5. kapitola
STALO SE TO TAK RYCHLE, že to Harley sotva stačila za-znamenat.
V jeden okamžik stála vedle Salvátora a v dalším ležela na zádech a ten zatracený vlkodlak se válel po ní.
Když malou místností projel ostrý zvuk výstřelu, trhla sebou. Kulka jim proletěla nad hlavami, zabořila se do betonové zdi a naplnila vzduch hořkým zápachem střel-ného prachu.
Střelba ustala a Harley uslyšela třísknutí dveří, jak se Caine rychle vytratil z místnosti.
Leželi bez hnutí; rychlý tlukot jejich srdcí byl jediným zvukem, který protínal těžké ticho.
Pach střelného prachu pomalu vystřídala Salvátorova mužná vůně, která jakoby pronikala hluboko do Harleyiny kůže. Najednou tu bylo pro ni nepříjemné zjištění, jak perfektně jeho těžké tělo přiléhalo k jejím oblinám.
Zatracený vlkodlak.
Určitě na ní zkoušel nějaká mystická vlkodlačí kouzla.
Odmítla věřit, že tahle drsná přitažlivost může být něco jiného než trik.
Jako kdyby se chtěl Salvátor úmyslně vysmát její teorii, zvedl se a vnutil své boky mezi její nohy, svou tvář jí přitiskl ke krku a havraní vlasy byly jako záclona z hřejivého saténu.
Břichem jí projelo jakési dráždivé teplo a Harley se rukama opřela o jeho hrudník.
Rozptýlení.
To bylo to, co potřebovala.
A rychle.
„Dobrá, tak tohle moc nefungovalo," zabručela a srdce jí divoce tlouklo, když jí políbil na šíji.
„Mohlo to být horší," zamumlal.
„Slez ze mne."
„Proč?"
Nepřestával ji oždibovat a posílat tak jejímu tělu drobné elektrické šoky.
„V tuhle chvíli tu jsme stejně uvěznění. Tak si to aspoň můžeme trochu zpříjemnit."
Ach... bože! Přivřela oči a snažila se bojovat proti vábivosti, která mezi nimi hořela.
Rozptýlení, rozptýlení, rozptýlení...
„Proměnil jsi Caina v psa?" zeptala se.
Usmál se, jako kdyby vycítil smysl její otázky. „Ne."
„Tak jak jsi ho mohl ovládat?"
„Jsem král. Všichni psi jsou mi podřízení."
Harley si odfrkla. Čistá arogance, a to se vší parádou.
„A vlkodlaci?"
„Ti samozřejmě také."
Lehce jí kousl do ušního lalůčku.
„Patříš mi, drahoušku. Od konečků tvých zlatých vlasů, až po špičky tvých drobných prstíků, a také každý rozkošný záhyb mezi tím."
Harley pocítila záblesk ostražitosti, když si připomněla, jak Salvátor ovládl a držel Caina.
„Tak to ani náhodou," zasyčela.
Lehce se zasmál a když jí jeho dech přejel po kůži, okamžitě zareagovala.
„Ba právě naopak."
Odtáhl se, aby se na ni mohl podívat se znervózňující intenzitou. „A malé varování, Harley.
S nikým se dělit nebudu."
Vyschlo jí v ústech, i když nesouhlasně zakroutila hlavou.
„Bože, myslela jsem si, že jen Caine to neměl v hlavě v pořádku."
Jeho zlatý pohled sjel k jejím ústům. „Svůj zdravý rozum nemůžu garantovat, ale můžu ti zaručit, že mé požadavky na tebe jsou opravdové."
„Salvátore."
„Líbí se mi, když vyslovuješ moje jméno,"
zabručel a rychle snížil hlavu, jako kdyby nebyl schopen odolat pokušení.
„A ta tvoje chuť," zašeptal znovu do jejích úst. „Ta chuť se mi líbí obzvlášť."
Byla to kousavá potřeba, která se uhnízdila v jejím těle a která proměnila ostražitost v čirou paniku.
Bez rozmyšlení se rukama opřela o jeho hrudník a za-tlačila, až ho odstrčila, on spadl na zem a rozvalil se na zády na betonu.
„Které části věty Nech mne být! úplně nerozumíš?" zavrčela, vyškrábala se na nohy a dívala se na jeho pobavený výraz.
„A co je na tom tak legračního?"
Salvátor elegantně vyskočil na nohy, havraní vlasy mu spadly okolo oválného obličeje a zlaté oči se leskly očekáváním.
„Jsem prostě predátor."
Bylo snad tohle nějaké tajemství?
Ten muž byl proklatě cítit nebezpečím. A
„Nic nezbožňuju víc než pronásledování." Usmál se a jeho bílé zuby se v opáleném obličeji ostře zableskly. „Dobrá... téměř nic. Mám takový pocit, že při téhle příležitosti mne víc uspokojí samotné chycení."
