Sága Stmívání a jiné upírské knihy

HARLEY ZŮSTALA PŘEKVAPIVĚ KLIDNÁ, když v jeskyni explodovalo kouzlo a zřítil se strop. Samozřejmě, během posledních pár dní zažila dost výbuchů a padajících stropů. Možná začínala být vůči katastrofám imunní.
Rychle se pomodlila, aby to přežili i ostatní, vyrazila do tunelu a utíkala před dusivým oblakem prachu a suti. Zpomalila teprve, až si byla jistá, že už je mimo nebezpečí. Pak se rozhlédla po nepřehledné síti chodeb a jeskyň.
Pálivá potřeba najít Salvátora ji pořád znepokojovala, ale nebyla hloupá, aby se slepě vydala do tmy. Briggs se schovával někde ve stínu. A to nemluvíme o vládci démonů. A kdo ví, kdo další tu číhal.
Na rozdíl od oblíbeného názoru ostatních teď nepo-třebovala, aby jí někdo říkal, aby byla opatrná.
Harley vytáhla stříbrný nůž z pouzdra, které jí sestra ještě v Chicagu připevnila ke kotníku a nechala se vést touhou po Salvátorovi, která jí kolovala v krvi. Vydala se do studené, zvláštní holé chodby.
Připadala si jako cvičený holub, uvědomila si. Přemýš-lela, jestli Salvátor podniká něco, aby ji přilákal, jestli má prsty v téhle zdrcující touze nalézt ho. Tohle vysvětlení se jí líbilo mnohem víc než myšlenka, že ta rostoucí, zoufalá potřeba vychází přímo od ní.
Zastavila se v místě, kde se tunel rozděloval do tří
ramen. Zaváhala. Pak zachytila nepatrný závan psího pachu. Cosi ho potlačovalo, ale byl nezaměnitelný.
Celá se napružila tou poplašnou výstrahou. Chtěla věřit, že ti psi jsou Salvátorovi služebníci, kteří přispěchali na jeho záchranu, ale to by bylo v téhle situaci neuvěřitelné štěstí. Kromě toho, Salvátor neústupně trval na tom, aby si jeho smečka udržovala odstup. Obzvlášť v situaci, kdy je mohl ovládnout někdo jiný a použít proti Salvátorovi.
Což mohlo znamenat buď to, že to byli úplně cizí psi, nebo známí, ale pod vlivem Briggse. A to znamenalo další nebezpečí, kterého se měla obávat.
Perfektní.
Sevřela nůž takovou silou, že jí málem popraskaly klouby. Potlačila váhavost a přinutila se vyrazit vpřed.
Neměla nic proti tomu zabít pár psů, kteří se jí připletou do cesty, ale předpokládala, že kdyby někomu ublížila, Salvátor by vinil sám sebe.
A proč ji tohle znervózňovalo?
Harley zakroutila hlavou. Stejně tak si mohla myslet, že je momentálně vyšinutá. Bylo by to jednodušší, než hledat smysl ve vracejících se záchvatech šílenství.
čekala léčku. Opatrně vkročila do ostré zatáčky tunelu a překvapeně se zastavila, když se před ní objevil obrovský holohlavý, ale zmatený pes.
V první chvíli si myslela, že je úplně nahý, jako kdyby se nedávno proměnil. Její druhá myšlenka byla o tom, že na jednoho chlapa zabíral až moc místa. Rameny se téměř dotýkal obou stran chodby. A kdyby neměl skloněnou hlavu a nezakrýval si ji dlaněmi, řekla by, že by se snadno praštil o strop.
Opatrně ho pozorovala, jak se k ní připotácel. Cosi mumlal, ale nebylo mu rozumět.
Tak dobrá... Jestli tohle byla léčka, byla nejpodivnější, o které kdy slyšela.
Pes se dostal téměř na dosah ruky a teprve v tom okamžiku si všiml, že tu není sám. Zvedl hlavu, rudé oči se mu zaleskly a ze rtů se ozvalo zavrčení.
