Jdi na obsah Jdi na menu
 


16. kapitola

21. 12. 2011

 

KDYBY NEMĚL CAINE NERVY rozdrásané nadranc, snad by mohl cestu tmavým, úzkým tunelem vedoucím pod opuštěným hřbitovem považovat za zábavný,
byť poněkud dramatický výlet.
Bylo to přesně jako z béčkového hororu.
šílená bouřka. Hrůzostrašné jeskyně. Příšery vykuku-jící ze tmy.
Chyběla mu akorát polonahá žena ječící z plných plic a rádoby kamarád, který jí jde naproti se sekyrou.
Ale Cainovi to stejně nepřipadalo ani vzdáleně vtipné, když vedl čtyři napůl šílené psy skrz temnotu a kůže se mu ježila při vnímání zla, které pulsovalo labyrintem jeskyň.
Najednou mu došlo, jak se asi cítí odsouzenec, kterého vedou na popravu.
Zatnul zuby a sevřel zbraň, kterou nabil stříbrnými kulkami. Ohlédl se přes rameno a podíval se na psy, kteří ho zkroušeně následovali.
Zajmout Salvátorovy věrné služebníky nebyl těžký úkol. Ani vést je na řemínku, když jim Cainovi psi kolem krku navlékli těžké stříbrné obojky. V tu chvíli byli tak slabí, že se sotva ploužili.
Ale dostali se k dalšímu stupni hlouposti, když nechal Andreho hlídat vůz zaparkovaný u opuštěného kostela a sám se vydal do jeskyně.
Byla zatracená smůla, když tu takhle utíkal jako po-blázněná kočka a neměl na výběr.
„Salvátor tě zaživa svlékne z kůže a tvými vnitřnosti nakrmí supy," zavrčel vysoký, holohlavý pes, který klo- pýtal za Cainem.
„To už je počtvrté, co mi takhle vyhrožuješ, troubo," vyštěkl Caine
„Jestli neumíš vymyslet nic lepšího, raději sklapni."
„To není výhružka, to je slib."
Caine se dotkl kohoutku zbraně, měl Salvátora Giulia-niho už plné zuby.
„Jsi si tak jistý?" ušklíbl se. „Mně se spíš zdá, že si velectěný král vlkodlaků zachránil svojí vlastní prdel a vás nechal napospas svému osudu."
„Nic nechápeš."
„Salvátor měl dostatek času a příležitostí varovat vás, že unikl a že si užívá s tou svojí čubkou."
Blonďatý pes, který Cainovi připadal o fous chytřejší, než byli ostatní, vztekle cvakl zuby.
„Plýváš svým časem, zrádče. My budeme našemu králi věrni navěky."
Caine si odfrkl. Oukej, tenhle pes byl stejně pitomej jako ti ostatní.
„Tak to je smutné,"
zamumlal. „Mám plné zuby psů, kteří jsou spokojeni s údělem posluhujících opic vlkodlaků.
Sami patříte mezi ty nečistokrevné a to vám nedává žádnou větší hodnotu.
Je to váš tolik ceněný Salvátor, kdo vás oslabil a ovládl, aby z vás udělal své otroky. Prokrista, on nás dovedl k bodu vymření, aby nás mohl snadněji kontrolovat.
To je ti úplně jedno, že tví bratři vymírají?"
Holohlavý pes zaťal své masité pěsti, ale otrava stříbrem způsobila, že nemohl dělat víc, než jen na Caina zírat.
„Když vypukla občanská válka, ten posraný nábor na mne nestačil, a jsem si setsakramentsky jistý, že na ně nebude působit ani tohle."
„Ale Salvátorovi stačí, aby se dostal do Ameriky a luskl prsty a ty k němu poběžíš jako nadšené štěňátko?"
„Je to můj král."
„To jsou kecy."
Caine odolal vábení poklepat tomu idiotovi na hlavu. „Co pro vás dělá jiného než to, že vás má na vodítku? Kdybyste měli nějakou hrdost, hledali byste cesty, jak se vymanit z otěží tyranie. Osudem psů je získat síly, které jim byly před staletími ukradeny."
Horká energie rozzlobených psů prolétla úzkým tune-lem a odfoukla ledové jiskření.
„Chceš vést revoluci?"
vysmál se mu blonďatý pes.
Caine pokrčil rameny.
„Někdo musí být tím Vyvoleným. Je to můj osud."
„Takže ty po mně chceš, abych vyměnil to, že jsem služebník skutečného vlkodlačího krále, za to, že budu otrokem zasraného poblázněného psa? Díky, nechci."
