9. kapitola
KDYŽ SALVÁTOR ZVOLAL, Harley už mačkala kohoutek. Se smrtelnou přesností kulka narazila do vlkodlakovy hlavy a síla výstřelu ho srazila k zemi.
Instinktivně držela zbraň namířenou na toho cizince a vnitřnosti se jí tetelily zděšením, když pozorovala oka-mžitě rozrůstající se díru v jeho hlavě.
Kde byla krev?
Ani ten nejmocnější z vlkodlaků nebyl nesmrtelný a trvalo mu přinejmenším několik minut, aby se dal dohromady.
Dobrá, tohle se tedy alespoň obecně předpokládalo.
Byla smůla, že tohle nikdo neřekl tomu strašidelnému vlkodlakovi, který se právě otřásl narůstající silou a pro-měnil se.
Harley se zastavilo srdce, když se proti ní vrhla smrtící bestie s rezavým kožichem a pichlavýma, rudýma očima.
Do prdele.
Do téhle chvíle Harley netušila, že jí může ztuhnout krev v žilách.
Byla zvyklá jen na psy a nebyla připravená na ohrom-nou velikost a děsivou sílu čistokrevného vlkodlaka. Vzduch zhoustl a naplnil se těžkým zápachem nebezpečí. Otřásla se zimou. A všechny svaly jí ztuhly.
Její přirozený instinkt jí nabádal, aby před hrozným vlkodlakem utekla, ale měla dost rozumu na to, aby se ani nehnula.
Nejrychlejší cestou do hrobu by bylo dát se tomu šílenému vlkodlakovi jako oběť k pronásledování.
Místo toho znovu namířila a připravila se k výstřelu. Poprvé to moc platné nebylo. Dobrá, k něčemu to přece jen bylo. Naštvalo ho to. Ale protože sama se proměnit nemohla, neměla moc na výběr.
Vlkodlak sklonil hlavu a připravil se ke skoku, ale než Harley stačila vystřelit, vzduchem projel ostrý výkřik.
Harley ohromeně ucouvla a pozorovala, jak se Salvátor zkroutil, tělo se mu zpevňovalo a obličej mu začala pokrývat hustá srst havraní barvy. Během okamžiku se proměnil v obrovského vlkodlaka.
Bože, ten je překrásný! Uvědomila si a srdce jí poskočilo strachem, když na neznámého zaútočil drsnou silou.
Oba vlkodlaci se váleli po mýtině a chňapali po sobě dlouhými tesáky. Harley sklopila zbraň k zemi, nechtěla riskovat, dokud byl drsný souboj v plném proudu.
Vzduch naplnil zápach krve a Harley si uvědomila svůj strach. Salvátor byl větší, agresivnější vlkodlak, ale ten cizinec byl vůči jeho kousancům naprosto imunní.
To musí být Briggs, pomyslela si. Nic než černá magie by vlkodlakovi s nižším postavením nepomohlo přežít Salvátorův brutální vztek.
Ale tohle zjištění ji rozhodně neuklidnilo.
Jak mohl Salvátor překonat zombii, která využívala zlé síly?
Mezi stromy se ozval ostrý jekot, když se Salvátor vrhl na svíjejícího se vlkodlaka a zakousl své dlouhé tesáky do jeho krku smrtící silou. V tuhle chvíli by měl být zápas u konce, ale Briggs ukázal své nadpřirozené síly. Nějakým způsobem dokázal vyskočit a chňapl Salvátorovi po zádech. Jeho zuby zanechaly dlouhé hluboké rány, ze kterých se řinul silný proud krve.
Salvátor by nevykrvácel, ale pokud by neměl čas na zahojení ran, brzy by zeslábl.
Zatraceně.
Harley vykročila vpřed. Už se na to nemohla jen tak dívat.
Neměla ponětí, čím by tomu vlkodlakovi mohla ublížit, ale byla ochotná zkusit všechno. Začne tím, že mu hlavu roztříští kulkami.
Obešla je v dostatečné vzdálenosti, aby nevyrušila Salvátora a počkala, až měla na vlkodlačí hlavu jasný výhled, pak zvedla ruku s pistolí a zamířila.
