23.kapitola
HARLEY SI UVĚDOMOVALA NALÉHAVOST, která kolovala Salvátorovi krvi, mrštně se protáhla dírou v zídce a pokračovala na obilné pole za hřbitovem. Měla by být rozčílená. Už tak bylo dost těžké poradit si se směsicí svých vlastních pocitů, a k tomu se teď ještě přičetlo přímé spojení se Salvátorovou duší. Ale dnešní noc se soustředila jen na to, aby ten tvrdohlavý vlkodlak neskončil mrtvý.
A to znamenalo najít Briggse dřív, než ta šílená kreatura nabere nějaké síly.
Křižovala pole, aby se ujistila, že v dosahu není žádný náznak Briggse ani psů, a namířila si to k dalšímu lánu, když vtom vzduch proťalo slabé hvízdnutí.
Salvátor.
Rychle se otočila, vydala se směrem k rozbité cestě podél vzdálenější strany pole a přikrčila se k zemi. Nachystala si zbraně. Vycítila Salvátorův hněv a chtěla být připravená.
Na cokoli.
Salvátor stál poblíž stoky u cesty a díval se na obrovský kámen, který byl posunutý a odhaloval obrovskou díru do země. Zjevně to byl vchod do podzemních jeskyní.
Sešplhala k němu a zachytila nezaměnitelný pach hni-jícího masa. Briggs musel vylézt právě z téhle díry.
„Našel jsi ho,"
řekla, ale její spokojenost přerušil pach psí krve.
„Do prdele."
Salvátor měl najednou strhaný výraz a pobledlou tvář. Vydal se po stopě podél stoky a pak po cestě. Harley zů-stala po jeho boku a hlídala okolí, aby se mohl soustředit.
Pohledem přejížděla po prázdných polích a skupinkách stromů a keřů, kde by se mohla skrývat nepříjemná stvoření. Její smysly jí napovídaly, že se poblíž nikdo nenachází, ale nespouštěla prst z kohoutku zbraně.
Během posledních několika dní si zažila pár nepří-jemných překvapení a už ji to přestávalo bavit. Takže se chtěla vyhnout tomu, aby se to opakovalo.
Když ušli několik stovek metrů, Salvátor se sklonil k zemi a smutně svraštil obočí.
„Odjeli autem," zavrčel.
„A dokážeš ho sledovat?"
Zvrátil hlavu a ostře se nadechl. „Pěšky ano."
„Tak na co čekáme?"
Narovnal se a několik minut uvažoval o tom, že ji pošle zpátky do bezpečí Styxova sídla. Ale pak se ukázalo, že jeho mozek stále funguje, hluboce si povzdechl a vytáhl z vnitřní kapsy bundy mobil.
„Je to stejně moudré jako nechat Viperovo auto na pospas zlodějům. Já ty pijavice ještě budu potřebovat, než tohle skončí," řekl, vyťukal na telefonu číslo a přiložil si mobil k uchu.
Rychle si vyměnil s Viperem několik slov, vrátil telefon do kapsy, chytil ji a ruku a pobídl k poklusu po temné cestě.
„Považuješ upíry za své nepřátele?" zeptala se, zastrčila zbraně do pouzder, které jí visely u boků, a srovnala s ním krok.
„Dříve ano."
„A teď?"
Hned jí neopověděl a Harley zmátla nejasná předtucha, kterou pocítila hluboko ve svém srdci.
„Teď začínám uvažovat o tom, že budeme muset uzavřít příměří," neochotně přiznal. „časy se mění a my s nimi musíme obchodovat, nebo vymřeme."
„Myslíš obchodovat s technologiemi?"
„To je jen část."
Ušklíbl se.
„Schopnost obyčejných lidí vypátrat naší přítomnost stoupá každým rokem a s tím souvisí i zvýšené nebezpečí, které nám od nich hrozí. Je nerozumné myslet si, že nás ochrání naše přirozená nadřazenost."
Harley pozvedla obočí. Bylo jen pár démonů, kteří by přiznali, že jim od lidí může hrozit nebezpečí, ačkoli se to stále častěji ukazovalo.
„A jaká je ta druhá část?"
„Nejsem si jistý, jestli to můžu prozradit." Zakroutil hlavou a na tváři se mu usadil nepřístupný výraz. „Myslela by sis, že jsem se zbláznil."
„Myslím si, že ses zbláznil už od chvíle, kdy ses propadl do Cainova sklepa," ujistila ho.
Usmál se a zlaté oči se mu ve tmě zablýskaly.
„Díky."
„Tak co tě trápí, Giuliani?" Když chtěl z úst vypustit nesmyslné popření, varovně zvedla ruku. „A neříkej mi, že to nic není. Cítím to."
Salvátor zkroutil rty. „Bude chvilku trvat, než si na tohle spojení zvykneme."
Harley si odfrkla.
„Myslíš?"
Přimhouřil oči. „Harley..."
„Tak už mi řekni, co tě trápí," přerušila ho.
Zaťal čelisti a pohled namířil na cestu, kde byly pořád viditelné stopy pneumatik.
„Vrací se prastaré kouzlo. Cítím, jak mi koluje krví."
Harley pomalu přikývla. Sama vnímala silné kouzlo od chvíle, kdy se dostali z jeskyně.
„Ano."
„A našeptává mi, že se blíží nebezpečí."
Po zádech jí přejel mráz. „Vládce démonů?"
„Ne."
Prohlédla si jeho zarputilý výraz. Co může být horší než vládce démonů?
„Salvátore?"
„Já nevím, cara. Je to jako když..." Zmateně zakroutil hlavou. „Svět zadržuje dech a čeká, že se stane něco, co nás všechny změní."
„Bojíš se?" vydechla.
„Jsem opatrný," klidně odvětil. „Připadá mi moudré opevnit své základny."
„Kvůli upírům?"
