Sága Stmívání a jiné upírské knihy

CAINE NETUŠIL, KOLIK UPLYNULO ČASU do doby, kdy se zase vrátil mezi živé.
Muselo to být dost dlouho na to, aby se zahojila většina jeho zranění, ačkoli na přemety se ještě necítil. Pořád byl slabý, a když se postavil na nohy, svaly ho pekelně bolely.
Podíval se nahoru, směrem k miniaturnímu otvoru nad svou hlavou. Jedna věc byla jistá. Tou cestou, kterou se sem dostal, se zpátky určitě nevyškrábe. Byl pes, a ne nějaký zatracený netopýr.
„V jedné věci měl pravdu. Jsem fakt idiot," zamumlal, když si vzpomněl na Briggsova slova, jež ho doprovázela během letu. „Blbej a mohl jsem bejt i mrtvej. Proč jsem tomu bastardovi jenom věřil?" Rozhlédl se po pusté jeskyni. Prázdné stěny odpověď nedávaly, ale on ji stejně znal.
„Protože jsem mu chtěl věřit. Byl jsem přesvědčenej, že jsem prostě výjimečnej. Fakt vtipný."
Caine potřásl hlavou a namířil si to k nejbližšímu tunelu. Liboval si v sebelítosti a vydal se na cestu. Jen bůh ví, jak dlouho mu bude trvat, než se z téhle prdele vymotá.
Toulal se nízkými chodbami, příležitostně se brodil vo-dou, která pramenila jakoby odnikud. Několikrát se musel sehnout nebo se plazit po kolenou, aby se dostal dál.
Sečteno a podtrženo, výjimečně mizerná cesta.
Minula víc než hodina, když Caine zachytil pach něčeho jiného, než byly holé zdi. Zastavil se a pohlédl prasklinou v tunelu, která vedla do malé jeskyně na druhé straně zdi.
„Haló! Kdo je tam?" Hluboce se nadechl a znovu otestoval vzduch. Bylo to tam pořád. Lehký závan... Vlkodlak? Harley? Ozvalo se zašustění a zachytil stín, který se protáhl úzkým otvorem.
„Do prdele!"
Caine se nemohl úzkým otvorem ve zdi protáhnout, takže spěchal tunelem dál a hledal další otvor a doufal, že najde nějakou větší díru. Ten pach nebyl přímo Harleyin,
ale dost podobný, takže nejspíš patřil někomu příbuznému.
Proč by čistokrevný vlkodlak prodléval v těchto jes-kyních, mu zůstávalo záhadou, ale pouhá naděje, že ho ten někdo vyvede z téhle mizérie, stačila, aby ignoroval hrozbu stětí hlavy nízkým stropem. Neměl ponětí, kam vůbec jde, ale úkol najít vlkodlaka byl v tuhle chvíli nejdůležitějším v životě.
Když tunel vyústil do velké jeskyně, instinktivně zpo-malil.
Cítil, že na rozdíl od ostatních jeskyní tuhle někdo trvale obývá. Pohledem přejel stíny, pramínek vody, který v hladké podlaze vytvořil kanálek, a kameny, které byly sestaveny tak, že připomínaly židle.
Tohle rozhodně nemohl udělat žádný netopýr.
Caine vstoupil do jeskyně a vycítil, že se vlkodlak skrývá za jedním z velkých stalagmitů.
„Jen se ukaž," přikázal.
Po napjaté pauze pomalu vyšla drobounká vlkodlačice.
Podobnost jejího pachu Caina připravila na to, že ten někdo bude velmi podobný Harley. Měla světlé vlasy, spíš stříbrné než blond, sepnuté do ohonu, který jí padal až k zádům. Kůži měla jako bezchybný alabastr, hebkou a hedvábnou. I oči měla světlejší, byly zelené jako jarní tráva a třpytilo se v nich zlato.
Tvář měla ale úplně stejnou jako Harley a pod otřepa-nými džínami a svetrem skrývala štíhlé, ale nepochybně vytrénované tělo.
Musela to být jedna ze čtyř sester.
Ta poslední, kterou zajal Briggs, když je málem objevili v Chicagu.
Ten vlkodlak mu řekl, že ji poslal se smečkou do Indiány. Mohl si myslet, že to byla lež.
Nic, co tomu bastardovi vyšlo z úst, nebyla pravda.
Zírala na něj doširoka otevřenýma očima a lehce na-klonila hlavu, jako kdyby naslouchala hlasu, který mohla slyšet jen ona.
