22. kapitola
9. 10. 2011
Viper byl nevrlý. Neexistovalo lepší slovo, které by vystihovalo jeho náladu.
Vůbec se nedalo říct, že by byl nevděčný. Mučení neměl zrovna dvakrát v lásce, vadilo mu víc než ostatním upírům. Nebyl ani lhostejný ke skutečnosti, že mu Shay svou pomocí odhalila pravé city, které k němu chová. Žádná žena by nehledala muže celé hodiny a neriskovala by vlastní život z pouhé oddanosti. Dokonce ani tvrdohlavá, paličatá Shalott ne. Rozhodně by mu však nenabídla svou drahocennou krev, kdyby k němu nechovala něžné city.
I když zahřála jeho chladné srdce, stále měl na paměti, že on osobně zklamal. Mýlil se v totožnosti nepřítele. Nedokázal najít a porazit Evora, čímž by zbavil Shay prokletí. Nedokázal ji ubránit před nebezpečím.
Totálně vyhořel.
Sakra.
Shay za ním kráčela tiše, jako kdyby si byla vědomá jeho sebezpytování.
To nebylo žádné překvapení.
Pro ni znamenaly tunely černé díry plné pavoucích sítí. I když se ho pevně držela za ruku, stále zakopávala o nerovnou zem. "Au," zasténala, když málem padla na kolena po zakopnutí o ostrou skálu.
Viper se zastavil, i když se snažil dostat od upíry obydlených jeskyní co nejrychleji. "Jsi v pořádku?"
"Ne, nejsem v pořádku." Promasírovala si koleno. "V téhle tmě vůbec nic nevidím,"
"Z toho si nic nedělej, moc toho tady k vidění není. Zemina, skály a pár pavouků," dodal nevinně.
Narovnala se. "To není žádná legrace."
"To nebyla ani skutečnost, že jsi nasadila vlastní život, abys mě zachránila. Jak jsi mě vůbec našla?"
Pokrčila rameny. "Když jsem utekla ze skladiště, náhodou jsem narazila na Leveta. Už tě pronásledoval."
"Ten Chrlič?" podivil se Viper. "Neměl jsem ani tušení, že mu na mně tak záleží."
"Myslel si, že jsem s tebou."
"Aha." Viper se zamračil. "A co Dante?"
"Dává dohromady tvůj klan. Jakmile zapadne slunce, Levet se vrátí do Chicaga a přivede je sem."
Vzal její obličej do dlaní. "A tebe vůbec nenapadlo, že bys na Danta mohla počkat?"
Přimhouřila oči. To nebylo dobré znamení. "To už bys také mohl být mrtvý."
"Ale ty bys byla v bezpečí," vzdychl. "Zatraceně, Shay, nechci, abys riskovala svůj život."
"Ne." Vytrhla se z jeho dlaní. "I když máš můj amulet, zaručil jsi mi, že nejsem tvoje otrokyně."
Podrážděně zasyčel. "Samozřejmě, že nejsi."
"Potom mohu dělat svobodná rozhodnutí. Přesně to jsem udělala, když jsem tě přišla zachránit."
Nepochybně to byl velmi směšný argument, možná nejkomičtější, jaký kdy Viper slyšel. A že už žil pěkně dlouho.
Nevěřícně potřásl hlavou. "I když to znamenalo možnost, že budeš zajatá a upíři ti vysají krev?" naléhal drsně. "Přesně to by se stalo. Měla ses vrátit k Abby, tam bys byla v bezpečí."
Lhostejná k jeho nepřívětivé náladě ho dloubla do hrudi. Dloubla ho. Byl jeden z nejobávanějších predátorů a ona si ho klidně dloubne.
"Ne, nebyla bych v bezpečí," řekla.
O krok ustoupil. Šťouchnutí nebolelo, ale pokořila jeho pýchu.
"Shay, dokonce ani Styx a jeho Havrani by se neodvážili zaútočit na sídlo Phoenix. To byl důvod, proč nás nejdříve vylákali z domu."
"Je jedno, kolik bohyň mě chrání. Jestli se rozhodnou zabít Evora, zemřu."
Viper zaťal pěsti. "Ty víš, kde Evor je?"
"Myslím, že je tady."
"Ne," zavrtěl Viper rázně hlavou. "Styx řekl, že toho trola nikdy neměli v rukou."
