Sága Stmívání a jiné upírské knihy

HARLEY BYLA VDĚČNÁ, že Salvátorův nesmyslný poža-davek dokázal odvést pozornost od toho, jak se jí klepala kolena z možnosti, že by mohl být jejím
otcem.
Bylo to horší než kocovina.
„Královna?" zeptala se. Tedy bylo to spíš zapištění, za což se zastyděla.
Salvátorovu tvář rozsvítil úsměv. „Je to tvůj osud."
„To neříkej."
„Osud můžeš ignorovat, ale rozhodně ho tím ne-změníš."
Nejradši by toho vlezlého bastarda nakopala. Ona v osud nevěřila. A kdyby přece jen ano, zatraceně dobře by si zařídila, aby se nestala součástí vlkodlačího harému. Královna nebo ne.
Ale divné bylo, že v tuhle chvíli necítila vztek, ale... vzrušeni.
„Sklapni," zasyčela.
Ignorovala jeho přemýšlivý výraz, když došli k místu, kde se tunel opět rozděloval na dvě části. Zastavili se, aby prozkoumali, která možnost je horší.
Dosud bylo pod zemí téměř nemožné určit, kterým směrem vůbec jdou. Obzvlášť pro vlkodlaky, kteří byli maximálně závislí na svém čichu.
Salvátor na dlouhý moment zaváhal, bylo jasné, že co se týče úniku z téhle pasti, nevěří si o nic víc než ona. Pak jen pokrčil rameny a vydal se do levého ramena tunelu.
„Tudy."
Harley neměla moc na výběr, takže vykročila za ním. Teprve až budou mimo Cainův dosah, rozhodne se, jak a kdy se tomuhle vlkodlakovi pomstí.
Pro teď ho ochotně následovala, neboť do té zatracené klece se vracet nehodlala.
„Jestli se tady ztratíme, rozhodně nebudu šťastná," varovala ho.
„A bude to znamenat nějakou změnu?"
Jeho trpká otázka ji rozesmála. „Ty jeden vychytralý syčáku."
Jak pokračovali záhyby a zatáčkami úzkého tunelu, nastalo ticho. Čím dále šli, tím víc Salvátor zpomaloval.
Zamračila se, když studovala jeho široká ramena, na která jakoby padala únava. Na zádech jeho elegantního kabátu se leskly stopy krve.
Kdy se vůbec takhle zranil ? A proč se mu ty rány nehojí?
Pokud byly opravdu hluboké, musel se proměnit. Jakmi-le bude ve vlkodlačí formě, hluboké rány se začnou hojit.
Její napjaté myšlenky se přerušily, když se museli sklonit v obzvlášť nízké části tunelu. V tichém, hustém ovzduší se ozvalo vzdálené cvaknutí.
„Co to bylo?" vydechla. Bylo jí jasné, že to nebude nic dobrého.
Salvátor se otočil, popadl ji za ruku a strčil ji před sebe.
„Utíkej."
„Co je to?"
„Léčka," zašeptal Salvátor.
Najednou se ozval kovový zvuk, z obou stran tunelu se vyvalil prach. Harley čekala, že jí znovu spadne na hlavu strop nebo že se pod ní propadne zem a spolkne ji, ale místo toho ji čekalo ještě nepříjemnější překvapení. Ze stěn začaly vystřelovat stříbrné šipky.
„Do prdele!"
Sehnula se a vyběhla do tunelu. Když se jí jedna šipka otřela o rameno, zasyčela. Dvě další zasáhly její culík a jedna minula její ucho tak blízko, že slyšela, jak to zasvištělo.
Ztratila pojem o čase, soustředěná jen na to, aby se vy-hýbala stříbru, které stále vystřelovalo ze zaprášených stěn.
Vůbec to nebylo jednoduché, jedné šipce se vyhnula jen tak tak, když ji projela okolo spánku.
Až když prudké projektily prořídly a jen občas ji nepříjemně překvapily, Harley zjistila, že Salvátor upadl několik kroků za ní. Krásný obličej se mu leskl potem a vlasy měl úplně slepené.
Zastavila se. Do srdce se jí najednou vplížil neznámý strach.
„Salvátore?"
Propíchl ji nervózním pohledem, v očích se mu lesklo zlaté světlo.
„Utíkej."
