7. kapitola
8. 10. 2011
Když dorazili do domu na kraji Chicaga, nebyl Viper tak vyrovnaný, jak by chtěl. Vůbec mu to nebylo příjemné.
Mohlo to být vina Shay, která ulpěla na jeho těle a slibovala další možnosti, či horko, které z ní vyzařovalo. To by se mu však líbilo, už dávno ho žádná žena tak nevzrušila.
Jeho obavy ovšem plynuly ze zvětšující se jistoty, že jeho Shalott je pronásledována temnou silou, která je tak mocná a krutá, že možná nebude schopen jí poskytnout adekvátní ochranu.
Srdce se mu sevřelo neznámým strachem.
I když se mu myšlenky toulaly jinde, pocítil přítomnost někoho jiného ve svém domě hned, jak vstoupil do kuchyně.
"Někdo tady je." Svým tělem zaštítil Shay a obrátil se na svého strážce. "Santiago, prohledej dům a pozemek. Ujisti se, že tu není nezvaný host."
Počkal, dokud sluha neodešel, a potom zvedl hlavu a začichal. Bezprostřední nebezpečí nebylo ve vzduchu cítit, proto se upokojil a zvedl oči k Shayině bledé tváři.
Snažila se být hrdá a potlačit sebemenší známku strachu, ale v krásných zlatých očích jí ležel neznámý stín. Jistě by se statečně bránila, ale dnešní noci to nebude potřeba. Je jeho a on ji ochrání.
"Má drahá, myslím, že bude nejlepší, když půjdeš do svého pokoje a zamkneš se tam."
Zamračila se a vzdorovitě zvedla bradu. Ten výraz už byl Viperovi známý a shledával ho velmi rozkošným.
"Všichni z rodu Shalott jsou bojovníci. Neschováváme se za zamčenými dveřmi."
Viper se pousmál. "Nepochybuji o tvých bojových schopnostech, ale náš návštěvník je upír. V žádném případě nechci být donucen zabít člena svého klanu jen proto, že tě bude považovat za neodolatelnou."
Její ústa se otevřela a zase zavřela, než souhlasně přikývla. Možná se jí nelíbilo zachovat se jako zbabělec, ale myšlenka na setkání s dalším upírem se jí protivila ještě víc.
Vipera píchlo u srdce, když ji viděl odcházet se skřetem v závěsu. Měla všechny důvody nenávidět upíry a nevěřit jim. S jejím předsudkem bude jen těžko válčit.
Potřásl hlavou a začal se zabývat pachem upíra, který přišel do jeho domu. Vedl ho do zadního traktu budovy. Když vstoupil do pracovny, nebyl příliš překvapen, když uviděl vysokého upíra s havraními vlasy, sedícího za jeho vlastním psacím stolem.
Ze všech upírů klanu to byl právě Dante, koho mel nejraději. Nedávno ho požádal, aby spolu rozehnali slet čarodějnic, které byly odhodlány přivést svět do záhuby, a přitom osvobodili Phoenix, Bohyni světla, která chránila svět před nekonečnou temnotou.
Tehdy poprvé potkal Shay. Nevěděl, jestli má svému příteli děkoval či ho zaškrtit za to, že se jeho poklidný bohorovný svět otřásl v základech.
Namířil si to k vestavěnému baru, odkud vytáhl láhev s krví. Byli to jen slabá náhražka za slastnou vůni, kterou vydávala krev Shay, ale pomohla mu doplnit ubývající energii.
Dante sledoval jeho graciézní pohyby a usmíval se. Byl jedním z mála upírů, jehož Viperova přítomnost nezastrašovala. "Dobrý večer, Vipere."
Viper se opřel o bar a složil ruce na hrudi. "Vidím, že sis udělal pohodlíčko jako doma, i když víš, že tady nepřijímám žádné hosty."
V Dantově tváři se nepohnul ani sval. "Máš štěstí, že jsem tady já a ne moje partnerka. Abby si dělá opravdu velké starosti. Nelíbí se jí, že jsi byl na aukci a koupil si novou otrokyni." Přimhouřil lesknoucí se oči. "Zejména, že je to mlada žena, která zachránila tvůj život."