„Tady dole bys neměl být."
Udělal krok směrem k ní.
„Kdo jsi?"
„Nikdo." Opatrně couvla.
„Nejsem nikdo."
Caine zvedl ruku v mírumilovném gestu a udělal další
krok směrem k ní.
„No tak, miláčku," konejšil ji. „Jak se jmenuješ?"
„Nemám jméno."
Zamračil se. Tahala ho za nos? Nebo se z té samoty v jeskynním labyrintu úplně pomátla?
„Všichni máme nějaké jméno."
Na jeho nevěřícný výraz jen pokrčila rameny. „Pořád ještě čekám, že své jméno objevím." Zastavila se a najed-nou zvedla oči ke stropu. „Musím jít."
S elegancí víly se ta žena otočila na patě a vykročila k úzkému otvoru na druhé straně jeskyně.
„Počkej." Ale ona si jeho příkazu nevšímala. Samo-zřejmě. Tvrdohlavost měly všechny sestry zakódovanou v DNA. Jen se ohlédla přes rameno a pak mu zmizela z dohledu.
„Zatraceně."
Caine vyběhl za ní. Naprosto ignoroval, že to s velkou pravděpodobností byla další Briggsova léčka.
Tu ženu musí najít.
Nevěděl proč. Věděl jen to, že jí nemůže nechat utéct.
Caine se bokem protáhl úzkým otvorem a vstoupil do malé jeskyně. Nebyla větší než běžná ložnice, u jedné stěny stálo úzké lůžko a u druhé otlučený šatník a kus zrcadla.
Při pomyšlení, že v téhle tmavé a pusté cele ta žena přebývala, sevřel obočí. Tělem mu explodoval nečekaný a nezastavitelný vztek.
Bylo to zvláštní, neboť v něčem podobném on sám zadržoval Harley.
Ale po zážitcích z posledních dní nebyl schopen ro-zumně uvažovat.
Zaujatě sledoval vlkodlačici se stříbrnými vlasy, ale zvláštní tetelení vzduchu si uvědomil, až když se sehnula a rozsvítila svíčku.
„Co to k sakru je?"
Pohledem přejel zvláštní znaky, které pokrývaly stěny, a hrůzou se mu zježily vlasy. V mihotavém světle svíčky se leskly zvláštním, hypnotizujícím způsobem.
„Sem nesmíš," zašeptala ta žena, klesla na kolena vedle postele a objala se.
„Nenávidím hádky s krásnými ženami, ale zjevně mi to hádání jde," nepřítomně zamumlal a přiblížil se k nejbližší stěně.
„Kde to jsme?"
„To je tajemství."
Zastavil se jen několik centimetrů od stěny a prohlížel si znaky. „To jsi udělala ty?"
„Ano."
Cainovi proběhl páteří zvláštní pocit, když zjistil, že
znaky nebyly do stěny vyškrábány, ale naopak, vystu-povaly nad hrubý povrch a chvílemi se posouvaly a se závratnou rychlostí měnily barvu.
Tohle nebyla jen tak nějaká umělecká práce vytvořená unuděným vlkodlakem.
Tohle byla... síla.
Otočil se a vrátil se ke klečící postavě.
„Co to znamená?"
„Bolest, radost... smrt."
Potřásla hlavu, tvář měla ztrha- nou strachem.
„Už musíš jít. Jestli tě tu najde, zblázní se."
Caina se ostatní psi nebáli jen tak pro nic za nic. Dokázal být chladný, vychytralý a vypočítavý. A když to vyžadovaly okolnosti, tak i brutální.
Ale při pohledu na tuhle křehkou ženu se mu zastavilo srdce. Bylo to zvláštní a nebezpečné.
Bez přemýšlení si poklekl před ní a vzal ji za studenou ruku.
„Kdo?" zašeptal. „Kdo se zblázní?"
„Zabije tě."
„Ty jsi vězeň?" zeptal se. Sklopila hlavu a on jí vzal prsty za bradu a přinutil ji, aby se mu podívala do očí. „Podívej se na mě. Zůstáváš tady proti své vůli?"
„On mne nenechá odejít."
„Řekni mi, o koho jde."
Po tváři jí přeběhl stín. „Jeho jméno nesmím vyslovit."
„Je to Briggs?"
„Ten mrtvý vlkodlak? Ne." Lehce se usmála.
„Ten se mne bojí."
