17. kapitola
9. 10. 2011
Koupelna, přiléhající k Viperově ložnici, byla překrásná a úžasně pohodlná. Černozlatá kombinace obkladů, sprcha pro dva, prosklená zásobárna měkoučkých ručníků a spousta maličkostí, které pro upíry neměly žádný význam. Pro Shay však byla okouzlující právě vana. Na hodiny se mohla ponořit do horké voňavé vody a relaxovat. Pro otrokyni, jakou po dlouhá léta byla, to znamenalo vzácný luxus a svobodu, protože za mřížemi svých početných cel nikdy neměla dostatek vody ani k pití.
Byl to krásný začátek dlouhého večera a noci.
Nu, možná by potřebovala změnu.
Trochu se zarděla, když se soukala do oblečení, které jí půjčila Abby. Sakra.
Když vstávala z postele, vyčerpaná a ukojená Viperovým tělem, slíbila si, že si při poležení ve vaně nebude vyvolávat vzpomínky na slastně strávené chvíle. Nechtěla být sentimentální. Přece už nebyla žádná pubertální dívka, toužící po svém miláčkovi.
Je na čase udělat dospělý krok, hodný zrale ženy.
Pročesala si dlouhé vlasy, zapletla je do tradičního copu a vrátila se do ložnice. Věděla, že Abby na ni čeká v zimní zahradě se snídaní. Budou si povídat, smát se a trošku pomlouvat upíry. Jak moc si toho cenila.
Abby nebyla jen laskavá a velkorysá. Nabídla jí přátelství bez podmínek a pomalu začala zaplňovat prázdnotu, kterou si Shay s sebou vláčela po celý život.
Přítelkyně.
Tak prosté a přesto tak vzácné slovo.
Shay vklouzla do botasek a zamířila ke dveřím. Při náhlém bušení ji zamrazilo. Vstoupil Levet.
"Shay," zalapal po dechu, v tváři bledší než obvykle.
"Dobrý bože, Levete, už jsi někdy slyšel o klepání na dveře, než vstupuješ do místnosti?"
"Poslal mě Viper, abych tě vyzvedl."
"Vyzvedl?" Překvapeně stáhla obočí. Jako kdyby zapískal na psa. "Proč nepřišel sám?"
"Čeká na nás. Musíme jít."
Shay se na něj zadívala se vzrůstající úzkostí. Něco bylo špatně. Moc špatně. "Co se stalo, Levete?"
"Blíží se démoni. Je jich dost na to, aby nás přiměli k akci." Levet odevzdaně pokrčil rameny. "Musíme odsud zmizet."
Shay neprotestovala, když ji Levet odváděl z ložnice po schodech dolů. Byla jen zvědavá. "Kam jdeme?"
"Dante má pod svým sídlem tunely."
Vzpomněla si na nedávný zážitek pod Viperovým domem. "Jistě. Každý upír je má."
Levet mával křídly, aby se pohyboval rychleji, a poznamenal. "Upíři nikdy nebyli považováni za hlupáky, Shay. Nebo za neopatrná stvoření."
"To mohu potvrdit," souhlasila.
U schodiště do sklepa zaváhala. Z patra ucítila sílu, která se přenášela i na ni. Známou sílu.
,,Mon dieu," zasupěl Levet.
"Démoni?"
Ušklíbl se. "Něco horšího. Phoenix."
"Ach." Shay si představila, že by byla uvězněna s Abby v horních patrech domu. Hlavou jí prolétla vzpomínka na to, jak bojovaly proti čarodějnicím. Zase by se pokoušela bojovat ohněm, což vysvětlovalo teplo, linoucí se domem. "Pojdme."
Zastavili se až dole ve sklepě. "Tady je tma. Nahmatáš někde vypínač?"
"Nepotřebujeme nic tak přízemního. Umím čarovat," řekl Levet a něco si zamumlal pod vousy.
"Levete, ne!"
Opozdila se. Náhlá exploze je oba mrštila na podlahu.
