8. kapitola
8. 10. 2011
Shay zapomněla dýchat, když se k ní blížila Viperova tvář.
Blížila se pomalu. Tak pomalu, aby jí jasně dávala najevo, že může kdykoliv říct ne. Na okamžik byla v pokušení a slovo se jí už. tiž dralo na rty, v poslední chvíli ho však nevyslovila. Stále si snažila připomínat, že to je upír, který se jí tak něžně dotýká, že právě on ji vlastní jako kus majetku, tělo však reagovalo jinak než tvrdohlavá mysl.
Potřebovala jeho dotyk. Prahla po něm. Po chuti jeho rtů. Po splynutí jejich těl. Po mazlivém přejíždění jeho rukou.
Nikdy nechápala, jak se žena může nechat svést. Buď chceš mít sex, nebo ne, rozhodnutí je na tobě. Tentokrát však porozuměla čisté žádostivosti. Chtěla se dotýkat a umožnit Viperovi, aby se dotýkal jí. Varování přicházející z podvědomí bylo umlčeno.
"Musíš říct ano, zlato," zamumlal. "Nechci být obviněn, že jsem porušil svůj slib. Musíš mi říct, že to taky chceš."
Jeho hlas byl tak jemný a hladivý, že ji ta slova vůbec nevystrašila. Vklouzla do ní jako doušek nejjemnější whisky.
A byla také tak opojná.
"Ano."
Zavřel jí ústa polibkem tak vášnivým, že jí nezbývalo nic jiného, než se mu zcela oddat. Krev v žilách se jí bouřila. Byla připravena na rozkoš, ale síla takového chtíče ji zastihla nepřipravenou.
Ach ano, to přesně potřebovala. Její tělo po tom toužilo od té doby, co poprvé před mnoha týdny Vipera spatřila.
Prohnula se v zádech a žíznivě pila nektar, který do ní proudil z jeho rtů. Cítila jeho mužnost, ale stále jí to nebylo dost. Přejela rukama po jeho hedvábné košili.
Z hrdla mu unikl hluboký sten, sáhl si na hruď a jediným pohybem odtrhl všechny knoflíky na košilí. "Dotýkej se mě, lásko," zašeptal jí do úst. "Chci na sobě cítit tvé ruce."
Shay se maličko odtáhla, protože ho chtěla při mazlení vidět. Tak dlouho si představovala tělo, ukryté pod sametovým pláštěm a hedvábnou košilí, že se potřebovala přesvědčit, jestli jí sny říkaly pravdu.
Oči se jí rozšířily a z úst jí unikl obdivný tichý vzdech.
Jeho hrud byla široká a přesně tak modelovaná, jak si vysnila. Její fantazie však neříkala nic o exotickém drakovi, který byl vytetován na hladké Viperově kůži. V úžasu přejížděla prstem po zlatých obrysech mýtické stvůry až ke karmínově zbarvenému ocasu.
"Co je to?" vydechla.
Viper se slastně otřásl pod jemným tlakem jejích prstů a ústy se jí otřel o tvář. "To je znak Culannova psa."
"Ach." Pro Shay bylo čím dál obtížnější myslet, když ji tak nádherně líbal. "Bolelo to?"
"Myslíš tetování?"
"Ano."
Jeho dlaně ji hřály na nahých ramenou. "Ne. Vůbec jsem to necítil." Maličko jí kousl do ušního lalůčku. "Jednoduše se mi to na hrudi objevilo po mé poslední bitvě v aréně.'
"Je to znak hlavy klanu?"
"Ano."
"Já...
Ať už chtěla říct cokoliv, zapomněla to v přívalu vzrušení, které pocítila, když jí Viper olízl konturu tváře od ucha až po bradu.
"Copak?" zeptal se.
"Už se nepamatuji,"
V hrdle se mu ozval přidušený smích. Rozhodným pohybem sjel rukama dolů a zastavil se na uzlu ručníku, který halil její tělo.
"Potřebuji tě vidět, zlato," zašeptal a přitiskl své rty na její hrdlo. "Chci se té dotýkat. Řekni ano."
