11. kapitola
7. 10. 2011
ABBY SE CÍTILA... jak?
Uspokojená, to jistě. Úžasně uspokojená. - Ale bylo v tom něco víc, usoudila, jak ležela v Dantově náručí a čekala, až bude venku úplná tma.
Cítila se ochraňovaná. Ano, to bylo to slovo. Jako kdyby to, co se mezi nimi stalo, znamenalo víc než jen příjemně strávený čas, tělesnou rozkoš a zapomenutí na hrůzy posledních hodin.
Možná že to bylo tím, že ji tak krásně hýčkal, nebo proto, že měl za sebou už staletí praxe, nebo prostě protože to byl Dante. Ať už to bylo čímkoliv, věděla s absolutní jistotou, že by dokázala strávit celou věčnost s hlavou položenou na jeho rameni a jeho rukama něžně jí přejíždějícíma po zádech.
Její snové fantazie byly ošklivě přerušeny ostrým bodnutím do krku. Zvedla ruku a plácla po tom otravném moskytovi. Proklatě.
Fajn, tak tohle byl pěkně pitomý způsob, jak se nechat vytrhnout z růžového snění.
Ale možná, že to nebyla až tak špatná věc, připustila si sarkasticky.
Jak málo chybělo, aby začala snít o malých domečcích, nedělních pozdních snídaních a dětských školkách? Ale nic z toho se nemohlo s upírem splnit.
Očividně by tak přidala další zombii k ostatním.
Následovalo další bolestivé kousnutí do nohy.
"Au!" Plácla se do lýtka.
"Doufám, že nezačínáš s nějakým svérázným sebetrýzněním," poznamenal Dante. "Tedy, řekl bych, že je to docela sexy, ale nikdy z toho nekouká nic dobrého."
Posadila se a začala si škrábat jeden z mnoha štípanců. "Budu snědena zaživa."
Dantovi rty zvlnil líný úsměv. Ač byl již zcela oblečený, přesto zvládal vypadat hříšně svůdně.
"Nevinen... pro tentokrát." Stříbrné oči se zaleskly ve stínech. "Ale ne že bych si aspoň jednou s chutí nekousl... nebo dvakrát."
Abby by se možná otřásla, kdyby nebyla zaměstnaná zachraňováním posledních zbytků své krve.
"Moskyti," odsekla a přejela pohledem po jeho dokonalé tváři. Potom zhodnotila jeho upravené vlasy, které vypadaly, jako by je právě ostříhal nejlepší kadeřník na světě, a skončila na šatech, které na sobě neměly ani jedinou proklatou špínku. Docela to stačilo, aby i ta nejvíce uspokojená a opatrovávaná žena začala být trochu nevrlá a podrážděná. "Předpokládám, že ty se nemusíš starat o tyhle odporné, otravné krvecucaly?"
Usmál se výčitce v jejím hlase. "Moskyti mě nikdy neobtěžovali, což ovšem nemohu říct o jiných krvesajích."
Naklonila hlavu na stranu a její podrážděnost byla rychle zapomenuta.
"Jaké to je?"
"Co jaké je?"
"Být upírem."
Havraní obočí se pozvedlo nad takovou přímou otázkou. "Myslím, že bys měla být konkrétnější, miláčku. Je to poměrně široká otázka."
Abby pokrčila rameny. "Je to o hodně jiné, než když jsi býval člověkem?"
Nastalo krátké ticho, jako kdyby zvažoval, kolik pravdy unese. Potom si zkřížil ruce na hrudi a pohlédl do jejích tázavých očí.
"Nemám tušení," přiznal nakonec.
Abby zamrkala, protože takovou odpověď skutečně nečekala. "Ty ses narodil jako upír?"
"Ne, ale není to jako ve filmech. Nedoplazil jsem se do žádné jeskyně a nepokračoval, jako bych vůbec nezemřel."
"Tak co se tedy stalo?"
