9. kapitola
9. 10. 2011
Tentokrát Shay neprotestovala, když ji Viper popadl za ruku a táhl ji kuchyní k úzkým dveřím, vedoucím do sklepa. Zdálo se to jako malý zázrak, ale pro tuto chvíli ji víc zajímalo to, co se blížilo do domu, než aby trvala na své nezávislosti.
Levet se držel její sukně. Postupovali tiše a v šeru sotva rozeznávali místnosti, které míjeli. Bylo tam spousta pokojů, jako kdyby měl Viper příležitostně hodně nocležníků. Jeho ložnice mohla být mezi nimi, ale sotva to byl i jeho úkryt. Musel se někde schovávat.
Aby potvrdil správnost jejích úvah, Viper zastavil před obložením na konci haly. Zamumlal, pohnul rukou a za zdí se objevily schody do sklepa.
"Tudy," zašeptal a počkal, až se za nimi táflování zavře. Shay cítila, že dveře jsou pevné, ale nemohou jim poskytnout ochranu před démony, kteří je pronásledují. Pokud byli opravdu rozhodnuti ji dostat, nic je nezadrží.
Obklopil je zápach hutné, životodárné hlíny a čím níže sestupovali, tím si byla Shay jistější, že se blíží k Viperovu brlohu. Na rovné zemi se pokusila zorientovat, ale na rozdíl od upíru nedisponovala schopností vidět ve tmě. Viper to zřejmě vycítil, protože se ozvalo škrtnutí sirkou a v jeho rukou se objevil vysoký stříbrný svícen.
"Neuvěřitelné," vydechla, když se její oči přizpůsobily světlu a rozhlédly se kolem. V životě neviděla tolik zbraní na jednom místě. Dlouhé šavle, krátké meče, pistole i starověká brnění byly pečlivě chráněny ve skleněných vitrínách. Z jednoho proskleného boxu dokonce vyzařovalo kouzlo, kterým byla zbraň požehnána. "Odkud všechny pocházejí?"
Viper vyndal z kapsy klíč, odemkl jednu ze skříněk a vytáhl elegantní meč, který si zavěsil na záda. Podivně tichému Levetovi podal dýku a Shay od něj sebevědomě přijala další meč, který držela s jistotou ženy, zvyklé na používání takových nástrojů.
"To je jen část mé sbírky," řekl Viper a odemkl další vitrínu s pistolemi. Jednu z nich zručně nabil.
Shay na něj upřela nevěřícný pohled. "Jen část? Máš v úmyslu napadnout Kanadu?"
Tmavé pobavené oči se na ni místo odpověděli zahleděly. Zastavil se jí dech. Jak byla jeho tvář krásná ve světle svíčky! Jak může muž takové pověsti nosit tvář anděla?
Viper si uvědomil zachvění, které proběhlo Shayiným tělem, a zrak mu ještě víc potemněl. "To není na pořadu dne," zahučel. "Alespoň dnes ne."
Za nimi se ozvalo mrzuté zasyčení. Levet netrpělivě zatahal Shay za sukni. "Nechci rušit vaši dojemnou scénku, ale pekelní psi nepočkají, až si padnete do náručí. Pokud tedy nemáte v úmyslu nechat z mé zadnice udělat trhací kalendář, navrhuji, abychom se připravili na bitvu."
Vražedný pohled, který na něj Viper vrhl, by z jiného udělal solný sloup, ale Levet se tvářil neohroženě. Viper ukázal na dveře. "Nikdo by neměl být schopný je překonat," zamumlal. "S těmi psy se však děje něco zvláštního."
Levet mávl křídly. "Něco zlého."
Shay to také cítila. Vzduch zaplnila temná plíživá hrůza, až bylo obtížné dýchat. Ještě to nebylo za dveřmi, ale dost blízko na to, aby se člověk třásl hrůzou. Tak blízko, že si nepřála to poznat.
Vůbec to nechtěla vidět.
S mečem v rukách se pokrčila v kolenou a rozkročila se. Rozparek na její sukni odhalil dlouhé, štíhlé nohy, ale sotva si toho povšimla. Cudnost nebyla na pořadu dne.