„Jen pro začátek."
„Vlkodlaci a upíři přece spolupracují." Její hlas měl škádlivý podtón. Nebylo žádným tajemstvím, že se tyhle dva druhy často pokusily navzájem vyhubit. „Svět démonů si pomyslí, že peklo zamrzlo."
„říkal jsem ti, že si budeš myslet, že jsem se zbláznil." Podíval se jejím směrem, zničehonic se zastavil a svraštil obočí. Otočil se, chytil ji za bradu, zvedl k sobě její tvář
a ve světle měsíce se podíval do jejích ustaraných očí. „Harley?"
„Jen jsem si vzpomněla, že Caine si najímal starou čarodějnici, která vytvářela kolem jeho laboratoří ochranná kouzla. Taky mluvila o varovných znameních. V tu dobu..."
„Myslela sis, že je to stará bláznivka?" zeptal se smutně.
Harley se zatvářila. „Trochu jo."
„A co říkala?"
Harley si slova té staré ženy vybavila jen s velkou námahou. Anastázii měla vždycky ráda, ale ta čarodějka ji často s katastrofálními proroctvími otravovala.
„Prohlašovala, že se objevila nová Věštkyně."
„Ano. Anna Randalová, základní živel. Spojila se s upírem."
„Zdálo se, že ji považuje za předzvěst nějakého otřesu."
Salvátor pomalu přikývl. „Existuje stará legenda, která praví, že se nová Věštkyně objeví v čase, kdy ji budeme nejvíc potřebovat. Nejasné kecy, ostatně jako všechna proroctví."
„A taky říkala...," Harley vytřeštila oči. „Ach!"
„Co?"
„říkala, že vítr mluvil o návratu pradávných sil."
„Vlkodlaci?"
Harley pokrčila rameny. „Nevím."
Salvátor přimhouřil oči. „Myslíš, že mohla být vážně jasnovidka?"
Harley se zasmála. Možná tou dobou neměla spojení s okolním světem, ale všichni věděli, že jasnovidci dávno vymřeli. Jako draci a elfové.
Dobrá, věděli to všichni kromě Caina, který byl dost hloupý na to, aby věřil vizím.
„Ne, ona netvrdila, že umí číst budoucnosti. Mluvila jen o různých předtuchách a signálech, které viděla kolem sebe."
„A říkala ještě něco jiného?"
Harley se snažila vzpomenout. „Většinou to byly samé nesmysly, ale vzpomínám si, že říkala něco o vzestupu Blíženců."
„Astrologického znamení?"
„Tak jsem to chápala, ale nedávalo to moc smysl."
Salvátor zvedl hlavu, podíval se na měsíc a popřemýšlel o jejích slovech. Harley pozorovala, jak si jarní větřík pohrával s jeho havraními vlasy a její srdce málem zapomnělo tlouct.
Byl tak neskutečně krásný.
Tak majestátní a mocný.
Tak... Její.
Naprosto a úplně její.
Při tom pocitu hrubého a primitivního vlastnictví se Harley až zajíkla.
Odkud to sakra přicházelo?
Salvátor si naštěstí nepovšiml jejích pravěkých instinktů, kdy ho chtěla stáhnout k zemi a společně výt na měsíc, jen si těžce povzdychl a dál se soustředil na Briggsovu stopu.
„Je jasné, že čím dřív budeme s Briggsem hotovi a vrá-tíme se do bezpečí našeho pelíšku, tím to bude lepší."
Harley její náhlé uvědomění si Salvátora nějak rozladilo a tak si při běhu v temnotě raději udržovala odstup.
„Našeho pelíšku?"
„Copak vypadám jako blázen ?" Obdařil ji kyselým úsměvem. „Kdybych řekl mého brlohu, vykastrovala bys mne."
„Oukej," neochotně připustila. „Máš bod."
„Učím se."
Během chvíle, kdy se tiše pohybovali temnotou, si Harley mimoděk všimla, že upravená pole vystřídaly křoviny a stromy. Těžko uvěřitelné, že ta cesta mohla vést na ještě opuštěnější místo, než byl zanedbaný kostel a hřbitov.
„V Itálii jsem nikdy nebyla," zničehonic zašeptala.
Salvátor se lehce usmál, přestože se neustále soustředil na cestu a okolí.
„Myslím, že se ti palazzo bude líbit," řekl s úmyslně ne-dbalým tónem. „Je starý, ale výborně zrekonstruovaný."
Palazzo?
„Jako palác?"
Ach, to znělo naprosto fantasticky.
„Je obrovský?"
„Celkem ano."
„A je tam mramor?"
„Ano, mramor tam je." Pobaveně se na ni podíval. „Nemáš mramor v oblibě?"
„Ne, ale bojím se, že se stanu terčem vlkodlačích vtípků."
Jeho úsměv vybledl a vystřídal ho výraz uraženého pobouření.
„Ujišťuji té, cara, že se nikdo neodváží smát se ti," řekl s absolutní jistotou, jako kdyby jeho slova platila coby zákon.
A proč ne?
Jeho slova byla zákon.
Potřásla hlavou a vybavila si své nepříjemné dětství. Caine ji nikdy nepřipravil na to, že by se z ní mohla stát elegantní dáma. Hergot, mnohem lépe se cítila při odpalování nálože než v tanečním sále.
„Možná se mi nebudou smát do tváře, ale ve skvostném sídle budu vypadat jako idiot." Ukázala prstem jeho směrem. „A ani na vteřinu neuvažuj o tom, že mě oblíkneš do přiléhavých šatů a bot na podpatku."
Letmo ji políbil na tvář.
„Raději bych tě z těch šatů vysvlékl. Ale ty boty s podpatkem si klidně můžeš nechat."
Představa, jak před Salvátorem stojí nahá, obutá jen do páru rudých střevíců, jív těle způsobila explozi horka.
