2. kapitola
SALVÁTOR SE KRČIL UPROSTŘED křoví a zkoumal rozlehlý dům, který stál uprostřed prázdné krajiny.
Stejně jako většina domů v koloniálním stylu, i tento měl spoustu cihlových sloupků a dvojitou řadu vysokých oken, které by každému upírovi způsobily noční můru.
Vpředu byla velká terasa a prostorné nádvoří lemované duby a za garáží pro čtyři auta se leskla hladina bazénu.
Na obyčejného psa hezké bydlení, ale Salvátora archi-tektura nezajímala.
Místo toho otestoval ovzduší pozdního jara, přičemž se marně snažil ignorovat pronikavou vůni vanilky, která do jeho těla pronikala jako to nejlepší afrodiziakum, a soustředil se na bastarda, který měl dost odvahy na to, aby se ho pokusil uvěznit.
Sice se mu podařilo uniknout, ale nebyl typ, který odpustí a zapomene.
„Ten syčák je uvnitř," řekl.
„Ježíškovy voči!" Levet zatřepal křídly a stoupl si na špičky, aby se přes křoví mohl rozhlédnout. „Copak všechny své psy platíš jako bankovní manažery nebo dostává tenhle extrémista speciální bonusy?"
Salvátorovi zmrzla odpověď na rtech v okamžiku, kdy se otevřely dveře a do tmy vstoupila čistokrevná vlkodlačice.
Připadala mu tak strašně povědomá. Jako jedna ze čtyřčat, měla i ona plavé vlasy a štíhlou postavu. Postavu, kterou delikátně odhalovaly přiléhavé šortky a skromná, sportovní podprsenka. A vsadil by svoje Rolexky, že měla smaragdově zelené oči.
Ale tady veškerá podobnost končila.
Obě její sestry, Darcy i Regan, v sobě také měly elektrizující energii vlkodlaků. Ale tahle žena! Prokrista, cítil ohromnou sílu, která vzduchem vibrovala na půl míle daleko.
Jeho vlkodlačí duše se drala ven, toužila být blíž té ženě, která ho k sobě vábila tím nejprimitivnějším způsobem.
„Salvátore?" Levet před jeho očima luskl prsty. „Ha- lóóó! Je někdo doma?"
„Nech mě být, chrliči," zavrčel Salvátor.
„Slíbil jsi, že najdeme jeho pelech a pak počkáme na..."
Třírohý otrava konečně spařil ženu, která přicházela ke mramorové fontáně, a ostře se nadechl. „Ach, Darcyina sestra."
„Si."
„Salvátore, nechceš udělat nic hloupatého, že ne?" Sal-vátor se postavil, vystoupil z keřů a Levet silně dupl. „Mon- dieu!
Proč se vůbec ptám? Samozřejmě, že se chystáš udělat něco hloupého. A koho myslíš, že to bude nejvíc bolet? Kdo to nejvíc odskáče?
Já. Zase já.
To je odpověď."
„Vrať se do křoví," vyštěkl na něj Salvátor, aniž by spustil pozornost ze ženy, která najednou začenichala a otočila se jejich směrem.
„Copak jsi nikdy neviděl žádný horor, hlupáku?" zapištěl Levet. „Vždycky je to ten, kdo stojí vzadu, koho Freddie Krugger nebo jiný drsňák rozkrájí na kousky."
Salvátor měl co dělat, aby se na Leveta nerozčílil. Ta žena ucítila jejich přítomnost a chtěla utéct.
To bylo nepřijatelné.
A nejen kvůli tomu, že ji hledal posledních třicet let.
Sakra, to bylo to poslední, na čem mu teď záleželo.
První bylo to, že by ji nejraději svlékl a odnesl do nejbližší postele.
Když se k ní Salvátor opatrně přiblížil, pomalu couvla, a tak se zastavil a zvedl ruce na znamení míru.
„Počkej."
Přimhouřila oči — nebyly smaragdové, ale kouzelně oříškově zlatavé — a tvář jí zkameněla. Ale nebyl to výraz strachu. Jeho fascinace postoupila o stupínek výš.
Nebylo nic přitažlivějšího než žena, která věděla, že se o sebe dokáže postarat.
„Kdo jsi?" zeptala se a její hluboký, zastřený hlas na něj zapůsobil jako pohlazení.
„Salvátor Giuliani."
