1.kapitola
TOHLE NEBYL ZROVNA JEHO NEJLEPŠÍ DEN, musel sám sobě přiznat Salvátor Giuliani, mocný král .
Vlkodlaků.V podstatě se teď řítil přímo do prdele.
Sotva nabral vědomí, zjistil, že se válí v tmavém tunelu a oblek od Gucciho má úplně zničený. Navíc vůbec neměl ponětí, jak se sem dostal.
Ale jakmile otevřel oči, rozpoznal díky perfektnímu nočnímu vidění, zděděnému po svých vlkodlačích předcích, že nad ním v modrých, zlatých a karmínových stínech poletuje sotva půlmetrový skřet ošklivých rysů se zakrnělými růžky a maličkými křídly. To mu na náladě nepřidalo.
„Tak vstávej," zasyčel Levet s francouzským přízvukem a vystrašeně zašustil křídly. „Vstávej, ty opelichaný pse, nebo tě nechám vykastrovat."
„Ještě jednou mě nazvi psem, pak tě rozsekám na kousky a vydláždím s tebou chodník," zavrčel Salvátor. Hlava mu pulzovala s každým úderem srdce.
Co se tu sakra stalo?
Poslední věc, na kterou si vzpomínal, bylo to, že se měl v jedné odlehlé boudě severně od St. Louis setkat s Duncanem, nečistým psem, který mu slíbil informace o zrádci z jeho smečky. Další, na co se pamatoval, bylo to, že se vzbudil na tomhle místě a nad ním poletoval Levet, jako přerostlý a extrémně ošklivý motýl.
Bože na nebesích! Až se Salvátor z tohohle tunelu dostane ven, vystopuje Jagra a vytrhne mu srdce z hrudi zaživa za to, že za na něj nechal nalepit toho otravného Leveta. Zatracený upír.
„Pokud se nezvedneš a nezačneš se hýbat, neuděláš vůbec nic," varoval ho chrlič. „Pohni zčerstva sebou, ty králi slimáků."
Salvátor ignoroval ostrou bolest v kloubech, postavil se na nohy a uhladil si havraní vlasy dlouhé až po ramena. Neobtěžoval se oprašovat si špínu ze svého hedvábného obleku. Byl tak poničený, že ho při nejbližší příležitosti stejně zahodí.
Spolu s tímhle chrličem.
„Kde to jsme?"
„V nějakém odporném tunelu."
„Vynikající dedukce. Co bych si bez tebe jen počal?"
„Podívej se, Cujo, všechno, co vím, je jen to, že v jednu chvíli jsme byli v chatě s úplně mrtvým Duncanem a v dalším okamžiku mě nějaká překrásná, leč nevychovaná žena hází po hlavě na zem." Podivné bylo, že místo hlavy si Levet třel zadek. Samozřejmě, jeho lebka byla dost tvrdá na to, aby jí cokoli ublížilo. „Ta žena měla štěstí, že jsem ji neproměnil v bobra."
„To bys musel znát zaklínadlo. Byla ta žena čaroděj-nice?"
„Ne. Byla démon, ale..."
„Ale co?"
„Kříženec."
Salvátor pokrčil rameny. Mezi démony bylo běžné, že se křížili.
„Nic neobvyklého."
„Ale její síla neobvyklá byla."
Salvátor se zamračil. Nejraději by tohohle chrliče zaškrtil, ale ten maličký démon měl na rozdíl od něj schopnost vycítit kouzla.
„Co to tedy bylo sílu?"
„Síla džina."
Salvátorovi přeběhl mráz po zádech a rychle se roz-hlédl po obou stranách tunelu. Někde v prostoru cítil, že se přibližuje jeho smečka a nějaký upír. Kavalérie, která spěchala na jeho záchranu. On ale svou pozornost směřoval na nalezení džina.
Čistokrevný džin bylo kruté, nepředvídatelné stvoření, které mělo sílu manipulovat s přírodními silami. Džinové mohli přivolat blesky, vítr síly orkánu a srovnat město se zemí jako při zemětřesení. Stejně tak dokázali zmizet v obláčku kouře. Naštěstí se o tento svět zajímali velice zřídka a raději zůstávali mimo něj.