Dobrý... bože.
„Myslela jsem to vážně, Salvátore," zaskřehotala.
„Ne, nemyslela," namítl s rozčilujícím klidem. „Jen se snažíš najít další důvod přesvědčit mě, že bys neměla být mou královnou, ale na to ti neskočím. Je mi jedno, jestli budeš po paláci běhat nahatá nebo v oblečku od Prady."
Pootevřela ústa a pak je zas zavřela. Měl pravdu.
Salvátor byl jejím partnerem.
Cítila to až do morku kostí.
A její instinktivní potřeba bouřit se proti jeho poža-davkům začínala být úplně dětinská.
Věděla, že se nestane žádnou jeho rohožkou.
Tenhle nemožný úkol by nezvládlo ani několik pravě-kých sil dohromady.
Ale nadešel čas přestat bojovat s vědomím, že její osud je navždycky a neodvolatelně spojený se Salvátorem Giulianim.
„Si myslíš, že jsi fakt chytrej, že jo?" suše zavrčela.
Lehce se usmál. „Kdybych byl chytrý, pak se Briggs nikdy nevyhrabal z hrobu a my bychom tuhle noc trávili horkým a zpoceným milováním pod svitem měsíce."
Harley vycítila, že se Salvátor zlobí sám na sebe a na-táhla se, aby ho pohladila po pevné paži.
„My ho najdeme."
„Ano."
Pak se oba znovu odmlčeli a když Briggsova stopa zesílila, zpomalili. Harley instinktivně sáhla k bokům a vytáhla zbraně z pouzder.
Spleť křoví a houštin zhoustla tak, že podél cesty bylo vidět jen na pár kroků, a zatímco jí smysly napovídaly, že pod stíny není nic neobvyklého, nechtěla nic ponechat náhodě.
Prošli zatáčkou a zastavili se při pohledu na malou chatu, která potřebovala jen sirky a pár třísek na podpal.
Chata se nejisté nakláněla k jedné straně, barva se z úzkých prken dávno sloupala a malá veranda unaveně padala. Jestli tu kdy byly nějaké okenice, musely zmizet už dávno, stejně jako několik šindelů ze střechy a při-nejmenším jedno okno.
Ale ve srovnání s boudou s tenkou a rezivou střechou, která stála za ní, vypadala chata opravdu lákavě a oby-vatelně.
Tak už jsme tady.
Harley odolala nutkání obrátit oči v sloup. Alespoň to nebyla žádná další jeskyně.
Hluboce se nadechla, zavřela oči a protřídila směsici různých nepříjemných pachů, které naplňovaly okolní vzduch.
Bylo snadné rozeznat Briggsův odér, který vycházel z chaty. Shnilé maso šlo pominout dost těžko.
Svou přítomnost by jen tak neskryl, ani kdyby se mu podařilo změnit ten jeho příšerný pach.
Znovu se nadechla, pokusila se nemyslet na mrzkou Briggsovu přítomnost a soustředit se na pach psů. Nebylo překvapivé, že jejich stopa se mísila se strachem z marnosti. Dokonce i pro psy, kteří vždycky žili na hraně, nebyly události posledních pár dní zrovna příjemné.
Ale překvapením bylo, že jejich pach vycházel z boudy, nikoli z kabiny.
Chtěl je Briggs použít jako štít? Ba co víc, proč by je nechával tam, odkud by je mohl kdokoli snadno zachránit?
Vysvětlení bylo jen jedno.
Léčka.
Salvátor se k ní naklonil a pošeptal jí do ucha. „Psi jsou v té boudě."
„Cítím je." Otočila se k němu a s divokým očekáváním čelila jeho zlatému pohledu. „Víš, že na tebe čeká? Je to léčka."
„Vím."
Zaskřípala zuby. Nemohla se rozhodnout, jestli s ním má zatřást, aby se probral, nebo ho omráčit pistolí.
Bohužel ani jedno by mu nezabránilo v tom, aby dotančil přímo do Briggsovy náruče.
„Salvátore, jestli se necháš zabít, nikdy ti to neodpus-tím," zasyčela.
S divokým úsměvem se k ní naklonil a políbil ji tak, že to cítila až v prstech u nohou.
„Mne se nikdy nezbavíš," zašeptal do jejích úst.
Harley se prohnula proti jeho pevnému tělu a na chvilku si dovolila vychutnat si jeho blízkost a vůni. Pak vzdychla a váhavě ustoupila.
„Jaký je plán?"
„Vysvobodíš psy a odvedeš je odsud."
„Zatímco ty budeš s Briggsem bojovat sám?"
Salvátor pokrčil rameny. „Je to nevyhnutelné."
„Ne, to teda není..."
„Ale ano, je." Salvátor vzal její tvář do dlaní. „Tohle musím udělat, Harley. A potřebuji vědět, že Hess i ostatní jsou dost daleko na to, aby je Briggs nemohl ovládat."
Chtěla se hádat. Bylo naprosto nemožné, aby Salvátor čelil Briggsovi sám. Ten vlkodlak nebyl jen naprosto šílený, ale už se mohl považovat za mrtvého. Jak hergot mohl zabít zombii?
Ale na konec neřekla vůbec nic.
Tohle nebylo jen Salvátorovo přerostlé ego a touha prokázat svou nadřazenost nad tím druhým samcem.
Briggs nebyl pro Salvátora jen tak obyčejný protivník. Obchodem s vládcem démonů porušil základní vlkodlačí pravidla. A zašel příliš daleko, až se mu téměř podařilo celý národ vyhubit.
Salvátor byl králem a bylo tedy jeho povinností ujistit se, že si podvodník prožije ten nejhorší trest.
„Fajn."
Vlepil jí na rty ještě jeden polibek. „Odveď psy zpátky do kostela. Připojím se k vám, jakmile si budu jistý, že je Briggs mrtvý."