Viper ani na okamžik nepochyboval, že Dantova partnerka byla rozpálená do běla. I když se stala bohyní, zůstal jí lidský soucit a byla připravená bojovat za jakoukoliv nespravedlivost.
Žádný démon, který měl jen trochu rozumu, si nechtěl z Phoenix udělat nepřítele.
On byl však hlavou klanu, nejmocnější z upírů.
Nikomu se nemusí zpovídat ze svých činů.
"Když jsem ti volal, abych ti řekl, že jsem koupil Shalott, chtěl jsem tě jenom požádat o pomoc. Potřebuji zjistit, kdo po ní jde, to je všechno. Jinak si do svých osobních záležitostí nenechám mluvit."
Dante pokrčil rameny. "Ty jsi do mých osobních záležitostí mluvil dost často."
"A ty jsi mé rady ignoroval. Právě to hodlám udělat i já. A teď, jestli mě omluvíš, mám..."
Dante se prudce zvedl a zablýskal stříbrnýma očima. "Vipere, co to tady hraješ za hru?"
Viper odložil prázdnou láhev. "To není žádná hra."
"Něco v tom je," obešel Dante stůl. V kožených kalhotách a stříbrné košili vypadal jako nebezpečný lovec, což skutečně také byl. "Vždycky jsi odsuzoval všechny obchodníky s otroky k smrti, když jsi zjistil, že kšeftují na tvém území s upířími zajatci."
"Shay není upírka."
"To nic nemění na faktu, že se ti pokoutní prodávání masa hnusí."
Viper se ironicky usmál. Vlastnil několik nevěstinců, kam mohli upíři chodit a potěšit se ve společnosti démonek, bludiček či lidských žen. "Existují tací, kteří tvrdí, že já sám s masem kupčím."
Dante se zamračil. "Ty všechny jsou tam dobrovolně."
Viper pokrčil rameny. Nechtěl se hádat. Ukázal na bar. "Dáš si něco k pití? Víno? Nebo ochutnáš mou privátní značku brandy?"
Dante zavrtěl hlavou. Viper se marně snažil odvést jeho pozornost. "Co děláš se Shay?"
Obtížná otázka. Škoda, že na ni neexistuje odpověď.
"Co je ti do toho?"
"Musím říct, že mně nic. Abby mi však nedá pokoj, dokud nebude mít jistotu, že Shay není ubližováno."
Viper se krátce zasmál. "Alespoň jsi ke mně upřímný. Řekni mi, Dante, dala by snad tvoje překrásná žena přednost tomu, kdybych se nechal přeplatit a umožnil rak, aby Shay byla kvůli své krvi prodána jako nějaká děvka? Jako trofej, kterou si potom nějaký zvrácený lovec pověsí na zeď?"
"Dala by přednost tomu, abys ji pustil na svobodu."
Dovolit Shay, aby mu unikla? Aby se ztratila, jako to udělala po bitvě s čarodějnicemi?
Jen přes jeho mrtvolu.
"Už jsem ti řekl, že to je nemožné. Mám sice amulet, který ji přivede zpátky, kdykoliv po tom zatoužím, ale kletbu nad ní drží nevýznamný zmetek jménem Evor. Z ničeho nic se vypařil."
Dante zvedl obočí. "Co tím chceš říct?"
Viper mu co nejpodrobněji převyprávěl, co viděl v aukční síni. Dal si práci s každým detailem, aby Dante pochopil, kdo proti nim stojí, a pomohl mu vystopovat toho krutého pachatele.
"Máš jistotu, že je za to zodpovědný démon?" zeptal se ho.
"A co jiného?"
"Čarodějnice. A co třeba kouzelník?"
Viper ukryl úsměv. Jak by jeho přítel nebyl podezřívavý k čarodějnicím? Už se ho pokusily dostat při několika příležitostech, že z nich musí být nervózní.
"Shay necítila ve vzduchu žádnou magii."
Dante zavrtěl hlavou. "Kdyby to byl démon, byl bys schopen ho vystopovat. Jen pár z nich dokáže zatajit svůj pach před upírem."
"Myslím, že Hunding, Irra, možná i Napchut."
"Mají dost síly, aby dokázali roztrhal na kusy smečku trolů?"
