13. kapitola
CAINE PEVNĚ SVÍRAL VOLANT svého jeepu a řítil se směrem k St. Louis rychlostí světla.
Byl dobrý velitel, věděl, že musí být se svou smečkou a řídit pronásledování Salvátora a Harley.
Psy Salvátorova ukázka moci dost vystrašila. Jedna věc byla slyšet drby o schopnostech krále vlkodlaků přinutit psy k proměně a druhá byla osobně si to zažít.
Vikki jako první vytušila první příznaky potíží. Možná byla ochotná využít kouzelnické schopnosti, aby ho
ohromila, ale rozhodně se nechtěla vrhat do žádného nebezpečí.
Bez Caina, který je vedl, by lelkovali dost dlouho na to, aby si byli jistí, že Salvátor unikl.
Ale v tuhle chvíli byl Caine příliš rozrušený, aby mohl proti králi vlkodlaků vést plnohodnotný útok.
Potřeboval čas, aby se zbavil nejasností, které ho zne-pokojovaly.
Jak se dalo předpokládat, to co potřeboval a to co chtěl, byly dvě rozdílné věci.
Rozhlédl se po štěrkové cestě, která vedla mezi nedávno zoranými poli a sotva ucítil známý pach hnijícího masa, dupl na brzdy.
„Do prdele."
André si shrnul vlasy z čela a znechuceně pokrčil nos.
„Co to k sakru je?"
„Máme společnost," zamumlal Caine a přál si, aby měl dost odvahy ignorovat nevyhnutelnou skutečnost. Samozřejmě, pokud by měl tuhle skutečnost ignorovat, ve finále by žádnou odvahu nepotřeboval.
„Společnost?" zamračil se André. „Smrdí to tu jako kdyby někoho zapomněli pohřbít."
Caine ukázal rukou na parkoviště. „Zůstaň tady."
„Ne. Ty..."
Caine popadl svého společníka pod krkem. „Zůstaň tu."
Ignoroval žluč, která se mu drala do úst a namířil si to k několika stromům. Tohle bylo to, k čemu se upsal, ne? Něco za něco.
Ale chtěl to své něco co nejrychleji dostat, aby mohl to podělané druhé něco taky rychle odevzdat.
Mezi stíny se to podivně zavlnilo, pak se objevil Brigg- sův obrys a jeho rudé oči zasvítily jako vstupní brány do pekla. Caine poslušně poklekl.
„Pane."
Vzduchem prosvištěla vlna ledového vzduchu a přejela Cainovi po kůži.
„Pospícháš zpátky do svého pelechu jako slabošský zbabělec, že jo, Caine?"
„Má smečka je Salvátorovi v patách. Je to jen otázka času, kdy ho dostihnou a chytí."
Lži jednoduše klouzaly Cainovi po jazyku, hlavu měl skloněnou k zemi, aby nebyl vidět jeho opatrný výraz. „Potřebuji si být jistý, že mám celu, ze které mi neuteče."
„To není potřeba. Naše plány se změnily."
Caine ztuhl. Změna plánu obvykle znamenala, že první verze nevyšla. A to nebylo to, co by zrovna chtěl slyšet.
„Co to znamená?"
„Gratuluji ti, ty hajzle," zasyčel Briggs. „Tvá chvilka slávy je na dosah ruky. Brzy se proměníš v čistokrevného vlkodlaka, jak sis vždycky přál."
Caine pomalu a podezíravě zvedl hlavu. Briggs byl vždycky příliš neurčitý v tom, aby prozradil způsob transformace.
„Jak? Harley utekla."
„Na tu čubku zapomeň."
„Ale..."
V rudých očích vzplanul smrtelný vztek. „Chci dostat Salvátora."
Caine polkl otázky jak, kdy a kde by se měla uskutečnit mystická proměna, na kterou čekal celé roky.
Osobní vize mu ukázala jeho vlatní krev proudící po studeném kameni. Leskla se silou, která příslušela jen čistokrevným vlkodlakům, ale vysvětlení podobné vize bylo vždycky ošidné.