Salvátor ani nečekal, až Harley zmizí ve stínu, a rychle ze sebe shodil své drahé šaty. Naprosto jí věřil, že dokáže psy osvobodit a odvést je do bezpečí.
I když mu předtím chtěla dát ránu pěstí.
Nebylo to poprvé a určitě ani naposledy, kdy ji rozčílil.
Bohové s tím souhlasili.
Z tváře se mu vytratil úsměv, on se proměnil do své vlkodlačí formy a tiše se vydal směrem k chatě.
Briggse rozhodně nechtěl podcenit. Ten vlkodlak byl naprostý šílenec, ale musel poznat, že bez pomoci vládce démonů pro Salvátora nepředstavuje rovnocenného sou-peře. Což znamenalo, že musí pečlivě zvážit všechny možné léčky, které na něj Briggs nachystal.
Salvátor kroužil kolem chaty a nechal své nadpřirozené smysly, aby mu pomohly vypátrat možné nebezpečí.
Dalo se předpokládat, že vlkodlačí přítomnost vystra-šila veškeré zvířecí obyvatelstvo a nejbližší lidé byli na míle daleko, ale prodlívalo tu pár méněcenných démonů. Pod křovisky čenichalo několik pekelných psů. Ve větvích
se houpalo pár stromových skřítků. V povzdálí smrděla stará čarodějnice.
Nic z toho pro ně nepředstavovalo hrozbu.
Což znamenalo, že Briggsova past bude z říše magie.
Přirozeně. Ten bezcenný pes by nepoznal slušné cho-vání, ani kdyby ho kouslo do prdele.
Salvátor se smířil s tím, že tu není nic fyzického, s čím by se dalo bojovat, a proměnil se zpátky do lidské podoby. Pak přešel zarostlým dvorkem, aby se mohl podívat skrz okno.
Spatřil malou kuchyň s ošoupaným linoleem a skříň, která byla kdysi natřená zářivě žlutou.
Kuchyňské zařízení bylo buď odstraněné nebo je někdo ukradl, takže ze zdí trčely vodovodní trubky a elektrické dráty.
Salvátor se ušklíbl. Dokonce i bez Briggse bylo tohle místo smrtelně nebezpečné. Mohl jen doufat, že elektřina je vypnutá.
Jako na pokyn vyběhl z pokoje za kuchyní paprsek světla svíčky a odhalil otlučenou pohovku a k ní patřící křeslo, což byl jediný nábytek. Tedy to, co se ještě dalo nábytkem nazvat. Pak se tu válely polorozpadlé a nahnilé kusy čehosi, co pravděpodobně také bývalo nábytkem. Byla to přímo apokalyptická scéna.
Přimhouřil oči. Najednou se tam zjevila zahalená po-stava. Briggs. Jak pohodlné. Je tady, ten bídák a ničema, kterého hledal.
Salvátor vystoupal po zadních schodech, vykopl dveře a rychle přešel do kuchyně. Jestli je to léčka, tak ať. Když bude kolem chodit po špičkách, ničemu to nepomůže.
Přešel do předního pokoje a namířil si to přímo k Brigg-sovi, když konečně narazil na past.
Kolem jeho těla mu zavanul chladný vánek a pak ho spoutala neviditelná pouta a praštila s ním o stěnu takovou silou, až ze stropu popadaly kousky omítky.
Salvátor bolestivě zavrčel, ale nezpanikařil.
Briggs možná mohl přivolat část své černé magie, ale jeho síly bez pomoci vládce démonů slábly, zatímco Salvátorova moc nebyla nikdy větší.
Briggs toto potvrdil, když si stáhl kapuci a odhalil tvář, která byla spíš lebkou, a odpadávaly z ní kusy šedého masa. Rudé oči se leskly šílenou nenávistí. Prokrista! Salvátor už se se zombie setkal dřív, ale všechny vypadaly mnohem lépe, než tenhle vlkodlak.
A ten smrad... Salvátor se znechuceně otřásl.
„Tak ty se nikdy nepoučíš, Salvátore, že ne?" popíchl ho, přešel k němu a zastavil se přímo před ním.
„Tohle nemá s poučkami nic společného." Salvátor pominul bolest a usmál se. „Já se tě prostě nebojím."
Vyhublou tváři vlkodlaka projel vztek, ale hned se zas objevil samolibý výraz.
„Věděl jsem, že tě tvá arogance jednou zničí."
Salvátor pokrčil rameny. „Možná se to jednou stane, ale ne dneska v noci."
Briggs se k němu přiblížil na pár centimetrů. „To se ještě uvidí."
„A co chceš dělat, Briggsi? Tvůj pán je pryč a bez jeho síly nemáš ani nejmenší šanci mne přemoct."
Vlkodlak se zasmál a mávl rukou směrem k Salvátorově tělu připíchnutému na stěně.
„Jak vidíš, ještě nějaké zdroje mám."
„Nemůžeš mě tady držet věčně. Takže jestli nemáš ve sklepě schovaného dalšího vládce démonů, jsi na-mydlený." Přimhouřil oči. „Ale ještě na tebe mám jednu otázku."
„Chceš vědět proč," zasmál se Briggs.
„Ne, já vím, proč. Jsi nemorální, bezpáteřní zkurvysyn, který ochotně zničí své vlastní lidi místo toho, aby přijal, že by pro ně nebyl dobrým vůdcem."
Do těla mu narazila ledová rána a připomněla mu, že ačkoli Briggs vypadá jako mrtvola, v hrobě zatím neleží.
Ještě ne.
„Mám větší cenu, než kdy budeš mít ty," zasyčel vlkodlak.
Prázdnou chatu vyplnil Salvátorův neupřímný smích.
„Těm tvým lžím nevěří ani tvůj vlastní nemocný a zkroucený mozek."
„Bez tebe..."
