10. kapitola
7. 10. 2011
SLYŠELA, JAK LEHCE ZASTÉNAL. Posunul jejími boky a přitiskl ji tak ke svému tvrdému mužství. "Abby?"
Naklonila se dopředu, tělo měla v jednom ohni. Kruciš, v tuhle chvíli se v jeskyni cítila úplně jako doma. Jistě byla její touha stejně primitivní jako kdysi neandrtálská.
Chtěla. Brala si.
"Copak?" zamumlala a zaklonila hlavu. Dantovy rty si prokousávaly svou cestičku po jejím krku.
"Víš, že teď nemyslíš jasně?"
Je mi to fuk."
Jeho jazyk zatím putoval po její klíční kosti.
"Jen nechci, abys - až přijdeš k sobě - zjistila, žes to nechtěla, a pak nehledala vinu u mne," vydechl.
Místo odpovědi se napřímila, takže si mohla přetáhnout košili přes hlavu. Odhodila ji stranou a rychle ji následovala i bavlněná podprsenka.
"Už jsem si připustila, že jsem úplné zešílela. Co je proti tomu další malé bláznovství?"
Dantovo souhlasné zavrčení se rozlehlo potemnělou jeskyní, jeho oči vzplanuly stříbrným ohněm a ruce se něžně přesunuly a přikryly její ňadra.
"Dobré bláznovství, doufám," zašeptal, ne zcela přítomně, protože v tu chvíli už jeho prsty přejížděly po jejích bradavkách.
Zachvěla se vzrušením. "Ano."
Sklonil hlavu a rty se přiblížil k vrcholku vzrušené bradavky.
"A lepší bláznovství?"
Zavřela oči, když ostrá, trýznivá rozkoš projela celým jejím tělem.
"Ach... Bože, ano!"
"U všech čertů." Dante stále mučil její bradavku svým jazykem a zkušeně zaútočil na zapínání jejích džínů. S Abbyinou plnou spoluprací ji rychle svlékl a usadil zpátky na svůj klín. Přitáhl si ji blíž a políbil ji se sžíravým hladem. "O tomhle jsem snil tak dlouho, miláčku. Potřebuji vědět, jestli to není jen další představa."
"Já nejsem představa," ujistila ho.
Šťastně se zasmál. Rukama bloudil po jejích zádech a přes boky. "To je záležitost k ověření."
"Dante," zašeptala.
"Jsi tak teplá. Mohl bych se v tvém teple ztratit."
"Myslím, že ti bude tepleji, kdyby ses zbavil nějakého oblečení," směle navrhla.
"Mnohem tepleji." Jeho pohyby byly trhané, když jí pomáhal odstranit poslední bariéry mezi nimi.
Zalapala po dechu, když zahlédla jeho plné vzrušení, a nedočkavost ji až bolestně drápla hluboko v nitru.
Chtěla si užít to pomalé, nádherné svádění, ale myšlenka na to, že ho má hluboko v sobě, ji donutila změnit plán - prostě se k němu přitiskne se vší pohanskou vášní.
Dante očividně nepochopil její zaváhání a natáhl se, aby ji něžně pohladil po tváři. "Jsi si tím jistá, Abby?"
"Ano," podařilo se jí ze sebe vypravit, zatímco bojovala o kontrolu nad žhavým návalem touhy. "V tuto chvíli je to jediná věc, kterou jsem si jistá."
Dante se na ni dlouze zkoumavě zahleděl, potom pomalu sevřel její hlavu svými dlaněmi a políbil ji až s bolestivou sladkostí. Abby úplně roztála. Nemusela přehánět. Právě teď se zdálo, že není nic správnějšího než být v upírově náručí.
Abby ucítila zvláštní důvěru a sebejistotu, která jí obvykle chyběla, a přejela rukama lehce po mužné svalnaté hrudi. Pokožku měl hladkou jako hedvábí a vábila ji k mnohem intimnějším dotekům.