V očích se jí zablesklo poznání. Bohužel, vůbec to nevypadalo pozitivně. A nebylo to v tom, že by se jeho perfektní hedvábná kravata od Armaniho nehodila k jeho novému obleku. Spíš vypadala jako žena, která odstrčila kámen a nelíbilo se jí, co pod ním našla.
„Bože," vydechla. „Caine je idiot."
„Jak se jmenuješ?"
„Harley."
Natáhl k ní ruku.
„Pojď ke mně, Harley."
„Asi nepůjdu."
„Neublížím ti."
„A proč by ti měla věřit?"
Salvátor se zamračil. Nechovala se jako vlkodlačice, kterou zajal a věznil pomatený pes.
„Jsem tu, abych tě zachránil."
Zakroutila hlavou, dokonce i ve tmě její plavé vlasy zářily.
„Dobrý vtip. Kdo ti řekl, že chci, aby mě někdo zachránil?"
„Ty tu nejsi proti své vůli?"
„Nikdo mě tu proti mé vůli nedrží."
Přejela pohrdavým pohledem jeho špinavé oblečení. „A rozhodně to není muž."
Salvátor polkl rozhořčení. Ženy se na něj nikdy pohrdavě nedívaly. Ženy slintaly a funěly a někdy i omdlévaly touhou, sotva vstoupil do místnosti.
„To je jedno," zachraptěl. „Půjdeš se mnou."
„Opravdu romantické, Romeo." Levet se postavil po jeho boku. „Není se čemu divit, že jsou vlkodlaci na vymření."
Salvátor se zadíval na chrliče. To, že měl ten miniaturní démon pravdu, mu náladu vůbec nezlepšilo. Dokázal svést ženu pouhým pohledem, tak proč mu teď dalo tolik práce, aby nechňapl a nezavrčel?
Protože tahle žena byla jeho, zašeptal mu jeho vnitřní hlas. A ona to sama musí uznat.
„Levete," varoval ho, když démon vykročil vpřed.
„Pšt, nech mistra, aby vykonal svou práci." Mrskl ocasem, vznesl se, přistál přímo před Harley a nemotorně
se uklonil. „Prosím odpusť mému neohrabanému společ-níkovi, krásná Harley.
Slušné chování ho nikdy nezajímalo."
Dramaticky si povzdychl.
„To je ta smetánka, nedá se s nimi žít, ale nedá se jim useknout hlava, aniž by kolem toho nebyl pořádný rozruch."
Levetova malinká křidélka se zatřepetala. „Salvátor se snažil říct, že bychom byli hluboce poctěni tvou společností a mohli bychom všechno probrat u dobrého jídla." Olízl si rty. „Možná u grilovaného býka. Nebo u dvou."
Přes Harleyiny rty přeběhl váhavý úsměv a Salvátor polkl povzdych. Muži obvykle chtěli chrliče utopit, ženy je považovali za neodolatelné. Bylo to nepochopitelné jako černá díra.
„Ty se mi líbíš," zamumlala.
„Ale samozřejmě, že se ti líbím, ma belle. Pro opačné pohlaví bývám celkem neodolatelný. Je to požehnání... a zároveň prokletí."
„Tak dost," zamračil se Salvátor. „Hledal jsem tě celá léta, Harley. Ted' už mi neutečeš."
„Ach, opravdu?"
Na ústech se jí pomalu rozlil výsměšný úsměv.
„Tak pojď a chyť si mě."
Otočila se na podpatku a s překvapující rychlostí vystřelila směrem k domu.
V okamžiku kratším než mrknutí oka se za ní Salvátor rozběhl. Jakmile ho přemohl jeho vlastní predátor, mozek se mu automaticky vypínal.
Nevěděl, co bude dělat, až ji chytí. Kousne ji, pomiluje, a nebo si ji přehodí přes rameno a zamkne ji ve svém doupěti? Ale rozhodně to bude něco, co jej maximálně uspokojí.
„Salvátore...!" zavolal Levet. Jeho hlas nebyl nic víc než jen zašumění větru.
Jeho jedinou myšlenkou bylo chytit tu štíhlou postavu, která právě zahýbala za roh.
Pokud by mu zůstala alespoň špetka zdravého rozumu, do podobného závodu by se nikdy nepouštěl.
Matko na nebesích, celé to bylo jako jedna velká léčka, do které se nechal nalákat. Myslel jen na sladkou vůni vanilky a teplo téhle ženy.