„Beze mne by vlkodlaci vymřeli. Nejenže mne zvolili za krále, ale taky jsem jejich spasitelem," pošťouchl ho úmyslně Salvátor. „Mé jméno vejde mezi čistokrevné coby legenda."
Briggsův výraz se rozpadl a oči mu znovu zasvítily šíleným vztekem. Natáhl se a dal Salvátorovi takovou facku, až mu roztrhl rty.
„Ty zatracený bastarde."
Salvátor klidně odplivl krvavou slinu. „Chtěl jsem vědět, jestli ti to za to stálo."
„Co za to stálo?"
„Jestli ti stálo za to, obětovat svou smečku, svoji oddanost a čest, kvůli zbytečnému pokusu posadit se na trůn, který ti nikdy nepatřil?"
Salvátor znovu pocítil ledovou bolest a Briggsův obličej se zkroutil šílenou nenávistí.
„Každá oběť bude stát za tvou smrt."
Po arktickém útoku se Salvátorovi stáhly všechny svaly, ale skrz bolest cítil, že Briggsovo kouzlo začíná slábnout. Pouta, která ho držela u stěny, začínala mizet, a chlad, který ho kousal do kůže, slábl.
Díky bohu byl ten bastard příliš zaměstnaný svým vztekem, než aby si všiml hrozícího nebezpečí.
„To je opravdu smůla," zavrčel Salvátor. Byl celkem rád, že se mu dařilo dráždit jeho náladu. „Pradávné vlkodlačí síly se pomalu vracejí a ty už tu nebudeš, aby sis naší slávu užil."
Tahle prostá pravda byla poslední kapkou, která toho maniaka poslala přes palubu.
„Tak dost," zavrčel Briggs, odhodil plášť a odhalil své kostlivčí tělo. „Peklo už na tebe čeká, Giuliani. A pozdra-vuj ode mne Mackenzieho."
Když se Briggs začal proměňovat, Salvátor se připravil. Zvuk Briggsova temného vrčení a praskání kostí se ne-přirozeně rozléhal místností. Když se mu protáhl obličej a ze zubů se staly smrtelné tesáky, plamen svíčky zablikal. V očích se mu zaleskl brunátný oheň.
Možná to byl blázen, ale pořád to taky byl smrtelný predátor.
Což velmi rychle prokázal, když zaútočil a využil přitom Salvátorovu nehybnost. šel mu přímo po krku.
Bože.
Salvátor se v neviditelných poutech napnul, sotva se dokázal vyhnout smrtelné ráně a drsný útok odrazit ramenem. Ucítil, jak mu praskla klíční kost a do měkkého masa se zakously tesáky, ale přežil. Tentokrát.
Z ran mu začala prýštit horká krev a kouzelné pouto mu z každého pohybu udělalo lekci mučení, ale zatnul zuby a dokázal se odlepit od zdi a čelit dalším útokům vlkodlaka.
Briggs se vrhl přímo na Salvátorův hrudník a oba se svalili na dřevěnou podlahu. Vlkodlačí tesáky se znovu zakously hluboko do Salvátorova ramena. Ránou mu projela neskutečná bolest, ale Salvátor si toho sotva všiml. Měl v úmyslu přinutit své nemotorné tělo, aby ho poslouchalo.
Briggs nemilosrdně zavrčel a pokusil se postavit na nohy. Z tesáků mu kapala krev a v očích se mu leskl příslib smrti.
Salvátor se hluboce nadechl a připravil se na proměnu. Bylo mnohem jednodušší přivolat sílu své smečky ve vlkodlačí formě. A nemluvě o faktu, že mu tak mnohem lépe půjde roztrhnout Briggsovi krk.
Chtěl své zvíře přivolat, ale najednou nevěřícně zavrčel, když zjistil, že se mu síly vymykají z rukou. Vlkodlak v něm zabručel, ale zůstal paralyzován Briggsovým kouzlem jakoby v neviditelné pasti. Spojení se smečkou se přerušilo. Vnitřnosti se mu sevřely strachy a hledal způsob, jak by kouzlo zničil. Bože.
Nejenže Briggsovo kouzlo postihlo jeho svaly, ale také mu ukradlo jeho vlkodlaka.
Salvátor ovládl touhu rozčarovaně zavýt. Místo toho se soustředil na tlukot svého srdce a zastavil své marné
pokusy bojovat s černou magií. Vlkodlak v něm byl momentálně mimo provoz, ale když zatřásl hlavou, zjistil, že má v sobě něco jiného...
Nesmírnou sílu, která neměla nic společného s jeho královskou pozicí. Ani silou vlkodlačího alfa samce. Tahle síla vycházela přímo ze srdce a měla co dělat s Harley.
Zvuk Briggsových čelistí klapajících proti dřevěným plaňkám bylo jediným varováním. Vlkodlak se přiblížil a jeho tesáky sklaply přímo nad jeho hlavou. Salvátor sebral všechny Harleyiny síly a trhl sebou do strany.
Odkutálel se směrem k rozpadající pohovce a zaklel. Briggsovo vzteklé zavytí se rozlehlo po celé chatě. Ten bastard nebude spokojený, dokud Salvátorovi nevyrve srdce, a Salvátor se nemohl spoléhat na štěstěnu, že mu pomůže zůstat na živu.
Nastal čas něco podniknout.
škoda, že vůbec netušil, co by to mělo být.
Když Harley vlezla do boudy, zhrozila se. Jak se dalo čekat, všichni čtyři psi byli připoutáni ke stěnám stříbr-nými řetězy. Zápach spáleného masa byl tak silný, že se jí zvedl žaludek. Ale to, co ji šokovalo nejvíc, byl pohled na jejich rozedraná těla a do zoufalých, poražených tváří. Srdce se jí zkroutilo nenávistí a vztekem proti Briggsovi.
Doslova ty chudáky zlomil.