„Má smečka ho pronásleduje."
„Salvátor bez omluvy zničí tvou smečku pouhým mrk-nutím oka."
Caine zaskřípal zuby. „Jsem si dobře vědom Salvátorovy obrovské moci."
„Pak bys měl své sluhy odvolat a nechat mě, abych si to s tím bastardem vyřídil sám."
„Vyřídil nebo ho zabil?"
„Ach, zabiju ho, až přijde správný čas." Vlkodlačí hlas byl plný očekávání. „Ale nejdřív ho potřebuju živého."
Vzpomínka na drsný souboj zkazila Cainovi radost z vychutnání Salvátorova blížícího se pádu. Briggs možná měl velké plány, ale Caine už nevěřil, že je Briggs nepře-možitelný.
„Chceš ho zajmout?"
„Ano."
„Ty sám?"
Ledová síla narazila Cainovi do hrudníku a zastavila mu srdce.
„Jistě nepochybuješ o tom, že to zvládnu?" Cainovy ruce se zaťaly do země, bolest vystřelující z hrudníku cítil v celém těle.
„Nikdy bych nebyl tak bláhový," zavrčel.
„To jsem chtěl slyšet." Když se k němu Briggs přiblížil, Caina ten odpudivý smrad málem zadusil. „Snad se tvá loajalita ke mne nesnížila, Caine?"
Caine přitiskl hlavu k zemi. Zatraceně! Zašel příliš daleko. Briggs nehodlal tolerovat, že zpochybnil jeho převahu nad Salvátorem. Navíc, když on sám byl Briggsův podřízený.
Přišel čas, aby zjistil škody.
„Ne, pane, Salvátor často pojil své sily s upíry. Jestli ho ty pijavice budou ochraňovat, nebude dost dobře možné ho chytit."
Briggs si odfrkl, nedal se tak snadno zmást. „Pak je štěstí, že Salvátora nepotřebuji zajmout."
„Věříš, že za tebou přijde sám?"
„To je přesně to, co si myslím."
„Přiznám se, že tuhle možnost považuji za jednu z po-sledních." Caine pečlivě volil slova, mluvil přímo do země.
Briggs byl pořád moc blízko, aby mohl Caine zvednout hlavu. „Salvátor je možná arogantní, ale není sebevrah."
„Ne, ale touží po tom mě zabít. Jakmile mu poskytnu příležitost, ještě se ke mně rád připojí."
„Pozná, že je to léčka."
Briggs se zasmál. Byl to dutý, zlověstný zvuk a nedalecí kojoti varovně zavili.
Šibeniční humor. Měl by ho mít rád.
„Ale on stejně přijde. Jeho jednání snadno můžu před-vídat."
Caine unaveně zvedl hlavu a podíval se do rudých očí. „Přepokládám, že i já v tom budu hrát nějakou roli?"
„Poblíž tvého pelechu hnízdí smečka jeho psů. Myslí si, že pořád Salvátora držíš v zajetí."
Caine pokrčil rameny. Jeho lidé mu zavolali minutu poté, co tahle smečka obklopila jeho dům.
„Jsou pod dozorem."
„Chci, abys mi je sem přivedl."
Když tahle slova vyšla z Briggsových úst, Caine si vybavil nepohodlné jeskyně pod opuštěným viktoriánským kostelem. Nejenže si je vybavil, to vnuknutí bylo dost nepříjemné. Bylo to jako mapa, která se mu vpálila do jeho mozkové tkáně.
Do prdele. Copak ten bastard neslyšel o GPS?
„Proč?"
„Chci, aby Salvátor před svou smrtí trpěl," řekl Briggs a vzduch se zachvěl jeho nenávistí k vlkodlačímu králi.
„Je jen málo věcí, které mě těší víc než pohled na Salvátora, který musí zabít své věrné služebníky."
Caine se nepatrně otřásl. Vždycky se považoval za drsňáka, který své smečce vládne ocelovou rukou, ale proti Briggsovi vypadal jako absolutní měkkota.
