2. kapitola
8. 10. 2011
Shay proklela pouta, která ji držela u sloupu. Proklela Evora, nenasytného zkurvysyna, který neměl žádné výčitky svědomí.
Proklela onoho podivného muže, který páchl jako prohnilé maso, jehož smrad dokázala už dávno rozeznat.
Nejvíc proklela Vipera, protože ji označil za svůj majetek a cetku.
Bohužel byly její kletby neúčinné, protože mužík dál mával svým nožem.
"Je moje. Musím ji mít."
Upír se nepohnul ani o píď, zdál se být víc mrtvý než nemrtvý. Jen chladný proud vzteku byl téměř viditelný přes jeho zdánlivě klidnou tvář.
"Chceš se mnou bojovat s nožem, který je jen očarovaný?" zeptal se.
Muž polkl. "Nemohu s ním porazit upíra."
"Ach, takže nejsi tak hloupý, jak jsem si myslel."
Maličké pichlavé oči Vipera probodly. Shay ucítila jeho zoufalou situaci. Bude si muset proklestit cestu jinak. Pohnul se směrem k Evorovi a s nečekanou zručností mu přiložil ostří ke krku. "Zabiju ho. Pokud je majitelem kletby nad Shay, zemře ona také." Pohledem stále visel na Viperovi, vědom si toho, že je nebezpečnější než ostatní osoby v místnosti. "Nebudeš z ní nic mít, jestli zemře dřív, než ji stačíš vysát."
Shay se přerývaně nadechla. Nebála se smrti, ale přece nepůjde do hrobu takhle nedůstojně, uvázaná ke kůlu jako otrokyně.
Viper se nepohnul, ale jeho síla zaplnila vzduch jako studená vlna. Stříbrné vlasy mu zavlály a sametový plášť se nadul.
"Nezabiješ ji," řekl takovým tónem, že Shay přeběhl mráz po zádech. "Nevěřím, že by tvůj zaměstnavatel byl potěšen, kdybys mu ji přinesl jako mrtvolu."
Útočník se divoce zachechtal. "Pokud skončiv rukou jiného, hrozí mi horší konec než smrt. Nech ji jít se mnou."
"Touží po ní tvůj pán nebo se jí bojí?" zamumlal Viper a lehce se pohnul kupředu. "Kdo je to? Démon? Kouzelník?"
"Stůj, nebo ji zabiju."
"Ne." Viper se k němu nepřestával pomalu blížil. "Pustíš nůž a půjdeš pryč."
"Nemůžeš mě hypnotizovat. Jsem imunní vůči těmi o magickým hovadinám."
"Dobrá, budu tě tedy muset zabít."
"Nemůžeš mě..." Slova varování mu ještě visela na rtech, když ho Viper rychlostí blesku chytil a poslal ho proti zdi.
Na tak malého muže se otřepal poměrně rychle. Rána otřásla táflováním a samozřejmě se sesunul k zemi, ale hned byl na nohou a v očích mu nebezpečně svítilo. Nebyl to zřejmě pouhý člověk, spíš čaroděj s talentem, který mu nabízel možnost ochrany.
Zvedl ruku, ve které svíral cosi jako malý kámen. Shay se zamračila. Tak dlouho žila s čarodějnicemi, že věděla, že ten krystal znamená zaříkadlo.
"Vipere."
Varovala ho, aniž by věděla proč. Proč by jí mělo záležet na tom, kdo onu bitvu vyhraje? Jestli ji mají vysát dnešní noci upíři nebo neznámé monstrum někde jinde - nebylo to snad jedno? Konec přijde tak jako tak.
Ještě než své jméno viděl na jejích rtech, prolétl Viper stranou a černou magií zažehl oheň na vzdálené zdi. Plameny okamžitě začaly olizovat drahé táflování a přítomní hosté v panice rychle utíkali. Kouzelný oheň byl nebezpečný jak pro démony, tak pro lidi.
"Popadněte hasicí přístroje, vy zatracení tupci," ječel v panice Evor na svou gardu. "Přece tady nepřijdu o veškerý majetek."