„Klídek, Rambo," zvedla Harley ruce v mírumilovném postoji. No, vzhledem k noži v její ruce to moc mírumilovné nebylo.
„Nechci ti ublížit."
Pes zvrátil hlavu a začenichal, a Harley si všimla, že krvácí z rány na spánku. Levou stranu jeho obličeje krýval černomodrý odstín. Vypadal, jako kdyby právě vyšel z boxerského ringu.
„Ty nejsi Darcy," konečně zavrčel.
„Tak to fakt nejsem, Sherlocku," zamumlala. Fakt, že se zná s její sestrou, ji moc neuklidnil.
Byla by schopná říct, jestli je pod Briggsovým vlivem?
„A kdo tedy jsi?" chtěl vědět.
„Darcyina sestra, Harley. A ty?"
„Hess."
Hluboce se nadechl, byl jen malý kousek od proměny. To ale neznamenalo, že v lidské podobě byl méně
nebezpečný. „A proč z tebe cítím Salvátora?"
Hess. To jméno se jí vybavilo.
Byl bojovník, kterému Salvátor nejvíc důvěřoval.
Teď viděla proč. Byla to chodící hora svalů.
„Ten idiot si myslí, že jsem jeho partnerka," řekla.
Svraštil obočí, jako kdyby ho její vysvětlení zmátlo. „Vlkodlaci své partnery nemají."
„Jasně, to je fakt, který bys měl vysvětlit svému králi."
„Salvátor."
Jméno ho zjevně rozrušilo, uhodil pěstí do zdi a obličej se mu zkroutil lítosti.
„Do prdele."
Harley instinktivně ustoupila.
„Co je?"
„Zaútočil jsem na něj. Prokrista, věděl jsem, že je to můj pán, a přesto jsem se ho pokusil zabít." Přistoupil k ní blíž, na tváři měl divoký výraz.
„Nemohl jsem si pomoci. Přísahám ti, nemohl jsem si pomoct."
Harley projel tělem vztek. Zatracený Briggs. Musel vědět, že když Salvátora přinutí ublížit členům vlastní smečky, jsou to pro něj ta nejhorší muka, která sotva vydrží.
„Svou lítost si nech na později. Potřebuju tvého pána najít,"
vyštěkla. Vycítila, že Hess potřebuje silného velitele a ne rameno, na kterém se může vyplakat. Což bylo dobře. Nebyla žádná citlivka ani zkušená utěšovatelka. „Kde jsi ho viděl naposledy?"
Jak doufala, Hess zapomněl na lítost a odhodlaně narovnal ramena.
„Nejsem si jistý,"
přiznal a jak se pokoušel ovládnout své emoce, pevně zatnul čelisti. „Během boje mě úplně odrovnal, a když jsem se probudil, už byl pryč, takže jsem se vydal na cestu. Nechtěl jsem riskovat, že mě někdo proti němu znova využije."
Což vysvětlovalo jeho modřiny a mátožný krok.
„A jak ses sem prve dostal?"
Zavrčel a rudé oči se mu zlověstně zaleskly.
„Caine."
Harley to docela překvapilo. Nebylo to kvůli tomu, že by si myslela, že by Caine nezneužíval a netrápil své psí
poddané. Byl tak ztracený ve svém klamu vlastní moci, že byl ochotný obětovat cokoli a kohokoli, aby se jeho vize stala skutečností. Ale obvykle přenechával špinavou práci jiným.
Urozený Caine si vlastní ruce ušpinit nechtěl.
„Přijde den, kdy mu vytrhnu jeho vzácné srdce," za-mumlala.
„Zajal Caine kromě tebe ještě někoho dalšího?"
„Byli jsme tři."
Harley se zamračila.
„A kde jsou ostatní?"
„Ten pes nás držel ve stříbrných klecích dokud nepřišel ten prímovej vlkodlak a osvobodil mne." Váhavě mávl rukou nalevo.