Jeho výraz ztvrdl, když si vybavoval své nejstarší vzpomínky. "Probudil jsem se v londýnských docích a nemohl jsem si vzpomenout na své jméno nebo na cokoliv ze své minulosti. Bylo to, jako kdybych se znovu narodil, bez sebemenšího ponětí, kým jsem byl."
Abby se zamračila nad těmi stručnými slovy. Do háje. Musel být vyděšený. Bylo pro ni strašně špatné přijmout, že má... tu věc žijící si uvnitř ní. Ale alespoň se neprobudila alergická na slunce, závislá na krvi a s úplně vymytým mozkem. A co bylo ještě důležitější, ona měla po boku Danta, který jí pomáhal překonávat všechny strachy.
To byl samozřejmě jediný důvod, proč už neseděla ve vypolstrované místnosti v blázinci.
"Dobrý bože," vydechla.
"Moje první myšlenka byla, že jsem musel být na tahu a že se mé vzpomínky pravděpodobně vrátí," řekl s úšklebkem. "Pravděpodobně bych zůstal sedět v docích, dokud by nevyšlo slunce a neproměnilo mě na popel. Naštěstí se objevil Viper a přijal mě do svého klanu."
Abby se vybavil směšný obrázek kiltů a dud. Což jí úplně nepasovalo ke krásným, smrtícím upírům.
"Klanu?"
"Něco na způsob rodiny, bez viny a opileckých dovolených s rvačkami," odsekl.
Abby se lehce zakuckala. "To zní jako představa o dokonalé rodině."
"Ano, není to tak špatné, když se ti podaří do nějakého dostat."
Jeho tón byl lehký a bezstarostný, ale Abby nebyla tak naivní, aby si myslela, že to bylo tak snadné.
Nevědomky se natáhla a sevřela jeho ruku. "Přesto jsi musel být zvědavý na svou minulost."
Klesl pohledem k jejím prstům a sevřel je svými. "Po pravdě ani moc ne. Podle pronikavého pachu a rozedraného oblečení jsem byl, předpokládám, jedním z nekonečných zástupů těch nešťastníků, kteří soužili město."
"Ale co když jsi měl rodinu?"
Na ten nejmenší zlomek vteřiny jeho prsty zmáčkly její téměř bolestivě; potom se opět opřel o skalní stěnu s ledovým klidem.
"A co kdybych měl?" zeptal se. "Nepamatoval bych si je. Byli by pro mne cizinci. Nebo ještě hůř." "Hůř?"
Záměrně se na ni podíval vyzývavě. "Večeře." Žaludek se jí sevřel hrůzou. Proklatě. Varoval ji, aby nezapomínala na to, kým nebo čím ve skutečnosti je. Naneštěstí to dělal až příliš snadným.
"Och."
"Bylo to jednodušší pro všechny nechat toho muže, kterým jsem byl, jednoduše zemřít."
Nemohla se hádat. Sama nikdy nevěřila na ty řeči ze seriálů o rodinách jako byl Leave it to Beaver. Někdy bylo rozhodně lepší pro všechny, když tatínek odešel a ani se neohlédl.
Přitáhla si nohy k hrudi a položila si hlavu na kolena.
"Muselo to být tak zvláštní. Prostě se jen probudit a být někým, koho vůbec neznáš."
Téměř nevědomě si přitáhl její prsty k ústům. "Na začátku ano, ale Viper mne naučil vážit si svého nového života. On byl tím, kdo mi dal jméno Dante."
Bylo těžké si představit Vipera v téměř otcovské roli. Byl tak nepřístupný a chladný. Přesto bylo zřejmé, že starší upír měl na Danteho velký vliv. A za všechno tohle by mu měla být vděčná.
"Proč zrovna Dante?"
Usmál se ironicky. "Řekl, že se potřebuji naučit být více básníkem a méně válečníkem."
"Ach, Dante, samozřejmě."
"Vysvětloval mi, že být predátorem znamená více než jen svaly a zuby. Predátor musí používat svou inteligenci, aby obelstil své oběti a naučil se poznávat jejich slabá místa. Zabíjet je mnohem snažší, když dokážeš předvídat, jak se tvůj protivník zachová."