"Světlo. Říkal jsem světlo," zanaříkal Levet, zatímco se hrabal na nohy a kýchal z prachu, který zaplnil prostor.
"Oceňuji tvou snahu, Levete, ale příště použijeme tradičnější metodu," zamumlala Shay.
"Fajn." Levet zmizel ve tmě. "Ale až si ti démoni usmyslí, že si tě chtějí dát k obědu, nechoď za mnou s prosbou o kouzlo, které by tě vysvobodilo."
Shay se musela usmát. "Budu si to pamatovat."
Shay s Levetem už Vipera očekávali, když se objevil ve sklepem'. To ho uklidnilo. Myslel si, že je bude muset složitě hledat, že Shay bude muset hodit přes rameno a zatnout zuby při jejím kopání a škrábání. Na tak chytrou dívku byla výjimečně tvrdohlavá. Bylo by jí podobné, kdyby odmítla utíkat navzdory nebezpečí.
Přistoupil rovnou k zadní zdi, položil na zem těžkou tašku se zbraněmi a otevřel ventilaci, která ukrývala vstup do tunelu. Přesně tak mu to Dante popsal. Pokynul rukou, aby se k němu ti dva přiblížili.
"Tudy," zašeptal a ukazoval Levetovi, aby šel první.
Vlezl si za ním a natáhl ruku pro Shay, která viditelně váhala.
"Shay?"
Skousla ret a vyděšeně ho pozorovala. "Už jdu, já vím... já vím, že musím."
Na chviličku ho přemohla netrpělivost. Sakra, nemohou si dovolit ztrácet čas, zejména kvůli něčí falešné odvaze. Potom se však podíval do její tváře, která byla bílá jako sníh, a uvědomil si, že Shayina nerozhodnost neplyne z nadměrné paličatosti. Čarodějnice ji určitě zamykaly do malých, tmavých kobek a Evor nebyl o nic lepší. Kdo by ji chtěl obviňovat z neposlušnosti, když se jí nechtělo do úzkého tunelu?
"Jsem tady, Shay, a půjdu s tebou třeba na kraj světa." Vzal ji za ruku. Její prsty byly studené jako led. "Už nebudeš nikdy ve tmě sama."
"Možná toho se právě bojím," odsekla, i když se jí třásl hlas.
"Věř mi."
Tiše ji pozoroval, jak sklopila zrak a zahleděla se na jejich propletené prsty.
Ignoroval signály, které vysílalo jeho vlastní tělo, jinak by ji okamžitě uchopil do náruče a odnesl daleko, daleko, kde by byli oba v bezpečí. Vzduch však téměř pulzoval nebezpečím. Nenaléhal na ni, potřeboval její víru. Bez důvěry nebude schopen ji zachránit, což by byl i jeho konec.
Uvěří někdy někomu?
Uvěří upírovi?
Nakonec se její prsty sevřely kolem jeho ruky a vstoupila do tunelu. Viper si vítězoslavně oddechl, ale navenek nedal nic najevo. Teď nebyl čas něco řešit. Ve tmě se mu zostřily všechny smysly. Ucítil varování, že nablízku je tvor, který nemá nic společného s lidskou bytostí, ale víc se nedozvěděl. Stále byl dost daleko, aby mohl zachytit jeho pach, ale věděl, že se s tím nehodlá setkat. Nejdřív musí dostat Shay do bezpečí, a teprve potom se utkají na život a na smrt. Pokud Vipera nikdo nevyrušoval, byl velmi dobrým bojovníkem.
Tunel vedl daleko za hranice pozemku, ale když se dostali na konec, Viper své společníky zadržel. Do chladného nočního vánku vystoupil jako první. Nejdřív se mu zdálo, že unikli nepozorovaně, ale takové štěstí nemohli mít.
Neměli.
Ucítil odporný zápach pekelných psů.
Zatraceně.
Představovali pro ně nepříjemnost, ne nebezpečí. Nedokázali zabít upíra, nedokázali zabít Shalott, ale vyčmu-chali by jejich pach, i kdyby utíkali velmi rychle. Pokud budou chtít utéci, budou je muset zmást.
