23. kapitola
9. 10. 2011
Shay bojovala, aby se dostala z temnoty. Bolel ji každý sval a krk měla ztuhlý, ale pomalu se probírala ze spánku na tvrdé zemi. Nakonec musela přiznat, že to nebylo tak špatné. Její hlava odpočívala na Viperově rameni, zahřívaly ji jeho silné paže - co víc si mohla přát?
Chvíli si užívala blaženost z jeho blízkosti a vůni, obklopující jeho tělo, nakonec se však donutila otevřít oči.
"Kolik je hodin?" zachraptěla.
"Půl hodiny po setmění."
V hlavě se jí hned rozsvítilo. Posadila se. Viper zůstal natažený na vlhké zemi, ale ve tmě viděla jen jeho bledý obličej a stříbrné vlasy.
"Proč jsi mě nevzbudil?"
"Několikrát jsem to zkoušel, ale odmítla jsi mě poslechnout," zamumlal. "Dokonce jsi mi dávala ošklivá jména a hrozila nabodnutím na kůl."
Přimhouřila oči. "Nevěřím ti."
Usmál se. "Dobrá, když to tedy chceš vědět, nevzbudil jsem tě, protože jsem se na tebe chtěl dívat, jak spíš."
"Jejda. To nedělej."
Zvedl překvapeně obočí. "Co nemám dělat?"
"Dívat se na mě, když spím."
"Proč ne?"
"Protože určitě slintám."
"Jen maličko a vypadá to roztomile."
Váhavě se usmála. "Nech toho."
"Shay, na tom přece nezáleží, co děláš ve spánku. Rád tě cítím v náručí, zahřívám se tvým tělem, dýchám tvou vůni. Přece musíš vědět, že bych obětoval cokoliv na světě, abych tě měl u sebe."
Téměř se jí zastavil dech. "Vipere?"
Jeho výraz byl nečitelný. "Vylekal jsem tě?"
V ústech jí vyschlo a srdce jí bušilo až v krku. Ale že by byla vylekaná?
Pchá.
"Pokud sis nevšiml, nenechám se tak snadno vyděsit," přinutila se říct.
Zesílel tlak svých prstů. "Všiml jsem si, že ráda riskuješ život, ale jsi daleko opatrnější, pokud jde o tvé srdce."
Ulpěla pohledem na smyslné křivce jeho rtů. "Dávám si pozor. Rány v srdci se daleko obtížněji zacelují než zranění na těle."
Přitiskl své čelo na její. "Nikdy ti neublížím, Shay."
Rty, šeptající její jméno, jí vysílaly do celého těla paprsky blaha. Chtěla ho líbat a dokázat mu, jak celé její tělo hoří. Bloudit mu rukama po nahé kůži. Oddat se mu bez podmínek.
Bylo to tak snadné.
Problémem se však stala slova, která jí nechtěla vyjít z úst. Byla tak... nepřirozená.
"Co ode mne chceš?" zeptala se nakonec přiškrceným hlasem.
"Tvou důvěru, tvou lásku, tvou duši. Chci tě celou."
Chraplavě se zasmála, ironii uměla vyjádřit dobře. "Vůbec toho nepožaduješ hodně."
"Jen to, co každý upír žádá od své životní družky."
Vykulila na něj oči. "Životní družky?"
Pozorně sledoval ten drahý obličej. "Ano. Jsi moje životní družka. Jsi žena, která mi bude stát po boku na věky věků."
"Ale..." Trhla sebou, když jí na mysl přišla velmi rozumná myšlenka. "Vůbec nevíme, jestli jsem nesmrtelná."
"Nikdo z nás doopravdy neví, jak dlouhý bude náš život. Osud si může pohrát i s nesmrtelnými," řekl tiše. "Ale všechny dny a noci, které mi zbývají, chci sdílet s tebou."
Sklopila rychle zrak, aby zakryla slzy, hrozící jí vyhrknout z očí.
"Teď není zrovna nejlepší doba na takovou debatu."