Jako kdyby její přítomnost vycítil, Briggs se otočil jejím směrem a upřel na ní své krvavé oči, plné zlovolného varování.
Bože! Hrdlo měla stažené ledovým strachem, ale její ruka nezaváhala. Byl to hnus. Pomyšlení na to, že se tenhle tvor bude dál potulovat světem, z toho by měl každý normálně smýšlející démon noční můru.
Briggs z Harleyiny tváře nejspíš vyčetl její odhodlání a ona pocítila prudký závan ledového vzduchu. Uskočila dozadu a v hrůze pozorovala, jak ta strašná věc s hlasitým třesknutím zmizela ve vzduchu.
Harley dopadla na záda. Zmizení za pomoci kouzla ji naprosto ohromilo. Ostře se nadechla a zírala na první sluneční paprsky, které se začaly prodírat hustým závojem z listí. Pak jí bez varování výhled zakryla temně krásná Salvátorova tvář.
„Harley?" Proměnil se zpátky do své lidské podoby, ale jeho zlaté očí stále vyzařovaly sílu.
Harley se posadila, vydechla a podívala se na nahé tělo, které se choulilo vedle ní. Za prohlídku stálo kdykoli, ale ji teď zajímala ošklivá rána, která hyzdila jeho bronzovou kůži.
„Jsi zraněný," vydechla.
„To se spraví," ujistil ji a ve tváři měl starostlivý výraz. „A co ty?"
„Jsem v pořádku."
Aby to dokázala, zvedla se na nohy, oprášila si khaki šortky a Salvátor si mezitím natáhl džíny a triko. Hýbal se trochu ztuhle, ale bylo zřejmé, že se dá dohromady. Harley pocítila, jak adrenalin z její krve mizí a ona je jen mlhavě znepokojená.
Když se dříve ten den ráno probudila v Salvátorově náručí, nemohla popřít, že zpanikařila.
Nebylo překvapující, že si minulou noc tak užila. Ten-hle muž byl postelový expert, který neměl konkurenci. Dokonce ještě teď cítila na určitých místech doteky jeho zkušených rukou.
Ale znervóznilo ji to, že tak snadno zapomněla, že Salvátora vlastně skoro vůbec nezná. Byl pro ní cizincem, o kterém si donedávna myslela, že pro ni představuje smrtelné nebezpečí.
Byla si jistá jen tím, že teď hraje nebezpečně zamo-tanou hru, která může docela klidně skončit její smrtí.
Byla blázen, když mu věřila jen proto, že na ni byl chvíli hodný. A to ještě ze svých vlastních zištných důvodů.
Kromě toho, bylo to poprvé v jejím životě, kdy byla... svobodná.
Nebyl tu Caine s tím svým otravným varováním, co by se všechno mohlo stát, pokud by se odvážila opustit jeho ochrannou ruku. Nebyli tu psi, kteří by neustále hlídali každý její pohyb.
A s tímhle amuletem ji nikdo, ani Salvátor, nemohl vypátrat.
Takže zdrhla.
Tedy alespoň se o to pokusila.
Bohužel nebyla schopná setřást vytrvalou nejistotu, která ji mučila od té doby, kdy se vydala vstříc svému neznámému osudu.
Salvátor prohlašoval, že její sestry a dokonce i matka jsou naživu. Samozřejmě, že to mohla být lež. Vlastně to nejspíš lež byla. Ale mohla se vzdát naděje na shledání s rodinou, kterou považovala za dávno ztracenou?
Když osamoceně procházela mezi stromy, nakonec jí došlo, že jestliže nezjistí pravdu o svých sestrách, nikdy nebude spokojená. Její osud na ni čekal celých třicet let. Takže ještě pár dní může počkat.
Otočila se k návratu.
Pozorovala neuvěřitelně krásného muže, jak si obouvá boty a sbírá zbraň a dýku a ignorovala, že jí při pohledu na něj zrádně poskočilo srdce.
Musí najít své sestry.
To byl důvod jejího návratu k Salvátorovi.
A byl to jediný důvod.
Nemělo to vůbec nic společného se Salvátorem Giulia- nim, králem vlkodlaků.
