1. kapitola
8. 10. 2011
Chicago 2006
CH BOŽE, ABBY! Nepanikař. Prostě... se... uklidni."
Abby Barlowová se zhluboka nadechla, přitiskla
si dlaně na svůj těžknoucí žaludek a shlédla na porcelánové střepy, které ležely roztříštěné po podlaze.
Fajn, no tak rozbila vázu. No dobře, tak možná trošku víc než rozbila. Spíš ji totálně roztřískala, rozmlátila a brutálně zničila, připustila si zdráhavě. To je toho. Vždyť to ještě neznamená konec světa.
Váza je prostě jenom váza. Nebo snad ne?
Ušklíbla se. Ne, váza nemusela být vždycky jenom vázou. Ne, když se jednalo o velmi vzácnou vázu. O vázu nevyčíslitelné ceny.takovou, která by se nepochybně dobře vyjímala v nějakém muzeu. Vázu, o které se sní všem sběratelům a...
K čertu.
Panika ji opět sevřela svými odpornými pařáty.
Zničila neocenitelnou vázu z dynastie Ming.
Co když kvůli tomu přijde o práci ? Připusťme, že o práci až tolik nešlo. K sakru, pokaždé, když vcházela clo elegantního sídla na okraji Chicaga, mívala pocit, jako by vstupovala do ságy Stmívání. Ale její místo společnice Seleny LaSalle nebylo zrovna náročné. A placené bylo rozhodně lépe než roznášení piva v nějaké zaplivané špeluňce.
Poslední, co potřebovala, by byl návrat do dlouhých front na pracovním úřadě.
Nebo ještě hůř... dobrý bože, co kdyby měla tu zničenou vázu zaplatit?
To by byl konec. I kdyby existovalo v místním obchodě se starožitnostmi něco jako výprodej váz z dynastie Ming za zlomkové ceny, tak by musela pracovat nejméně dalších deset životů, aby našetřila patřičnou sumu. A to ještě za předpokladu, že tato váza nebyla jediná svého druhu a bylo by tedy možné ji nahradit.
Panika se jí zmocnila na plné obrátky.
Zbývala jen jedna jediná věc, kterou může udělat, uvědomila si. To, co by udělal každý zralý, zodpovědný, dospělý člověk.
Schovat důkazy.
Abby se nenápadně rozhlédla po obrovské vstupní hale, aby se přesvědčila, že je sama, a pak si rychle klekla na kolena a začala sbírat střepy, které se spokojeně leskly na hladké mramorové podlaze.
Nic se nestane, když si nikdo nevšimne, že tam váza není, pokoušela se ujistit sama sebe. Selena byla vždycky uzavřená, ale během posledních dvou týdnů dost často jen tak mizela. Kdyby se příležitostně neobjevovala, aby dala Abby za úkol připravit nechutný bylinkový lektvar, který pak se zjevnou rozkoší pila, Abby by si myslela, že ta žena už nadobro upláchla.
Selena určitě neobcházela dům, aby dělala inventuru všech drobností a pokladů, které shromáždila.
Abby musela jenom zajistit, aby nezanechala po svém zločinu žádné stopy, a všechno pak jistě dobře dopadne.
Nikdo se nikdy nic nedozví.
Nikdo.
"Ale, ale, nikdy jsem si nemyslel, že tě spatřím klečet na kolenou, miláčku. Velice zajímavá pozice, která skýtá jen ty nejlepší možnosti," protáhl posměšný hlas od vchodu do salonu.
Abby zavřela oči a zhluboka se nadechla. Byla prokletá. Tím to bylo. Jak jinak by se dala vysvětlit její věčná smůla?
Na chvíli ještě zůstala otočená zády, marně doufajíc, že Selenin nájemník, ten protivný Dante, prostě zmizí. Mohlo by se to stát. Existují přece případy samovznícení nebo černé díry nebo zemětřesení.
Naneštěstí se země nerozevřela a nepohltila jej, detektory kouře také nezačaly hlásit požár. A co bylo horší - mohla přímo cítit, jak jeho temný, pobavený pohled pomalu přejíždí po její skrčené postavě.
