21. kapitola
9. 10. 2011
Na horizontu se objevily první záblesky svítání, když se Shay s Levetem prodírali skalnatými výběžky hor. Dole pod nimi tekla řeka Mississippi a všechno vypadalo velmi mírumilovně. Stará farma, gotický kostelík, nic nenasvědčovalo tomu, že byla nablízku banda upírů, kteří hodlali vraždit, mučit a sát krev.
Levet se opřel o kmen stromu a pozoroval Shay, která si masírovala svaly na nohách. Naplno běžela víc než šest hodin, když pronásledovala limuzínu po celém státě Illinois. Nemohla držet krok s automobilem, ale pach mnoha upírů jí dával jistotu, že její směr je správný. A tak běžela. Běžela a běžela.
Měla větší výdrž než obyčejní smrtelníci, ale svaly jí tuhly stejně a plosky nohou bolely jako čert. Ustala však bolest v boku a dýchání se jí pomalu vracelo do normálu. Cestou si dokonce dovolila malou odbočku na jednu starou farmu a vypůjčila si tam tlustou flanelovou košili, aby se v chladném nočním vzduchu trochu zahřála. Nevěděla, jestli ji bude moci kdy vrátit, ale půjčka zněla lépe než krádež.
Podívala se na blednoucí nebe a odkašlala si. "Levete, nemáme moc času."
"Já vím, já vím," zamumlal skřet a začal prohledávat ostnatá křoviska. "Musí to být někde tady. Cítím to." Po chvíli vítězoslavně zaryčel a narovnal se. "Voilá."
"Voilá? Co to sakra znamená?" zeptala se Shay a následovala ho k úzké průrvě mezi skalami.
Levet začichal a protáhl se škvírou. "Bůh udělal chybu, že nedal všem na světě schopnost dorozumět se francouzsky. Jdeš za mnou?"
Shay se zhluboka nadechla a začaly se jí potit dlaně. Dobrotivé nebe. Další tmavá a hluboká díra. Když byla vysvobozena ze zajetí u čarodějnic, přísahala si, že už ji nikdo do žádného takového otvoru nedostane.
Už nikdy nebudeš ve tmě sama.
Zdálo se jí, že uslyšela Viperův hlas. Uklidnil ji. Nebyla sama. Měla po svém boku Leveta a kdesi na ni čekal Viper, kterého musela zachránit.
"Už jdu," řekla pevným hlasem a protáhla se otvorem do tunelu. Byl dost široký, ale zato nízký, jak zjistila hned, když hlavou narazila do stropu. "Au! Levete, proč jsi mě nevaroval?"
"Nemáš být tak vysoká," odpověděl jí ze tmy. "Potřebujeme světlo."
"Ne." Shay se poslepu pohybovala ke svému příteli, aby mu zabránila provést nebezpečné kouzlo. Naštěstí se už žádná další exploze nekonala, jen se objevil malý plamínek, který ozářil Levetovu ušklíbající se tvář. Vydechla úlevou a ohmatávala si potlučenou hlavu. "Sakra, Levete, mohli jsme být oba na kousky."
Chrlič opovržlivě vystrčil jazyk. "Pchá."
Shay se rozhlédla po tunelu a začichala. Vzduch byl zatuchlý a nevykazoval žádné známky pobytu lidí či upírů.
"Už tu nikdo léta nebyl," poznamenala.
Levet ukázal na trhlinu v kameni. "Je to nestálé prostředí."
Po páteři jí přejel mráz. "Jak nestálé?" Pokrčil rameny. "Teď se zdá solidní, ale zakazuji, ti používat dynamit."
"Budu to mít na paměti."
Levet se slabě usmál nad břitkou odpovědí a vzal její ruce do svých dlaní. "Slunce vychází. Potřebuji tvůj slib, než zkamením."
Jemně mu stiskla prsty. "A jaký slib chceš?"
"Nemohu ti zabránit hledat Vipera, ale chci tvé slovo, že neuděláš žádnou hloupost."
Shay zvedla oči v sloup. "Co to všichni máte?"
"Jsi zbrklá a impulzivní, řídíš se srdcem. Jen ti chci říct, abys byla opatrná."
"Budu, to ti slibuji."
