4. kapitola
8. 10. 2011
Dům postavený na srázu nad mohutnou řekou Mississippi byl velice příjemný. Jako většina venkovských stavení tohoto typu byl jednoduchý, s dlouhou verandou a strmou střechou. Na několika místech se drolila bílá omítka a okapy byly tu a tam prověšené, člověk by však řekl, že to mu dodává punc domácké útulnosti. Dům obklopovala zvlněná zahrada s pár přístřešky, kterou zdobily staré jasany, duby a keře svídy.
Na první pohled z obydlí vyzařovalo teplo domova a náhodný kolemjdoucí si mohl představovat, jak vřele by byl uvítán.
Pouze však na první pohled.
Cizinec, který by se dostal do blízkosti domu, by nebyl vítán a na teplé jídlo by rovnou mohl zapomenout, pokud by ovšem sám neposloužil jako pochoutka. Naštěstí byl dům izolovaný a místní obyvatelé se už dávno naučili nezkřížit novému majiteli cestu. Hluboké ticho tu bylo narušováno jen občasných zpěvem ptáků.
Umístění domu nebylo dílem náhody. Pod útesy se ukrývaly jeskyně, které se táhly na míle daleko. Pojilo se s nimi několik legend. Někteří lidé tvrdili, že jeskyně byly vyhloubeny při stavbě podzemní železnice, jiní je považovali za úkryt lupiče Jesse Jamese. Pro ostal ní sloužily při pašování drog po řece jako překladiště.
Žádná z těchto pověstí se nezakládala na pravdě. Jeskyně byly domovem démonů už dávno předtím, než se zde objevili první osadníci. A v té nejhlubší z nich seděl štíhlý skřítek se záplavou zlatých kudrnatých vlasu a hleděl do křišťálové koule.
Vůbec se do tohoto místa nehodil. V zelené saténové róbě, která ladila s jeho očima, a se zlatými lístky vetknutými do vlasů vypadal neodolatelně. Také neměl v úmyslu zdržovat se v temném podzemí příliš dlouho, ale tentokrát mu tma dobře posloužila.
Přetřel rukou kouli, aby zmizel obraz, který vyvolal. Stín, který visel nad ním, že roztřásl hněvem.
"Tvůj čaroděj selhal," obvinil ho křaplavým tónem.
"Zdá se, že máte pravdu, můj pane." Damokles vstal a oprášil si plášť. "Varoval jsem vás, že na Josefa není příliš spolehnutí."
"Byl to blázen a patolízal, ale nezdá se mi, že by to byla jen jeho chyba. Co myslíš?" Stín začal růst. "Kdybych byl podezřívavý, začalo by mi vrtat hlavou, proč jsi na aukci neposlal osobu s pořádným obnosem."
Na nezřetelných črtech skřítkova obličeje se objevil prchavý úsměv. Nebyl lhostejný k nebezpečí, které pulzovalo ve vzduchu. Jen úplný hlupák by věřil, že stín není schopen smrtelného zásahu. Už staletí byl však pro svého pána nepostradatelný, proto se o svůj život nemusel strachovat.
"Ubližujete mi, pane," zaprotestoval a pohrával si s řetízkem, který mu zdobil labutí krk. "Nemohl jsem v žádném případě vědět, že ten upír bude disponovat lakovou částkou. Opravdu byste svěřil víc než půl milionu služebníkovi? I když Josef složil slib oddanosti, nevěřím, že by nebyl v pokušení sebrat peníze a utéci."
Uši mu začalo trhat pronikavé syčení. "Přece věděl, že kdyby nás podvedl, zabili bychom ho."
"Jistě, ale nenasytnost nemá logiku."
"Takže teď nemáme Shalott, a co je horší, je v rukou upíra."
Skřítek vyhrnul obočí. "To je jistě dobrá zpráva. Máte přece v klanu určité postavení. Nemůžete jednoduše Vipera požádat, aby vám svou kořist předal?"
