10. PACH

Jejich chování mi připadalo dětinské. Proč by pro všechno na světě musel Edward odcházet, aby Jacob mohl přijít? Nebyli jsme na tyhle věci už trochu velcí?

„Nejde o to, že bych k němu cítil nějaké osobní nepřátelství, Bello, jenom je to pro nás pro oba snadnější,“ vysvětloval mi Edward ve dveřích. „Nebudu daleko. Nic se ti nestane.“

„S tím si starosti nedělám.“

Usmál se a pak se mu do očí vkradl lstivý výraz. Přitáhl si mě blíž a zabořil mi obličej do vlasů. Cítila jsem jeho studený dech; na krku mi naskakovala husí kůže.

„Hned se vrátím,“ slíbil a pak se nahlas zasmál, jako kdybych mu právě řekla dobrý vtip.

„Co je tady tak k smíchu?“

Ale Edward se jenom zakřenil a bez odpovědi odklusal k lesu.

Zabručela jsem si něco pro sebe a šla jsem poklidit kuchyni. Ještě jsem ani nenapustila dřez vodou, a ozval se zvonek u dveří. Bylo těžké zvyknout si, o kolik rychlejší je Jacob bez auta. Každý tu byl o tolik rychlejší než já…

„Pojď dál, Jaku!“ zakřičela jsem.

Soustředila jsem se na skládání talířů do mydlinkové vody a zapomněla jsem, že se Jacob poslední dobou pohybuje jako duch. Takže jsem nadskočila, když se za mnou najednou ozval jeho hlas.

„Vážně bys neměla nechávat dveře takhle odemčené! Jejda, promiň.“

Pocákala jsem se vodou z nádobí, jak mě vylekal.

„Nebojím se nikoho, koho by odradily zamčené dveře,“ opáčila jsem, zatímco jsem si utírala tričko utěrkou.

„Dobrý postřeh,“ souhlasil.

Otočila jsem se, abych se na něj podívala, a kriticky jsem si ho změřila. „Je vážně tak nemožné chodit oblečený, Jacobe?“ zeptala jsem se. Jacob byl zase do půl těla nahý, měl na sobě jenom staré ustřižené džíny. V duchu jsem si říkala, jestli je tak pyšný na svou novou muskulaturu, že ji nechce schovávat pod tričko. Musela jsem uznat, že je velmi působivá – ale nikdy by mě nenapadlo, že právě on bude marnivý. „Já vím, že už ti není zima, ale stejně.“

Prohrábl si rukou vlasy, které mu padaly do očí.

„Je to prostě jednodušší,“ vysvětlil.

„Co je jednodušší?“

Blahosklonně se usmál. „Už tak je dost otravné, že s sebou musím nosit kalhoty, natož pak všechno ostatní. Jak bych vypadal, kdybych byl naložený jako mula?“

Zamračila jsem se. „O čem to mluvíš, Jacobe?“

Díval se na mě přezíravě, jako kdyby mi nedocházelo něco podstatného. „Moje oblečení se neobjeví ani nezmizí, když se proměním – musím si ho nosit s sebou, když běžím. Promiň, že si to chci trochu ulehčit.“

Začervenala jsem se. „To mě vlastně nenapadlo,“ zamumlala jsem.

Zasmál se a ukázal na černou koženou šňůrku, tenkou jako vlněné vlákno, kterou měl omotanou třikrát pod levým lýtkem jako nákotník. Předtím jsem si nevšimla, že je také bosý. „Tady jde o víc než jen o módu – je otrava nosit džíny v tlamě.“

Nevěděla jsem, co na to říct.

Zakřenil se. „Vadí ti, že jsem do půl těla?“

„Ne.“

Jacob se znovu zasmál a já jsem se k němu otočila zády a věnovala se zase nádobí. Doufala jsem, že si uvědomil, že mi ruměnec na tváři vyvolaly rozpaky nad mou vlastní hloupostí a že nemá nic společného s jeho otázkou.

„No, myslím, že bych se měl dát do práce.“ Vzdychl. „Nechtěl bych, aby říkal, že se flákám.“

„Jacobe, není tvůj úkol –“

Zvedl ruku, aby mě umlčel. „Pracuju tady jako dobrovolník. Tak hele, kde je pach toho vetřelce asi nejhorší?“

„Myslím, že v mém pokoji.“

Přimhouřil oči. Nelíbilo se mu to o nic víc než Edwardovi.

„Bude to jenom minutka.“

Metodicky jsem drbala talíř, který jsem držela. Bylo slyšet jen škrábání umělohmotných štětin na keramickém talíři. Špicovala jsem uši, abych slyšela něco seshora, zavrzání podlahy, cvaknutí dveří. Neslyšela jsem nic. Uvědomila jsem si, že ten talíř drhnu mnohem déle, než je nutné, a snažila jsem se víc soustředit na to, co dělám.

„No teda!“ řekl Jacob pár centimetrů ode mě, čímž mě zase vystrašil.