"Možná ne, ale já chci od tebe slyšet stejná slova, zlato." Uhladil jí vlasy. "Chci, abys mi řekla, že ti na mně záleží."
Neklidně se ošila. Hloupá situace. Raději by opět čelila bojovníkovi Lu, než aby přiznala pravdu, kterou skrývala hluboko v srdci.
"Vždyť víš, že záleží."
"Chci to slyšet, lásko," naléhal Viper. "Cožpak to nedokážeš říct?"
"Není to pro mě snadné."
Zatrpkle čekal, potom vzdychl a odtáhl se od ní. "Asi ne. Tak pojď, budeme muset jít."
Shay zachvátila panika. Tohle byl možná ten nejdůležitější okamžik v jejím životě a ona ho jen tak promarní. Promarní třeba navždy.
Jen proto, že je zbabělá.
Bylo těžké si to přiznat, ale bylo to tak.
Popadla Vipera za pomačkanou košili a přitáhla ho k sobě. "Vipere?"
"Co se děje?"
"Já..."
"Shay, copak je?"
Můžeš to udělat, Shay. Pokud to neuděláš, vůbec si tohoto muže nezasloužíš.
A to bude konec pohádky.
Pevně se k němu přitiskla a rozhodně se na něj podívala. "Miluji tě."
Její slova se rozplynula v tichu. Neřekla nic originálního, ale promluvila z duše. A to už má svou váhu.
Viper se zvolna usmál. Ten něžný úsměv milovala.
"Já tě taky miluju, zlato." Políbil ji s náruživostí, která jí zatemnila smysly. "Myslel jsem si, že když tě od Evora koupím a přivedu tě do svého domu, zbavím se své posedlosti tebou. Byl jsem hlupák."
"Vůbec ne," zašeptala.
Lehce se dotkl její tváře, jako kdyby byla z porcelánu. "Náš vztah mi přinese i jisté nezanedbatelné výhody," pokoušel ji.
"Bojím se zeptat jaké."
Nasadil svůj nejpánovitější výraz. "Už nebudu muset nic vysvětlovat ženštinám, které se mě pokouší dostat do své postele. Nebudu se plížit do nočních klubů zadním vchodem ve strachu, abych nezpůsobil paniku. Nebudou mě pronásledovat dárci krve s prosbou, abych je vysál."
Shay zvedla oči v sloup. "Škoda, že ti nikdo z nich není ochoten platit. Byli bychom bohatí."
Zasmál se. "Vždyť ty jsi přece bohatá."
Odtáhla se od něj. "Nepřipomínej mi to. Teď bych na to raději nemyslela."
Vůbec ho nepřekvapila. Byla snad jedinou ženou, která nerada slyšela o tom, co vlastní.
Nelíbilo se jí ani, že je příliš štíhlá. Příliš snědá. Prý ne moc krásná.
"Raději bys žila v ruinách a každý den bojovala o přežití?"
"Vždyť to jsem dělala celý svůj život," odpověděla.
"Od teď už ne," řekl. "Zahrnu tě luxusem."
Shay se zatahala za cop. Neklamná známka jejího neklidu. "Trochu mě to děsí."
Viper zavrtěl hlavou. "Ty jsi tak zvláštní stvoření." Zvláštní? Ona?
Jako kdyby se ozvala potrefená husa. "Dávej si pozor, ještě nejsme svoji."
Výraz v jeho tváři zněžněl. "Ještě ne, ale brzy budeme. Velmi, velmi brzy." Políbil ji, ale hned se s lítostí odtáhl. "Teď už však opravdu budeme muset vyrazit."
Znovu do boje - to bylo to poslední, co si Shay přála. Chtěla jeho ústa, paže, tlukot jeho srdce na své hrudi. Měla však smysl pro povinnost, a tak když Viper vstal a podal jí ruku, zvedla se.
"Au." Celé tělo zaprotestovalo proti prudkému pohybu. "Musela jsem být víc unavená, než. jsem si myslela."
Soucitně se na ni podíval. "Jsi zesláblá a potřebuješ dostatečný odpočinek. Jak se cítíš?"
Promnula si ztuhlý krk. "Jako bych spala na tvrdé skále."