Vytí psů se ozývalo stále blíž. Jasně uslyšeli zadunění a potom nechutný mlaskavý zvuk nenasytného žraní. Zřejmě si pochutnávali na kolegovi, který byl zraněn. Levetovi se zastavil dech, ale Viper se ani nehnul. Byl úplně v klidu. Očekával smrt.
Skučení příšer se ozvalo znovu a dveře se počaly otřásat pod jejich nárazy. Třísky létaly na všechny strany a nakonec bylo dřevo proraženo. Dovnitř se vecpala smečka pekelných psů.
Měli jen chviličku na přípravu, když se ty bestie valily úzkou průrvou ve dveřích. Ocitly se v klubku, ale v mžiku byly opět na nohou a z očí jim sálala nenasytná zuřivost.
Shay si prohlédla jednoho z psů. Velikostí se mohl směle rovnat poníkovi. Odporná tlama, ze které odkapávaly jedovaté sliny, ji vystrašila stejně jako krvavé oči, svítící jejím směrem. Naštěstí byly ty potvory stejně tupé jako krvelačné. Neměly žádnou bojovou strategii, žádný plán k útoku a jen proudily do místnosti.
Shay držela meč v obou rukách a čekala, až se na její zbraň napíchne první démon. Zuby zacvakaly těsně před její tváří a po pažích jí stekla horká krev, když mrtvola svou vlastní vahou sklouzla po ostří. Mrtvý pes přistál uprostřed smečky, kde byl hned roztrhán na kusy, ale Shay nemela čas se dívat, protože se už otáčela vstříc dalšímu nebezpečí. Švihla mečem a usekla hlavu dalšímu psovi, který ji byl nejblíže.
Krev a odporný puch umírajících psů zaplnil místnost, ale Shay si to neuvědomovala, protože ji ovládala jediná myšlenka: usmrtit tu smečku. Už to byly roky, co se naposledy účastnila bojů, ale pokud to bylo možné, trénovala každý den, protože to slíbila svému umírajícímu otci. Dnes se její meč s lehkostí míhal nad hlavami nepřátel.
V dálce postřehla Leveta, jak se oháněl dýkou a pokusil se udržet útočníky v bezpečné vzdálenosti, a potom už jen rychlý skok Vipera, který mu přišel na pomoc. Koncentrovala se však na krvelačná stvoření, která jí byla nejblíže a jimž stínala hlavy bez sebemenšího zaváhání. Používala krátký pohyb paží, při kterém se její meč zabořil přesně do krku zvířete a okamžitě ho usmrtil.
Konec přišel náhle.
V jednu chvíli nořila ostří do tepny nepřítele a za okamžik už zavládlo jen mrtvé ticho.
S výdechem se opřela o zeď místnosti a prohlížela si své šrámy. Měla jen prokousnuté lýtko a hlubokou ránu na pravé paži, přežila však. To je vždycky dobrá zpráva.
Rozhlédla se, aby se ujistila, že Levet stojí po boku jejího vysokého upíra, který si klidně čistil meč. Příšery, které právě zabili, se začaly měnit na tmavě šedý prach. Dokonce i šrámy na jejích pažích začaly blednout.
Viper zasunul dlouhý meč do pochvy, kterou měl upevněnou na zádech, a obrátil se k Shay. "Nejsi zraněná?" zeptal se.
Potlačila zoufalý smích. byla celá obalena prachem, zatímco on neměl zkřiveny ani vlásek.
"Nic, co by stálo za řeč," zamumlala v odpověď a zamračila se, když poklekl a začal zkoumat zranění na její noze. Chladné prsty vysílaly do jejího těla horké signály, když jí oprašoval lýtko a zkoumavě ohmatával ránu. Zaťala zuby a podívala se na proud jeho stříbrných vlasů. "Jsem v pořádku."
Vzhlédl k ní s nečitelným výrazem v obličeji. "Jak se ti léčí rány? Jako člověku nebo Shalott?"
"Nevím, jak se léčí Shalott, ale moje zranění se vyléčí rychleji než lidská."
"Jsi imunní vůči infekci?"
"Ano."