„Jasně, to si dokážu představit."
„Ach, ale ty si to nemusíš představovat," poškádlil ho Briggs. „Budeš u toho se mnou."
Caine se postavil a opatrně ustoupil před kousavým chladem, které obklopovalo Briggse.
„A dostanu se k tajemství, které odemkne vlkodlačí krev?"
„Neboj se, Caine. Brzy dostaneš odměnu, kterou si tak bohatě zasloužíš," zašeptal a rudé oči se mu zaleskly. „Ale nesmíš mne zklamat."
Ozvalo se hlasité puknutí a vlkodlak zmizel.
Caine nezaváhal. Otočil se na patě a spěchal zpátky k jeepu. Na přídavek tohoto představení nebyl zvědavý.
Sotva otevřel dveře, skočil za volant a nastartoval.
„Do prdele!"
Když Caine bez zpomalení najel na dřevěný most, André narazil na palubní desku.
„Jsi v pohodě?"
Caine se mimoděk otřásl, na kůži pořád cítil to ne-příjemné chladno.
„Brzy dostaneš odměnu, kterou si tak bohatě zaslou-žíš..."
Měl by skákat radostí, měl by tančit a jásat.
Místo toho si přál, aby Briggs tu svou vizi předal nějakému jinému naivnímu psu.
„Vydírá mě," zamumlal.
André přimhouřil tmavé oči. „Mám si hledat nový pelech? Na Bahamách? V Austrálii? V Antarktidě?"
Caine musel přiznat, že i jeho přesídlení láká.
Nejradši by někam odjel a začal úplně znovu, pryč od těch nepřátelských vlkodlaků. K čertu s tím vším i se získáváním čisté krve.
Pak zakroutil hlavou.
„Na útěk už je pozdě," přiznal ponuře. „Nezbývá nic než naděje, že tu posranou srážku vlaků přežijeme."
Salvátor přecházel po Harleyině pokoji a k uchu měl při-tisknutý telefon, který mu tu nechal Santiago. Poslouchal ozvěnu nahraného Hessova hlasu a pohled měl upřený na zlatočernou postel, která byla pořád zmuchlaná a teplá po sexu s Harley, při které málem vypustil duši.
Prokrista, ta žena mu ukázala nové pojetí ráje.
To, co mezi nimi explodovalo, bylo to mnohem víc, než syrová a divoká radost. Bylo to víc než pocit osudové přitažlivostí, která mu hučela v žilách. Bylo to víc než vytrvalá starost, aby byl své partnerce neustále nablízku.
Byla to jednoduchá, nekomplikovaná radost muže, který se právě pomiloval se ženou, jež mu vnesla do srdce potěšení.
V nose ho šimrala jemná vůně vanilky. Salvátor se otočil a podíval se na Harley, která vyšla z koupelny, tělo měla zabalené do bílého ručníku a mokré vlasy jí splývaly na ramena.
157
Típl telefon a odhodil ho na postel. Když si všiml, že se Harley po očku nejdřív podívala na jeho obnažené intimní partie a pak teprve do jeho tváře, sotva potlačil úsměv.
„Něco je špatně?" zeptala se.
„Pokusil jsem se zavolat Hessovi, ale spadlo to rovnou do hlasové schránky."
„Myslíš, že se mu něco stalo?"
Salvátor pokrčil rameny, nepokoušel se skrýt své roz-čarování. Ironií osudu byl perfektním příkladem osoby, která nesnášela kontrolu nad ostatními. Když měl ně-komu zadat úkol, dostal z toho vyrážku, a když měl ostatní poprosit o pomoc, obzvlášť brigádu žijících mrt-vol, bylo to horší než žvýkat stříbro.
„To nemůžu nijak zjistit. A dokud nebude Briggs mrtvý a budeme brát v potaz jeho schopnost kontrolovat mysl druhých, nemůžu riskovat, abych vysledoval jeho stopu. Musím se spolehnout na Styxe, že vyšle partu hledačů."
