Sága Stmívání a jiné upírské knihy

SALVÁTOR MUSEL KE VSTUPU do bludiště pod opuštěným
hřbitovem sám sebe přinutit.
Bože, byl k smrti otrávený z těchhle tmavých, zatuchlých chodeb. Jakmile zabije Briggse, další století stráví běháním pod otevřenou oblohou.
Samozřejmě, tohle studené, mizerné místo bylo pro vlkodlačího zrádce jako dělané. Byl to červ, který si zasloužil shnít v ponurých hloubkách.
Dlouhý tunel konečně vyústil do pusté jeskyně. Salvá-tor ucítil známý zápach shnilého masa a zastavil se.
Jeho odplata se blíží.
„Vítej v mém salónu, řekl pavouk mouše...," tiše prohodil, když se rozhlédl po prázdné jeskyni, jejíž stěny byly léty uhlazené a vyleštěné.
„Výstižné přirovnání," zavrčel Briggs ukrytý ve stínu.
Salvátor se zašklebil, už scházela jen strašidelná hudba. Byla tím posledním, co téhle hororové atmosféře chybělo.
„Líbí se mi místo, které sis vybral,"
zavrčel a složil si ruce na prsou. „Z jaké doby tahle jeskyně asi pochází? Neandrtálské?"
„Svému účelu poslouží dobře."
„A ten účel je jaký?"
„Být svědkem tvé smrti."
Salvátor zakroutil hlavou. Už strávil tolik času s nepřá-teli schovanými ve stínu, kteří se ho snažili ovládnout. Tohle ted mělo skončit.
„Nevěřím ti."
Vzduch ledově zapraskal. „Nevěříš, že tě chci zabít?"
„Myslím si, že je to mnohem propletenější a moje smrt nic nevyřeší. Nikdy bys ses nenamáhal zajmout Harley nebo použít Caina, aby odvedl mou pozornost jen kvůli tomu, že mne chceš zabít." Salvátor pokrčil rameny. „Tedy přinejmenším ne, pokud jsi tak silný, jak tvrdíš. Jinak bys mne zabil jednou ranou hned v Římě poté, co ses zázračně vyhrabal z hrobu."
„Ale ono bylo mnohem zábavnější sledovat, jak pro-následuješ svůj vlastní ocas,"
vysmíval se Briggs, pořád ještě schovaný ve stínu.
„Bezpochyby neocenitelná zábava,"
suše poznamenal Salvátor,
„ale její cena se sotva vyrovná dekádám, během kterých už jsi mohl sedět na královském trůně."
„Do mých motivů ti nic není."
„Ale ty motivy nejsou ve skutečnosti tvoje, že ne, Briggsi? Nejsi nic víc než jen panák, který skáče podle pískotu někoho dalšího."
Skrz temnotu mohl Salvátor slyšet zachrčení Briggsova rozlíceného dechu.
„Pozor, Salvátore," řekl stroze, „buď opatrný, abys mne nerozčílil."
„Nebo co? Budeš na mě mluvit až do smrti?" odfrkl si Salvátor.
„Příliš pozdě."
„Chceš víc akce? Tak dobrá. Tvé přání je mi rozkazem."
Salvátor nastavil ruce v očekávání útoku. Od chvíle, kdy ho Briggs pozval do této jeskyně, mu pro takové pozvání hlavou proběhlo tisíc možných důvodu. Briggs trval na tom, aby přišel právě sem. K žádnému logickému závěru nedošel — pořád to pro něj tedy bylo překvapení — ale byl si pekelně jistý, že to jeho zdraví rozhodně neprospěje.
Salvátor čekal neviditelný ledový závan a tak ho překvapilo, když se vzduch uprostřed místnosti zachvěl a temnota se rozdělila, jako když se na jevišti roztahuje divadelní opona.
Zamračil se a sledoval Briggse, jak se objevuje. Nebyla to projekce jeho fyzického těla, jak očekával. Bylo to spíš jako... okno. Náznak Briggse, který stál úplně někde jinde.
Někde v jeskyni, pomyslel si Salvátor. Ačkoli přesněji to určit nedokázal. I jeho omezená schopnost orientovat se v temnotě poznala temné, podivné místo, kde byla síť tunelů hustá jako pavoučí síť a vedly do rozsáhlých jeskyň.
Pak Briggs mávl rukou a vize se rozšířila. Ukázala tak jeskyni podobnou té, ve které se teď nacházel. Byly tu jen holé skály a středověké louče. Ale to nebylo to, co Salvátora zaujalo.
Ne, byl to pohled na známého vlkodlaka, který klečel Briggsovi u nohou, světlovlasou hlavu měl skloněnou a štíhlé tělo obalené těžkými stříbrnými řetězy.
