5. kapitola
8. 10. 2011
Shay počkala, až Viper odejde z kuchyně, a potom se naklonila nad kartónovými krabičkami s jídlem a zhluboka se nadechla opojné vůně. Bože, jak byla hladová.
V posledních týdnech jedla jen jako ptáček. Pro Evora bylo potěšením připravovat jí malá muka tím, že jí do cely házel hrst drobků a díval se, jak se plazí po zemi a hledá něco k snědku. I když nenáviděla pocit, že od tohoto upíra musí něco přijmout, pokušení bylo příliš silné.
Začala s krabičkami s čínskou kuchyní, které doslova vylízala, a potom spořádala ještě větší část pečeného kuřete. Když se Viper vrátil, podíval se na zbytky jídla se zdviženým obočím. Naštěstí však nepronesl žádny komentář na téma jejího obžerství.
"Můžeš nechat mé hospodyni seznam, aby doplnila do ledničky všechno, co máš ráda."
Shay na něj pohlédla. "To už udělala, bylo tu všechno kromě jablečného koláče."
"I to se dá zařídit."
O tom Shay nepochybovala. Zdálo se, že hospodyně vykonávala své povinnosti svědomitě a hned. Otázkou zůstávalo, jestli to ta žena činí z oddanosti nebo ze strachu.
"Ví, že jsi upír?"
Viperovy rty se prohnuly v úsměvu. "Domyslela si to podle zásob krve v lednici. To bych neutajil."
Chytrák jeden.
Přimhouřila oči. "Většina lidí odmítá věřit v démony, a pokud už věří, bojí se jich."
"Její rodina pro mne pracuje už po staletí," vysvětlil Viper. "Má čtyři syny, z nichž každý pro mě také vykonává různé práce."
"Opravdová dynastie."
Elegantně pokrčil rameny. "Zjednodušuje to život." "Vsadím se, že ano."
Zvědavě studoval rysy jejího obličeje. "Zní to nesouhlasně. Vadí ti, že si najímám lidi?"
Vadilo, ale ne způsobem, který měl na mysli. "Podle mých zkušeností je lepší, když si lidé a démoni jdou vlastními cestami."
Přistoupil až těsně k ní a jemně jí zastrčil pramínek vlasů za ucho. "To není tak úplně pravda, má milá," řekl něžně. "Sama jsi důkazem nejintimnějšího vztahu mezi člověkem a démonem. Byla jsi z takového spojení počata."
"To bylo něco jiného."
Zvedl jí bradu a zadíval se do jejích očí. "A v čem spočívá ona odlišnost?"
"Žádný z mých rodičů nepředpokládal, že se do sebe zamilují."
Viper se znovu usmál. "Což to někdy někdo plánuje?" Shay se zachvěla a o krůček ustoupila. Čím víc prostoru mezi nimi bude, tím lépe.
Hodně prostoru.
"Můj otec se chystal odejít za ostatními Shalott, když zjistil, že matka byla napadena smečkou vlkodlaků," pokusila se mu vysvětlit. Její matka jí ten příběh vyprávěla snad stokrát, vždycky se smutným a toužebným výrazem v obličeji, který ukazoval, že stále ještě oplakává ztrátu manžela "Zachránil jí život. Vzal ji do svého domu a vyléčil ji."
"A osud dokonal zbytek."
Krátce přikývla. "Něco takového."
"Byli spolu šťastní?"
Jeho vyptávání jí začalo drásat nervy. Nechtěla se vracet ke zjitřeným ranám. "Ano. Velmi se navzájem milovali."
Ignoroval varování v jejím hlase. Hladově se popásal očima na jejím polonahém těle. "A stvořili tebe. Řekl bych, že spojením člověka s démonem vzniklo cosi božského."
Shay si olízla suché rty.
"Pro otce to bylo těžké, protože byl vyobcován ze svého společenství. My s matkou jsme se zase musely skrývat."
"Proč to bylo těžké, když byli šťastní?"