Abby sebrala všechnu svou pošramocenou hrdost a při-nutila se pomalu otočit a pohlédnout zpříma na svou zhoubu. Zároveň si však v bláhové naději dávala dobrý pozor, aby rozbitá váza zůstala ukrytá za jejími zády.
Nevypadal jako zhouba. Po pravdě vypadal jako pohledný, nebezpečně podlý pirát.
Abby stále klečela 11a podlaze a nechala svůj pohled pomalu vystoupat přes černé motorkářské boty a dlouhé, silné nohy obepnuté v sepraných džínech. O něco výš sklouzla přes černou hedvábnou košili, která visela na jeho trupu. Volné, ale ne dost volné, pomyslela si s nečekaným zachvěním. Do ještě větších rozpaků ji dostalo vědomí, že se během posledních tří měsíců několikrát přistihla, jak tajně pokukuje po svalech vlnících se právě pod touto tenkou košilí.
Dobře, tak se možná oddávala více než jen pouhému náhodnému pokukování. Zírala. Pomrkávala. Občas dokonce slintala.
Která žena by však odolala?
Se skřípěním zubů přiměla svůj pohled, aby vystoupal až k alabastrové tváři s dokonale řezanými rysy. Široké obočí, úzký aristokratický nos, pevné lícní kosti a plné zaoblené rty. A to všechno spojeno kouzlem divoké elegance.
byla to tvář vznešeného válečníka. Náčelníka.
Dokud však člověk nepohlédl do jeho světlých, stříbrných očí.
Na jeho znervózňujícím pohledu nebylo pranic vznešeného. Byl pichlavý, zlý a zářil výsměšným opovržením celým světem. Tyhle oči z něj dělaly ničemu stejně jako dlouhé havraní vlasy, které mu s leskem spadaly na ramena, a zlaté kruhy, které nosil v uších.
Byl ztělesněním sexu. Predátor. Dravec. Ten typ, před kterým ženy jako ona roztávaly a ztrácely zábrany.
Což se dělo však, jen když si jich vůbec povšiml. A to se bohužel nedělo zrovna často.
"Dante! Opravdu tady musíš takhle čenichat?" zeptala se, zoufale si vědoma drahocenného smetí za sebou.
Předstíral, že si promýšlí odpověď, a pak lehce pokrčil rameny.
"Ne, neřekl bych, že musím čenichat kolem," zamumlal svým hlubokým půlnočním hlasem. "Prostě mě to baví."
"Fajn, ale je to velice sprostý zlozvyk."
Pobaveně se ušklíbl a přikročil ještě blíž. "Ach, mám mnohem víc sprostých zlozvyků, má sladká Abby. O některých nepochybuji, že by sis je skvěle užila, kdybys mi dovolila ti je předvést."
Bože, musela s ním naprosto souhlasit. Ty štíhlé, ďábelské ruce by jistě přiměly ženu vzdychat rozkoší. A ty rty...
Rychle zapudila tu nezvanou představu a prosila zlost, kterou původně pociťovala, aby se urychleně vrátila.
"Pche! Jsi nechutný."
"Sprostý a nechutný?" zeširoka se usmál a odhalil tak lesknoucí se bílé zuby. "Má sladká, na takovéhle urážky jsi v příliš prekérní situaci."
Prekérní? Bojovala s potřebou shlédnout dolů a podívat se, jestli jsou nějaké stopy jejího zločinu viditelné.
"Netuším, co tím myslíš."
Dante se náhle s plynulou elegancí ocitl na kolenou přímo před ní. A svými drzými prsty ji zlehka pohladil po tváři. Jeho dotek byl chladný, téměř ledový, ale zároveň šířil teplo, které se jí rozběhlo do celého těla.
"Ach, ale já myslím, že víš. Vzpomínám si na jakousi poměrně drahou vázu z dynastie Ming, pokud se nemýlím, která stávala tady na stolku. Pověz mi, miláčku, dala jsi ji do zastavárny nebo snad rozbila?"
Proklatě! Věděl to. Zoufale se pokoušela vymyslet nějakou inteligentní lež, aby vysvětlila zmizení vázy. Nebo co na tom záleží, jakoukoliv lež, ať už inteligentní či ne. Naneštěstí nikdy nebyla přebornicí ve vytáčkách.