Max.
Salvátor v bezmocném vzteku jen zaťal pěsti. Byl při-pravený od chvíle, kdy zachytil pach svých služebníků před hřbitovem, že budou použiti proti němu. Ale pohled na umučeného Maxe ho zrovna neuklidnil.
„Ty bezpáteřní zbabělče," zasyčel Salvátor.
„Jestli chceš bojovat, pak se k tomu postav jako muž."
Briggs se zasmál, nenucené hřbetem ruky uhodil do psí hlavy a do vzduchu poslal tisíce krvavých kapiček.
„Můj dům, má pravidla."
„Co ode mne chceš?"
Karmínové oči se zaleskly odkrytou strhující nenávisti, živenou po celá staletí.
„Chci, abys před svou smrtí trpěl,"
zasyčel, popadl Maxe za vlasy a zlomyslně s ním zatřásl. „Chci, aby ses díval, jak mučím tvé služebníky. Chci, abys věděl, že jakmile se zmocním trůnu, zničím všechno, cos měl rád a na čem ti kdy záleželo."
Královská část jeho osobnosti chtěla s tím šíleným vlkodlakem vyjednávat. Možná ho mohlo rozčílit, že měl teď Briggs navrch, ale v tuhle chvíli to prostě byla nešťastná pravda.
Ale vlkodlak v něm zavrčel.
Jeden z jeho smečky byl v ohrožení a jeho prioritou bylo zachránit ho.
„Ne, ty bastarde. Tvé hry jsem dohrál,"
zavrčel a namířil si to přes jeskyni k tunelu na druhém konci.
„Už se přede mnou neschováš."
„Zůstaň, kde jsi, nebo ho zabiju, Salvátore."
„Jestli dřív nevytrhnu tvé srdce já tobě."
„Salvátore. Vrať se. Salvátore!"
Salvátor ignoroval zuřivé příkazy a namířil si to skrz temnotu. Kůži měl naježenou a očima vrhal na kamenné stěny zlaté odlesky.
Vlkodlak v něm se dral ven, chtěl ve své tlamě pocítit krev a chtěl trhat maso. Jeho zvířecí polovina byla připravená a dychtivá způsobit zmatek mezi nepřáteli.
Sledoval kroutící se tunely ještě hlouběji do nitra země a snažil se potlačit své zvířecí instinkty.
Brzy Briggse roztrhá na maličké kousky a nakrmí s ním krysy. Ale ted se musí soustředit na své priority.
Musí zachránit svou smečku.
Musí zjistit, kdo je ten hlavní, kdo se skrývá za celým tímhle nefér spiknutím.
Pak musí zmrzačit a zničit Briggse.
Přesně v tomhle pořadí.
Minul prázdné jeskyně, které byly v minulosti zjevně používané jako obydlí a jiné jako drsná vězení, ignoroval divnou energii, která visela ve vzduchu a mátla jeho smysly. Možná nebyl schopný sledovat Briggsův pach, ale ten bezpáteřní červ nemohl skrýt ten hnusný chlad, který se za ním táhl jako mrak.
Salvátor sledoval vzrůstající ledovost a konečně se k tomu bastardovi dostal tak blízko, že pocítil smrad hnijícího masa.
Zpomalil a vstoupil do velké jeskyně s kamenným oltářem a hořícím roštem uprostřed místnosti.
„Vím, že tu jsi," zavrčel a prozkoumal praskliny a kouty, které byly schované v tmavých stínech. Chlad byl ted natolik silný, že ho přímo kousal. „Briggsi? Cítím tvou zbabělost."
Jeskyní se ozval Briggsův smích. „Vždycky jsi tak sebevědomý, Salvátore."
„Tak vylez ven a skonči to!" Sotva ta slova opustila jeho ústa, ozval se zvuk šoupajících se nohou a zpoza stalagmitu — možná to byl stalaktit, to je jedno — se vyloupl Hess. Důležité bylo to, že tvář jeho služebníka měla přísný výraz, oči byly jakoby nepřítomné a strnule si to mířil k Salvátorovi
„Do prdele!"
„Jestli se ti ta hra nebude líbit, nedávej mi to za vinu," pomalu pronesl Briggs a zjevně si užíval pohled na Salvátora, který se snažil vyhnout Hessovu útoku.
Salvátor zavrčel, přikrčil se a sledoval Hesse, který se najednou proměnil do vlkodlačí formy.
Prokrista! Tohle bylo přesně to, čemu se snažil vyhnout. Jeho voják byl pod naprostým vlivem Briggse a nemohl dělat vůbec nic kromě toho, co mu ten bastard přikázal.