Znovu obrátil pozornost k ráně, která už přestala krvácet a na okrajích se začínala uzavírat. Kromě velké síly měla Shay i schopnost se rychle uzdravit. Viper spokojeně pokývl hlavou a vstal.
"Cítíš blížícího se démona?"
Shay se zachvěla. "Ano."
"Je to ten stejný démon, který se tě pokusil ukrást v den aukce?"
Musela se soustředit, ale bylo by to mnohem jednodušší, kdyby Viper nestál tak blízko ní. Jeho síla ji rušila, hluboká se nadechla a zavřela oči, aby se otevřela mu házejícímu démonu. Trvalo jí roky, než se naučila, jak na nějakou dobu potlačit lidský rozum a poddat se šestému smyslu své krve démona. Nerozuměla zcela procesu, který v ní probíhal, ale touto otázkou se už dávno přestala zabývat.
Po dlouhé době zavrtěla hlavou. Cítila chlad a nebezpečí, ale nebylo stejné.
"Není to ten samý démon."
"Nevím, jestli mám cítit úlevu nebo být zklamaný." Viper k ni vztáhl ruce. "Pojď, musíme odsud."
Shay se rozšiřily oči překvapením. "Nejsme tu snad v bezpečí?"
"Byli bychom v pásti."
"Alespoň máme zbraně," připomněla mu.
Pokrčil rameny. "Potřebujeme místo, že kterého bychom mohli utéci, kdyby se všechno zvrtlo."
"A jak by se to mohlo zvrtnout?"
Viper ji políbil za ucho a maličko se usmál. "Legrace teprve začíná, má lásko," zašeptal.
Pouze s párem dýk, zasunutých do vysokých kožených bot, i s malým amuletem na hrudi odváděl Viper Shay a Leveta ze zbrojnice. Pekelní psi byli mrtví, ale démon v dálce představoval hrozbu, kterou nešlo ignorovat. Nechtěl být nahnán do kouta bez možnosti útěku, až nakonec zaútočí. Nic o démonovi nevěděl, ani jestli by ho dokázal porazit.
Vybral si úzký tunel, který vedl z domu, a postupoval rychlostí, která u jeho společníků vyvolala protesty. Ignoroval je, dokud se neocitli na úpatí schodiště.
"Tudy," nařídil a ustoupil stranou, aby Shay a Levet mohli projít. Oba se však zastavili a dívali se na něj s podezřením v očích. Mohlo ho napadnout, že nebude moci příliš dlouho spoléhal na jejich poslušné chování bez jakýchkoliv námitek.
"Kam to vede?" zeptala se Shay.
"Do místnosti pod garáží. Pokusíme se démona odrazit, ale pokud se nám to nepodaří, budeš mít možnost uprchnout."
Výraz v jejím obličeji se zatvrdil. "Ty si myslíš, že tě opustím... Tedy, že tady nechám Leveta, aby bojoval proti démonovi, který jde po mně?"
"Nemáš na výběr." Viper ji popadl za paži. "Ani tento skřet, ani já neodejdeme z tunelu, dokud nenastane noc. Dáváme ti čas k útěku."
Levet vzdychl. "Má pravdu, Shay. Musíš jít."
"Zapomeň na to. Já..." Slova jí odumřela na rtech, když se za nimi ozvalo burácení. "Do prdele."
, fungovalo to!"
"Konec diskuze."
"Konec diskuze."
Viper zesílil svůj stisk na její paži a přinutil ji vyšplhat do malé komory. Předtím však stáhl z krku amulet a pověsil ho Shay na hrdlo. Zmateně si ho prohlížela.
"Co je to?"
"Ten amulet má v sobě kouzlo, které zamaskuje tvoji přítomnost před démonem."
Na bledém obličeji se jí objevil zvláštní výraz. "Magie?"
"Tak mi bylo řečeno," zamumlal. "Odpusť mi."
"Co to děláš?" zachvěla se Shay bolestí, když jí vytrhl několik vlasů z dlouhého copu. "Vždyť to bolí."
Viper si dal chomáček vlasů do kapsy. "Musí tu zůstat tvoje vůně, aby se démon nedomyslel, že jsi utekla. A teď už běž."
Navzdory očekávání se Shay nehádala a rychle přikývla. "Ano."
