12. kapitola
7. 10. 2011
DANTE VĚDĚL., ŽE v TĚCH LESÍCH zemře.
Ať už upír či ne, nebyl superhrdina. K sakru dokonce ani superhrdina by nemohl bojovat s dvanácti zombiemi a temným čarodějem, jehož cítil, jak se schovává za stromy.
Ale když už je nemůže porazit všechny, mohl jedině doufat, že jich zničí dost, aby se Abby mohla za pomocí svých sil probojovat do bezpečí.
Byla to sázka na riziko.
Ale zároveň to byla jediná věc, která jim zbývala.
Podařilo se mu ustát první vlnu útočníků a zoufale si klestil cestu přímo ke kraji lesa, když tu se náhle před ním objevil čaroděj. Zvedl ruce, a dříve než mohl Dante uskočit, jej ochromil zaklínadlem, které ho poslalo hluboko do černoty.
Když se probral, zjistil, že je připoután ke studené kamenné podlaze. Byl na živu a nebyl zde sám. Ležel mlčky dál bez pohnutí, zatímco jeho mysl pracovala na plné obrátky.
On sám nezemřel, ale co Abby?
Soustředil se a pátral po její přítomnosti. Nic. Dokonce zmizel i ten známý pocit blízkosti Fénixe. Kdyby měl tlukoucí srdce, teď by přestalo bít.
U všech čertů!
U všech podělanejch čertů!
Jen s námahou brzdil paniku, která se ho zmocňovala.
Nemohl si dovolit ztratit sebekontrolu. Ne, když si nebyl jistý, zda je Abby mrtvá. I kdyby zde byla ta nejnepatrnější naděje, že je stále naživu, musel udělat všechno pro to, aby ji zachránil.
Jedině kdyby věděl, že už žádná naděje nezbývá, tak by si mohl dovolit to potěšení ze zničení všeho a všech, kdo by mu stáli v cestě.
Chmurně se zaobíral touto myšlenkou, když mu po hrudi důvěrně přejela měkká ženská ruka.
Dante sevřel zuby.
Kdysi by možná bral takový dotyk jako pozvánku k erotickým orgiím.
K čertu, kdysi stačil jediný pohled, aby rozpálil jeho vášně. Upír byl zřídka vybíravý, když přišlo na sex.
Ted se však pouze snažil, aby se neotřásl znechucením.
Na těch pátrajících prstech bylo cosi lepkavého a ma- jetnického. A co bylo důležitější - nepatřily Abby.
"Je tak krásný," zavrněl hlas těsně vedle jeho ucha. Dante byl celý napjatý jako jeden sval.
Ozvalo se zachrčení z větší vzdálenosti, ale stále příliš blízko.
"Přestaň se tady kolem plazit a nakrucovat, Kaylo."
Takže minimálně dva, uvědomil si.
Dva by dokázal zabit. Tedy za předpokladu, že se mu nějak podaří dostat z těch řetězů, o čemž nepochyboval.
"Ty jsi ten, kdo by tu nejradši okouněl, Amile, nebo mám říct spíš onanoval?" protáhla žena uštěpačně, očividně narážejíc na mužovu sexuální orientaci. "Někteří z nás si prostě rádi hrají s pěknými hračkami."
"Za předpokladu, že sis toho nevšimla, tahle hračka ráda kouše."
"Ne, pokud ho držím v řetězech." Její prsty si pohrávaly s knoflíky na Dantových kalhotách. "A krom toho, nebezpečí je půlka zábavy."
"Ty jsi nemocná! Víš to, že ano?"
"Všichni jsme nemocní, ty kreténe, jinak bychom nesloužili Knížeti Temnot." Žena se krátce zasmála, zdálo se, že je pyšná na své zlé známosti. "Jen jsem schopná si upřímně přiznat své zvrhlosti. A zrovna tahle by dokázala i tu nejzvrhlejší ženu přimět křičet rozkoší."
Dante si velice živě představoval, jak tahle žena díky němu křičí. Rozkoš by s tím ovšem neměla nic společného.
"Pán řekl, ať ho necháme samotného."
"Co když by se to mistr nedozvěděl...?"
"Nebuď pitomá, Kaylo. Mistr ví všechno."