„Přišel jsem odtud... tedy aspoň myslím."
Harley se nemohla divit, že byl zmatený. To místo bylo jako nekonečné bludiště z hladkého kamene.
„Najdi je a dostaň je odsud," přikázala mu.
Hess se okamžitě naježil. „Ne, jestli jsi Salvátorova partnerka, on by mne zabil, kdybych dovolil, aby se ti něco stalo."
Harley spolkla touhu jasně mu vysvětlit, kam si může své ochranitelské instinkty strčit. Bylo jedno, že tomu psovi mohla nakopat prdel s rukou strčenou do kapsy. Jenom to, že měla dělohu místo ptáka, podle něj asi znamenalo, že potřebuje ochranu.
Raději ho jednoduše převezla.
Ne, že by na tom bylo něco tak těžkého.
„Opravdu si myslíš, že mi budeš nějak užitečný, když tě zase ovládne Briggs?" zeptala se.
Hess se zamračil.
„On už..."
„Podívej, takhle jenom plýtváme časem,"
přerušila ho. Z jejího tónu bylo jasné, že by se Hess měl začít bát o svůj život. Ten tón dostatečně varoval, že jestli se s ní začne hádat, půjde mu o život.
„Sám víš, že v Briggsově blízkosti pro tebe není bezpečno."
Hess si složil ruce na masivním hrudníku.
„A jak si můžeš být jistá ty, že tě neovládne?"
„Ochraňuje mne spojení se Salvátorem," nestydatě zalhala. O téhle možnosti ani nechtěla přemýšlet.
„Běž zachránit ostatní."
Nejdřív nastalo hrobové ticho, pak Hess sprostě zaklel, protáhl se kolem ní a namířil si to k východu z tunelu.
„Jestli tě tady někdo zabije, bude to na mně a to mě bude sakra mrzet," zamumlal.
Harley obrátila oči v sloup.
„Budu si to pamatovat."
Harley počkala, dokud nebyla v tunelu sama, pak se hluboce nadechla a pokračovala ve své nervy drtící cestě. Nesnášela pocit, že je za živa pohřbena v téhle nekonečné síti jeskyň. Upíři měli zatuchlé a tmavé prostředí rádi, pokud mohla soudit. Ona chtěla otevřenou oblohu a čerstvý vzduch, který naplní její plíce.
Ignorovala rostoucí chlad, který se jí zakousával do kůže a pokračovala hlouběji a hlouběji do temnoty. Ztratila pojem o čase i směru. Hrozilo, že se z klaustrofobie naprosto pomine.
Soustředila se na rytmus svého srdce a na jednotlivé kroky, pokládání jedné nohy před druhou. Roky tréninku jí v tuhle chvíli, kdy proplouvala prázdnými tunely, přišly opravdu vhod.
Ve chvíli, kdy už byla rozhodnutá otočit se, vrátit a zkusit jiný tunel, zachytila nezaměnitelný pach kouře. Nebyl to přesvědčivý důkaz o Salvátorově blízkosti, ale určitě to byl první náznak toho, že v téhle prázdnotě není sama.
Harley šla po čichu a pomalu se dostala do jeskyně. Srdce se jí málem zastavilo, když spatřila Salvátora
ležícího na kamenném oltáři. Krev mu unikala ze žil a kapala do ohniště.
Drsný, ohromný ochranitelský vztek projel celým Har- leyiným tělem. Bože, jeho tělo bylo znetvořené stříbrnými řetězy, které měl omotané kolem dokola, a jeho překrásná tvář... byla nebezpečně bledá z rychlé ztráty krve. Sakra. Nejradši by Briggsovi utrhla hlavu. Nejradši by jeho shnilým srdcem nakrmila krysy. Nejradši by...
Srdce jí zabolelo.
Chtěla vytrhnout Salvátorovo tělo z hnusného oltáře a odnést jej pryč z téhle jeskyně.