Harley se pokusila nonšalantně přejít k posteli a skrýt své půvabné tělo do tlustého županu.
„Když už mluvíš o Styxovi, co máš v plánu, až dorazí se svými havrany?" zeptala se.
Jako vždycky, i teď Salvátora fascinovala Harleyina zvláštní kombinace divoké, bezostyšné touhy a stydlivé ženské rezervovanosti.
Lákala ho jako plameny ohně můru. Přešel k ní, usadil se na kraji matrace a prsty si pohrával s mokrým pramenem vlasů, který jí sklouzl přes rameno. Jeho frustrace okamžitě polevila.
„Chci s ním odjet zpátky do Chicaga."
„A potom?"
„Máš pro svou zvědavost nějaký důvod?" Naklonil se k ní a políbil jí na ucho. „A máš nějaké plány se mnou, cara?"
Ztuhla, vůně jejího vzrušení naplnila pokoj. „Několik."
„Několik?" Jazykem přejel po linii její klíční kosti. „To se mi líbí."
„K většině z nich budu potřebovat náhubek a stříbrné vodítko."
„To je zvrácené."
Opřela si ruce o jeho ramena a zatlačila. Ve tváři měla rozzlobený výraz.
„Existuje něco, čím bych setřela tvé přerostlé ego?"
Popadl ji za ruku, přitáhl si ji k ústům a začal jí okusovat polštářek palce.
„Když tě mám v posteli, tak ne."
„Salvátore...," spolkla zbytek věty a zamračila se. Cosi ji vyrušilo. Otočila hlavu a očichala si nataženou ruku. „Dobrý bože!"
„Co se děje?"
„Právě jsem se osprchovala."
„Měla jsi počkat na mě," poškádlil ji a opatrně pozoroval zvláštní lesk v jejích očích. Harley se nemusela proměňovat ve vlkodlačici, aby vypadala nebezpečně. „Umyl bych ti záda."
„Záda jsem si umyla sama, otázka zní..." Přimhouřila oči. „Proč jsem pořád cítit tebou?"
„Ach, ano," vydechl blaženě Salvátor a zapomněl na veškeré nebezpečí. Tělem mu projelo primitivní, zvířecí uspokojení.
Jeho pižmo se rozvinulo během jejich nevázaného sexu do plného rozkvětu. Tuhle jeho značku na sobě bude cítit ještě několik dní.
„Co se děje?"
„Slyšela jsi někdy rčení To je důvod, proč ti nemohu ublížit?," zeptal se se zatrpklým úsměvem.
Vytrhla svou ruku z jeho sevření. „Něco přede mnou skrýváš."
„Ne. Jestli chceš pravdu, klidně ti jí řeknu, ale..."
„Pokud mi chceš naznačit, že nedokážu unést pravdu, vytrhnu ti jazyk."
Salvátor si ji tiše prohlížel. Ty světlé, perfektní rysy. Jasné oříškové oči. Plné, čerstvé rty.
Tvář, kterou měl nadosmrti vrytou do srdce.
Říct nebo neříct?
Neměl v úmyslu jejich spojení odhalit. Ne do té doby, než zabije Briggse a svou smečku přivede zpátky na své místo, takže se bude moci plně soustředit na útok svého šarmu.
Přes všechnu svou aroganci nebyl hloupý, aby před-stíral, že Harley je připravená a odhodlaná stát se jeho partnerkou. Vlastně se pořád snažila rozhodnout, zda on sám je pro ni víc přítel nebo nepřítel.
Nechtěl ji vystrašit dřív, než si ji bude moci řádně namluvit.
Ale znovu si uvědomil, že téhle ženě začíná rozumět.
Bude dotírat a otravovat a bude tak protivná, jak jen to bude možné, aby se dozvěděla, co vědět chce.
„Tak dobře, ale pak neříkej, že jsem tě nevaroval."
Netrpělivě zatnula čelisti. „Giuliani!"