Jeho trolové váhavě zahájili svůj boj s plameny, ale Shay se nenechala zmást. Zajímal ji pouze duel mezi upírem a stále zoufalejším mužem.
Viper se k němu blížil a kabát mu obepínal pružné tělo. ,,Tvoje zaříkadlo tě neochrání před mými zuby. Zatnu ti je do hrdla," pronesl hedvábným hlasem. "Bojíš se smrti?"
"Lepší vysáté hrdlo než trest mého pána," vyhrkl muž a na svou obranu zvedl kouzelný krystal.
Viper ještě jednou použil černou magii a zapálil pódium. Kolem nich začaly tančit plameny a Evor zpanikařil. "Sem, sem. Přineste sem vodu," sténal.
Při dalším zážehu spadla Shay na podlahu a jen rychlé reflexy ji uchránily před jistou smrtí sežehnutím. Mohla skončit jako topinka v toustovači.
Uslyšela zachroptění a rychle zvedla hlavu. Díky tomu viděla Vipera, jak se vznesl a přistál na vyděšeném muži. Stříbrné vlasy upíra se zježily a tesáky měl připravené k zabíjení. Už nebyl půvabným jinochem, pouze nástrojem smrti.
Muž vykřikl, když se upíří zuby zaťaly do jeho krku, ale jeho hlas rychle utlumila krev, která z prokousnuté tepny proudila do krku. Slonovinový koberec se rychle zbarvil do ruda. I když byl jen kousek od smrti, stále měl ještě sílu pozvednout nůž a opakovaně ho zabodávat do Viperova těla.
Shay zírala. I když ten nůž neměl sílu upíra zabít, každá rána musela ďábelsky bolet.
Znovu se ozvalo smrtelné zachroptění a ona odvrátila hlavu. Částečně byla vděčná, že se nemusí stěhovat ke zlu, jež stále naplňovalo vzduch, ale nechtěla vidět upíří hodování, i když jeho mlaskavým zvukům nemohla uniknout. Ona sama se přece mohla stát snídaní.
Ozvala se rána, když ubohý muž spadl na podlahu, i polom už jen zašustění sametového pláště.
"Pro příště ti, Evore, doporučuji pořádně prověřit osoby, které zveš na aukci," pronesl Viper unyle. "Černá kouzla se k obchodování nehodí."
"Ano... ano, zajistím to." Trol si zamnul ruce a rozhlédl se po sále. Plameny byly uhašeny, ale táflování bylo poškozeno, pódium bylo v troskách a na světlém koberci se skvěly nevyčistitelné skvrny. "Co nejupřímněji se omlouvám. Nedokážu si představit, jak mohl proklouznout přes stráže."
"Otázka není jak. Bylo očividné, že jeho pán má velikou moc. Otázkou zůstává, kdo je jeho pán a proč byl tak odhodlaný získat Shalott."
"Nu... já si myslím, že teď už je to jedno," pokrčil Evor rameny.
"Pokud ho sem jeho pán nepřijde hledat."
Evorovy oči blýskly nevolí. "Myslíte si, že by nuohl?"
"K mým talentům nepatří věštění z křišťálové koule."
"Musím nechat odstranit tělo," zahleděl se trol na nehybnou postavu. "Že bych ji nechal spálit?"
"To už není můj problém," zavrtěl Viper hlavou, "teď si odnesu svůj majetek."
"Jistě, samozřejmě. Jsem tak zmatený." Trol si začal nervózně prohledávat kapsy a nakonec vytáhl malý amulet, který vložil upírovi do dlaně. "Tady máte."
Viper pečlivě ohledával malý oblázek štíhlými prsty a se zdviženým obočím Evora pozoroval. "To mi vysvětli."
"Pokud budete vlastnit tento amulet, Shay k vám musí přijít, kdykoliv ji zavoláte."
Tmavý zrak sklouzl na půvabnou dívku, která ztuhla, když byla zmíněna její osoba.
"Takže mi nemůže uniknout?" zamumlal Viper.
"Ne."