K čertu s tím bastardem.
Doufala, že Salvátor tomu vlkodlakovi vyrve srdce, roztrhá ho na kousky a nakrmí s ním krysy. Pak ho nechá vstát z mrtvých a celý proces zopakuje.
Její ponurá nálada se nezlepšila ani tehdy, když psy osvobodila a vedla je mezi stromy zpátky, přímo ke kostelu.
čekala, že když budou opouštět Salvátora, strhne se hádka. Vlastně čekala vzpouru, přestože jim jejich král přikázal jít s ní.
Ale oni jí poslouchali na slovo, hlavy měli sklopené a duše ztracené. Strašně ji to znervózňovalo.
V kostele je usadila do rozpadlých lavic a když viděla, že potřebují fyzický kontakt, aby ulevili svému strachu, srdce jí zaplakalo. Jedna její část cítila nejasnou touhu nějak je utěšit. Koneckonců, byla jejich královnou. Měla za to, že něco podobného bylo její povinností.
Bohužel neměla vůbec ponětí, co by měla podniknout.
Nemyslela si, že jim pomůže poplácáním po rameni.
Ale druhou část její bytosti sžíralo vytrvalé vědomí Salvátora.
Od chvíle jejich spojení v ní kolovala jeho blízkost. Bylo to spíš jako nějaká zvuková kulisa, než že by ji to vyslo-veně rušilo. Ted, když nervózně přecházela po prázdném kostele, byl pocit Salvátora tak palčivý, až bolel.
Bezděčně si přejížděla místo u srdce. Přešla k rozbitému oknu a zahleděla se ven. Něco bylo špatně.
A to ji děsilo.
Otočila se a pohledem přejela holohlavého psa, který jí odpověděl melancholickým výrazem.
Zvedla ruku a naznačila mu, aby se k ní připojil. „Hessi."
Ačkoli byl jako hora masa, přešel k ní s neuvěřitelnou elegancí, poklekl jí u nohou a uklonil se.
„Vaše Jasnosti."
Harley se k němu natáhla a přinutila ho vstát, to jeho plazení ji rozčílilo. Respekt byl fajn, ale ona si nikdy
nezvykne na to, že před ní velcí predátoři padají na zem a klaní se.
„Prosím, tohle nedělej," zamumlala. „Jmenuji se Harley."
Neochotně pokýval hlavou. Její neochota následovat tradice mu vadila. Zjevně pocházel se ze staré školy.
Nic pro ni.
„Pokud si to přejete."
Při pohledu na obrovské modřiny a spáleniny, které mu hyzdily hrudník, se zamračila.
„Jsi zraněný?"
„Není to nic, co by se nezahojilo."
Jeho tupý, vyhaslý tón Harley varoval, že nejhorší rány nebudou ty fyzické.
A oni potřebovali Salvátora.
Hej, všichni potřebovali Salvátora. Včetně jí.
„Řekni mi, co se stalo," zeptala se. „Jak vás dostal Briggs do té boudy?"
„Vedl jsem ostatní ven z jeskyně, když nás Briggs našel."
„To se dalo čekat. Má talent na to být vždycky na špatném místě."
„On..." Hess si olízl rty, ve tváři měl výraz trpitele. „řekl, že potřebuje, aby ho Salvátor vystopoval."
Dobrá, konečně tedy aspoň věděla, proč zavřel chudáky psy do boudy. Jakmile Salvátor dorazil, byli pro něj zbyteční.
„Měli jste být lákadlem."
„Ano." Krátce se podíval na ostatní psy, kteří pořád zkroušeně posedávali na lavicích. „Nemohli jsme s ním bojovat. Dostal se do našich mozků a ovládal nás."
Natáhla se k němu a pohladila ho. Překvapilo ji, jak snadno vnímala souboj vzteku a zmatku, který psa trhal.
„Nikdo tě z ničeho neviní, Hessi," řekla něžně. „Nemohl jsi se nijak hranit."
„Já sám se viním," zavrčel a zaťal pěsti. „Tolikrát jsem zklamal svého pána. Nezasloužím si být jeho služební-kem."
Harley se zamračila, její soucit vystřídalo rozčarování. Oukej, Hess a ostatní si prošli peklem. To chápala. Ale tecf Salvátor potřeboval, aby byli silní.
A to taky budou.
Neztrácela čas přemýšlením, natáhla se a uhodila psa takovou silou, až se otřásl.
„S tímhle přestaň."
Hess hluboce zavrčel a tupost v jeho očích vystřídaly jiskřičky vzteku.
Díky bohu.
„Je to pravda."
„Ať už je to pravda nebo ne, Salvátor potřebuje své bojovníky, a ne hromadu rozlítostněných ufňukanců," vyštěkla.
Po tom brutálním obvinění zamrkal a masitou rukou si přejel plešatou hlavu.
„říkala jste, že nám Salvátor přikázal odejít."
„To je pravda."
„Pak je mu jasné, že jsme k ničemu."
„Má strach, aby vás Briggs znovu neovládl."
„Protože jsme slabí."
„Proboha! To by stačilo." Přistoupila k němu na několik centimetrů. Pes mohl být jednou tak vysoký a třikrát tak těžký, ale ona byla čistokrevná a její síla bude vždycky mocnější. „Salvátor nás potřebuje."
„A co můžeme dělat?" zeptal se Hess. „Jestli se dosta-neme do Briggsovy blízkosti, znovu nás zneužije."
To nebylo nic nového. Dost nebezpečné bylo už jen to, když je vedla okolo chaty. Briggsova vůle byla jediným důvodem, proč okamžitě nespěchali vstříc záchraně. Ale ona nechtěla sedět jen tak se založenýma rukama.
„Nemusíme být blízko. Salvátor je král. Nemůže vás použít, abyste podpořili jeho sílu?"
„Ano. Ale..."