Ale kříženci...
Pokrčil rameny. Možná neměli stejnou sílu jako čisto-krevní džinové, ale kvůli jejich neschopnosti kontrolovat nestabilní energii mohli být ještě nebezpečnější.
„Džinům bylo zakázáno křížit se s ostatními démony."
Levet si odfrkl. „Na tomhle světě je zakázáno spousta jiných věcí."
„To se musí říct Komisi," zamumlal Salvátor a při-pomněl tak mystickou Věštírnu, kde se shromažďovali
nejmocnější z démonů tohoto světa. Sáhl si do kapsy a zjistil, že je prázdná.
„Prokrista!"
„Co se děje?"
„Ztratil jsem mobil."
„Fajn." Levet máchl rukou. „Vzkaz pošleme později. Teď se odsud hlavně potřebujeme dostat."
„Klid, chrliči. Pomoc je na cestě."
Levet se zamračil a začenichal. „Tví psi."
„A upíří pijavice."
Levet znovu zavětřil. „Tane."
Salvátor přimhouřil obočí, očekával Jagra. Jeden upír nebyl o nic lepší než ten druhý, ale Tanova pověst, že nejprve zabíjí a pak teprve klade otázky, mu na klidu zrovna nepřipadala.
Ať už ten klid měl znamenat cokoli.
„Charon?" zeptal se. Charonové byli zabijáci, kteří lovili toulavé upíry. Jen bůh věděl, co démonům nižšího postavení provádějí. A v mysli upíra byli všichni ostatní démoni podřadní.
„Arogantní, přezíravý troglodyt," zamumlal Levet.
Salvátor obrátil oči v sloup. „Je to rafinovaný darebák, ty idiote, rozhodně ne opice."
Levet jen mávl rukou. „Moje teorie je taková, že čím je démon větší, tím je domýšlivější, ale tím menší má..."
„Pokračuj, chrliči," projel tmou ledový hlas. Teplota v tunelu najednou prudce klesla. „Ta tvá teorie je fasci-nující."
„Ajajaj."
Levet zatřepetal křídly a letěl se schovat za Salvátora. Jako kdyby byl natolik hloupý, aby si myslel, že ho Salvátor ochrání před jistou smrtí.
„Bože, táhni pryč, ty otravo," zavrčel Salvátor a máchl po Levetovi rukou, přestože pohled měl upřený na upíra, který se přibližoval tunelem.
Stál totiž za pozornost.
Přestože nebyl tak velký, jako jeho bratři, byl tenhle upír nebezpečně svalnatý, po svých polynéských předcích měl zlatou pleť, husté černé vlasy po stranách vyholené a přes rameno si nesl dlouhý tomahavk. Na vyhublé a tvrdé tváři s lehce šikmýma očima sídlil výraz predátora. Teď na sobě měl jen krátké khaki kalhoty. Zjevně nesdílel Salvátorovo nadšení pro značkové oblečení.
Obrovská mačeta, kterou měl přehozenou přes rameno, ujišťovala, že se samozřejmě s nikým o módním vkusu bavit nehodlá.
Rozhodně ne, jestli chtěli zůstat naživu.
Ozvaly se kroky a objevili se čtyři psi z jeho smečky. Největší z nich spěchal k jeho nohám a svou olysalou hlavu přitiskl k zemi u Salvátorových kotníků.
„Sire, jste zraněn?" zeptal se Hess.
„Zraněná je jen má pýcha." Salvátor se znovu obrátil k upírovi. Hess se postavil na nohy a zvedl se do plné veli-kosti. „Nepamatuji se na nic, kromě toho, že jsme vešli do té chaty a našli mrtvého Duncana. Ne, počkejte. Ozval se ten hlas a pak..." Rozčileně potřásl hlavou, neboť tady mu paměť selhávala. „Zatraceně. Sledovali jste nás?"
Tane mimoděk pohladil rukověť mačety. „Když jsme našli tu chatu prázdnou, Jagr se začal domnívat, že jste se dostali do potíží. A protože tvá bezradná posádka nebyla schopná dát dohromady jedinou kloudnou myšlenku, souhlasil jsem, že se vás vydám hledat."