Bez přemýšlení sklonila hlavu a cestovala svými rty po jeho rameni. Užívala si erotickou energii, která jí proudila v krvi.
"Můj šampióne," zašeptala, zatímco pokračovala ve svém důkladném laskání. "Líbí se ti tohle?"
"Ano," zavrčel a rukama sevřel její boky. Také on vynakládal veškeré úsilí, aby získal kontrolu nad rostoucí touhou.
"A tohle?" zašeptala a pohybovala se stále níž.
"Bože, ano!"
"A tohle?"
"Abby," vydechl, když dosáhla stažených svalů jeho podbřišku.
"Ano, Dante?"
"Pokračuj v tom a bude to fantazie," zasténal. Chraplavě se zasmála, když úmyslně třela svým tělem zpátky po délce jeho hrudi.
Každý jeho nerv byl v pozoru, citlivý až skoro k bolestivosti.
Jenom se tě pokouším přesvědčit, že nejsem sen."BeZ varování ji nadzvedl a posunul si ji výše na stehna.Úplně jí vyrazilo dech, když se hrot jeho erekce zanořil do vlhkosti mezi jejíma nohama.
Posunula se na zkoušku, jednotvárné pulzování v jejím podbřišku nabralo na síle, když pronikl hlouběji do jejího těla.Nicméně do ní nevstoupil celý, naopak ji uchopil za boky, aby ji nadlehčil. Pohlédl na ni zastřeným zrakem.Všechno, co jsi udělala, mě ujišťuje pouze v tom, že tohle je fantazie," zamumlal. Potřebuješ nějaké další důkazy?" škádlila ho. Ach ne, ted1 je řada na mé polibky," řekl a přitáhl si ji ke svým čekajícím rtům. "A chci tě líbat všude." Pomalým, smyslným pohybem polapil její ústa spalujícím polibkem. Potom přejel rty po její tváři a pokračoval po křivce krku. Abbyiny prsty se zaryly do jeho ramen, když ji neúnavně pozvedl a zachytil její tvrdnoucí bradavku mezi své zuby. Toužebně vykřikla, když ji vcucl a sál. Trhla dozadu hlavou a cele se oddávala naléhavému příslibu rozkoše. Obrátil svou pozornost k druhému ňadru, čímž vystupňoval její touhu do horečnaté posedlosti. Chtěla ho mít v sobě.
Chtěla, aby ji mocný tlak jeho erekce přivedl k tomu úžasnému okraji a pak ještě za něj.Ale i když se snažila je spojit dohromady, on ji nesmlouvavě zvedal stále výš. Najednou zjistila, že stojí na svých nejistých nohou a jeho ústa ochutnávají stažené svaly jejího břicha tu jazykem, tu drobným kousnutím. Zasténala na protest, ale když se dostával ještě níž a jeho pátrající ústa našla její vlhkou skulinku, přestala téměř dýchat.
Na okamžik se snažila zůstat vzpřímená, když jeho jazyk laskal nejcitlivější část jejího těla.
Podívala se pod sebe. Bylo v tom něco naprosto deka- dentního - tyčit se nad ním, zatímco ji zkušeně přiváděl k bodu, ze kterého není návratu.
Ale potom opojení převládlo a ona oči zavřela a prostě mu dovolila, aby ji uspokojoval.
S dráždivou péčí pátral jazykem, aby našel centrum její slasti. Stále pevně držel její boky a podpíral ji. Abby stiskla zuby, když ji něžně lízal a hladil a její rozkoš vzrůstala. Byla jak omámená žhavým potěšením, které jí působil, že bylo skoro příliš pozdě, když se odtáhla z jeho magického doteku.
"Ne, Dante," vydechla.
Dante uhodl, že si ho přeje mít v sobě, proto ji stáhl zpátky na kolena a umístil ji tak, aby mohl lehce pronikat do jejího lůna.
Abby vydechla úlevou, když se k němu přitiskla ještě hlouběji, vědoma si toho, že nikdy se necítila tak dobře, jako když ho má v sobě.