"Počkej, až se s Levetem vrátíme do tunelu, a otevři padací dvířka. Klíčky od aut visí na háčku na zdi. Jedno si vyber a jetí tak daleko, jak budeš moci."
"Dobrá."
Viper její náhlé poslušnosti nevěřil. Shay byla přesně typ ženy, která by raději zůstala na potápějící se lodi, než aby utekla. Celá Johanka z Arku. Vzal její obličej do dlani a podíval se jí do očí. "Dáváš mi své čestné slovo, že ujedeš, Shay? "
Na tváři se jí objevila rozmrzelost, ale překvapivě přikývla. "Ujedu."
"Mám tvé slovo?"
"Máš moje slovo."
Z hrdla mu uniklo zaúpění. Nepochyboval o její přísaze, ale nemohl se zbavil dojmu, že Shay měla něco za lubem. Něco nebezpečného.
Bohužel ho od dalšího vyšetřování odradil zvuk lámajících se trámů a odletující zeminy. Démon ztratil trpělivost a tlačil se skrz úzký tunel za nimi. Viper políbil Shay rychle na ústa. "Utíkej, Shay," zašeptal něžně. I když byl opět připravený na protest, Shay se jen rázně otočila a běžela přes místnost. Zavřel za sebou dveře. Cítil, že se blíží svítání. Nechtěl se osobně setkat se sluncem.
V tunelu se odhodlaně postavil po bok očividně nervózního Leveta.
"Utekla?" zeptal se.
"Ano."
"Opravdu?" zamrkal Levet překvapeně. "Neublížil jsi jí, že ne?"
"Tentokrát to nebylo třeba." Viper vytáhl meč a připravil se k boji. "Šla docela ochotně."
"Sacrebleu. To znamená jediné - že něco chystá."
"Bezpochyby," ušklíbl se Viper. "Alespoň na chvíli je však v bezpečí. Musíme jen doufat, že zneškodníme démona, než se rozhodne vrátil."
"Zneškodnit démona, to se snadno řekne," zamumlal Levet a šermoval dýkou nejistýma rukama. "Pravděpodobněji budeme jeho časnou svačinkou."
Viper se usmál s neradostnou předtuchou. "Bez boje se nevzdáme, příteli. Démon brzy zjistí, že upíří maso nelze získat snadno."
Skřet jen nespokojeně machl ocasem, ale držel jazyk za zuby, protože do tunelu začal proudit smrad a za ním se objevil démon.
Viper sevřel čelisti, když zahlédl úzkou šupinatou hlavu s dlouhým rypákem a tlamou plnou ostrých zubů. Vypadal jako malý drak, ale Viper věděl, že je to dlouho zapomenutý Lu, příšera, které se obával celý svět. Bylo těžké ho zabít bez pomoci kouzel, jenže ta zrovna jaksi neměli po ruce.
"Jsme v háji," vzdychl.
"Tam tedy skutečně jsme," souhlasil Levet. "Co budeme dělat?"
"Nemáš u sebe něco magického? Zaklínadlo?"
Levet uraženě zahartusil. "Myslíš, že kdybych něco podobného vlastnil, že bych tady ještě byl? Tolik tě zase nemiluji, upíre, abych vedle tebe dobrovolně zemřel."
"Myslel jsem si, že všichni skřetové mají nějaké zaříkadlo," mumlal si pro sebe Viper a připravoval se na útok.
"On si ze mě bude tropit posměch, i když jsem na pokraji smrti," reptal Levet.
"Nejsi na pokraji smrti. Vždyť jsme nesmrtelní."
"Pchá. To nic neznamená. I nesmrtelní mohou zemřít, jen smrt je většinou strašlivá."
Proti tomu se dalo těžko něco namítat. Byla to pravda.
"Jestli chceš, předhodím tě démonovi a můžeš doufat, že tvoje smrt bude dílem okamžiku."
Levetovi se sice draly na rty nejrůznější francouzské kletby, ale zastavily se mu v hrdle při hrozivém zasyčení, které vypustil Lu. I když jeho tělo bylo příliš velké, než aby se proplazilo tunelem, dlouhý krk umožnil hlavě, aby se k nim dostala poměrně blízko.