Sehnula se a políbila ho na tvář ve stejném okamžiku, kdy dovnitř pronikl první paprsek svítání. Chrlic se proměnil v kámen.
Shay se vzpřímila, tedy kam jí to dovolil nízký strop, poklepala Leveta po hlavě a kráčela do nitra tunelu.
I když s sebou nesmrtelnost přinášela mnoho výhod, měla i své stinné stránky.
Dlouhou a nudnou dobu temna.
Příšernou módu šedesátých let.
Nutnost učit se znovu a znovu nové technologie.
Přežívat brutální mučení.
Donekonečna přežívat.
Viper ztratil ponětí o čase. Nevěděl, kdy byl zatažen do tmavé kobky, přivázán řetězy ke stropu a kdy mu první šleh bičem rozsekl kůži.
Nevěděl, jak dlouho byl bičován, kolik krve mu vyteklo z otevřených ran a jakou dobu bude ještě schopen mít vztyčenou hlavu.
Důtky svištěly vzduchem v pravidelném rytmu, bez přestávky, aniž by zpomalily či zrychlily. Dopadaly mu na záda a na nohy. A najednou přestaly. Ze stínů vystoupili mlčenliví Havrani.
Zařval by úlevou, kdyby neucítil pach přicházejícího Styxe. Potlačil neuvěřitelnou bolest a podíval se mu pevné á.
Vysoký upír netrpělivě mlaskl, když se jemně dotkl ledne rozevřené rány na Viperových zádech.
"Proč musíš být tak paličatý, Vipere? Nikam to nevede. Zavolej Shalott a budeš odvázán a vyléčen."
Viper ignoroval muka, která doprovázela sebemenší pohyb, a procedil mezi zuby.
"Zabiju tě v okamžiku, kdy mě odvážeš."
Bronzový obličej jako kdyby byl vytesán ze žuly. ,,Nejsem tvůj nepřítel."
"Takže takhle se chováš k přátelům? Zvláštní pohostinnost."
"Víš, že jsem si nikdy nepřál ti ublížit. Nerad zraňuji své bratry." Styx se zamračil na krev, která mu ulpěla na prstech. "Jen se nás všechny snažím chránit před chaosem i krachem."
"Ne," zasyčel Viper. "Chceš obětovat mladou nevinnou ženu, abys zachránil upíra, který svým chováním zruinoval sám sebe. Nebo snad chceš popřít, že Anasso každým okamžikem slábne?"
Styx zaťal pěsti. Jeho oddanost pánovi byla nekonečná, ale ani tak nemohl potlačit svou nechuť k chorobě, která ho pustošila.
Bylo přísně střeženým tajemstvím, že se upíři mohou nakazit krví těch, kteří požívají drogy. A už vůbec se nemluvilo o tom, že se upíři mohou stát na drogách závislí. Krev, infikovaná drogou, se mohla stát potřebou, která pomalu, ale jistě každého upíra zničila.
Dokonce i takového upíra, jakým byl Anasso.
"To bylo v minulosti," řekl Styx.
"Chceš říct, než ho vyléčila krev otce Shay?"
"Ano."
Viper zaťal zuby, když mu do paží vystřelila další bolest. Nebylo přirozené viset za stříbrné okovy, ale také nebylo běžné, že by vás unesl bývalý přítel a nechal vás zpráskat jako potulného psa.
"Pokud se to stalo už dávno, jak je možné, že znovu onemocněl?" zeptal se.
K jeho velkému překvapení začal Styx přecházet po kobce. Ani vlající plášť nemohl zakrýt strnulost, která mu ležela na ramenou. Hlavu měl skloněnou, jako kdyby se modlil.
"Záleží na tom?"
Viper zapomněl na bolest. Zachvátila ho zuřivost "Vezmu-li do úvahy, že chceš zavraždit ženu, kterou miluji, potom na tom sakra záleží."
Styx sebou viditelně trhnul, jako kdyby ho Viper zasáhl na citlivém místě.
"Lituji toho, ale je to nezbytné. Nevíš, jak moc mě to mrzí, pomysli však, co by se stalo, kdyby Anasso zemřel." Díval se na Vipera s výrazem štvance. "Upíři povstanou proti sobě. Nastanou války klanů. Bude prolévána naše krev. Vlkodlaci se budou radovat."
Viper se zamračil "Proč?"