Caine nedokázal zakrýt své překvapení. Briggs byl ten druh příšerné kreatury, kterého se bála spousta démonů. Tak proč by se on sám měl bát drobné vlkodlačice?
„On se tě bojí?"
Pokrčila rameny.
„Neměl se ptát, když to nechtěl vědět."
„Vědět co?"
„Svou budoucnost."
Ukázala k jednomu rozvířenému znaku.
„Tam."
Caine se zmateně zamračil.
„Co je to?"
Světle zelené oči se na něj temně podívaly. Jako kdyby mu viděla až na dno duše.
„Smrt."
„Prokrista!"
Caine byl šokován. Celou dobu se nechával unášet vizí, kterou jeho mozek považoval za nesmyslnou. Nejenže by se musel stát zázrak, aby se z obyčejného psa stal čistokrevný vlkodlak, ale Briggsovo prohlášení, že mu černá magie dovoluje vidět budoucnost, bylo víc než bláznivé.
Koneckonců většina proroků byla pod dohledem Věš-tírny a z budoucnosti vídali jen střípky. Stačilo to, aby zachytili celkový stav v několika variantách nebo rozhodující události, ale nedokázali odhadnout život jedince.
A teď, když mu konečně došlo, že v Briggsově hře hrál jen naprostého idiota, stál čelem k jednomu z nejneob- vyklejších stvoření.
„Ty jsi jasnovidka," vydechl.
Zakroutila hlavou.
„Nic nevidím. Jen sním." Podívala se na třpytivé znaky. „Já sním a ony se objeví."
Lehce zvedl ruku a pohladil ji po tváři.
„Snila jsi i o mně?"
Zelené oči se najednou zastřely a ona se zahleděla na stěnu za jeho zády.
„Tvá krev poteče čistá."
Caine po těch tichých slovech nepocítil žádnou radost. Popravdě, chlad, který mu běhal po zádech, mu ted pronikl až do vnitřností.
„Jsi si jistá?"
Dotkla se dlaní plochého kamene, oči měla stále za-mlžené.
„Tady."
„Tomu nerozumím."
„Tvá krev. Tolik krve," zachraptěla a otřásla se.
„Je úplně všude."
„Do prdele."
Vyskočil na nohy a pomohl jí vstát. Všechny smysly měl najednou v pohotovosti.
„Musíme odsud pryč."
Mrkla a oči se jí rozjasnily. Měla v nich smutek tak hluboký, až ho píchlo u srdce.
„On mne nikdy nenechá odejít."
„Já ho o svolení žádat nebudu," zavrčel Caine a táhl ji k otvoru, který vedl do další jeskyně. Z toho podělaného podzemí musí vést nějaká cesta. „Pojdme."
Udělal jen pár kroků a ona zaryla paty do země. Doslova.
„Já nemohu."
Byla maličká, ale měla v sobě všechnu sílu vlkodlačice. Caine si rozčarovaně odfrkl, otočil se a podíval se na ni.
„Nemůžeš nebo nechceš?"
„Nemůžu," odvětila klidně. „K těmhle jeskyním zůstanu připoutaná do chvíle, dokud ho někdo nevypudí."
Jasně, samozřejmě, že byla. Peklo by zmrzlo, kdyby mělo být štěstí na jeho straně.
„Tak kdo jsi?" znovu se otráveně zeptal. „Cassandra nebo Repunzel?"
Zdánlivě nevšímavá k nebezpečí, které pulsovalo vzdu-chem, se vlkodlačice usmála tak, že ho to zahřálo u srdce. Zatracená ženská. Co to s ním provádí?
Byl mužem, který ženskou krásu dokázal ocenit. Ob-zvlášť ve chvílích, kdy byla nablízku postel. Ale nepatřil mezi ty, kteří se nechali ženou okouzlit a oslnit.
Zatřásl hlavou a zahnal nerozumné myšlenky. Nad tímhle svým idiotským chováním bude přemýšlet později.
Jako kdyby kolem něho právě neprocházela smrt.
„Cassandra." Vyslovila to jméno, jako kdyby ho ochut-návala. Zelené oči jí radostně zasvítily.
„Ano, to jméno se mi líbí."
„Dobře, takže jsi Cassandra."
Vzal její tvář do dlaní a předstíral, že není nijak okouzlený.
„Tak jaký záhadný muž tě tady drží?"
Její krátké štěstí zmizelo stejně rychle, jako přišlo. „Vládce démonů."
Caine spustil obě ruce. Blesk strachu ho téměř ochromil, ale rychle nabral nad svými pocuchanými nervy kontrolu.