Ach! Dante si mlčky přivlastnil tuhle informaci. Mistr byla určitě ta síla, kterou cítil v dálce. A byl stejně tak nemilovaný jako obávaný. Informace, která mu může dobře posloužit.
"Škoda. Řekla bych, že ta děvka, kterou jsme chytili, si dobře užila všechno upíří potěšení."
Dantovi naskočila husí kůže. Museli mluvit o Abby. Byla naživu. Do těch nejhorších pekel! Musel potlačit povzdech až bolestivé úlevy.
Ještě nebylo pozdě. A na ničem jiném nezáleželo.
Tentokrát ji už nezklame.
Sotva postřehl, že ho ruka popadla za rozkrok. "Mít tohle mezi svýma nohama by určitě stálo za to. Mmm..."
"Do prdele, Kaylo, myslela jsi vůbec někdy na něco jiného?" zeptal se muž znechuceně.
"No, už to bude nějaká doba."
"Hodina?"
Žena si odfrkla ve zvrhlém pobavení. "Dobře, ne tak dlouho, abych shledala tvůj malý penis lákavým."
"Jako kdybych chtěl riskovat své zdraví s nějakou courou, která už byla s každým zvířetem a démonem na této straně Mississippi. Proč neuděláš konečně něco užitečného a nezajdeš se ujistit, že pán má všechno, co potřebuje pro obřad?"
Prsty zmáčkly silně Dantovo stehno, jak se mu zaryly do kůže. "Ale nechystáš se mu nic udělat, že ne? Nechci se vrátit a najít místo něj hromádku popela."
"Pán jej chce živého a nedotčeného." Mužův hlas zněl zvláštně ostře a také bylo zřejmé, že si svého pána málo váží. Muž, jenž se považoval za někoho, kdo by měl být spíše sám tyranem než služebníkem, usoudil Dante. "Nepochybně k tomu bude mít co říci Kníže Temnot, až se jednou vrátí."
"Možná se mi ho podaří přesvědčit, aby mi dovolil si pohrát s tímhle fešákem dříve, než ho uškvaří."
"A možná, že nám všem prokáže laskavost a promění tě v ropuchu."
"Eunuchu!"
"Couro!"
Dětinská hádka byla u konce, Dante cítil, jak jej ženiny prsty ještě naposledy dlouze sevřely a potom se zvedla a odpochodovala pryč. Toužil ze sebe seškrábat ta místa, kde stále cítil její dotek, ale naštěstí se dokázal ovládnout a tuto potřebu potlačit. Místo toho pomalu počítal do sta. Chtěl se ujistit, že je v místnosti skutečně s tím mužem sám, dříve než odhalí, že je vzhůru a vnímá, co se kolem něj děje.
Nakonec, spokojený s tím, že se žena hned nevrátila, Dante pootevřel oči jen na tolik, aby mohl rychlým pohledem přelétnout po místnosti.
Nebylo tu moc k vidění.
Přesně jak se domníval: nacházel se v holé místnosti, která vypadala jako vytesaná někde hluboko pod zemí. Jeho řetězy byly připevněny ke kamenné podlaze a osamělá pochodeň plála kousek od východu, za nímž ústila temná chodba.
Nebyly zde žádné židle ani žádná výzdoba, až na tyč, která by mohla sloužit k odemykání řetězů. Nezdálo se, že bude snadné přesvědčit strážce, aby jej pustil, aby mu mohl zlomit vaz.
Pohledem spočinul na hubeném, překvapivě mladém smrtelníkovi oděném v temném hábitu. Nemohl určit jeho magické schopnosti, ale věděl, že ten mladík musel obržet nějakou moc od svého temného pána. Divokou a nepoučenou, ale Dante ji rozhodně nehodlal podceňovat. Stejně jako nehodlal podceňovat velmi velký dřevěný kůl, který muž svíral v ruce.
Byl zoufalý touhou dostat se k Abby. Ale ne tak zoufalý, aby se sám nechal zabít dřív, než ji bude moci zachránit.
Dante předstíral hluboké zasténání a zcela otevřel oči. Na druhém konci místnosti sevřel muž pevněji kůl, zřejmě v očekávání, že mu to dodá na impozantnosti.