Caine si pohrál s myšlenkou poslat do té psí prdele pár stříbrných kulek, ale náhlý zápach zkaženého masa ho nepříjemně vyrušil.
Ne, že by Briggsův příchod nečekal.Byla to jedna z věcí, kterou si byl naprosto jistý.
Ale to nezabránilo tomu, aby mu srdce nespadlo do těsného sousedství jeho děsem scvrklých koulí. Caine blížící se hrozbu snadno vycítil.
Z tunelu vstoupili do velké jeskyně, ve které byly tři obrovské klece okolo rozervané jámy v centru kamenné podlahy. Na stěnách byly umístěné tři louče a prostor osvětlovaly blikajícím oranžovým světlem.
Briggs stál uprostřed komnaty.
„Salvátorovi mazlíčci byli vždycky otravně věrní," zavrčel a zakaleným rudým pohledem přejel spoutané psy. „Což mi samozřejmě způsobuje ještě větší radost z jejich zabíjení."
Caine váhavě zastrčil svou zbraň do pouzdra na opasku. Dokázal vycítit strach svých vězňů. Vůbec se jim nedivil. Pohled na Briggse a jeho zápach stačily, aby nejstatečnější pes utekl s vyděšeným křikem.
„Pane." Caine se uklonil a když okolo sebe pocítil ledovou sílu, otřásl se. „Přivedl jsem psy, které jste žádal."
Briggs ve svém čítankovém černém plášti vypadal, jako by ho někdo čerstvě vykopal z hrobu. Jen mávl rukou k nejbližší kleci.
„Ano, dobře vidím, čeho jsi schopný. Zamkni je tady."
Caine si dopřál dost času, aby zeslabené psy zatáhl do klece, zabouchl za nimi vrátka a pečlivě pozamykal zámky. Pak s nepříjemným zachvěním v žaludku poklekl k zemi. Bylo to gesto pokory, které Briggs vyžadoval.
„Co si budete dál přát, pane?"
„Splnil jsi svou poslední povinnost, Caine. Postav se."
Caine se pomalu narovnal a ztuhl, neboť vzduch v jes-kyni zhoustl a praskavý mráz se mu neúprosně zakousl do kůže.
„Co se děje?"
Briggs se zasmál. „Nastal čas tvé odměny."
„Tady?" Nával paniky sfoukl zbytek mozkové činnosti, které byl Caine do ted schopný. S velkým úsilím potlačil svou hrůzu a přinutil své olověné nohy poodstoupit od klecí směrem k ústí tunelu. „Tomu nerozumím."
„Ne, nerozumíš. Nerozuměl jsi tomu nikdy," zasmál se Briggs a zablokoval Cainovi únikovou cestu. Šarlatové oči se zlomyslně zaleskly a vyzáblý obličej se zkroutil v náznaku zvráceného pobavení. „Jaký jsi to naivní blázen! Stačilo, abych temným hlasem pronesl pár nesmyslů a nazval to proroctvím a tys pro svou chvilku slávy obětoval úplně všechno a úplně všechny."
„Vize."
Caine zakroutil hlavou, odmítal věřit tomu, že to celé byla lež. To není možné. Teď, když úplně fyzicky cítil, že se mu mění krev. Dokonce cítil, jak se mění jeho pach a stává se vlkodlakem. Byl to hmatatelný důkaz blízké budoucnosti. „Je to můj osud. To nemůže být lež."
„Ubohý Caine!"
Briggs zvedl hlavu a mrskl po něm ledovou silou.
„Jaké to pro tebe musí být zklamání! Věřil jsi, že jsi velkým psím Mesiášem a teď jsi zjistil, že nejsi nic víc než jen pěšák v boji o přežití vlkodlaků."
Caine klopýtl stranou, jakoby vzdáleně vnímal, že se v podlaze u jeho nohou nebezpečně otevírá jáma.
„K čertu s tebou."
Briggsova ústa se zkřivila úsměvem. „Alespoň si můžeš být jistý, že díky tvé snaze se Salvátor řítí přímo do útrob smrti. To tvé srdce nepotěší? Mně to tedy způsobuje závratnou radost."
„Ty úchylný bastarde!" Caine padl na kolena, jeho plíce byly sotva schopné pracovat. Celým tělem mu projela ne-smírná bolest a jeho krev zamrzala. Někde hluboko v srdci umírala pomalou, neúprosnou smrti naděje, že se Briggs mýlí. A jeho podezření přitom v posledních dnech tak rostlo. Ten syčák si s ním hrál jako s hračkou. A ted má zaplatit konečnou cenu za svou hloupost. To pasuje. „Doufám, že tě Salvátor pošle zpátky do pekla, odkud jsi vylezl."
