13. kapitola
7. 10. 2011
DANTE TU ŽENU OČEKÁVAL. Prošla kolem jeho stínu,
aniž by si jej všimla - a pak už bylo příliš pozdě.
Rychle zanořil své ostré zuby hluboko do jejího krku. Kvůli čarodějnicím nemohl pít lidskou krev, ale to ho nemohlo zastavit, aby jí nerozsápal hrdlo.
Aniž by se podíval dolů, pustil její neživé tělo k zemi a vrátil se do stínů, aby ve skrytu sledoval, jak jeho bláhový, ale zpupný spojenec vchází do velké místnosti před nimi.
Bylo hračkou přesvědčit Amila, aby jej osvobodil z řetězů. Zlo se vždycky obrátí samo proti sobě a tohle ambiciózní štěně nebylo úplně hloupé.
Docela dobře si byl vědom, že jeho pán by se neostýchal jej předhodit přicházejícímu Knížeti Temnot. To bylo přesně to, co by udělal on sám, kdyby měl tu možnost.
A naštěstí jeho nadutá pýcha mu dávala pocit, že může ovládat nicotného upíra.
Chyba, kterou byl Dante ochoten s radostí využít. Alespoň do té doby, než poslušné zabaví svého tajemného pána a umožní tak Dantemu nepozorovaně proklouznout s Abby pryč.
A pokud se mu postaví do cesty, Dante by jej v zápětí poslal na menší výlet do pekla.
Dante se pohyboval s takovou tichostí, jaké by žádný člověk nebyl schopen. Plížil se za Amilem, který prošel místností a stanul před starším mužem oděném v těžkém rouchu. Mistr. Dante přimhouřil oči, když vycítil sílu, která se vznášela kolem čaroděje.
Nebezpečné.
Velmi nebezpečné.
Dante vklouzl hluboko do stínů, kterých bylo sídlo nepřátel plné. Vůbec netoužil postavit se kouzelníkovi přímo. Ne, když hrozilo, že by mohl být zabit ještě dříve, než vysvobodí Abby.
S myšlenkou na Abby přesunul pohled instinktivně k místu, kde byla přivázána ke kůlu. Záměrně ji nepozoroval příliš zblízka. Stačilo to, aby zjistil, že je živá a snad i nezraněná. Kdyby ji sledoval déle, její úzkost by odvedla jeho pozornost ve chvíli, kdy zoufale potřeboval, aby jeho mysl zůstala klidná a vyrovnaná.
S ledovým vztekem zaťal zuby a pokračoval ve své cestě stíny směrem k oběma čarodějům v hábitech. Stáli jen několik metrů od něj.
Amil konečně prolomil ticho v komnatě a oslovil temného čaroděje. "Mistře."
Ledové podrážděné zachvění projelo vzduchem, takže se otřásl i Dante.
"Proč jsi tady?" zeptal se výhružně. "Kde je Kayla? Proč nejste spolu?"
Příliš hloupý nebo příliš arogantní na to, aby si uvědomil, jak jej starší čaroděj převyšuje svou mocí a silou, se mladý muž povýšeně zasmál.
"Naposled, když jsem ji viděl, ji právě rozpárával na kusy velmi rozzlobený upír."
Nastala naštvaná pauza. "Ty jsi dopomohl tomu zvířeti k útěku?"
"Svým způsobem ano," protáhl Amil.
Dante se připlížil přímo za služebníky, kteří si dosud nevšimli jeho přítomnosti, a popadl je pod krkem. Jedním plynulým pohybem zlomil oběma vaz a položil je na podlahu.
Snad ani nepostřehli, že uhodila jejich poslední hodinka. Dante byl zas o krůček blíže ke svobodě.
Mistr prudce zasyčel. "Ty hlupáku! Ty pitomý, chamtivý hlupáku!"
"Ne, žádný blázen," odsekl Amil. "Alespoň ne takový blázen, abych se stal pouhou potravou, abys ty mohl získat všechnu slávu a pocty."
Na pár úderů srdce se mistr zarazil, jako kdyby neočekával, že si jeho žák může vůbec někdy uvědomit konečný osud, který pro něj přichystal.
"Ach, možná ne až takový blázen, když se to tak vezme," zašeptal chladně. "Pověz mi, Amile, co máš v úmyslu teď udělat?"