Shay pocítila náhlou slabost v žaludku. Takové pokušení nechat se svést pro ni představovalo velký erotický zážitek. Cítila se velmi silná, protože na chvíli dokázala ovládnout tohoto muže. Nic pro ni nebylo větší afrodiziakum.
"Ano."
Sevřel prsty, protože nebyl připraven na tak bezpodmínečnou kapitulaci. Potom zatahal za konce osušky.
Závan chladného vzduchu na nahé pokožce způsobil, že se Shay zachvěla, ale možná to způsobil i stud. Viper nic neříkal. Zvedla k němu v obavách zrak, ale její úzkost byla okamžitě zaplašena planoucím pohledem, kterým se na ní popásal.
"U všech rohatých," zachraptěl a odhodil ručník stranou, aby mohl vzít do dlaní její perfektně vymodelované prsy. "Jsi tak... dokonalá."
Shay zaklonila hlavu, když začal palci přejíždět po jejích bradavkách. Nebyla dokonalá, měla do toho daleko. Cítila se příliš štíhlá. Její pleť byla příliš snědá. I ňadra by mohla mít větší.
Pro tento okamžik se však považovala za krásnou.
Jeho pohled pro ni znamenal, že po ní někdo touží.
Viper zasténal a přitiskl ji na svou hruď. Pokryl jí hladovými polibky celý obličej, až se zastavil u klíční kosti. Tlačil dost, aby cítila jeho prodlužující se tesáky, ale neudělala nic, aby se odtáhla.
V tuto chvíli mu věřila.
Věřila, že po ní nebude chtít víc, než mu ona bude ochotná dát.
Pod rukama cítila saténovou hebkost jeho kůže. Byl to fascinující kontrast proti pevným svalům, které ukrývala. Jako sametem potažená ocel. Líbilo se jí zkoumat jeho tělo. Sotva si přitom povšimla, že ji Viper obrátil pod sebe a zatlačil ji do matrace. Teprve když vzal do úst jednu její bradavku, hlasitě zasténala. Bože, to byla nádhera. Nic podobného ještě nezažila.
"Prosím, nepřestávej," žadonila a otřásala se pod jeho dobyvačnými ústy. Netrpělivými prsty rozepnula sponu v jeho vlasech, takže je zahalily proudy hedvábně jemných stříbrných kadeří. Jejich klouzavý pohyb na kůži v ní vyvolával další a další vlny rozkoše.
Dýchej, Shay, dýchej, připomínala si marně, když se jeho ruce zastavily na jejích bocích, stiskly je a přesunuly se níž na stehna. I když měl chladné dlaně, horká krev, která jí pulzovala v žilách, jeho doteky okamžitě zahřívala.
Viper jí nepřestával dráždit bradavku zuby, ale jednou rukou rozevřel její stehna a pokusil se vedrat prsty do její vlhké štěrbiny. Shay ho pevně uchopila za ramena a zaryla se mu prsty do kůže. Hladil jí poštěváček, až nemohla dýchat. Tak moc se toužila podat oné rozkoši.
"Vipere."
Ucítil v jejím hlase paniku a zvedl hlavu. "Pssst, moje malá," utišoval ji. "Neublížím ti."
"Nebojím se, že bys mi ublížil."
"Tak z čeho máš strach?"
Zachvěla se a instinktivně vyšla boky vstříc jeho mazlivému prstu. "Nevím."
Viper se zvedl na lokti a podíval se jí do očí. "Důvěřuj mi, Shay."
Dívala se do jeho krásné tváře. V tlumeném světle ložnice vypadal se svými stříbrnými vlasy jako nějaký dekadentní anděl, který náhle sestoupil z nebe.
Nedělej to, Shay, ozval se v její hlavě znovu varovný hlas. Upírovi nesmíš věřit. Nikdy.
Otevřela ústa, ale původně zamýšlené ne bylo potlačené něžným polibkem. Pevně se k Viperovi přitiskla.
"Ano."