"Levete," zavolal tlumeně.
"Co je?"
"Pojď sem." Po dlouhém čekání se Chrlič konečně vyšplhal z tunelu. Viper mu položil ruku na rameno. "Blízko jsou pekelní psi. Potřebujeme je odlákat."
"Odlákat?" Levet na něj podezřívavě pohlédl. Chytrý dareba. "A jak?"
"Tebou."
Levet se pokusil vymanit z jeho sevření. "To ne, nemysli si, že budu bojovat sám proti těm bastardům. Smrdí jako samo peklo."
"Jsi z nás jediný, kdo dokáže létat na velké vzdálenosti." Viper vytáhl z tašky dva amulety a pověsil je Levetovi na krk. Koncentrovaly v sobě vůni Shay a Vipera, což by mohlo odvést pozornost těch příšer od nich samých.
"Poslouchej mě, upíre, já nejsem z těch, kteří by..."
"Promiň, na debaty není čas," omluvil se Viper a dal mu do zad takovou herdu, že ho katapultovala do vzduchu.
Maličký skřet se na něj z výšky podíval a ukázal mu prostředníček, což rozhodně nebylo míněno jako pochvalné gesto.
"Za to mi zaplatíš, upíre," zavolal a zmizel do noci.
Z tunelu vylezla Shay a hrozivě se zamračila. "Co jsi udělal Levetovi?"
Viper popadl do jedné ruky tašku a druhou si hodil Shay přes rameno. Měli jen pár okamžiků, než pekelní psi zjistí, že nejenže Leveta nedostihnou, ale také že je sám. Potřebují získat náskok.
"Bohužel ani s tebou se nemohu dohadovat," zamumlal a zamířil do nejbližší uličky.
"Sakra, sundej mě dolů," protestovala Shay a bušila mu pěstmi do zad. "Takhle přece nemohu bojovat."
Že ne? Takové rány by člověku klidně zlomily pár žeber a propíchly plíce.
"Nebudeme bojovat, budeme utíkat."
"Levet..."
"Pekelní psi ho nedohoní. A je nesmrtelný. O tobě se to možná říct nedá."
Jeho neomalená slova se trefila do černého. Shay ztichla, což bylo vzácné, a Viper toho chtěl využít, aby se dostali co nejdál.
"Mohu alespoň vědět, kam utíkáme?" zeptala se po chvíli, kdy už byl Viper vyčerpaný.
"Na jihu města mám pár přátel. Jestli se tam dostaneme, můžeme počítat s podporou mého klanu."
"Tvého klanu?" Shay se zakuckala. "Děláš si ze mě srandu?"
"Vůbec ne."
"Chceš mě zatáhnout do hnízda hladových upírů? Proč jsi mě rovnou nenechal napospas pekelným psům? Mohla bych bojovat."
Viper nezpomalil, ale ještě víc ji sevřel. Nechtěl jí dát žádnou naději na svobodu. Její předsudky vůči upírům chápal.
"Nikdo ti neublíží," ubezpečil ji.
"Jak to můžeš vědět?"
"Protože jsi moje. Poslechnou mě."
Slyšel, jak jí zaskřípaly zuby nad jeho arogantními slovy. Samozřejmě. Tato alternativa byla z těch dvou ta lepší. Viper si však dával dobrý pozor, aby ho nezasáhla botou na citlivé partie těla. Při dobře mířeném úderu by i upír padl na kolena bolestí.
"Dobrá, věřím ti, ale v životě jsem nepotkala upíra, který by kohokoliv poslechl," zahuhlala. "Pokud si usmyslí udělat ze mě fašírku, těžko jim v tom někdo zabrání."
Viper zahnul kolem prázdné budovy na rohu ulice a přemýšlel o odpovědi. Upíři moc neodhalovali detaily o své kultuře, dokonce ani před jinými démony ne. Ani tajná policie nic nezjistila. On však bude muset Shay poskytnout jisté záruky, aby náhodou nezačala bojovat na vlastní pěst.