"Spojili se pod novým králem, mladým a nelítostným vlkodlakem, který sní o tom, že bude pánem noci. Bojí se pouze Anassa, proto ještě nezaútočil."
Viper potřásl hlavou. Cožpak je Styx opravdu tak zaslepený? Žije v těchto podzemních jeskyních tak dlouho, že neví, jak se svět změnil?
"Jsi blázen, Styxi," zasténal bolestí.
Tmavé oči se přimhouřily. "Spousta upírů si to jistě myslí, ale žádný se mi to neodvážil říct tváří v tvář."
Jako kdyby to něco změnilo, pomyslel si ironicky Viper. Už byl na mučidlech, co víc se mu ještě může stát?
"Otevři konečně oči, starý příteli. To není Anasso, kdo hráni roztržkám mezi upíry a kdo drží vlkodlaky v uctivé vzdálenosti."
Styx se na něj podíval, jako kdyby se Viper dopustil rouhání. Pro něj to bylo rouhání. Zasvětil svůj život Anassovi. Neviděl pod povrch.
"Jistěže je," trval na svém. "To on nás vyvedl z temnoty na výsluní."
"Možná nás kdysi vedl, ale už mnoho století s ním nikdo nemluvil, dokonce ho ani nikdo neviděl. Zůstal pouhým stínem, který si pamatujeme pro bývalé skutky."
"Všichni se ho obávají. Bojí se moci, kterou disponuje."
"Ne. Bojí se tebe, Styxi. Tebe a tvých Havranů. To vy udíte upíry, ať se ti to líbí nebo ne."
Styx ztuhl. V obličeji se mu zračil šok.
"To je velezrada."
"Pouhá pravda," ušklíbl se Viper a držel hlavu vztyčenou jen s největší námahou. S unikající krví se ztrácela i jeho síla. "Opusť toto místo a vrať se zpátky mezi klany, jestli toužíš po pravdě. Tvá oddanost tě zaslepila."
Styx zasyčel. "Přišel jsem sem, abych se přesvědčil, že jsi konečně dostal rozum. Tvé šílenství je však hlubšího rázu." Sevřel medailonek kolem krku. "Až budeš připraven zavolat Shalott, vrátím se."
Otočil se a ponechal Vipera na pospas bolesti a temnotě.
Ne že by to Viperovi moc vadilo. I když se mu pouta zařezávala do zápěstí a svaly se svíjely v křečích, vsadil by se, že ucítil sladkou vůni Shay.
Tunely pod skalami se ukázaly být bludištěm. Shay se často pohybovala v kruhu a ocitala se znovu na místech, kterými již prošla. Po půlhodině marného bloudění se jí draly na jazyk velmi jadrné francouzské kletby. O polovině z nich nevěděla, co znamenají, ale přicházely jí na jazyk samy, a tak po tom nepátrala. Pátrala po Viperovi.
Znovu a znovu si otloukala hlavu o nízký strop, jednou dokonce málem zapadla do hlubokého výmolu. A určitě tu žila spousta pavouků. Nakonec však ucítila pach upírů.
Díky bohu.
Raději bude bojovat s upíry, než aby byla uvězněná v plesnivé díře.
Cítit upíry a najít je, to bude ještě oříšek. Žádný tunel nebyl rovný. Kroutily se pod celým státem Illinois a vedly ji v kruhu. Když začínala zoufat, objevila na zdech louče a tapisérie, které dávaly tušit, že se ocitla v blízkosti upířího brlohu.
Zastavila se a zhluboka se nadechla. Napravo ucítila sedm upírů, zleva však přicházel pach člověčiny. Strach i nemoci. Bylo tam i něco jiného. Že by skřítek... nebo trol?
Poskočilo jí srdce. Mohl by to být Evor? Byl tak blízko, že by ho mohla porazit, až osvobodí Vipera? Za pokus by to stálo.
Rázně se obrátila vlevo a myšlenky na Evora vypudila z hlavy. Teď jí záleželo jen na Viperovi.
Tunel se rozšiřoval. Očividně byl často užíván, ale teď byl opuštěný. Měla štěstí, i když stále za každou zákrutou očekávala vyceněné zuby. Ucítila však pach Vipera.