To byla otázka, která Vipera pronásledovala od té doby, kdy viděl kusy těl rozházené po podlaze. Bohužel si dokázal představit pouze jediného démona, jehož síla byla dostatečná a zároveň disponoval schopností skrýt svůj zápach.
"Bojovník Lu by to dokázal."
Dante ztuhl a Viper se mu nedivil. Lu byly zrůdy ze světa démonů, které i pro ně představovaly noční můry. Když vylezly z děr, pohltily všechno, co jim stálo v cestě.
"Ty zrůdy už nebyly několik století vidět," vydechl Dante.
"To ani Shalott."
"Máš pravdu," přistoupil k němu Dante pomalu a na tváři měl ponurý výraz. "Upír, ani když je hlava klanu, nemá dost moci, aby bojoval s Lu. Jejich zuby si dokážou poradit i s nesmrtelnými."
"Nemám v úmyslu jim nic takového dovolit," usmál se Viper.
Dante se jeho bezstarostností neuklidnil. "Tvoje otrokyně má velmi mocného nepřítele. Měl by ses vzdát jejího vlastnictví a předat ji někomu silnějšímu."
"Vzpomínám si, že stejná slova jsem říkal i tobě jen před pár týdny."
"Ale Abby je mojí opravdovou partnerkou. Patří mi a dal bych život za to, abych ji zachránil." Podíval se na Vipera zvědavým pohledem. "A ty? Riskoval bys kvůli Shalott?"
Vipera zachvátil nevysvětlitelný hněv. Nechtěl nikomu vysvětlovat svou posedlost Shay. Ani svému příteli. Dokonce ani sobě ne. "To je moje věc."
Dante na něj nenaléhal, protože vycítil, že už na svého přítele tlačil až moc. Sklonil hlavu. "Jak si přeješ." V očích mu zajiskřilo pobavení. "Musím tě však varovat. Abby nebude spokojená, dokud se nepřesvědčí, že není se Shay špatně zacházeno."
Viper zaskřípal zuby. Byl hlavou klanu. Řídil stovky, ne-li tisíce upírů a o málo méně démonů. Věděl však, že postavit se na odpor ženě nemá smysl. "A co ji uklidní?"
"Touží po tom, aby s ní Shay mohla strávit den."
"Den?"
Dante zvedl bezmocně ruce. "Vyjádřila se velmi přesně. Trvá na tom, aby to bylo ve dne."
"Abych nemohl zasahovat."
"Částečně." Na rtech mu zahrál nevyzpytatelný úsměv. "Já osobně si myslím, že Abby touží po společnosti jiné ženy. I když je teď bohyní, zůstalo v ní mnoho lidského. Chce chodil nakupovat, tlachat a pít kafíčko."
Viper se otřásl hrůzou. "Proč, proboha?"
"To je, můj milý příteli, otázka, na kterou upíří logika nemůže najít odpověď."
Viper netrpělivě pokrčil rameny. Vem to ďas. Nechtěl se o Shay s nikým dělit. Vůbec s nikým. Bohužel však nemohl zapomenout na lítostivý stín v jejích očích a odhodlání zachránit skřeta, kterého nazývala svým přítelem.
Byla osamělá.
Hluboko, do morku kostí osamělá.
"Předám Shay Abbyino pozvání a bude na ní, jestli ho přijme nebo ne."
"Takže ona není tvojí otrokyní?" zeptal se zvědavě Dante.
"Je mým... hostem."
"Ty jsi věděl, že se bude prodávat na aukci, když jsi tam šel."
Toto konstatování znamenalo konec Viperovy trpělivosti. Pokud měl s někým strávit tuto noc, raději by se handrkoval se Shay. To by ho bavilo víc.
"Myslím, že je na čase, aby ses vrátil ke své milované partnerce."
Dante se ušklíbl. "Omámila tě a ty po ní teď toužíš. Dobrá, dobrá."
"Nepokoušej mě, příteli."
Dante zvedl ruce a vědoucně se usmál. "Už odcházím."
"To jsem rád."
Dante už s vážnou tváří stiskl Viperovi ramena. "Ty jsi pro mě víc než hlava klanu, jsi můj přítel. Když budeš potřebovat, hned mi zavolej. Slib mi to."