Upřeně se jí zadíval do očí. „Nosíš můj pach, protože jsi má partnerka."
Zbledla a nevěřícně vykulila oči. Salvátor si tiše po-vzdechl. Dobrá, nečekal, že bude radostí skákat do vzdu-chu. Ale přesto by od ní bylo hezké, kdyby se netvářila, jako kdyby od něj právě chytla virus HIV.
„Partnerka?"
Zakroutila hlavou. „Tak to ani omylem."
Pokrčil rameny a pokusil se nezájmem zamaskovat zklamání.
„Sama ses zeptala."
Opřela se o čelo postele, pokrčila kolena a nevědomky si v obranné pozici složila ruce na prsou.
„Možná mě vychovala smečka psů a nikoli tolik cenění čistokrevní vlkodlaci, ale dobře vím, že opravdické spojení vymizelo už před několika staletími," namítla. „Caine vždycky říkal, že je to beztak stejně jen mýtus."
Salvátorovi stoupl tlak. Dokud se proces spojení ne-uzavřel, jakákoli zmínka o jiném samci stačila, aby po-dráždila jeho neandrtálské instinkty.
„Jak by mohl obyčejný pes znát naši historii?"
„Takže on lhal, když říkal, že se už vlkodlaci nepáří?"
S velkým úsilím potlačil své rozčilení. „Je pravda, že pravé spojení pomalu mizí, stejně jako další vlkodlačí schopnosti."
„Pak je zřejmé, že se mýlíš."
Olízla si rty, v hlase jí vibrovala nervozita. „Spojit se nemůžeme."
Kysele se usmál. S neochvějnou odvahou mu pomohla uniknout z Cainova zajetí. Bez mrknutí oka se postavila dementnímu Briggsovi. Ale pouhá zmínka o tom, že by mohla být něčí partnerkou, ji rozhodila.
Měl by se bránit nebo by spíš měl být rád, že v ní vyvolal takovouhle drsnou reakci?
„Neřekl jsem, že se už proces spojení uzavřel," opravil ji a obezřetně ji pohladil po nahé paži. Po jeho doteku se otřásla, její sladká vanilková vůně se mísila s jeho pižmem do kombinace, která mu rozpalovala krev.
„Jen jsem řekl, že jsi má partnerka."
„To je nějaký trik?"
„Spíš ironie osudu."
Ani se neusmála, jen na něj pohlédla. „Mohl bys mi říct, co se tu děje? Proč si myslíš, že jsem tvá partnerka?"
„Když čistokrevný vlkodlak najde svou pravou partnerku, jeho tělo vytváří zvláštní pižmo, kterým si ji označí."
Nastala krátká, nebezpečná pauza.
„Označí ji?"
„Je to varování pro ostatní samce, aby se drželi zpátky."
„Takže tys mě pokryl svým pachem, abys vystrašil ostatní muže?"
Přejel prsty k jejímu zápěstí, nebyl schopný předstírat ani za mák lítosti. Jestli všechno klapne, Harley bude jeho pižmem cítit po zbytek věčnosti.
„Nebylo to záměrné."
„Nesmysl."
Zvedl se a posunul se k ní blíž, dokud přes župan nepocítil pronikavý žár jejího těla.
„Harley, přestože to přiznávám velmi nerad, existuje pár věcí, nad kterými nemám kontrolu." Přejel prstem po jejím šťavnatém rtu. „Kromě toho, ta vůně časem zeslábne."
Pořád se mračila, ale v oříškových očích se jí zablesklo pochopení. Salvátor byl okamžitě v pozoru a připravený potěšit ji.
„Jsi si jistý?"
„Pokud se neuzavře proces spojení nebo pokud mě sama nepovoláš do své postele."
„Tak to zmizí?"
„Ano."
„A pak už nebudu tvá partnerka?"
„Ty budeš vždycky mou partnerkou, cara" Naklonil se k ní a dotkl se jí rty. V tom polibku byla prostá touha. „Na věčnost. A nic to nemůže změnit."
