z toho druhého důvodu.
"Není to takové. Je to... já nevím, jako ozvěna."
"Od kouzel, která seslala Selena?"
"Možná." Začala si rychle přejíždět dlaněmi po pažích. "Zdá se mi, že je to špatné, tak nějak. Ne zlé, ale..."
Naklonil bradu, aby ji přinutil pohlédnout mu do očí. "Abby?"
"Je to těžké vysvětlit."
"Zkus to."
Přimhouřila oči. Což bylo tichým varováním, že by nakonec mohl těžce zaplatit za svůj arogantní tón.
Ale ne v tuhle chvíli.
"Jednou jsem šla kolem chemičky, která vypouštěla toxický odpad do řeky. Nebylo to nic, co bych mohla skutečně vidět, ale byl tam určitý zápach a znečištěný vzduch, až mě z toho svrběla kůže. A to je přesně to, co teď cítím."
"Znečištění."
"Ano."
Dante hrdelně zavrčel. Byl predátor. Smrtící zabiják. Skutečnost, že nedokázal vycítit nebezpečí číhající ve vzduchu, ho vedlo k touze něco okamžitě zničit.
Něco čarodějnického.
"Něco mi tu schází." Ostře zavrtěl hlavou. "Sakra práce! Tudy."
Vzal Abby za ruku a vedl ji dál chodbou. Považoval za malý zázrak, že se jim podařilo ujít přes tucet kroků, než se Abby zastavila.
"Počkej. Kam jdeme? Seleniny pokoje jsou dole v tomhle křídle."
Podíval se přes rameno. "Věř mi."
Sakra. Špatná slova.
Její podpatky vyryly skoro z díry do podlahy, protože se odmítla pohnout.
"Věřit ti? Znovu?"
"Už jsi se mnou snad někdy zabloudila?" Její ústa se otevřela až příliš snadno, byl nejvyšší čas na změnu tématu.
Dante si nikdy nenechal ujít příležitost, a tak se sklonil dopředu, aby zakryl její ústa v rychlém, hladovém polibku. "Neodpovídej na to," zašeptal proti jejím rtům.
Její ruce se sevřely kolem jeho paží, když se instinktivně k němu naklonila. K čertu. Dante cítil, jak jím proniká její ohnivé teplo. Objímalo jeho kůži a doutnalo v jeho krvi. Zaťal zuby. Pociťoval bolestivou touhu sevřít ji ve svém náručí a přitisknout ji ke zdi. Nikdy se dostatečně nenabaží této ženy. Ale teď na to nebyl čas ani místo, přísně pokáral sám sebe.
Odtáhl se, uchopil ji za ruku a vedl ji pevně dolů do haly dřív, než stačila přijít k rozumu. Odstrčil stranou rozbitou sochu a ukázal na zeď. "To je ono."
"To je co?"
"Trezor."
"Kde?"
Dotkl se prstem středu saténové tapety. "Tady."
Střelila po něm přimhouřeným pohledem. "Pokoušíš se o nějakou absurdní scénku z černobílých komedií? Tady přece nic není."
I přes naléhavost jejich situace se musel zasmát. "Sejf je zasazen do zdi a je chráněn kouzlem, aby se do něj nedostal nikdo nepovolaný. Ted je jen na tobě, abys to kouzlo prolomila."
"Já? Nejsem přece žádná čarodějnice."
"Selena nebyla čarodějnice, miláčku." Natáhl ruku a dotkl se její tváře. "Její moc pocházela z Fénixe." "Moc, již měla možnost se naučit ovládat během tří set let, ne tří dnů."
"Můžeš to dokázat."
Zamračila se tak, že hrozilo, že se jí vrásky již navždy vyryjí do čela. "To se ti snadno řekne. Sakra, já ani nevím, jak bych měla začít."
"Jen se soustřeď," naléhal tiše.
"Na stěnu?"
"Na trezor za zdí." Dante ustoupil a pozorně ji sledoval. Nenáviděl, že musí vyvíjet na Abby takový tlak. Sotva mohla přijmout skutečnost, že v sobě nosí Fénixe. A nyní se předpokládá, že bude rovnou ovládat jeho kouzla. Jen blázen očekává od ptáků, že budou létat sotva pár minut po vyklubání.
Bohužel, nebyla žádná jiná možnost. Museli najít čarodějnice.
Dlouhé ticho vyplnilo halu. Potom zvedla ruku, její prsty se zaškubaly. Dante se zmateně zamračil. "Co to děláš?"
"Pokouším se odkrýt to pitomé kouzlo."
"Tím, že kroutíš prsty?"
"Je to... způsob. Hloupý způsob, ale způsob." Zlostně si odhrnula zatoulanou kadeř z čela. "Ted, co říkáš? Snažím se soustředit."
Zvedl ruce. "Prosím, soustřeď se, jak jen potřebuješ."
Nastalo další ticho. Dlouhé ticho. A pak těžký procítěný povzdech.
"Sakra." Obrátila se na něj malomyslně. "Nemůžu to udělat. Nedokážu to."
Uchopil ji za ramena. Tato žena měla k dispozici dostatek síly, aby zničila celé město. Více síly a moci, než o které by se mu mohlo kdy vůbec snít. Nedovolí pochybnostem, aby jí stály v cestě.
"Abby, zabila jsi pekelného psa, bojovala jsi se zombie a unikla jsi temnému černokněžníkovi. Dokážeš to."
Ušklíbla se. "Všechno, co jsem udělala, je, že jsem zmateně padala z jednoho neštěstí do druhého, a jen zázrakem se mi během toho podařilo nezabít nás oba."
"Věřím v tebe, i když ty sama v sebe věřit nechceš."
"Což vypovídá o tvé inteligenci."
Mírně jí zatřásl. Proč ho Viper nevaroval, že smrtelné ženy byly stejně tvrdohlavé jako nejumanutější démoni? "Abby!"
Pohlédla mu do očí a frustrovaně si povzdechla. "Dobře, dobře. Zkusím to znovu."