Chtěla mu odseknout. Proč se o to stará? Byl upír. Nikdy ve svém nesmrtelném životě nepocítil strach a nejistotu. "Nechci o tom mluvit."
Pomalu přikývl. "Dobrá. Jestli jsi už dojedla, ukážu ti tvůj pokoj."
Obsah žaludku jí najednou ztěžkl. Dobře věděla, jak vypadají cely pro otroky. Byly to tmavé plesnivé díry s železnými mřížemi. To se nikdy neměnilo, ať byl jejím pánem kdokoliv.
"Už teď?"
Zvídavě na ni pohlédl. "Chtěla bys dělat něco jiného?"
Třeba skočit ze střechy. Spolknout skleněné střepy. Probodnout se nožem.
"Myslela jsem, že bych se mohla porozhlédnout po domě." Vyklouzla z jeho dosahu. "Koneckonců to bude můj domov, alespoň pro teď."
"Na to bude spoustu času zítra. Určitě jsi vyčerpaná."
"Stačí mi jen málo spánku."
Na rtech mu zahrál starostlivý úsměv. "To je náhoda. Ani já nejsem žádný spáč."
S myšlenkami na svou budoucí celu nebyla Shay připravená, že se nad ni Viper skloní a vezme ji do náruče. Přitisknutá k jeho hrudi nemohla dělat nic jiného, než si vyčítat svou nepozornost. Věděla sice, že jsou upíři rychlí, ale nemusela stát v kuchyni jako ovce.
"Co to děláš?" procedila skrz zaťaté zuby.
Viper se bez sebemenší námahy otočil směrem ke dveřím. "Přála sis okružní jízdu po domě, ne?"
"Myslím, že to zvládnu po vlastních nohách. Není potřeba mě..."
Zvedl ji tak, aby byly jejich oči na stejné úrovni. Shay ztratila řeč.
Nebylo to jen jeho ohromující krásou. Upíři byli většinou hezcí, jak jinak by mohli tak snadno získat kořist? Ve Viperových temných očích bylo něco přesvědčivého. Něco, co nabízelo a hrozilo vzrušením, ke kterému se nechtěla nechat vyprovokovat.
"Je potřeba, má milá," zamumlal hedvábným hlasem. "Buď už konečně zticha a dovol mi, abych se mohl ukázat jako správný hostitel."
Shay nekompromisně odvrátila pohled. Nikdy by nevěřila, že by mohla klesnout tak hluboko a nechat se svést upírem, ať už byla jeho moc jakkoliv velká. Celý svůj život je nenáviděla.
Teď už si nebyla tak jistá sama sebou.
"Máš ve zvyku nosit své hosty po domě v náručí?" zamručela a potlačila nutkání vykroutit se z jeho sevření.
"Jsi můj první a jediný host."
Znovu na něj nedůvěřivě pohlédla. "Ty lžeš."
Zvedl obočí. "Proč to říkáš?"
"Nevěřím, že muž jako ty by kolem sebe neměl celý harém."
"Muž jako já?"
"Upír jako ty."
"Ach. Obávám se, že tě zklamu, ale v současné době jsem bez harému." V očích se mu zablesklo. "Pokud se ovšem nechceš stát dobrovolnicí?"
Po páteři jí přeběhlo mravenčení a usadilo se v žaludku. Sakra. Tolik si tohoto muže uvědomovala. A ke všemu to byl upír.
To bylo velmi otravné.
Nastal čas odvrátit jeho pozornost.
"Opravdu jsi tady ještě neměl žádné hosty?"
Zadíval se na ni s vědoucím úsměvem. Jak ráda by ho dloubla do jeho perfektně řezaného orlího nosu.
"Bydlím zde, abych si užíval samotu."
"Proč tedy...?"