Nic překvapivého. Na rozdíl od čistokrevných jedinců, kteří byli zrozeni z vlkodlaků, byli nečistí psi z jeho
smečky pouhými lidmi, kteří se po kousnuti proměnili ve vlkodlaky. Hess i ostatní psi byli výborní zabijáci. A kvůli tomu z nich učinil své strážce. Ale když měli použít mozek... Dobrá, v těch případech prostě musel myslet za ně. Vyřešilo to velké množství problémů.
„Tak co se stalo našim věznitelům?"
„Doháněli jsme vás přes půl hodiny," pokrčil Tane rameny. „Zřejmě dali přednost útěku, než aby si udrželi své zajatce."
„Ani jste je nezahlédli?"
„Ne. Nejspíš to byl nějaký pes, který zahnul do někte-rého z vedlejších tunelů, a démon se jednoduše vypařil." Jeho medovýma očima proběhlo zklamání. Salvátor s ním soucítil. On sám měl násilí s příchutí krve moc rád. „Je jen několik démonů, kteří se dokáží vypařit do vzduchu."
„Tenhle chrlič si myslí, že to byl kříženec džina."
„Hej, tenhle chrlič má jméno." Levet vystoupil zpoza Salvátora a dal si dotčeně ruce v bok. „A já si to nemyslím, já to vím."
Tane přimhouřil oči. „Jak si můžeš být tak jistý?"
„Před několika staletími jsem měl s jistým džinem malé nedorozumění. Natrhl mi křídlo. Trvalo roky, než se mi to úplně zahojilo."
S Tanem to ani nehnulo. „A co to má s tímhle společ-ného?"
„Než mě ten démon pustil a zmizel v prachu, zanechal malý dárek." Levet se otočil a ukázal perfektně tvarovaný otisk ruky vypálený na svém pozadí. Tunelem se ozval Salvátorův smích. Levet se otočil zpátky a probodl ho ublíženým pohledem. „To není vůbec vtipné."
„A hlavně to vůbec nedokazuje, že šlo o džina," po-znamenal Tane a sám sotva zadržel smích.
„Když tě zasáhne blesk, nedá se to dost dobře zapo-menout."
Tane se instinktivně ohlédl přes rameno. Neznal ve svém okolí žádného démona, který by se chtěl potkat s džinem.
„Jak víš, že to nebyl čistokrevný džin?"
Levet se zašklebil. „Protože jsem zůstal naživu."
Upír se otočil k Salvátorovi. „Musíme varovat Komisi."
„S tím souhlasím."
„Je to vlkodlačí práce. Je to tvá povinnost."
„Teď ale nemůžu ztratit stopu toho psa," klidně po-znamenal Salvátor. Nebylo nic lepšího než nechat se yést pijavicí. „Představuje vážné nebezpečí nejen pro vlkodlaky. Jsem si jistý, že je mojí povinností v první řadě zničit toho zrádce."
Tunelem proběhla vlna studeného vzduchu. Salvátor se usmál a uvolnil svou vlastní energii, která svým horkým teplem mrazení zvrátila.
Psiska se neklidně zavrtěla v očekávání souboje mezi dvěma nebezpečnými predátory. Salvátor z Tana ne-spustil oči. Někteří z vlkodlaků by před upírem couvli, ale Salvátor nebyl ledajaký vlkodlak. Byl král. Nehodlal ustoupit před žádným jiným démonem.
Tane nakonec před Salvátorem schoval své tesáky a udělal krok zpátky. Salvátor se jen mohl domnívat, že mu bylo shora nařízeno, aby bylo krveprolití co nejmenší.
„Tohle ti nezapomenu, ty jeden pse," varoval ho Tane, otočil se na patě a tiše zmizel v tunelu.
„Jen zmiz, ty pijavice!"
Salvátor ještě chvíli počkal, jestli si to upír nerozmyslí a nevrátí se, aby mu prokousl krk, a pak se vrátil ke své
smečce, která se horko těžko snažila, aby se neproměnili z lidské do vlkodlačí podoby.
Zamračil se. On sám jako čistokrevný vlkodlak své proměny snadno ovládal, pokud nebyl úplněk. Psi byli bohužel vydáni na pospas svým emocím.