„Ježíš, Jaku, odpusť si to!“

„Promiň. Hele –“ Jacob vzal utěrku a stíral další rozlitou vodu. „Já ti to vynahradím. Ty umývej, já budu oplachovat a utírat.“

„Fajn.“ Podala jsem mu talíř.

„No, zachytit ten pach bylo docela snadné. Mimochodem, v pokoji ti to pěkně smrdí.“

„Koupím nějaký osvěžovač vzduchu.“

Zasmál se.

Umývala jsem nádobí a on ho pár minut utíral v družném mlčení.

„Můžu se tě na něco zeptat?“

Podala jsem mu další talíř. „Záleží na tom, co chceš vědět.“

„Nechci být drzý nebo tak – jen jsem upřímně zvědavý,“ ujišťoval mě Jacob.

„Fajn. Tak do toho.“

Na půl vteřinky se odmlčel. „Jaké to je – mít za kluka upíra?“

Zvedla jsem oči k nebi. „Je to to nejlepší.“

„Myslím to vážně. Ta představa tě netrápí – nikdy tě to neděsí?“

„Nikdy.“

Mlčky sáhl pro misku, co jsem měla v rukou. Podívala jsem se mu do tváře – mračil se a špulil spodní ret.

„Ještě něco?“ zeptala jsem se.

Znovu nakrčil nos. „No… říkal jsem si… jestli… víš, jestli ho líbáš?“

Zasmála jsem se. „Ano.“

Otřásl se. „Br.“

„Proti gustu,“ zamumlala jsem.

„Nebojíš se těch upířích zubů?“

Pleskla jsem ho po ruce a postříkala vodou z nádobí. „Drž pusu, Jacobe! Víš dobře, že žádné nemá!“

„Dost zblízka,“ zamručel.

Zaskřípala jsem zubama a drhla vykosťovací nůž s větší silou, než bylo nutné.

„Můžu se tě zeptat ještě na něco?“ zeptal se tiše, když jsem mu nůž podala. „Zase jenom ze zvědavosti.“

„Fajn,“ odsekla jsem.

Otáčel nůž dokola pod proudem vody. Když promluvil, bylo to jenom zašeptání. „Říkala jsi pár týdnů… Kdy přesně…?“ Nedokázal dokončit větu.

„Až dodělám školu,“ zašeptala jsem zpátky a starostlivě sledovala jeho obličej. Zase ho to rozčílí?

„Tak brzy,“ vydechl a zavřel oči. Neznělo to jako otázka. Znělo to jako nářek. Svaly v pažích se mu napjaly a ramena měl ztuhlá.

„AU!“ zakřičel; v místnosti bylo takové ticho, že jsem při jeho výkřiku nadskočila třicet centimetrů do vzduchu.

Pravou rukou svíral v pěsti ostrý nůž – otevřel dlaň a nůž s cvaknutím spadl na linku. V dlani mu zela dlouhá a hluboká řezná rána. Krev mu stékala po prstech a kapala na podlahu.

„Zatraceně! Au!“ stěžoval si.

Zatočila se mi hlava a zvedl žaludek. Jednou rukou jsem se přidržela linky a zhluboka jsem dýchala pusou, abych překonala nevolnost a mohla se o něj postarat.

„Ach ne, Jacobe! Ach, zatraceně! Tady máš, omotej si to tímhle!“ Posunula jsem k němu utěrku a sáhla po jeho ruce. Ucukl mi.

„To nic není, Bello, neboj se.“

Místnost se na okrajích začala lehce chvět.

Znovu jsem se zhluboka nadechla. „Neboj se? Rozřízl sis ruku!“

Nevšímal si utěrky, kterou jsem mu podstrkovala. Strčil ruku pod kohoutek a pustil si na ránu vodu. Voda zčervenala. Hlava se mi točila.

„Bello,“ řekl.

Odtrhla jsem oči od rány a podívala se mu do obličeje. Mračil se, ale jeho výraz byl klidný.

„Co je?“

„Vypadáš, jako že omdlíš a ukousneš si ret. Přestaň, uvolni se. Dýchej. Mně nic není.“

Vdechovala jsem pusou a přestala si okusovat spodní ret. „Nehraj si na hrdinu.“

Zvedl oči v sloup.

„Jdeme. Dovezu tě na pohotovost.“ Byla jsem si jistá, že řízení zvládnu. Už se se mnou netočila celá místnost.

„To není nutné.“ Jake vypnul vodu a vzal mi z ruky utěrku. Ovinul si ji volně kolem dlaně.

„Počkej,“ protestovala jsem. „Nech mě, ať se na to podívám.“ Chytila jsem se linky pevněji, abych se udržela zpříma, kdyby se mi z rány zase zamotala hlava.