"Ach, jsme v obývacím pokoji," přerušil ji, jako by byla teď s odvedením pozornosti řada na něm. "Všimni si nádherných arkýřových oken, které nabízejí strhující pohled na jezero. Podlahy jsou z leštěného dubu, který na pozemku roste, a ze stejného dřeva je i ručně vyřezávané schodiště. Krb obložený kamenem je také zázrakem, ale přiznám se, že jsem realitnímu agentovi nevěnoval tolik pozornosti, abych si zapamatoval, v čem je tak výjimečný."
Shay se rozhlédla po místnosti, která patrně zabírala značnou část přízemí, i když byla poněkud tmavá a rozlehlá, působila hřejivým dojmem. Potřásla hlavou. Útulnost nesálala pouze z tohoto pokoje, ale z celého domu. Jako kdyby ho ti, kdo zde žili, opravdu pokládali za svůj domov a on odrážel jejich štěstí.
Zneklidněna svými myšlenkami si ani nevšimla, že Viper ji nenese do haly a odtud do další části přízemí, ale stoupá po schodišti nahoru.
Zatraceně.
Nevěřila jeho slibům, že na ni nevztáhne ruku.
Byl upír.
To mluvilo za vše.
"Jistě je v přízemí ještě víc místností," poznamenala.
"To ano, ale nejsou tak zajímavé jako ložnice v patře." Hlas měl temný a sametový jako oči. A magický.
Ať táhne k čertu.
"Postav mě na zem. Dokážu chodit sama." A běhat. A zamknout se v nejbližším pokoji.
"Líbí se mi, když jsi tak blízko u mě." Došel na podestu a zamířil do prvního pokoje vpravo. U dveří se zastavil jen nakrátko, aby rozsvítil světlo, a odnesl ji doprostřed místnosti. "A jsme tady."
Shay se zkoprněle rozhlížela kolem. Očekávala řetězy. Biče. Pouta visící na zdi.
Místo toho zjistila, že místnost si v ničem nezadá v útulnosti s pokoji v přízemí.
"To je tvá ložnice?" hleděla tázavě na obrovskou postel s nebesy a toaletní stolek s vázičkou plnou sedmikrásek. Jaksi se jí nehodily do představy o elegantním upírovi.
Jeho tvář vypadala jako neproniknutelná maska. I oči měl na stráži.
"Ve skutečnosti je tvůj."
Srdce jí přestalo na chvíli bít. "Můj?"
"Líbí se ti?"
"Já..." Najednou nevěděla, co na to říct. Olízla si suché rty. Z krásné ložnice měla najednou větší strach než z vlhké kobky. "Proč?"
Pozoroval ji lačnýma očima jako svou kořist. "Co proč?"
"Jsem tvoje otrokyně. Můžeš si se mnou dělat, co uznáš za vhodné. Proč se o mě staráš jako o privilegovaného hosta?"
"Protože o svou otrokyni se můžu starat, jak chci."
Před silou jeho zraku musela zavřít oči. "Prosím, řekni mi, co po mně chceš," zašeptala. "Bojím se neznámého, je to pro mě horší než smrt."
Viper na chvíli zaváhal, potom přešel k posteli a uložil Shay na pokrývku. Pootevřela oči, ale viděla jen jeho temný hořící zrak, protože se položil na ni a sklonil se k jejím ústům.
"Tak dobře, řeknu ti to." Přitiskl své rty na její hrdlo a jazykem jí přejel klíční kost. "Chci tě mít v posteli. Chci, abys ležela pode mnou a křičela mé jméno, až tě přemůže rozkoš," mumlal a líbal jí jemnou kůži, že se chvěla až na patách. "Chci pít tvou krev a koupat se ve tvém teple. Chci se stočit do klubíčka ve tvém náručí a být tam tak dlouho, dokud mne nepřestaneš pronásledovat ve snu. Už víš, co po tobě chci? To jsi chtěla slyšet?"
Shay zavřela oči, aby potlačila prudkou touhu ovinout mu nohy kolem pasu a dělat přesně to, co po ní žádal. Nejen on měl znepokojivé sny. "Přesně tohle ne," přeskočil jí hlas.