Jak byla zaneprázdněná přemýšlením o tomhle naprosto základním faktu, sotva si stačila všimnout, že se skrz stromy mihl Salvátor.
„Psi," zasyčel.
Harley opožděně zachytila ten nezaměnitelný pach, ale přesto pevně sevřela zbraň. Smečka už je mezitím obkroužila.
Byli tak zaneprázdněni smrtelným soubojem s vlkodlačí zombií, že nezaznamenali přibližující se nebezpečí.
„Tak to je výborný," zamumlala.
Salvátor ji chytil za bradu a zle se na ni podíval.
„Utíkej."
Přimhouřila oči. „Neříkej mi, co mám dělat."
Unaveně na ni zavrčel. „Brzy si důkladně popovídáme o tom, jak se mají správně plnit příkazy."
„Jakýkoli rozhovor týkající se plnění příkazů bude velmi krátký a pravděpodobně po něm bude následovat prolití krve."
Jeho zlatavé oči jasně zahořely, ale než stačil nahodit další argument, dva bídáci pronikli na mýtinu. Salvátor se k nim sebevědomě otočil, přestože ti dva už se stačili proměnit ve vlky o velikosti poníka. Jejích energie praskala ve vzduchu jako elektrické výboje.
Harley vycítila, že se k nim blíží další pes, a tiše se schovala za strom. Pohled měla stále upřený na Salvátora, který na své protivníky mířil rukou. Dokonce i z té vzdáleností cítila energii, která naplnila celou mýtinu.
Neměla ponětí, co se tady chystá, ale tušila, že ti psi rozhodně nebudou šťastní.
Měla pravdu.
Se zoufalým zakňučením padla zvířata k zemi a jejich chlupatá těla se bolestivě svíjela. Salvátor k nim stále mířil rukou, jeho mocný nátlak vytrvale působil na nešťastná zvířata.
Při zvuku lámání kostí sebou Harley trhla. Nějakým způsobem přinutil Salvátor své protivníky, aby se vrátili zpátky do své lidské podoby.
Pokud se dalo soudit podle jejích sténání, byl to bo-lestivý proces.
Harley byla tou hrůznou podívanou tolik fascinovaná, že si málem nevšimla, že se pes za jejími zády začal pohybovat směrem k nim. Přitiskla se ke stromu a znechuceně zakroutila hlavou, když poznala muže, který se snažil proklouznout k Salvátorovi.
Rusovlasý, prchlivý bídák. Frankie vždycky dřív jednal, než přemýšlel.
A díkybohu to znamenalo, že se bezhlavě vrhal do boje, aniž by se okolo sebe pořádně rozhlédl.
Harley se k němu tiše přiblížila a pak mu zezadu přitiskla zbraň k temeni.
„Ahoj, Frankie," zašeptala sladce. „Stýskalo se ti po mně, starý brachu?"
Frankie sprostě zaklel, otočil se a podíval se na ni. „Děvko!"
Než stačil odhadnout, co má za lubem, Harley ho tvrdě uhodila pistolí do hlavy omračující silou a on se jen sesunul k zemi.
„Měl bys víc přemýšlet."
113
„Už sis dost vyhrála?" zeptal se Salvátor, na ústech lehký úsměv.
Harley pokrčila rameny. „A co teď?"
„Teď odejdeme."
Pistolí ukázala na tři nehybné postavy. „A co tady ti tři panáci?"
„Nemyslím si, že budou mít chuť nás pronásledovat. Tedy přinejmenším v několika dalších hodinách."
Chytil ji za ruku a táhl mezi stromy.
„Co jsi to s nimi udělal?"
„Jen jsem jim trochu připomenul, že jsem jejich král."
„Trochu?"
„Jsou stále živí, nebo snad ne?"
Harley se ušklíbla. „Myslela jsem si, že nemáš božský komplex."
Usmál se, zvedl její ruku a přitiskl si ji ke rtům.
„Nerad prohrávám."
„To si budu pamatovat." Vytrhla se mu ze sevření. Když se jí dotýkal, nedokázala se soustředit. Tedy nedokázala se soustředit na to, na co by se soustředit měla. Strhnout ze Salvátora šaty a zatáhnout toho úžasného vlkodlaka do křoví jim při útěku rozhodně nepomůže. „Takže si myslíš, že to byl ten nechvalně známý Briggs?"