Jedním rychlým pohybem vytáhl nůž, který si připnul ke kotníku před vstupem do těchto jeskyní. Nůž byl stříbrný, ale nadělal méně škody než stříbrné kulky, kterými nabil svou zbraň.
Tedy takový byl alespoň plán.
Salvátor balancoval na špičkách a když proti němu Hess vyskočil a masivními čelistmi chňapl proti jeho hlavě, byl na útok připravený. Salvátor se pokusil vy-hnout ostrým tesákům, které by mu snadno roztrhly krk a nastaveným nožem prořízl v psím hrudníku úzkou ránu.
Chtěl Hesse zastavit s co nejmenší škodou.
Ale samozřejmě se jeho chtění moc neshodovalo s tím, co se ve skutečnosti dělo.
Hess dopadl na kamennou podlahu, otočil se a přikrčil. Byl připraven na další útok. Ve vzduchu čpěl zápach spáleného masa, ale Salvátorovi stačilo podívat se do Hessových lesklých, rudých očí a zkroucené tlamy, aby pochopil, že si tahle bitva vyžádá mnohem větší oběti.
Zatnul zuby a připravil se na další útok. Nemusel čekat dlouho.
Salvátor dobře znal taktiky svého nejlepšího vojáka, a když se střídavě skláněl a natahoval nahoru, aby se jeho protivník otáčel a zamotal do kruhu, byl připravený. Lehce se otočil, šlehl nožem a zasáhl Hesse do čenichu.
Když mu stříbro proniklo do masa, pes zabědoval. Z rány začala vytékat krev a maso bylo od stříbra spálené. Hess bolestí pohodil hlavou a připravil se k obraně, ale pak jedním skokem narazil do Salvátorova hrudníku a svalil ho na podlahu.
Salvátor stačil ucuknout hlavou a vyhnout se chňapnutí tesáků, Hess se mu místo do krku zakousl do ramene. Vytrhl mu kus masa, ale pak se Salvátorovi podařilo chytit ho za krk a silným škubnutím ho odhodil proti zdi.
Když Hessova hlava narazila na tvrdý kámen, ozvalo se ošklivé prasknutí a pes se svalil k zemi.
„Ach, to je nádherný pohled,"
zasyčel Briggs, když se Salvátor svezl na záda. Zacelení rány v rameni mu bude chvíli trvat.
„Všemocný král vlkodlaků se válí ve špíně. Přesně tam, kam patří."
„Sráči,"
zavrčel Salvátor, spolkl bolestivé zasténání a přinutil se postavit.
Jeho pohled se instinktivně stočil k psovi, který krvácel a bez hnutí ležel na kamenné podlaze. Hess žil, ale byl vážně zraněný. Další motivace dohonit Briggse a nechat ho zaplatit za všechno, co způsobil od chvíle, kdy se vyškrábal z hrobu.
Salvátor přešel po jeskyni a rozčarovaně vydechl. Hlava ho bolela v místě, kam se po pádu na zem uhodil, a rameno mu pořád krvácelo. Maso se nestačilo tak rychle hojit. Nedokončený proces spojení jeho hojení ještě komplikoval, ale on nechtěl čekat.
Briggs musí být někde nablízku.
Jinak by nemohl ovládat Hesse.
Což pro Salvátora znamenalo, že z boje ještě neutíká.
Důvěřoval svým instinktům, pevně sevřel nůž a pře-cházel podle stěny jeskyně.
„Nikdo se přede mnou neschová," vysmál se a nechal se rostoucím chladem vést až k další přilehlé jeskyni.
„Já se tě nebojím."
„Tys byl vždycky idiot," zabručel Salvátor a kůže se mu naježila pod návalem odporné lepkavosti. Bože na nebe-sích. Briggs prostě byl... úplně mimo.
„No tak, vylez, ať už jsi, kde jsi!" Najednou se zastavil, neuvěřitelný smrad shnilého masa pronikl do kouzla, které jej obklopovalo.
„Bingo!"
Vzduchem projela ledová vlna a Salvátor se instinktivně sklonil. Když mu pár centimetrů nad hlavou prosvištěla šavle, jen zavrčel.
čekal kouzlo, ne pozemskou zbraň.
A navíc takovou, která mu málem usekla hlavu.
Salvátor zuřivě zavyl a proměnil se.
Horkost a magie projely jeho tělem, které se naskrze změnilo. Kosti mu zalupaly, svaly ztuhly a kůže se za-chvěla, jakmile ji pokryla hustá srst. Během transformace v jeho těle explodovala kombinace bolesti a blaženosti.
Byl to pocit, který vlkodlaci považovali za drogu.
Vzduch nebezpečně zajiskřil, neboť Briggs také změnil formu. Salvátor byl připravený, když na něj druhý vlkodlak zaútočil a srazil ho k zemi. Otočil hlavu, zatnul tesáky do jeho levé tlapy a odměnou mu bylo ostré zaječení.