Na chvíli si pouze naplno vychutnávala jejich spojení. Ale když zůstával nepřirozeně nehybný, neochotně zvedla svá těžká víčka a vyslala k němu zmatený pohled.
"Dante?"
"Ty jsi začala s tímhle sváděním, Abby," vydechl. "Ty jej můžeš dokončit."
S pomalým úsměvem položila ruce na jeho hruď. Mírně nadzvedla boky a pak sjela opět dolů.
Dante zasténal. Jeho prsty křečovitě zmáčkly její zadeček. "Můj bože, ty mě zabiješ. Ještě jednou."
Abby se pohnula, tentokrát o něco výš, a hned se zas vrhla dolů. Jeho rty se otevřely v přidušeném výkřiku a bolestivé zamračení se mu usadilo na čele.
Abby se blaženě usmála, na plno si vychutnávala vědomí, že Dante je zcela v její moci.
V tuhle chvíli byl její. Byl k ní tak intimně připoután, jako kdyby byli jedinou bytostí.
Jedna duše. Bez ohledu na to, jestli Dante duši měl nebo ne.
Jedno srdce. Bijící nebo ne.
Jedno tělo.
S pomalými, záměrnými pohyby je oba přiváděla na hranu šílenství, odmítajíc zvýšit tempo, i když vzdychal, jako by prosil o milost.
Jenom když si uvědomila, že její svaly se nevyhnutelně začínají stahovat k explozivnímu uvolnění, podlehla jeho zlomeným příkazům a dovolila mu zmocnit se jejích boků, aby mohl udávat rytmus, který přivolal extázi.
Ve chvíli, kdy se začala kolem něj svírat, vykřikla ryzím štěstím.
Na okamžik se ocitla mimo čas, jakoby plula v oceánu čiré blaženosti, přitisknutá k jeho tělu, dokud se s tichým zasténáním nezhroutila v naprostém vyčerpání.
Třásla se silou prožité rozkoše. Ale kupodivu skoro stejně byla potěšena pažemi, které se kolem ní sevřely a přitáhly ji blíže k milencovu tělu.
Bylo to, jako by byla shozena z vrcholu mrakodrapu, jen aby zjistila, že byla chycena v bezpečí Dantova objetí.
Možná, že vycítil její bouřlivé emoce, Dante jí prsty něžně pročísl rozcuchané kudrny a konejšivě ji políbil na čelo.
"Jsi v pořádku, Abby?"
Přitulila se k jeho síle. "Víc než v pořádku."
"A neplánuješ nějaké svévolné použití kůlu?"
"V tuto chvíli ne."
"Dohře." Lehce se zasmál a nepřítomně přejel svými rty po jejím spánku. "Na rozdíl od většiny upírů si své vášně vychutnávám raději bez bolesti, krveprolití nebo bezprostřední hrozby probodnutí kůlem."
Líně zaklonila hlavu a setkala se s jeho zářivým pohledem. "A co Saša?"
Velice samolibý úsměv zkroutil jeho rty. "Říkal jsem ti, že není potřeba žárlit, miláčku. Uložil jsem Sašu do své minulosti v okamžiku, kdy jsi překročila práh Selenina domu."
Poskočilo jí srdce, přesto se na něj však zadívala se zamračením. "Nevěřím ti."
Pozvedl obočí, jeho nadpozemská krása ostře vynikla, když růžové svítání vně jeskyně začalo rozpouštět stíny.
"Že Saša je už pro mne minulost?"
"Že sis mě vůbec všiml, když jsem přijela k Seleniným dveřím," vysvětlila suše.
Prsty nepřestával mimovolně putovat po nahé kůži jejích zad, zatímco jeho pobavený výraz zjihl.
"Och, všiml jsem si tě. Jak bych nemohl?" Na rtech se mu objevil nádech sebeironie. "Od chvíle, kdy jsi přijela, jsem se soužil pro tu nepochopitelnou čistotu. Přitahovala mě tak, až jsem tě vůbec nemohl dostat ze svých myšlenek. Věděl jsem, že tě budu svádět, ještě dříve než jsem věděl, jak se jmenuješ."