,,Neboj se, zlato. Nepodrobuji si ženy násilím. Mám celou věčnost, abych ukojil svůj hlad." Zvedl hlavu, takže mohla vidět jeho blýskající se tesáky. "Abychom oba ukojili náš hlad."
Otřásla se slastí, i kdy zároveň vrtěla hlavou. "O mém hladu nic nevíš."
"Mám v úmyslu se o něm dozvědět."
Zaplavil ji smutek. Jak snadno by mu mohla podlehnout.
"To, po čem toužím, mi nemůžeš dát."
Viper se zvedl a podíval se na ni. "Nepochybuj o mně, Shay. Jsem upír mnoha úžasných dovedností." Rychle, ale vroucně ji políbil a vyskočil. Usmál se, když ji viděl roztaženou na prošívané pokrývce. "Dobře si odpočiň."
Otočil se a vyšel z místnosti.
Nepřipoutal ji k posteli.
Nezamkl za sebou.
Dokonce ani nezavřel dveře.
Shay se opatrně zvedla a zavrtěla hlavou. Co se to u všech čertů děje?
Viper prošel domem ke své pracovně. Brzy bude svítat, ale než se uloží ke spánku, musí ještě dohlédnout na pár maličkostí.
Škoda, že jednou z, těch maličkostí nebyla překrásná Shalott nahoře v ložnici, povzdechl si posmutněle. Tělo ho bolelo ztrátou a odloučením. Kolik námahy ho stálo odejít z jejího pokoje.
Marné se ujišťoval, že zanedlouho se mu Shay odevzdá bez váhání, pro jeho roztoužené tělo to možná bude trvat až příliš dlouho. Vstoupil do pracovny, obložme až po strop policemi s knihami, a zamířil k tajným dveřím, které se skrývaly za obložením z ořechového dřeva. Zmáčkl páčku, která dveře otevřela, a ocitl se v bezpečnostním dispečinku s několika blikajícími monitory. Pyšně se rozhlédl kolem.
Vždycky měl rád nejnovější technologie. Nechápal, jak někteří lidé či upíři mohou s arogancí prohlašovat, že svět zůstává stále stejný. Pro něj to byla hra a připadal si jako malé dítě, které vždycky touží po té nejnovější, nejlesklejší a nejdražší hračce.
Při jeho příchodu vyskočil z křesla před monitory malý zrzavý upír a vycenil zuby.
Viper zvedl ruku na uklidněnou. "Nic se neděje."
Když upír zjistil, kdo přišel, uklonil se. "Pane."
"Máme nějaké problémy?"
"Ne. Všude je klid." Upír přimhouřil zelené oči. "Očekáváte nějaké potíže?"
"Existuje možnost, že mě dnes večer někdo sledoval," řekl Viper. "Zdvojnásob stráže a každý ať má oči na stopkách."
"Jistě, pane."
Viper se jeho poslušnosti usmál. Žádné otázky. Žádné protesty. Žádné oči v sloup.
Jeho zaměstnanci měli lepší morálku než nová otrokyně. "Kdo má službu po tobě?"
Upír se podíval na seznam vedle jednoho z počítačů. "Santiago."
"Dobrá," přikývl spokojeně Viper. Santiago byl sice ještě mladý, ale dobře vycvičený a rozhodoval se rychle. Nic mu neunikne. "Chci, abys ho varoval. Musí dávat dobrý pozor."
Upír se zvědavě zeptal: "Je něco konkrétního, něco konkrétního na co by se měl zaměřit?"
"Mám tady dnes hosta," přiznal Viper. "Velmi speciálního hosta, abych tak řekl. Bojím se, že se bude chtít toulat, až budu spát."
"Ach. Chcete, abychom ji chytili a přivedli zpátky?"
Viper pomalu potřásl hlavou. "Ne. Kdyby chtěla utéci, hned mě vzbuďte."
Upír zvedl překvapeně obočí. "Nechcete, abychom jí v útěku zabránili?"
"Pokud Santiago nezjistí, že by jí hrozilo bezprostřední nebezpečí, tak ne." Prohlédl si monitory. "Bude zajímavější zjistit, kam se můj host rozhodne jít."