„Máš snad lékařský diplom, o kterém jsi mi nikdy neřekla?“

„Jenom mi dej možnost posoudit, jestli mám udělat scénu, abych tě dostala do nemocnice, nebo ne.“

Předstíral zděšení. „Prosím tě, žádné scény!“

„Jestli mi neukážeš tu ruku, tak je to zaručené.“

Zhluboka se nadechl a pak hlasitě vzdychl. „Fajn.“

Odmotal utěrku a když jsem pro ni sáhla, položil mi ruku do dlaně.

Pár vteřin mi to trvalo. Dokonce jsem mu ruku obrátila, ačkoliv jsem si byla jistá, že se řízl do dlaně. Otočila jsem ruku zpátky, a konečně mi došlo, že ta živě růžová svraštělá čára je to jediné, co po ráně zbývá.

„Ale… vždyť jsi tolik krvácel!“

Stáhl ruku zpátky a podíval se po mně klidným a vážným pohledem.

„Hojí se to rychle.“

„To ti povím,“ zašeptala jsem.

Přece jsem viděla tu dlouhou řeznou ránu, viděla jsem proud krve, stékající do dřezu. Její rezivě solný pach mě málem skolil. Určitě se to mělo zašít. Trvalo by dny, než by se rána zatáhla strupem, a týdny, než by vybledla do růžové jizvy, která se mu leskla na kůži teď.

Stočil koutky do pousmání a udeřil se pěstí do hrudi. „Vlkodlak, vzpomínáš?“

Dlouho se mi díval do očí.

„Jasně,“ řekla jsem nakonec.

Zasmál se, když viděl, jak se tvářím. „Říkal jsem ti to. Viděla jsi Paulovu jizvu.“

Zavrtěla jsem hlavou, abych se vzpamatovala. „To je něco jiného, sledovat to takhle v přímém přenosu.“

Klekla jsem si a vytáhla ze skříňky pod dřezem láhev dezinfekčního prostředku. Pak jsem vyndala hadr na podlahu a začala stírat. Pálivý pach dezinfekce mi z hlavy vyhnal poslední stopy slabosti.

„Nech mě, já to uklidím,“ nabídl se Jacob.

„Už to mám. Hoď tu utěrku prosím tě do prádla, ano?“

Když jsem si byla jistá, že podlaha už nepáchne ničím jiným než dezinfekcí, vstala jsem a přetřela jsem taky pravou stranu dřezu. Pak jsem šla k pračce, která stála v koutku vedle špižírny, nalila jsem do ní odměrku a spustila program. Jacob mě sledoval s nesouhlasným pohledem v obličeji.

„Máš uklízecí mánii?“ zeptal se, když jsem skončila.

Hm. Možná. Ale aspoň jsem pro ni tentokrát měla dobrou omluvu. „My jsme tady na krev trochu citliví. Jsem si jistá, že to dokážeš pochopit.“

„Aha.“ Zase nakrčil nos.

„Proč bych mu to neměla co nejvíc usnadnit? Už tak to má dost těžké.“

„Jasně, jasně. Proč ne?“

Vytáhla jsem špunt a vypustila špinavou vodu ze dřezu.

„Můžu se tě na něco zeptat, Bello?“

Vzdychla jsem.

„Jaké to je – mít za nejlepšího kamaráda vlkodlaka?“

Ta otázka mě zaskočila. Hlasitě jsem se zasmála.

„Neděsí tě to?“ naléhal, než jsem stihla odpovědět.

„Ne. Když se ten vlkodlak slušně chová,“ upřesnila jsem, „je to to nejlepší.“

Široce se usmál, bílé zuby mu zářily proti rudé kůži. „Dík, Bello,“ řekl a pak mě popadl za ruku a sevřel mě do objetí, při kterém div nepraskají kosti.

Než jsem měla čas zareagovat, spustil paže a ustoupil stranou.

„Fuj,“ řekl s nakrčeným nosem. „Vlasy ti smrdí hůř než pokoj.“

„Promiň,“ zamručela jsem. Najednou jsem pochopila, čemu se Edward předtím smál, když mi do vlasů zabořil obličej.

„Jedno z mnoha rizik, když se bratříčkuješ s upíry,“ řekl Jacob s pokrčením ramen. „Smrdíš. To ještě není tak strašné.“

Zlobně jsem se na něj podívala. „Smrdím jenom tobě, Jaku.“

Usmál se. „Tak zatím, Bells.“

„Ty odcházíš?“

„Čeká, až odejdu. Slyším ho venku.“

„Aha.“

„Půjdu zadem,“ řekl a pak se zastavil. „Vydrž vteř– hele, myslíš, že bys mohla dnes večer přijet do La Push? Budeme dělat táborák. Bude tam Emily a mohla by ses seznámit s Kim… A vím, že Quil tě taky chce vidět. Docela ho nakrklo, že jsi na to přišla dřív než on.“

Tomu jsem se usmála. Dovedla jsem si představit, jak to Quila namíchlo – Jacobova lidská kámoška se přátelila s vlkodlaky, když on ještě nevěděl, oč běží. A pak jsem si vzdychla. „No, Jaku, já nevím. Víš, zrovna teď je to trochu napjaté…“

„No tak, myslíš, že by se někdo mohl dostat přes – přes nás šest?“

Než dokončil otázku, udělal pomlku a zajíkl se. Přemítala jsem, jestli mu dělá potíže říkat slovo vlkodlak nahlas, jako mně nešlo z pusy slovo upír.