Harley se nevydala zběsile přes naoko prázdnou míst-nost, ale přinutila se zastavit a konečně použít svůj mozek. No tak, všechno se jednou děje poprvé.
Zapojila všechny své zjitřené smysly a zapátrala po sebemenším náznaku nebezpečí. To by mělo být jedno-duché. Za oltářem a ohništěm byl obrovský prostor, který vypadal prázdně. Ale už udělala tu hořkou zkušenost, že se Briggs bez varování dokáže vynořit kdekoli, stačí mu k tomu jen puknutí.
Nebyl tu žádný zápach shnilého masa a vzduch byl čerstvý, ale ne ledový, takže se opatrně vydala dopředu. Když udělala druhý krok, Salvátor se prudce otočil jejím směrem a v očích se mu odrazila neočekávaná panika.
„Harley, ne,"
zavrčel.
„Poslechni ho, vlkodlačice,"
projel vzduchem ostrý hlas.
„Ještě jeden krok a zabiju ho."
Harley se ostře nadechla. Pozdě si všimla stínu, který se vznášel nad Salvátorem.
Instinktivně věděla, že to není Briggs a jeho hokusy pokusy. Tahle hustá síla se najednou objevila ve vzduchu a neměla co do činění s vlkodlaky, ale s čistým, neředěným zlem.
Tohle nepochybně musel být Kníže Temnot, kterého se Styx tolik bál.
Nebo alespoň část jeho podstaty.
Klopýtla a v ústech jí vyschlo strachem. Hluboko v srdci chápala, že tohle je nad její síly. Co věděla o boji s vládcem démonů? Nebo s vlkodlačí zombie?
Pak zaskřípala zuby, pominula velmi odůvodněný strach a místo toho se soustředila na Salvátorův pach, takže se konečně dostala přes kouzlo, které jej potlačovalo.
„Stejně ho zabiješ,"
obvinila démona a vykročila vpřed.
„To je pravda, ale můžeš zachránit aspoň sebe,"
slíbil ten hlas.
„Tak se otoč a vrať se, odkud jsi přišla."
„Ne."
„Bože, Harley, pamatuj se! Udělej, co říká,"
zachrčel Salvátor a marně se pokusil pohnout. Stříbrné řetězy mu to nedovolovaly.
„Zmiz odsud."
„Poslechni svého partnera, ženo," varoval ji démon.
„Táhni do pekel,"
zamumlala, a když Salvátor vykřikl v agónii a jeho tělo sebou škublo, jako kdyby ho neviditelný nepřítel mučil, sevřely se jí vnitřnosti.
„Do prdele! Vydrž, Salvátore! Slyšíš mě?"
Ani přes zjevnou bolest z ní Salvátor nespustil své zlatavé oči.
„Prosím, běž pryč. Nesnesu..."
„Sklapni, Vaše Veličenstvo. Nikam nepůjdu."
Když vládce démonů poznal, že ji mučením Salvátora nezastaví, otočil svou pozornost přímo k Harley. Byla jen krok od oltáře, když ji vlna energie srazila na kolena.
Salvátor vykřikl.
„Harley!"
Přinutila se vstát, a když do ní narazila druhá vlna, otřásla se. Tělem jí projela bolest, ale ona odmítla znovu spadnout. Jen několik kroků. A pak...
Pak co?
Neměla ponětí, co má dělat, až se k Salvátorovi dostane. Ale věděla, že ho odsud musí dostat.
Do kostí se jí zahryzávaly ostré tesáky bolesti, které jí znemožňovaly pohyb a před očima jí tančily černé tečky, až skoro nic neviděla. Vzdáleně slyšela Salvátorův přerývaný dech a tiché sténání, které muselo vycházet z jejího vlastního krku, ale odmítla se soustředit na cokoli jiného, než na jednotlivé kroky směrem k němu.
Vládce démonů nebo kdokoli jiný, ona byla příliš tvrdohlavá na to, aby přiznala porážku.