Mezi nimi prolétla zbloudilá střela a Harley odevzdaně vzdychla. Nemohla ho tam jen tak nechat. Rozhodně ne ve chvíli, kdy byl očividně zraněný.
Proč nemohla, nad tím teď přemýšlet nechtěla.
„Nesmysl." Vrátila se k němu, přehodila si jednu jeho ruku přes rameno a objala ho okolo pasu. Vzala na sebe tolik jeho váhy, na kolik jí stačily síly, a takhle pokračovali tunelem dál. „Je něco špatně?"
„Když nás Levet dostával z klece, do ramene se mi zabodly stříbrné úlomky," zkroušeně přiznal. „Bere mi to sílu."
To jasně vysvětlovalo jeho neschopnost proměnit se a také jeho slabost. Přesto měla pořád pocit, že k ní není úplně upřímný.
„Musíme najít nějaké místo k odpočinku," řekla. V no-hách začínala cítit bolest. Tunel se svažoval a zase stoupal a vypadalo to, že vůbec nikam nevede.
„Ne." Trhaně se nadechl. „Tenhle tunel není bezpečný."
Povzdechla si a předstírala, že necítí jeho mužnou vůni a teplo jeho těla, které jí v žaludku způsobovalo chvění.
„To jsi vždycky tak tvrdohlavý?"
Pokusil se o podmanivý, sladký úsměv. „Jsem jen roztomile odhodlaný."
Roztomile odhodlaný? To ne, ale místo toho byl ne-smírně přitažlivý.
Dokonce i ve chvíli, kdy byl celý od hlíny, oblečení měl rozedrané na cáry a vlasy slepené, byl překrásný tak, že to bralo dech.
„Jsi nepříjemný jako osina v zadku," brblala rozzlobeně. Ale víc než samotné škádlení tohoto vlkodlaka jí vadilo, jak moc si uvědomuje jeho blízkost.
„Co se týče tvého zadečku...," zbytek věty odezněl do ztracena, oči se mu zúžily. „Počkej."
Zamračila se a neochotně se zastavila. „Myslela jsem, že jsi chtěl pokračovat?"
Natáhl se a štíhlou ruku přitiskl na jednu stranu tunelu.
„Za touhle stěnou je východ ven."
Harley překonala rozrušeni ze Salvátorovy přítomnosti a soustředila se na stěnu. Při klepání pocítila, že za zdí je prázdno.
„Cítím to." Otevřela oči. „Můžeme se dostat skrz?"
Salvátor se napřímil a odstrčil ji stranou. „Je jen jeden způsob, jak to můžeme zjistit."
Než stačila poznamenat, že jim vlastně chybí krumpáč a lopata, Salvátor sebou švihl nadlidskou rychlostí a kopl do zdi. Když Harley viděla, jak jeho noha udělala do stěny velkou díru, jen zamrkala. Opravdu se tudy mohli dostat ven.
Zatraceně, s tímhle kopem by dospělému chlapovi srazil vaz.
A prostořeké ženě taky.
Harley potlačila podobné nepříjemné myšlenky a vy-kročila, aby odstranila kusy suti a díru ještě rozšířila. Sotva začala, když se po jejím boku objevil Salvátor a s velkým úsilím začal odlamovat tvrdou skálu.
„Nemusíš si hrát na Supermana," řekla kysele. „Tohle zvládnu taky."
Krátce a nervózně se usmál. „Čím dříve se dostaneme ven, tím dřív najdeme místo k úkrytu."
Harley se zašklebila. Připadala si, jako kdyby ji někdo vymáchal v kbelíku špíny.
„To místo by taky mohlo mít sprchu."
Salvátor zavrčel a vší sílou se mu podařilo odvalit kus kamene. Pak se bez váhání protáhl malým otvorem. Harley obrátila oči v sloup a pokusila se o totéž. Zjevně ho nenapadlo, aby ji nechal v téhle situaci rozhodovat, přestože vypadal, jako když se každou chvíli složí.
Typické.
Radši by padnul přímo na hubu, než aby přiznal, že potřebuje pomoc ženy.
Pomyslela si, že testosteron mu z jeho mužského mozku vysál všechen rozum.
Když Harley vstoupila do malé místnosti vytesané do skály, zastavila se a rozhlédla se. Nebyl to složitý úkol. V jednom rohu byla hromada kamení a naproti ní otvor, za kterým byly vidět hrubé schody.