Jeho tmavé oči byly plné neskrývané prosebnosti.

„Zeptám se,“ řekla jsem pochybovačně.

Zavrčel. „On je teď taky tvůj dozorce? Víš, minulý týden jsem viděl ve zprávách reportáž o tom, jak je těžké chodit s někým, kdo tě chce jenom ovládat a zneužívá –“

„Dobře!“ utnula jsem ho a strčila do něj. „Je čas, aby vlkodlak vypadl!“

Zakřenil se. „Tak čau, Bells. Nezapomeň si vyjednat propustku!“

Sklonil se a vyšel zadními dveřmi, než jsem našla něco, co bych po něm hodila. Nesouvisle jsem zabručela do prázdné místnosti.

Pár vteřin po jeho odchodu pomalu vstoupil do kuchyně Edward, v bronzových vlasech mu zářily dešťové kapky jako diamanty. Jeho oči byly ustarané.

„Pohádali jste se?“ zeptal se.

„Edwarde!“ zazpívala jsem a vrhla se k němu.

„Ahoj.“ Zasmál se a objal mě. „Snažíš se odvést mou pozornost? Funguje to.“

„Ne, nepohádali jsme se. Nijak zvlášť. Proč?“

„Jenom jsem si říkal, proč jsi ho bodla. Ne že bych proti tomu něco namítal.“ Bradou pokynul k noži na lince.

„Zatraceně! Myslela jsem, že jsem uklidila všechno!“

Odtáhla jsem se od něj a běžela jsem hodit nůž do dřezu. Okamžitě jsem ho zalila dezinfekcí.

„Nebodla jsem ho,“ vysvětlovala jsem přitom. „Zapomněl, že má v ruce nůž.“

Edward se uchichtl. „To není ani zdaleka tak legrační, jak jsem si to představoval.“

„Buď hodný.“

Vyndal z kapsy saka velkou obálku a hodil ji na linku. „Přinesl jsem ti poštu.“

„Dobré zprávy?“

„Já si to myslím.“

Když jsem slyšela ten tón, přimhouřila jsem podezíravě oči. Šla jsem se přesvědčit.

Podal mi velkou obálku složenou na polovinu. Uhladila jsem ji, překvapená vahou drahého papíru, a přečetla si zpáteční adresu.

„Dartmouth? To je nějaký vtip?“

„Jsem si jistý, že je to rozhodnutí o přijetí. Vypadá přesně jako ta moje.“

„Panebože, Edwarde – co jsi to provedl?“

„Poslal jsem tvou přihlášku, to je celé.“

„Možná nemám buňky na Dartmouth, ale nejsem tak hloupá, abych tomuhle uvěřila.“

„Zdá se, že na Dartmouthu si myslí, že máš buňky na Dartmouth.“

Zhluboka jsem se nadechla a pomalu počítala do deseti. „To je od nich velice laskavé,“ řekla jsem nakonec. „Ovšem, ať jsem přijatá nebo ne, je tady stále menší problém s výší školného. Nemám na to, a nedovolím ti vyhodit tolik peněz, za které by sis mohl koupit další sportovní auto, jen abych mohla předstírat, že budu příští rok chodit na Dartmouth.“

„Nepotřebuju další sportovní auto. A ty nemusíš nic předstírat,“ zamručel. „Jeden rok vysoké by tě nezabil. Možná by se ti to dokonce líbilo. Jenom si to rozmysli, Bello. Představ si, jak nadšení by byli Charlie a Renée…“

Jeho sametový hlas mi tu představu vykreslil v hlavě, než jsem ji stihla zablokovat. Samozřejmě, že by se Charlie dmul pýchou až k prasknutí – nikdo z městečka by před jeho vzrušením nedokázal uniknout. A Renée by byla z mého triumfu hysterická radostí – ačkoliv by přísahala, že ji to vůbec nepřekvapuje…

Snažila jsem se vypudit tu představu z hlavy. „Edwarde. Mám strach, abych přežila do závěrečného ceremoniálu, natož pak přes léto nebo do podzimu.“

Zase mě objal. „Nikdo ti neublíží. Máš tolik času, kolik si můžeš přát.“

Vzdychla jsem. „Zítra budu posílat mailem na Aljašku stav svého účtu. To je veškeré alibi, které potřebuju. Je to dost daleko na to, aby Charlie nečekal návštěvu dřív než na Vánoce. A jsem si jistá, že do té doby vymyslím nějakou výmluvu. Víš,“ připomněla jsem mu sklesle, „všechno tohle tajnůstkaření a obelhávání je docela těžké.“

Edwardův výraz ztvrdl. „To se zlepší. Za pár desetiletí budou všichni tvoji známí mrtví. Problém vyřešen.“

Bolestně jsem se zatvářila.