Kořist? Harley přimhouřila oči. „Jestli mě považuješ za nějakou chudinku, která ti bude k dispozici, tak jsi pěkný idiot."
„Nelíbilo by se mi, kdybys byla chudinka. Tedy ne, po-kud bys sama neměla náladu přizpůsobit se mé milosti."
Natáhl ruku a bronzovým prstem přejel po ramínku její sportovní podprsenky. „Možná by se ti noc s pouty na rukou líbila."
„Jo." Plácla ho přes prst. „Líbilo by se mi to asi tak, jako kdybys mi chtěl vydloubat oči."
Jeho úsměv se ještě víc rozšířil.
„Brzy tě naučím všechny radosti, které na nás zatím jen čekají."
Krátkými trhavými kroky přešla přes místnost a upřela pohled na dveře.
„Proboha, teď na tyhle věci není ani čas, ani správné místo." Přešel za ní a zůstal stát za jejími zády, na krku cítila jeho horký dech.
„A kdy bude čas?"
„Jak ti zní termín nikdy?"
„Nesnesitelně,"
vydechl horce do jejího ucha. Harley si rukama objala břicho.
Musela prostě někoho obejmout, bud sebe, nebo toho neodolatelného vlkodlaka. K čertu s ním.
„Dokážeš Caina ovládat i na delší vzdálenost?"
zeptala se najednou.
Odpovědí bylo jen napjaté ticho. Pak Salvátor tiše povzdechl a přešel naproti ní. Tvář měl staženou.
„Když jsem s tebou, tak ne..."
Odmlčel se významně a tajemně se na ni podíval.
„A ne v tuhle chvíli. To stříbro mi bere sílu."
Zamračila se a přemýšlela, co před ní skrývá.
„Už nebude tak hloupý, aby se sem vrátil."
„Ale on se vrátí."
Obrátila oči v sloup.
„Tak ty jsi i jasnovidec?"
„Tady nepotřebuju věštit. Caine mě nechává žít z ně-jakého důvodu. A ten samý důvod ho přinutí vrátit se."
„Ale už to nebude nic platné, když ho neovládáš. Nějak tě uspí nebo sem znovu pustí nějaký plyn."
Chytil ji za ramena, otočil ji k sobě a nechal ji, aby pocítila sílu jeho pohledu.
„Harley, ať už tak, nebo onak, slibuji ti, že se odsud dostaneme."
„A ty se nikdy nemýlíš?"
„Nikdy."
„Drzoune."
Po tváři mu přeběhl ten zničující sexy úsměv.
„Prostě si věřím."
Fakt, že se tomu nemohla smát, ji vytočil. To domýšlivé zvíře je dostane ven už jen proto, aby jí ukázalo, že se mýlila.
Odtáhla se z jeho objetí a podezíravě se na něj podívala.
„Ty znáš toho vlkodlaka, který pomáhá Cainovi?"
Jeho úsměv se vytratil a na tváři se mu objevil tvrdý a nepřátelský výraz.
„Si."
„Podle tvého tónu soudím, že se zrovna nekamarádíte."
„Byl to můj největší soupeř, když se bojovalo o vlkodlačí trůn."
Harley pozvedla obočí. „On nějaký trůn opravdu exis-tuje?"
„Samozřejmě."
Zmátlo ho už jen to, že se doopravdy zeptala. „Je to masivní dřevěné křeslo se spoustou zlatých ozdob a sametových polštářů. Také se o tom trůnu říká, že se na něj může posadit jen opravdový král. Pomáhá to vyjasnit pochybnosti o příštím následovníkovi."
Harley se ušklíbla. Nepochybně tu byla i velká zlatá koruna s množstvím lesklých drahokamů.
„A zadek tvého protivníka do toho trůnu nepasoval?"
Po ústech mu přeběhl divoký úsměv.
„Poté, co jsem mu prokousl krk, už neměl náladu to zkoušet."
„Pěkné."
Harley pohodila hlavou a doufala, že si Salvátor nevšiml, jak jí přejel mráz po zádech. Když na to přišlo, Salvátor Giuliani byl velmi nebezpečný nepřítel. To si musí pamatovat.
„Není divu, že se spolčil s Cainem. Oba tě upřímně nesnášejí."
„Vlastně se docela divím. Není to nic menšího, než zázrak."
„Proč?"
„Protože poté, co jsem Briggsovi prokousl krk, utrhl jsem mu hlavu, vyjmul jeho srdce a jeho mrtvolu spálil." Zlaté oči se zaleskly.
„Měl by být mrtvý."
„To jo,"
trhavě vydechla. „Taky si myslím."
Salvátor pozoroval, jak se Harley zatvářila, a teprve se zpožděním mu došlo, že prozradit, jak moc umí být při určitých okolnostech krutý, nebyla ta nejlepší strategie.