Ve chvíli, kdy se konečně dostala k oltáři, jí vytékala krev z alespoň tuctu ran a pár kostí měla určitě zlomených.
A u oltáře zjistila, že Salvátor vypadá ještě mnohem hůř, než si myslela.
Jeho tmavé vlasy byly pokryté krví a v obličeji měl příšerně šedou barvu. A jeho ubohé tělo...
Při tom pohledu se otřásla, nedovedla si ani představit, jakou bolest musí prožívat.
Instinktivně k němu natáhla ruku a dotekem ho chtěla utěšit. Lehce ho pohladila po rameni.
Její prsty se sotva dotkly jeho kůže, když se z černého stínu, který je obklopoval, ozval výkřik, po němž tuhla krev v žilách. Harley se ochranitelsky naklonila k Sal-vátorovi. Byla přesvědčená, že jí z toho řevu prasknou bubínky.
Co se to s tou věcí hergot dělo?
Snažila se připravit na to, že na ně Kníže Temnot může použít cokoli. Ale sotva si všimla, že když se Salvátora dotkne, brní jí dlaně. Kdykoli se dotkla, zabrnělo to.
Když brnění zesílilo a tělem jí projelo zvláštní teplo, Harley se odtáhla a zmateně se na Salvátora podívala.
Stín, který je dosud mučil, jakoby zmizel. Přesto Harley ani na okamžik nevěřila, že se opravdu vypařil. Bez pochyb na ně vymýšlel ještě něco horšího. Ale v tuhle chvíli se nemohla soustředit na nic jiného, jen na teplý pocit sounáležitosti, který proudil celým jejím tělem.
Dobrý... bože.
Její vlkodlačí část se netrpělivě drala na povrch a vrčela nad touhou, které nerozuměla. Bylo to, jako kdyby její zvíře sahalo po něčem a nemohlo na to dosáhnout.
Otřásla se, znovu se podívala Salvátorovi do očí. Cítila jeho vlkodlačí sílu, jak jí zahřívá kůži a obklopuje ji známým teplem. Ba co víc, cítila, jak jí ta síla proniká konečky prstů a do krevního oběhu.
Vjem Salvátorovy blízkosti jí proudil tělem jako teplý med, značil ji tím nejintimnějším způsobem, jak jen to bylo možné. Harley šokované vydechla, ale hluboko uvnitř její vlkodlačice spokojeně zavyla a nepříjemnou bolest nahradil ohromující pocit... správnosti.
Byla celá.
Kompletní.
Ta myšlenka sotva projela jejím rozbolavělým mozkem, když zjistila, že jí krví proudí víc, než jen Salvátorova esence. Byla to jeho síla. Síla tak mocná, že se jí o tom nikdy ani nezdálo.
Jako kdyby sešlápla plynový pedál, z těla se jí odplavila únava a rány se jí zahojily v rekordním čase.
Zasténala, naklonila se k oltáři a snažila se zůstat rovně, když se jí celily kosti a maso se hojilo šílenou rychlostí. Zatraceně. Hojení bolelo téměř stejně jako zranění.
Povodeň síly se konečně usadila v rozumných mezích. Harley se ostře nadechla, narovnala se a podezíravě se na Salvátora podívala.
„Co se to proboha stalo?"
Salvátor se usmál, ve tváři se mu zračilo úlevné uspo-kojení. „Přesně to, co si myslíš."
Spojení.
Proces se dokončil.
„Ach, do prdele."
„Na lítost je moc pozdě, cara"
Polkla touhu říct mu, že tenhle proces mezi nimi nezměnil vůbec nic. Ačkoli se zahojilo i Salvátorovo tělo, stříbrné řetězy ho pořád pálily a braly mu energii.
„Možná bude příliš pozdě na všechno, drahoušku, jestli se odsud nedostaneme,"
zavrčela a zaměřila se na velký stříbrný zámek, kterým byly řetězy zamčené.
