EPILOG – VOLBA
JACOBA BLACKA

„Jacobe, myslíš, že to bude trvat ještě dlouho?“ zeptala se Leah. Netrpělivě. Kňouravě.

Zaťal jsem zuby.

Jako všichni ve smečce, i Leah věděla všechno. Věděla, proč jsem sem přišel – na samý okraj země, nebe a moře. Abych byl sám. Věděla, že nic jiného nechci. Jenom být sám.

Ale stejně mi hodlala vnutit svou společnost.

Kromě toho, že jsem byl šíleně otrávený, pocítil jsem i prchavý okamžik spokojenosti. Protože jsem ani nemusel myslet na to, abych ovládal svou náturu. Už mi to šlo samo, naprosto přirozeně. Už mi oči nezalévala ta rudá mlha. Horko mi nerozechvívalo páteř. Můj hlas byl klidný, když jsem odpověděl.

„Skoč z útesu, Leo.“ Ukázal jsem na ten u svých nohou.

Ignorovala mě a lehla si vedle mě na zem. „Nemáš ponětí, jak těžké to pro mě je.“

„Pro tebe?“ Chviličku mi trvalo, než jsem uvěřil, že to myslí vážně. „Ty musíš být ten nejsebestřednější člověk pod sluncem, Leo. Nerad bych otřásl tím snovým světem, ve kterém žiješ – tam, kde slunce krouží kolem místa, kde stojíš –, ale musím ti říct, že se houby starám, jaký máš problém. Jdi. Pryč.“

„Jenom se na to chviličku koukni z mé perspektivy, ano?“ pokračovala, jako kdybych nic neřekl.

Jestli se snažila prolomit moje zamyšlení, tak se jí to povedlo. Začal jsem se smát. Ten zvuk zvláštně bolel.

„Přestaň se pošklebovat a dávej pozor,“ odsekla.

„Když budu předstírat, že poslouchám, odejdeš?“ zeptal jsem se a podíval se na její neustále zamračený obličej. Nebyl jsem si jistý, jestli se vůbec ještě umí tvářit taky jinak.

Vzpomněl jsem si, jak jsem si kdysi myslíval, že je Leah hezká, možná dokonce krásná. To už je dávno. Teď už si to o ní nemyslel nikdo. Kromě Sama. Ten si nikdy neodpustí. Jako kdyby to byla jeho vina, že se z ní stala tahle zahořklá harpyje.

Zamračila se ještě víc, jako kdyby uhodla, co si myslím. Asi uhodla.

„Dělá se mi z toho špatně, Jacobe. Dovedeš si představit, jaké to pro mě je? Nemám Bellu Swanovou ani ráda. A ty chceš, abych po té milovnici pijavic truchlila, jako kdybych do ní byla taky zamilovaná. Chápeš, že mi to moc nesedí? Včera v noci se mi zdálo, že jsem ji líbala! Co s tím ksakru mám asi dělat?“

„Co já vím?“

„Já už to nevydržím, mít to pořád v hlavě! Už se přes to přenes! Ona se provdá. On se ji pokusí proměnit v jednu z nich! Je načase se pohnout dál, chlapče.“

„Zmlkni,“ zavrčel jsem.

Bylo by špatné jí to oplatit. Věděl jsem to. Kousal jsem se do jazyka. Ale jestli okamžitě neodejde, bude litovat.

„On ji pravděpodobně stejně zabije,“ pokračovala Leah pohrdlivě. „Všechny příběhy říkají, že se to stává víc než často. Možná, že pohřeb bude lepší zakončení než svatba. Ha.“

Tentokrát jsem se musel přemáhat. Zavřel jsem oči a potlačoval horkou chuť v ústech. Zaháněl jsem oheň, který mi klouzal po páteři, a snažil jsem se udržet si podobu, i když se mi tělo skoro třáslo.