Hess se otřásl, ostře se nadechl a konečně získal kon-trolu nad svým tělem.
„Co bude teď?"
Salvátor nezaváhal.
„Musíme najít toho psa."
Hess zaťal své masité ruce v pěst. „Je to dost nebezpečné. Ten džin..." Jeho slova přerušilo zakňučení, jakmile Salvátorova energie znovu vystřelila a zasáhla Hesse jako šlehnutí bičem.
„Hessi, kolikrát jsem ti opakoval, že pokud mě bude zajímat tvůj názor, zeptám se na něj?" zavrčel Salvátor.
Psisko sklopilo hlavu. „Odpusťte mi, sire."
„Ten zbabělý kretén se moc nemýlí." Levet se mezi ně přikolébal a škubl ocasem. „Určitě je to stejný démon, který zabil Duncana, a nás dva omráčil."
„Nikdo tě neprosí, aby ses k nám připojil, chrliči," vyštěkl Salvátor.
„Sacre bleu. V těchhle tunelech nechci zůstat sám."
„Tak se můžeš vydat za upírem."
Safraportský chrlič odmítl ustoupit a jeho šedé oči se pobaveně zablýskly.
„Darcy nebude ráda, jestli se mi něco stane. A když není šťastná Darcy, není šťastný ani Styx."
Salvátor zaskřípal zuby. Darcy byla jedna z čisto-krevných vlkodlačic, které hledal posledních třicet let, a rozhodně se jí nebál. Jenomže ona se nedávno spojila s králem upírů.
A on se Styxe bál.
Nebyl totiž hloupý.
Salvátor tiše zaklel a vydal se tunelem dolů. Jeho mizerná nálada se ještě zhoršila.
„Překřiž mi cestu a já tě rozsekám na kousky a před-hodím supům. Je to jasný, chrliči?"
Vytušil, že jeho smečka vykročila za ním a že Levet poletuje vzadu na konci průvodu.
„Vypelichaní psi mi můžou líbat oba konce zažívací roury," brblal Levet.
„A džin není jediné stvoření, které ti může natrhnout křídlo," varoval ho Salvátor.
Konečně se v tunelu rozhostilo ticho. Salvátor se zkoncentroval, aby zachytil stopu toho čokla. Zrychlil tempo.
V podobných chvílích opravdu litoval, že opustil Itálii.
V jeho elegantním doupátku poblíž Říma se k němu nikdo neodvážil chovat jinak než jako k pánovi celého vesmíru. Jeho slovo bylo zákon a poskoci skákali, jak pískal. A co bylo nejlepší, nebyli tam žádní špinaví upíři ani zakrslí chrliči.
Bohužel, v téhle záležitosti neměl na výběr.
Vlkodlaci vymírali. Čistokrevné vlkodlačice už déle nebyly schopné kontrolovat své proměny během těho-tenství a téměř vždy svá mládata potratily dřív, než stačily porodit. Dokonce i vlkodlačí kousnutí ztrácelo svou sílu. Noví vlkodlaci se už neobjevili celá léta.
Salvátor musel jednat. Po dlouhých létech výzkumu se jeho velmi dobře placeným specialistům konečně poda-řilo změnit DNA čtyř čistokrevných, čerstvě narozených miminek ženského pohlaví, takže se nemohly samy pro-měnit ve vlkodlačice.
Ony byly zázrak. Byly zrozené pro záchranu vlkodla- čího rodu.
Ale jen do chvíle, než je někdo unesl.
Salvátor hluboce zavrčel, jeho vztek byl i po třiceti letech nesmírný. Ztratil tolik času hledáním po Evropě, až nakonec vyrazil do Ameriky, kde se mu podařilo dvě vlkodlačice vypátrat. Bohužel, Darcy se dostala do rukou Styxe a Regan byla neplodná.
Během cesty do Hanibalu se mu podařilo zjistit, že miminka dříve unesl Caine. Byl to nečistý čokl, který sám sebe přesvědčil, že použitím krve vlkodlačic dokáže běžné psy proměnit ve vlkodlaky. Kretén.
Salvátor se měl setkat s jedním psem z Cainovy smečky, který mu slíbil prozradit zrádcovu skrýš. Místo toho byli on i Levet omráčeni a uvězněni.