"Něco, co jsem měl udělat už dávno. Zabít tě a nabídnout Fénixe Temnému pánovi sám."
Nebylo žádným překvapením, že naduté vychloubání sklidilo od staršího muže pouhý výsměch. "Zabít mě? Ty?cc
"Jsi zesláblý z boje s čarodějnicemi," chvástal se Amil dál. Když to uslyšel Dante, na okamžik se ve stínech pozastavil.
Takže tento čaroděj byl odpovědný za masakr čarodějnic. U krvavého pekla! Čím dříve se mu podaří dostat se s Abby z této jeskyně, tím lépe.
Dante se ponořil zpátky do stínů a začal se opatrně plížit za čarodějem.
"Ty si teď stěží přičaruješ dostatek energie pro přivolávací kouzlo," pokračoval Amil ve svém výsměchu.
Jakoby úsměv zkřivil tenké rty, když mág uchopil medailon na svém krku.
"Nejsem tak slabý, jak si myslíš." Čaroděj namířil
ukazovák na mladšího muže a udeřil.
*
Abby si byla dobře vědoma, že mezi těmi dvěmi muži v hábitech vypukla jakási magická bitva. Bylo těžké ji přehlédnout, když ten mladší náhle odlétl k protější zdi, jen aby se vyškrábal na nohy a zaútočil na staršího muže.
Nicméně její pozornost se soustředila na něco jiného než na souboj čarodějů.
Vycítila Danta v okamžiku, kdy vešel do místnosti. Divoká, téměř srdce zastavující radost ji zcela ovládla, když jej konečně zahlédla, jak se plíží stíny.
Byl živý a volný a byl připraven ji odvést pryč z tohoto hrozného místa.
Pak její nadšení povadlo, když světlo zablikalo a ona si všimla temné karmínové skvrny na jeho košili. Nejasně si vzpomněla, jak mladší muž v hábitu prohlašoval, že upír rozcupoval Kaylu na kusy, ale nějak si to nespojila s Dantem. Ne, dokud jej nespatřila, jak vyklouzl ze stínů a hravě odstranil oba služebníky s rychlou a smrtící lehkostí.
Byl jako tichá, ladně letící smrt. Nelítostný zabiják, který sledoval bez slitování svou kořist. Přeběhl jí mráz po zádech, když pozorovala alabastrovou tvář, která se změnila v nelítostnou masku, a oči zářící ledovým stříbrným plamenem.
To byl ten upír, před kterým ji varoval.
Démon, který číhá pod maskou člověka.
Po zádech jí přeběhlo další zamrazení, ale nikoli snad z fyzického strachu. Možná to bylo směšně naivní, ale nevěřila, že by někdy ublížil jí. Nebo alespoň ne úmyslně.
Bylo to spíše tím, že když přemýšlela o Dantovi, tak jako o...?
Svém příteli?
Svém milenci?
Bože, nevěděla.
Ovšem teď není čas, aby zvažovala takové hloupé myšlenky, pokárala se a dala sama sobě v duchu pohlavek.
Proboha, pokud ji Dante neosvobodí a nedostane ji ven z jeskyně, stane se půlnoční svačinkou pro nějakého zlého ducha. Vyřešit to bylo každopádně mnohem důležitější než její milostný život.
Ozývalo se zuřivé pištění a zvuky potyčky dvou mužů bojujících ve středu komnaty. Abby cítila brnící elektřinu ve vzduchu, ale nedokázala odtrhnout oči od pomalu se přibližujícího upíra.
Od chvíle, kdy poprvé spatřila Danta v šeru komnaty, věděla, že je v bezpečí.
Možná to byla směšná jistota, ale co by měla vyděšená a k brzkému obětování odsouzená žena dělat?
Abby nemohla s roubíkem v ústech vydat ani hlásku. Sledovala, jak se Dante blíží. Jeho stříbrný pohled se vpil do jejího, jako by ji přesvědčoval, aby nepanikařila.
Jo, jasně.
Jedině provazy, kterými byla přivázaná k tyči, jí bránily v tom, aby nepadla čelem na zem a nezačala se třást hrůzou a žvatlat vyděšené nesmysly.
Abby Barlowová, zachránkyně světa!
Dante si dával pozor, aby se vyhnul bitvě zuřící uprostřed místnosti, a stále proplouval stíny. Srdce se jí málem zastavilo, když zmizel za ní. Ach bože! Nemohla ho vidět. Co když zmizel? Co kdyby se tam schovávalo více zlých přisluhovačů...?