Ne. Vládce démonů byl vyhoštěn už před staletími. Někdo tu ubohou ženu podvedl.
„Nemožné."
„Nic není nemožné," tiše namítla. „Ačkoli některé věci jsou více pravděpodobné."
Přimhouřil oči. „A jak dlouho už tady dole jsi?"
„Celou věčnost."
„Ty..." Jeho slova přerušil mrazivý výkřik, který pronikl jeskyní.
Následovalo silné zemětřesení, které Caina
poslalo na podlahu. Přitiskl si ruku na bouli, která se mu udělala na temeni hlavy, a postavil se. Opatrně se podíval na strop. Byl naprostý zázrak, že tu nebyli zaživa pohřbení pod lavinou kamení.
„Co to sakra bylo?"
Cassandra stála uprostřed jeskyně, jako kdyby se nic zvláštního nestalo. Prstem ukázala na vířící piktograf.
„Křižovatka."
Cainův ostrý smích zazněl ztichlou jeskyní. Ta žena byla možná překrásná a fascinující, ale úplně pomatená.
„Copak se v jasnovidecké příručce píše, že proroci musí být naprostí blázni?"
Zamrkala.
„Ona existuje nějaká příručka?"
„Prokristapána." Potřásl hlavou.
„Cos myslela tou křižovatkou?"
Znovu ukázala na znaky, které začaly pulsovat a měnit se neuvěřitelnou rychlostí.
„Odejdi a já ti změním budoucnost."
„A když zůstanu?"
Pevně se mu podívala do očí.
„Zemřeš."
Přestože čekal proroctví zkázy, tohle jednoduché slovo bylo jako rána z nebes.
Zemřeš...
V posledních třiceti letech pevně věřil, že má nesmrtel-nost na dosah. Sakra, dokonce často zbytečně a nerozumně riskoval.
Jako třeba, když se pokoušel zajmout krále vlkodlaků.
Teď, když ho do tváře uhodil pravý opak nesmrtelnosti, se jen smutně usmál. Zřejmě se měl víc zaměřit na svou prohnilou karmu, než aby všechno sázel na vizi, kterou zjevně pochopil úplně špatně.
„Samozřejmě, že zemřu," zamumlal.
„A co se stane tobě?"
Jen pokrčila rameny.
„To záleží na osudu."
Caine svraštil obočí. Myšlenka na blízkou smrt ho dost naštvala. Myšlenka, že by se téhle ženě mohlo něco stát...
...byla však nepřijatelná.
„Tak jo, kašlu na osud," zavrčel a odkopl boty.
Když si ještě stáhl triko, v jejích zelených očích se objevilo cosi, co se dalo považovat za ženské uznání.
„Co to děláš?"
Stáhl si džíny a odhodil je stranou.
„Už jsem skončil s čekáním na to, že se nemožné sny stanou skutečností."
Možná vycítila jeho nebezpečné odhodlání jít za svou září slávy. Přešla k němu a vzala jeho hlavu do dlaní. Ve tváři měla ustaraný výraz.
„Už jsem ti řekla, že nic není nemožné."
Její dotek způsobil, že se Caine probral, až málem spadl na kolena. Bože, bylo to, jako kdyby ho zasáhl blesk.
Byla pekelná smůla, že cítil, jak se k nim tunelem blíží cosi velkého a nebezpečného.
Příšerná smrt bude za noc s touhle ženou stát.
„Možná máš pravdu, Cassandro, má lásko." Vychutnal si krásu jejích jemných rysů a pohledem se pozastavil na smyslné křivce jejích rtů.
„Koneckonců, za okamžik budeš svědkem zázraku."
„Jakého zázraku?"
Sklonil se k ní a s drsnou lítostí jí políbil.
„Aspoň jednou ve svém mizerném životě budu hrdinou."
Ukradl si ještě poslední polibek, pak vzdorovitě zavyl, proměnil se a připravil se na setkání se smrtí.
Když Harley otevřela oči, na krátkou chvíli ji okouzlil strop vymalovaný maličkými Amorky.
Ležela na obrovské posteli s hedvábným povlečením, pod nadýchanou pokrývkou, kterou se dalo perfektně schovat celé tělo. Chvilku musela bojovat s mlhou, která jí zastírala mozek.