Vzpomněla si, jak Caine vyprávěl o různých odbočkách a smyčkách tunelů a bylo ji jasné, že se odsud jen tak nedostanou.
„Schody," zamumlal Salvátor a pohlédl k protějšímu otvoru.
„Počkej."
V jeho tváři se objevila netrpělivost.
„Harley."
„Caine vždycky nechával porůznu ukryté poklady, pro případ nenadálého útěku," řekla a vykročila k hromadě kamení. Její kop měl znatelně menší efekt než
Salvátorův, ale stačil, aby se hromada rozpadla a prozradila, co se pod ní skrývalo. „Vidíš?"
Salvátor se shýbl, aby zvedl dvě nabité pistole. Jednu překvapivě podal jí a druhou si zastrčil za opasek.
Velká slonovinová rukověť zmizela za sedlem jeho ro- zedraných kalhot, ale jeho v tu chvíli víc zajímaly dva maličké stříbrné medailonky, které zůstaly napůl scho-vané v hromadě kamení.
Většina lidí by je odsoudila jako bezcenné cetky. Hloupá chyba.
„Poznávám je," řekl a zachrastil medailonky v ruce. Na ústech mu hrál spokojený úsměv.
Harley pokrčila rameny. „Amulety."
Salvátor vzal jeden amulet a ukázal jí zvláštní symbol vyvedený do slabého kovu.
„Cainova smečka je používala, abych je během svého pobytu v Hanibalu nenašel."
Najednou Harley došlo, že Salvátorův pach zmizel. Naprosto a úplně.
„Ty vado."
„Tu máš," řekl a strčil jí jeden medailonek do dlaně. „Nech si ho u sebe."
Nepřítomně si amulet strčila do podprsenky. Zner-vóznilo ji, že Caine vlastnil takovéhle mocné nástroje a nikdy se jí s tím nesvěřil.
Ale proč by ji to mělo překvapovat? Caine si vždycky dával pozor, aby nad ní neztratil kontrolu.
Tenhle amulet jí dával možnost bez obav se ztratit z jeho dohledu.
„Nedivím se, že Caine platí tolik čarodějnic," zavrčela. Rozzlobilo ji, že ze sebe takovou dobu nechala dělat blázna.
„Myslel jsem, že si je za odměnu bere do postele."
„To je jen benefit." Pokrčila rameny. „Ony to tedy tak vnímají."
Upřel na ní svůj zlatý, neochvějný pohled. „Ale tebe se to netýká."
„Nehodlám být jeho kráskou měsíce." Upřeně se mu podívala do očí. „Vlastně ani pro žádného jiného muže."
Bez varování se k ní naklonil a majetnicky ji políbil na rty.
„Dobrá."
Harley se napřímila a zamračila po nárazu vášně, kterou v ní vyvolal jeho polibek.
„Tvoje schválení nepotřebuju."
Salvátor se usmál, nepochyboval o tom, proč zčerve-nala. Vzal ji za ruku a vedl ke schodům.
„Tak pojď, sluníčko."

Při posledním vývoji události, kdy se špatné měnilo v ještě horší, bylo pro ně šokem, že schody vedly k východu, který byl zvenku dobře skrytý a ani tam nebyli žádní psi.
Ale oni se rozhodně nehodlali kochat tímhle náhlým dotykem štěstěny.
Salvátor nasadil vytrvalé tempo. Nemyslel na to, že do St. Louis je jen necelou hodinu a může si zavolat svou smečku, aby ho ochránila. Místo toho si to namířil přímo na sever, směrem k Chicagu a těm zatraceným pijavicím.
Když míjeli pole a tmavé farmy, Harley měla na tváři záhadný výraz, ale svůj názor na jeho vůdcovství si nechala pro sebe. Nebo možná došla k závěru, že Caine je začne hledat na cestách směřujícím k jihu.
Ať už to bylo jakkoli, Salvátor byl vděčný, že se s ní nemusí hádat. Ve svém současném stavu si vůbec nebyl jistý, že by vyhrál.
Maximálně se soustředil na to, aby na ně něco nevy- skočilo z kukuřičného pole nebo zpoza křoví, když vtom zakopl přes poleno skryté pod listím a upadl.