"Souhlasím s tebou, že upíři jsou nezávislé osobnosti, ale já jsem hlavou klanu," řekl nakonec.
"A co?"
"Zpochybnit moji autoritu znamená zpochybnit i mě jako šéfa."
Doufal, že to znamená konec rozhovoru, ale mýlil se. "Co to znamená?"
"Znamená to, že mě buď musí vyzvat na souboj nebo opustit klan," vysvětlil jí váhavě. "Jen málo upírů se odváží přijmout takový osud."
"Tolik se tě bojí?"
Zaváhal na další křižovatce a pečlivě zkoumal okolí. Bylo pozdě, většina lidských bytostí bylo v postelích. Ideální čas pro démony. Na Shay a Vipera ani nepohlédnou, pokud neudělají nějakou pitomost.
S jistotou, že cesta je čistá, vyrazil do nejbližší uličky.
Její první bouchnutí ucítil dřív, než tam dorazili. "Odpověz na moji otázku, nebo mě pusť," dožadovala se.
Procedil mezi zuby. "Pozice šéfa klanu mi dala... dala jistou moc nad ostatními upíry."
"Jakou přesně moc?"
"To je individuální a nemluvíme o tom."
Shay jen zafuněla, ale pro tentokrát akceptovala, že jí nechce říct víc.
"A co když se jeden z nich bude chtít stát hlavou klanu místo tebe?" zeptala se na něco jiného.
"Pak se bude nejprve muset zúčastnit bitvy v Durotriges. Pokud přežije, může si založit vlastní klan jako já, nebo mě vyzvat na souboj."
"A už tě někdo někdy vyzval?"
"To už je pár století."
"Takže jsi je porazil?"
"Ano."
"A teď jsi nafoukaný parchant, kterého se všichni bojí?"
Viper se zachechtal. Už mu říkali všelijak, ale nafoukaný parchant ještě pro nikoho nebyl.
"Dokážu být... pokud je to nezbytné, dokážu se chovat jako povýšenecký parchant, ale řekl bych, že klan je s mým vedením docela spokojen." Ocitli se v nevábné části Chicaga. "Nejsem náročný šéf a na rozdíl od mnoha jiných netoužím po větších pravomocech. Nikdo v mém klanu se nebojí, že bych je zavedl do zbytečné války."
"Benevolentní diktátor?" zamumlala Shay.
Viper jí chtěl dát jednu na zadek, ale nechtěl riskovat odvetu. "To zní nesouhlasně. Byla bys raději, kdybych byl tyran?"
"Jen tak přemýšlím."
"A o čem?"
"Že když něco vypadá jako kachna a kváká jako kachna, tak je to... do prdele!"
Viper zabrzdil a postavil Shay na nohy. Zachytil pach ve stejný okamžik jako ona.
Trolové.
Jedním pohybem vytáhl meč z pochvy a podal ho Shay na obranu. Potom vytáhl dvě dlouhé dýky a hodil brašnu na zem.
Trolové měli hroší kůži, na kterou by byla potřeba kulka. Jen začarované ostří bylo schopné je ochránit.
"Miř jim na podbřišek," nakázal Viper Shay sevřeným hlasem. "To je jediné místo, kde je můžeš probodnout a vážně zranit."
Shay se instinktivně přitiskla k jeho zádům. Nejlepší obrana bude, když se zachovají jako tým.
"Nemusíš mi vysvětlovat, jak se zabíjejí trolové," vyčetla mu. "To byla první věc, kterou jsem se naučila, když jsem zjistila, že patřím Evorovi."
"O tom nepochybuji, zlato, ale ve vzduchu cítím, že trolové mají z něčeho strach. Jsou zoufalí a podle mých zkušeností není horšího nepřítele než ten, který je připraven raději zemřít než být poražen."
Suše se zasmála. "Pochybuju, že by mohli být v zoufalejší situaci než já."