"A co ještě to umí?"
"Nic. Obávám se, že jinak si ji budete muset kontrolovat sám." Ještě jednou sáhl Evor do kapsy a vyndal těžký klíč, který upírovi podal. "Navrhuji vám, abyste jí nechal pouta, dokud ji bezpečně nezamknete ve své cele."
Viper nespouštěl své oči ze Shay. "Nebojím se, že by mi unikla," řekl měkce. "Nech nás."
Evor se maličko uklonil a couval ke svým strážcům. "Jak si přejete." Posbíral si pečlivě všechny peníze, kter utržil a pokynul svým nohsledům, aby ho následovali. Viper okamžitě poklekl k Shay. "Nu, moje maličká, opět se shledáváme," zašeptal.
Z neznámých důvodů jí uvízl dech v hrdle. Bože, byl tak krásný. Oči se mu třpytily jako noční obloha, črty tváře mu zřejmě vymodeloval antický sochař. Stříbrné vlasy se leskly jako nejjemnější satén.
Možná byl stvořen k tomu, aby potěšil oko každé ženy, které překříží cestu. Touha vztáhnout ruku a dotknout se jeho tváře byla tak bezprostřední, že ji zasáhla jako blesk. Otřásla se. Už už se přistihla, jak zvedá paži. Sakra. Co se to s ní děje?
Tahle... podivná létající myš ji právě koupila se vším všudy, jak by řekl Levet. Sakumprásk.
Chtěla mu přece proklát srdce stříbrnou dýkou a ne zjišťovat, jestli by jí mohl přinést potěšení, které sliboval jeho luzný zjev.
"Řekla bych, že je to příjemné překvapené, ale jak pro koho," zasyčela.
"Ne příjemné, nebo ne překvapení?"
Jemným tónem pronesená slova se jí ovinula kolem těla a místo odpovědi se otřásla. Dokonce i jeho hlas laskal a sváděl.
"Hádej," odsekla.
Obočí měl jen o pár odstínů tmavší než vlasy, a když je zvedl, působil velmi udiveným dojmem. "Myslel bych, že budeš trochu vděčnější, má drahá. Právě jsem tě zachránil od dost nepěkné budoucnosti."
"Nejsem tvoje drahá a moje budoucnost opět závisí na tvé blahovůli."
"Nemůžeš vědět, jaké s tebou mám plány."
"Jsi přece upír. Nic víc vědět nepotřebuji."
Natáhl ruku a něžným pohybem zastrčil za ucho vlasy, které se jí uvolnily z copu. Žaludek se jí sevřel slastným očekáváním, taková byla jeho moc.
Zatracený upír.
"Věříš, že jsme všichni stejní?"
"Upíři jdou po mé krvi už stovky let. Proč bys měl být jiný?"
Pobaveně se usmál. "Máš pravdu."
Odtáhla se od něj, ale pevná pouta se jí bolestivě zaryla do zápěstí. "Věděl jsi, že tady budu, když jsi přišel na aukci?" zeptala se.
Na chviličku zaváhal, než přikývl. "Ano."
"Kvůli mně jsi přišel?"
"Ano."
"Proč?"
"Zřejmě proto, že jsem tě chtěl vlastnit."
V srdci ji zabolelo zklamáním. Sakra, sakra, sakra. "I když jsem ti zachránila život?"
Naklonil hlavu na stranu, aby si ji mohl lépe prohlédnout. "Zachránila život? Dost možná."
Shay doširoka otevřela oči překvapením. "Možná? Jak to myslíš? Edra tě chtěla zabít. Použila jsem proti ni zaklínadlo."
Pokrčil lehce rameny. "Určitě jsi mě ušetřila bolesti a nepříjemného poranění, ale nelze prohlašovat, že by bylo smrtelné."
"Ty idiote," zaječela na něj, neuvědomujíc si, že je jeho otrokyní a její život visí na vlásku. "Zachránila jsem ti život a ty jsi přišel, abys mě koupil."
"Byl mezi zájemci někdo, kterému bys náležela raději?""Nejraději bych vás zabila všechny dohromady."