"Idiote." Neviditelná ruka udeřila Damokla do tváře. "Můj zájem musí zůstat utajený. Jen by se začaly šířit domněnky, po kterých dvakrát netoužím. Nikde se nesmí objevit ani náznak mého spojení se Shalott, dokud nebudu úplně uzdravený. Kdyby moji nepřátelé věděli, že jsem zeslábl..."
Damokles cítil, jak mu po tváři stéká krev, ale neučinil ani pohyb, aby ji otřel. "To se nikdy nestane, pane, dokud budu stát po vašem boku."
"Můj sladký skřítku, jak jsi loajální," tropil si z něj žerty hlas.
"Má oddanost je hluboká jako moře."
"Spíš jako moje truhlice s poklady."
Damokles se uklonil. "Všichni máme své slabůstky, ne?"
"Cha," ošil se netrpělivě stín. "Chci toho démona. Probuď svého mazlíčka."
Damokles se napřímil a myšlenky mu začaly vířit v hlavě. Byl vždycky pyšný, že počítá s každou eventualitou. Budoucnost pro něj nebyla záhadou. Nikdy nebyl přistižen nepřipraven. Teď však musel sám sobě přiznat, že ho smysly oklamaly.
Jak otravné.
"Mého mazlíčka?" Znovu se dotkl řetízku na krku. "Přece ještě ne, můj pane. To nutně vyvolá nežádoucí pozornost. Mám několik jiných..."
Hlas se mu přidusil, když mu stín přiškrtil přívod vzduchu do plic.
"Zapomněl jsi snad, kdo je tady pánem?"
Před Damoklovýma očima začaly tančit černé tečky. Teprve potom ho stín pustil a umožnil mu lapavě se nadechnout. I když s ním lomcoval hněv, dlouhou praxí ho snadno potlačil. Klesl na kolena a sklonil svou hlavu jako uctivý služebník.
Bude muset změnit plány, je přece velmi vynalézavý.
"Jak si přejete, můj pane." Pomalu zvedl hlavu. "Nemáme však jistotu, že se akce obejde bez obětí."
"Co je mi po tom, budu-li mít Shalott?" zaburácel stín.
"Ten upír..."
"Nezbytná nehoda."
Damokles se úmyslně odmlčel. "Možná nezbytná, ale nevěřím, že vaši Havrani budou mít pro náš plán pochopení."
Znovu se ozvalo zasyčení. "Proto se nesmějí nic dozvědět. Je to jasné?"
Damokles skryl úsměv. Alespoň těmito dementy se nemusí zabývat. Vždycky se všemožně snažili mu škodit a vměšovat se do jeho plánů a on si slíbil, že se jim pomstí. V tom byl velmi dobrý.
Ale teď ne, ještě ne.
,,V pořádku, pane. Měl bych jít a postarat se, aby nedošlo k nešťastným chybám."
"To je moudré rozhodnutí."
Damokles vstal a zamyslel se. "Nejdřív bych však měl navštívit trola."
Nastalo podezřívavé ticho. "Proč? To nedává smysl."
Skřítek se usmál. "Ale dává. Drží kletbu Shalott ve svých rukou."
"Takže ?"
"Pokud zemře, zemře i ona. Myslím, že bude moudřejší, když se o něj postaráme, aby neupadl do spárů nepřítele."
"Ano, máš pravdu," zaskřehotal stín. "Mělo mě to napadnout dřív. Nemůžeme riskovat, že nám ten trol zmizí, mohlo by se mu cokoliv přihodit."
"Osobně na to dohlédnu."
"Dobrá." Stín vzdychl. "Potřebuji si odpočinout." Damokles se uklonil "Samozřejmě, můj pane. Setřete síly. Už brzy budete silný jako dřív."
"Damokle?"
"Ano, pane?"
"Pošleš mi dnes večer to, co potřebuji?"