Když jsem se zase ovládl, rozzlobeně jsem se na ni podíval. Sledovala moje ruce, jak se chvění zpomalovalo. Usmívala se.

To byl teda vtip.

„Ty se zlobíš kvůli zmatku s pohlavím, Leo…,“ řekl jsem. Mluvil jsem pomalu, zdůrazňoval každé slovo. „Jak si myslíš, že se nám ostatním líbí dívat se na Sama tvýma očima? Už je tak dost zlé, že se Emily musí vyrovnat s tvojí fixací. Nepotřebuje, abychom po něm šíleli ještě my kluci.“

I když jsem byl naštvaný, přesto jsem se cítil provinile, když jsem se díval, jak se jí tvář bolestně stáhla.

Vyškrábala se na nohy – zastavila se jenom, aby plivla směrem ke mně – a utekla do lesa, rozvibrovaná jako ladička.

Temně jsem se zasmál. „Netrefila jsi.“

Sam mě za tohle pořádně sjede, ale stálo to za to. Leah už mě nebude otravovat. A udělal bych to znovu, kdybych měl možnost.

Protože jejích slov jsem se nezbavil, vyškrabávala se mi do mozku, a ta bolest byla tak silná, že jsem stěží dovedl dýchat.

Nezáleželo tolik na tom, že si Bella místo mě vybrala někoho jiného. Ta bolest nebyla vůbec nic. S tou bolestí dokážu žít po zbytek svého hloupého, příliš dlouhého, nataženého života.

Ale vadilo mi, že se všeho vzdávala – že dovolí, aby se jí zastavilo srdce, zledovatěla kůže a její mysl přešla do hlavy nějakého predátora. Monstra. Cizince.

Myslel jsem, že na světě nemůže být nic horšího, nic bolestnějšího.

Ale kdyby ji zabil…

Znovu jsem musel potlačovat vztek. Možná, že kdyby nebylo Ley, bylo by dobré nechat horko, aby mě změnilo v tvora, který by se s tím uměl líp vypořádat. Tvora, jehož instinkty jsou mnohem silnější než lidské emoce. Zvířete, které nemůže cítit bolest stejným způsobem jako člověk. Cítí jinou bolest. Nebo alespoň trochu jinou. Ale Leah teď běhala jako vlk a já jsem nechtěl sdílet její myšlenky. Šeptem jsem ji proklínal, že mě připravila i o tuhle možnost úniku.

Ruce se mi třásly proti mé vůli. Co je roztřáslo? Hněv? Bolest? Nebyl jsem si jistý, co teď v sobě přemáhám.

Musel jsem věřit, že Bella přežije. Ale to vyžadovalo důvěru – důvěru, kterou jsem nechtěl cítit, důvěru, že ji ten krvežíznivec dokáže udržet naživu.

Bude jiná, a já jsem si říkal, jak mě to zasáhne. Bude to stejné, jako kdyby zemřela, až ji uvidím stát jako kámen? Jako led? Až mě její pach bude pálit do nozder a bude vyvolávat můj instinkt rvát, drásat… Jaké to bude? Budu ji chtít zabít? Mohl bych ji nechtít zabít, když bude jednou z nich?

Díval jsem se, jak se příboj valí ke břehu. Hřebínky vln mizely z dohledu pod krajem útesu, ale slyšel jsem je bít o písek. Díval jsem se na ně, až se připozdilo a bylo dávno po setmění.

Jít domů byl pravděpodobně špatný nápad. Ale měl jsem hlad a nic jiného mě nenapadlo.

Zašklebil jsem se, když jsem protáhl ruku zbytečnou páskou obvazu a popadl berle. Kdyby mě jen Charlie tehdy neviděl a nerozhlásil, že jsem měl „nehodu na motocyklu.“ Pitomé berle. Nenáviděl jsem je.

Hlad začal vypadat jako celkem dobrý nápad, když jsem vešel do domu a podíval se tátovi do tváře. Na něco myslel. To jsem poznal snadno – vždycky to přeháněl. Tvářil se děsně nezaujatě.