"Aha, takže mrtvý se probudil." Muž pozvedl kůl, jako by Dante mohl nějak přehlédnout smrtící zbraň.
"Radím ti, aby ses nehýbal. Ne, pokud si nelibuješ ve dřevě zabodnutém do svého srdce."
Dante se ušklíbl,zvedl se a opřel o zeď. Své špičáky stále dobře skrýval. Nedá tomu idiotovi příležitost, aby si uvědomil, že už je mrtvý.
"Nijak zvlášť."
Věznitel přimhouřil oči, nepochybně překvapen Dantovou vyrovnanou lhostejností.
"Prostě nedělej žádné prudké pohyby."
Dante pozvedl obočí. "Proč bych měl dělat nějaké prudké pohyby? Nemám kam jít." Chvíli se rozhlížel kolem po holých zdech. "Aspoň ne v tuhle chvíli."
V mužových bledých očích se zaleskl zmatek, než se mu podařilo nějak se ovládnout a pozvednout rty do tenkého úsměvu.
"Hezký pokus, ale byl jsem při tom, když jsi roztrhal na kusy šest mých služebníků ve snaze zachránit tu ženu."
Dante pokrčil rameny. V duchu si sám pro sebe zaklel. Jenom šest? Do prdele, myslel si, že jich zlikvidoval alespoň devět.
"Neměl jsem moc na výběr. Zařídily to tak čarodějnice."
"Stejně jako zařídily, že se pokusíš ji zachránit před naším pánem."
Dante předstíral, že nad takovým obviněním chvilku přemýšlí.
"Po pravdě si nemyslím, že by to tak bylo."
Muž nevědomky udělal krok blíž. Bohužel ne dost blízko, aby se na něj Dante dostal svými zuby.
"Co tím myslíš?"
Řetězy zarachotily, když Dante mávl rukou směrem k silné zdi. "Nevím, co je zde v těchto jeskyních, ale poprvé po třech stoletích necítím Fénixovy drápy, jak se do
mě zatínají. Jsem zřejmě tvým dlužníkem. A upír vždycky splácí své dluhy." Jeho úsměv se rozšířil. "Vždycky."
Na chvíli bylo ticho. Strážce udělal další malý krůček vpřed. Zřejmě se pokoušel použít tu ubohou věc, které říkal mozek.
"Takže chceš říct, že ses zbavil prokletí?"
"Kdo ví?" Dante se opřel hlavou o zeď. "Jen říkám, že necítím sebemenší nutkání, abych jen zvedl prst pro tu děvku, která mě držela v pasti."
Popošel k němu blíž o další kousek. "Nevěřím ti."
"Co se dá dělat." Dante pokrčil rameny. "Alespoň mi řekni - je mrtvá?"
Muž střelil významným pohledem směrem k potemnělému východu.
"Ještě ne."
Takže to znamenalo, že musí být blízko. Projela jím vlna očekávání, potom mu varovný hlas připomněl, že Abby se může také na hony vzdálit, zatímco se 0n bude snažit dostat z těch řetězů.
S velkým úsilím se pokoušel udržet konverzaci v klidném tónu. "Ještě ne? Proč byste otáleli...? Ach... Samozřejmě. Hodláš ji nabídnout Knížeti Temnot, je to tak?"
Smrtelníkovi zamrzl veškerý výsměch v hlase. "Až bude ten správný čas."
Dante nenápadně sledoval svého věznitele a vystavil své pobavení na odiv. "Dovol mi, abych ti trochu poradil, chlapče," protáhl tiše. "Nečekej příliš dlouho. Venku číhají všechny druhy nestvůr, aby tě mohly zabít, dříve než budeš mít možnost stát se tím, kdo dá Knížeti Temnot takový vzácný dar. Čím dříve mu nabídneš svou oběť, tím dřív získáš ty pohádkové pocty."
Vnitřní svár vnesl do mladíkovy tváře trochu barvy.
"Sláva bude patřit mému pánovi."
"Pánovi?" Dante si nevěřícně odfrkl. "Chceš mi říct,že ty sám jsi zajal Fénixe a teď jej předhodíš někomu jinému, aby sklidil všechny pocty on a ne ty? Sakra, copak nemáš mozek? Och, nebo možná jsou to koule, co ti chybí."