Když mu do tlamy vnikla vlkodlačí krev ochucená hnilobou, jeho zadostiučinění pominulo. Bože. Chutnal stejně hnusně jako smrděl.
A to už bylo co říct.
Salvátor povolil sevření a postavil se na nohy právě včas, aby unikl před ostrými zuby chňapajícími po jeho krku. Zavrčel, nahromadil se v něm všechen vztek za poslední dny. Napnul svaly a zaútočil.
Chlad, který Briggse obklopoval, se do Salvátora zaryl jako ledové čepele, ale on tu burcující bolest nevnímal, mnohem víc se soustředil na divoké rány vlkodlačích masivních čelistí a tesáků, které se mu zoufale snažily zakousnout do krku.
Rozhodně se tu nedaly uplatnit bojové taktiky a stra-tegie.
Tohle byla jen hrubá síla proti všem kouzlům, která měl Briggs v zásobě.
Salvátor se vrhl přímo na svého protivníka a oba se svalili na podlahu. Náhodně se uhodil do boule, která už se mu tvořila na temeni lebky, a píchl se do zadní nohy o ostrý kámen, když se váleli po prázdné jeskyni, ale jeho zuby dokázaly vytvořit hlubokou ránu v Briggsově hrudníku. Pak Briggs Salvátora ohromil neviditelným výbuchem kouzla.
Salvátor proletěl vzduchem a narazil do zdi takovou silou, že si málem vyrazil zuby. Během okamžiku ale byl zpátky na nohou a vykročil vpřed, aniž by se staral o nějaká svá zranění. Na tuhle chvíli čekal celé dny.
Sakra, čekal na ni celé roky, ačkoli věděl, že to je Briggs, kdo tu loví.
Ale jeho teď nemohlo nic zastavit.
Briggs uhnul stranou, bez pochyb se snažil přivolat další vlnu kouzla, ale Salvátor znovu zaútočil. Ať jde s těmi zasranými kouzly do háje. Postrčil Briggse blíž k východu z jeskyně a použil své silné tělo jako past pro vlkodlaka pod sebou. Pak, než mohl Briggs uhodnout jeho záměr, proměnil se Salvátor zpátky do lidské podoby, popadl nůž, který dříve upustil a vrazil jeho ostří do Briggsova hrudníku.
Byl to risk...
Salvátor neměl tušení, jestli takhle může zabít už jednou mrtvého vlkodlaka. Ale chtěl pro to udělat maximum.
Pronikl nožem ještě hlouběji, našel Briggsovo srdce a když Briggs začal chrčet a lapat po dechu, poslouchal to se zvrácenou radostí. Vlkodlačí rty se pootevřely, z hrdla vyšel bolestivý sten, ne-li přímo smrtelný.
Stříbro popálilo Briggsovo maso a konečně ho přinutilo proměnit se zpátky do vyhublé a křehké lidské formy.
„Ne."
Purpurové oči pohlédly Salvátorovi přes rameno, jako kdyby někoho hledaly.
„Pane."
„Chceš, abych čekal, až tě ten tvůj velký a mocný pán přijde zachránit?" zavrčel Salvátor. „Nebo chceš znovu podniknout celý ten proces zmrtvýchvstání?"
„On nikdy nedovolí, abys mne zranil."
„Tuhle teorii rád vyzkouším."
Salvátor vytáhl dýku a chystal se ji znovu vrazit do úzkého hrudníku, který tak podivně a slizce krvácel, když se mu za zády ozvalo tiché zasyčení.
Salvátor uhnul, připravený na cokoli.
Ale... ono se nic nestalo.
Copak honil stíny?
Už si myslel, že se pomátl, když se mu okolo hlavy rozprostřela mlha a v mozku mu zazněly zvony.
To byla poslední věc, kterou si pamatoval.
Když začal Salvátor procitat, byl to dlouhý a bolestivý proces.
Hlava ho bolela a v ústech měl sucho jako na Sahaře. Tělo ho pálilo a teprve když otevřel oči, pochopil proč. Byl připoutaný ke kamennému oltáři stříbrnými řetězy od krku až po kotníky.
Pokusil se trochu zvednout hlavu a zhodnotit situaci. Když si všiml stříbrné dýky, kterou měl zabodnutou do stehna, jen zasyčel. Co to má do prdele být? řetěz ho na kůži pálil s takovou intenzitou, že by si té dýky vůbec nevšiml.
Když spatřil pramínek krve protékající úzkou štěrbinou oltáře, zamračil se. Na okraji stolu se tvořila kaluž, krev pomalu kapala do ohniště pod jeho nohama a krmila oheň, který s každou kapkou zasyčel.