Na to nemohl Viper nic říct. Ani nebyl čas, protože ze stínu vystoupilo pět obrovských trolů. Pohybovali se pomalu. Bylo by snadné splést si jejich líné tempo s pomalou mozkovou aktivitou. Taková chyba by mohla vést k rychlé smrti. Nemuseli být géniové, ale prohnanost jim byla vlastní, což z nich činilo nebezpečné protivníky. Jen blázen by je podcenil.
A stal by se budoucí mrtvolou.
S dýkami za zády studoval Viper jejich postup. Jak předpokládal, pokusili se je obklíčit, ale zatím žádný z nich nezaútočil. Dodržovali přísnou hierarchii. Ti nejslabší byli vysláni první, aby vyzkoušeli sílu protivníka. Plýtvání vojáky, ale jako sonda to účinkovalo.
Soustředil se na malého trola, který vydal válečný řev a vrhl se vpřed. Podobný ryk se ozval i zezadu, ale věřil, že Shay se o sebe postará. O sebe i o něj. Shalott byli vždycky lepší bojovníci než trolové.
I míšenci Shalott jen napůl.
Viper ignoroval sehnutí hlavy, kterou proti němu namířil trol. Lákavý cíl, ale on věděl, že lebka je nejtvrdší částí jeho těla. Trol mohl jít čelem proti ocelovému nosníku a náraz by vůbec nepocítil.
Když byl trol až téměř u něj, Viper zvedl ruku s dýkou a namířil ji proti rudým očím. Jak předpokládal, příšera se zalekla a zvrátila hlavu, což. Viperovi umožnilo bleskurychle zanořit druhou dýku do jeho podbřišku.
Ozvalo se temné zachrochtání. Špička dýky pronikla tvrdou kůží a našla citlivé měkké místo uvnitř těla. Viper nečekal a otočil dýkou v ráně. Když vystříkla krev, trol už neměl dost síly, aby vzdoroval. Pomaličku se složil k zemi. Viper jen tak tak vytáhl dýku z rány a odkopl mršinu stranou. Musel se připravit na další útok.
Odvážil se pohlédnout přes rameno, jak si počíná Shay.
Naštěstí se držela. To mu muselo na uklidnění stačit, protože další dva trolové se na něj pokusili zaútočit společně. Také byli dostatečně chytří, aby sklonili hlavy a chránili si žaludky rukama.
Viper si uvědomil, že jejich cílem se přinutit ho zavrávorat, aby i Shay ztratila rovnováhu. Plavně uskočil stranou a ve stejný okamžik zamumlal a udeřil mečem do země.
V asfaltu se objevila díra, která se stále rozšiřovala. Nešlo o nic dramatického, ale stačilo to na prvního trola, který se s řevem propadl neznámo kam. Druhý zakopl a padl na kolena. Ještě předtím se Viperovi podařilo probodnout mu dýkou žaludek. Trol nevěřícně zamrkal a pomalu přepadl do díry za svým komplicem.
Hodný trol.
Viper se rychle přesvědčil, jak je na tom jeho společnice. Shay už zabila prvního trola a kolem druhého se pohybovala v kruzích. Meč byl pro ni moc těžký a musela se s ním hodně ohánět, používala ho však jako prodloužení své pravé ruky. To byl znak dobrého šermíře.
Vlastně šermířky.
S úsměvem na rtech vyrazila proti trolovi a dorážela mu na ruce, sepnuté na břiše. Pokoušela se ho rozzuřit, aby si počínal bezstarostněji a přiblížil se k ní ještě víc. Mručel a klel a když na ni konečně zaútočil, dočkala se svého okamžiku. Zabořila meč až po jílec do jeho těla a pro jistotu s ním ještě otočila. Překvapené zasyčení bylo ukončeno temným žuchnutím, jak jí mrtva příšera padla k nohám.
Shay si pečlivě opřela meč o jeho tuniku a obrátila se k Viperovi. "Tak co, jak dlouho si ještě budeš hrát s těmi troly?"