"A kromě toho? Je ti něco?"
,,Jsem v pořádku."
,,Opravdu?"
Věděla, že si stále dělá starosti s množstvím krve, které jí vypil, a tak vzala jeho ruku do dlaní a políbila mu prsty. "Určitě ano."
Stiskl ji. "Tak jdeme."
Dovolila mu, aby ji držel za ruku a vyvedl ji z jeskyně do úzkého tunelu, který si pamatovala jen matně. Musela být opravdu velmi vyčerpaná.
Kráčeli tiše, uvědomujíce si, že s nadvládou noci upíři vstali ze svých rakví a brzy začnou po uprchlíkovi pátrat. I když byly katakomby rozsáhlé, nebude jim jistě trvat dlouho, aby je vystopovali.
Shay se najednou zastavila u ústí do tunelu, odkud poprvé ucítila lidský zápach. Zatahala Vipera za ruku. "Počkej. Musíme jít tudy."
"Ne. Je to příliš blízko obydleným jeskyním."
"Tady jsem ucítila trola."
Viper ztuhl. Chtěl Shay ukrýt před celým světem, chtěl ji ochránit. Nechtěl ji vydávat v šanc nebezpečným monstrům.
Byl však natolik rozumný, že si uvědomil, že pouhé skrývaní by jim nadlouho nevydrželo. "Cítíš ho i teď?" zeptal se.
Shay se zhluboka nadechla. "Ano, ale velmi slabě."
"Já necítím nic."
Shay se sehnula a strčila hlavu do tunelu. Pach byl hned pronikavější.
"Někdo se snaží zamaskovat jeho pach lidským."
Viper se sklonil a následoval ji. "Čarodějnice to být nemohou. Styx by nikdy nedovolil, aby se vyskytovaly v blízkosti Anassa."
"I démoni jsou schopní provádět základní kouzla."
"To je pravda," připustil. "Ale proč tady a proč maskovat pach trola?"
Na tyto otázky neměla Shay odpověď. Zrychlila krok.
Dobrá strategie, dokud nezahnuli za roh a nenarazili na pevnou skálu.
"Ne že bych zpochybňoval tvé orientační dovednosti, zlato, ale vypadá to, že jsme ve slepé uličce," zamumlal jí Viper přes rameno.
Shay zamračeně studovala hladkou skálu. "Tudy prošel trol a není to tak dávno."
"Styx používá troly, aby odlákali upíry z ochranného područí bohyně Phoenix. Neznamená to, že tady musí být Evor."
"To ne, ale musíme to prověřit." Shay se náhle zachvěla strachem. Tunel byl úzký. Tma ji téměř dusila. Nechtěla tu být celou věčnost. Instinktivně vzala Vipera za ruku a její obavy se náhle rozplynuly. Nemohla si dovolit zakolísat. Teď ne. "Nemůžeme ho tu nechat, jestli ho upíři zajali."
"Zatraceně." Viper jí stiskl ruku, možná s trochu větší silou, než bylo třeba. "Najdeš cestu skrz?"
"Můžu se o to pokusit." Osahala dlaněmi skálu a našla maličkou škvíru. Byla začarovaná, pocítila ihned. Zatlačila na ni rukou a zdálo se, že je propustná. "Tady. Kouzlo. Velmi slabé a ne dobře provedené."
Viper zaúpěl. Žádný upír neměl rád kouzla. Nedůvěřovali jim.
"Ale účinné," zamumlal.
S úsměvem se k němu obrátila. "Jen proti upírům a lidem, kteří necítí kouzla."
"Otázkou zůstává, kdo a proč."
"Je jen jeden způsob, jak to zjistit." Viper zavřel oči a zuřivě zavrtěl hlavou. "Vůbec se nu to nelíbí."
"Mně taky ne, ale pevně věřím, že Evor je tady. Chci to mít za sebou." Vymanila svou ruku z jeho. "Už nic nebaví žít pořád ve strachu. Nechci už utíkat."
Viper ji uchopil do náručí a přitiskl si její hlavu na hrud. "Já vím, lásko. Jen mi slib, že..."