„Promiň, to bylo hrubé.“

Zírala jsem na velkou bílou obálku, ale neviděla ji. „Ale je to pravda.“

„Až vyřešíme problém, s kterým se teď potýkáme, budeš prosím aspoň uvažovat o tom, že bys počkala?“

„Ne.“

„Pořád tak umanutá.“

„Jo.“

Pračka zabubnovala a s reptáním se zastavila.

„Pitomý krám,“ zamumlala jsem a odtáhla se od Edwarda. Posunula jsem jedinou utěrku, která rozkymácela jinak prázdnou pračku, a zase jsem spustila praní.

„Tohle mi něco připomnělo,“ řekla jsem. „Mohl by ses zeptat Alice, co udělala s mými věcmi, když mi uklízela pokoj? Nemůžu je nikde najít.“

Podíval se na mě zmatenýma očima. „Alice ti uklízela pokoj?“

„Jo, myslím, že ano. Když mi sem přišla pro pyžamo, polštář a další věci, které rukojmí potřebuje.“ Vrhla jsem na něj rozzlobený pohled. „Vzala všechno, co leželo kolem, trička, ponožky, a já nevím, kam to dala.“

Edward se ještě chviličku zmateně díval a pak najednou strnul.

„Kdy sis všimla, že ti chybí věci?“

„Když jsem se vrátila z toho falešného pyžamového večírku. Proč?“

„Neřekl bych, že ti Alice něco vzala. Ani oblečení, ani polštář. Ty zmizelé věci jsi měla na sobě… a dotýkala se jich… a spala na nich?“

„Ano. Co se děje, Edwarde?“

Jeho výraz byl napjatý. „Je na nich tvůj pach.“

„No teda!“

Dlouhou chvíli jsme se na sebe dívali.

„Můj návštěvník,“ zamručela jsem.

„Sbíral stopy… důkazy. Aby prokázal, že tě našel?“

„Proč?“ zašeptala jsem.

„Nevím. Ale Bello, přísahám, že to zjistím. Určitě.“

„Já vím, že ano,“ řekla jsem a položila si mu hlavu na hruď. Jak jsem si ji opřela, ucítila jsem, že mu v kapse začal vibrovat telefon.

Vytáhl ho a podíval se na číslo. „Právě ten, s kým potřebuju mluvit,“ zamumlal a pak otevřel telefon. „Carlisle, já –“ Odmlčel se a poslouchal, obličej na pár minut napjatý soustředěním. „Zkontroluju to. Poslyš…“

Vysvětlil záležitost ohledně mých ztracených věcí, ale jak jsem tak poslouchala, Carlisle pro nás neměl žádné předpovědi.

„Možná půjdu…,“ řekl Edward, odmlčel se a spočinul pohledem na mně. „Možná ne. Nenech Emmetta jít samotného, znáš ho. Alespoň požádej Alici, aby na to dohlédla. Tohle zjistíme později.“

Sklapnul telefon. „Kde jsou noviny?“ zeptal se mě.

„No, nevím. Proč?“

„Potřebuju se na něco podívat. Už je Charlie vyhodil?“

„Možná…“

Edward zmizel.

Vrátil se za půl vteřiny, ve vlasech nové diamanty, v rukou mokré noviny. Rozložil je na stole a očima rychle přejížděl po titulcích. Naklonil se, zabraný do něčeho, co četl, jedním prstem přejížděl pasáže, které ho nejvíc zajímaly.

„Carlisle má pravdu… ano… velice nepořádné. Mladý šílenec? Nebo si někdo přeje zemřít?“ mručel si pro sebe.

Šla jsem se mu podívat přes rameno.

Titulek listu Seattle Times hlásal: „Vražedná epidemie pokračuje – policie nemá žádné nové stopy.“

Byl to téměř stejný případ, na jaký si Charlie stěžoval před pár týdny – násilí ve velkoměstě, které vyneslo Seattle na první příčku v národní statistice vražd. Nebyl to ovšem úplně stejný případ. Čísla byla mnohem vyšší.

„Zhoršuje se to,“ zamumlala jsem.

Zamračil se. „Naprosto vymknuté kontrole. Tohle nemůže být práce jediného nově zrozeného upíra. Co se děje? Jako kdyby nikdy neslyšeli o Volturiových. Což je možné, hádám. Nikdo jim nevysvětlil pravidla… tak kdo je tedy vytváří?“

„O Volturiových?“ opakovala jsem a otřásla se.