"Mám naštvat Phoenix, že tě přivádím do nebezpečí?" zvedl Viper obočí. "Nejsem takový hlupák."
"Nikdo si není tolik vědom, co ti dluží, jako Abby. I ona použije svou moc, abys byl v bezpečí."
"Její moc už stojí za úvahu."
Danteho stisk zesílil. "Zavoláš?"
Viper váhavě přikývl. Jeho přítel byl stejně paličatý jako on. Bez příslibu by neodešel.
"Zavolám ti."
Dante ustoupil a uklonil se mu. "Náš slavnostní slib je tímto zpečetěn, můj pane." Mrkl na něj. "Dej svému démonovi pusu za mě a za Abby."
"To ne, až ji budu líbat, bude to za mě."
Dante se zasmál, otočil se a odletěl otevřeným oknem. Viper si nalil štědrou dávku brandy a přecházel po pokoji.
Jeho přítel měl pravdu.
Shay byla pronásledována nepřítelem, který mohl ohrozit i jeho samého. Moudrost, kterou načerpal za staletí, mu radila, aby se jí zbavil a amulet hodil do nejbližší řeky. Co stálo za riskování života? Nejen vlastního, ale i ostatních členů klanu.
Usrkl brandy a věděl, že odpovědna tuto otázku může být děsivější než číhající démon.
Skoro o dvě hodiny později Viper pomalu stoupal do druhého patra.
Bylo to téměř sto dvacet minut mučivých myšlenek na krásnou ženu, která byla v jeho vlastním domě a jejíž vůně procházela celým domem. Pokoušel se v knihovně hledat informace o démonech, kteří mohli napadnout troly. Obvolal své kontakty, aby zjistil, jestli nemají nečekané potíže. Obešel pozemek a pohovořil se strážci, aby se ujistil, že je všude klid.
Nakonec se vzdal, už déle nemohl odolávat.
Musel Shay vidět.
Chtěl být v její blízkosti, to mu stačilo. Jak dojemné.
Na podestě schodiště si všiml malého skřeta, stočeného do klubíčka u dveří do Shayina pokoje. Ta potvora si zřejmě hrála na osobního strážce. Ta myšlenka by mu přišla směšná, kdyby nevěděl, že láska a oddanost jsou silnější zbraně než svaly.
Raději by se utkal s válečníkem, než aby se postavil někomu, kdo hájí svého přítele. Levet by byl ochoten umřít, aby se Shay nic nestalo. Viper si z ní nechtěl udělat nepřítele na život a na smrt.
Jeho kroky Leveta vzbudily. Vyskočil a opřel se o dveře. Postavou byl malý, ale odhodlanost z něj přímo prýštila. Viper se zastavil těsně před ním. Zvláštní bylo, že ho nezachvátila rozmrzelost, že mu chce někdo překazit plány. Pocítil určitý respekt, možná proto, že viděl, že Shayino blaho je pro skřeta stejně důležité jako pro něj.
"Je tu spousta komfortních ložnic," řekl tichým hlasem. "Bude se ti v nich spát pohodlněji než tady na podlaze."
"Najdu si pokoj, jen co začne svítat. Do té dolu zůstanu zde."
"Aha, máš hlídku."
Jeho tón byl milý, ale skřetovi ztvrdl výraz na tváři. "Myslíš si, že nedokážu Shay ochránit?"
"Naopak, ubezpečil jsi mě v tom, že bys byl velmi nepříjemný soupeř. Dnes v noci naštěstí nemusíš nic dokazovat. Můj návštěvník už odešel a pozemek je pod ochranou."
"Ale ty jsi tady."
Viper zvedl obočí. Jen málo démonů, a to jejich velikost byla hrozivější, se mu odvážilo odporovat.
"Já nepředstavuji žádnou hrozbu, můj malý ochránce."
"Snažíš se mi naznačit, že je ve tvých rukách v bezpečí?"
"Zaplatil jsem za ni hodně peněz," pokusil se Viper o smířlivý tón. "Přece si nepoškodím svůj vzácný majetek. Co bych to byl za obchodníka?"