Dotyk chladných, štíhlých prstů na jejím zápěstí okamžitě ukončil proud Abbyiných šílených myšlenek. Plakala by úlevou, kdyby si neuvědomila, že ještě zdaleka není v bezpečí.
Když se provazy sesunuly na podlahu, zabolely ji ruce, jak se jí po dlouhé době osvobozená krev začala konečně vlévat zpátky do žil. Cítila, jak Dante přitiskl rty na její ucho, zatímco se jí snažil odstranit roubík z úst.
"Nic neříkej," vydechl a vyčkal, dokud nepřikývla na srozuměnou. Až pak dovolil odpornému hadru odpadnout.
Abby se několikrát zhluboka nadechla, odlepila se od tyče a vrhla se přímo do Dantovy otevřené náruče. Přivinul ji k sobě, jako by vycítil, že by se bez jeho podpory zhroutila. V tomto oslabeném stavu jí vratké nohy vypovídaly službu a nechtěly ji donést k východu na druhém konci komnaty.
Kousla se do rtu a snažila se vnutit oslabenému tělu svou vůli. Byla přivázána k tyči dlouhé hodiny a celé její tělo reagovalo, jako by běžela maratón a pak ji hodili do vody. Přesto netoužila o nic méně než Dante dostat se z této vlhké cely ven.
Zvláště, když ji ten kretén s bledou tváří považoval za lahodný pamlsek pro Knížete Temnot.
Sotva dorazili k úzkému otvoru, ozval se za nimi děsivý výkřik.
"Ne!" ječel mladší muž. "Vzdávám se! Já -"
Bylo slyšet hrozný bublavý hluk a pak rozpoznala závan čehosi, co mohlo být spálené maso.
Abby naštěstí nevydala ani hlásku, dokonce i když si ji Dante prudce přehodil přes rameno a vyrazil dolů temnou chodbou.
Tentokrát ani nepostřehla nevolnost při tom houpavém pohybu. To byla jediná dobrá věc na absolutním, mysl znecitlivujícím strachu - odsunul všechno ostatní do pozadí.
Pohybujíce se tmou rychlostí, která se vzpírala zákonům fyziky, se Abby tiše modlila ke každému bohu či božstvu, které jí přišlo na mysl. Zdálo se to jako vhodný okamžik, aby si pojistila všechny autority.
A opravdu, když na to přišlo, kdo ví?
Čas ztratil veškerý význam, ale postupně si uvědomovala, že stoupají neustále nahoru. Potom, bez varování, ucítila na tvářích nezaměnitelný závan čerstvého povětří.
"Och! Děkuji vám, děkuji vám, děkuji vám!" vydechla k nebi.
Byli z ponuré jeskyně venku.
A nejlepší ze všeho bylo, že se za nimi neozývaly žádné znám- ky pronásledování.
Přesto Dante nezpomalil. Zdánlivě nijak neomezován její vahou - v jakékoliv jiné chvíli příjemné povzbuzení pro její ješitnost - se propletl bleskovou rychlostí přes zarostlý hřbitov a kolem opuštěného kostela. Zdálo se jí, že zahlédla několik zchátralých domků, ale prosmýkli se kolem nich rychlostí, která vše rozmazala jen na neurčité fleky, že si nemohla být jistá.
Až když se ocitli hodně daleko od jeskyně, Dante konečně zpomalil a opatrně ji postavil na nohy. Abby okamžitě zavrávorala a on ji musel podepřít svou paží v pase, aby mohla zůstat stát.
"Jsi zraněná?" vydechl a okamžitě jí uchopil za bradu, aby mohl její tvář podrobit prohlídce.
Zachvěla se pod nekompromisním stříbrně se lesknoucím pohledem a pak se přinutila uvolnit.
Tohle byl Dante.
Krásný, neuvěřitelně úžasný upír, který jí právě zachránil život.
"Nic, co by nevyléčilo dvacet let psychoterapie," odsekla ne zcela pevným hlasem. "Kdo byli ti šílenci? Démoni?"
Jeho tvář vzplanula doutnajícím vztekem. "Spíš to byli lidé. Smrtelní učedníci."
No, to rozhodně nebyl její první odhad.
"Učedníci?"