Harley při pohledu na zamračeného Hesse poskočilo srdce.
„Ale co?"
„Já ho necítím."
„Chceš říct, že nevnímáš jeho volání nebo že ho necítíš vůbec?"
Přitiskl si ruku na srdce. „Vůbec ho necítím. Naše pouto musí něco blokovat."
„Kouzlo?"
„Nic jiného to být nemůže."
Zatracený Briggs! Zjevně měl ještě dost černé magie na to, aby zamezil Salvátorovi spojení se smečkou.
„A proč ho já cítím pořád?"
Hess pokrčil rameny. „Asi kvůli poutu spojení."
„Kdyby to aspoň k něčemu bylo," zamumlala, ale pak strnula. „Počkej, může díky spojení Salvátor získat sílu?"
„Jedině od vás."
„Do prdele!" Harley znovu začala přecházet kostelem a strach ji v žaludku začínal až nesnesitelně tlačit. „To je špatné."
„To teda je," souhlasil Hess vážně.
„Ale něco prostě musíme udělat." Náhle ji cosi napadlo a zpomalila. „Počkat. Jsem přece královna."
Hess se na ni smutně podíval, jako kdyby měl za to, že chystá nějakou léčku.
„Ano."
„Pak bych měla zvládat celou tu...," rozhodila rukama, „cestu energií, nebo ne?"
Hess strnul. Jeho posedlost formalitami nešla do hro-mady s jejím nenuceným chováním.
„Neměla byste si z našeho pouta k Salvátorovi dělat legraci," zachraptěl a v očích se mu zablýskala neochvějná oddanost králi vlkodlaků.
Potlačila touhu sdělit tomu psu, že feudální časy dávno pominuly a nevolnictví bylo zrušeno.
Pomalu začínala přijímat, že zvyky a rituály byly pro vlkodlaky nesmírně důležité a nepředstavovaly jen ob-starožní způsob k udržení pokory, což vždycky Caine prohlašoval. Naopak, znamenaly hmatatelný důkaz dů-věrného pouta uvnitř smečky.
„Máš pravdu, ale politickou korektnost můžeme řešit jindy, Hessi." Natáhla se a položila dlaň na jeho pevnou paži. „Potřebuju zjistit, jestli dokážu být...," zapátrala po správném výrazu, „potrubím a pomoci Salvátorovi přijmout vaše síly."
Hess unaveně mávl rukou. „To nevím."
Netrpělivě vydechla a zaťala mu prsty do paže.
„Tak mi to aspoň pomoz vyzkoušet," trvala na svém. „Ani nevím, kde začít. Jak to Salvátor dělá?"
„On prostě..." Hess se odmlčel, viditelně byl ztracený. „Prostě to nějak udělá."
Udělá to?
Dobře. To jí fakt pomohlo.
Harley si skousla spodní ret a snažila se nevšímat si kousavého pocitu, že je Salvátor v nebezpečí. Místo toho se soustředila na nejasné úzkostlivé chvění, které vycházelo z Hesse.
Nevěděla, proč to cítí, ale došlo jí to až v okamžiku, kdy se ho dotkla.
„Oukej, chci, abyste si stoupli do kruhu," řekla a ne-všímala si zamračených pohledů, když psy naháněla do středu kostela. „A teď se chytněte za ruce."
„Jestli si myslíte, že začneme zpívat Ó náš pán, tak jste se úplně zbláznila," zabručel světlovlasý pes.
„Sklapni." Rozhlédla se po kruhu a chytla ruku psice, která jí stála po boku, a z druhé strany čapla Hesse.
„Jestli chcete Salvátorovi pomoct, potřebuju, abyste se soustředili."
„Na co se máme soustředit?" zeptal se Hess.
Harley zapřemýšlela, jak daleko se takhle asi dostanou. Ale pak zavřela oči a v mysli si představila Salvátora.
„Na mě," zavrčela. „Soustřeďte se na mě."
Salvátor ležel rozplácnutý na podlaze a snažil se přinutit své ochablé končetiny ke spolupráci. Bože. Už slyšel cvakání Briggsových čelistí nad podlahou a to, jak se připravoval na další útok.
Teď nadešel čas pro jeho velké hrdinství, které si tak pečlivě naplánoval.
Jen kdyby se aspoň mohl postavit.
Otočil hlavu a pokusil se vstát, když v tom spatřil stří-brný záblesk. Zastavil se, přitiskl tvář k zemi a zamžoural pod gauč.
Samozřejmě.
Briggsova skrýš se zbraněmi.
Bez nich vůbec neopustil dům.
Teď ovšem nastala otázka, jestli se skrze černé kouzlo stále svírající jeho tělo bude moci ke zbraním dostat dřív, než ho Briggs zabije.
Z potrhaného ramene mu kapala krev a měl zlomených alespoň tucet kostí, ale povedlo se mu dostat na kolena. Bude se i plazit, pokud to bude potřeba.
Salvátor se soustředil na pohovku a chvilku mu trvalo, než si všiml něčeho nového. Briggsův pach nahradil závan pižma a čisté, hutné země.
Vůně smečky.
Zasáhl ho strach. Do prdele. Přece psi nebyli tak hloupí, aby riskovali pouhý vstup do chaty. Určitě ne ve chvíli, kdy je Briggs snadno proti němu mohl zneužít.
Chvíli mu trvalo, než mu došlo, že ta vůně vlastně vychází z něho. A byla natolik silná, že i Briggs zmateně zaváhal.
Salvátor sebral poslední sily a zvedl se na nohy. Přitom pocítil nečekané horko, které se mu vlilo do krve. Od-plavilo zlé kouzlo a začalo hojit jeho tělo. Otřásl se, když se mu do polomrtvého těla začal vracet život, a zesílil koncentraci na svou partnerku.
Harley! To musí být její práce.