Salvátor se široce usmál, jako by jí dokázal číst v mysli.
Hajzl.
„Byla to jen jeho projekce."
Harley o tomhle triku slyšela, ale nikdy nepotkala nikoho, kdo by to dokázal předvést.
„On tam tedy doopravdy nebyl?"
Salvátor ulomil suchou větev, která jim bránila v cestě, a vedl ji z prudkého kopce pokrytého spadaným listím a velkými kameny. Tak akorát na to, aby uklouzla a zlo-mila si vaz.
„V tom kouzlu byla část jeho esence, ale fyzicky tu přítomný nebyl."
„Vypadal dost pevně."
„Ano. To je ta riskantní část kouzla. Přestože byl po-měrně daleko, dokáže se poměrně solidně zhmotnit. Má schopnost volně cestovat prostorem, ale také je mnohem zranitelnější."
„A on byl zraněný?"
„Jeho fyzické tělo utrpělo stejná zranění jako jeho přízrak."
V srdci pocítila uspokojení. Nesnášela, když se plýtvalo dobře mířenými střelami.
„To jsem ráda."
Salvátor se na ni mile usmál. „I já jsem rád." Zastavil se a zavětřil. Pak se zamyslel a ukázal směrem z kopce. „Tudy."
„K řece," zamumlala.
„Psi vodu nesnáší."
Harley si olízla suché rty. „Stejně jako vlkodlaci."
„Z čehož vyplývá, že je rozhodně nenapadne, že bu-deme pokračovat ve člunu," poznamenal Salvátor a vykročil směrem k posledním stromům.
Když Harley došlo, kam ji vede, zastavila se. U dře-věného můstku byl přivázaný zbrusu nový, lesklý motorový člun.
Zatraceně.
Stejně jako každý jiný normální vlkodlak, i ona nesná-šela vodu.
Ne, nebyla to pouhá nenávist.
Vody se děsila.
Pro svůj strach neměla žádný rozumný důvod. Pokud si dobře pamatovala, z dětství neměla žádné trauma, ve kterém by hrála roli voda.
Věděla, že dobrá voda je jen ta, která vytéká ze sprchy a mizí v odtokovém kanálku.
„Také jsi prohlašoval, že nás nebudou moci najít, když máme u sebe ty amulety," zkusila to a skousla si spodní ret. Salvátor mezitím elegantně naskočil do člunu a jen s nepatrným úsilím ho nastartoval.
Ohlédl se, aby spatřil její váhavý přístup. Zlaté oči se mu pobaveně leskly.
„Jak jsem jen mohl tušit, že se mne na tohle zeptáš?"
„A ty chceš nechat toho dementního Briggse na sebe zaútočit, až budeš na motorovém člunu uprostřed divoké řeky?"
Odmlčel se, snadno vycítil její strach. „Ty se bojíš vody, viď?"
Neochotně se vydala k molu a nešikovně se vyškrábala do člunu.
„Nebojím se, ale..."
„Tak co je?"
„Jsem jen přirozeně opatrná." Člun zaburácel a Harley padla do polstrovaného sedadla vedle Salvátora. „Už jsi někdy řídil loď?"
Pokrčil rameny a natáhl se k provazu držícímu loď u mola. „Snad to nebude tak těžké."
Harley vyskočila na nohy a srdce jí vyskočilo až do krku. „Tak to ani náhodou."
Salvátor ji pevně zatlačil zpátky do sedadla, a než stačila zaprotestovat, vyplul z přístaviště a vydal se po proudu řeky.
„Neboj, Harley," řekl do řevu motoru. „Nehodlám nás vyklopit."
„Zvrhnout," zamračila se. „Říká se tomu zvrhnout."
Zasmál se. „Tak fajn. Nezvrhnu nás."
Řeka byla hluboká a bouřlivá, vlny loďkou házely jako dětskou hračkou. Harleyin žaludek začínal protestovat a tak pevně upřela pohled na Salvátorův ostře řezaný profil.
V pozdním odpoledni se jeho pleť bronzově leskla a havraní vlasy vlály ve větru. Vypadal tvrdě a nebezpečně a nemilosrdně mužsky.