"Přisluhovači Knížete Temnot," vysvětlil. "Ty bys je nejspíš nazývala kouzelníky."
Ušklíbla se. Čaroděje si vždy představovala jako laskavé staré muže s dlouhými bílými vousy a jiskrou v oku. A do toho měli tihle maniaci rozhodně daleko "Což by vysvětlovalo ta kouzla, předpokládám."
"Kouzla silnější než by měl pouhý člověk být schopen ovládnout." Jeho obočí se stáhlo, jako kdyby ho to trápilo. Což začalo trápit i ji. A hodně. "Byl to ten starší čaroděj, kdo zaútočil na naše čarodějnice."
"Dobrý bože!" Otřásla se hrůzou při vzpomínce na to, co udělal čarodějnicím. Jak by mohl jakýkoliv člověk spáchat takové zvěrstvo? "A on mě chtěl předhodit tomu... stínu."
"Ano. Kdyby se jim podařilo zničit Fénixe, tak by Kníže Temnot mohl opět chodit svobodně světem."
"Čaroděj. Prostě perfektní." Zavrtěla hlavou. "Předpokládám, že bude mít prsty i v tom, že nás pronásledují démoni a zombie? A že je za námi pošle znovu?"
"Doufejme, že ne hned. bitva s čarodějnicemi a mladým Amilem ho musela vyčerpat a oslabit. Nemyslím si, že by se mi mohl hned postavit. Zatím ne."
Abby se mimoděk otřásla. "Ne, nechci ani pomyslet na to, že by spěchal."
Sotva několik úderů srdce trvalo, než ji náhle uchopil pevně za ramena. Jeho krásná tvář byla v tlumeném měsíčním světle temná. "Varoval jsem tě, Abby," zachraptěl. "Jsem upír. Dravec. Nic to nemůže změnit."
Instinktivně zvedla ruku a položila ji na jeho tvář. Jeho pokožka byla hladká a chladná. Stačil letmý dotek, aby vyslala jejímu tělu známé vzrušení.
"Já vím."
S jemností, z jaké jí až poskočilo srdce, jí odhrnul vlasy za uši.
"Vyděsil jsem tě?"
"Možná trochu," přiznala tiše.
Něco, snad bolest, zahořelo v jeho stříbrných očích.
"Nikdy bych ti neublížil. A nezáleží na tom, co se stane."
Přitisknutá k jeho pevnému tělu ani na moment nezaváhala. "To není to, čeho se bojím."
"Tak co je to?"
"Jen jsem si uvědomila, že jsi měl pravdu. Jsme velmi odlišní. Bože, nejsem si dokonce ani jistá, že jsme jeden a ten samý druh."
Jeho paže se sevřela pevněji kolem jejího pasu. "Odlišní, ale připoutaní k sobě, miláčku. Alespoň dokud Fénix nebude předán někomu jinému. Budeš mi stále důvěřovat, Abby?"
Vůbec nezaváhala. "Po celý svůj život."
Bylo zvláštní, že se po jejím pohotovém ujištění otřásl. Jako kdyby byl zaskočen její odhodlanou důvěrou.
"Já... ach bože, Abby, jen kdybys věděla," zamumlal, sklonil hlavu, aby něžně přitiskl rty na její ústa.
Abby jej objala kolem krku. Dobrý bože, ona ho potřebovala. Jeho doteky. Jeho sílu. Jeho ochranu.
Něžně uklidňoval hrůzu posledních několika hodin, jeho rty ji hladily po ústech, rukama sevřel její boky.
Zaklonila hlavu a zasténala, když obrátil svou pozornost k citlivé křivce jejího krku. Neomylně nalezl puls, který se se stoupajícím vzrušením zrychloval, a jemně ji okusoval. "Kdybych jen věděla, co?" zeptala se bez dechu. Dante sevřel pevněji ruce kolem jejích boků. Potom se neochotně odtáhl, aby na ni potemněle pohlédl.
"Jak je to dlouho, co jsem byl považován za opovržení hodné nemocné zvíře?"
Lítostí se jí sevřelo srdce. Konejšivě přejela prsty ty krásné smyslné rty. Věděla až příliš dobře, jaké to je být opovrhovaným a nechtěným ve vlastním domě. Být kopanci brutálně vykázaná do patřičných mezí v okamžiku, kdy se odvážila vzepřít svému otci.