Shay ztuhla. "Jestli řekneš, že nemám udělat žádnou pitomost, probodnu ti srdce kůlem."
Odevzdaně vzdychl. "Dobrá, už mlčím."
Shay se na něj podívala. "Ti muži."
Styx zrovna vstal, když se ozvalo zabušení na dveře.
Na okamžik zatoužil ignorovat upíra, kterého ucítil stát za dveřmi. Přinášel potíže. Srdce se mu sevřelo neznámým smutkem. Možná ztratil přítele.
Takhle se to nemělo stát.
S takovým násilím nechtěl mít nic společného. Nechtěl ničit ty, co mu stáli v cestě, nechtěl vládnout. Pokud měli upíři čelit stále nebezpečnějšímu světu, musí žít sami v míru. Nepřežijí, pokud se budou zabíjet mezi sebou. Jejich přirození nepřátelé nad nimi brzy získají převahu.
Toužil po míru.
Ale stojí vůbec nějaká oběť za to? Na tuto otázku nedokázal najít odpověď. Klepání se ozvalo znovu. Naléhavěji. Styx se dotkl medailonku na krku, přešel pokoj a otevřel dveře.
Jak očekával, stál tam jeden z Havranů ve své róbě i s tváří pod kapuci. V bledém obličeji se zračily velké starosti. V poslední době se podobné obavy objevovaly na tvářích upírů velmi často.
Styx nebyl jediný, kdo se bál o Anassa.
DeAngelo se lehce uklonil. "Pane."
"Co se děje?"
"Vězeň."
Styx se musel zachytit rámu dveří. Srdce se mu zastavilo. "Viper? Není... je stále naživu?"
"Ano, pane."
Zachvátila ho úleva. "Co se stalo?"
"Utekl."
Nemožné.
"To není možné," zachraptěl, proklouzl kolem DeAngela a běžel do tunelu.
Viper byl přece vážně poraněný. Nemohl se natolik uzdravit, aby mohl uprchnout. I kdyby mu někdo přišel na pomoc, nezvládl by se vláčet katakombami s tak urostlým tělem na zádech.
Ledaže by...
Zastavil se až v kobce, kde byl Viper mučen. Stříbrné okovy a řetězy ležely neužitečně na zemi. Začichal. "Shalott."
De Angelo přisvědčil. "Ano."
Musela to být ona. Jen její drahocenná krev mohla Vipera natolik uzdravit, aby mohl utéct.
"Už jsi někoho poslal, aby je našel?"
Nastala překvapivá pauza, po níž se DeAngelo uklonil v tiché omluvě.
"Ne, pane. Mysleli jsme si, že nejlepší bude, když počkáme na příkazy."
Styx uvažoval o jeho slovech a ještě víc o tom, co se skrývalo za nimi. Havrani byli trénovaní, aby okamžitě reagovali bez otázek a chovali se s absolutní oddaností. Fakt, že se ihned nevydali pronásledovat Vipera, svědčil o ztrátě jejich důvěry v samotného Anassa.
Potlačil povzdech. "Zablokujte východy, aby nemohli ven, ale nenavazujte s nimi kontakt." Hlas mu změkl. "Nechci, aby byla prolita krev, pokud nebudete přímo ohroženi. Je to jasné?"
"Jistě, pane."
Oboustranná úleva byla téměř hmatatelná. DeAngelo se hluboce uklonil a zmizel v útrobách skal.
Styx se ještě jednou dotkl malé loužičky krve na zemi. Patřila Shalott. Havrani ji co nejdříve dostanou. Čas se naplnil.
Jen málo démonů by nařklo Leveta z nedostatku trpělivosti. Většinou by o něm řekli, že není prchlivý.
V této chvíli však soptil jako čert.
Při vstupu do skal se otočil a zadíval se na ženu, která se táhla v závěsu za ním a bez hlesu mávala rukama, supila obličej a koulela očima.
Předtím si myslel, že není nic horšího než její klevetící jazyk. Pantomima však předčila veškerá jeho očekávání.