A jejímu rozumu nijak nepomohl doznívající dotek jeho dlaně. Místo mozku měla v hlavě náhle sentimentální kašičku.
,Neříkej mi takhle," zamumlala nakonec chabě. Jak?" Pozvedl obočí.
,Miláčku." ,Proč?"
Jen z toho evidentního důvodu, že nejsem žádný tvůj miláček." , Zatím."
"Nikdy."
"Tss, tss." Dante mlasknul jazykem, když svými prsty směle obkroužil její rty. "To tě nikdo nikdy nevaroval, že je nebezpečné vzpírat se osudu? Má ve zvyku se vracet a pak tě může i kousnout." Pohledem zajal její bledou tvář a pak sklouzl ke štíhlé křivce jejího krku. "Někdy doslova."
"Ne, ani za milion let."
"Já si klidně počkám," řekl tiše.
Zaskřípěla zuby, když se ty dovedné prsty vydaly na cestu přes její hrdlo a pokračovaly k výstřihu prosté bavlněné košile. Pouze si s ní pohrával. K čertu, ten muž by flirtoval s každou, která by dýchala. A možná i s některými, které už dodýchaly.
"Sjedeš těmi prsty ještě o něco níž a tvůj pobyt na tomto světě se značně zkrátí."
Lehce se zasmál, ale pak nechal svou ruku neochotně klesnout. "Víš, Abby, jednoho dne zapomeneš na to svoje ne. A toho dne mám v úmyslu tě nechat křičet rozkoší."
"Můj bože, jak vůbec můžeš unést to svoje ego?"
Jeho úsměv byl čistě zlý. "Myslíš, že jsem si ničeho nevšiml? Všech těch rádoby skrytých pohledů, když sis myslela, že se nedívám? Toho, jak se vždycky zachvěješ,když procházím těsně kolem tebe? Snů, které tě pronásledují za nocí?"
Namyšlený, nadutý slizák!
Měla by se mu vysmát. Nebo mu plivnout do jeho arogantního obličeje. Nebo mu dát aspoň facku. Místo toho však ztuhla, jako kdyby uhodil na citlivé místo, o kterém do teď netušila, že má.
"Neměl bys náhodou být někde jinde?" procedila skrz zaťaté zuby. "V kuchyni? V kanálech? V pekelných plamenech?"
K jejímu překvapení pirátovy rysy ztvrdly a jeho rty se zkroutily do zatrpklého úsměvu.
"Pěkný pokus, drahoušku, ale nepotřebuji, abys mne odsuzovala do pekelných ohňů. To už mám dávno za sebou. Proč jinak bych tu byl?"
Abby pozvedla obočí, udivena záští a náznaky hořkosti v jeho hlase. Proboha, co víc ještě mohl chtít? Žil si tak pohodlným životním stylem, o kterém si většina playboyů nechávala jen zdát. Přepychový dům. Drahé oblečení. Stříbrné Porsche. A sladká štědrá milenka, která byla nejen mladá, ale i natolik krásná, aby vás dokázala rozpálit a zároveň sužovat. Jeho život se dal popsat mnoha slovy, ale rozhodně by mezi nimi nebylo mizerný nebo ubohý.
Na rozdíl od toho jejího.
"Ach ano, musíš skutečně trpět," odsekla, pohledem ulpěla na hedvábné košili, která sama o sobě stála mnohem víc než celý její šatník. "Úplně mi to láme srdce."
Stříbrné oči vzplanuly nečekaným žárem a vzduch zhoustl divokou silou, která v něm doposud nerušeně dřímala.
"Nezkoušej mluvit o věcech, o kterých nic nevíš, miláčku," varoval ji.Prostě to nech být, Abby, přísně okřikla samu sebe. bez ohledu na to, jak snadno okouzloval lidi svým šarmem, byl ten muž nebezpečný. Nefalšovaný zloduch. Jenom blázni si úmyslně pohrávají s ohněm.
Ovšem bohužel, když došlo na muže, tak Abby mohla mít rovnou na čele vytetovaný nápis idiot.