Jak se Dantemu podařilo vydržet takové zajetí po celá staletí, bylo mimo její chápání.
"Je mi líto," řekla zastřeně. "Nikdo si nezaslouží být připoután a držen proti své vůli." Sevřela jeho překrásnou tvář svými dlaněmi. "Přísahám, že udělám, co budu moci, abych tě uvolnila."
Jeho oči vzplanuly, když lapil její rty v žádostivém polibku, který cítila až na své duši. Abby zasténala, prsty na nohách se jí kroutily rozkoší. Ach ano, tento upír už o líbání něco věděl. Žena by mohla strávit věčnost sevřená v jeho náručí.
Abby se nechala pohltit všeobjímajícím teplem. Hladila jej po saténových vlasech. Byla naživu navzdory všem snahám nepřátel. Vychutnávala si každou chvíli, která jí byla dána.
Rukama pomalu klouzal nahoru po křivce jejích zad a zároveň prohluboval své polibky. Rostoucí erekce ji začala tlačit na břichu.
Abby zapomněla na temné čaroděje, odporné zombie a ztracené čarodějnice. Zapomněla na všechno kromě spalujícího potěšení z Dantova dotyku.
Už měsíce o tomto muži snila. Teď, když se na vlastní kůži přesvědčila, jaký je to milenec, její touha po něm byla téměř nesnesitelná.
Slyšela, jak chraplavě zasténal, když jeho ruce začaly laskat hebkost jejích ňader. Avšak když se i ona naklonila proti jeho dotekům, najednou se neochotně odtáhl.
"Kriste, co to dělám?" napomenul se a zajel si rukama do vlasů. "Pojďme, než jim umožním, aby nás znovu dostali."
Vzal ji za ruku a vedl ji skrz hustý lesík, při tom si tiše nadával za ono kratičké rozptýlení.
Abby si také pro sebe mumlala pár nadávek. Samozřejmě, že byla pro, aby se dostali co nejdále od šíleného čaroděje a jeho armády zombií. A nejlépe, aby je dělilo několik oceánů.
Ale nemohla popřít, že pociťovala jistou míru frustrace.
Jednou by konečně chtěla být sama s Dantem, aniž by nad jejich hlavami visela hrozba hrozné smrti.
Jen několik krátkých hodin, kdy by si mohli vychutnat toho druhého v absolutním klidu.
Nemožnost tyto představy uskutečnit by stačila každé ženě, aby začala být trochu nevrlá.
Pohybovali se mlčky temnou nocí snad už celou věčnost. Každou chvíli jí Dante nabízel, že ji ponese, aby se mohli pohybovat rychleji. Ale protože nenáviděla pocit bezmoci, dala přednost pochodování v jeho stopách. Ačkoliv to znamenalo, že klopýtla o každou zbloudilou větev v cestě a narazila do každého křoví, které skrýval ten zpropadený les.
Pitomá příroda!
Nakonec začala uvažovat, jestli se Dante nerozhodl, že budou po zbytek noci chodit v kruhu.
"Víš, kam jdeme?" zeptala se podezřívavě.
"Pro pomoc," odsekl, aniž by zpomalil krok. "Až se příště střetnu s těmi zombiemi, mám v úmyslu mít v rukou něco, co vyděsí ty zkurvysyny natolik, že je to pošle zpátky do hrobu."
S něčím takovým nemohla nesouhlasit.
"Dobrý plán. A kde je to něco?"
"V Chicagu."
"Nech mě hádat... Viper," řekla suše.
Tím si vysloužila Dantův pátravý pohled přes rameno. "Jak to víš?"
"Vypadá jako ten typ, kterého přitahují věci, které by mohly vyděsit zombie."
"Ani nevíš, jak jsi blízko pravdě. Nezkoušej si to představovat..."
Bez varování se náhle zastavil. Naštěstí konečně zanechali stromy za sebou a nyní se ocitli na čemsi, co se zdálo být opuštěnou plání. "Počkat!"
Snažíce se smést věcičky, které se jí zachytily do vlasů a o kterých doufala, že to jsou to jen kousky větví a listů, Abby pohlédla na Danta se slabým zamračením.
"Neříkej mi, že jsi ztracený."
Otočil se a povytáhl své dokonalé obočí. "Já nejsem nikdy ztracený."
Abby obrátila oči v sloup. "Mluvíš jako opravdový muž."