„Co to k sakru je?" zamumlal a pohledem přejel prázdnou jeskyni.
Netušil, jak dlouho byl v bezvědomí nebo kam se ztratil Briggs ani to, kdo ho tady připoutal jako obětního beránka.
Všechno, co věděl, bylo poznání, že se z toho jen tak nevyhrabe.
„Bohužel, můj služebník měl pravdu,"
ozval se jeskyní neznámý hlas, silný a zároveň zvláštně přitlumený, jako kdyby mluvil skrz vodu.
„Sice jsem si užíval, když jsi Briggsovi dával lekci pokory, ale pořád s ním mám své plány a potřebuju ho."
Salvátorovi projel žaludkem opravdový, neředěný strach.
Ať už se s Briggsem spojil kdokoli, nebyl to obyčejný démon. Magie, která naplňovala ovzduší v jeskyni byla dost intenzivní, aby se mu postavily chlupy na rukou.
„A kdo jsi ty?" zavrčel ve snaze zabránit vlastní panice.
„Nilapalsara."
„Sorry. To mi nic neříká."
„Je to prastaré a ctěné jméno, ačkoli v tomto světě jsem uctíván jako Balam," jednoduše odvětil cizinec a pominul Salvátorův výsměch.
Srdce mu tlouklo v pohmožděném hrudníku, obě pěsti měl zaťaté.
„Vládce démonů... Kníže Temnot..."
„Vypadáš překvapeně."
Překvapeně? To přesně nebyl ten výraz, který by se sem hodil.
„Z tohoto světa jsi byl vykázaný."
Na kůži pocítil pichlavé zajiskření. „Bohyně udělala, co mohla, aby se mne zbavila.
Díkybohu mám ještě hluboké a osobní spojení s touto dimenzí."
Salvátor se zamračil. „Mackenzie."
„Velmi dobře."
„Jaký jsi použil trik, aby se s tebou spojil?"
„žádný trik jsem nepoužil." V jeho hlase se ozval slabounký náznak přezíravé nadřazenosti, jako kdyby nebyl vládce démonů povznesený nad všechny nepatrné emoce.
„Ten čistokrevný vlkodlak za mnou přišel sám, jakmile vyšlo najevo, že jeho syn nebude tím, kdo usedne na trůn."
Salvátor zoufale zatoužil tohle tvrzení popřít. Z pouhého pomyšlení na to, že by vlkodlak obětoval dobro svých lidí, se mu dělalo zle. Ale už se smířil s podrazem předešlého krále.
čeho však chtěl dosáhnout tenhle hlupák?
„Tys mu dal sílu, aby zabil právoplatné dědice?" pronesl místo toho.
„Tu touhu jsem jen podpořil."
„Slepá chtivost není to samé jako touha."
„Pro tebe možná ne, ale obojí dobře slouží mému záměru."
Ten záhadný záměr Salvátora mátl. Vládce démonů neměl ve svém srdci kousek dobroty. Ignoroval kousavou bolest a nechutné syčení své životadárné krve, která padala do plamenů, a snažil se rozumně uvažovat.
„Mackenzie dostal černou magii, která mu pomohla ukrást trůn, ale cos z toho měl ty?"
„Dovolil mi vstoupit do tohoto světa."
„To je nějak málo...,"
zaskřípal zuby Salvátor, ale najednou mu to všechno došlo. Bože. Jak mohl prokrista být tak tupý?
„Zneužil si Mackenzieho, abys vysál duši ze všech vlkodlaků. To ty jsi zodpovědný za ztrátu naší síly."
Smích vládce temnot se rozezněl po celé jeskyni. Ten zvuk byl možná to nejhorší, co Salvátor v životě slyšel.
„Velmi dobře, Giuliani. Mackenziemu trvalo celá staletí, než mu došlo, že jsem skrze něj schopný přivolat vlkodlačí smečku i její zánik."
Když se k Salvátorovu mozku přes temnou mlhu dostala Balamova slova, jenom polkl sprostou nadávku.
S Mackenziem si nikdy nebyli příliš blízcí, a jakmile bylo jasné, kdo se stane dalším vlkodlačím králem, Mackenzie se ještě více stáhl. Ale stejně s ním během posledních let jeho života nebylo něco v pořádku.
Byl tajnůstkářský, zatrpklý a nazýval Salvátora nepří-telem, ale když se Salvátor podíval zpátky, připadalo mu jasné, že Mackenzie své volby nakonec litoval.
Nebyl snad ke konci docela loajální?
„A když mu došlo, že vysáváš vlkodlaky, pokusil se pouto přerušit," zkusil to Salvátor.