Jestli se ti tady nelíbí, proč prostě neodejdeš?"
Pohlédl na ni, avšak dlouho mlčel, než přimhouřil oči a řekl: "Proč neodejdeš ty?"
,Cože?"
,Nejsem jediný, kdo tady trpí, nebo snad ano? Zda se, že každým dnem bledneš víc a víc. Jako kdyby ti frustrace a smutek užíraly kousek po kousku z tvojí duše."
Abby málem spadla dozadu, když si uvědomila, jak ostrý má pozorovací talent. Nikdy se jí nesnilo, že by kdokoliv vůbec mohl postřehnout její zoufalství z vlastní nuzné existence, ani rostoucí strach, že bude už brzy příliš stará a unavená, aby se starala o to, že nikam nepatří, rozhodně ne tento muž.
"Nic nevíš."
"Poznám vězně, když ho vidím," zamumlal. "Proč bys zůstávala za mřížemi, když bys mohla tak snadno proklouznout pryč?"
Krátce, nevesele se zasmála. Tak snadno? Očividně nebyl tak všímavý, jak si začínala myslet.
"Protože já tuhle práci potřebuji. Na rozdíl od tebe já nemám štědrého milence, který by za mě platil účty a stylově mě nechával oblékat. Někteří z nás si musejí na živobytí vydělávat prací."
Pokud ho zamýšlela urazit, tak se jí to zdaleka nepovedlo. Po pravdě její ostrá slova mu pouze vrátila jeho škodolibé veselí, které jí bylo tak protivné.
"Ty si myslíš, že jsem Selenina děvka?"
"A nejsi?"
Pokrčil svá široká ramena. "Náš... vztah je o něco víc komplikovanější."
"Och, ano, nepochybuji, že dělat hračku bohaté krásné ženě je příšerně komplikované."
"Tak kvůli tomu ses mne snažila držet od těla? Protože sis myslela, že se Selenou spím?"
"Držím si tě od těla, protože tě nemám ráda."
Naklonil se dopředu, až se jeho rty skoro dotykaly jejích. "Možná mě nemáš ráda, zlatíčko, ale to ještě neznamená, že mě nechceš."
Její srdce zapomnělo bít, jak se snažila nezmenšit tu beztak malou vzdálenost a nedostat se tak do ještě větší mizérie. Polibek. Jen jeden polibek. Rostoucí touha byla téměř k neunesení.
Ne, ne, ne. Chtěla by se opravdu stát povyražením, aby ho rozptýlila v jeho nudě? Nehrála snad tuhle ponižující hru už několikrát předtím?
"Víš, Dante, potkala jsem už celou řadu namyšlený blbečků, ale ty jsi s přehledem -"
Mírná urážka zůstala nedopovězena. Vzduch byl náhle plný praskajícího žáru, elektrizujícího jako úder blesku.
Vyplašeně otočila hlavu ke schodům, když do domu udeřil hromový otřes. Nebyla ve střehu, a tak ji odhodilo dozadu, až si vyrazila dech.
Na okamžik ležela zcela bez hnutí. Napůl očekávala, že se na ni zřítí strop. Nebo že se otevře země a pohltí ji.
Co se tady k čertu stalo? Zemětřesení? Výbuch?
Konec světa?
Ať už to bylo cokoliv, dokázalo to shodit obrazy ze stěn a převrátit stoly. Náhle váza z dynastie Ming, kterou rozbila, zcela splynula se střepy a troskami dalších drahých věcí.
Abby zatřásla hlavou, aby se zbavila zvonění v uších, a zhluboka se nadechla. Dobrá, minimálně to vypadalo, že zůstala naživu. A když se odhodlala udělat několik cvičných pohybů, nezdálo se jí, že by jí nějaký orgán chyběl nebo byl nějak zásadně poškozen. Ležela stále na zádech. Uslyšela pouze hluboké, divoké zavrčení, ale i tak se jí zježily vlasy a naskočila jí husí kůže. Dobrý bože, co teď?
Pokusila se postavit a rozhlédla se po zdevastované hale. Kupodivu byla prázdná. Žádné divoké zvíře. Žádný blížící se šílenec.