„A co když nás Briggs překvapí?" zeptala se.
Vrhl na ni škádlivý pohled. „Pak bude převrhnutí to, co nás bude trápit ze všeho nejméně."
„Tos mi moc nepomohl."
„Cara, netuším, jak mne Briggs dokázal najít, ale jsem si jistý, že bude potřebovat nějaký čas na regeneraci. Tohle je naše nejlepší šance dostat se ke Styxovi."
Zavrtala se do svého sedadla. „Nikdy jsem se neměla o nic pokoušet."
Salvátor udržoval pohled na velkém člunu, který se přibližoval jejich směrem, ale Harley neuniklo, jak pevně najednou stiskl volant.
„Cože jsi neměla?"
„Vracet se?"
Pokrčila rameny. „A není to snad jedno?"
„Není to jedno stejně tak jako to, žes utekla."
„Proč bych se neměla vracet? Honí tě dementní, kouzly posedlý vlkodlak a obrovská smečka jeho psů," snadno zalhala. Nepotřebovala vysvětlovat, jak moc ji Salvátor fascinuje. Tohle bylo to, co ji nejvíc zneklidňovalo. Jeho domýšlivost dosáhla maximálního vrcholu. „Ze tvé společnosti by se radoval jen šílenec."
„Jestliže je tohle pravý důvod tvého odchodu, pak jsi neměla odcházet, zatímco jsem spal."
„Utekla jsem, protože jsem věděla, že mne budeš chtít zastavit. Nechtěla jsem se hádat."
Odfrkl si. „Odkdy se nechceš hádat?"
„Možná by ses ted měl spíš soustředit na řízení."
Caine prošel malou mýtinou a zastavil se před třemi psy, kteří před ním klečeli na zemi.
Nepřekvapovalo ho, že přišel pozdě.
Popravdě, po zjištění, že Giuliani a Harley našli ty dva amulety, které skryl v tunelu, ho překvapilo, že jim psi vůbec zkřížili cestu.
Na rozdíl od svých služebníků se Caine slepě nevydával po stopě, kterou nemohl sledovat.
Místo toho se spojil s čarodějnicí, která tyhle amulety vytvořila. Věděl, že může kouzlo zrušit a zjistit, kde se ti dva nacházejí.
Alespoň zhruba.
Kouzlo nikdy nebylo přesné jako vědecké důkazy.
A to byl důvod, proč se na kouzla nikdy nespoléhal.
„Promiňte nám, pane, ti vlkodlaci nás přemohli," zamumlal Tio, který k němu byl nejblíže. Tvář přitom sklopil až do hlíny. „Zklamali jsme vás."
„To ta jeho síla," zasyčel Drew, druhý pes. „Do prdele! Nikdy jsem nic podobného nepoznal."
Caine zatnul čelisti. Nepotřeboval, aby mu někdo připomínal Giulianiho sílu. Ani to, jak snadno si s jeho psy pohrál jen silou vůle.
„Tak už mi řekněte, co se stalo, vy hlupáci."
Všichni tři se jako na povel vyškrábali na nohy. Dva byli dosud nazí a třásli se po Giulianiho útoku, zatímco Frankie si ošetřoval ránu na hlavě, která se mu rychle hojila. Bezpochyby to byla Harleyina práce.
Odpověděl mu Tio, který měl tmavé vlasy stále slepené potem. „Hledali jsme ty vězně, jak jste přikázal a..."
„A co?"
„Nevím, co se tu k sakru stalo. V jednu chvíli jsme se blížili k dálnici a další věc, kterou si pamatuju, byla, že jsme se ocitli tady."
„Zavolal vás Giuliani?"
„To si nemyslím." Pes zmateně zakroutil hlavou. „Měl dost práce, v tu chvíli bojoval s jiným vlkodlakem."
„S Harley?"
„Ne. Byl to nějaký čistokrevný vlkodlak s rudýma očima," odpověděl Frankie. „Bože, běhal mi z něj mráz po zádech."