Překvapeně se zasmála jeho neomalené aroganci. "Mohl bys být alespoň trochu méně sebevědomý?"
Pokrčil rameny. "Jsou některé věci, které jsou nevyhnutelné."
Abby se odmlčela. Nebyla zrovna fílozof. Sakra, vždyť ani nevěděla, co takový filozof vlastně dělá. Ale věděla, že slova jako nevyhnutelný nebo osud nebo předurčenost se v jejím slovníku nenalézají.
"Ne, nejsou žádné věci, které by byly nevyhnutelné," řekla přísně.
"Proč to říkáš?" zeptal se spíše překvapeně než útočně.
"Protože kdyby byl osud vepsán do kamene, potom bych byla opilá děvka, která se prodává na ulici, aby si vydělala na další levnou flašku whisky."
Hovořila lehkým tónem, ale cítila, jak se pod ní zachvěl a jeho prsty se přitlačily na její kůži.
"Tohle neříkej," odporoval.
Odtáhla se a ponuře na něj pohlédla. "Proč ne? Je to docela pravdivé. Moji rodiče byli oba alkoholici, kterým nemělo být dovoleno pořídit si psa, natož pak šest dětí. Můj otec mluvil převážně svými pěstmi a jediná laskavost, kterou pro nás udělal, byla, když se zapomněl vrátit domů po hospodském flámu. A moje matka vylézala z postele jedině na tak dlouho, aby si vzala novou flašku whisky. Moji bratři vypadli tak rychle, jak jen mohli, a já jsem zůstala sama, abych se dívala, jak moje matka umírá. Jaký jiný osud si myslíš, že by na mne mohl čekat?"
Pevným trhnutím rukou si ji přitáhl zpět ke své hrudi a položil si bradu na její temeno.
"Osud nemá co dělat s tím, odkud přicházíš nebo kým byli tvoji rodiče," řekl divoce. "Osud přichází ze srdce a duše. Nemohla bys být nikdy ničím jiným než mimořádnou a neobyčejnou Abby Barlowovou."
Těsně stulená v jeho náručí si Abby opravu připadala mimořádně. Nebyla tou malou umouněnou holčičkou, která se potuluje po ulicích, protože se bojí jít domů. Nebo puberťačkou, která si nepouští nikoho moc k tělu, protože nechce, aby znali pravdu o její rodině. Ani tou nudnou, rychle stárnoucí ženou, která bojuje o to, aby měla střechu nad hlavou.
Byla smělá a odvážná. Upírova milenka. Žena, která v sobě chová osud celého světa.
Slabý úsměv se dotkl jejích rtů.
Bůh ochraňuj svět, jestli je ona jeho nejlepší nadějí-
"Nevím nic o žádné mimořádnosti a neobyčejnosti, zamumlala. "Ale rozhodně jsem vyčerpaná a unavená".
"Potom spi." Jeho rty se něžně přitiskly k jejím vlasům- "Slibuji ti, že tě ochráním v bezpečí."
Abby dovolila svým těžkým víčkům, aby se zavřela.
Nepochybně by měla dělat plány a zvažovat své možnosti. Nebo se dokonce vrátit k sídlu čarodějnic a snažit se najít nějakou stopu, kde by čarodějnice asi tak mohly teď být.
Kdo mohl vědět, co ji pronásledovalo a sledovalo dokonce třeba právě v tuto chvíli?
Nicméně teď dala přednost roli Šípkové Růženky před Larou Croft.
Může to vyřešit všechno... až zítra.
Dante byl zapřísáhlý cynik.
Jak by mohl nebýt?
Byl nesmrtelný. Už dělal všechno, viděl všechno, zkusil všechno.
A většinu z toho více než jednou.
Nezbývalo už nic, co by ho mohlo překvapit.