Rozhodně ne teď, když ji měl přesvědčit o tom, že jedinou její nadějí na záchranu je právě on1.
Pak pokrčil rameny. Dokud se Caine nenaučí přemýšlet svým mozkem místo svým egem, zabije ho. Stejně tak jako každého, kdo se pokusí ublížit Harley.
Možná bylo lepší, když znala pravdu od samého počátku.
Jako kdyby si to samé pomyslela i Harley, hluboce vydechla a zpříma se mu podívala do očí.
Statečná a nezdolná.
Prostě ten druh ženy.
„Napadlo tě, že ten vlkodlak, který se spolčil s Cainem, nemusí být Briggs?"
Ach, kdyby to jen bylo tak jednoduché.
„Ne, ten popis sedí naprosto perfektně." Salvátor znechuceně zakroutil hlavou.
„Kristepane! Mohlo mě napadnout, že jeho smrt nebude tak jednoduchá."
Její ostrý smích se rozezněl celou.
„Udělal jsi všechno kromě snědení jeho mrtvoly k večeři. To by nebylo jednoduché pro nikoho."
„Pro většinu vlkodlaků ne, ale já mohl předpokládat, že fušoval do černé magie."
Udělala rychlý krok zpět a ostražitě se na něj podívala. „Vlkodlaci umí čarovat?"
Smutně se usmál. Kdyby uměli vlkodlaci kouzlit, nebyli by teď oni dva zavřeni v téhle zatracené cele.
„V zásadě se nerodí se schopností kouzlit jako třeba čarodějnice, ale kterékoli stvoření —" Odmlčel se, když si uvědomil, že není úplně upřímný.
„Dobrá, kterékoli stvoření kromě upírů může do kouzel proniknout."
„Proniknout? Tomu nerozumím."
„Existují prastaří démoni, kteří mohou své schopnosti sdílet s ostatními."
Na okamžik o tom zapřemýšlela, ve tváři měla po-chybovačný výraz.
„Ještě jsem se s žádným prastarým démonem osobně nesetkala, ale nikdy mi nepřišlo, že by se chtěli s někým dělit, natož když jde o jejich sílu."
„Chápeš to dobře, cara" odvětil. „Jen ti velmi hloupí nebo velmi zoufalí by souhlasili s tím stát se nádobou pro vypůjčené kouzlo. Cena je velmi vysoká, ať už doufáš v dosažení jakéhokoli výsledku."
„A jaká je ta cena?"
„Když to dobře dopadne, tak tvůj život."
Než položila další logickou otázku, zaváhala.
„A když to dobře nedopadne?"
„Tvá duše."
„Sakra!"
Když se podívala ke dveřím, její oříškové oči byly plné strachu. Možná jí teprve teď došlo, v jaké šlamastyce se nachází.
„A proč by ten Briggs byl ochotný vzdát se své duše?"
To nebyla tak těžká otázka. Stejně jako Caine, i Briggs byl vždycky egoistický sráč, který sám sebe považoval za boží dar pro vlkodlaky.
Už jen ta myšlenka, že se nedostane na nejvyšší post, stačila k tomu, aby překročil na druhou stranu.
„Je téměř o sto let starší než já, a dokud jsem se nenarodil, všichni ho považovali za vedoucího kandidáta na příštího krále vlkodlaků."
Harley to rychle pochopila. „A tys mu ukradl jeho pozici?"
„Co na to mám říct?" zeptal se s falešnou skromností. „Vědělo se od chvíle, kdy jsem byl ještě v kolébce, že králem budu já."
„To je nemožné," zabručela. „Co tě vede k myšlence, že si Briggs vypůjčil sílu od nějakého démona?"
„Kromě faktu, že znovu ožil?"
Mávla nad jeho logikou ruku. „Rekl jsi, že si zahrával s kouzly ještě před svým hrůzostrašným znovuzrozením. Proč?"
Sakra, téhle ženě nic neuniklo.
„Jakmile se vlkodlak dostane do puberty a začne ovládat své proměny, jeho síla už se nemění. Může se naučit bojové umění nebo se z něj stane vychytralec, ale síla zůstává stejná."
Na okamžik o tom zapřemýšlela a pak rychle přikývla. „Oukej, to dává smysl."
„Poté, co vyšlo najevo, že Briggse přetrumfnu, zmizel na několik let z Říma, a když se vrátil, začal jsem cítit, že získal moc, kterou nikdy nemohl mít."
Salvátor pokrčil rameny.
„A ještě ty jeho oči."
„Jeho oči?"
„Zůstávají rudé, dokonce i když se promění do lidské formy."
„Co to znamená?"
„Že je víc vlkodlak než člověk. Dokáže využít své inteligence a chytrosti, ale jakoukoli lidskou morálku a etiku nahradily jednoduché zvířecí instinkty." Salvátor se kysele usmál.