Abby se ušklíbla. "Bože, myslela jsem si, že můj výhled byl bezútěšný."
Pokrčil rameny. "V některých věcech se nemýlil."
"Co tím myslíš?"
"Kdybych rychleji vycítil past, pak bych se nikdy nedostal těm čarodějnicím do spárů."
V tom okamžiku byla Abby na kolenou a uchopila jeho tvář do dlaní. Myšlenka, že by tu mohl být jiný upír na Dantově místě, jí stáhla žaludek ledovou hrůzou.
"A nebyl bys Dante," řekla vážným hlasem.
Zvláštní úsměv se dotkl jeho rtů. "A to by byla špatná věc?"
"Velice špatná věc," zašeptala.
Bez varování se naklonil a obdařil ji divokým, žádostivým polibkem na rty, pak se neochotně odtáhl a pátravě na ni pohlédl.
"Ač bych velmi rád zůstal a hrál si dál, myslím, že bude lepší, když vyrazíme."
Abby ztuhla. Vyrazit? Vyjít do tmy a střetnout se se všemi těmi hrůzostrašnými plíživými tvory, kteří mohou číhat všude kolem?
To neznělo zrovna lákavě. Ne když si dokázala představit spoustu lepších věcí, které by dělala raději ve tmě.
Věci, které zahrnovaly jednoho sexy upíra a možná nějaký vonný olej...
"Musíme jít?" zeptala se. "Tady jsme alespoň v bezpečí."
Zavrtěl hlavou. "Ne, tady jsme skoro jako v pasti. Obvzlášť po východu slunce."
Abby nakrčila nespokojeně nos, ale uznala, že na tom asi něco bude. "Kam tedy půjdeme?"
Postavil se na nohy a podal jí ruku, aby jí pomohl vstát. "Nejprve najdeme auto a potom přímo zpátky do Chicaga."
Ve stoje se Abby pokusila bezvýsledně setřást všechen ten prach a špínu ze svých kalhot. Nesmysl, samozřejmě. Prach pomáhal zakrýt všechny pomačkané záhyby.
"Proč právě Chicago?"
Zastrčil jí uvolněný pramen vlasů za ucho. "Protože Viper mi pomůže tě ochránit, zatímco se budu snažit nalézt nějaké znamení, kudy sledovat čarodějnice."
Prudce zvedla hlavu, její rty se zúžily do tenké linie, která by měla varovat i toho nejtupějšího upíra, že s tím, co řekl, není spokojená.
"Doufám, že si nemyslíš, že po nich budeš pátrat sám?"
Moudrý natolik, aby vycítil problémy, předtím než mu dopadnou na hlavu, Dante na ni pohlédl varovným pohledem.
"Já jsem jediný, kdo zná jejich pach."
"Ne jenom ty," procedila skrz zuby. "Venku je něco, co po nich jde. Něco, co už je jednou našlo a vykuchalo je jako sushi. Trik, který ti to jistě rádo předvede zblízka a osobně."
"Názorné, ale pravdivé," uznal. "Což je ten důvod, proč tě potřebuji dostat k Viperovi."
Dala si ruce v bok. "A taky ten důvod, proč nebudeš po čarodějnicích pátrat sám."
"Můžeme se hádat při chůzi," navrhl, vzal ji za ruku a vykročil ven z jeskyně. "Alespoň si nebudeš stěžovat, že tě vodím v kruzích."
Abby si na chvíli vychutnávala lehký větřík, který zvlnil vzduch. Přinesl s sebou vůni, o které mohla jedině předpokládat, že má co do činění s přírodou. Vždy měla zásadu nechodit nikam, kde by nebyly chodníky a útulné kavárny, bylo celkem zvláštní být najednou obklopená stromy a hvězdami.
Ale ovšem ne natolik zvláštní, aby zapomněla, že je uprostřed opravování Dantových mylných předpokladů, že si může hrát na osamělého strážce, když u toho byla ona.
"Není proč se hádat," pronesla svým nejpůsobivějším hlasem imitujícím profesorku ze střední školy. "Nepůjdeš sám, a to je celé."