Maličké oči se přimhouřily. "Ptal jsem se, jestli bude v tvých rukách v bezpečí."
Viper se pomalu usmál. Skřet dobře věděl, jaký hlad koluje v upíří krvi.
"Je pod mou ochranou. Nikdy bych jí neublížil, ani nedovolil někomu jinému, aby se jí dotkl."
Levet o jeho slovech dlouze uvažoval. Možná přemýšlel o specifičtějším slibu, který by mohl od Vipera vymoci. Nakonec pomalu přikývl. "Můžeš přísahat?"
Jeho otázka zastihla Vipera nepřipraveného. "Přijmeš slib z rukou upíra?"
"Budu ho akceptovat z rukou vůdce klanu,"
Viper se bezděčně dotkl obrázku draka vytetovaného na hrudi, zapomněl, že skřeti jsou velmi vnímaví na znamení démonů.
"Máš ho mít."
"Dobrá." Dlouhým ocasem švihl o zem. "Nechám Shay ve tvé péči a sám si půjdu najít do něco k jídlu."
"V kuchyni je toho spousta."
"Fuj," ušklíbl se Levet odporem. "Lidského jídla už jsem si užil dost."
Viper si na něj významně podíval. "Chystáš se na lov?" "Jistě. Už se těším."
"Doporučuji ti, aby ses držel hranic pozemku, protože stále nevíme, jaká sila pronásleduje Shay."
Levet pokrčil rameny. "Svítání je příliš blízko, nemohu chodit daleko."
"A žádná člověčina ani upíři na tvém jídelním lístku nebudou," varoval ho Viper.
Sedá očka se rozšířila úžasem. "Sacrebleu. Vypadám snad na to, že se živím lidmi a upíry?"
Viper ukryl pobavený úsměv. "Jasná pravidla jsou pro mě důležitá."
Levet se s mávnutím křídel otočil na patách a zadupal na schodišti. Potichu si klel, převážné ve francouzštině, ale dostatečně nahlas, aby Viper zaslechl, že je považován za osla.
To je fuk.
Už mu spílali hůř a byl si téměř jistý, že se mu dalších nadávek brzy dostane.
Přinejmenším od ženy, která ho čekala za dveřmi.
Shay přecházela po ložnici dobrou hodinu, než si byla jistá, že ji v noci nikdo nebude obtěžovat. Upír, který Vipera navštívil, si zřejmě přišel jen popovídat a nechtěl její krev.
Díky bohu.
Krve už bylo dnešního dne dost.
Když měla jistotu, že je Viper zaneprázdněn, svlékla se a vklouzla do sprchy. Zvítězila u ní nutkavá potřeba vodou a mýdlem se zbavit představy roztrhaných trolů.
Vzdychla rozkoší, když jí horká voda začala kaskádovitě padat po napjatých svalech a uvolňovat je. Na skleněné poličce našla mýdla a oleje mnoha vůní. Jak dlouho už si nedopřála takový luxus?
Smutně se pousmála. Hodně dlouho. Téměř nikdy.
Umyla si vlasy voňavým šamponem a nechala na sebe proudit vodu tak dlouho, dokud její pokožka nezrůžověla. Teprve potom se neochotně zabalila do osušky a vrátila se zpátky do ložnice.
Myslela si, že tam na ni bude čekat Levet. Od té doby, co přijeli do domu, se od ní nechtěl odloučit.
Nebyl to však Levet.
Ani žádný jiný skřet.
Čekal na ni vysoký muž se stříbrnými vlasy a temným zrakem, upír, díky němuž jí vázl dech v hrdle a cítila mrazení v podbřišku.
Sakra, sakra, sakra.
Přitáhla si osušku pevněji kolem nahého těla a zadívala se do těch hříšných očí.
"Co chceš?"
Viper se pohledem popásal na jejích částečně zahalených křivkách. "Myslel jsem si, že bys ráda věděla, zda můj host už odešel."
Hlas měl jako samet, který ji hladil po páteři a vyvolával představy. "To je všechno?"
"Hospodyně ti nechala večeři v kuchyni."
"Děkuji," olízla si rty. "Vezmu si ji později."