Musel to být Caine, kdo na ně zaútočil.
Teď měl ten bastard namířeno do svého pelechu a nechával za sebou solidní stopu.
Salvátorovi se na ústech rozlil úsměv. Až tomu zrádci natrhne krk, pořádně si to vychutná.
Salvátor se klikatým tunelem proplétal téměř půl hodiny, pak zpomalil, naklonil hlavu a zavětřil.
Pachová stopa toho psa byla pořád silná, ale začínal se do ní prolínat pach jiných psů a... čisté krve.
Čistokrevné samice.
Salvátor se prudce zastavil a vychutnával si silnou vůni vanilky, která pohltila jeho smysly.
Miloval ženskou vůni. Sakra, miloval ženy.
Ale tohle bylo jiné.
Bylo to omamné.
„Prokrista," vydechl, krev mu pulsovala v žilách a jeho tělo stisklo neviditelné spojení, které mu pomalu bralo sílu.
Jako kdyby...
Ne. To nebylo možné.
Pravé vlkodlačí spojení už neproběhlo celá staletí.
„Psiska," řekl Levet a zastavil se po jeho boku. „A čistokrevná samička."
„Si" zamumlal Salvátor rozrušeně.
„Myslíš, že je to léčka?"
Salvátor polkl chmurný úsměv. Zatraceně, on doufal, že je to past. Tohle stačilo, aby kterýkoli inteligentní vlkodlak začal výt na měsíc.
„Je jen jeden způsob, jak to můžeme zjistit."
Udělal krok vpřed a vycítil, že po několika dalších metrech tunel končí.
„Salvátore?" Levet ho zatahal za kalhoty.
Salvátor ho odehnal. „Co je?"
„Máš takový legrační pach. Mondié, jsi snad...?"
S rychlostí světla Salvátor popadl chrliče za jeden zakrnělý růžek a zvedl ho do vzduchu, aby se mohl podívat do jeho ošklivé tváře. Do té chvíle si pižmové vůně, která lpěla na jeho kůži, nevšiml.
Sakra.
„Ještě jedno slovo a přijdeš o jazyk," zavrčel.
„Ale..."
„Neprovokuj mě."
„Nemám zájem nikoho provokovat." Levet zkroutil rty do uštěpačného úsměvu. „Nejsem ten, koho by to bavilo."
Po straně se objevil Hess a Salvátora opustila touha utrhnout chrličovi hlavu.
Škoda.
„Sire?" oslovil ho pes a zamračil se.
„Vezmi Maxe a ostatní a jděte hlídkovat zpět. Nechci, aby se za námi někdo plížil," přikázal jim.
Bylo nepravděpodobné, že by ten pes zaznamenal Sal-vátorovu nervózní reakci na ženský pach. Když proběhlo poslední pravé spojení, Hess ještě nebyl vlkodlakem. A to nemluvě o faktu, že to byl naprostý tupec. Ale Levet byl ten, kdo by mohl vypustit kočku z pytle.
Zatímco Salvátor čekal, než se jeho smečka otočí a vydá zpátky, s chrličem zatřásl a pak ho teprve pustil na zem.
„Už ani slovo, ty jeden!"
Levet chytil rovnováhu a zvedl k němu hlavu. Zatřepetal křídly a mrskl ocasem.
„Hm. Vlastně bych pár slov říct chtěl," zamumlal. Pak bez varování vystřelil a šťouchl do Salvátora, až se zapotácel a spadl. „PADÁ STROP!"
Salvátor byl tak ohromený, že bez hnutí sledoval, jak se nízký strop tunelu řítí dolů a k zemi padá lavina hlíny a kamení.
Díky Levetově rychlé reakci se vyhnul nejhoršímu, ale když se zvedal na nohy, neměl chuť nikomu děkovat. Bylo k neuvěření, že tenhle už tak mizerný den mohl být ještě horší.
Přešel k hromadě suti, která blokovala výstup z tunelu, a pokusil se zachytit stopu svých psů.
„Hessi?" zakřičel.
Ovzduší zaplnila oblaka prachu a Levet zakašlal. „Jsou..."