„Tak dost," vyštěkla Harley rozzlobeně, přestože se Salvátor okamžitě zvedl a podíval se jí do očí. „Musíme si najít místo k odpočinku."
Zamyšleně se na ni podíval. Má snad o něj starost?
„Hned za tímhle kopcem je město."
„Město?" zamračila se. „Nemyslím si, že je to dobrý nápad. Caine má své špióny všude a my mezi běžné obyvatelstvo zrovna nezapadáme."
„Pak musíme být opatrní, aby nás nikdo neviděl." Vzal ji za ruku, převedl ji přes pole a z malého výběžku jí ukázal městečko. „Tamhle."
Když se přibližovali k prvním domům spícího města, cítil Harleyino napětí. Pak se dostali až k obchodní čtvrti a její napětí se téměř proměnilo v paniku. Salvátor ji pořád pevně držel za ruku a namířil si to k motelu postaveného do tvaru L, který sliboval kabelovou televizi a připojení na internet.
Byl tak blízko vidině horké koupele a čisté postele, než aby riskoval, že mu jeho vystresovaná společnice uteče a on stráví zbytek noci tím, že ji bude honit.
Salvátor opatrně otestoval ovzduší okolo motelu a došel ke dveřím, které byly nejdál od hlavního vchodu. Obsazených bylo jen pár pokojů a všichni obyvatelé byli obyčejní lidé.
„V tomhle stavu se nechci ubytovávat," zasyčela Harley a vymanila se z jeho sevření, aby ukázala na jeho špinavý a zanedbaný zevnějšek. „Zavolají policii."
Salvátor se usmál, přešel ke dveřím, lehce vylomil zámek a otevřel dveře.
„Mám svůj vlastí ubytovací systém."
Harley vůbec nevypadala ohromeně z jeho schopnosti najít jim střechu nad hlavou, klidně vkročila do místnosti a rozsvítila světlo. Salvátor ji následoval dovnitř a ušklíbl se.
Dobrá, možná své nadšení nemusela dávat tak zásadně najevo.
Možná ani trošičku.
Pokoj byl větší než v modernějších hotelech, s postelí na jedné straně a párem židlí a malým stolkem na protější straně pod oknem. Ale levný nábytek už dávno vzdal svou bitvu proti ošumělosti a ze zdí opadávala tyrkysová malba. A koberec...
Salvátor pokrčil rameny.
Přešel místnost a nahlédl do koupelny. Byl připravený na otřískanou sprchu a rozbité dlažičky.
Harley přešla k němu a složila si ruce na břiše. Ve tváři měla napjatý výraz.
„Co když budou chtít tenhle pokoj pronajmout?"
„Vzhledem k tomu, kolik je hodin, o tom hluboce pochybuju. Tak zoufalý snad nikdo nebude." Vrhl na ni vyzývavý pohled. „Dáš si sprchu nebo ne?"
„A co budeš dělat ty?"
Usmál se. „Budu se snažit být užitečný."
„Na to zapomeň."
„Dej si sprchu, cara," zamumlal, a než ji postrčil do koupelny, ukradl jí polibek. „Nejsem v tak dobré kondici, abych ti mohl umýt záda. Alespoň ne s takovým citem pro detail, jaký preferuji."
Přimhouřila oči a vzdorně se na něj podívala. „V kou-pelně se zamykám."
„To schvaluju. A taky nezapomeň na to, že u sebe máš zbraň," zašeptal, zavřel dveře a počkal, až Harley zakleje a ozve se cvaknutí zámku. Pak se vydal z motelu do nocí ztichlého města.
V koutcích úst se mu usadil unavený úsměv. Tiše se pohyboval směrem k obchodům, které zavřely už před několika hodinami.
Byl na útěku před vlkodlakem, který měl zemřít už před staletími. Neměl ponětí, co se stalo s jeho smečkou.
Neměl žádné peníze ani telefon. Stříbro, které měl za-píchnuté v rameni, ho pořád pálilo jako žhavá láva, ale nemohl popřít hrubé, primitivní uspokojení, které mu proudilo krví.
Nalezení Harley znamenalo, že byl kompletní.
Bylo to takhla jednoduché, a přesto nepochopitelně složité.
A nebylo to o nic méně než zázrak.