Jakmile sám zahnul za roh, měl jen nanosekundu na to, aby zjistil, že se Harley zastavila a stála tam se samolibým úšklebkem na rtech. Pak se mu pod nohama začala propadat zem a on padal dolů, do prázdnoty.
„Troubo!" zavolala za ním a ke zranění tak přidala ještě urážku.
Jakoby nestačilo, že Salvátor dopadl na tvrdou zem a okamžitě se nad něj s třískotem snesla stříbrná klec.
Když Harley vstupovala do sklepa, srdce jí tlouklo jako o závod.
Z jedné strany na sebe byla fakt pyšná.
Po tolika letech, kdy bylo jméno Salvátora Giulianiho vyslovováno jako největší hrozba a on se tu nakonec sám ukázal, se ho vůbec nezalekla.
Vlastně to docela dobře ustála a dokonce toho všemocného krále vlkodlaků nalákala do pasti.
Brnkačka.
Harley si oddechla a utřela si z čela pot.
Lhář, lhář.
Její zdánlivý klid nebyl nic jiného než šok a dočasné šílenství.
Šok měla z toho, že ten mocný vlkodlačí král, který jí šel po krku, jí konečně vypátral a ona od něj byla jen na pár kroků.
Šílenství bylo drsnou reakcí nepochybně na Salvátorovu přítomnost.
Bylo to peklo.
Caine ji varoval, že je Salvátor mocné zvíře. U vlkodlaků se královská koruna nedědila. Bojovali a vymýšleli a zastrašovali ostatní, aby se dostali k moci. Byli jako Vyvolení, jen tu bylo víc krve a méně bobků.
Ale o čem se Caine nezmínil, bylo to, že Salvátor je uhrančivě a šíleně neodolatelný.
Otřásla se při pomyšlení na jeho hubený, ale hezký obličej s očima jako tekuté zlato.
Měl čisté, italské rysy, dlouhý orlí nos a plné rty. Vlasy, černé jako havraní peří, mu splývaly až na ramena. A jeho tělo... mňam.
Dokonce i přes ten špinavý oblek dokázala odhadnout, že bylo štíhlé a pevné.
Ale vždyť už viděla pár pěkných chlapů.
Caine by se v téhle kategorii taky nemusel stydět.
Tak proč se jí okamžitě rozproudila krev a zpotily se jí dlaně?
Bylo to, jako kdyby existoval nějaký druh elektrické energie, která byla určená přímo pro její elektrický okruh, a někdo stiskl knoflíky.
Všechny její knoflíky.
Uhodila čelem do zdi a sama sobě přikázala, aby se vzpamatovala.
Takže Salvátor měl v sobě zvířecí přitažlivost.
Nebylo se čemu divit — když byl králem, musel mít v sobě šmrnc, prostě něco navíc.
Ale to neznamenalo, že Harley zapomene na fakt, že zabil její sestry.
A že se celá léta snažil vypátrat i ji.
K čertu s jeho černou duší.
Přála si, aby se tu nikdy neukázal, říkala si tvrdohlavě. Ale teď, když ho měla pěkně v kleci, chtěla odpovědi na své otázky.
Harley se pokusila skrýt svou nervozitu za falešným úsměvem.
Otevřela dveře a vstoupila dovnitř.
Sklep byl rozdělený na dvě části.
Jedna byla laboratoř s nejmodernějším vybavením, kde Caine prováděl své vědecké voodoo.
Ve třech stříbrných klecích obvykle držel psy, kteří jej naštvali, ale v poslední době je Caine nainstaloval do dvora jako pasti, aby odpudil vetřelce.
Když spatřila Salvátora stojícího uprostřed nejbližší stříbrné klece, vyschlo jív ústech.
Jestli to bylo nebezpečné předtím, teď to rozhodně nebylo o nic lepší.
Jeho zlatavé oči se leskly téměř hmatatelným žárem, pod rty se blýskaly bílé zuby, které se v okamžiku proměnily ve smrtící tesáky.
„Pusť mě ven," dožadoval se zastřeným hlasem.
Harley se váhavě vydala vpřed.
Odmítala nechat se znervóznit dusivou silou, která naplnila celou místnost.
Bože na nebesích, nikdy nic podobného necítila.
„Ale když mi dalo tolik práce, dostat tě sem...," po-škádlila ho.