Samolibě se usmívaje opět vykročil. "Svým způsobem."
"Jsi si jistý?" zeptala se. "Doufám, že mě nehodláš vláčet kolem, dokud náhodou nezakopneme o auto?"
"Narodila ses už takhle protivná nebo je to dovednost, kterou sis vypěstovala, jen abys mě mohla týrat?"
V duchu se zatetelila. Nemohla popřít, že ji bavilo Danta dráždit.
Což byla pouze jeho vina, samozřejmě.
Neměl být tak arogantní.
"Nefandi si. Vždycky jsem byla takhle protivná."
"Teď už tomu věřím," prohodil a přes rameno po ní vrhl blahosklonný úsměv. Ukázal na obrys opuštěných továrních budov jen kousek nalevo. "Tam."
Jakoby rozhořčeně si odfrkla, ale v duchu si oddechla úlevou, protože si uvědomila, že jsou jen kousek od Viperova vozu. Zaprodala by duši za odpočinek pro své bolavé nohy.
"Nemusíš se takhle samolibě usmívat. Je to nevhodné."
Dante se zasmál, jen co došel k autu a opřel své velké tělo o kapotu. Ozařován měsíčním svitem, s košilí napůl rozepnutou a vlasy, které splývaly kolem jeho dokonalé tváře, vypadal vysoký, temný... a k nakousnutí.
Skutečně chutná ozdoba kapoty.
Překřížil si ruce na prsou a vyslal k ní jeden z těch pomalých, zlomyslně škádlivých úsměvů.
"Myslím, že mi dlužíš omluvu za zpochybňování mých výjimečných schopností. To by se nemělo stávat ani na okamžik."
Abby se snažila, aby neroztála přímo u jeho nohou.
Měla také nějakou hrdost.
"Jaký druh omluvy?"
Úsměv se rozšířil. "Mám pár nápadů. Bohužel zahrnují měkkou posteli, vonné svíčky a spoustu šlehačky. Nic, co bych měl zrovna po ruce."
Abby vyschlo v ústech. "Upíři jedí šlehačku?"
"Nemyslel jsem, že ten, kdo bude ji bude jíst, budu já."
Och! Vzduch se zdál najednou příliš hustý, než aby se dal dýchat.
Nebylo pochyb o tom, že to mělo co dělat s představou, ve které by byl Dante natažený na posteli a ona by olizovala vrstvu šlehačky z jeho nahého těla.
"Nestydo!" řekla chraplavě.
Vrhl pohled směrem k dosud noční obloze. "Nestyda a mrtvola v jednom, jestli si nepospíšíme. Chicago se samo od sebe jen tak nepřiblíží."
Abby se pokusila shromáždit své rozptýlené myšlenky a spočítat, kolik noci už asi uplynulo. Hloupý pokus. Pro ni začínalo ráno, když jí dozvonil budík, obvykle tak pětkrát či šestkrát.
"Pokud se bojíš slunce, proč bych nemohla řídit já a ty se schovat v kufru?"
"To by nešlo."
"Proč ne?"
Bylo to naprosto rozumné řešení.
Samozřejmě, on byl muž i přes tu výhodu, že byl zároveň upír. A typickým mužským způsobem se na ní podíval, jakoby navrhovala, aby se nechal kastrovat.
"To budu raději riskovat slunce."
Stáhla rty. "Chceš snad naznačit, že žena nemůže řídit stejně dobře jako muž?"
"Chtěl jsem naznačit, že jediná možnost, jak mě dostaneš do toho kufru, je, když si tam zalezeš se mnou," řekl suše. "Kromě toho, pokud Viper najde sebemenší škrábanec na svém autě, bude to, že by ze mě mohla být hromada prachu, to poslední, co by mě trápilo."
"A proč si myslíš, že bych poškrábala -"
Její slova byla prudce zastavena jednoduše tím, že se Dante natáhl a přitiskl si ji k hrudi. A když už tam byla, tak spojila své rty s jeho v krátkém, spalujícím polibku.
"Prosím, miláčku, můžeme pokračovat v této hádce v autě?" zašeptal proti jejím ústům.
"Ano, budeme v ní pokračovat," varovala ho, že se nechystá nechat sebou tak snadno manipulovat.
Alespoň ne, dokud nebudou mít teplou postel a šlehačku. "Můžeš se na to spolehnout."