Zachechtal se. "Jsi krvelačná."
,,Ne, pouze je mi zle z toho, že jsem vydána na milost a nemilost kdejakému démonovi, čarodějnici či bláznovi, co má dost peněz."
Pozorně si prohlížel její zrudlou tvář. "Doufám, že mi rozumíš."
"Nic nechápeš."
Lehký úsměv mu z tváře nezmizel, ale Shay si poprvé povšimla napjatých vrásek kolem jeho nádherných očí.
"Možná nic nechápu, ale vím, že dnes večer nemám dost sil s tebou bojovat, zlato. Byl jsem zraněn a potřebuji krev, která by mě uzdravila."
Shay málem zapomněla na bodnutí, která mu uštědřil podivný cizinec. Moc se o ně nezajímala, ale zmínka o krvi se jí vůbec nelíbila.
"No a?"
Do jeho očí se opět vrátilo pobavení, protože snadno pochopil její nesnáz. "Raději bych tě do svého sídla dopravil civilizovaným způsobem, ale také tě mohu držet spoutanou a vydržet tvé kopání a vřískání. Vyber si."
Nechtěla dát najevo svou úlevu. Stejně bylo jen otázkou času, kdy se stane nedobrovolnou dárkyní krve.
"To není mnoho."
"V tomto okamžiku máš jen tento výběr. Co si vybereš?"
Zírala na něj a potom k němu natáhla paže. Boj byl zatím odložen. Zápěstí ji bolela jako deset čertů, i když to nechtěla přiznat. "Sundej mi pouta."
"Mám tvoje slovo, že se nepokusíš se mnou bojovat?"
Shay zamrkala údivem. "Ty budeš věřit mému slovu?"
"Ano."
"A proč?"
"Protože dokážu číst v tvé duši." Nepřestal se na ni dívat. "Mám tedy tvé slovo?"
Ach jo, do háje.
Nechtěla, aby věděl, že jakmile mu dá své slovo, nikdy svůj slib neporuší. To by mu nad ní dalo další moc.
Na chvíli odmítala dát svůj slib. Jak by mohla žít, kdyby se alespoň nepokusila proklát mu srdce kůlem? Měla přece svou čest. Když na ni však nepřestával hleděl tak, jak to umí jen upíři, poraženě vzdychla. Zůstal by zřejmě nehybně čekat na její odpověď navěky.
"Dnešní noci se s tebou nepokusím rvát," řekla se zaťatými zuby.
Usmál se její částečné porážce. "Nic víc jsem nemohl čekat, jak se zdá."
"Přesně tak."
Viper se nemohl zbavit úsměvu, když Shay doprovázel ke svému autu.
Nebyl si jistý, co ho tak těší.
Přišel na aukci, protože nemohl tuto krásnou démonku dostat z hlavy. Neměl nejmenší tušení, co si s ní počne. Věděl pouze, že by nesnesl, aby patřila někomu jinému.
Jeho plány nicméně nezahrnovaly ani bitvu s tmavým mužíčkem, hrozbu neznámého mocného čaroděje, ani zacházení, které si k němu dovolila jeho nová otrokyně. Proč se tedy musel usmívat jako idiot?
Sklouzl pohledem na rychlý pohyb Shayiných boků. Když před ním tak houpavě kráčela, pochopil. Byla to čirá touha, která ho spalovala.
Vůně její krve by dokázala přivést k šílenství každého upíra. Byl z ní cítit chtíč. On však žíznil i po něčem jiném.
Byla to její exotická krása, způsob, jakým se s grácií pohybovala, neústupná odhodlanost, která jí zářila v očích, a nebezpečí, jenž ho svádělo. Věděl, že se mu ochotně nevzdá. Její milenec si nebude nikdy jistý životem. Bud se k němu s láskou přivine, nebo mu vyrve srdce z těla.
To dodávalo špetku koření donchuanské náladě, jakou už dlouho nepocítil.
S očima stále upřenýma na hru jejích boků do ní málem narazil, když se Shay zastavila před černou limuzínou. "Ta je tvoje?" zeptala se.