Briggse pouhá zmínka o vlkodlačím králi rozlítila natolik, že Cainovi poslal další várku ledové síly. Ta do něj narazila silou rozjetého náklaďáku.
„Jediná věc, kterou Salvátor ještě dokáže, je zemřít. A to stejné platí i u tebe."
Mučivá bolest ještě zesílila a bez obtíží postupovala celým jeho tělem. Caine se instinktivně pokusil proměnit se, ale Briggsova síla ho naprosto ovládla a zabránila Cainovu vlkovi, aby uslyšel volání.
Caine se opřel rukama o podlahu, snížil hlavu a v po-slední agónii se pokoušel nadechnout. Tak tady to bylo. Vsadil a prohrál.
Směšné.
Ale část jeho pýchy nebyla úplně poražena.
Možná z něj nebude čistokrevný vlkodlak, jak mu bylo slíbeno, ale rozhodně tomu zatracenému bastardovi nedovolí to potěšení, aby ho zabil.
Ten hnusný skutek si udělá sám.
„Jdi do hajzlu, ty rádoby Salvátore."
Z posledních sil se Caine odrazil od kamenné podlahy a přistál až u okraje jámy.
Briggsovi opožděně došlo, že se Caine snaží zmařit jeho trest, vykročil vpřed a natáhl ruce.
„Ne."
Caine se ještě dokázal usmát.
„Uvidíme se v pekle."
Ještě jeden odraz a sklouzl přes okraj čekající propasti. Očekávaný pád ani nebyl tak strašný, jak se obával.
„Ty jeden hlupáku," zakřičel za ním seshora Briggs a rozčileně zaťal pěsti. „Přede mnou se nikde neschováš."
Tahle výhružka by byla mnohem strašidelnější, kdyby se Caine tou temnotou neřítil rychlostí, která předvídala tvrdý náraz, ne-li přímo smrt. Jak se dalo přepokládat, i tahle jáma měla dno.
Možná měl Briggs přímé spojení s peklem.
Ostatně to by dost vysvětlovalo.
čekal oheň, síru a čerty s vidlemi v plamenech. Místo toho to byl jen tvrdý, studený kámen. Na zlomek vteřiny se podíval smrti do tváře. Pak se propadl do požehnané temnoty.
Díky bohu!
Společenská místnost Styxova sídla byla stejně oslnivě krásná jako horní místnosti.
Byl tu vybraný nábytek, který mohl dost dobře po-cházet z Versailles, a perský koberec, který byl zjevně utkán tak, aby ladil se zlatým a slonovinovým dekorem. Místnost dýchala historií.
Na druhé straně místnosti byla vysoká okna s roz-taženými karmínovými závěsy. Za okny bylo vidět za-hrádku osvícenou měsíčním světlem. Byl to překrásný výhled, ale Harley si toho sotva všimla. Sakra, kdyby si nevšímala obrovského upíra v koženém obleku, který se opíral o masivní mramorový krb, nebo své sestry dvojčete, kterou léta považovala za mrtvou, pak by se možná z okna podívala. Ted bylo jedno, jak byl ten pohled velkolepý.
Harley přecházela z jednoho konce místnosti k dru-hému a zastavila se, až když se ozval zvonek u dveří. Darcy se na ni omluvně usmála a namířila si to do vstupní haly. Harley zachytila nezaměnitelný pach upíra a... člověka?
Když se Darcy vrátila se dvěma neznámými, její nejis-tota se ještě prohloubila.
Dante byl jako upír snadno rozpoznatelný. Měl bledé, perfektní rysy. Dlouhé černé vlasy byly stažené do ohonu. Ve stříbrných očích se leskla rošťárna. Na vypracovaném těle měl oblečenou bílou košili a černé kalhoty.
Ale kdo by hádal, že ta drobounká žena s medovými vlasy, studánkově modrýma očima a poťouchlým úsmě-vem je mocná bohyně?
„Harley, tohle je Abby." Darcy je s širokým úsměvem na rtech představila. „Abby, to je má sestra."
„Tak ty jsi ten Pohár?" vypadlo z Harley dřív, než se stačila ovládnout.