A žádný Dante.
Abby se zamračila. Ignorovala svá třesoucí se kolena a přinutila se vyrazit ke schodům. Kam mohl Dante zmizet? Zasáhl ho výbuch? Nebo ho vyhodil z místnosti?
Zmizel prostě v oblaku dýmu?
Ne, ne, jistě že ne. Přitiskla si ruku na svou bolavou hlavu. Začínala uvažovat jako blázen. Musela na chvíli upadnout do bezvědomí. Tím by se to vysvětlilo. Nepochybně odešel zkontrolovat škody. Nebo zavolat pomoc.
Jejím úkolem bylo ujistit se, že Selena je v pořádku. Sou-středěně kladla nohu před nohu, což se začínalo jevit jako hodně obtížná činnost, a pokusila se vylézt po kluzkých mramorových schodech a neohrabaně projít chodbou. Na konci dlouhého východního křídla byly dveře od Seleniny komnaty otevřené a Abby vstoupila přes práh.
A tu se zastavila. Nemohla dál.
Dech jí uvízl v hrdle, když zděšeně spočinula pohledem na zničené místnosti. Stejně jako dole, i tady obrazy a různé další věci ležely na zemi, většina z nich roztřískaná k nepoznání. Hlavní ničivý úder navíc začernil stěny a místy je rozemlel na prach. I okna to vyrvalo z rámů.
Její pohled doputoval k velké posteli, která byla převrácená na bok, a nakonec doprostřed pokoje, kde Dante klečel vedle ležícího zmrzačeného těla.
"Ach, můj bože!" Abby si přidržela ruce před ústy a klopýtala kupředu, srdce tlukoucí až v krku. "Seleno!"
V tu chvíli si Dante poprvé uvědomil její přítomnost a otočil hlavou. Zamračeně na ni pohlédl. Téměř okamžitě si Abby všimla ještě výraznějšího zesinání jeho bledé kůže a podivně horečného lesku v jeho stříbrných očích.
Očividně byl otřesen stejně jako ona.
"Odejdi odsud!" zavrčel.
Nevšímala si jeho varování a poklekla vedle spáleného těla. Ať už tajně nenáviděla tuto krásnou, chladnokrevnou ženu, vše bylo v tu chvíli zapomenuto a po tvářích jí začaly stékat slzy.
"Ona je... mrtvá?" vydechla.
"Abby, řekl jsem, abys odešla. Teď! Vypadni z téhle místnosti! Z tohohle domu..."
Temná, rozzlobená slova proudila dál, ale Abby už více neposlouchala. Místo toho se v udivené hrůze dívala, jak se jedna sežehnutá ruka pohnula na koberci. U všech čertů. Mohla být ta nebohá žena stále na živu? Nebo to byl jen nějaký příšerný klam její představivosti?
Zmrazená úlekem, Abby zírala na prsty, které sebou škubaly a v křeči se plazily stále blíž. Bylo to jako z noční můry. Pocit, který se jen prohloubil, když ruka vystřelila vzhůru a popadla její zápěstí bolestivým sevřením.
Abby otevřela ústa, chtěla křičet, ale nemohla. Ledový stisk jí vyrazil dech z těla. Z prstů, jež se zarývaly do jejího masa, se linul mrazivý chlad. Chlad, který pronikal do její krve se spalující, nemilosrdnou agónií. Se zaúpěním se zoufale pokoušela uvolnit z toho brutálního sevření.
S ohromeným údivem si uvědomila, že umírá. Bolest jí svírala srdce a zpomalovala jeho tep, dokud jej úplně nezastaví. Zemře, aniž by kdy začala žít.
Byla taková hlupačka.
Pozvedla hlavu a setkala se s Dantovým zářivým kovovým pohledem. Jeho krásné, hříšné rysy vzplanuly matným světlem. Byly pochmurné a s příměsí něčeho, co mohl být vztek, lítost, nebo... zoufalství.
Pokusila se promluvit, ale jasný plamen světla prolétl její myslí, a s přiškrceným výkřikem se po hlavě vrhla do temnoty, která ji příjemně obklopila, jako by na ni už dlouho čekala.