Ačkoli jí ted v krvi proudila neuvěřitelná síla, nedovedla si představit, že by ten zámek zdolala holýma rukama.
Jako kdyby jí Salvátor četl myšlenky, ukázal hlavou na stíny za oltářem.
„Podívej se, jestli nenajdeš skryté Briggsovy zbraně. Vždycky byl posedlý obrovskými šavlemi. Bez pochyby to bylo kvůli tomu, aby si nahradil chybějící síly."
Harley zakroutila hlavou. Neměli čas na nějaké hledání pokladů. Nad plameny už se začala tvořit černá mlha. Chtěla Salvátora osvobodit a chtěla to udělat hned.
„Mám lepší nápad," zamručela a shýbla se k velkému kameni ležícímu u nohou oltáře.
Jednou rukou ho zvedla, druhou podržela zámek a když jí stříbro popálilo, zasyčela.
Salvátor se vzepjal proti řetězům a obličej měl stažený bezmocí.
„Sakra, neubliž si!"
„Otoč hlavu stranou."
Bylo to jediné varování před tím, než opřela zámek o kamenný oltář, zvedla kámen a začala do té malé, pitomé věci bušit. Po celé jeskyni létaly jiskry, ale Harley vytrvala, dokud nakonec zámek nepovolil a řetězy se váhavě nerozpadly.
Salvátor hrubě zavrčel, pak odstrčil řetězy a vyskočil z oltáře. Pak si vytáhl kudlu zapíchnutou ve stehni a podíval se na rozpadlý zámek u svých nohou.
„Připomeň mi, že tě nemám naštvat."
„Příliš pozdě,"
zamumlala. Byla netrpělivá, aby se co nejdříve dostali z jeskyně. A taky byla u konce s toleranci k temnému místu a zlým nepřátelům, kteří se radovali z cizí bolesti. „Myslím si, že si pro nás vládce démonů chystá přídavek."
Salvátor přikývl, zastrčil nůž a namířil si to k východu z jeskyně.
„Vypadněme odsud."
Jako na pokyn se z ohniště zvedl černý opar a namířil si to přímo k nim.
„Ne," zasyčel vládce démonů. „My dva jsme spolu ještě neskončili, Giuliani."
„Ale skončili," zavrčel Salvátor, stoupl si před Harley, neboť se mlha přiblížila a zaútočila.
„Do prdele!"
Harley sebou škubla, když jí tělem projela bolest jako při srážce s vlakem.
„Jak máme s touhle blbou věcí bojovat?"
Salvátor vrazil stříbrný nůž přímo do středu mlhoviny, zakmital s ním a vytáhl ho, ale získali tím jen okamžik. Než se stačili rozeběhnout, démon znovu zaútočil.
„Bere si sílu z mé krve," zavrčel Salvátor.
Krev? Harley se podívala zpátky k oltáři a zjistila, že krev, kterou Salvátor ztratil, byla shromážděná v malém důlku na konci oltáře a odtud po pravidelných kapkách odtékala do ohniště.
O vládcích démonů neměla pražádné znalosti, ale něco zkusit musela.
„Nějak ho zaměstnej," přikázala Salvátorovi a vydala se k ohništi.
Salvátor znovu zapíchl nůž do mlhoviny, ale když plameny vyšlehly přímo k Harley, zavrčel.
„Harley!"
„Věř mi!"
Znovu se pokusila přiblížit se k ohništi, ale znovu jí v tom zabránil nesnesitelný žár. Sakra! Nějaký způsob přece být musí.
Odvrátila pozornost od plamenů a místo toho se za-měřila na oltář. Jestli je to Salvátorova krev, ze které ten vládce získává sílu, pak se jí musí zbavit.
To se lehko řekne, ale hůř udělá.
Možná ještě byla plná sily po spojení se Salvátorem, ale ten oltář byl přece jen masivní. Jestli s ním pohne sama, bude to jedině zázrak.