„Já vím," odvětila Abby a smutně se usmála. Rukou si uhladila pohodlné oblečení. „Pro všechny jsem takové zklamání. Jeden by si myslel, že když už jsem esence bohyně, měla bych mít žezlo a korunu."
Harley opožděně došlo, co to vlastně řekla, a začer-venala se. Darcy byla bohudík dost rychlá, aby se vložila do trapné konverzace.
„To obvykle královna mívá, ačkoli mé žezlo a koruna se asi někde zatoulaly," usmála se. Bylo zřejmé, že jsou s Abby výborné přítelkyně. „Ale měla bys mít svatozář a nádherné šaty."
Abby se zasmála. „Místo toho mám roztřepené konečky a premenstruační syndrom."
Darcy soucitně přikývla. „Díky, žes přišla. Doufám, že tě můj partner nijak drasticky nepřemlouval?"
Abby se podívala na dva muže, kteří k nim právě přicházeli.
„Na upíry jsem zvyklá. Když se nechovají suverénně, je mi jasné, že se něco děje. Bohužel si nejsem moc jistá, jestli tady mohu s něčím pomoct. Tahle funkce bohyně je pro mě pořád nová a většinu času trávím tím, že se snažím nezpůsobit moc velký zmatek."
Dva upíři se postavili po bok svým partnerkám a objali okolo pasu ženy, které zřetelně obdivovali.
Harley předstírala, že si nevšimla, že ona sama stojí sama. Ani to, že srdce jí svírá cosi podobného žárlivosti.
Ona nepotřebovala mít po boku muže, který na všechny kolem sebe cení tesáky. Dokázala se o sebe postarat sama.
„Necítíš, že je něco v nepořádku?" zeptal se Styx a znepokojeně se na Abby podíval. „Vládce démonů nemůže své síly vydávat za úplně cizí."
„Problém je, že si nejsem úplně jistá, jestli už nějaký nepořádek dokážu vnímat," zkroušeně přiznala Abby. „Smůla, že jsem k té pozici bohyně nedostala uživatel-skou příručku."
Dante si ji ochranitelsky přitáhl k sobě.
„Všichni víme, že se opravdu snažíš."
„Všimla sis něčeho neobvyklého?"
pokračoval Styx neoblomně. Rostoucí nervozita jeho kolegy upíra ho nechávala chladným.
Jeden arogantní král byl úplně stejný jako jakýkoli jiný.
Bylo jedno, jestli je to vlkodlak, nebo upír.
Abby pokrčila ramena a na tváři se jí objevil utrápený výraz.
„Není to nic neobvyklého, ale cítím něco, co můžu popsat jen jako... zlo. A cítím to od té doby, co jsem se stala Pohárem, takže jsem se to naučila ignorovat."
„A vnímáš, odkud to přichází?"
„Nejenže vím, odkud to přichází. Přesně to místo znám."
„A kde to je?"
„Je to ta jeskyně, ve které jsme bojovali proti Knížeti Temnot."
Když dva upíři šokované ztuhli, Harley instinktivně ucouvla. Nevěděla nic o jeskyních ani Knížeti Temnot, ale i jí to nahnalo strach.
„Zatraceně," zamručel Dante.
Abby se otřásla a přitiskla se ke svému partnerovi. „To je důvod, proč jsem ten divný pocit pořád potlačovala. Myslela jsem si, že je to nějaký zbytek zlovolnosti mágů."
Styx přimhouřil oči.
„Mágové."
„Ti jsou mrtví," řekl Dante suše a chladně.
Tak za tím je určitě nějaký příběh.
„Pokud ovšem nemají v záloze nějaké kámoše," po-znamenala Abby.
Ten návrh stačil, aby Dante vycenil tesáky a ve stří-brných očích se mu zablýskla smrt.
„Myslíš, že se někdo snaží otevřít portál mezi dimen-zemi?" zeptal se svého krále.
„Možné to je, ačkoli si myslím, že si spíš Kníže Temnot zajistil spojení s tímhle světem, než se portál zavřel," ponuře pronesl Styx.
Harley přejel mráz po zádech. Do prdele. To nebude nic dobrého.
„Co to může být za spojení?" zeptala se Harley.
„Může to být nižší tvor, který přijme část vládcovy síly. Pokud je spojení dost silné, umožní démonovi dotýkat se tohoto světa, přestože už jsme povolali bohyni, i když jen nepřímo."
„Král vlkodlaků," vydechla Harley.
Darcy se na ni zmateně, nevěřícně podívala.
„Salvátor?"