Přisál se k ní a pronikl do ní prsty. Shay potlačila vzrušený výkřik a nadzvedla pánev z matrace, aby mohli snáz reagovat na jeho pohyby. Viper nebyl jejím prvním milencem, ale na takový nával rozkoše nebyla připravena. Zkušené prsty, které prozkoumávaly její ohambí, doprovázel panovačný tlak jeho úst a přicházející slast byla téměř nesnesitelná. Spalující. A ona chtěla být sežehnuta.
Byla tak blízko. Už jen kousíček.
"Vipere."
"Já vím, zlato," zašeptal a natlačil se k ní bokem, aby mohla cítit jeho ztopořený penis. "Nebojuj s tím, poddej se rozkoši."
Shay začala lapat po dechu. Slastné pocity uvnitř jejího těla začaly spirálovitě stoupat a směřovat k jedinému bodu. Viper protlačil dva prsty hluboko do její vagíny a zároveň jí palcem jemně podráždil poštěváček.
Tělo jí ztuhlo a vymrštilo se vzhůru, jak bylo katapultováno explozí orgasmu. Otřásala se vlnami rozkoše, které ji zalévaly od hlavy až k patám a postupně slábly a konejšily ji do bezstarostné malátnosti.
Dlouhou dobu leželi v hlubokém tichu. Shay se zdálo, že se vznáší, že pluje v teplém moři, jehož vlnky ji bezpečně unášejí na břeh.
Viper se nad ni sklonil a opatrně, jako kdyby byla z křehkého porcelánu, jí slíbal ze tváří slzy, o kterých nevěděla, že vytryskly. Neschopná pohybu se alespoň zhluboka nadechla, aby si uspořádala myšlenky.
"Bože, to byla krása."
Viper nevěděl, proč se usmívá, když pozoroval Shay, jak sedí naproti němu u kuchyňského stolu. Měl by být přece ztuhlý a neuspokojený. Jeho tělu se nedostalo uvolnění, po jakém už dlouho prahlo, a ona frustrující potřeba bude muset ještě několik hodin, možná i den počkat, než bude ukojena. Ale i když jeho tělo protestovalo, radoval se. Pohled na Shay, oblečenou v karmínových hedvábných šatech, s vlasy sčesanými dozadu a zářící pletí, mu přinášel nesmírné potěšení. Vypadala jako vzácný motýl.
Také mu připadalo zábavné, že během chvíle spořádala tři misky dušeného hovězího. On za tu dobu nestihl ani vypít láhev krve.
Nejvíc se mu však líbilo, že se mu podařilo dobýt pevnost, kterou Shay tak dlouho bránila. Už nebyla tak nezranitelná. Poznal její slabé místo a v budoucnu ho pro sebe hodlal využít. Bude jeho.
Jeho.
Majetnické uspokojení ho vzrušilo, i když byl bohatý jako římský císař. Musel se dočista zbláznit. V duchu se napomenul.
Shay na něj pohlédla od teď už prázdného talíře a varovně se zamračila. "Přeji si, aby ses na mě takhle nedíval."
"A jak se na tebe dívám?"
"Jako kdybys mě chtěl sníst k večeři."
Viper se opřel na židli a zálibně si ji prohlížel. "Jedno či dvě sousta bych si dal."
Ztuhla, vědoma si hladu, který ho stravoval. Zanedlouho ho bude muset utišit.
"Máme spolu dohodu. Žádné ochutnávání krve."
"Na krev jsem neměl ani pomyšlení."
Shay vyskočily na tváři červené skvrny. Potutelně se na ni usmíval. Nemohla přece jen tak vymazat z paměti, jak se před pár okamžiky svíjela pod jeho dotyky.
"Už skoro svítá, neměl bys být ve své rakvi?" zeptala se.
Zasmál se. "K té jsem byl připoután před mnoha stoletími. I když nesnesu sluneční světlo, jsem schopen zůstat vzhůru, pokud si zamanu."
"Kolik ti je let?"
"Musíš přece vědět, že upíři nikdy neodhalují svůj věk," zvedl udiveně obočí. "Střeží ho stejně bedlivě jako svůj brloh."