Nebylo nic zvláštního na tom, že Shay zaspala.
Nejméně hodinu po Viperově odchodu přecházela po pokoji, než zjistila, že se už nevrátí. Nebude ji mučit, nebude ji trápit, neznásilní ji.
Alespoň pro tentokrát.
Málem by i uvěřila, že se to nestane ani v budoucnosti. Probudila se až v pět hodin odpoledne. Dobrý bože. Nejenže spala, ale její spánek byl hluboký a oproštěný od nočních můr. To už se jí dlouho nestalo.
Musela to mít na svědomí ta měkká péřová matrace. Nebo ticho, které na celém pozemku panovalo. Zamumlala pár kleteb a vypravila se do koupelny, aby si postříkala obličej studenou vodou. Přece se v domě upíra nemůže cítit v bezpečí.
Našla nový kartáček na zuby a pastu, stejně jako kartáč na vlasy, kterým si pročesala svou hřívu, než ji spletla do silného copu. Potom spěchala do kuchyně.
Stále ještě měla na sobě harémové kalhoty a lesklý top, ale u zadních dveří si všimla Viperova sametového pláště, který tam odhodil předcházejícího večera. I když jí nebylo chladno jako obyčejným smrtelníkům, přesto byla Shalott jen částečně a nemohla úplně ignorovat přírodní živly.
Ani ryba, ani rak. Kříženec. To je příběh jejího života.
Zahalila se do měkké látky a pokusila se nevnímat elektrizující vůni, která jí připomínala Vipera. Musela splnit slib, který dala, a nemohla ztrácet čas, zejména ne myšlenkami na nějakého upíra.
Opustila dům tak potichu, že ji nezaregistrovali ani strážci, kteří hlídali pozemek. U zdi si přehodila plášť přes ramena a snadno překonala hladké kameny. Byla to její poslední překážka na cestě do města a do aukční síně.
Mířila na jih a brzy si osvojila tempo, kterým mohla kráčet hodiny, aniž by se unavila. V dálce viděla panorama Chicaga. Držela se směrem na Sears Tower a šla cestou necestou, přes pole i ulicemi předměstí. Odbočila jen jednou, aby si vyzvedla tašku, kterou si ukryla při prvním nedobrovolném k návratu k Evorovi. Nevěděla tehdy, kdy se jí bude hodit, chtěla mít jen jistotu, že pokud to bude potřeba, bude připravená.
Teď byla výborná příležitost.
Začalo se stmívat a obzor se zabarvil do růžová a fialová, když se dostala k aukční síni. Kdyby na ní neležela kletba, mohla by se z výšky budovy dívat na zapadající slunce nad jezerem Michigan. Nic ji tak neuklidňovalo jako pohled na vodu a pocit, že jí protéká její síla.
Její kroky však nezaváhaly, protože většina trolů ještě spala. Bohužel spal i její Chrlič. Když se dostala do podzemí, měla s ním hodně práce. Stál jako solný sloup.
"Levete, vzbuď se," zasyčela na něj a doufala, že slunce bude zapadat ještě dlouho. "Sakra, vstávej."
Dlouho se nic nedělo, slyšela jenom myši cupitající z rohu do rohu. Teprve po chvíli se ozval tichý praskot a nehybný kámen se dal do pohybu.
Nikdy ji nepřestalo přivádět k úžasu, jak se kamenná socha dokázala tak rychle proměnit v živého skřeta. Oprášil si zbytky prachu a podíval se skrz železné mříže na Shay.
"Levete."
"Páníčku," vyjekl Levet hlasitě a pelášil do tmavého rohu cely.
"Pro boha živého, buď zticha," zašeptala Shay.
"To jsi ty, Shay?"
"Ano, to jsem já."
Levet se pomalu vyplazil ze stínu, jako kdyby napůl očekával, že celá situace se odehrává jen v jeho představách.
"Co tady děláš? Mon dieu, proč ses vrátila?"