Skřítek se spokojeně usmál. "Všechno je připraveno, pane."
"Musíš dávat pozor. Jestli se Havrani dozví..."
"Budu diskrétnost sama, pane."
"Dobrá. Jdi, než budeš postrádán."
S poslední úklonou se Damokles vyplížil. Mohl se vrátil přes horní jeskyni, ale nechtěl riskovat, že ho někdo zahlédne. Dobře věděl, že ti zatracení Havrani se pídí po každém jeho pohybu, a těšilo ho, že jim dokáže tak snadno uniknout.
Dostal se na úzkou pěšinu, která vedla k jeho vlastní jeskyni, když se před ním náhle objevil mrak. Nemusel se ani zformovat do tvaru postavy, hned věděl, kdo to je. Jen jedna nestvůra byla tak arogantní, že se mu dokázala ostavit do cesty.
"Stůj, Damokle. Na slovíčko."
Damokles pozoroval vysokého elegantního upíra s posměšným úsměvem. "Není to snad samotný Pán pod zemí? Co se děje? Už tě nebaví strašit krysy ve sklepě a chceš si zahrát lepší hru?"
Opálený obličej se ani nehnul. Pána Havranů se nic nedotklo. Žádná narážka. Žádná hrozba. Dokonce ani lichotka ne.
To Damokla pozlobilo.
"Kde jsi byl?" chtěl vědět přísně pán Havranů, nazývaný Styx.
Damokles zvedl obočí. "Splnil jsem malé přání našemu vládci."
"Jaké přání?"
"Obávám se, že to jen čistě mezi mnou a jím."
Upír postoupil o krok blíž a Damokla začal obalovat chladný a mocný mrak. "Mohl bych z tebe dostat pravdu, kdybych chtěl."
"A já bych mohl zatřepat křídly a doletět do Paříže, kdybych chtěl," hbitě odpověděl Damokles. "Jestli chceš pravdu, zeptej se našeho pána."
"Chci to slyšet od tebe. Řekni mi, proč se plazíš tunelem jako nějaký zloděj."
Damokla začalo bolestivě píchat v nohách, ale rozhodl se to ignorovat. Jen ti nejsilnější mohli v jeskyních přežít. "Přísahal jsem, že tajemství neprozradím. Chceš snad, abych přísahu porušil?"
Havran znechuceně odfrkl. "Jako kdyby skřeti někdy slyšeli o přísaze a cti."
Damokles mu mohl namítnout, že on sám bere své přísahy daleko vážněji než kdokoliv jiný, koho zná, ale místo toho se opřel o zeď a s drzou ne všímavostí si ve světle baterky prohlížel zlaté nitě na své róbě. "Hledal jsi mě, abys do mě jen šťoural, nebo máš něco v úmyslu?"
Črty Havranovy tváře ztvrdly. "Proti mé vůli tě náš pán pověřil přivedením Shalott. Zatím však tvé sliby vyšly naprázdno. Kde je ten démon?"
Damokles pokrčil rameny. "Stala se drobná chybička, ale nemusíš si dělat starosti. Brzy ji dostanu."
Bez varování se Damokles ocitl na zemi na zádech. Ohmatal si zasaženou čelist. Úder přišel tak rychle, že neměl šanci se mu vyhnout.
"Vůbec ti nevěřím, skřete, a už vůbec tě nemám rád. Tvůj příchod mezi nás byl špatné osudové znamení a předzvěst problémů. Přiveď Shalott, nebo budu požadovat tvoji hlavu."
A bez dalšího pohledu se Styx otočil a zmizel v temnotě. Za sebou nechal zraněného Damokla, stírajícího si krev z úst, přesto však s úsměvem na tváři.
Vždycky považoval den za dobrý, pokud se mu podařilo vyprovokovat tohoto zatraceného ledového prince, aby ztratil náladu.
Měl v úmyslu zažít mnohem, mnohem víc takových dnů.