Zastavil se u zadních dveří obchodu s oděvy, snadno si poradil s levným zámkem a svými nadpřirozenými silami zneškodnil alarm. Vzal několik igelitových tašek, prošel obchod a naplnil je oblečením pro Harley i pro sebe a přidal noční košilku, o které nepochyboval, že si ji Harley bude chtít obléknout.
Na okamžik zaváhal před jemným spodním prádlem a nakonec raději než hedvábná tanga vybral sportovní podprsenku a k ní pasující kalhotky. Kdyby se s tímhle vrátil do motelu, Harley by ho ve spánku rozsekala na tisíc kousků.
Možná jindy...
Pak ještě vybral všechnu hotovost z pokladny a pokusil se zapamatovat si jméno majitele obchodu. Ne, že by ho lidský byznys nějak zvlášť zajímal. Ale kdyby Darcy zjistila, že kradl v obchodě, celé týdny by ho pak otra-vovala kvůli narušené karmě. A on bohužel potřeboval tuhle hodnou vlkodlačici, aby Harley přesvědčila, že není žádným vzteklým monstrem, které se jí snaží zabít.
Po odchodu z obchodu se Salvátor zastavil v rychlém občerstvení a nakoupil několik sendvičů a sáčků s chipsy. Pak se konečně vydal zpátky do motelu.
Salvátor za sebou pečlivě zavřel dveře, zastrčil západku, otočil se a...
„Bože," vydechl poté, co spatřil Harley stojící uprostřed hotelového pokoje.
Mokré vlasy jí volně padaly na ramena. Pod krkem jí visel medailonek, který si připevnila na kousek šňůrky utržené z hotelového ručníku. Na mokrém těle neměla nic víc než jen ručník a v ruce držela pistoli, kterou pečlivě zkoumala.
Pro jiného by vypadala směšně.
Když se jí Salvátor podíval do očí a setkal se s doutna-jícím vztekem, měl pocit, jakoby ho někdo vší silou kopl do břicha.
Byla sexy a pekelně nebezpečná.
„Kde jsi byl?" zeptala se a pevně stiskla zbraň. Jako kdyby si pohrávala s myšlenkou, že ho s radostí zastřelí.
Sáhl po taškách a vysypal jejich obsah na postel. Byl dost chytrý, aby se nad jejím rozčilením spokojeně neusmál.
„Potřebujeme zásoby," vysvětlil rychle.
„A co kdybys potkal někoho z Cainovy smečky? Nebo Briggse?"
Podíval se do její zamračené tváře. „Bála ses o mne, Harley?"
Ztuhla. Rozhodně nechtěla přiznat pravdu.
„Nejsi ve stavu, kdy bys mohl jen tak běhat po okolí."
„Ach, takže se o mě bojíš."
„Mohl jsi je přivést na stopu vedoucí sem."
„Nikdo mě nesledoval."
Salvátor udělal krok k ní a strhl ze sebe roztrhaný kabát a košili, které pak pohodil na zem.
„Co to děláš?"
„Potřebuju, abys mi z ramene vyndala to stříbro."
„A jak asi?" Když Salvátor vytáhl z pouzdra u kotníku dýku, zakroutila hlavou. „Ne. Ani náhodou."
Salvátor jí vzal z ruky pistoli a na její místo vložil dýku.
„Musí to být, Harley. A já si tam sám nedosáhnu."
Stiskla čelisti. Byla chycená v pasti mezi touhou poslat ho do pekel a vědomím, že pokud se to stříbro nedostane ven, rány se mu nezahojí.
„Zatraceně." Ukázala k židli vedle malého stolečku. „Sedni si."
Salvátor zaujal své místo a vyčkal, až se nad ním Harley sklonila. Pak ji popadl za ruku a políbil ji na prsty.
„Jen to stříbro, cara"
Jak předvídal, vytrhla se mu ze sevření, ale neuniklo mu, jak přitom dávala pozor, aby ho neuhodila do ramene.
„Až se tě rozhodnu zabít, udělám to jinak, než že ti vrazím dýku do zad," zamumlala. „Seď klidně."
Salvátor si položil ruce na kolena, zavřel oči a soustředil se na svůj dech. Na rozdíl od upírů neměl schopnost dostat se do transu, který by mu zahojil veškerá zranění. Dokud se nemohl proměnit, musel se usmívat a vydržet.