„Jsou zranění, ale žijí," řekl Salvátor poté, co rozpoznal tlukot srdcí své smečky, která byla momentálně omráčená. „Můžeme se k nim prokopat?"
„Zabralo by to věky a kromě toho bychom riskovali, že nám na hlavu spadne další várka."
Samozřejmě. Proč by sakra mělo být něco jednoduché?
„Zatraceně."
Chrlič si z křidel setřásl špínu. „Tunel za nimi je průchozí. Jakmile přijdou k vědomí, měli by najít cestu ven."
Měl pravdu. Hess měl možná mozek velikosti hrášku, ale byl houževnatý jako pitbull. Jakmile zjistí, že se nedostane k Salvátorovi, vyvede ostatní ven a pak se vrátí, aby jim pomohl dostat se ze zavaleného tunelu.
Bohužel, může to trvat celé hodiny.
Otočil se a podíval se směrem ke kamenné zdi, u které tunel končil.
Bylo jedno, který východ z tunelu použil Caine, protože teď byly zavalené všechny.
„Což je víc, než teď dokážeme my," zamumlal.
„Bia." S hranou nevšímavostí k chatrnému zbytku stropu, který jim ještě nespadl na hlavu, se Levet vyšplhal na jednu stranu tunelu. „Já jsem chrlič."
Salvátor se ostře nadechl. Jeho by nezabila ani tuna kamení a špíny, která by spadla na jeho hlavu.
Být zaživa pohřbený s Levetem? Tak to by byl konec.
I kdyby mu měl roztrhnout hrudník a holýma rukama vyrvat srdce.
„Jsem si dobře vědom toho, kdo jsi."
„Cítím, že se brzy rozední." Levet se odmlčel a ohlédl se přes rameno. „Tak jdeš, nebo ne?"
Salvátor neměl jinou možnost. Jeho hrdost byla ro- zedraná na kusy, stejně jako jeho kožené italské boty.
„Zatracený kus kamene," vydechl. „Jagr by za tohle uvěznění s tebou měl shnít v pekle."
Levet téměř Salvátora praštil ocasem přes nos. Pak začenichal. Když se po stěně vyškrábal až ke stropu, rukama ohmatal na pohled hladký kus skály a pak do něj prudce strčil. Objevila se dobře ukrytá dvířka.
Levet zmizel v malém otvoru a Salvátor ho rychle následoval. Zachytil se o hranu otvoru a protáhl se ven z tunelu.
Vyškrábal se na orosenou trávu, postavil se na nohy a zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu.
Vlkodlaci nebyli jako většina démonů, kteří se po celá staletí rádi ukrývali v temných, vlhkých jeskyních a tu-nelech. Vlkodlaci potřebovali volný prostor, aby mohli běhat a lovit.
Salvátor se otřásl a rozhlédl se po hustém lese, který je obklopoval. Pak se ujistil, že jim nehrozí žádné nebezpečí.
„Ta-dá!" Levet zatřepetal křídly a přistál přímo před Salvátorem, na tváří mu hrál samolibý výraz. „Nestačíš se divit, co, ty nevěřící Tomáši? Hej... kam jdeš?"
„Zabít toho psa."
„Počkej, nemůžeme jít sami," zaprotestoval Levet a cu-pital za ním, sotva popadal dech. „Kromě toho, brzy bude svítat."
„Chci jen najít jeho pelech, než se mu podaří zahladit stopu. Už ho nechci ztratit."
„A to je všechno? Slíbíš mi, že neuděláš nic hloupého, až se k němu dostaneme?"
„Nestarej se, blázne." Sladká vůně vanilky omámila Salvátorovy smysly, zatemnila jeho mysl a ukradla zbytek jeho sil. „A bud zticha."
Na první pohled Harley vypadala jako panenka Barbie.
Měřila sotva metr a půl, měla štíhlou postavu a obličej ve tvaru srdce. Oříškové oči byly hustě lemované tma-
vými řasami a zlatavé, plavé vlasy, které jí spadaly pod ramena, doplňovaly dojem snadno zranitelného anděla. Také vypadala mnohem mladší než na svých třicet.
Nicméně všichni hlupáci, kteří jí považovali za ne-škodnou, obvykle skončili přinejmenším zraněni.