Barva v mužově tváři se změnila na fialovou, když zvedl kůl v dramatickém gestu.
"Dávej si pozor na ústa, upíre. Nepřeji si nic víc než ti tímhle probodnout srdce."
Dante se jenom zasmál. Měl pevné nervy. Mužova frustrovaná ctižádost byla ve vzduchu téměř hmatatelná.
"Bože, a já si myslel, že ze mě ty čarodějnice udělaly poslušného beránka." Nemilosrdně vtíral sůl čím dál hlouběji do otevřené rány. "Avšak alespoň jsem nikdy dobrovolně nedovolil, aby ze mne udělaly poseru."
Bledé oči se zableskly vztekem, ale za hněvem se skrýval chladný hlad, který nemohl zcela schovat.
"Dostanu svou odměnu."
"Pár drobečků, co ti předhodí tvůj velký mistr? Ubohé! Jak ponižující!"
"Drž hubu!"
Dante si skřížil ruce na prsou, v duchu proklínal chrastící řetězy. Nenáviděl řetězy. Způsobovaly, že se chtěl do něčeho zakousnout. Tvrdě. Místo toho se jízlivě usmál.
"Mohl bys mít všechno. Moc, slávu, místo po boku Knížete Temnot..." Jeho úsměv se rozšířil. "Ale možná se ti líbí být jenom ubohým lokajem. Všiml jsem si, že většina lidí je raději ovcemi než vlky."
Hlasitý nádech zasyčel skrze zaťaté zuby. "Vím, o co se pokoušíš, ale nebude to fungovat."
Ach, jistěže to zabralo. Ten muž téměř slintal touhou urvat pro sebe moc, která mu byla domněle odpírána.
"Podívej, mně je úplně jedno, kdo zabije toho proklatého Fénixe, jen bych si přál, aby to bylo co nejdřív a napořád." Dante se podíval dolů na své nehty. "Mám v úmyslu odejít z této jeskyně jako svobodný a volný upír."
Muž se nevesele zasmál. "Myslíš si, že tě Kníže Temnot nebude chtít ochutnat?"
"Proč by měl?"
Zase o krok blíže, ale stále mimo dosah.
"Ochraňoval jsi Kalich."
Dante se ani neobtěžoval, aby se podíval nahoru. To ovšem neznamenalo, že si nebyl ostře vědom přesné vzdálenosti, která je oddělovala.
"Byl jsem přinucen čarodějnicemi. Nešlo o to, že bych chtěl být připoután jako pes."
"Pochybuji, že to Kníže Temnot pochopí."
"Řekl bych, že moje šance na přežití noci jsou podstatně lepší než ty tvoje."
Ohromené ticho naplnilo komnatu. Bylo zřejmé, že ten blázen si ani neuvědomil cenu za návrat temné síly na svět. Typické. Většina čarodějů se zajímala pouze o odměny a ne o oběti, které budou muset podstoupit.
A vždycky byly nějaké oběti.
"O čem to blábolíš?" zachraptěl.
Dante líně zvedl hlavu a upřeně na něj pohlédl.
"Víš vůbec, že Kníže Temnot nemůže přežít v tomto světě bez potravy?" zeptal se. "Potřebuje krev. Hodně krve. Naštěstí se mě tohle netýká."
Mladík se zamračil a dotkl se čela. "Ta žena, která skrývá Fénixe, bude jeho obětí."
"Abby? Je to sotva svačinka, a to i pro mě."
"Já..." Muž pevně sevřel rty. "Je tu spoustu služebníků."
Dante se zasmál. "Kvůli tobě doufám, že je tam celé hejno sluhů. Jinak asi brzy nalezneš sám sebe ležícího na oltáři s nožem, který ti bude párat srdce." Smrtelník uchopil kůl tak pevně, až hrozilo, že jej přelomí na dvě půle, a popošel směrem k úzkému východu, dál od Danta, ale očividně zdrcený myšlenkou na oltáře a nože párající srdce.
"Asi si myslíš, že bych tě měl nechat jít, abys mi mohl pomoci svrhnout pána?"