Dobrá, úplně se neusmíval.
Bylo to spíš hlasité sténání.
Salvátor sklonil hlavu, zaťal zuby a snažil se připomínat si, že on je ten drsný král. Mezitím mu Harley jezdila dýkou v živém mase a hledala kousky stříbra, které se mu dostaly hluboko pod kůži.
Zrovna se pokoušela vyndat obzvlášť tvrdohlavý od-štěpek a mezi výdechy tiše klela.
„Ubližuji ti?" vydechla.
„Harley, rejdíš mi v rameni poněkud velkou kudlou," jemně jí připomněl.
Ramenem mu znovu projela ostrá bolest a pak se do-stavila obrovská úleva, když mu vyndala poslední kousek stříbra a jemu se rychle začaly navracet síly.
„Myslím, že je to všechno," zavrčela, a když se Salvátor skokem zvedl ze židle a plný energie se proměnil do své vlkodlačí formy, lehce vyjekla.
Kdykoli jindy by se Salvátorovi líbilo spatřit v jejích očích při pohledu na jeho velké tělo neuvědomělý obdiv, možná by se dokonce svým nádherně temným, havraním kožichem pochlubil.
Teď se svalil na koberec a schoulil se ve snaze, aby se mu co nejrychleji zahojily rány. I přes mystické síly, které se mu vlévaly do žil, se pořád cítil slabý jako štěně.
Nakrucování muselo počkat.
Zatracená škoda.
V předvádění se byl opravdu dobrý.
Rameno měl stažené křečí, když se mu porušené svaly a potrhaná kůže hojily. Spálené maso se rychle vyměňovalo za nové, které ale zůstávalo křehké. Byl unavený, hladový a oslabený tím poutem možného spojení, takže mu chvíli trvalo, než se dostal zpátky do formy.
Na krátký okamžik si dovolil primitivní radost ze své vlkodlačí formy a pak se neochotně proměnil do své lidské podoby. Bylo mu jedno, že na sobě nic nemá, a klidně se postavil na nohy.
Vlkodlaci byli skromní jen zřídka.
Sehnul se a sebral z podlahy amulet. Neměl tušení, jak je tohle kouzlo silné a jak daleko může mít amulet od těla, aby stále skrýval jeho pach, ale rozhodně to nechtěl zkoušet.
„Bože, potřebuju sprchu," zašeptal a vykročil směrem ke koupelně. „V taškách je jídlo a oblečení."
„Budeš v pohodě?"
„Tak snadno se mě nezbavíš." Ohlédl se přes rameno směrem k igelitkám na posteli. „Najez se."
Mrskla po něm jazykem. „Ano, pane. Hned to bude, pane."
„A chovej se slušně."
Salvátor nechal otevřené dveře do koupelny, vešel do sprchového koutu, a když mu po těle začala stékat teplá voda, s úlevou vydechl. Levné hotelové mýdlo a šampon už mu takovou radost neudělaly, ale aspoň ze sebe dostal všechnu špínu. Pak se zabalil do ručníku a ze žínky utrhl kus šňůrky, kterou si přivázal na krk amulet.
Odhrnul si z čela mokré vlasy a vrátil se do pokoje. Když viděl Harley, která si oblékla flanelovou noční košili sahající až pod kolena, pomalu se usmál.
Nepochyboval o tom, že si myslela, že tenhle kousek garderoby utlumí jeho divokou touhu. Místo toho Sal-vátora začaly napadat různé způsoby, jak by z ní tu košili ztrhal.
Mohl by tu udělat pomalu, po kouskách trhat tu ošklivou látku, dokud by se neobjevilo její tělo. Centimetr za centimetrem. Nebo by to mohl udělat rychle, jedním rychlým trhnutím. Nebo by to z ní mohl strhnout jen za pomoci zubů.
Harley netrpělivě pochodovala po místnosti a pozo-rovala ho, jak přešel k posteli. Na tváři měla zvláštní, opatrný výraz.
„A co ted?" zeptala se.
„Teď se najím a trochu si odpočineme," řekl Salvátor, beze studu nechal spadnout ručník a sáhl do tašky po černých saténových boxerkách.
Harley se zakuckala, rychle se otočila a začala si pro-hlížet zeď.
„Nemůžeš někomu zavolat, aby nás odsud vyzvedl?" zeptala se. „Tady to bezpečné zrovna není."