Taky příliš mluvil. Brebentil o tom, co celý den dělal, ještě než jsem zasedl ke stolu. Nikdy takhle nedrmolil, pokud přede mnou něco nechtěl skrývat. Ignoroval jsem ho, jak nejlépe jsem uměl, a soustředil se jenom na jídlo. Čím rychleji jsem ho polykal…

„…a Sue se tu dneska zastavila.“ Táta mluvil hlasitě. Bylo těžké nevšímat si ho. Jako vždycky. „Úžasná žena. Je tvrdší než grizzly, to ti povím. Nevím ale, jak si poradí s tou svou dcerou. Ta Sue, ta by byla zatraceně dobrý vlk. Leah je spíš uštěkaný rosomák.“ Uchechtl se vlastnímu vtipu.

Krátce počkal na odpověď, ale jako by neviděl můj lhostejný, k smrti unuděný výraz. Většinu dní ho to štvalo. Přál jsem si, aby přestal mluvit o Lee. Snažil jsem se na ni nemyslet.

„Se Sethem je to mnohem snazší. Samozřejmě, s tebou to bylo taky snazší než s tvými sestrami, dokud… no, musíš toho zvládat víc než ony.“

Vzdychl jsem, dlouze a hluboce, a díval se z okna.

Billy se na chvilku odmlčel. „Dneska jsme dostali dopis.“

Pochopil jsem, že to je to téma, kterému se vyhýbal.

„Dopis?“

„No… svatební oznámení.“

Každý sval v mém těle se napjal. Jako by mi někdo přejel horkým peříčkem po zádech. Přidržel jsem se stolu, aby se mi neklepaly ruce.

Billy pokračoval, jako kdyby si toho nevšiml. „Uvnitř je vzkaz adresovaný tobě. Nečetl jsem ho.“

Vytáhl tlustou smetanově bílou obálku, kterou měl zastrčenou mezi nohou a postranicí invalidního vozíku. Položil ji na stůl mezi nás.

„Asi si to nepotřebuješ číst. Vůbec nezáleží na tom, co tam stojí.“

Pitomá reverzní psychologie. Shrábl jsem obálku ze stolu.

Byl to nějaký těžký, tuhý papír. Drahý. Příliš nóbl na Forks. Kartička uvnitř byla stejná, příliš nazdobená a formální. Bella s tímhle neměla nic společného. Ve vrstvách průhledného papíru s květinovým vzorem nebylo ani stopy po jejím osobním vkusu. Vsadím se, že se jí to vůbec nelíbilo. Nečetl jsem slova, ani jsem se nepodíval na datum. Bylo mi to jedno.

Byl tam i napůl přeložený lístek s mým jménem ručně nadepsaným černým inkoustem. Rukopis jsem nepoznal, ale byl stejně vyumělkovaný jako to ostatní. Napadlo mě, jestli mi krvežíznivec chce dát najevo škodolibou radost.

Otevřel jsem to.

Jacobe,

porušuji pravidla, když ti tohle posílám. Bála se, aby Ti neublížila, a nechtěla, aby ses cítil nějakým způsobem povinován přijít. Ale já vím, že kdyby se věci vyvinuly jinak, chtěl bych mít na vybranou.

Slibuji, že se o ni postarám, Jacobe. Děkuji ti – za ni – za všechno.

Edward

„Jaku, máme jenom jeden stůl,“ podotkl Billy. Zíral na mou levou ruku.

Prsty jsem svíral dřevěnou desku tak pevně, až vážně hrozilo, že stůl zničím. Uvolnil jsem prsty jeden po druhém a snažil se na nic jiného nemyslet. Pak jsem sepjal ruce, abych nic nerozbil.

„Jo, vůbec na tom nezáleží,“ zamumlal Billy.