Shay pokrčila rameny a odstrčila talíř. "Nikdy jsem nechápala proč. Jsi-li nesmrtelný, na věku přece nezáleží."
"Síla upíra roste s jeho věkem. Když víš, jak je starý, dokážeš odhadnout i jeho sílu."
"Čím starší, tím mocnější?"
Viper se zavrtěl. Překvapil ho její nedostatek znalostí o životě upírů. Matka ji očividně velmi pečlivě izolovala od světa démonů. "To je teorie, ale ve skutečnosti jsme podobní jiným rasám. Vždycky se vyskytne někdo, kdo disponuje větší silou a inteligencí, i když věk tomu neodpovídá."
Jazykem si olízla rty. Viper potlačil zasténání. V duchu si představil místa na svém těle, která její jazyk prozkoumává.
"Upír jako jsi ty?"
"Ano, upír jako jsem já."
Rysy jejího obličeje byly záměrně prosté jakéhokoliv výrazu. "A proto jsi hlavou klanu?"
Vážil svou odpověď. Věděl, že tuto ženu žádným chvástáním neohromí. Velmi dobře si byla vědoma, že je v jeho moci.
"Jen částečně."
"A co ta druhá část?"
Mírně se usmál. "Že by moje okouzlující osobnost?"
Zvedla oči v sloup. "To je velmi nepravděpodobné."
Chvíli si ji prohlížel. "Shalott je upírovi podobný. Cožpak si nevybírají svého vůdce podle vítězství v boji?"
"Nemám nejmenší tušení." Její hlas zněl jako vždycky, ale podle napětí v obličeji Viper poznal, že něco tají.
"Určitě ti rodiče museli říct, jaký odkaz ti zanechali."
"Byla jsem vychována jako člověk. Matka byla toho názoru, že čím méně budu... vystavena světu démonů, tím lépe pro mě. Po smrti mého otce se u nás dokonce ani slovo Shalott nesmělo vyslovit."
Viper se zamračil. Nebylo divu, že se Shay považovala za křížence. Matka ji v tom ještě utvrzovala. "To nebylo prozíravé."
Jeho skrytá kritika ji rozzlobila. "Chtěla mě chránit."
"To je pochopitelné, ale popřít svůj lid znamená popřít část sebe sama. Cožpak jsi nebyla zvědavá?"
"A proč bych měla byt ? To, že jsem částečně démonka, mi přineslo jen žal."
"Shalott je hrdá a respektovaná rasa," trval Viper na svém. "Než odešli z tohoto světa s princem temnoty, byli považováni za nejobávanější zabijáky mezi démony. Dokonce i upíři se jejich schopností obávali."
"To mě těžko může uklidnit."
Viper potlačil netrpělivost. "Myslíš si snad. že lidé jsou lepší? Zkazili si pověst kvůli násilí a neustálým válkám, které vedou, a to nemluvím o občasné genocidě. Shalott nikdy nezabije nikoho ze své rasy. To je jejich nejsvatější zákon."
Záblesk zvědavosti zasvítil Shay v očích. "Nikdy?"
"Nikdy." Nepřestával se na ni dívat. "Věří, že prolít krev Shalott znamená zavrhnout sebe sama a vystavit se hněvu bohů. Je to hřích, který nemůže být vykoupen. Jak bych byl rád, kdyby upíři měli stejnou víru."
Shay sklopila zrak a bezmyšlenkovitě si pohrávala se sklenicí vína. "Znáš mnoho Shalott?"
"Jen pár. A dřív, než se zeptáš, ti chci říct, že jsem nepil jejich krev, nezotročil jsem je a neudělal z nich své milenky."
"Neříkej mi, že se chtěli přátelit s upíry."
Zacvakal tesáky. Jestli ho popichovala záměrně, velmi se jí to dařilo. Snad to byla jen sebeobrana, ale jestli předstírala, že se jí to netýká, neublíží jí nic. "Mám mezi démony hodně přátel, ale Shalott... to je něco jiného. Jako hlava klanu mám hodně nepřátel."
Zvedla oči. "Najímal sis je jako vrahy?"