Salvátor si natáhl trenky, usadil se na posteli, opřel se o čelo postele a sáhl po třech šunkových sendvičích, které v mžiku spolkl.
Doslova.
„Raději bych zůstal na útěku, než aby nás někdo vypátral. Máš s tím nějaký problém?"
„Chceš seznam všech možných problémů?" Odmlčela se, napřímila ramena a zamračila se na něj. „Řekni mi, proč nepřivoláš svou smečku. A chci pravdu."
Salvátor překvapením ztuhl. Nečekal, že pro ni bude tak snadno čitelný.
Bylo to... zneklidňující.
Otřel si ruce a vyhodil prázdné obaly od sendvičů. Dával si s odpovědí na čas.
„Nejsem si tím úplně jistý, ale mám dojem, že Briggs dokáže ovládat mysl jak psů, tak i vlkodlaků, byť třeba jen na krátkou chvíli," přiznal.
Harley pozvedla obočí. „A tvou mysl taky kontroloval?"
„Ne, ale než jsme spolu bojovali, napadli mne psi, kteří mi předtím byli bez výjimky věrní." Zlostně zaťal ruce v pěst. „Musel jsem jich několik zabít."
„Možná k tobě nebyli zas až tak loajální."
Salvátor pokrčil rameny. Přál si, aby měla pravdu. Bylo by jednoduší přijmout to, že zabil zrádce a ne věrné společníky, kteří byli pod vlivem Briggse.
Bohužel znal své sluhy příliš dobře a věděl, jak to bylo doopravdy.
Sami by si vyrvali srdce, než aby ho zradili.
„Nehodlám nic zkoušet."
„Ale vždyť už to zkoušíš," poznamenala. „Uvědom si, že pod vlivem Briggse můžu být i já."
Salvátor si odfrkl. „Ty jsi moc tvrdohlavá na to, aby tě někdo dokázal ovládnout. Kromě toho už jsme spolu několik hodin. Briggsův vliv trvá jen pár vteřin."
Přemýšlela o jeho slovech a nepřítomně si okusovala nehty.
„Řekla bych, že to vysvětluje Cainovu směšnou víru v to jeho zázračné vidění," připustila.
„Já myslím, že s tím má co dělat i jeho přerostlé ego," zavrčel.
Jeho názor na toho bídného psa přešla bez poznámky. „Vypadá poněkud riskantně bránit se proti šílenému vlkodlakovi upírem."
„Upíři jsou proti ovládání mysli odolní. Bohužel, brzy nastane úsvit a bude pro ně příliš nebezpečné kamkoli cestovat. Na setkání s nimi budeme muset počkat do dalšího soumraku." Poklepal na matraci. „Teď budeme odpočívat."Olízla si rty. Najednou byla víc nervózní z toho, že si má lehnout si k Salvátorovi do postele, než že Briggs dokáže ovládat mysl druhých. To jí v tuhle chvíli zdaleka tolik netrápilo.
„Fajn. Ty budeš odpočívat a já budu hlídkovat," za- kuňkala.
„Už jsem to tady obhlédl. Nikdo o nás neví."
„Tím si nemůžeš být tak jistý...," zmateně se nadechla, neboť Salvátor vyklouzl z postele a chytil ji do náruče. „Nech toho a pusť mě."„S radostí."
Dvěma dlouhými kroky se vrátil k posteli, položil ji a přikryl ji svým tělem. Když pocítil, jak její oblé křivky těsně přiléhají k jeho tělu, pocítil drsnou radost.
Bože! Nevěděl, jestli to bylo to kouzlo spojení, které způsobovalo, že reagoval s takovou hrubostí, hnán sžíravým hladem po téhle jediné ženě, nebo jestli to byla normální reakce mezi mužem a ženou. Popravdě, bylo mu to jedno.
Chtěl ji.
Teď.
Salvátor pozoroval, jak její oříškové oči potemněly. Vzduch naplnil ostrý žár a on slyšel, jak jí buší srdce.
„Nech mě být," zavrčela. Evidentně z jejich vzájemné výbušné reakce neměla takovou radost jako on.
„Zůstáváme v téhle posteli, Harley," varoval ji. „Je na tobě, jestli budeme spát nebo se věnovat jiným, příjem-nějším činnostem."