„Tohle je přesně záležitost, kdy rutinně vymítají – likvidují nesmrtelné, u kterých hrozí, že by nás prozradili. Zrovna před pár lety uklízeli podobný nepořádek v Atlantě, a tam to nebylo ani zdaleka tak hrozné. Zasáhnou brzy, velmi brzy, pokud nenajdeme nějaký způsob, jak situaci uklidnit. Byl bych radši, kdyby teď do Seattlu nejezdili. Když budou tak blízko… mohlo by je napadnout, že tě přijdou zkontrolovat.“

Znovu jsem se otřásla. „Co můžeme dělat?“

„Potřebujeme vědět víc, než se rozhodneme. Možná, kdybychom si s těmi mladými mohli promluvit, vysvětlit jim pravidla, dalo by se to vyřešit pokojnou cestou.“ Zamračil se, jako by o tom silně pochyboval. „Počkáme, dokud Alice nebude mít nějakou představu, co se děje… Nechceme do toho vstupovat, dokud to nebude absolutně nutné. Konec konců, je to naše zodpovědnost. Ale je dobře, že máme Jaspera,“ dodal si pro sebe. „Jestli máme co dělat s novorozenými, bude nám užitečný.“

„Jasper? Proč?“

Edward se ponuře usmál. „Jasper je na mladé upíry tak trochu odborník.“

„Jak to myslíš, odborník?“

„Budeš se ho muset zeptat – váže se k tomu příběh.“

„To je zmatek,“ zamručela jsem.

„Těžko se v tom zorientovat, viď? Poslední dobou se to na nás valí ze všech stran.“ Vzdychl. „Napadne tě někdy, že bys měla život mnohem jednodušší, kdyby ses do mě nezamilovala?“

„Možná měla. Ale nebyl by to žádný život.“

„Pro mě rozhodně,“ dodal tiše. „A teď, předpokládám,“ pokračoval s pokřiveným úsměvem, „se mě chceš na něco zeptat?“

Zírala jsem na něj nechápavě. „Vážně?“

„Tak asi ne.“ Usmál se. „Měl jsem dojem, že jsi slíbila, že si vyžádáš dovolení jít dnes večer na nějaký vlkodlačí večírek.“

„Zase jsi poslouchal za dveřmi?“

Zakřenil se. „Jenom trošičku, až na konci.“

„No, stejně jsem se tě nechtěla ptát. Usoudila jsem, že i tak máš starostí nad hlavu.“

Položil mi ruku pod bradu a zvedl mi obličej, aby mi viděl do očí. „Chtěla bys tam jít?“

„Není to kdovíjaká událost. S tím se netrap.“

„Nemusíš mě žádat o dovolení, Bello. Nejsem tvůj otec – bohudíky. Možná by ses ovšem měla zeptat Charlieho.“

„Ale ty víš, že Charlie mi to dovolí.“

„Dokážu předjímat jeho odpověď lépe než jiní lidé, to je pravda.“

Dívala jsem se na něj a snažila se pochopit, co by chtěl. Taky jsem se snažila nemyslet na to, jak moc bych chtěla jet do La Push, abych se nedala unést vlastními tužbami. Bylo hloupé chtít být s partou ztřeštěných vlčat právě teď, kdy se kolem dělo tolik děsivých a neobjasněných věcí. Samozřejmě, to byl přesně důvod, proč jsem chtěla jít. Chtěla jsem alespoň na pár hodin uniknout smrtelným hrozbám… být ta nedospělá, nezodpovědná Bella, která vedle rozesmátého Jacoba zapomene na své starosti, i když jen nakrátko. Ale na tom teď nezáleželo.

„Bello,“ řekl Edward. „Slíbil jsem ti, že budu rozumný a budu důvěřovat tvému úsudku. Myslel jsem to vážně. Jestli vlkodlakům věříš, pak si s nimi nebudu dělat starosti.“

„No tohle,“ podivila jsem se stejně jako včera večer.

„A Jacob má pravdu – aspoň v jedné věci – že smečka vlkodlaků by ti na jeden večer měla poskytnout dostatečnou ochranu.“

„Víš to jistě?“

„Samozřejmě. Jenom…“

Napjala jsem se.

„Doufám, že ti nebude vadit pár opatření? Zaprvé mi dovolíš, abych tě dovezl na dělicí čáru. A pak si vezmeš mobilní telefon, abych věděl, kdy tě mám vyzvednout, ano?“

„To zní… velice rozumně.“

„Výborně.“

Usmál se na mě a já jsem v jeho nádherných očích neviděla ani stín obav.

* * *

Nikoho nepřekvapilo, že Charlie neměl žádných námitek proti tomu, abych jela do La Push na táborák. Jacob hulákal s neskrývaným nadšením, když jsem mu tu novinu zavolala, a vypadalo to, že je ochotný podřídit se Edwardovým bezpečnostním opatřením. Slíbil, že se s námi setká na dělicí čáře v šest hodin.

Po krátké vnitřní debatě jsem už dřív usoudila, že svoji motorku neprodám. Vezmu ji zpátky do La Push, kam patří, a až ji nebudu potřebovat… no, pak budu trvat na tom, aby měl Jacob ze své práce nějaký užitek. Může ji prodat nebo dát nějakému kamarádovi. To mi bylo jedno.