"Zdá se, že ano."
Maličko se usmála, ale stejně z ní cítil ostražitost. Zřejmé Viperovo bohatství na ni neučinilo velký dojem. "Pěkná."
"Líbí se mi žít v blahobytu." Otevřel dveře a pokynul jí. "Až po tobě."
Napětím sebou trhla, ale se zvednutou bradou se posunula do přítmí vozu. "Ten zmetek," zamumlala si pro sebe.
Usmál se a posadil se naproti ní. To auto bylo uměleckým dílem. Bílé plyšové sedačky, naleštěné saténové dřevo, střešní okénko, vinný bar a plazmová televize.
Co víc by si mohl náročný upír přát?
Když se auto hladce rozjelo, Viper vytáhl dvě křišťálové sklenky a nalil jim štědrou dávku rubínového nápoje. "Dáš si? Je to výjimečně dobré burgundské."
Vzala si skleničku a očichala obsah, jako kdyby očekávala, že ji chce otrávit. "Nepoznala bych rozdíl, kdyby to bylo levné stolní víno."
Viper skryl úsměv a uznale se napil. "Vidím, že tě budu muset mnohému naučit. Zasvětím tě do tajemství vína."
Shay přimhouřila své zlaté oči. "Proč?"
"Proč co?"
"Proč by ses měl snažit? Může ti být jedno, jestli kdy ocením tvé výborné víno a luxusní limuzínu."
Maličko pokrčil rameny. "Mám rád společnost na úrovni."
"Společnost?" Suše se zasmála. "To mám být já?"
"Zaplatil jsem za tebe celkem velkou sumu peněz. Myslela sis, že tě zavřu do podzemní kobky?"
"A proč ne? Můžeš mě snadno vysát v zamřížovaní cele jako kdekoliv jinde."
Viper se pohodlně natáhl na sedadle a zasykl, když se ozvala jeho zranění. Už za pár hodin budou vyléčena, ale do té doby si jich bude zatraceně dobře vědom.
"Máš pravdu, že bych na tvé krvi mohl vydělat majlant," poznamenal a pozoroval její upjatý výraz přes okraj skleničky. "Upíři by mi zaplatili cokoliv, kdyby mohli jen ochutnat tvůj životodárný elixír. Já však netoužím po majetku, raději si tě ponechám pro sebe."
"Budu tvoje soukromá zásobárna?" zeptala se ho Shay posměšně.
"Možná," odpověděl roztržitě a sáhl pod sedadlo, odkud vytáhl malou keramickou nádobku. "Natáhni ruce."
Ztuhla děsem, jak ostatně předvídal. Zdálo se jí zcela jasné, že se bude muset podělit o svou krev s upírem. To pomyšlení bylo horší než smrt. "Cože?"
"Natáhni ruce."
"Teď?"
"Právě teď."
Zaťala zuby, ale podvolila se jeho přání s tichou zuřivostí. V duchu Vipera proklínala, zvedla však k němu štíhlé paže.
Popadl ji jednou rukou za zápěstí a druhou nahrál z nádobky světle zelený krém, který začal opatrně roztírat po otlačeninách, způsobených těžkými kovovými pouty.
Mohly by jí tam zůstat stopy navždy, kdyby o ně nebylo náležitě postaráno.
"Co to děláš?" zeptala se ho.
"Nechci, abys trpěla. Čarodějnice nemám moc v lásce, ale musím uznat, že jejich lektvary a mastičky mají kouzelnou moc."
Shay se nechápavě zamračila, ale nastavila mu i druhou ruku.
"A proč to děláš?"
"Jsi zraněná."
"Ano, ale... proč se o to staráš?"
Viper se na ni zadíval. "Jsi moje. Starám se jen o svůj majetek."
Sevřela rty. Takové vysvětlení se jí vůbec nelíbilo, ale pod jeho něžným dotykem se jí uvolnily svaly a už se nepokoušela z jeho stisku vymanit. Ne, dokud nezvedl její zápěstí k ústům a nepolíbil ho.