"Vipere?" zašeptala něžně. Žádná odpověď. Zamračila se. Měl by ji slyšet, i když byl její hlas tichý jako vánek. Pokud nebyl... ne, na to nebude myslet.
Namáhavě polkla, vzala do ruky jednu z hořících loučí a pomalu postupovala vpřed. Před ní se objevil úzký otvor.
Viper.
Byl tam. Cítila to.
Dávala si pozor, aby po sobě nezanechala žádnou pachovou stopu, a protáhla se dovnitř. Zvedla louč do výše. To, co viděla, jí vyrazilo dech.
Viper tam opravdu byl.
Visel za zápěstí u stropu. Jeho záda a stehna byly jedna veliká rána. Krev byla všude, dokonce i kdysi stříbrné i lasy dostaly karmínový odstín. Tvář měl popelavě šedou.
"Vipere, co ti to udělali?" zanaříkala, ale hned se vzchopila. Poslední věc, kterou Viper potřeboval, byl hysterický výlev. Byla přece bojovnice. Měla by se tak začít chovat.
Znovu polkla. Její strach se proměnil v hněv. Upíři svázali, bili a mučili jejího Vipera, jako kdyby byl zvíře. A to jen proto, aby ji dostali.
Všechny je pošle do horoucích pekel.
Jen co dostane Vipera do bezpečí.
To se snáze řeklo, než vykonalo. Dlouho se potýkala s řetězy, kterými byl Viper přivázán ke stropu, ale naštěstí byly stříbrné, nikoliv železné. Pro Vipera však představovaly hrozná muka. Cítila, jak se mu zařezávají do masa, a věděla, že mu způsobují stejnou bolest jako rány od biče.
Trhala, škubala a tahala tak dlouho, dokud se jí nepodařilo vyrvat řetěz ze zdi. Viper se zřítil k zemi a těžký kov mu přistál na zádech.
Shay k němu poklekla, odsunula řetěz stranou a strhla mu okovy ze zápěstí. Po celá léta proklínala sílu, která jí byla dána do vínku, protože ji tolik odlišovala od obyčejných smrtelníků. Dnes poprvé ocenila dar, se kterým se narodila.
Vzala Viperovu hlavu do klína a třesoucí se rukou mu stírala krev z obličeje.
"Vipere. Vipere, slyšíš mě?"
Neodpověděl, ale za chvíli se maličko pohnul.
"Shay?"
Zašeptala mu do ucha. "Nehýbej se. Jsem u tebe."
"Zdáš se mi?"
Hystericky se zasmála. "Určitě už jsi měl v životě lepši sny než tento."
"Snil jsem o tobě celé roky. Ne, staletí. Celou věčnost." Pomalu se chytil jejích paží a namáhavě otevřel oči. "Myslel jsem, že tě nikdy nenajdu, ale našel. Neměl jsem tě nechat odejít. Ne, když jsem tě tak zoufale potřeboval. Teď už se to nestane. Nenechám tě jít."
Do očí jí vyhrkly slzy. Bezpochyby blouznil, bolest mu zaslepila rozum, přesto ji jeho slova dojala.
Něžně ho pohladila po vlasech a odkašlala si. "Mě se nezbavíš, neboj se. Patříme k sobě jako den a noc, světlo a tma." Zamračila se a zatřásla s ním. "Vipere, musíš se probudit."
Namáhavě se probral k vědomí. "Neměla bys tu být. Je to tu nebezpečné."
Nebezpečné? Jeskyně plné krvelačných upírů? Pchá. "Neboj se, už mizím," konejšila ho.
"Ano." Zmáčkl jí paži. "Běž už."
"Jdeme oba." Uvolnila svou ruku a jemně mu ji přimkla ke rtům. "Nejdřív se však musíš napít."
Cítila, jak jeho tělo ztuhlo. "Shay, to ne. Slíbil jsem, že tě nepřipravím o krev."
Netrpělivě mlaskla. Cožpak se spolu musí pořád dohadovat? A to jí ještě bude říkat, že je paličatá!
"Měli jsme dohodu, Vipere. Krev pouze na vyléčení. Myslíš si snad, že Shalott nedrží slovo?"
Zavrtěl hlavou. "Shay, uteč. Zabijí tě."
"Nejdřív mě budou muset chytit."