Nebo rovnou mrtví.
Nebyla jen čistokrevná vlkodlačice, ale svůj trénink v bojových uměních dotáhla tak daleko, že by se před ní styděla i profesionální zásahová jednotka.
Právě cvičila v posilovně svou obvyklou sestavu, když se Caine vrátil do svého obrovského venkovského domu. Pokračovala ve zvedání činek takové váhy, která by roz-drtila většinu mužů a nepřítomně poslouchala hořkou tirádu o hlouposti jeho smečky a nespravedlivém světě, což v podstatě znamenalo to, že na tom světě existoval Salvátor Giuliani, král vlkodlaků.
Konečně Harley sáhla po lahvi s minerálkou a utřela si z tváře pot. Podívala se směrem ke Cainovi, který se nedbale opíral o protější stěnu. Na sobě měl džíny a špinavé triko, blonďaté vlasy měl rozcuchané. Urousaný vzhled rozhodně nekazil jeho dojem. Dokonce i ve fluorescentním světle, pod kterým každý vypadal jako ohřátá mrtvola, se jeho opálená kůže bronzově leskla a modré oči se blýskaly jako ty nejkrásnější safíry.
Byl neodolatelný. A dobře to věděl.
K sakru.
Harley zkroutila rty. Její vztah ke Cainovi byl značně komplikovaný.
Ten syčák byl jejím ochráncem od chvíle, kdy byla malé miminko, ale zatímco ji ochraňoval a zahrnoval luxusem, ona mu nikdy nevěřila.
A bylo to vzájemné.
Caine jí dovolil toulat se po domě i přilehlém okolí se zdánlivou svobodou, ale ona věděla, že je pod neustálým dohledem. A bůh věděl, že jí nikdy nedovolil odejít, aniž by ji nedoprovázeli dva nebo tři psi z jeho smečky. Caine prohlašoval, že je to pro její bezpečnost, ale Harley nebyla hloupá. Věděla, že motiv pro podobné chování je čistě sobecký.
Možná bylo lákavé pokusit se uprchnout z téhle zlaté klece, ale věděla, že osamocený vlk, dokonce i čisto-krevný vlkodlak, přežije je zřídka. Vlkodlaci byli od přírody predátoři a okolo byla spousta démonů, kteří by rádi zbavili svět vlkodlaka, jen kdyby se jim ho podařilo potkat bez smečky.
Kromě toho, pořád měla na mysli, že by se mohl objevit král vlkodlaků a zabit ji, stejně jako její tři sestry. Caine ji možná nestydatě využíval pro své vlastní účely, ale tyhle účely přinejmenším znamenaly, že ji nechával naživu.
Harley odhodila ručník a uštěpačně se na svého spo-lečníka usmála.
„Nech mne hádat, jestli jsem to dobře pochopila. Vyra-zil jsi do Hanibalu, protože Sadie způsobil nějaký záhadný problém, který jsi ty musel vyřešit, a zatímco jsi tam byl, brilantně ses rozhodl, že zajmeš krále vlkodlaků, ale pak jsi ho zas musel rychle pustit jako horkou bramboru, protože tě málem chytil upír a smečka psů?"
Caine se odtáhl od stěny a vykročil vpřed, pohledem přejel její přiléhavé šortky a sportovní podprsenku. Ten čokl byl naprosto čitelný. Snažil se ji svést už celá léta.
„Pálí ti to výborně, sladká Harley." Zastavil se přímo před ní a pohrál si s jejím culíkem, který jí přepadal přes rameno. „Chtěla bys odměnu?"
„A co tvá malá čarodějnice?"
„Vytrhla se mi z vodítka. Ale vrátí se." Znělo to jako výsměch. „Stejně jako ty, ani ona nemá kam jít."
Harley uhnula před jeho dotekem. Bastard.
„Takže teď jsi ztratil půlku smečky a démona a nechal jsi za sebou stopu, která dovede naštvaného krále vlkodlaků a jeho četu přímo do našeho domu."
Caine pokrčil rameny. „Zkusím zavolat jedné místní čarodějnici. Moje stopa bude dávno pryč, než se všemo-houcí Salvátor bude moci dostat ven."
„Dostat ven odkud?"