Vstal jsem od stolu a přitom si svlékal tričko. Doufal jsem, že Leah už šla domů.

„Nechoď moc pozdě,“ zamumlal Billy, když jsem rozrazil přední dveře, které mi stály v cestě.

Rozběhl jsem se, ještě než jsem se dostal do lesa, šaty se za mnou trousily jako cestička z drobečků – jako kdybych chtěl najít cestu zpátky. Najednou bylo hrozně snadné se teď proměnit. Nemusel jsem myslet. Moje tělo už vědělo, kam jdu, a než jsem ho požádal, dalo mi, co jsem chtěl.

Teď jsem měl čtyři nohy a letěl jsem.

Stromy splynuly v černou změť, která se míhala kolem mě. Svaly se mi napínaly a uvolňovaly v bezpracném rytmu. Mohl bych takhle běžet dny a nebyl bych unavený. Možná, že tentokrát se nezastavím.

Ale nebyl jsem sám.

Promiň, zašeptal Embry v mé hlavě.

Viděl jsem jeho očima. Byl daleko, na severu, ale otočil se a spěchal, aby se dostal ke mně. Zavrčel jsem a běžel rychleji.

Počkej na nás, přemlouval mě Quil. Byl blíž, právě vystartoval z vesnice.

Nechte mě být, zavrčel jsem.

Cítil jsem v duchu jejich starost, jakkoliv jsem se ze všech sil snažil ponořit se do zvuku větru a lesa. Tohle jsem na tom nejvíc nesnášel – vidět se jejich očima, což teď bylo ještě horší, když ty jejich oči byly plné lítosti. Viděli, že mi to vadí, ale přesto běželi za mnou.

V hlavě mi zazněl nový hlas.

Nechte ho jít. Samova myšlenka byla tichá, ale přesto to byl rozkaz. Embry a Quil zpomalili do chůze.

Kdybych jenom mohl přestat slyšet, přestat vidět, co viděli oni. V hlavě jsem měl tak přeplněno, ale jediný způsob, jak být zase sám, bylo stát se člověkem, a já jsem nedokázal snést tu bolest.

Proměňte se zpátky, poručil jim Sam. Já tě vyzvednu, Embry.

Napřed jedno, pak druhé vědomí vyznělo do ticha. Zbyl jenom Sam.

Děkuju ti, podařilo se mi pomyslet si.

Vrať se domů, až budeš moct. Ta slova byla slabá, vytratila se do prázdnoty, když taky zmizel. A byl jsem sám.

To bylo mnohem lepší. Teď jsem slyšel slabý šustot tlejícího listí pod nohama, šepot sovích křídel nad sebou, oceán – daleko, daleko na západě – sténající na pláži. Slyšet tohle a nic víc. Necítit nic než rychlost, nic než tah svalů, šlach a kostí, které harmonicky spolupracují a nechávají za mnou kilometry cesty.

Kdyby ticho v mé hlavě vydrželo, nikdy bych se nevrátil zpět. Nebyl bych první, kdo dal přednost téhle formě před tou druhou. Možná, že kdybych utekl dost daleko, už bych nikdy nemusel slyšet…

Přidal jsem a nechal Jacoba Blacka zmizet za sebou.

PODĚKOVÁNÍ

Byla bych velmi nevděčná, kdybych nepoděkovala mnoha lidem, kteří mi pomohli přežít zrod dalšího románu:

Moji rodiče byli mojí skálou; nevím, jak tohle jiní dělají bez tátovy dobré rady a mámina ramene, na kterém se můžou vyplakat.

Můj manžel a synové snášejí útrapy neuvěřitelně dlouho – kdokoliv jiný už by mě dávno odsoudil do vyhnanství. Díky, že se mnou držíte, kluci.