Briggs. Caine zaťal ruce v pěst. K čertu s tím vlkodlakem. Dalo mu tolik práce, aby se jeho smečka s tím kouzly posedlým vlkodlakem nepotkala. Caine byl možná schopný přesvědčit své psy, že měl mystickou vizi o budoucnosti; koneckonců oni sami chtěli věřit, že má sílu proměnit je v čistokrevné vlkodlaky. Ale následovali by ho méně ochotně, kdyby věděli, že se spojil s podvodným vlkodlakem, který prodal svou duši za větší moc.
Dokonce i psi měli svou čest.
„Co se s ním stalo?"
„Harley se k němu připlížila a střelila ho do hlavy," odpověděl Drew.
„Hlupačka," zavrčel Caine. Při pomyšlení na nebez-pečí, kterému se Harley vydala, ho zamrazilo. Zatraceně, on ji potřeboval. Tedy přinejmenším potřeboval její krev. „Copak se chce nechat zabít?"
„Ten její útok nebyl nic platný," řekl Frankie. „Giuliani se proměnil a zaútočil na toho vlkodlak jako šílenec. Myslel jsem si, že už ho zabil, ale ten cizinec se prostě vypařil."
„Nejšílenější věc, kterou jsem kdy viděl." Tiovi se rozšířily oči. „A to už je co říct."
„Dokázal Giuliani toho vlkodlaka zranit, než se vy-pařil?"
„Málem z něj vymlátil duši," odvětil Drew.
Cainovi přeběhl mráz po zádech. Briggs byl vždycky příliš sebevědomý a myslel si, že má víc síly než samotný král vlkodlaků. Bože, samou pýchou by přímo pukl.
Ale co když neměl pravdu?
„Zatraceně."
Frankie se podezřele zamračil a udělal krok vpřed. „Nevypadá, že tě překvapilo povídání o vlkodlakovi, co se dokáže jen tak vypařit."
Caine se ohnal hřebem ruky a poslal psa ranou zpět. Frankiemu začala z koutku úst vytékat krev.
„Možná byste se měli soustředit na hledání vězňů, kteří vám unikli, než si z vašich kožichů udělám předložku k posteli."
Jasně jim připomenul, kdo je tady pánem, a otočil se ke světlovlasé ženě s baculatými tvářemi a kyprým tělem. „Vikki."
Vikki byla oblečená do přiléhavých džínových šortek a titěrného topu, který sotva skrýval její plná ňadra. Přispěchala ke Cainovi a přitiskla se k němu.
„Čeho si žádáš, miláčku?"
„Můžeš je vypátrat?"
Přivřela oči a soustředila se na kouzlo, které vyřkla před opuštěním jeho brlohu.
„Přibližně ano." Ukázala rukou směrem k řece. „Tudy."
„Běž se psy a informuj mne o vývoji situace."
Po jeho strohém příkazu rozevřela oči a zatrucovala. „Chci zůstat s tebou."
Před jejím smyslným dotykem ucouvl. „Nemám náladu na hrátky."
Vztekle šlehla očima, potřásla blonďatou hřívou a při-pojila se ke smečce.
„Tak fajn."
„Nesnažte se je zajmout. Chci jen vědět, kde jsou."
Aniž by se otočila, mávla rukou. „Mě je to fuk."
Než se André objevil po Cainově boku, ozvalo se lehké zašustění. Svalnatý, tmavovlasý bídák s černýma očima byl druhým nejlepším Cainovým sluhou. A také byl jedním z mála, kterým Caine opravdu důvěřoval.
„Jak chceš přemoci dva čistokrevné vlkodlaky, kteří se na tvůj útok připravují?" zeptal se André.
„To budu řešit později."
Caine se sehnul a studoval stopy, které na pasece zanechal drsný souboj dvou vlkodlaků. Na keřích byly rozeznatelné stopy obrovských čelistí a na polámaných větvičkách usychaly kapky krve. Po okolí se válely chuchvalce chlupů. Dotkl se chomáčku světlé srsti. Po-znal, že nepatřila Giulianimu.
„Co je to?"
„Varování."
„Tomu nerozumím."
Caine se narovnal a zaťal čelisti. „Voják se stane hrdinou jen tehdy, patří-li k vítězné straně."