"Cítím Shalott," vystrčil rozeklaný jazyk. "Kam jste ji schovali?"
Viper neodpověděl, ale v duchu se mu ulevilo, že Lu dosud nepoznal, že Shay utekla. Ne nadarmo žil mnoho století, měl čas si natrénovat výraz pokerového hráče. "Je dost blízko, ale obávám se, že se příliš bojí se s tebou setkat. Bojovníci Lu nemají pro ženy takový šarm, jak o sobě sami tvrdí."
Rudé oči zableskly zuřivostí. Lu neměl žádný smysl pro humor. "Svým výsměchem se dostáváš na tenký led, upíre."
Viper se přitiskl blíž ke zdi. Blýskání šupinaté kůže na démonově hlavě by ho mohlo při boji oslnil. Chtěl být na takovém místě, odkud mohl dobře vidět vražedná ústa a bránit se jim.
"Myslím, že i tak jsem ve velkém nebezpečí, ať už se ti vysmívám nebo ne." Chtěl na sebe připoutat démonovu pozornost, aby se nezaměřil na Leveta. "Jistě jsi za mnou nepřišel kvůli mé jiskřivé osobnosti."
"To je pravda." Lu se nepokoušel skrýval své vražedné úmysly. "Nejsem však nerozumný. Dej mi Shalott a nebudeš muset umřít, upíre."
Viper se opovržlivě usmál. "Nemám v plánu umírat, rozhodně ne tvou rukou. Či spíše tvými tesáky."
Tunelem se rozeznělo varovné syčení. "Odvážná slova, ale pokud nemáš na jejich podporu víc než tohoto zakrslého skřeta, nejsi pro mě rovnocenný soupeř."
Levet rozzlobeně zamával křídly. "Co si to dovoluješ, ty přerostlý červe. Já že jsem zakrnělý? Já ti ukážu..."
"A proč se zajímáš o mou otrokyni?" přerušil ho Viper, aby skřet nezahynul bídnou smrtí. Shay by mu nikdy neodpustila, kdyby ten malý otrava skončil v žaludku démona.
Hlava na dlouhém krku se k němu otočila zpátky. "To je pouze věc mého pána a Shalott."
"Tvého pána? Odkdy mají mocní bojovníci Lu svého pána?"
"To je překvapení, upíre, že?"
Tichý smích Vipera vyděsil. Vůbec se mu nelíbila myšlenka, že před ním Lu něco skrývá. Bylo to něco, co mu dělalo velké potěšení.
"Proč mluvíš v hádankách? Je tvůj pán tak zbabělý, že se musí ukrývat ve stínu?"
"Pokud toužíš po odpovědi, nejdřív mě musíš porazit."
Viper sevřel rukojeť meče. "Nemusíš říkat dvakrát."
Rudé oči se nebezpečně přimhouřily. "Jsi blázen, upíre, zatracený blázen. Získám tvou Shalott. Žádná ocel mě nemůže zastavit."
Na důkaz svých slov vysunul rypák rychlostí blesku a zuby prokousl Viperovu paži dřív, než ten stačil uskočit. Viper zaťal zuby a vnořil svůj meč až po jílec do nechráněného hrdla Lu. Zasyčení bolesti, které démon vydal, a jeho stažení zpátky umožnilo Viperovi, aby se koncentroval na boj a ujasnil si svou pozici. Krve, která mu vytékala z rány na paži a barvila do ruda půdu pod jeho nohama, si vůbec nevšímal.
"Možná tě nezastaví můj meč, ale jsou síly, se kterými nedokáže bojovat ani Lu."
Neměl v záloze žádné kouzlo. Upíři nebyli schopní provozovat magii, dokonce ji nemohli ani ucítit. Měl však starodávnou sílu. Moc, která vycházela ze samotných přírodních živlu.
Zabořil svůj meč do životodárné hlíny pod svýma nohama. Země se otřásla a strop se začal řítit k zemi.
"Stůj!" vykřikl Lu "Nezkoušej na mě žádné upíří triky."
"Jsem svým vlastním panem, na rozdíl od tebe. Žádný démon mi nebude poroučet." odsekl Viper.
"Blázne."