Nic, až na tuto ženu, která právě teď spala schoulená v jeho náručí.
U všech čertů. Byl opravdu okouzlen její vzácnou kuráží. A samozřejmě oslněn její krásou. Ale jak mohl předvídat, že se mu odevzdá celou svou bytostí?
Takový dar byl příliš dokonce i pro vším přesycenou bytost noci. Cítil se zmatený a ohromený.
Sarkasticky se usmál a přejel jemně rukou po jejích vlnitých vlasech. Nebyl zvyklý držet ženu v náručí hodiny během jejího spánku. Tohle nebyly upírské způsoby. Upíři byli od přírody samotářské nátury. A dokonce, když už byli spolu, nevyhledávali takovou zranitelnou důvěrnost. Vášeň byla úžasná a dobrá, ale jak už to bylo za nimi, důvod déle zůstávat pominul.
Jedině lidé cítili potřebu skrývat zvířecí instinkty za ty pěkné citové masky.
Možná, že upíři nebyli až tak moudří, jak si vždycky s oblibou mysleli, uvědomil si nevesele.
Citlivý a vnímavý ke každému sebemenšímu Abbyině pohybu, byl Dante připraven v okamžiku, kdy se začala probouzet. Dlouhé černé řasy se zachvěly, zdvihly se a odhalily ospalé modré oči.
"Dante?" zamumlala.
Jeho ruce se instinktivně sevřely pevněji. "Jsem tady, miláčku."
"Spal jsi vůbec?"
Dante pokrčil rameny. "Mám jen velmi malou potřebu spánku."
"Když už mluvíme o potřebě, musím si odskočit."
S neochotným výrazem se Abby vyprostila z jeho objetí a oblékla si své rozházené oblečení. Dante mrštně vstal a nespouštěl pohled z jejích neohrabaných pohybů.
"Nezacházej nikam daleko," varoval ji, když zamířila k východu z jeskyně.
Vyslala k němu ironický úsměv. "Neboj se." Jen co opustí jeskyni, musí se o sebe postarat sama, uvědomil si bolestivě. Samozřejmě, že se o ni bál. Rozčilovalo ho to. Proklínal slunce, že mu neumožní ji následovat.
Kdyby se něco stalo, byl by úplně bezmocný. Nemohl by ji zachránit.
Přecházel po jeskyni. To celé trvalo tak pět sekund. Pročísl prsty své mírně zacuchané vlasy a netrpělivě si je stáhl do ohonu na krku. Už to trvalo skoro tři minuty. Začal znovu přecházet. A znovu. A znovu.
O deset minut později už vážně uvažoval, že by přece jen vyšel z jeskyně, aby se ujistil, že je Abby stále naživu. Naštěstí zvuk blížících se kroků ho zachránil od takových čistě sebevražedných podniků. Došel k východu z jeskyně tak blízko, jak se odvážil, a stanul Abby přesně v cestě, takže narazila přímo do jeho čekající náruče. Zamračil se, když cítil, jak se chvěje. "Abby? Je něco v nepořádku?" Zaklonila hlavu, oči měla rozšířené. "Já nevím. Byly tam... stíny... všude venku."
Danteho ta informace zaskočila. Horečně zvažoval, jak by tu ženu mohl ochránit, když byli zcela lapeni v jeskyni. Proklatě, nepočítal s tím, že by je mohl někdo vypátrat tak brzy. "Stíny?"
"Ne, to není úplně přesné." Bezmocně potřásla hlavou. "Byly to spíš takové stříbrné tentononcy."
Pozvedl obočí. "Možná, že by bylo lepší, kdyby ses pokusila vyjádřit výstižněji, miláčku. Nevím, co to znamená
tentononc."
Otočila se a ukázala panovačné ke vchodu do jeskyně.
,,Tam."
Dante se přiblížil nebezpečně blízko k dopadajícím slunečním paprskům a zkoumavě se zahleděl k blízkým stromům. Avšak nervozita z něj opadla ve chvíli, kdy zahlédl štíhlé stříbrné siluety, které prosvítaly mezi stíny.