Pohled se mu zastavil na jejích prsou. Sakra, věděla, že má ztvrdlé bradavky. Pomalu se usmál. "Musíš být přece hladová?" zeptal se. "Vím, že máš velké chutě."
Prudce se k němu otočila zády. Možná ji mohl svádět pohledem, ale dobrovolně se jeho moci nevydá. "Těžko mohu jít dolů oblečená v ručníku."
Zasmál se zastřeným hlasem. "A proč ne? Ujišťuji tě, že mně to vadit nebude."
"Ale mně ano."
"Dobrá." Slyšela ho, jak přechází po koberci a otvírá nějaké dveře. Na chvíli doufala, že odešel, a zároveň bojovala se zklamáním. Najednou se objevil vedle ní, doprovázený známým chladným závanem vzduchu. "Vezmi si tohle."
Ohlédla se a uviděla v jeho rukách karmínové hedvábné šaty. Zamračila se, ale sáhla po nich a bezmyšlenkovitě zkoumala kvalitu látky mezi prsty.
"Říkal jsi, že tu nikdy nemáš hosty."
Mávl rukou k otevřené šatní skříni, která skrývala velké množství dámských svršků. "Nemám."
"To jsou tedy tvoje šaty?" zamrkala překvapeně. "Vím, že upíři mají zvláštní choutky... Ale u tebe bych je nečekala."
"Všechny jsou pro tebe."
"Pro mě?"
Zvedl obočí nad její nevírou. "Myslela sis snad, že tě tady budu držet na řetězu a úplně nahou?"
"Já..." Pomalu přešla k šatníku a nahlédla dovnitř. Viděla džíny a trička různých barev, měkké svetry a róby, nad jejichž krásou jí vysychalo v ústech. Nikdy v životě nevlastnila tolik oblečení a určitě nic tak drahého. "Nečekala jsem, že mi pořídíš novou garderobu."
"To je jen pár věcí, než se usadíš a pořídíš si něco podle vlastního výběru." Vzdychl. "Což mi připomíná, že by se s tebou ráda viděla Abby. Nakupovaní je její vášeň."
Shay se na něj nejisté zadívala. "Abby?"
"Setkala ses s ní, když jsme bojovali s čarodějnicemi."
Její rozpaky jen vzrostly. "Myslíš Phoenix?"
"Dala by přednost oslovení Abby."
Shay se opřela o dveře skříně, protože pocítila náhlou slabost v kolenou. "Ale proč? Proč by si mě měla pamatovat?"
Pokrčil rameny. "Pomohla jsi jí porazit ty baby."
"Prakticky nic jsem neudělala."
"Vzepřela ses jejich rozkazu zajmout ji, a místo toho jsi byla málem ubita k smrti, když jsi odmítla jim pomáhat. Stála jsi na její straně, když bojovala s Edrou." Tvářil se vážně. "Nezapomněla na to. Ani Dante ne."
Měl úplnou pravdu. Udělala všechno možné, aby čarodějnicím zabránila v jejich snaze využít Phoenix jako nástroj k vraždění démonů.
Stále však nechápala, proč by si ona žena měla vyžádat její návštěvu. Přece s ní nechce celou dobu nakupovat.
"Sotva se z nás mohou stát přítelkyně," zamumlala.
Ironicky se usmál. "To řekni Abby. Je toho názoru, že společný zážitek blízké smrti z tebe udělá nejen přítelkyni, ale ještě se ti začne montovat do života. Chce se ujistit, jestli se ti pod mou střechou nic hrozného nepřihodilo."
Shay se přesunula se šaty v náručí k posteli a usedla na pelest. Znepokojení, které cítila, hlodalo hluboko v ní a podobalo se strachu.
"Ví, kdo jsem?" zašeptala s pohledem upřeným na vzorek koberce.
Neslyšně se k ní přiblížil, ale přesto jeho pohyb vycítila. Nevzhlédla však. Nechtěla, aby viděl její tvář, když nedokázala ovládat své emoce.
"A kdo jsi?" zeptal se.
"Ví, že jsem démonka?"
Zaváhal a opatrně volil slova ,,Je si vědoma toho, že ve tvých žilách koluje krev Shalott."
"A přece se mnou chce... jít nakupovat?"