"Tak už toho, mon dieu, nech. Vypadnou ti oči z důlků," zahartusil a nespokojeně mávl křídly. "Sacrebleu, můžeš mluvit."
Hněvivě dupla nohou. "To od tebe bylo velmi ošklivé. Jsi zlý, zlý skřet."
Levet přimhouřil oči. "Nezapomeň, že mám stále dvě přání," varoval ji. Počkal, až se přežene největší bouře, a pokračoval. "Jak se jmenuješ?"
"Bella."
Zvedl oči v sloup. Existovala nějaká vodní žínka, která by ve svém jméně neměla název krásy? "Velmi originální."
Zatvářila se zmateně. "To bych neřekla. Všech mých šest sester se jmenuje Bella."
"A tvoje matka?"
"Bella."
"Jak jinak."
Zamrkala dlouhými řasami. "Cožpak se ti jméno Bella nelíbí?"
"Mon dieu, je mi úplně fuk," odfrkl Levet a otočil se směrem k úzkému průchodu.
Bella ho překvapivě nenásledovala, nedupala mu na ocas a netahala za křídla. Založila si ruce v bok, naklonila hlavu a nedůvěřivě ho pozorovala. Typická póza ženy, která je extrémně paličatá.
"Nechceš mi říct, že tam polezeme, že ne?" zeptala se.
"Bojíš se snad upírů?"
"To určitě ne, ale nemám ráda skřeti buzny." Pokrčila jemný nosík. "Jsou moc navonění."
"Skřeti buzny?"
"Ano. Jeden tu žije."
Levet se zamračil. Překvapení neměl rád.
"Co by si upíři počali se skřeti buznou?"
"Unáší pro ně lidi."
To mu moc nepomohlo.
"Upíři nepotřebují žádné skřítky, aby si obstarali lidské oběti ke svačině."
"Jen jeden upír se zde živí lidskou krví. Velmi specifickou lidskou krví."
"Specifickou? Co tím chceš říct?"
Bella netrpělivě ukázala na cestičku, která vedla do křoví. Levet neochotně následoval její gesto.
"Jsou lidé, kteří si dobrovolně zapíchají jehly do žil."
Levet vyděšeně ustoupil. Nebyl velkým znalcem lidí, ale hned poznal injekční stříkačky poházené po zemi a věděl, k čemu se používají.
"Do háje."
"Můžeme jít někam stranou a chvilku se líbat?" zeptala se Bella bezelstně a něžně se dotkla jeho růžků. "Je to mnohem větší zábava než sledovat upíry. Pohraji si s tvými křídly. Bude se ti to líbit, uvidíš."
"Teď ne," zaprotestoval Levet, ale slova mu odumřela na rtech, když Belliny zkušené prsty pohladily jeho krk a sjely na křídla. "Ach, bože."
"Jsem velmi dobrá."
Opravdu byla. Křídla se mu zachvěla rozkoší. Skoro nikdo nevěděl, jak citlivá jsou.
Už už začal přivírat oči slastí, když mu přišlo na mysl blížící se nebezpečí.
Shay může být v ohrožení.
Nebyl čas na žádné hrátky.
Vem je ďas.
"Non, non. Raději mi řekni, jakou máš moc."
Opět našpulila ústa a nepřestávala si pohrávat s jeho hebkými křídly. "Tu ti chci právě ukázat."
"Myslím kouzelnou moc," nevybíravě odstrčil její ruce. "Jaká přání máš možnost splnit?"
Zhluboka vzdychla. "Všechno, po čem toužíš. Můžu ti dát bohatství, krásu, lásku..."
V Levetově mozku se zrodil nápad. "Ve skutečnosti jsem měl na mysli něco exotičtějšího."
Podezřívavě se na něj zadívala. Možná byla trochu chytřejší, než si původně myslel.
"Exotičtějšího?"
"Nemůžu tady jen tak sedět, čekat na Godota a doufat, že si Shay pomůže sama, dokud nepřijede upíří klan na pomoc. Musím něco udělat hned a ty mi v tom pomůžeš."