„Ne, ten před ním. Mackenzie." Složila si ruce na prsou a začala přecházet po místnosti ve snaze přesně si vzpomenout, co jí o předešlém králi Salvátor vyprávěl. „Salvátor si myslí, že se s ním před jeho smrtí něco stalo. Ale proč by dával vládce démonů sílu vlkodlakovi? K čemu by mu to bylo?"
„Vládce démonů může svého spojence ovládat, aby plnil jeho přání, ale co je důležitější, ze své oběti čerpá životní sílu," odvětil Styx.
Harley se najednou zastavila. „životní sílu?"
Styx pokrčil rameny. „Duši... energii... můžeš to nazvat, jak chceš."
„A to mu dává moc?"
„Ano."
Darcy ji chytla za ruku, v očích měla účast. „Na co myslíš, Harley?"
Příšerné, ohavné zachvění jí projelo žaludkem. Setkala se se Styxovým pátravým pohledem.
„Caine vždycky říkal, že Salvátorova síla pramení z jeho pozice. Je to pravda?"
„Salvátor je nejsilnější vlkodlak, jinak by se nikdy ne-dostal ke trůnu. Když je potřeba, kdykoli dokáže přivolat svou smečku."
„Takže je s nimi spojený?"
„Samozřejmě...," Styx spolkl zbytek věty, tvář mu zbledla. „Sakra. Ten bastard vlkodlaky vysiluje. To je důvod, proč přišli o pravěké kouzlo."
Dante přikývl. „Tohle hodně vysvětluje."
„Ale předchozí král je mrtvý. Nemůžu věřit, že by se Salvátor spojil s vládcem démonů," poznamenala Darcy.
„Nikdy by své lidi neohrozil," vyštěkla Harley. Ne-vědomky se snažila Salvátora bránit. „Jestli tu někdo používá černou magii, je to Briggs."
Darcy jí stiskla ruku, ale překvapivě to byl Styx, kdo s ní souhlasil.
„Salvátora by ze spojení s vládcem démonů nikdo nepodezíral." Rty se mu zkřivily v kyselém úsměvu. „Do prčic, vždyť on je příliš arogantní na to, aby se s někým spolčil."
„A proto ho musí šíleně rozčilovat, jestli tu někde vykukuje vládce démonů," řekl Dante. „Nejenže jeho pozice krále zabraňuje tomu bastardovi, aby vlkodlaky úplně vysál, ale má vrozenou schopnost vrátit vlkodlakům jejich prastarou sílu."
„Což je dost dobrý důvod, aby mohl někdo chtít jeho smrt," souhlasil Styx.
Dante si odfrkl. „A těch, kteří ji chtějí, je víc."
Harley se na něj varovně podívala.
„No tak."
Upír pozvedl ruku v mírumilovném gestu. Ve světle benátského lustru se zaleskly jeho náušnice. „Promiň."
„Jestli ho někdo zabije, budu to já," informovala své společníky a vymanila se z Darcyina sevření. Najednou ji přepadl kousavý pocit, že Salvátor má nějaké trable. Bože! Bylo to absurdní, ale fyzicky cítila jeho bolest. „A to hned, jakmile ho vypátrám. Takže mne prosím omluvte. Musím už jít."
Namířila si to ke dveřím, ale cestu jí zkřížil Styx.
„Harley, počkej."
Neměla na výběr a tak se zastavila. Mohla se považovat za zbabělce, ale nebyla sebevrahem, aby se pokusila vybojovat si cestu proti jednomu z nejnebezpečnějších démonů tohoto světa.
„Prosím, už nám uteklo tolik času," zašeptala. Potřeba dostat se k Salvátorovi byla nesnesitelná.
„Když jsem mluvil se Salvátorem, říkal mi, že vlkodlak, který vás pronásledoval, byl jen projekce."
„Ale to neznamená, že by byl méně nebezpečný."
„To ne, ale znamená to, že někde musí mít své fyzické tělo. Vsadím se, že je to někde blízko, aby byl pod ochranou svého pána."
Zamračila se, snažila se pochopit, co tím chce říct. „Jeskyně?"
„Ano."
„To je divné," zamumlala Abby. „Proč by si tenhle vládce démonů vybral stejný úkryt jako Kníže Temnot?"
„řekl bych, že je dost dobře možné, že se tam chvěje černá magie a to přitahuje další zlo. Nebo si to mágové vybrali z toho důvodu, že je tam slabší bariéra mezi dimenzemi. Brzy to zjistíme." Styx ji vzal za ramena. „Připojíš se k nám, Harley?"