„Tedy ne, že by se předtím nějakou morálkou trápil."
„A používá černou magii."
„Si."
Salvátor sevřel čelisti. „Zabije kohokoli bez milosti nebo soucitu."
V jejích očích zahořel plamen strachu. Přes veškerou svou statečnost se Harley prostě bála, když se bát měla.
Díky bohu. Měl pod sebou dost vojáků ochotných bojovat na život a na smrt.
„Zjistil jsi někdy, jak moc jeho síla narostla?"
„Neměl jsem k tomu příležitost, protože na trůnu ještě seděl předchozí král."
Harley si odfrkla.
„Přijde mi těžké uvěřit, že ses někdy za šéfa nepovažoval."
Salvátor zaskřípal zuby a připomněl si dlouhá, temná staletí, kdy se předchozí král vzdal svých povinností a nechal vše bez řádu a pořádku.
Právě v tomto období začali vlkodlaci vymírat a Salvátor musel použít všechnu svou sílu, aby tenhle ústup zastavil.
Tohle vědomí ho hryzlo s nemilosrdnou potřebou pozměnit chod kola osudu.
A nerad se s tímhle komukoli svěřoval.
Pokrčil rameny. „Když to vyžadují okolnosti, dokážu být i diplomatický."
„Dobrá," pomalu pronesla se zřetelnou nedůvěrou. „A co se stalo pak?"
Hluboce se nadechl a rozbil svůj vztek dřív, než stačil zamlžit jeho soustředění.
Briggsem a svými minulými chybami se bude zabývat později.
Problémů tu bylo dost, teď přibyl jeden o trochu víc naléhavější.
„Snažil jsem se na Briggse dohlížet, ale pak předchozí král zemřel, a než jsem stačil ověřit své podezření, Briggs zaútočil. "
„Ale zřejmě jsi vyhrál."
„Ano, ale bylo to mnohem složitější, než jsem si představoval." Vyprávěl to neutrálním tónem, jeho slova neprozrazovala drsný souboj, z jehož následků se pak léčil celý další měsíc. „Stačila by jediná chyba a do hrobu bych se dostal já."
V jejích oříškových očích se cosi zalesklo.
Hrůza? Ohromení?
Zklamání, že Briggs dokázal využít šance a znovu si nasadil hlavu na krk?
„A teď je zpátky," řekla.
„Zdá se."
„A s velkou nevraživostí."
„Ne, s plánem," klidně ji opravil.
Nevraživost už byla daná. Briggs ho chtěl vidět mrtvého od chvíle, kdy se Salvátor narodil. Základním faktem ale bylo, že Briggs nechystal na Salvátora ledajakou léčku. Teprve když Salvátor zjistil, že ten bastard šmejdí kolem, vyšlo najevo, že má v plánu mnohem víc než obyčejnou vraždu.
„Co to bylo za plán?" zeptala se.
„To, cara, ještě netuším."
Propíchla ho zoufalým pohledem. „Dobrá, alespoň ti děkuji za to, žes mne zasvětil do vašeho sporu."
Salvátor se k ní naklonil a vzal její tvář do dlaní. Nemohl dopustit, aby ho považovala za jediného viníka.
„Ach, všechno není moje vina. Caine byl ten, kdo tebe a tvé sestry ukradl z bezpečí mého doupěte."
Vystrčila bradu takovým způsobem, který už začínal rozpoznávat.
„Ach, skutečně? Pokud by sis nehrál s našimi DNA, nikdy by nás od tebe neukradl."
Salvátor zkoumal její dechberoucí krásu s napjatým pohledem. „Tím si nejsem tak jistý, ale docela by mě to zajímalo."
„Já si nejsem jistá, jestli to vědět chci."
„Jestliže je Briggs zodpovědný za Cainovy mystické vize, byl to bezpochyby on, kdo toho naivního psa přesvědčil, že vás má ukrást z mé školky," řekl pomalu. Vyslovil tak nahlas své nejasné podezření.
„Proč?"
„To je další otázka, na kterou nemám odpověď."
„Výborně."
Salvátor ve vzduchu pocítil známou vůni žuly.
„Zatraceně."
Její oči se rozšířily. „Co je to?"
„Nebeská kavalérie," zavrčel a ušklíbl se.
„Bohužel."
„Proč bohužel?"
Salvátor zvedl hlavu a pozoroval, jak se odsunul kanálový poklop uprostřed betonové podlahy a z díry vykoukla malá šedá hlava.
„Protože horší než být uvězněný v téhle cele je být zachráněný touhle příšerou."
Levet ze sebe oklepal všechnu hlínu a otřásl se jako pes, aby získal svůj obvyklý tvar. Když spatřil Salvátorův resignovaný pohled, zaculil se.
„Tak jsem tady, mon ami."