„No dobrá, možná mi to zas tolik práce nedalo. Stejně jako ostatní muži, myslíš si i ty, když vidíš ženu, že máš navrch."
Salvátor ztuhl, jeho vztek se proměnil v něco mnohem nebezpečnějšího.
Pomalým pohledem sežehl její tělo, dopřál si dostatek času, aby si zapamatoval každou oblinu, než se vrátil zpět k její tváří.
„Smím hádat, patříš mezi ženy, které jsou rády nahoře?"
„Vždycky."
„Pojď sem a já ti ukážu výhody toho být dole."
Tělem jí proběhl mráz.
„Moc ti stouplo do hlavy, že jsi panovník, pokud si myslíš, že by podobným příkazům poslechla žena byť jen s polovinou mozku."
„Pak tedy musí být spousta žen, které mají poloviční mozek," odvětil nenucené.
„Ty s umělýma prsama nepočítám."
„Cara, ještě se budeš plazit a prosit."
Harley sklopila bradu.
Sakra, co na tomhle vlkodlakovi bylo?
Měla by si vzít zbraň a střelit ho do hlavy a ne si představovat, čím ji asi donutí, aby se plazila a prosila.
„To bych si radši zadala s tím chrličem."
„Lhářko."
Do prdele.
Harley se prudce otočila a začala si prohlížet rozličné mučící nástroje, které visely na neomítnuté betonové stěně.
„Takže ty říkáš, žes mne hledal," zachraptěla.
„Si."
„Proč?"
„Protože jsi opravdu výjimečná vlčice."
„Výjimečná?"
Její ostrý smích se rozlehl po celé místnosti. „Nechtěl jsi říct závadná?"
„Jsi bezchybná," odvětil klidně.
Jeho hlas pro ní představoval sametové pohlazení. „Jsi přesně taková, jaká bys měla být."
Prudce se k němu otočila zpátky a zpražila ho zamra-čeným pohledem.
„Jsem stejná, jako byly mé sestry, než jsi je zabil?"
Salvátor sebou trhl, jako kdyby dostal ránu do břicha.
Už ho obvinili z různých ohavností, něco z toho byla dokonce pravda.
Ale tohle...
»
„Bože," vydechl Salvátor. „O čem to sakra mluvíš?"
„Copak si myslíš, že jsem nevěděla, žes vypátral mé sestry a chladnokrevně je zavraždil?"
Salvátorovy rty zkřivil nevěřícný úsměv.
Jeho šok vystřídalo kruté pochopení.
Divil se, proč s ním Harley zacházela jako s nepřítelem, místo toho, aby s ním Cainovi uprchla.
„Chytrý bastard," zamumlal, přistoupil blíž ke stříbrné mříži a na kůži pocítil bolestivé pálení.
Vlkodlaci byli na stříbro smrtelně alergičtí. Popravdě, stříbro bylo jedna z mála věcí, které vlkodlaky dokázaly zabít. Stříbro do srdce nebo stětí hlavy.
„Přiznám se, že při několika příležitostech mně Darcy a Regan inspirovaly k vraždě, ale riskoval jsem svůj život, abych je uchránil, dokonce i přestože byly natolik hloupé, že si jako své ochránce vybraly upíry.
Jediné nebezpečí pro tebe i tvé sestry je Caine."
Harley přimhouřila oči. „Lžeš."
„Jestli mi nevěříš, tak mě pusť a já tě k nim zavedu. Darcy je v Chicagu se Styxem a Regan by se k ní měla brzy připojit, jak jsem nedávno slyšel.
Jsem si jistý, že má Jagra v patách.
Posedlý idiot."
„Hmmm, no dobrá." Složila si ruce na prsou, ale Salvátorovi neunikla nejistota, která se jí mihla v očích. Její víra v Caina nebyla absolutní.
„Předpokládám, že máš v zásobě ještě několik historek. Na nic ti neskočím."
„Nemám důvod ti lhát."
„Tak si ze mě děláš srandu?"
záměrně se ohlédla přes rameno na nádherou kolekci bičů, dýk, šavlí.
Byl tu dokonce i starodávný palcát. „Máš spoustu důvodů mi lhát."
„Zamysli se, Harley.
Kdybych tě chtěl zabít, takhle
bych se tady s tebou nevybavoval."
Rozčileně semkla rty. Tohle nemohla popřít. Pokud by na ni venku zaútočil, byla by už ted mrtvá.
„Zabil jsi mé sestry."