"Ne, prosím," zašeptala. "Já se..."
Najednou se jí rozšířily oči strachem. Prudce se mu vytrhla a položila ruce na chladnou okenní tabulku.
Viper ucítil ve vzduchu záchvěv nebezpečí. "Co je to?"
"Temnota, která přichází z aukční síně," zašeptala Shay. "Pronásleduje nás."
"Dej hlavu dolů," poručil jí, sám se sklonil a tentokrát zpod sedadla vytáhl pistoli.
Do limuzíny něco zezadu prudce narazilo. Do háje! Viper se nebál, že by bylo auto zničeno. Bylo vykonstruováno, aby vydrželo výbuch malé nukleární bomby. A ještě ke všemu byl řidičem upír. Pierrovy reflexy byly nejrychlejší na světě a byl nesmrtelný.
Perfektní šofér.
Viper pomalu stáhl kouřově šedé okénko. Dovnitř začal proudit chladný noční vzduch. Shay se otřásla. Pronásledoval je veliký džíp, neustále zrychloval a snažil se je vytlačit ze silnice. Viper viděl, že ve voze sedí dvě osoby a že jsou to lidé.
"Dej mi také zbraň."
Obrátil se k Shay, překvapen jejím požadavkem.
"Ty víš, jak se s ní zachází?"
"Ano."
Aniž by z ní spustil zrak, sáhl Viper za sedadlo a vyndal revolver, podobný jeho zbrani. Shay okamžitě bez námahy odjistila. Vsadil by se, že nestřílela poprvé.
To nebyla povzbudivá myšlenka.
Alespoň však náhodou nezasáhne sebe, nebo nedej bože jeho, pomyslel si sarkasticky, když začala stahovat druhé okénko.
"Miř na pneumatiky," nařídil jí, naklonil se ven a opřel se o dvířka. Zatajil dech, zamířil a hned napoprvé se trefil do levého kola. Z druhého okénka zasypala Shay auto sprškou kulek, z nichž alespoň jedna zasáhla cíl. Džíp se dostal do smyku a Viperovi se z boku podařilo zasáhnout řidiče, i když nevěděl, jestli ho zabil.
Auto se zřítilo ze silnice a Pierre začal zpomalovat, jako kdyby cítil, že Viper chce ty muže dostat. Vytluče z nich informace, které potřebuje, a potom je vysaje. Ať už cokoliv nebo kdokoliv toužil po jeho Shalott, má smůlu, i když se ukazuje, že to nebude jen amatér na úrovni obtížného hmyzu.
Potřeboval vědět, kdo proti němu stojí.
Džíp v obrovské rychlosti narazil do sloupu a explodoval. Viper zaklel. Do prdele. Cožpak se tohle neděje jen ve filmech?
Vklouzl na sedadlo a zaklepal na prosklenou přepážku. Auto poslušně zrychlilo. Pozoroval Shay, jak usedá naproti němu, a natáhl ruku, aby mu podala pistoli. Zaváhala jen na vteřinku, podala mu ji a Viper obě ukryl pod sedadlem. Usmál se na ni. "To nebylo špatné."
"Je přesná."
Usmál se o trochu víc. "Já vím." Zúžila oči. "Vůbec ses nebál, že bych tu pistoli mohla obrátit proti tobě?"
"Cožpak jsi nebyla v takovém pokušení?" "Kulka tě nemůže zabít."
"Tahle je stříbrná, mohla by mi způsobit velmi vážné zranění."
V očích se jí nebezpečně zablýskalo. Jak ráda by mu ublížila.
"Řekl jsi, že věříš mému slovu."
"Přežil jsem mnoho století jen díky poznání, že se někdy mohu mýlit. Je lepší být v bezpečí než pozdě bycha honit."
Shay se uraženě stáhla do rohu sedadla a pohrávala si s dlouhým copem. Neměla mu nic slibovat. Cítila porážku.
"Jestli ti budu chtít ublížit, žádnou zbraň k tomu potřebovat nebudu," prohlásila rozhodně.