Zazářil svým nejlepším úsměvem. "Uznávám, že jsi tvrdohlavost povýšila téměř na umění, ale já jsem už čtyři sta let zdokonaloval tu svou. Nemáš šanci."
Usmála se ještě zářivěji. "Čtyři sta let je jako nic. Já jsem žena."
"To teda jsi." Jeho pohled pomalu sjel po celé její postavě. "Překrásná, úžasná žena, která přede jako koťátko, když se pohladí-"
"Dante!"
Pousmál se, když se začervenala. "Cože? Já mám rád koťátka."
Pokusila se zamračit. "Ty se mě jenom snažíš rozptýlit."
"A daří se mi to?"
"Já -" Abby se náhle zastavila, když ji studený chlad zamrazil na kůži.
V tu chvíli stál Dante vedle ní, tělo přikrčené a připravené k úderu. Jediné, co potřeboval k útoku, byla oběť.
"Co se děje?"
"Je tady něco blízko nás," procedila.
Zaklonil hlavu a zavřel oči. Na dlouhou chvíli zůstal potichu a potom pomalu zavrtěl hlavou.
"Nic necítím."
Jakoukoliv jinou noc by Abby pokrčila rameny a připustila by, že si to musela vymyslet. Krátké zamrazení na kůži bylo stěží něco, kvůli čemu by se měl člověk znepokojovat.
Nicméně tohle nebyla žádná jiná noc, a i když možná nebyla zrovna kandidátkou na členství v Mense, nebyla úplně pitomá. Nehodlala ignorovat instinkty, které jí ježily vlasy vzadu na krku.
"Myslím, že je to stejná věc, jaká nás napadla u Vipera."
Hluboce hrdelně zavrčel. Zvuk, který jejímu mrazení rozhodně nijak neubral na síle.
"Zombie," zasyčel. "Kde?"
"Před námi," odpověděla okamžitě a potom již méně jistě mávla rukou. "A myslím, že i za námi."
Dante se rychle rozhlédl kolem, popadl ji za ruku a táhl ji za sebou hlouběji do lesa.
"Tudy."
Abby neměla ani pomyšlení na hádku. Žaludek jí svíral ledový děs a srdce jí tlouklo kdesi v krku. V tuhle chvíli by klidně běžela celou cestu zpátky do Chicaga, kdyby to bylo nutné.
Ovšem pocit chladu narůstal, navzdory jejich rychlému běhu, občas byl výraznější a pak zase zvláštně opadal. Ani nepotřebovala nové instinkty, aby jí řekly, že jsou pronásledováni. Oživlí mrtví se už nesnažili skrývat svou přítomnost a při klopýtání za nimi nadělali ještě více rámusu než ona.
Abby lapala po dechu a chmurně ignorovala bodání v boku. Při tom rychle přemýšlela, jak je možné, že se ta mrtvá těla dokáží pohybovat s takovou rychlostí. Pro boží dobrotu, vždyť byli mrtví, n0 ne?! Většinu z nich musela nepochybně zabít nadměrná konzumace masa, cigaret a piva.
Měli by se pomalu a trhaně plazit jako správné zombie, ne běhat rychlostí blesku po lese, jako kdyby nějaký zatracený tým jamajských sprinterů vyrazil 11a trénink. Abby se snažila udržet Dantovo šílené tempo, proto nebyla připravená, když se náhle zastavil. Narazila do jeho zad, ale naštěstí ji rychle zachytil rukou kolem pasu, jinak by spadla na zem.
"Proklatě," zasípěla a zhluboka se nadechovala. "Proč zastavuješ?"
Stříbrné oči zazářily v temnotě a jeho rysy nemilosrdně ztvrdly.
"Nelíbí se mi to."
Abby se otřásla a pohlédla přes rameno, odkud se blížil nezaměnitelný hluk jejich pronásledovatelů.
"Nijak zvlášť bych se o to nestarala, ale ať už je před námi cokoliv, tak je to určitě lepší než ty věci, které se nás snaží chytit."