„Zavalil jsem za nimi tunel."
„Bože. Máš aspoň trochu rozumu?"
„Jakmile se jim podaří dostatečně se zahojit, aby se mohli prokopat ven, zjistí jen to, že vchod je nedobytně zablokovaný. Nebudou mít jinou možnost, než se vrátit."
„Nějak moc si věříš, vzhledem tomu, že jsi právě určitě vytočil svého královského vůdce."
„Žádného vůdce nemám," zavrčel Caine a dal najevo vztek, že je jen obyčejným psem a ne čistokrevným vlkodlakem, ale hned se zase uklidnil. „A kromě toho, proroctví to říká celkem jasně. Já budu ten, kdo psy pro-mění v čistokrevné vlkodlaky. Mně se nic stát nemůže."
Harley si odfrkla. Caine nebyl úplný cvok. Dokázal vládnout své velké smečce po celém Středozápadě že-leznou rukou. Na Harvardu se dokázal vyškolit tak, že jeho drogy měly na černém trhu obrovský úspěch. A pravidelně nad ní vítězil ve scrabble.
V jednu chvíli svého dlouhého života prohlásil, že ho navštívil pradávný vlkodlak a obdařil jej vizí, že z jeho žil poteče čistá krev. Harley se ani nesnažila předstírat, že ho chápe. Nepokoušela se mu ani odporovat — bylo jí jasné, že za pochybnosti by také viděla téct čistou krev, ale svojí.
Protože byl Caine vědec, přirozeně předpokládal, že se tenhle zázrak stane v laboratoři, a to byl důvod, proč držel Harley v zajetí. Myslel si, že když bude studovat její krev, najde otázky na své odpovědi. Byl to debil, to bylo jasné. Vidiny patří do kategorie mlžných oparů a kouzel, nenajdete je ve zkumavkách a pod mikroskopem.
„Podívej, jestli se chceš nechat zabít kvůli své iluzi, že jsi něco víc, je mi to úplně jedno." Přimhouřila oči. „Ale rozhodně nebudu šťastná, když postavíš do první linie i mě."
Caine udělal krok vpřed a přejel jí prsty po rameni. Jeho dotek byl teplý a zkušený. Odstrčila ho.
Žena by musela být mrtvá, aby jí Caine nepřipadal atraktivní, ale Harley potřebovala mnohem víc než jen pouhou touhu. Potřebovala... sakra, sama netušila, co potřebuje, jen to, že to dosud nenašla.
Mimoto byla její kůže najednou přecitlivělá, jakoby po ní někdo přejel brusným papírem.
„Copak jsem tě někdy vystavil nebezpečí, sladká Harley?" popíchl ji Caine.
„Neváhal bys, kdyby to mělo znamenat, že zachráníš sám sebe."
„Kruté."
„Ale je to pravda."
„Možná." Nasměroval pohled dolů, na její sportovní podprsenku. „Potřebuju sprchu, přidáš se?"
„Jen ve tvých snech."
„Každou noc. Chtěla bys vědět, co spolu děláme?"
„Raději bych ti vytrhla jazyk a snědla ho k večeři."
Se smíchem jí cvakl zuby před nosem. „Ty zlobivá vlčice. Dobře víš, co to se mnou dělá, když mi vyhrožuješ násilím."
Harley se otočila na podpatku a vykročila ke dveřím. „Měl by sis dát studenou sprchu nebo se přestat bát, že ti Giuliani utrhne koule, protože ty se už budou houpat na mém zpětném zrcátku."
Když za sebou zavírala dveře, ještě jí v uších dozníval jeho smích.
Bylo pozdě a ona byla unavená, ale minula dřevěné schody vedoucí do její ložnice a přešla do vstupní haly.
Co to s ní k sakru bylo?
Byla nervózní a roztěkaná. Jako kdyby byla bouřka a měl do ní uhodit blesk.
Snažila se sama sobě namluvit, že to není nic víc než frustrace z Caina a těch záhadných her, které se okolo ní hrály. Trhnutím otevřela dveře a vyšla ven.
Potřebovala se projít.
A když to nezabere, ještě má v lednici tvarohový dort.
Na světě není nic, co by tvarohový dort nevyléčil.