Dnešní večer se zdál jako dobrá příležitost k vrácení motorky do Jacobovy garáže. S tím, jak ponuře jsem poslední dobou zvažovala svoje vyhlídky, mi každý den připadal jako možná poslední šance. Neměla jsem čas oddalovat jakýkoliv, třeba i sebemenší úkol.

Edward jenom přikývl, když jsem mu vysvětlila, co chci, ale měla jsem pocit, že mu v očích problesklo zděšení. Věděla jsem, že z představy, jak jezdím na motorce, není o nic nadšenější než Charlie.

Jela jsem za ním k nim domů, do garáže, kde jsem motorku nechala. Až když jsem zastavila náklaďáček a vystoupila, uvědomila jsem si, že to zděšení tentokrát asi nesouviselo s mou bezpečností.

Vedle mé malé stařičké motorky stál stroj, který ji naprosto zastiňoval. Říkat té mašině motorka mi nepřipadalo příliš spravedlivé, protože nepatřila do stejné rodiny jako má náhle omšele vypadající chudinka.

Tahle byla velká, krásná a celá stříbrná a i v klidu dávala tušit, že je taky pekelně rychlá.

„Co je tohle?“

„Nic,“ zamumlal Edward.

„Nevypadá to jako nic.“

Edward se tvářil, jako by neuměl do pěti počítat; viděla jsem, že se bude snažit rychle to smést ze stolu. „No, nevěděl jsem, jestli si s kamarádem navzájem odpustíte, a říkal jsem si, že by sis i přesto ráda občas zajezdila na motorce. Přišlo mi, že tě to baví. Tak mě napadlo, že bych mohl jezdit s tebou, kdybys chtěla.“ Pokrčil rameny.

Zírala jsem na tu krásnou mašinu. Vedle ní vypadala moje motorka jako rozbitá tříkolka. Pocítila jsem náhlou vlnu smutku, když jsem si uvědomila, že to není špatná analogie toho, jak asi vedle Edwarda vypadám já.

„Nedokázala bych s tebou udržet tempo,“ zašeptala jsem.

Edward mi dal ruku pod bradu a přitáhl si můj obličej, aby mi viděl do očí. Jedním prstem se snažil vytáhnout mi koutek úst vzhůru.

„Já bych držel tempo s tebou, Bello.“

„To by tě moc nebavilo.“

„Jasně že bavilo, kdybychom byli spolu.“

Kousla jsem se do rtu a na chvilku si to představila. „Edwarde, kdyby sis myslel, že jedu moc rychle, nebo kdybych ztratila nad motorkou kontrolu nebo něco takového, co bys udělal?“

Zaváhal a snažil se vymyslet správnou odpověď. Věděla jsem, jak by se zachoval: prostě by našel nějaký způsob, jak mě zachránit, než bych se stačila vybourat.

Pak se usmál. Vypadal uvolněně, jen na očích jsem poznala, že je trochu napjatý.

„Na motorce prostě jezdíš s Jacobem. Už to chápu.“

„Jeho tolik nezpomaluju, víš. Možná, kdybych se snažila…“

Pochybovačně jsem se podívala na stříbrnou motorku.

„S tím se netrap,“ řekl Edward a pak se vesele zasmál. „Viděl jsem Jaspera, jak ji obdivuje. Možná je načase, aby objevil nový dopravní prostředek. Koneckonců, Alice má teď nové porsche.“

„Edwarde, já –“

Přerušil mě rychlým polibkem. „Říkal jsem, aby ses tím netrápila. Ale mohla bys pro mě něco udělat?“

„Cokoliv chceš,“ slíbila jsem honem.

Pustil můj obličej, naklonil se přes velkou motorku a vytáhl něco, co tam měl zastrčené.

Vyndal dvě věci, jednu černou a beztvarou, druhou červenou a snadno identifikovatelnou.

„Prosím,“ řekl a obdařil mě oslnivým pokřiveným úsměvem, kterému jsem nedokázala nikdy odolat.

Vzala jsem si rudou přilbu a potěžkala ji v rukou. „Budu vypadat hloupě.“

„Nebudeš. Budeš vypadat jako chytrá holka, která nechce přijít k úrazu.“ Tu černou věc si hodil přes ruku a pak mi vzal obličej do dlaní. „Mám teď v rukou něco, bez čeho nedokážu žít. Mohla by ses o to postarat.“

„Dobře, fajn. Co je to druhé?“ zeptala jsem se podezíravě.

Zasmál se a rozložil přede mě nějakou bundu s vycpávkami. „To je motoristická bunda. Slyšel jsem, že silniční lišej je docela nepříjemný, tedy ne že bych ho sám poznal.“

Podal mi ji. S hlubokým povzdechem jsem si stáhla vlasy a narazila si helmu na hlavu. Pak jsem prostrčila paže rukávy bundy. Zatáhl mi zip, kolem rtů mu pohrával úsměv, a ustoupil o krok dozadu.