"Já?" Dante si znechuceně odfrkl. "Proč, sakra, bych ti měl chtít pomáhat? Nezáleží mi na tom, kdo zabije tu děvku. Jsem volný v obou případech. Ať tak, nebo tak." Evidentně nervózní učedník se otočil zpět. Tik v levém oku prozradil jeho stěží ovládané emoce. "Nemyslím si, že jsi tak lhostejný, jak chceš, abych věřil. Myslím si, že k té ženě chováš nějaké city." Dante rozšířil oči v předstíraném údivu, i když uvnitř i pustil, že ten muž nebyl až takový idiot, jak si původně myslel. Něco, co bylo dobré mít na paměti, až přijde čas, aby ho zabil.
"Jsem upír, ty hlupáku. Nemám city k nikomu a ničemu. Ačkoli..." Úmyslně nechal svá slova, aby se tajemně vytratila.
"Co?"
"Musím uznat, že to byla sakra kost," protáhl a doufal, se mu tím podaří dát najevo opovržení pouhými smrtelníky. Ve chvíli, kdy by si tento hlupák uvědomil, že Dante ochoten projít všechny pekelné jámy, jen aby zachránil Abby, znamenalo by to ztratit všechny výhody. "To, co dokázala jazykem, nechávalo muže vybuchnout jako sopka.Musím přiznat, že by mi nevadilo ještě pár čísel, než bude předhozena Knížeti Temnot. Měl by sis ji taky vyzkoušet."
Pohrdání zkroutilo mladíkovy rysy. "Ne všichni z nás jsou zvířata."
"Ach, aha... nenávidíš ženy. Dáváš raději přednost mužům? Nebo spíš něčemu trochu exotickému?" Dante se pohrdavě usmál. "Mám přítele, který by ti to všechno mohl obstarat."
Věznitel si odplivl na podlahu. "Hnusáku!"
"Možná jsem hnusák, ale já nejsem ten, kdo se asi stane potravou pro Knížete Temnot." Dante se usadil více pohodlně. "Vyřiď mu, prosím, mé pozdravy."
Přitlačen blízko ke zlomovému bodu, muž vykročil vpřed, roucho mu vlálo kolem štíhlé postavy.
"Drž hubu nebo ti ji zavřu sám!"
"Cokoliv si budeš přát."
Když se Abby poprvé probudila, ulevilo se jí, když zjistila, že je jednoduše naživu. Zdálo se, že může existovat už jen pár věcí horších než být snědena běsnícími zombiemi. A v tuhle chvíli ji žádná nenapadala.
Pak otevřela oči.
Trvalo jen chvilku, aby si uvědomila, že byla přenesena z lesa do temné jeskyně. A že je pevně přivázána k tyči kousek od ohřívadla, ze kterého se valí odporný štiplavý kouř.
A že není sama.
Mohla by křičet, kdyby neměla v ústech roubík z hrubé
látky.
Přímo před ní stál muž. Nebo alespoň vypadal jako muž. Po zkušenostech uplynulých dnů se už naučila nebýt ukvapená, co se týkalo určování druhů. Na téhle bílé těstovité kůži a holé hlavě bylo něco velice nelidského.
A samozřejmě také to jeho oblečení.
Jaký druh muže by nosil těžkou róbu a medailon, který vypadal, jako kdyby jej ukradl z nějakého sportovního vozu?
Ale všechny tyto myšlenky zmizely poté, co ta bytost natáhla ruku a přejela jí prstem po tváři. Abby skousla roubík, když pocítila jeho lepkavý dotek, a zoufale přemýšlela, kde je asi Dante.
Musí být blízko, řekla si. Možná, že dokonce nyní plánuje její záchranu.
Ani na chvíli nebrala v úvahu možnost, že by mohl být zraněný. Nebo - chraň bůh! - mrtev.
Takové úvahy vedly pouze k palčivému, nepříčetnému šílenství.
Místo toho se zamračila na muže, který na ni zíral, jako by byla brouk přišpendlený pod mikroskopem. Výstižné přirovnání vzhledem k tomu, že byla tak pevně vázána k tyči, že mohla ztěží zamrkat.