Vzduch zhoustl, zlost byla hmatatelná. „To byl jeho poslední zbytečný počin coby krále."
„Přepokládám, že ho Briggs zabil dřív, než mohl spojení s tebou přerušit?"
„Jaká to byla výborná ironie. Mackenzie byl ohromený, když zjistil, že jeho syn nebude následovníkem trůnu, a byl to právě on, kdo ho za mnou přivedl se žádostí o pomoc."
Salvátor si zmateně odfrkl. Když došlo na rodinu, vlkodlaci byli spíš zvířata než lidé. Štěňata vychovávala celá smečka a pokrevní linie neměla žádný valný význam. Od každého vlkodlaka se očekávalo, že se prosadí jako jedinec, a ne, že bude spoléhat na své rodiče nebo prarodiče.
„On k tobě přivedl Briggse?"
„Ano, a na konci Briggs použil své síly, aby zabil vlastního otce."
Ozvalo se hluboké hrdelní zavrčení.
„Se mnou takové štěstí neměl."
„Ne. Přiznávám, že tvou sílu naprosto podcenil."
Salvátor si byl jistý, že se vládce démonů bude chtít podobné chybě napříště vyhnout.
„Mnohem víc by mi lichotilo, kdybys to nebyl ty, kdo za Briggse všechno naplánoval. že mě zabije a zmocní se mého trůnu," zavrčel si pod vousy.
„Nebylo to nic osobního. Ty jsi jen překážka, kterou potřebuji překonat."
„Nic osobního?"
odfrkl si Salvátor.
„Já tedy považuji vraždu za velmi osobní věc, ale možná je to opravdu jen můj názor."
„A přesto jsi tady."
V tom temném hlase bylo cosi, co Salvátora znovu znepokojilo. Byl ohromený, ale kromě palčivé bolesti, kterou mu způsobovaly stříbrné řetězy a přestože mu s každou kapkou krve ubývala síla, vnímal ještě cosi dalšího, čemu zatím nerozuměl.
„Ano, jsem tady," zachrčel. „Je to zvláštní. Po Briggsově neúspěšném pokusu zbavit svět mé přítomnosti bych
si pomyslel, že pošleš nějakého dalšího vraha. Briggs není
jediný, kdo by měl rád viděl mrtvého."
„Když byla povolána bohyně, můj vliv na tento svět se zmenšil, a když Mackenzie zemřel, téměř zanikl. Zůstal jsem bez schopnosti přivolat vlkodlačí energii," překva-pivě upřímně odvětil vládce démonů. Nebylo pochyb, že měl radost, když mohl odtajnit svůj chytrý plán. „Dostat Briggse z hrobu zabralo celé roky a vyčerpalo to všechny mé zbylé síly."
Salvátor se ušklíbl. Přinejmenším tedy věděl, proč Briggsovi trval jeho počin hodný Lazara tak dlouho, ale nebylo tolik jisté, že v tom měl prsty právě jen tenhle neschopný vládce démonů.
„Zjevně ti to ale úplně všechny síly nesebralo."
„Ach, ano, dostal jsem malý dárek od mágů, kteří v temných jeskyních uctívají Knížete Temnot."
Salvátor tiše polkl slabé zasténání, myšlenky se mu při neustávající bolesti všemožně rozutekly. O mágech a jeskyních něco věděl, nebo ne? A také věděl něco o Dantově partnerce, která se stala Pohárem.
„Upíři mágy zabili," řekl.
„To je pravda, mágové selhali ve svém pokusu zabít bohyni a navrátit moc svého pána, ale jejich oddané oběti během minulých dekád ztenčily bariéry mezi dimenzemi. Když jsem nabral dost sil k tomu, abych znovu pronikl do tohoto světa, zjistil jsem, že pro mě budeš mít mnohem větší cenu živý než mrtvý."
Tahle řeč Salvátora moc neukonejšila.
Byla tu spousta horších věcí než obyčejná smrt.
„Proč jsi poslal Briggse, aby vybrakoval mé jesle?" zeptal se. Víc než potlačit vzrůstající paniku chtěl dostat odpověď na otázku, která ho pálila posledních třicet let.
„Prostě jsem chtěl, aby tě nějak přilákal blíž a aby tě zároveň zabavil a tys nepoznal, že jsme ti v patách."
Salvátor zaskřípal zuby.
Proboha, byl takový imbecil!
Celá léta jen pronásledoval stíny. Kdyby se nezaměřil na to, aby pátral po miminkách, býval by...
Salvátor rychle přerušil své sebemrskačské myšlenky.
Dokonce i kdyby nedovolil Briggsovi, aby ho vodil za nos jako poslušnou ovci, nikdy by nezjistil, kdo ve skutečnosti zabíjí vlkodlaky.