Rozmýšlela se, jak nejlépe ten náročný úkol zvládnout, když hluboko v sobě pocítila ostrou Salvátorovu bolest. Ohlédla se přes rameno a zjistila, že ho ta černá mlhovina téměř pohltila.
Jako kdyby vycítil její zaváhání, netrpělivě se na ni zamračil.
„Harley!"
„Už na tom pracuju," řekla a ramenem se opřela o oltář. Ze všech sil se pokusila s ním pohnout.
„Tak pracuj rychleji."
„Jestli si myslíš, že ti spojení dalo moc mě komandovat, tak raději přemýšlej znova."
Svaly jí hořely a nohy se jí třásly v úsilí pohnout tím mizerným kamenem. Pohnula s ním jen kousek. Pak zvládla dva centimetry. Ale pořád slyšela, jak do ohně skapává krev.
Zatnula zuby. Svaly měla jako v ohni, ale odmítla přiznat porážku.
Sakra, tohle muselo klapnout.
Soustředila se na oltář a málem jí uniklo, když na ní Salvátor zavolal: „Bacha!"
Když jí do temene narazila bolest, zavrčela. Lebka jí zaduněla tak, že málem omdlela. Kolena se jí podlomila, a když se otočila a viděla, že jí Salvátor spěchá na pomoc, ulevilo se jí.
„Tohle musíme udělat spolu," přiznala.
V očích mu zaplanulo cosi nebezpečného a horkého. Něco, co by Harley k smrti vyděsilo, pokud by se zrovna nesoustředila na to, že může každým okamžikem zemřít.
„Ano. Společně, cara"
Salvátor se opřel a pohnul oltářem o dalších pár centi-
metrů. Jeskyní se ozval příšerný skřek a Harleyina bolest hlavy zesílila tak, že ji naprosto ohromila.
Vládce démonů jejich snaha zjevně nepotěšila.
Což znamenalo, že tomu bastardovi ubližují.
„Ještě,"
vydechla. Vycítila, že mají jen malou chvíli, než vládce démonů znova nabere sílu a rozmáčkne je jako nepříjemný hmyz.
Salvátor zavrčel, opřel se o oltář oběma rukama a za-tlačil. A měl úspěch. Svaly se mu vyboulily a na krku mu vyskočily tepny.
Nervy drásající vřískot pokračoval a Harley se bolest přesunula z hlavy do páteře. Hrozilo, že jí sebere veškerou zbývající sílu. Ale měla po boku Salvátora, který
jí pomohl tlačit na oltář, až s ohlušující ranou konečně spadl na kamennou podlahu.
Harley těžce vydechla a pozorovala, jak se těžký kámen převalil a rozpadl na tisíc kousků. Na malou chvíli se Salvátor zastavil vedle ní, pak tiše zaklel, otočil se a rozkopl ohniště.
Plameny zasyčely a horké uhlí se po jeskyni rozletělo jako zářivé rubíny. Kousavá bolest okamžitě pominula a Harley klesla na kolena.
„Je pryč?"
„Nehodlám se tu zdržovat a pátrat." Natáhl se, pomohl jí vstát a namířil si to k východu.
„Nastal čas odchodu."
Ve chvíli, kdy se ozval ten příkaz, se Harley zvedla a ztuhla. Vzduchem proletěl dunivý výbuch a ze stropu se snesla vrstva prachu.
„Proč si myslím, že to nevěstí nic dobrého?" zamumlala.
„Prokrista!"
Salvátor ji strčil před sebe a vystartovali do tunelu. „Už jsem unavený z toho, jak mi neustále padají na hlavu všelijaké stropy."
„To není možný,"
zavrčela, když pocítila zachvění, které předcházelo pádu jeskyně.
„Až příště naštveš vládce démonů, nemohl by sis vybrat takového, který sídlí na Riviéře?"
Padajícími stěnami tunelu se rozezněl Salvátorův smích. „Uvidím, co bude v mých silách."