"Taková síla," zapředl podivně hypnotizujícím hlasem. "Úplně v ní hučí. Zdá se skoro škoda ji zabíjet."
Zabíjet? Abby zasténala přes hadr, který jí ucpával ústa. Nemyslela si, že ji přivázali jako překvápko na narozeninové párty, ale že ji zabijí?
Prokletá Selena i čarodějnice! Očividně zde byla kvůli tomu, aby ji mohli naservírovat jako krocana na Díkůvzdání Princi temnot.
Pospěš si, Dante, modlila se tiše. Prosím, bože, ať si pospíší!
V jejím zorném poli se náhle objevila další tvář. Patřila ženě ne o mnoho starší než Abby. Měla bledý, zákeřný
obličej a kolem něj temný oblak vlasů. Mohla by být i atraktivní, pokud by se její hnědé oči nepřirozeně neleskly. "Nevypadá nijak nebezpečně," ušklíbla se žena. Muž po ní střelil pohrdavým pohledem. "Protože - ostatně jako většina - vidíš jen svýma očima, Kaylo. Slabost, na kterou jsem tě upozorňoval více než jednou."
"Na tom sotva záleží. Bude brzy mrtvá."
Abby se nelíbil ženin prostořeký tón. Znělo to, jako kdyby se bavila o vynášení odpadků a ne o spáchání chladokrevné vraždy. V návalu hněvu ji napadlo, jestli by mohla usmažit tu děvku a stejně ty zombie.
"Ano, brzy." Holohlavý cizinec se podíval směrem k hořícímu ohni. "Vyvolávání Temného pána začalo."
"Mám zavolat pro Amila a upíra?"
Dante. Abby na okamžik zavřela oči, protože ji zaplavil pocit úlevy. Je blízko. A každou chvíli projde dveřmi, aby se všemi zatočil a nakopal kdejakou nepřátelskou prdel.
Netuše hrozící nebezpečí se muž podivně usmál.
"Zatím ne. Čekám na vhodný okamžik, abych... odměnil svou věrnou ministrantku."
Něco v tom slizkém tónu upoutalo Abyinu pozornost, až jí to zvedlo chloupky na šíji.
Nicméně mladá žena se jen usmála.
"Už jste mě poctil tím, že jste si vyžádal mou přítomnost."
"Ujišťuji tě, že tvá přítomnost je přímo nezbytná."
Tmavé oči vzplanuly vzrušeným ohněm. "Budeme požehnáni nad všechny ostatní."
"Ano, jistě."
Na druhém konci komnaty se ozval nějaký hluk. Abby sklouzla pohledem k dvěma postavám ve stínu, které se objevily v rohu. Byly zahalené od hlavy až k patě v těžkých
róbách. Bezpochyby dobrá věc. Abby ani nedoufala, že by to mohli být lidé.
Na ženu to zřejmě neudělalo o nic lepší dojem než na Abby. Zkroutila rty a mávla rukou k tichým svědkům.
"Neměl byste poslat pryč ty... otravy? Jistě nechcete, aby byli u toho, až se Jeho lordstvo vrátí?"
"Jejich přítomnost je také nezbytná."
"Proč?"
"Brzy uvidíš."
Zena vydala krutý zlostný zvuk. "Nesnáším to čekání."
"Trpělivost má své vlastní výhody." Muž si stále prohlížel Abby, ale najednou se otřásl a ztuhl. Pak otočil hlavou směrem k východu, kde stáli služebníci.
Zena se zamračila. "Co se děje, pane?"
"Cítím... že se něco pokazilo. Dojdi pro Amila."
"Teď? Co když Pr-"
Studený chlad náhle naplnil ovzduší. "Řekl jsem, dojdi pro Amila."
Obě dvě, Abby a zvláštní žena, byly jako opařené jeho ledovým hlasem. Byl to hlas muže, který by zabil, aniž by o tom přemýšlel nebo zaváhal.
"Samozřejmě," zakoktala, hluboce se uklonila a spěchala z místnosti.
Vypadalo to, že na Abby se pro tuto chvíli zapomnělo. Muž se zadíval do plápolajících plamenů.
"Nic mě nemůže zastavit. Ne teď."