Kdo by proboha podezíral vládce démonů? Už celá staletí byli pokládáni za mýtus.
„Vzít si třicet let na to, abyste mne nalákali do léčky, je poněkud extrémní,"
zamumlal. Pýchu měl pomačkanou stejně jako tělo. „Naprosto by bývalo stačilo dát mi vědět, že jsou ta miminka tady, a já bych okamžitě přispěchal vstříc svému osudu."
„Měl jsem v plánu počkat do chvíle, kdy zase budu v plné síle." Znovu zaplály plameny rozčilení.
„Bohužel, můj perfektně připravený plán byl ohrožený Briggsovou zřetelnou nenávistí vůči tobě a tvým nevhodným zásahem."
„Zásahem?"
„Není ti dovoleno spojit se a vrátit na tenhle svět pravěké kouzlo," zasyčel temný hlas.
Ach. Takže se ještě úplně nezbláznil.
Síly se mu opravdu vracely.
Salvátor krátce přivřel oči a nechal svou mysl naplnit toulavými myšlenkami na Harley. Okamžitě okolo sebe
pocítil vůni vanilky, její teplo potlačilo nemilosrdnou bolest. Přesto to bylo nemožné. Ale pořád to pro něj byla úleva, na kterou se upnul.
„Tak teď mě tady máš," zastřeně pronesl. „Co ode mne chceš?"
„Tvou krev."
To nebylo nijak překvapující. Podíval se na dýku za-bodnutou ve svém stehně. Krvácel jako prase na porážce. Už mu došlo, že vládce démonů bude chtít jeho duši nebo jeho krev.
„Možná nejsem moc nakloněný tomu, abych ti nějakou dával."
„Obávám se, že nemáš na výběr."
„Alespoň si zasloužím vědět, co s mou krví chceš dělat."
Vzduch zhoustl tak, že Salvátor mohl sotva dýchat. „Zasloužíš?"
„řekl bych, že už svou oběť nebudu moci plně ocenit."
„Ne, to ti můžu zaručit."
„Tak jaký je význam sdílení mé krve?"
Dlouho bylo ticho, jako kdyby se Balam nad něčím za-myslel. Pak se jeskyní ozvalo ledové zachechtání. Salvátor se znechuceně otřásl.
„Tak dobrá," souhlasil vládce démonů. „Chci tvou krev využít k vytvoření brány ke vstupu do tvého světa."
„Proč nepoužiješ Briggsovu? On by svou krev bezpo-chyby poskytl nesmírně rád."
„Jeho krev nikdy neměla účinnost jako tvá. A tohle vědomí ho trápilo celá léta."
Balam zněl, jako kdyby si užíval Briggsovy marnosti z nedostatku energie. Mezi zloději opravdová pocta.
„Ale je dost dobrý, aby ti dělal poskoka?"
„Teď ano. Jakmile projdu bránou, nebudu jeho služby nadále potřebovat. Nad vlkodlaky převezmu moc sám."
Salvátorem projela vlna vzteku. Nikoli nad Briggsovou nevyhnutelnou smrtí či vlastním životem, který měl Ba- lam v rukou. Ale hrozba, že se vlkodlaci stanou krmivem pro vládce démonů, ho opravdu mučila.
Musí najít nějaký způsob, kterým zastaví pramínek krve tekoucí do ohniště. Bohužel, v tuhle chvíli bylo jedinou jeho nadějí to, že přiláká Briggse a ten ho zabije dřív, než se otevře brána do tohoto světa.
„A jak chceš tuhle informaci předat Briggsovi?"
„Nijak, bude to překvapení."
„To si děláš prdel. Kde je ten idiot?"
„šel přivítat naše nevítané hosty."
Salvátor ztuhl, po páteři mu přejel mráz. „Hosty?"
„Ta tvá rádoby partnerka dorazila ve společnosti něko-lika otravných pijavic. Zjevně se potřebuje poučit o tom, co se stane neposlušné vlkodlačici, která strká nos tam, kam nemá."
Harley.
Jak ho mohla vypátrat? A co je ještě důležitější, proč?
Bože. Zabije Styxe za to, že ji dovolil pustit se do takového nebezpečí.
Bez ohledu na příšernou bolest se vzepjal proti zamče-ným řetězům ve snaze dostat se ke své partnerce.
„Ty bastarde."
„Promiň, chtěl by ses srdceryvně rozloučit se svou milou?"
„Zabiju tě!"
„Ne, Giuliani. Ty mě osvobodíš."
Salvátor zvrátil hlavu a ze všech sil šíleně a zuřivě zařval.
„Harley!"
Když se Harley s ostatními dostali k dlouho zapomenu-tému kostelu, měla nervy úplně nadranc.