„Proč bych k sakru měl vraždit čistokrevné vlkodlačice, do kterých jsem investoval milióny dolarů a desítky let svého života?"
„Protože jsi nechtěl, aby se vlkodlaci dozvěděli, že jejich král selhal ve svých frankensteinovských experimentech. Chtěl ses zbavit důkazů."
Salvátor chtěl zabít Caina už před tím, než ho vůbec vystopoval.
Teď ho chtěl zabít strašně, a navíc pomalu.
S co největší bolestí, jak jen to bylo možné.
„Jediné moje selhání bylo to, že jsem vás nechal ukrást z jeslí. Ty..."
Pohledem přejel po jejím krásné, srdcovitém obličeji. Tělo měl neustále napjaté.
„Ty jsi dokonalá."
„Nesmysl."
Výraz na její tváři ztvrdl. „Nedokážu se proměnit ve vlkodlačici."
Její smutné rozčarování naplnilo místnost. Ach. Teď konečně alespoň z části pochopil její rozpolcenou osob-nost.
„To je to, proč se tak bojíš?
Protože se nedokážeš proměnit?"
Zvedla ruku a mávla na něj.
„Tak s tím něco udělej."
Salvátor se ušklíbl. Tohle bylo šílenství.
Dovolil svým hormonům, aby zastínily jeho zdravý rozum, a teď byl zamčený ve stříbrné kleci svého pradávného nepřítele bez šance na brzkou záchranu nebo útěk.
Měl by být vzteky bez sebe. Měl by použít všechny své síly, aby tuhle ženu přinutil konat podle své vůle.
Místo toho byl rozpálený a otrávený a sotva schopný myslet na něco jiného kromě téhle ženy, po které začínal být posedlý.
„Zabránit ti v tom, aby ses mohla proměňovat, byl přesně důvod mých frankensteinovských pokusů, pokud to tak chceš nazývat.
Vlkodlačí samice ztratily schopnost potlačovat své proměny během úplňku.
Najednou bylo téměř nemožné, aby těhotná vlkodlačice své dítě v pořádku donosila."
Zachytil její pohled a díval se jí do očí.
„Vymíráme, Harley, a ty jsi naší nadějí."
Olízla si rty a spolkla touhu říct mu, aby šel s těmi povídačkami do pekla.
Chtěla se dozvědět víc.
„Takže chceš říct, žes mě a mé sestry vyrobil ve své laboratoři jen proto, abys zachránil vlkodlačí rod?"
„Geneticky jsem vás změnil, to ano."
„A co mé sestry?
Rodí děti, po kterých tak zoufale toužíš?"
„Regan je bohužel neplodná, i když je to v podstatě jedno, protože když jsem ji naposledy viděl, byla šťastně zamilovaná do pijavice. A Darcy..." Salvátor se zašklebil.
» Ta mě taky zklamala."
„Jak to?"
„Projevila stejně ubohý vkus, co se vyhlídek dalšího života týče."
„Předpokládám, že máš na mysli upíra?"
„Ne ledajakého upíra."
Hlas mu potemněl. Stávalo se to vždy, když byla tématem konverzace chodící smrt.
„Spojila svůj život s Anassem, králem upírů.
Nechť jeho ledová duše shnije v pekle."
Harley přecházela po cementové podlaze, po jeho slovech se jí na tváři objevil rozrušený výraz.
„Darcy." Pokusila se tiše vyslovit to jméno. „Regan."
„Obě jsou dokonale živé a touží se s tebou setkat."
Pokračovala ve svém pochodu, odmítla se mu podívat do očí.
„Caine říkal, že jsme byly čtyři."
„Je ještě jedna sestra, kterou jsem nenašel. Řekl bych, že Caine o ní ví."
Nevědomky se zastavila před klecí. Potřásla hlavou, oči měla smutné.
„Ne. Já ti nevěřím."
Salvátor byl vlkodlakem, který se vždycky rád chápal příležitosti.
Obzvlášť když to byla příležitost, ve které hrála roli žena, jež mu rozpalovala krev.
„Tak uvěř tomuhle."
Natáhl se skrz mříže, chytil ji za ramínko její sportovní podprsenky a přitáhl si ji tak blízko, aby ji mohl políbit.
Z hrdla se mu vydralo hluboké zasténání.
Měla příchuť exotického koření a nebezpečí. Po zádech mu přejel mráz a celý se otřásl.