Shay se maličko usmála. Ten ubohý skřet si myslel, že se jí nový pán už nabažil.
Nebyla by ochotnou otrokyní. Nesnášela příkazy a poroučení. Snadno vybuchovala. Byla příliš hrdá. Ovládala umění zabíjet. A měla sklon bojovat proti nepřízni osudu všemi prostředky, raději než snášet jeho trpké rány.
Možná byli i obtížnější otroci než ona, ale moc jich nebylo.
"Říkala jsem ti přece, že se pro tebe vrátím. Neslibuji to, co nedokážu splnit."
Levet ztuhl, jako kdyby se vrátil do pozice chrliče. "Ty jsi přišla pro mě? Jen kvůli mně?"
"Ano."
Pomalu padl na kolena a nevěřícně na ni zíral ,,Děkuji ti, bože," zakřičel a zdi vracely ozvěnou jeho hlas. "Děkuji."
"Tiše," zasyčela Shay a mávla rukou ke schodům. "Musíme se odsud dostat, než se Evor probudí."
"A jak? Mříží se nemůžeš dotknout a já nejsem dost silný, abych je ohnul."
Shay sáhla pod svůj plášť a vytáhla malou keramickou nádobku. Opatrně vytáhla uzávěr.
"Ustup."
Levet pomalu zacouval. "Co chceš dělat?"
Z nádobky začal stoupat dým. To nikdy nebylo dobré znamení.
"Levete, proboha, běž co nejdál."
Jen mávl křídly a octil se v nejtemnějším rohu cely. Shay strčila nádobku pod mříže.
Ozvalo se pronikavé zasyčení a z nádoby vystoupal Štiplavý dým. Tekutina, která se začala usazovat na mřížích, je okamžitě rozežírala.
"Mon dieu. Pane, jo. Co je to za sajrajt?" zeptal se ohromeně Levet.
"Lektvar, který jsem ukradla čarodějnicím."
"Ty jsi ho ukradla?"
"Ano."
Skřet začal vylézat ze svého úkrytu. "Shay?"
"Copak je?"
"Nemohla bys příště, až mě budeš osvobozovat, ukradnout rovnou klíč?" Proplížil se otvorem v mřížích a dával pozor, aby nespadl do hluboké jámy, kterou elixír vyhloubil v kamenné podlaze. "Myslím, že by ti mělo být zakázáno nakládat s kouzelnými lektvary."
Shay si dala ruce v bok. Původně schovávala onu drahocennou tekutinu pro Evora. Kdyby ji jednoho dne donutil k tmu, co nechtěla, tak ráda by se podívala, jak se rozpouští v beztvarou hmotu, i kdyby to znamenalo její vlastní smrt.
"Chceš tady jen stát a kritizovat mě za techniku odstraňování mříží, nebo půjdeš se mnou?"
"Už jdu, už jdu." Jedno mávnutí křídly ho povzneslo nad nebezpečný vitriol a za okamžik přistál vedle ní.
Shay se nemohla vynadívat na krásu jeho křídel, která si Levet vždycky tak opatrně držel u těla. I v přítmí kobky byly vidět zářivé barvy, které se honosily duhou, podobnou pávímu peří. Proč se za ně tak styděl?
Zvedla oči k Levetovi a úžeji se zabalila do pláště. "Nemůžu cítit troly, ale každou chvíli se probudí a budou se připravovat na noc. Musíme si pospíšit."
"Počkej." Levet ji chytil za paži, když se otočila ke schodišti, a ukázal na malou díru vzadu. "Tudy."
"To nás dostane jen hloub do kobky," protestovala. Kromě toho nechtěla vidět, co Evor skrývá v podzemí.
"Jsou tam dveře."
"Dveře?" podivila se Shay. "Jak to víš?"
"Cítím to." Levet začichal vzduch, který mu proudil kolem nosu. "Mluví na mě."
Shay se s ním nechtěla hádat. Možná udělá hloupost, ale bude se cítit lépe, když ho poslechne. "Dobrá, veď mě."