"Ve skutečnosti jsem si je najímal, aby mě vycvičili," vysvětlil.
"Vycvičili v čem?"
"Shalott jsou velmi dobře připraveni k boji a navíc mají obšírné znalosti zbraní. Tvůj otec na tom musel být stejně."
Na obličeji se jí zračila pýcha. "Samozřejmě."
Viper potlačil úsměv.
"A ty?"
"Mám jisté zkušenosti v boji s mečem a dýkou, ale otec zemřel, než se mi dostalo řádného výcviku," přiznala opatrně. Pravděpodobně se obávala, že předává informace nepříteli.
"Nu, tvůj otec měl nepochybně talent, ale jestli chceš, můžeme trénoval spolu."
Ticho.
Ticho, které nastalo, bylo tak hluboké, že Vipera ujistilo, že se Shay snaží pochopit, co proti ní kuje za pikle. Nebo si myslí, že se dočista pomátl.
Až se rozhodne, která z těch možností je pravděpodobnější, jistě mu odpoví.
"Trénovat spolu?" zeptala se nakonec s lehkým zamračením. "Děláš si srandu?"
Pokrčil rameny. "Proč ne? Už dlouho jsem neměl dobrého sparing partnera."
"Většina majitelů neučí své otroky, jak je mohou zabít," připomněla mu jízlivě.
"Máš v úmyslu mě zabít?" opáčil.
"To rozhodnutí musím nejprve uvážit."
Zasmál se. "Dej mi vědět, jak ses rozhodla."
"Možná."
"Doufal jsem v lepší ujištění," zamumlal a chtivě hltal očima její tvář. Jak rád by clo ní zabořil své zuby. "Nu?"
"Co?"
Natáhl se po její ruce. "Přeješ si se mnou trénovat?"
Dívala se na něj se smíšenými pocity, ale dříve než mohla odpovědět, byla jejich křehká mírová idyla náhle porušena.
Z dálky se ozvaly nezaměnitelné zvuky.
Oba strnuli. Mohl to být kojot nebo hyena vyjící na odcházející měsíc, ale věděli, že to tak není. Pouhé zvíře by v nich nedokázalo probudit takový pocit strachu.
"Pekelní psi," zašeptala Shay.
Viper už byl na nohou a v myšlenkách byl u svých strážců.
"Napadli ochranku."
"Proč by to dělali? Proti upírům nic nemají."
Divoce potřásl hlavou. Cítil, že bitva se odehrává v blízkosti bran do jeho sídla. Teď se ještě Santiago a jeho druhové drží, ale psů je příliš mnoho na to, aby je pobili. Způsobovali rány, které může vyléčit jen mocná síla země.
"Nevím." Popadl ji za ruku. "Pojď."
Shay se zatvrdila. Přece za ním nepoběží jako jeho ovce. Vytrhla se mu. "Kam chceš jít?"
"Ve sklepě je soustava tunelů. Zavedou nás do garáže."
"Určitě jsme tu ve větším bezpečí než v garáži."
"V garáži jsou auta."
Rozšířila zrak. "Ne."
Viper zoufale vzdychl. "Co se děje?"
"Přece se už téměř rozednívá, Vipere," procedila mezi sevřenými zuby, jako kdyby to nevěděl. "Nemůžeš jet autem."
"Já ne, ale ty můžeš."
"Chceš, abych odjela?" Zamračila se. "A sama?"
"Zůstanu tady, abych měl jistotu, že tě nikdo nepronásleduje."
"Ne. Zůstaneme oba a budeme bojovat."
Vipera jen tak nikdo nepřekvapil, ale teď byl vyveden z míry. Nemohl popřít jistý úžas.
"Shay, teď není čas na hádky," podíval se na ni přísně. "Pekelní psi sami o sobě neznamenají velké nebezpečí, ale pochybuji, že jsou tam jen oni. Něco po tobě jde. Chce tě tak moc, že riskuje i přímý boj. Musíš hned odjet."
Bez varování se ocitla před ním a hněvivě si ho měřila s rukama v bok. "A co když právě tohle chtějí?"
"Co tím myslíš?"