"To je otázka," zachrčel.
"Cože?"
"Mohli by nás obklíčit a odříznout od jakéhokoliv úniku. Tak proč to neudělají?"
Abby se zamračila, stěží schopná zůstat v klidu na místě, když všechny její instinkty křičely, aby chtě nechtě pokračovala ve svém úprku do bezpečí.
"Protože mají zasrané mrtvé mozky a tak je to nenapadne!"
Dante se nezdál nijak zvlášť ohromen její logikou. "Možná, že jsou mrtví, ale jsou někým ovládáni."
"A tvůj názor?"
Nastalo ticho, oči se mu zúžily do nebezpečných štěrbin. "Ženou nás do pasti."
"Do pasti?" Abby chvíli trvalo, než si to dokázala představit. "Myslíš jako ovce?"
"Přesně jako ovce."
"Ale... proč?"
Jeho překrásná tvář kupodivu ztvrdla ještě více. "Nemyslím si, že bychom to chtěli zjistit."
Abbyino srdce kleslo z jejího krku až úplně dolů do břicha. Jestliže se bojí i Dante, tak to musí být špatné. Opravdu, opravdu špatné.
"Och, bože, co budeme dělat?"
"Řekl bych, že můžeme buď zůstat a bojovat, nebo se tomu pokusit uniknout."
Abby vůbec nepotřebovala čas na rozmyšlenou.
"Jsem pro tu běhací možnost."
"Tak pak běžíme." Dante sevřel ruce kolem jejího pasu, nadzvihl ji a krátce ji políbil na rty. Potom si ji přehodil přes rameno jako pytel brambor. "Drž se pevně, miláčku."
Abby překvapeně vyjekla, když vyrazil neuvěřitelnou rychlostí, která proměnila okolní stromy jen v rozmazané šmouhy. Bylo to určitě rychlejší, než kdyby ji nechal klopýtat za sebou, aby je oba zpomalovala na lidské tempo, ale také zjistila, že se jí z toho kymácení dělá špatně.
Zavřela oči a bojovala s nevolností. Snažila se soustředit na něco jiného než valícící se půdu pod ní.
Nájemné má zaplatit v pátek. Nemá práci. Minimálně ne takovou, která by byla placená. Kromě toho tu samozřejmě je něco jako povinnost zachránit svět před nějakým hrůzostrašným knížetem. Její současný milenec je upír, který je také nezaměstnaný. A za méně než měsíc bude mít narozeniny.
Takovéhle myšlenky by ji snadno dokázaly rozptýlit. Naneštěstí se její žaludek i nadále rozhodl protestovat.
Otevřela oči v naději, že by to mohlo pomoci.
Velká chyba.
Výkřik se jí vydral z hrdla, když spařila ta hnijící těla. Začínala se přibližovat. Velikým skokem Dante překonal spadlý strom a s pohybem, který secvakl její zuby dohromady, ji postavil zpátky na nohy a ukázal za ně.
"Slepá ulička," oznámil chmurným hlasem, jeho ruce se sevřely k úderu.
Abby se snažila polykat. Za stromy bylo vidět tucet - možná i více - zombií. Mohla jedině děkovat bohu, že byla příliš tma, aby viděla něco víc než jen neurčité obrysy. Být napadený zombiemi bylo strašné už samo o sobě, aniž by člověk věděl, jak kdysi zemřely.
"Vypadá to, že si budeme muset vybrat tu možnost zůstat a bojovat," zaskřehotala.
"Abby," Dante se otočil a pohlédl na ni s mučivou lítostí.
Mohla úplně cítit jeho zlost a spalující sebekritiku, které v něm zuřily. Za všechno obviňoval sám sebe, to věděla. Ve svých představách zklamal.
Zvedla ruku a něžně ho pohladila po tváři.
"Dante," zašeptala.
Za Abby se ozval zvuk lámajících se větví. Instinktivně se otočila. A jen co vykřikla, silný klacek zasvištěl vzduchem a dopadl jí přímo na hlavu.
A pak nastala tma.