Bez dalšího otálení Chrlic zamířil k otvoru. Shay vzdychla a následovala ho.
Jak očekávala, dlouhá chodba, do které se dostali, byla lemována těžkými železnými dveřmi, za kterými se mohli skrývat ti nejnebezpečnější démoni. Bez okének ve dveřích se jen těžko mohli dohadovat, kdo nebo co za nimi žije, ale velmi zřetelný zápach jim říkal, že to nebude nic pěkného.
Shay odolala pokušení zabušit na ty těžké dveře. Ai u za nimi byly jakékoliv příšery, nezasloužily si zacházení, které jim Evor nabízel.
Dusot kroků jejího partnera ji vrátil do reality. Ne. Dnes večer pro ně nemůže udělat nic. Nechtěla riskoval Levetův život. Nechá si starosti na další bezesnou noc.
Pokračovali v tichosti sítí podzemních tunelů. Levet nikdy nezaváhal a vždycky zabočil správným směrem. Často se museli plížit po kolenou, ale nakonec začal skřet postupovat nahoru po schodech vytesaných do kamene.
Teprve teď začala Shay cítit čerstvý vzduch a za chvíli už se protahovali úzkým otvorem, kterým se dostali za pozemky aukční síně.
Zhluboka dýchala, aniž by si uvědomovala, že až doposud zadržovala dech. Dokázali to.
Když si plánovala Levetovo osvobození, neměla ani potuchy, jak vyváznou. Zvládli to, i když se téměř dotýkali zdí Evorova vězení.
Shay se zalykala radostí, jakou už dlouho nepocítila. "Leť, Levete, leť," přikázala mu. Najednou ucítila chlad, který se na ni valil a který mohl patřit pouze jednomu tvorovi.
Než se stačila nadechnout, cítila, jak ji neznámá síla přitiskla k zemi a znemožnila jí pohnout se. Viper jí ležel na těle a svými dlouhými vlasy jí lechtal po tváři. "Nu, má milá, mám radost, že tě zase vidím." Vyrazil jí dech, ale neznemožnil jí bránit se. Bohužel se pokoušela marně, jeho silné paže ji obemkly a nepustily ani o centimetr.
Nemohla se hýbat, nemohla dýchat. Ovládl ji. Jeho tělo se tak známě přimykalo k jejímu, až to bolelo.
I jejich nosy se téměř dotýkaly. Zachvátila ji panika.
"Slez ze mě," zasténala.
Posměšně se zasmál. "Donuť mě."
I když. se snažila nedat na sobě nic znát, byla bez sebe strachem. Dala ruce v pěst a předstírala útok na hruď, který by předvedla většina žen v její situaci. Instinktivně se ještě víc opřel o její tělo, což jí umožnilo vykopnout koleno, obemknout mu pas nohama a obrátit ho na záda.
Vítězoslavně se na něj podívala a kolem úst jí pohrával úsměv.
Měl tak krásnou tvář. Oplatil jí úsměv. Očekávala od něj, že ji překulí zpátky na záda. Muži vždycky rádi dávali najevo svou převahu a neuvědomovali si, že jejich síla může být použita proti nim. Dokázala se vždycky hbitě dostat na jejich klín.
Bohužel Viper nebyl člověk.
Snadno zvedl ji i sebe na nohy. Musela zatnout zuby, v jak ponižující situaci se ocitla - s nohama kolem jeho pasu a opřená o zeď. Pokusila se o nemožné. Vystihla okamžik jeho nepozornosti a popadla ho za kolena, aby ztratil rovnováhu. Využila své pružnosti a chtěla se mu zakousnout do stehna.
"Ale ne, má milá."
Viper znovu udělal to, co nečekala. Následoval její pohyb a sehnul se až k zemi. Lehce se překulil a znovu se ocitl na zádech, tentokrát však uvěznil její nohy on a přitáhl si ji k sobě. Ocitla se v pasti.
Do prdele.