Nějak se jí podařilo propojit se smečkou a poslat mu skrze jejich pouto spojení energii.
Chytrá žena.
Možná vycítil, že jeho prosby už nejsou zbytečné, ale naopak, Briggs zvrátil hlavu a zavyl tak vztekle, až zapraskalo v trámech. Pak napjal všechny svaly a vystřelil své masivní tělo do vzduchu.
Salvátor na to byl připravený.
Už ho netížilo černé kouzlo, takže rychle popadl gauč a mrštil s ním proti Briggsovi, až chytil druhou ránu o protější stěnu.
Po ráně, která by stačila vybourat zeď, vlkodlak ostře vyjekl, ale Salvátor se soustředil jen na hromadu šavlí a stříbrných dýk, které byly ukryté pod tím hnusným gaučem. Natáhl se, chytil dlouhou šavli a vrhl se do středu místnosti. Pořádně se rozkročil a balanc udržoval jen na špičkách.
Byl by silnější i rychlejší ve vlkodlačí formě, ale useknutí hlavy toho bastarda bude jednodušší šavlí než tesáky. Už netoužil po pomalé a bolestivé smrti svého protivníka.
Chtěl svět zbavit Briggse.
Teď.
Salvátor se připravoval na další útok a sledoval, jak se Briggs zvedá na nohy. šarlatové oči mu nenávistně planuly a srst měl naježenou v touze po boji. Ten vlkodlak byl úplně pomatený, měl v sobě kombinaci bolesti a roz-čarování a zjevně nebyl schopný normálně přemýšlet.
Jinak by z chaty okamžitě utekl a modlil se, aby našel hlubokou a temnou jeskyni, kde by se mohl ukrýt.
Briggs se nahrbil a vycenil tesáky, ze kterých odkapávala Salvátorova krev. Pak, stále přikrčený, vyrazil vpřed, začal kolem sebe chňapat ve snaze zmást Salvátora.
Ale Salvátor nezaváhal.
šavle lehce prosvištěla vzduchem a zařízla se hluboko do vlkodlakova ramene. Nebyl to smrtelný úder, ale ostří projelo masem a žilami a vlkodlaka ochromilo. Briggs zavrčel, ale byl natolik rozzuřený, že svému zranění nevěnoval pozornost.
Zasekl tesáky do Salvátorovy nohy a pokusil se ho stáhnout k zemi. Když ho zraněná tlapa zradila a odmítla ho udržet, rozčarovaně zachrčel.
Salvátorovi se bolestí zkroutila tvář, ale rukovětí šavle začal Briggse mlátit do tlamy a donutil ho, aby jeho stehno pustil.
„Vypadá to, že se mé setkání s Mackenziem bude muset odložit," zavrčel a namířil šavli na vlkodlakův krk. „Ale jsem si jistý, že tebe uvidí rád.u
V opožděném pokusu o sebezáchranu Briggs neohra-baně couvl a pach shnilého masa ještě zesílil. Salvátor na to nebral ohledy a máchal šavlí dál. Do úderů dával veškerou svou sílu.
Prokrista. Jednou to muselo skončit.
Se smrtelnou přesností uhodil šavlí přímo do vlkodla- čího krku. Jakmile ostří projelo masem a kostmi, Salvátor se zhnuseně otřásl.
Když Briggsova hlava odpadla, neozval se vůbec žádný zvuk, jen jeho oči neochotně vyhasly. Salvátor se zaškle-bil, rychle vyřízl bastardovo srdce a ucouvl před
pomalým pramínkem krve, který vytékal ze smrtelných ran.
Do prdele. Tahle zdechlina smrděla ještě mnohem víc, než když byl polomrtvý.
Salvátor by se býval vsadil, že něco podobného není možné.
A co bylo horší, vzduch začal rozechvívat zbytek černého kouzla.
Salvátor napřáhl šavli, jako kdyby mohla odvrátit nepříjemný chlad, který naplnil chatu, a nevědomky zakroutil hlavou.
Ne. Teď už z mrtvých vstát nemohl.
Rozhodně ne bez pomoci svého vládce démonů.
Salvátorovi došlo, že je tahle noční můra u konce, ale počkal, dokud se Briggsovo tělo nevrátilo do své lidské podoby.
Celá staletí si s ním Briggs pohrával jako s bezduchým panákem.
Teď už nic náhodě nenechá.
Jediným zvukem, který se v chatě ozýval, byl Salvátorův dech. Pak se konečně znetvořené tělo začalo chvět a poblikávat.
Salvátor čekal, že se tělo začne proměňovat do lidské podoby, ale když začalo jen tmavnout a rozpadat se, jako kdyby se před jeho očima měnilo v popel, jen zasyčel.
Bože. Ten bastard se... obracel v prach.
Salvátor odolal naprosto pochopitelné touze vyděšeně uprchnout. Mohl jen přepokládat, že tohle byl jen dů-sledek kouzla, které Briggse udržovalo při životě. Ko-neckonců, po tom, co s nim Salvátor provedl už tenkrát, z něj nemohla zbýt víc než hromádka popela. Spíš jen očekával, že se vrátí do své původní podoby, když už nebyl loutkou vládce démonů.
Salvátor nikdy nebýval přecitlivělý, ale když Briggs zmi-zel v hromadě prachu na podlaze, zvedl se mu žaludek.
Pro takového zrádce to byl patřičný konec, ale stejně to bylo znervózňující.
Když si byl Salvátor jistý, že se nebude opakovat žádné další zmrtvýchvstání, odhodil šavli, přešel místnost a popadl svíčku, která stála na římse.
Pak se krátce pomodlil, hodil svíčku do středu místnosti a vyšel ven.
Sotva došel ke stromům, které lemovaly cestu, chata se ocitla v plamenech.
To byl konec jeho minulosti.
A začátek budoucnosti.
Po rtech se mu rozeběhl spokojený úsměv.