"Co když mají pekelní psi sloužit jen na odvrácení tvé pozornosti? Co když počítají s tím, že mě necháš prchnout samotnou?"
Viper zaskučel. Měla pravdu. Démoni si je možná přáli oddělit.
"Zatraceně. To by vysvětlovalo, proč udeřili tak těsně před svítáním."
"A že jsou pekelní psi předvoj."
"Ano."
Bezmocně si prohrábl vlasy rukama. Nebál se boje, spíš se na něj těšil. Už tak dlouho s nikým neválčil. Poprvé v dlouhém životě však měl někoho, o koho se bál.
Byl to zvláštní pocit a dost dobře nevěděl, jak s ním naložit.
Shay se náhle rozhlédla po místnosti. "Kde je Levet?"
"Na lovu." Viper bezradně pokrčil rameny. "Po příchodu pekelných psů je dozajista na půl cesty do Chicaga."
"Nebo dělá nějakou úplnou pitomost," zamumlala Shay, otočila se a zamířila k zadním dveřím. Viperovi netrvalo ani vteřinu, aby pochopil, že chce jíl ven toho skřeta hledat. Prolétl vzduchem, aby dveře zablokoval, a v nevíře se na ni podíval.
Nevinně na něj hleděla. Žádný upír ji nedokáže zastavit.
"Nemůžeš jít ven," zasyčel na ni.
V očích jí nebezpečně zablýskalo. "Vipere..."
"Ne. Démoni se nezajímají o Leveta. On je teď ve větším bezpečí než ty."
"To nemůžeš vědět," odporovala mu. "Je to můj přítel a já ho tady nenechám umřít."
Viper si chvilku pohrával s myšlenkou hodit si ji přes rameno a zamířit do sklepa, ale záhy ji zapudil. Shay byla napůl Shalott a rozhodně by se snadno nevzdala. Sice by ji nakonec přemohl, ale kromě toho, že byla Shalott, byla také ženou, což sebou přinášelo daleko větší potíže.
Proklel se, že je takový hlupák. "Běž do sklepa. Já půjdu ven a najdu ti ho."
Jako na zavolanou se dveře otevřely a do kuchyně se v kolébal maličký skřet.
"Nemusíš ze sebe dělat hrdinu, upíre," zaskřehotal. ..Tady jsem."
Viper se zamračil. "A co pekelní psi?"
Levet se otřásl odporem. "Zatím byli odraženi, ale nepochybně znovu zaútočí."
Za skřetem se ve dveřích objevila vysoká postava upíra. Jeho šaty byly zbroceny krví a škrábance na tváři mu hyzdily obličej. Za ním stáli ostatní, podobně zřízení upíři.
Viper byl hlavou klanu. Ať už poslal pekelné psy kdokoliv, brzy bude svého fatálního činu litovat.
"Santiago, shromáždi ostatní a zaveď je do jejich brlohů."
Strážce ztuhl "My vás neopustíme."
Viper potřásl hlavou. Santiago byl dosud velmi mladý. Potřeboval spát. Jakmile vyjde slunce, nebude mít sílu ubránit sám sebe.
"Jsi zraněn a rozbřesk je příliš blízko. Nemůžeš nic dělat."
V očích upírů se odráželo zklamání, ale museli akceptovat Viperova slova.
"Brzy přijdou lidští služebníci," zamumlal Santiago.
,,Ti pro démona, který nás pronásleduje, nic neznamenají. Pokusíme se mu vyhnout, pokud to půjde." Položil ruku na Santiagovo rameno. "Postarej se o ostatní. A teď běž. "
"Jak si přejete, pane," neměl sluha na výběr.
Viper počkal, až se všichni přesunou k tajnému útočišti, které Santiago vybudoval, když ho sem Viper přivedl, aby chránil jeho hnízdo. Budou v bezpečí, pod těžkým krovem léčivé zeminy. O nich se to říct nedalo, pomyslel si neradostně. V dálce se ozvaly známé zvuky.
Otočil se ke znepokojené Shay. "Pekelní psi se vracejí. Musíme jít."