Salvátor byl vždycky predátorem. Kamkoli mířil, cokoli dělal, byl tím největším a nejhorším stvořením v celém okolí. A to bylo přesně to, co ho na tom bavilo.
Všichni se okamžitě začínali modlit...
Zbabělci.
Tiše proklínal Briggse, Caina a smečku psů, kterou měl v patách. Pak se Salvátor otočil k břehu, na kterém se rozkládalo Illinois.
Harley vedle něho celou dobu napjatě seděla. Teď se na něj jen zamračeně podívala.
„Co se děje? Stalo se něco s člunem?"
Když se přiblížili ke břehu, zpomalil a při pohledu na bahno a rákosí, které lemovaly břeh, zamračil se. Díky bohu měl své botky od Armaniho bezpečně uložené ve skříni sídla v St. Louis.
„Nepotápíme se, cara"
„Tak proč zastavuješ?"
„Máme zase v patách psy."
Pokrčila rameny. Zjevně si byla vědoma toho, že je neustále někdo sleduje.
„Jsou na míle daleko."
„Tak jako byli poslední dvě hodiny."
„Takže..." Její obrovské oříškové oči se doširoka ro-zevřely. „Ach."
„Přesně tak." Salvátor nechal běžet motor člunu na-prázdno a pomalu se tak přibližovali k bahnitému břehu řeky. „Dostali se nám na stopu."
119
Harley dlouze zapřemýšlela. „V tom musí mít prsty ta čarodějnice, která amulety dělala," konečně pronesla. „Ona je jediná, která dokáže vyřknout kouzlo a zjistí tak, kde právě jsme."
Salvátor se natáhl, chytil se nízké větve a přitáhl člun ke břehu. Čarodějnice byla vlastně ta lepší možnost, oproti tomu, že by se Briggs tak rychle zotavil a byl by to on, kdo za nimi poslal psy.
Doufal, že před dalším soubojem získá alespoň malý náskok.
„A ta čarodějnice může vypátrat jen ty amulety?" zeptal se. V mysli už mu uzrával plán.
„Ano."
„A má Caine nějaké dobré pronásledovatele?"
„Jedině Duncana."
Salvátor zkroutil rty. Tak to byl Duncan, s kým se setkal u Hanibalu. Toho psa našel v chatě mrtvého těsně předtím, než na něj zaútočil Caine.
„Pak je Caine idiot, když ho sám zabil."
Přimhouřila oči.
„To si myslíš ty."
„Harley...," raději svou námitku spolkl. Jedině čas zahladí podezření, která vůči němu pořád měla. „Přijde čas, kdy mi budeš důvěřovat."
„Nedůvěřuji nikomu."
Vzal ji za ruku. „Dej mi svůj amulet."
Klidně si sundala z krku talisman a vložila mu ho do rozevřené dlaně. Salvátor se spokojeně usmál a strhl si i svůj talisman. Harley to možná nedocházelo, ale svým způsobem mu věřila.
„Co to děláš?" zeptala se, když oba amulety zahodil na podlahu člunu a pak vyskočil z loďky na mělčinu.
„Jestli chce ta čarodějnice pronásledovat amulety, tak se jí postaráme o zábavu."
„Proč ty amulety nezahodíme do vody a nepokraču-jeme bez nich?"
„Touhle dobou jim dojde, že směřujeme po řece na se-ver," počkal, až Harley vystoupí ze člunu. Pak se natáhl zpátky dovnitř a natočil člun zpátky doprostřed řeky. Přidal plyn a člun pustil. „Jestli mají alespoň trochu inteligence, pošlou několik psů napřed, aby na nás přichystali léčku."
Harley se dívala, jak člun odplouvá, a do obličeje se jí pomalu vracela barva. Zjevně jí byla příjemnější voda v botách a slizký mech, který se na hladině vznášel u jejího těla, než další plavba člunem.
„Nakonec stejnč zachytí náš pach," poznamenala. Salvátorovi ztvrdl výraz ve tváři. Udělá cokoli, aby Harley ochránil a tenhle boj mezi psy a vlkodlaky musí brzy skončit. Ztracený Caine.
Briggs ho zneužíval k tomu, aby oslabil Salvátorovu moc. „Doufejme za ně, že k tomu nedojde."