Shay se suše zasmála. "A ty mu věříš, i když tě zajal a nechal mučit?"
"Mohl mě mučit, mohl mě i zabít, ale nikdy by mi nelhal. Ne záměrně."
"Povzbudivé."
Viper viděl, že nebude schopen Shay vysvětlit Styxiiv smysl pro čest. Obrátil proto svou pozornost jinam.
"Proč si myslíš, že je Evor tady?"
"Protože jsem ucítila trola, když jsem se plazila jeskyněmi."
Viper se otřásl. "Určitě?"
Shay se málem urazila. "Vydává zvláštní zápach."
A ona byla ta, která s ním měla největší zkušenost.
Viper zaťal pěsti. Nechápal, jak Evor mohl být tak blízko, aniž by si toho byl Styx vědom. Bude to muset zjistit sám.
"Kde je Levet?"
"Hraje si na zkamenělinu v místě, kde jsme se dostali do tunelů. Proč?"
"Myslím, že tě nedokážu přesvědčit, abys u něj počkala, zatímco já půjdu hledat toho trola."
"Ne."
"Shay..."
"Ne, ne, ne." Postavila se před něj, ale díky bohu už do něj nešťouchala. "Nejsem bezmocné dřevo, které odstraníš z cesty, kdykoliv se vyskytne nějaké nebezpečí."
"Nějaké nebezpečí?" Viper bezděčně vystrčil tesáky. "V těchto jeskyních se pohybují nejnebezpečnější upíři, jaké si dokážeš představit."
"A v tuto dobu jsou bezpečně uloženi k odpočinku ve svých rakvích."
"Chceš znovu riskovat svůj život?"
"Je to můj život. Nepatří ti."
Zavřel oči a potlačil touhu zařvat zklamáním. Tahle žena ho přivede ho hrobu.
"Havrani by si z tebe měli vzít příklad. Jsou to pouze amatéři ve srovnání s tvým způsobem mučení."
"Budeš dál trucovat nebo se vypravíme hledat Evora?" zeptala se a vydala se naslepo do jednoho z tunelů.
Viper se za ní okamžité vydal, což bylo štěstí, protože se náhle zapotácela a začala klesat k zemi. Zachytil ji ve svých pažích.
"Shay, co je ti?"
Jen potřásla hlavou. "Promiň. Udělalo se mi najednou tak slabo."
Viper svraštil obočí. I ve tmě si uvědomil její náhlou bledost a studený pot, který jí vyrazil na kůži. Určitě byla nemocná a jen se před ním pokoušela ukrýt příznaky.
Náhle mu svitlo.
"Sakra, byl jsem blázen," zasténal a přitiskl ji k hrudi. Začichal, aby vyhledal nejbližší prázdnou jeskyni, a vydal se do ní.
Schoulila se v jeho náručí. "Vipere?"
"Pssst, vydrž chviličku."
"Co to děláš?"
"Potřebujeme místečko, kde si chvíli odpočineme."
"Teď není čas na odpočinek," zaprotestovala chabě.
Stiskl ji pevněji. "Žádné debaty."
Zasípěla. "Strašně rád vydáváš rozkazy, co?"
"Ne, strašně rád mám tebe, zlato. Měl bych si nechal probodnout srdce kůlem. Nevšiml jsem si, jak zesláblá jsi."
Na chvíli ji umlčel. Zamířil do tunelu, který byl po krytý pavučinami. Znamenalo to, že se tu již pěknou řádku let nikdo neobjevil.
"Říkala jsem ti, že se mi jen udělalo mdlo," zamumlala nakonec a tón jejího hlasu postrádal jakoukoliv břitkosi "Shay, strávila jsi celou noc bojem s démony, během přes půl země a vysvobozováním. Dala jsi mi svou krev. Je zázrak, že se ještě držíš na nohou." Přitiskl jí rty do vlasu "I ti nejotrlejší válečníci si občas musí odpočinout."
"Ale my se odsud musíme dostat."
"Máme dost času. Správně jsi řekla, že upíři budou ve svých rakvích a já nemůžu opustit jeskyně, dokud nezapadne slunce."
Váhavě vzdychla. "Možná bychom si mohli najít místečko, kde si na pár minut odpočineme."
"Správné rozhodnutí."
"Jen nebud tak urážlivě shovívavý," strčila do něj loktem.