Vzpomněla si na to, že byli v jeskyni. To byla vzpo-mínka, které by se ráda zbavila. Nestávalo se každý den, že by žena čelila vládci démonů. Dokonce ani v jejím
bláznivém světě. Pak tu byl šílený úprk tunelem, sotva že unikli před padajícím stropem.
A potom...
Matně si vzpomínala, že v další jeskyni narazila na Darcy a upíry. Ti rychle Harley a Salvátora naložili do auta a vyrazili směr Chicago. A pak už si nevzpomínala na nic.
Vůbec si nedokázala vybavit příjezd na sídlo v Chicagu. A už vůbec ne to, že by se ukládala do postele.
A zcela jistě si nevzpomínala, že by se svlékala.
Konečně se mlha vytratila a Harley si uvědomila, že postel zahřívá i někdo jiný. Vyjekla a odtáhla se, ale nepřekvapilo ji, že to je Salvátor.
Dokonce i bez tepla, které jí hladilo po nahé kůži, by poznala, že je nablízku. část jeho podstaty cítila hluboko v sobě.
Harley ten pocit trochu znejistěl. Pohlédla na perfektně vytvarovaný obličej, a když očima přejela úzký, orlí nos a smyslná ústa, tělem jí projela touha. S těmi svými havraními vlasy rozhozenými po polštáři a tmavě bronzovou kůží, která se leskla ve světle zapadajícího slunce, mohl vypadat andělsky. Jen kdyby se pod tím nevinným výrazem neskrývala brutální síla.
Harley se tolik soustředila na zkoumáni drahého ob-ličeje, že jí unikl pobavený pohled, který se zaleskl pod přimhouřenými řasami.
Když si toho pohledu všimla, srdce jí vystrašeně po-skočilo, svaly se jí instinktivně napnuly a připravily se na skok z postele.
Ať byla rychlá, jak chtěla, Salvátor byl přece jenom rychlejší.
Objal ji a přitiskl si ke svému nahému tělu. Na ústech se mu rozlil úsměv.
„Dobré odpoledne, cara"
Tělem jí projela ostrá touha a ona se ostře nadechla. Její mozek možná šílel z toho, že je navěky připoutána k Salvátorovi, ale tělu to vůbec nevadilo. Byl blízko. A byl nahý. Byl neuvěřitelně krásný. To stačilo.
Harley se pokusila nevšímat si toho falešného vzrušení, které zmítalo celým jejím tělem, a opřela se rukama o jeho hrudník.
„Co děláš v mé posteli?"
Vyzývavě zvedl obočí.
„Jak víš, že to není moje postel?"
„Sakra. Proč jsme my dva spolu v jedné posteli?" Rukama jí sjel k zadečku a přitiskl si ji k sobě, aby pocítila jeho vzrůstající erekci.
„Kde jinde by měl tvůj partner spát?"
Partner. Zaplavila jí panika a pokusila se vytvořit mezi jejich těly trochu prostoru, aby mohla rozumně uvažovat. „Drž se zpátky, Giuliani."
„Já se snažím, ale ty sebou mrskáš." Jeho teplý dech ji pohladil po tváři a do těla jí vyslal slast. „Tedy ne, že by se mi to nelíbilo."
„Salvátore."
Po linii čelisti jí začal klást polibky.
„Ano, cara?"
Zoufale se snažila rozumně uvažovat. Ale nebylo to jednoduché, když se jí tělo rozpouštělo pod očekáváním nadcházejících událostí.
„Celá tahle věc je jen jednoduchá biologie,"
varovala ho.
„Chápeš to, že ano?"
Usmál se a rukama přejel od boků až k oblinám jejích ňader.
„Na biologii není nic jednoduchého, cara. Je to velmi složité, magické a velmi často to komplikuje život."
Když jí palci pomalu začal mnout bradavky, až se z nich staly tvrdé a citlivé knoflíky, málem zapomněla dýchat.
„Souhlasila bych s tím, že to velmi komplikuje život," zavrčela.
„A s tou magií ne?"
zašeptal a ohnul se, aby mohl vzít jednu bradavku do úst.
Blažené zasténání vůbec nestačila potlačit.
„Snažím se vést s tebou rozhovor."
„Já tě poslouchám."
„Jak mě můžeš poslouchat, když mě osaháváš?"
Něžně jí kousl a poslal tak šokující vlny slasti z ňader až do nitra žaludku.
„Už jsem ti to vysvětloval. Dokážu dělat víc věcí najednou."
Sakra. V tomhle byl fakt mistr. Kdyby toho zvládl ještě víc, musela by začít zpívat Ave Maria a pouštět ohňostroje.