"Ach."
"Co jsou zač?"
Dante pokrčil rameny. "Předpokládám, že ty bys jim říkala nadpřirozené bytosti."
Postavila se těsně vedle něj, očividně si nebyla vědoma, že její sladké teplo jej pohlcuje a vzbuzuje v něm velkou škálu příjemných reakcí.
"Víly?"
" Technicky vzato to jsou démoni," zamumlal nepřítomně.
"Prostě skvělé."
Shlédl dolů na její napjatý výraz. "Nemáš se čeho bát, jsou velice jemné, laskavé a také velmi plaché a mírné. A kvůli tomu vyhledávají taková opuštěná místa."
Myslel si, že jí těmi slovy uklidní, ale Abby zvedla ruce a přitiskla si je ke spánkům.
"Šílenství."
"Cože?"
Hluboce si povzdychla. "Ještě před dvěma dny nebyli démoni nic víc než postavičky z béčkových hororů. Teď o ně zakopávám pokaždé, když se otočím. Nemohli se prostě jen tak náhle objevit."
"Ne." Se žalostným úsměvem ji Dante sevřel do náručí a pohladil ji po zádech. "Byli tady vždycky. Mnohem dříve než lidé."
"Tak proč jsem je neviděla nikdy předtím?" "Protože ses nikdy nedívala těmahle očima."
"Cože?" zamrkala zmateně. Ale pak jí došlo, o čem mluví. "Ach. Ty myslíš Fénixe?"
"Ano." Jeho ruce ji nepřestávaly hladit po štíhlých zádech, ačkoliv nemohl oklamat sám sebe, že to bylo mnohem déle, než by bylo potřeba, aby ji uklidnil. "Většina smrtelníků vidí raději to, co si přeje vidět, a samozřejmě většina démonů má schopnost se dobře skrývat. A zůstávat neviděna."
"Dokonce i upíři?" zeptala se.
"Když si to přejeme." V tu chvíli Dante uslyšel ve vzduchu jemné vrnění, otočil Abby čelem k úzkému východu a rukama jí objal v pase. "Podívej."
"Podívej na co?"
Sklonil se k ní a zašeptal jí do ucha. "Tanec."
Abby chvilku vůbec nic neviděla a už se začínala trpělivě vrtět, když tu slunce sklouzlo za řadu stromů a v prohlubujících se stínech stříbřité tvary začaly zářit světélkujícími barvami.
Zářily v šeru karmínově, smaragdově a zlatě a míhaly se kolem sebe. Jejich hravé dovádění vytvářelo oslnivou přehlídku barev.
"Ach můj bože," vydechla Abby. "To je tak krásné!"
"Zníš překvapeně."
"Jen bych prostě nikdy nečekala..."
Její slova se vytratila, když si uvědomila, že málem odhalila své vrozené předsudky. Jeho rty se zkroutily do neveselého úsměvu. Nemohl jí to vyčítat. Byla stále v šoku z toho všeho, co se stalo. A démoni, se kterými se zatím setkala, byli stěží toho druhu, který by vyvolával hřejivé a příjemné pocity.
"...takovou krásu mezi démony?" dokončil suše.
Pomalu se otočila a zaskočila ho tím, že se k němu intimně přitiskla a vpila se bezelstně do jeho očí.
"Po pravdě, už jsem zjistila, že někteří démoni mohou být neuvěřitelně krásní." Její oči potemněly a troufale ho pohladila způsobem, který Dante plně schvaloval. "A neuvěřitelně sexy."
Zavrčel divokou rozkoší. "Zahráváš si s ohněm, miláčku."
"Je to vážně oheň...? To, s čím si hraji?" škádlila ho.
"Ježíši, věděl jsem, že budeš nebezpečná, až se konečně uvolníš," vydechl, pevně ji sevřel v náručí a odnesl ji hlouběji do jeskyně.