Lu udeřil znovu, ale tentokrát se Viperovi podařilo včas uskočit. Ostré zuby mu přejely po rameni, ale on pevně svíral meč, jehož, špičku namířil na otřásající se zem pod démonovým tělem.
Půda se pohybovala, ale ne dostatečně rychle, pomyslel si rozmrzele. Síla, která mu pomohla, po staletí umožňovala upírům pohřbít jejich oběti hluboko pod zem. Nepatřilo k dobrým způsobům zanechávat za sebou nehybná a vysátá těla.
V moderní době však většina upírů upřednostňovala syntetickou krev, než aby se honila za živou kořistí. Ani Viper nemusel vyvolávat duchy země příliš často, jeho síla byla tudíž slabá, a kromě toho zapomněl, jak velký hrob by potřeboval pro pohřbení těla bojovníka Lu.
Démon jako by si nebezpečí neuvědomoval zaútočil na Viperovu hlavu. Byl to smrtící úder, ale Viperovi se podařilo na poslední chvíli cvakajícím zubům uniknout. Hlavou bolestivě narazil do zdi, což byla jen malá připomínka, že ještě žije. Bleskurychle sáhl do holínky a vytáhl dýku, kterou bez dlouhého rozmýšlení zabočil do svého protivníka. Potřeboval odvést jeho pozornost dřív, než ho roztrhá na malé kousíčky.
Lu zasyčel bolestí, když mu dýka proklála jedno pro táhlé oko. "Za tohle zemřeš, upíre," zařval a zoufale se kroutil po zemi, která se pod jeho váhou víc a víc otevírala.
"Ani jeden z nás nemusí zemřít," zavolal na něj Viper. Pokud se mu podaří uvěznit démona v hlíně, vyvázne z nebezpečí. "Řekni mi, jaké plány máš se Shalott, a možná se budeme schopni dohodnout."
"Říkal jsem ti přece, že odpověď ze mě dostaneš jen tak, že mě zabiješ. Od porážky jsem však hodně daleko, upíre." Tlama příšery byla zbrocená krví a vypadala hrozivě se stále zapíchnutou dýkou v oku. Lu se pokusil o výpad vpřed, ale zklamaně zavyl, když zjistil, že je uvězněn v půdě. "Ó, ne!"
"Řekni mi, proč chceš Shalott," zaútočil na něj Viper.
"Za tohle zemřeš."
Viper zvedl meč a namířil jeho hrot na zbývající démonovo oko, když tu se úzká hlava vymrštila a narazila prudce do stropu tunelu. Levet vyděšeně vykřikl, když se mu na tělo snesla sprška hlíny.
"Mon dieu, copak se zbláznil?" vykvikl.
To by byla velká náhoda, pomyslel si Viper, a sledoval příšeru, jak opětovně buší hlavou do stropu. Bojovníci Lu byli vždycky nevyzpytatelní. Příbuzenské svazky mohly na potomcích vykonat své.
Pak mu to došlo. Lu se nezbláznil. Dělal přesně to, čím mu hrozil.
Chystal se ho zabít.
Chtěl je všechny pohřbít pod sutiny.
Ne však dostatečně hluboko, uvědomil si Viper, když pohlédl vzhůru a nad bortícím stropem zahlédl denní světlo.
Do prdele!
"Levete!" varoval skřeta. Neměl by být na denním světle v nebezpečí, ale vrátil by se do svého spánku kamenné sochy. Nemohl by se bránit, kdyby ho chtěl Lu odnést.
Malý skřet mu však nevěnoval žádnou pozornost. Poklekl na zeni a něco si mumlal pod vousy.
Viper otevřel ústa, aby ho opětovně varoval, když Levet roztáhl paže a zvolal: "Volám noc!"
Jeho slova byla sotva slyšitelná pod padajícím stropem. Zahalil je však mrak inkoustově černé tmy, která je zachránila.
Viper ztuhl překvapením, držel však stále ruku na meči, protože nevěděl, jestli přišla spása nebo prokletí. Nedaleko od sebe zaslechl Leveta, jak zalapal po dechu a potom triumfálně vykřikl.
"Fungovalo to!" Vzrušeně mávl křídly. "Při kulkách mého otce