Harley sebou náhle škubla a převalila Salvátora na záda. Rozkročila se nad jeho boky a ponuře sama sobě připomněla, že si musí ujasnit pár věcí.
Možná se stala jeho partnerkou.
Ale to neznamenalo, že se stala jeho „ženuškou." Přitiskla mu ruce na ramena a podívala se do jeho pobavené tváře.
„Dávej pozor."
Ve zlatých očích se mu odrážel hmatatelný žár a rukama přejel po oblouku jejích boků.
„Máš veškerou mou pozornost." Zvedl boky a přitiskl k ní svůj ztopořený penis. „Jsem napjatý, až to bolí." Harley zaťala čelisti. Sakra. Nebyl tu jediný napjatý. „Musíme probrat to naše..." Nemohla najít to správné slovo.
„Spojení?"
„Vztah," vyštěkla. „Tedy spíš to, že žádný vztah neexistuje."
Prsty jí zaťal do boků. „Mně se nezdá, že by nám něco chybělo," pronesl zastřeně.
„Popravdě, nemůžu být šťastnější."
„Tak mě poslouchej," přikázala mu.
„Celé tohle spojení neznamená, že si ze mě uděláš svou hračku."
„Ale samozřejmě, že to přesně tohle znamená." Po ústech mu přelétl vlčí úsměv. „A během několika příštích století tě budu držet bosou a těhotnou, a budeš mi pěkně k ruce."
„Ach, opravdu?" Naklonila se k němu, až se téměř dotýkali nosy.
„To se dřív potkáme v pekle."
Chytil ji za vlasy, aby se nemohla odtáhnout zpátky. „Harley, prostě se to všechno stalo. Máme celou věčnost na to, abychom si náš vztah urovnali."
„Poté, co ti porodím první dvě várky dětí? Není tohle snad to, co od ženy očekáváš?"
„Matko na nebesích...!" Takové obvinění nečekal a povolil sevření. Odtáhla se a varovně se na něj podívala.
„Darcy si správně myslela, že je dobré mě varovat. Tvůj jediný zájem najít nás spočíval v tom, že ti můžeme porodit děti."
Harley pozorovala jeho rozladěný výraz. Prozrazoval, že jeho podvod prohlédla.
Neměla žádný zájem stát se chovnou samicí tohoto vlkodlaka. Ani náhodou. Ale chápala jeho šílenou touhu po čistokrevných potomcích a jeho ochotě udělat cokoli, aby je měl.
Byl králem a jeho hlavní povinností bylo nenechat zhynout svůj lid.
Tohle na něm opravdu obdivovala.
Ne. Jen použila pohodlnou výmluvu, aby mezi ně mohla klást překážky.
„Připomeň mi, abych jí poděkoval," zavrčel.
„Chceš to snad popřít?"
„Nic nepopírám, cara" zkroušeně přiznal.
„Mým záměrem bylo připravit čistokrevné vlkodlačice, které budou schopné donosit děti. Ale teď, když jsi mou partnerkou, je všechno jinak."
V jeho výrazu se objevila taková něžnost, až ji to zasáhlo u srdce.
„Jsi můj osobní zázrak."
Harley ztuhla, znovu ji pohltila nevysvětlitelná panika.
„Takové věci neříkej."
„že jsi můj zázrak?"
„Ano."
„Proč?"
„Protože mě to přivádí k šílenství."
„Harley." Zvedl se a vzal její tvář clo dlaní. „Co se děje?"
No jasně, to byl ten problém, že ano?
Olízla si suché rty a pokusila se popsat svůj nevysvět-litelný strach.
„Posledních třicet let jsi byl strašákem ve skříni, ze kterého jsem měla noční můry."
„Sakra." V očích se mu zaleskl vztek.
„Ty mě máš za strašidlo?"
„Samozřejmě, že ne. Chci říct, že mě Caine donutil věřit jeho lžím. Kontroloval mě a manipuloval se mnou a já byla příliš hloupá na to, aby mi to došlo."
Jeho výraz nepovolil.
„Nebyla jsi hloupá. Byla jsi mladá a zranitelná a ten bastard tě ovládl."
„Já ho nechala, aby mě ovládl." Nevědomky narovnala ramena.
„To už nikdy nedovolím."
„Ty mi nevěříš."
„Vždyť tě sotva znám." Obrátila oči v sloup a ušklíbla se. „Dobrý sex neznamená, že někoho dobře znáš."