"Pouze pokud o to budeš stát i ty. Jsem si jistý, že kvůli tobě klidně změní plány, pokud projevíš specifický zájem o jinou činnost." Najednou se posadi vedle ní, ale nedotkl se jí. "Co se děje, Shay? Neublížil jsem ti nějak?"
"Nevím, co po mně chce. Jsem démonka."
Zasmál se. "Abby má taky k člověku daleko."
"Je bohyně."
"Možná, ale je také ženou, která válčila s čarodějnicemi a je provdaná za upíra. Nemá žádné předsudky. Toho se bojíš?"
Bála se skutečně toho?
Schoulila se chladem. Nevěřila té Abby. Nabízela jí něco tak nevídaného jako přátelství. Zkušenost Shay naučila, že za takové nabídky se platí. Většinou tím, co ona nechce dát.
Pocítila na sobe Víperův zrak a vzdychla.
"Ještě nikdy po mně nikdo nechtěl, abych s ním šla nakupovat."
"Ach," snažil se porozumět. Chtěl ji uklidnit, ale stále se jí nedotýkal. Byla celá ztrnulá. Netoužila po jeho lítosti. Ne teď, když byla tak zranitelná a každým okamžikem se mohla rozplakat.
To by bylo velmi zahanbující.
Viper vzal do ruky kartáč na vlasy, který ležel na nočním stolku, a začal jí pomalu pročesávat dlouhé vlny, sahající až k pasu.
"Říkala jsi, že tě matka vychovávala jako člověka?"
Zdravý rozum jí napovídal, aby mu neodpovídala, ale něžné dotyky hřebenu byly tak konejšivé. "To už je dávno," zamumlala.
"A prošla jsi?"
Ušklíbla se. Existovali démoni, kteří se mohli pohybovat v lidském světě, aniž by si někdo jejich odlišnosti všiml. Bohové věděli, že se o to pokoušela. Udělala by cokoliv, aby potěšila svou matku.
"Ne."
Pravidelnými tahy pokračoval v česání. "Vypadáš přece dostatečně lidsky."
Shay zavřela oči. Nikdy o své minulosti nemluvila. S nikým. Ale v družném tichu, které je obklopovalo, a s něžnými dotyky ve vlasech zjistila, že se jí slova derou na jazyk sama.
"Nestárnu však jako smrtelníci. Matka byla donucena stěhovat se se mnou z místa na místo, aby si nikdo nevšiml, že nestárnu jako ostatní." Vzpomínka na matku ji bodla u srdce, protože ta ztráta bolela.
"Taková obtíž není nepřekonatelná."
"Možná ne. Nicméně moje síla a rychlost nezůstaly nepovšimnuty."
"Ostatní děti se tě bály?"
"Ano."
"Dokážou být velmi kruté."
Shay sevřela ruce v klíně, "Ne tak kruté jako jejich rodiče. Postupně jsme si s matkou zvykly, že nám vypalovali domy, házeli po nás kameny a církev se ze mě pokoušela vymítat ďábla. jednou mě dokonce zlynčovali."
"Zlynčovali?"
"Skupina pološílených lidí mě doslova vytáhla z postele a pověsila mě za krk na stromě v naší zahradě. Nedokážeš si představit jejich překvapení, když jsem si je druhý den ráno podala."
V nastalém tichu oba vážili svá slova. Viperův dotyk zůstal jemný, ale Shay cítila, že v něm narůstá zloba.
Zvláštní.
"Proč tvoje matka nevyhledala pomoc jiných démonů?" zeptal se nakonec.
Obrátila se k němu, ignorujíc škubnutí vlasů, zachycených kartáčem. "Můj otec byl zavražděn upírem. Pokoušela se mě ochránit před zlými silami."
Oči mu ztmavly, protože mu připomněla důvod, kvůli kterému nenáviděla upíry. "Existují démoni, kteří by vám poskytli přístřeší. Ne všichni jsou krutá zvířata."
"Matka byla člověk. Nevěděla, komu má věřit." Oči se jí naplnily slzami. "Ani já nevím."
Viperovi vypadl kartáč z ruky. Vzal její obličej do dlaní.
"Shay."