Cítila jsem se neohrabaně.

„Buď upřímný, jak děsně v tom vypadám?“

Ustoupil ještě o krok a našpulil rty.

„Tak zle, jo?“ zamumlala jsem.

„Ne, ne, Bello. Vlastně…“ Zdálo se, že hledá správné slovo. „Vypadáš… sexy.“

Zasmála jsem se nahlas. „Jasně.“

„Opravdu, velice sexy.“

„Říkáš to jenom proto, abych ji nosila,“ bručela jsem. „Ale to nevadí. Máš pravdu, je to rozumnější.“

Ovinul paže kolem mě a přitáhl si mě do náruče. „Jsi blázínek. Proto jsi asi tak kouzelná. Ačkoliv přiznávám, tahle helma má svoje nedostatky.“

A pak mi ji stáhl, aby mě mohl políbit.

Když mě Edward o chvilku později vezl do La Push, uvědomila jsem si, že mi tahle nevídaná situace připadá zvláštně povědomá. Trvalo mi chvíli, než jsem přišla na to, odkud pochází to déjà vu.

„Víš, co mi to připomíná?“ zeptala jsem se. „Je to, jako když jsem byla malá a Renée mě posílala k Charliemu na prázdniny. Připadám si, jako by mi bylo sedm.“

Edward se zasmál.

Neřekla jsem to nahlas, ale největší rozdíl mezi oběma situacemi byl v tom, že Renée s Charliem teď spolu lépe vycházeli.

Asi na půli cesty do La Push jsme zabočili a spatřili Jacoba, jak se opírá o bok červeného volkswagenu, který si sám postavil z kousků šrotu. Jacobův pečlivě neutrální výraz roztál do úsměvu, když jsem mu z předního sedadla zamávala.

Edward zaparkoval volvo třicet metrů od něj.

„Zavolej mi, až budeš připravená jet domů,“ řekl. „Budu tady.“

„Neopozdím se,“ slíbila jsem mu.

Edward vytáhl z kufru auta motorku a moje nové vybavení – nechápala jsem, jak se to tam mohlo vejít. Ale když má někdo sílu provozovat kejkle s celými náklaďáky, s malou motorkou si hravě poradí.

Jacob všechno bez hnutí sledoval, jeho úsměv byl pryč a z výrazu temných očí nebylo poznat, co si myslí.

Nacpala jsem si přilbu pod paži a bundu hodila přes sedlo.

„Máš všechno?“ zeptal se Edward.

„Jasně,“ ujistila jsem ho.

Vzdychl a naklonil se ke mně. Zvedla jsem tvář k polibku na rozloučenou, ale Edward mě zaskočil, pevně mě objal a líbal se stejným nadšením jako předtím v garáži – za chvíli jsem lapala po dechu.

Pak se něčemu zasmál a pustil mě.

„Sbohem,“ loučil se. „Ta bunda ti vážně sluší.“

Když jsem se od něj odvracela, měla jsem pocit, že jsem v jeho očích zahlédla něco, co nebylo určeno mně. Nemohla jsem říct s určitostí, co to přesně bylo. Možná starost. Snad dokonce panika. Ale asi jsem jenom dělala z komára velblouda jako obvykle.

Cítila jsem na zádech jeho pohled, jak jsem tlačila motorku k neviditelné hranici mezi upíry a vlkodlaky, za kterou na mě čekal Jacob.

„Co to má znamenat?“ zavolal na mě a měřil si mou motorku nejednoznačným pohledem.

„Myslela jsem, že bych ji měla vrátit, kam patří,“ odpověděla jsem.

Vteřinku se nad tím zamyslel a pak se mu po tváři rozlil široký úsměv.

Poznala jsem přesný bod, kdy jsem vstoupila na území vlkodlaků, protože se Jacob odlepil od auta a rychle ke mně třemi dlouhými kroky přiskočil. Vzal mi motorku, postavil ji na stojánek a objal mě, až jsem si připadala jako ve svěráku.

Zaslechla jsem zavrčení motoru volva a snažila jsem se vyprostit.

„Nech toho, Jaku!“ lapala jsem po dechu.

Zasmál se a postavil mě na zem. Otočila jsem se, abych zamávala na rozloučenou, ale stříbrné auto už mizelo za zatáčkou.

„Prima,“ komentovala jsem to lehce nakvašeným hlasem.

Vykulil oči s předstíranou nevinností. „Co ti vadí?“

„Je to od něj moc hezké, tak snad nemusíš pokoušet štěstí.“

Zase se zasmál, hlasitěji než předtím – moje slova mu připadala opravdu legrační, i když jsem nechápala, v čem ten vtip vězí. Obešel Rabbita a přidržel mi otevřené dveře.

„Bello,“ řekl nakonec a dveře za mnou zabouchl, „nemůžeš pokoušet něco, co nemáš.“