"Já?" opáčil nevinným hlasem. "A shovívavý?"
"Nech toho."
"Jak chceš, lásko." Na konci tunelu zahlédl Viper malou jeskyni. Vypadala špinavá, vlhká a nepohodlná, ale byla daleko od ostatních a měla jen jeden východ. Nikdo je nepřekvapí.
Posadil Shay na zem a přidřepl vedle ní. "Zdřímni si, Shay," zašeptal. "Budu na stráži."
Důkazem její slabosti bylo to, že neprotestovala. Položila mu hlavu na rameno, vzdychla a usnula, jako když ji do vody hodí.
Se západem slunce se Levet probudil. I když moc nevyrostl a neměl takovou sílu jako jeho předci, inteligence se mu dostalo do vínku víc než dost. Což nebyl tak špatný úděl, když o tom uvažoval. Nebyl tudíž překvapen, když zjistil, že Shay se ještě nevrátila.
I když ji zapřísahal, aby byla opatrná, nemohla se dočkat, aby už mohla zachránit svého milovaného upíra. Láska jí úplně popletla hlavu. Vrhla se do nebezpečí, jen aby ho už mohla vidět.
Zatraceně.
Mohl by se na ni vykašlat, ale to by nepřenesl přes srdce. Nemohl ji nechat ve spárech olizujících se upírů. V životě neměl moc přátel. Tedy, neměl žádného přítele. Kromě Shay. Nemohl si dovolit o ni přijít.
Levet si oklepal z těla zbytky kamenné drtě a opatrně mávl křídly, aby se ujistil, že je schopen letu. Protáhl se škvírou na čerstvý vzduch a rozhlédl se. Musí co nejrychleji vyhledat Danta. Nečekal, že bude Viper odvlečen tak daleko za město. Bude jim trvat hodiny, než se sem celý klan dostane. Levet nemohl ztrácet čas na cestu do Chicaga.
Vyhlédl přes okraj skály do údolí, kde stála opuštěná farma. Snadno tam zahlédl upíra, stojícího na stráži. Bude se muset dostat k řece, ale raději by to dokázal bez smečky těch krvechtivých potvor v zádech.
Utajení dostalo přednost před rychlostí.
Zůstal v nejhlubším stínu a nekonečně pomalu postupoval vpřed. Upíři byli výborní predátoři, dokázali vystopovat jakoukoliv kořist. Stačil by uvolněný kamínek, závan větru jejich směrem a už by jeho skřeti hlava zdobila bránu farmy.
Nevábná vyhlídka.
Plížil se skoro půl míle, než se jeho kroky stočily k řece. I tehdy však zůstal ostražitý a připravený okamžitě vzlétnout, kdyby došlo k sebemenšímu náznaku potíží.
Zrychlil na silnici, která se vinula podél řeky, a potom sklouzl dolů do husté trávy a mokrého mechu, naštěstí potichu. Na okraji řeky poklekl do vrstvy bahna. Kolem něj bylo všechno v pohybu. Bzučící hmyz, ryby, zvědaví mývalové a opatrné vačice. Levet je však ignoroval a zíral do vln kalné řeky.
Čekal, dokud nezahlédl svůj odraz, vztáhl ruku a pronesl zaříkací formuli. Slabé světlo, které se mihotalo nad hladinou, ukrylo jeho obraz a nahradilo ho inkoustově černou tmou.
Trik se povedl.
I když by si raději ukousl jazyk, než by přiznal, že není dobrý kouzelník, výsledky jeho čarování byly často nepředvídatelné. Někdy vyvolal malý požár, párkrát nečekaný výbuch a naposledy si způsobil krvácení z nosu, které ho trápilo téměř dvacet let.
Dnes večer si nemohl dovolit žádnou nehodu.
Opatrně si v mysli vyvolal obraz tmavovlasého upíra a promítl ho na hladinu. Za pár okamžiků už viděl jeho mlhavé obrysy.
"Dante. Slyšíš mě?" zasyčel tiše.
Upír v hlubině se zamračil a rozhlédl se kolem sebe, jako kdyby si nebyl jistý, jestli opravdu zaslechl nějaký hlas. Zaostalí upíři.
"Dante, to jsem já, Levet," zavrčel.
"Levet?" Udiv už byl velmi patrný. "Kde sakra jsi?"
"Jestli se zbavíš všech myšlenek, ukážu ti to."