Maličko se usmál. "Nejsi tak drsná, jak si myslíš, že jsi." "Ukážu ti, jak drsná jsem, jestli se hned nenapiješ mé krve," varovala bo a tiskla zápěstí k jeho rtům. "Musíš to
udělat hned, nebo oba zemřeme."
Na dlouhý moment se zahleděli jeden druhému do očí. "Palice dubová," vydechl nakonec.
"Učila jsem se u odborníka," odpověděla. "A už mě
kousni."
Udělal to.
Shay rozšířila zrak a celé tělo se jí zachvělo, když Viperovy zuby prokously její tepnu. Nebolelo to. Téměř si přála, aby ucítila bolest, proti té se dalo bojoval. Zachvátila ji však nevýslovná slast. Co se to děje?
V podbřišku ji známě zamrazilo. Ach, jak dobře věděla, kam to povede. Začala mělce dýchat. Každý pohyb jeho úst a zubů v ní vyvolával nevýslovné vzrušení. Zavřela oči a volnou rukou ho chytila za vlasy. Jen koutkem oka zahlédla, jak se Viperovi vrací síla. Poznala to však na stisku jeho paží, byl mnohem mocnější.
Byla však dost zaneprázdněná, než aby mohla plně ocenit, jak mu její krev vrací život.
Šílela.
Sladký tlak dosáhl svého maxima a ona pocítila orgasmus bez jediného dotyku. Zabořila svou tvář do Viperových vlasů. Proboha živého. Cítila se tak slabá, že se jí točila hlava. A co teprve ta hanba. V takové chvíli přece nebyl čas na soukromé hrátky, i když její tělo po nich toužilo. Docela by se spokojila s Viperovým uzdravením, aby se mohl bez pomoci zvednout a znovu ji uchopit do náručí.
"Shay?" Viper jí zastrčil za uši vlasy, které vyklouzly z copu. "Shay, mluv na mě."
"Ano," vzdychla a přinutila se podívat mu do očí.
Viper se zamračil. "Ublížil jsem ti?"
"Vůbec ne, spíš naopak."
Chvíli ji pozoroval, než mu došel skutečný význam jejích sloy.
"Ty se červenáš, lásko."
"Já jsem vůbec netušila..." Zavrtěla hlavou, ale potom ho také prozkoumala pohledem. "Jsi už natolik v pořádku, abychom odsud mohli vypadnout?"
Usmál se na ni a ukázal na své krví pokryté tělo. "Jsem uzdraven. Zcela zdráv." Byl to malý zázrak. "Nedivím se Anassovi, že touží po tvých léčivých rukou."
Shay se ušklíbla. Pozorovala rychle mizící stopy po zubech na svém zápěstí. "Nemyslím si, že to jsou ruce, co potřebuje."
Políbil ji na temeno hlavy. "Nepodceňuj své působení. Svedla bys kteréhokoliv upíra."
"A po tomhle se mám cítit lépe?" zeptala se.
Viper křepče vstal a přidušeně se zasmál. "Ne, to si nemyslím." Zvedl ji k sobě a položil jí ruce na ramena. Palci jí pomalu masíroval klíční kosti. "Shay, dala jsi mi obrovský dar. Na to nikdy nezapomenu."
Neklidně se ošila. "Slib je slib. Pouze jsem ho splnila, nic víc."
Laškovně se usmál. "Zmlkni už, zlato. Nebudu ti říkat, jak pošetile ses zachovala, když jsi mě vyhledala v těchto jeskyních. Moc jsi riskovala. Chci však, abys věděla, že děláš čest jménu Shalott. Nepoznal jsem nikoho, člověka, démona, upíra, zkrátka nikoho, kdo by byl tak odvážný i oddaný. Otec by na tebe byl hrdý."
Shay se zarděla. Bože, v přijímaní pochval nebyla dobrá. Bojovat s démonem nebo oblafnout čarodějnici, io byla její parketa. Přijmout poklonu však znamenalo ztrátu hlasu a vír zmatených myšlenek.
"Snad bychom se raději měli co nejdřív dostat ven," zamumlala.
Viper se usmál. "Někdy si nad tebou zoufám, lásko," políbil ji na čelo. "Ale teď bych zrovna řekl, že máš úplnou pravdu. Čím dřív, tím líp."