„Patříš mě," zašeptal do jejích úst.
Na okamžik se uvolnila, zdánlivě lhostejně, jako byl Sal-vátor lhostejný k pálivým stříbrným mřížím, které je oddělovaly.
Pak zaklela a odtáhla se, očima jí probleskl strach.
„Caine má pravdu. Jsi šílenec."
S pohledem, který by obyčejného muže spálil na popel, Harley vyběhla z místnosti a třískla za sebou dveřmi.
Šílenec.
Salvátor si rukou prohrábl vlasy.
Nemohl než souhlasit.
Harley se právě vydala na schodiště, když se v hale objevil Caine. Byl oblečený jen do sepraných džínů, které mu padaly z boků.
Vlasy měl ze sprchy ještě mokré.
„Slyšel jsem alarm." Oči upřel na dveře, které za sebou před chvílí zavřela. „Co se tu sakra děje?"
Harley se smíšenými pocity zablokovala dveře. Všechno to bylo jen kvůli tomu zatracenému vlkodlakovi.
Jako kdyby nestačilo, že dokázal vyvrátit to, co jí Caine celá léta namlouval? Ne, že by těm jeho historkám slepě věřila. Během let se všechny tolik změnily, že se tomu věřit nedalo.
Ale ten vlkodlak musel použít nějaké své kouzlo, že pod jeho polibkem úplně roztála.
To bylo ohavné.
Zvedla ruku a přitiskla si ji na rty.
Stále se chvěly vzrušením. A nebyly jedinou částí jejího těla, která se chvěla.
Muselo to být tou jeho zatracenou pižmovou vůní.
Byl to nějaký druhu vlkodlačího afrodisiaka, nebo tak něco.
Aby skryla touhu, která jí ještě pořád pulsovala tělem, Harley se rozčílila a prstem namířila na Cainovu tvář.
„Varovala jsem tě, že tě ta tvoje představa jedinečnosti zabije," zavrčela.
„Salvátor se zastavil na kus řeči."
„Do prdele." Caine zbledl. „Dostala jsi ho? Je v kleci?"
„Chceš říct, že jsem ti zachránila prdel od jisté smrti? Ano, zachránila."
Caine pohlédl směrem ke dveřím vedoucím
do sklepa a zamračil se. „Musím si zavolat."
Musí telefonovat? Harley přimhouřila oči.
Ten bídák se choval divně, mnohem divněji než obvykle.
„Dobrá. Dohlédnu na vězně."
Caine jí popadl za ruku rychlostí hada škrtiče.
„Ne."
„Proč ne?"
Nepřirozeně se usmál.
„Myslíš si, že budu riskovat a nechám tě v jedné místnosti s šíleným vlkodlakem, který přísahal tvou smrt?"
„Je zamčený ve stříbrné kleci. V tuhle chvíli je bez-mocný."
„Čistokrevní nejsou nikdy bezmocní."
Harley se zadívala do té příliš krásné tváře.
Caine nechtěl, aby byla v Salvátorově blízkosti.
Proč asi?
„Jestli se bojíš, že by mohl utéct, je to ještě důvod navíc, abych na něj dohlédla."
Cainovy modré oči se v tlumeném světle haly zablýskly. „Na držení stráže mám své psy.
Ty můžeš mít na práci lepší věci."
Pokrčila rameny.
„Právě, že ne. Kromě toho, chci si s tím vlkodlakem promluvit."
„Promluvit o čem?"
„Není to jedno?"
Prsty jí pevně sevřel ruku.
„Ne, není to jedno."
„Proč?"
„Nechci tě vystavovat špíně, kterou okolo sebe bude chrlit."
Harley si odfrkla.
Stejně jako ostatní démoni, i on si dokázal osvojit společenské způsoby.
Ty se ale časem měnily a čas od času se úplně vytrácely. Starší démoni byli v tomhle ještě horší.
„Co bude chrlit?"
Ve studených očích mu probleskl modrý plamen.
Prozradil, že je pro něj tenhle vlkodlak hrozbou.
Psi své emoce nikdy nedokázali ovládnout.
„Salvátor je notoricky známý tím, že lže a tím skrývá svou zlou povahu.
Jinak by vlkodlaci nikdy nedovolili, aby byl jejich králem."
Vytrhla se z jeho sevření.
„Chceš říct, že lže jako v případě mých sester, které jsou naživu a momentálně přebývají v Chicagu?"