"Cože?"
Levet potichu zaklel. Snažil se, aby ho Dante neslyšel, protože neměl sebevražedné úmysly, ale rozhodně mu kletby udělaly dobře.
"Zbav se všech myšlenek, zbytek nech na mně."
Dante nevypadal zrovna šťastně, ale zavřel oči a vidi-lelnč se snažil. Levet neztrácel čas a zaměřil se v duchu na starou farmu.
Dante otevřel oči a zavrtěl hlavou. "Je to dál, než jsem myslel. I autem bude trvat hodiny, než se tam dostaneme."
Levet pokrčil rameny. Nedalo se nic dělat.
"Počkám na vás u vchodu do jeskyně," slíbil.
"A co Viper a Shay?"
"Nevím."
Dante se ušklíbl. "Přijedeme co nejdříve."
"Pospěšte si."
Mávnutím ruky zavřel Levet portál, tedy se o to alespoň pokusil. Vidina Danteho zmizela, ale stále zde zůstávala temná hladina. Levet se zamračil a naklonil se blíž, ale hned vyjekl, když se na hladině objevila krásná ženská tvář. Zavrávoral a padl do bláta, když s hrůzou pozoroval, jak se z řeky vynořuje tělo a kráčí k němu.
Ne že by neocenil pohled na krásné ženské tělo.
Byl sice malý, ale byl muž, a žádný muž by si neodepřel pohled na bělostnou pleť vnadné krásky, její modré oči a světle zelené vlasy.
Pod průhlednou tunikou byla úplně nahá.
"Svatá matko boží," zablekotal Levet a užasle sledoval ženu, která byla jen o málo vyšší než on. "Tohle už mi víckrát nedělej."
Zamžikala řasami a usmála se. "A co nemám dělat?"
Konečně se mu podařilo vyhrabat se z bláta a zbavit se lišejníku, nalepeného na křídlech. "Jen tak si vyskočit jako... jako ostatní věci, které z. ničeho nic vyskakují."
"Já jsem nevyskočila."
"Určitě ano. Cožpak nemáš žádné způsoby?" Levet zavrtěl hlavou. "Jak bys mohla. Co to tady žvaním, vždyť ty jsi jen vodní žínka."
"A ty jsi skřet, i když jsem ještě nikdy neviděla žádného tak maličkého. Scvrkl ses působením kouzla?"
Levet zvedl oči v sloup, otočil se a začal stoupat dál od řeky. Vodní žínky mohou být roztomilé, ale rozumu a taktu nemají, co by se za nehet vešlo.
"Ne, nescvrkl jsem se kouzlem. Už jsem se tak narodil."
Přiskočila k němu a kráčela po jeho boku s očividnou lehkostí, překážky jí nevadily.
"To není moc působivé."
"Zmlkni a jdi si svou cestou, ty otravo."
"Nejsem otrava a nemohu si jít svou cestou."
"Jistěže můžeš." Levet netrpělivě máchl rukou. Jako démon nemohl být očarován vodní žínkou, ale raději se měl na pozoru a upřeně se díval na zem. "Plav pryč i se svými rybami."
"Povolal jsi mě k sobě, můj milý skřete," zapředla.
"Nic takového jsem neudělal."
"Ale ano, udělal."
,,Ne."
"Ale ano."
Levet rozhodil bezmocně ruce. "Sacrebleu, to je absurdní. Proč nezmizíš?"
Pohodila rozveně dlouhými vlasy. "Říkala jsem ti to. Povolal jsi mě. Jsem k tobě připoutána, dokud nebude kletba zlomena."
"Dobrá, zlomím ji. Jsi odvolána. Můžeš jít."
Našpulila plné rty. "Na skřeta toho o kletbách moc nevíš."
Rozčileně mávl křídly. Ať byla krásná nebo ne, ta ženská byla protivná jako noc.
"Fajn. Řekni mi, co mám udělal, abys zmizela."
Začala trucovat. "Neshledáváš mne roztomilou?"
"I žirafy jsou roztomilé, ale to neznamená, že bych chtěl mít jednu na krku. Zvláště takovou užvaněnou."
"Ty nejsi moc galantní skřet." Pleť jí zářila a světélkovala v měsíčních paprscích. Takhle tedy tahala námořníky do svých osidel. On se však nechtěl nechal lapit. "Správně bys mi měl říct, že jsem krásná a že po mně toužíš."