Možná to bylo kvůli tomu, že cestovala namáčknutá v autě s několika obrovskými a smrtelně nebezpečnými upíry, plnohodnotnou bohyní a svou sestrou dvojčetem. Nebo to bylo tou nesmírnou rychlostí, jakou cestovali.
Ale Harley byla dost upřímná na to, aby sama sobě přiznala, že její nervozita pramenila hlavně ze Salvátora Giulianiho.
Cítila ho, cítila ho hluboko v sobě.
Bylo to jako neutuchající vědomí, které jí nechtělo dopřát klidu.
Netrpělivě vrčela, zatímco upíři prohledávali okolí kostela a teprve pak ji nechali vstoupit do jeskyně. Náladu jí moc nezvedl ani fakt, že jí cosi znemožňovalo vystopovat Salvátorův pach.
Sakra!
Když chtěla být sama, Salvátora se nemohla zbavit.
Teď se zdálo, že jí celý svět klade překážky.
Harley obešla horní jeskyně a počkala na Danteho, než se vrátil z výzkumné a záchranné mise. Nesmírně ji to rozčilovalo, ale byla přinucena dát Styxovi slovo, že se sama nikam nepustí.
Ve chvíli, kdy chtěla Styxovi říct, ať si podobně vy-nucené sliby strčí někam, její pochod skončil, když se z jednoho z mnoha tunelů vynořil Dante a namířil si to ke Styxovi a jeho pestré partičce. Harley zůstávala několik kroků stranou a vnímala intenzivní pocit, který jakoby jí napovídal, že je Salvátor nablízku.
„Tak co? Kudy?" zeptal se Styx. S obrovskou šavlí, kterou svíral v ruce, vypadal ještě krvelačněji než obvykle. Přímo ničivě.
Dante zakroutil hlavou a na obličeji se mu usadil rozčarovaný výraz.
„Tady ho nikdy nevypátráme."
„Já ho najdu," řekla Harley, a když se na ní namířily všechny oči, narovnala ramena.
Darcy překvapeně pozvedla obočí. „Jak?"
„Já... cítím ho."
Styx se zamračil. „To může být trik."
Harley nebyla hloupá. Už přemýšlela o možnosti, že si s ní někdo pohrává. A část její mysli nebyla úplně netečná k myšlence, že to celé je jen ďábelské kouzlo. Jinak by musela přijmout fakt, že její spojení se Salvátorem je jiné než s běžným milencem.
„To je jedno," zamumlala a objala se v pase, neboť jí ko-lem těla přejel chlad. Sakra, připadalo jí, jako kdyby teplota klesla o tucet stupňů.
„Tohle musím udělat."
Styx zaměřil svou pozornost k bohyni po svém boku. „Abby, cítíš něco?"
„Zlo."
Abby se otřásla a její bledý obličej dostal sytý odstín šedi. „Bože, je to tak silné, téměř hmatatelné."
„Vezmi ji domů, Dante," zavrčel Styx.
Abby vystrčila bradu. „Ne."
Dante si zoufale projel rukou vlasy. „Abby."
„Tohle je má povinnost." Abby varovně ukázala prstem k obličeji svého partnera. „A ty to víš."
Dante rozhodil rukama do vzduchu. „To neznamená, že se mi to musí líbit."
Harley byla podivně fascinovaná, jak na vůli křehoučké ženy záviselo rozhodování mocných upírů. Vtom ve vzduchu zachytila nepatrný pach.
Darcy nějak vycítila Harleyino překvapení a přistoupila k ní.
„Harley, co je to? Salvátor?"
„Je tady."
Harley hluboce vydechla, neboť pach zmizel stejně rychle a nenápadně, jako se objevil. „Ale cítím přítomnost ještě někoho dalšího."
„Vládce démonů?"
„Ne. Je to známý pach." Harley se úmyslně odmlčela. „Je podobný tvému."
Darcyiny oči se rozšířily při náznaku, že tady může být i jejich poslední sestra.
„Ach bože. Jsi si jistá?"
Harley pokrčila rameny. Pach byl tak nepatrný, že bylo nemožné, aby si jistá byla.
Přešla k nejbližšímu tunelu a snažila se určit, odkud pach přichází. Vtom ji ohromila obrovská vlna paniky.
Zaváhala, nevěděla, co si má počít.
Přísahala by, že se ji Salvátor pokouší varovat. Ale před čím?
Chvíli zmateně stála v ústí chodby a přemýšlela, co se tu k sakru děje. A pak, když se znovu otřásla v rostoucím chladu, jí všechno došlo.
Briggs.
Otočila hlavu a vrhla na svou sestru zběsilý pohled. „Utíkej!"