Moje Elizabeth – Elizabeth Eulbergová, mimořádná publicistka – významnou měrou přispívá k tomu, abych si uchovala zdravý rozum na cestách i mimo ně. Jenom málokomu se poštěstí, aby mohl tak úzce spolupracovat se svým nejlepším přítelem, a já jsem navěky vděčná za obětavost holek ze Středozápadu, co mají rády sýr.

Jodi Reamerová i nadále řídí mou kariéru s rozmyslem a důvtipem. Jsem klidná, když vím, že jsem v tak dobrých rukou.

V dobrých rukou jsou také moje rukopisy, což je skvělé. Děkuji Rebecce Davisové, že je tak vyladěná na příběh, který nosím v hlavě, a pomáhá mi najít nejlepší způsob, jak ho dostat na papír.

Díky Megan Tingleyové, zaprvé za neochvějnou víru v mou práci a zadruhé za to, že tu práci vytříbí a dodá jí lesk.

Všichni v Little, Brown and Company Books for Young Readers se s tak úžasnou péčí starají o moje výtvory. Vidím, že všichni tu práci děláte opravdu s láskou, a vážím si toho víc, než tušíte. Děkuji Chrisu Murphymu. Shwanu Fosterovi, Andrewovi Smithovi, Stephanii Vorosové, Gail Doobininové, Tině McIntyrové, Amesi O’Neillovi a mnoha dalším. Přispěli k tomu, aby série Stmívání měla úspěch.

Nemůžu uvěřit, jaké jsem měla štěstí, když jsem objevila Lori Joffsovou, která dokáže být tou nejrychlejší a zároveň nejpečlivější čtenářkou. Jsem nadšená, že mám tak vnímavou a talentovanou kamarádku a spojence, který má takovou trpělivost s mým fňukáním.

Ještě jedno poděkování patří Lori Joffsové společně s Laurou Cristianovou, Michaelou Childovou a Tedem Joffsem za to, že vytvořili a udržují nejjasnější hvězdu internetového vesmíru Stmívání, Twilight Lexicon. Opravdu oceňuji tvrdou práci, kterou věnujete tomu, aby moji fanoušci měli pěkné místo, kde se mohou setkávat. Také děkuji všem svým mezinárodním přátelům na Crepusculo-es.com za stránku tak úžasnou, že překračuje jazykové bariéry. Uznání patří také úžasné práci Brittany Gardenerové za práci na MySpace Twilight and New Moon by Stephenie Meyer MySpaceGroup, tak rozsáhlé stránce pro fanoušky, že představa, že s ní mám držet krok, mi nedá spát; Brittany, udivuješ mě.

Katie a Audrey, Bella Penombra je krásná stránka.

Heather, Nexus je síla.

Nemůžu tady zmínit všechny úžasné stránky a jejich tvůrce, ale všem vám velice děkuji.

Mnoho díků mým „chladným“ čtenářům Lauře Cristianové, Michelle Vieirové, Bridget Crevistonové a Kimberlee Petersonové za jejich neocenitelný vklad a povzbudivé nadšení.

Každý spisovatel potřebuje, aby na jeho straně stál nezávislý knižní obchod; jsem tak vděčná za svoje příznivce, kteří mě podporují doma v Changing Hands Bookstore v Tempe v Arizoně, zvláště Faith Hochhalterové, která má vynikající literární vkus.

Jsem vaším dlužníkem, rockoví bohové ze skupiny Muse, za další inspirativní album. Děkuji, že nadále tvoříte hudbu, u které se mi nejlépe píše.

Jsem také moc vděčná dalším skupinám, které si pouštím, když mám spisovatelský blok, a svým novým objevům, skupinám OkGo, Gomez, Placebo, Blue October a Jack’s Mannequin.

Největší díky však patří všem mým fanouškům. Pevně věřím, že moji fanoušci jsou ti nejpřitažlivější, nejinteligentnější, nejúžasnější a nejoddanější fanoušci na celém světě.

Přála bych si, abych vám každému mohla dát velkou pusu a Porsche 911 Turbo.