"Toužím jedině po klidu," odsekl Levet. "Přeji si, abys zmlkla."
Její modré oči se rozšířily a ústa pootevřela, ale nevyšel z nich ani hlásek.
Levet se zamračil. Cožpak je opravdu tak poslušná? Nic jí neporučil, jen si přál.
Prohnaně se usmál. "Aha. Takhle to je. Splníš mi tři přání a pak se můžeš vrátit, odkud jsi přišla."
Založila si ruce na plná ňadra a zoufale na něj zírala. Určitě doufala, že ho obloudí svým luzným zjevem, a než přijde na to, jak se jí zbavit, nebude se muset vracet do svého vodního vězení.
Ke všemu byl démon, což znamenalo, že se zpátky do vody vrátí bez něj.
Levet si zamyšleně poklepával na bradu a přemýšlel, jak využije nenadálé štěstí, které ho potkalo.
Už vyplýtval jedno přání za její mlčení.
Použil je na dobrou věc, přesvědčoval sám sebe.
Zbývají dvě.
Musí se rozhodnout, jak s nimi naloží.
Dante se zapotácel a musel se chytit rukou stolu. Jehu kontakt se skřetem byl náhle přerušen.
Vem čert toho zatraceného Leveta. Byl Chrlič. Byl jako osina v zadku. Nebyl zvyklý, aby ho někdo takhli znepokojoval.
"Dante, co se děje?"
Obrátil se a podíval se do očí vysokému, dobře stavěnému upírovi, který vstoupil do místnosti. Byl oblečen stejně, v černých kalhotách a jednoduché černé košili. Oba dva byli přece bojovníci.
"Ten Chrlič," řekl Dante stroze.
Santiago se rozhlédl po prázdné hale. "Vrátil se snad?"
"Ne, ale kontaktoval mě skrz portál."
"Skrzportál? Nevěděl jsem,že Chrlič má takovou moc."
Dante se nevědomky usmál. Levet se mu začínal líbit víc a víc.
"Ten malý mizera je plný překvapení."
"Už našel našeho pána?"
"Ano. Převezli ho až na druhý konec státu. Musíme hned odjet."
Santiago se dotkl jílce meče, který mu visel u boku. "Klan čeká jen na vaše rozkazy, pane."
Na půl cesty ke dveřím se Dante náhle zastavil. Málem zapomněl udělat tu nejdůležitější věc.
"Santiago, potřebuji, aby někdo navštívil Abby a řekl jí, co se děje. Nepotřebuji, aby se vrtala v mých záležitostech."
Upír ustoupil o krok vzad a v očích se mu objevilo zděšení. "Zešílel jste?"
Dante se zamračil. "Proč?"
"Chcete, aby někdo navštívil vaši partnerku a řekl jí, že riskujete svůj život? Podle vašich měřítek jsem mladý, ale nejsem hloupý."
"Abby by ti nikdy neublížila."
"Rozhodně by to neměla v úmyslu, ale žena, která zažehne požár, kdykoliv ztratí náladu, není bezpečná hostitelka."
Dante se usmál. Jeho žena byla krásná, inteligentní i neobyčejně laskavá, existovaly však chvíle, kdy nad ní ztrácel kontrolu. V poslední době si poradila s několika obtížnými démony a ta pověst se rychle rozšířila.
"Už to téměř nikdy nedělá," zaprotestoval chabě Dante.
"Téměř nikdy neznamená nikdy," oponoval mu Santiago. "Když. zjistí, že jste opustil město bez ní... Nu, musíte chápat mé obavy. Levet měl užít portál, aby kontaktoval ji. Myslím si, že Chrliči jsou nehořlaví."
Dante si odfrki. "Zbabělče."
Santiago souhlasil. "Ano, v tomto případě jsem."
"Dobrá." Dante si přehodil přes ramena plášť. "Doveď klan až na kraj Rockfordu a já se k vám připojím."
Santiago se přidušeně zasmál. "Máte v úmyslu informovat bohyni sám?"
"Mám v úmyslu ji vyzvednout a vzít ji s námi," řekl suše Dante. "Nejsem tak hloupý, abych jí řekl, že do naší party nepatří."
Santiago se uklonil. "Věk opravdu přináší moudrost."
"Jak patetické," pomyslel si Dante a vyšel z místnosti.
