16. kapitola
9. 10. 2011
Shay se původně chtěla na Vipera zlobit. Přes veškeré sliby, že se k ní nebude chovat jako k otrokyni, přitáhl si ji obrazně řečeno na vodítku až k sobě, takže neměla možnost být ani chvíli o samotě. Nebyl o moc lepší než čarodějnice.
Chtěla být sama. Chtěla se vyrovnat se svými pocity o samotě a teprve potom mu čelit. Neměl žádné právo ji k sobě poutat proti její vůli. Přesto se její hněv okamžitě rozplynul, protože zjistila, že po jeho přítomnosti prahla stejně jako on po její. S jeho náručí nemohlo nic soupeřit.
Do háje. To by mělo být ponižující, ale nechtěla hrát žádnou hru na schovávanou, protože ji přemohly city. Objala se kolem pasu a sledovala nevěřící Viperův obličej.
"Od tvého otce?"
"Ano."
Zvažoval otázku, protože nechtěl být pokládán za necitu, kterým ostatně často byl.
"Potěšil tě?"
Namáhavě polkla. "To on mě nechal proklít."
Vzal její obličej do dlaní, čímž ji částečně zbavil bolesti, která se jí usadila na srdci. "Nemůžeš si být jistá, Shay. Může jít o trik."
"Ne. Není to žádný trik. V dopise píše, že to udělal kvůli mé bezpečnosti."
Prsty přitlačily na její čelisti v překvapivě bolestivém dotyku. "Cože?"
"Věděl, že je pronásledován, ale netušil kdo nebo co po něm jde. Píše, že kletba mě měla ukrýt před jeho nepřáteli."
"Schovat tebe?"
"Prokletí mělo sloužit jako štít mezi mnou a pronásledovateli."
Chvíli to zvažoval. "Nu, myslím si, že to tak mohlo být míněno. O Shalott se už víc než století nemluvilo. Stejně ale provedl nebezpečný kousek - nechal tě v moci Evora."
Shay se vymanila z jeho paží, což samo o sobě bylo dost stresující. Pro oba.
"Neměl v úmyslu vydat mě na milost nikomu," řekla důrazně, ale spíš chtěla přesvědčit sebe než Vipera. "Po pominutí hrozby mne měla čarodějnice vysvobodit a vyjevit mi pravdu."
Viper měl v obličeji nečitelný výraz. "Ale ona mezitím zemřela, takže to nestihla provést."
"Ano."
Viper se odmlčel. Uběhla dlouhá doba, kdy Shay neměla ani tušení, co se mu honí hlavou. Upíři byli mistři v ukrývání svých myšlenek.
"Byl to jen pokus o tvou ochranu, Shay," řekl nakonec něžně.
Hloupé slzy, které se jí hromadily v koutcích očí, vyhrkly na tváře. Odvrátila se, aby skryla své ponížení. "Já vím, jenže..."
Stanul před ní, aniž by si uvědomila, jak to udělal.
"Co?"
Vzdychla, protože pochopila, že se před ním jen tak neschová.
"Celé roky jsem nenáviděla svůj osud a monstrum, které mě proklelo. Teď jsem zjistila, že to monstrum byl můj vlastní otec."
"Vždyť to přece udělal s těmi nejlepšími úmysly."
"To nic nemění na faktu, že jsem strávila osmdesát let v otroctví." Zaťala zuby, když si promítla ty uplynulé roky. Vzpomínky se vynořily, aniž by o to nějak usilovala. "Bili mě, přivazovali a chovali se ke mně jako ke zvířeti."
"Vím, že to bylo obtížné, ale..."
"Obtížné?" Suše se zasmála. "Každý ten okamžik jsem byla ve spárech nějakého pána. Nikdy jsem nevěděla, co mi přinese další hodina. Nikdy jsem nepřestala bojovat o přežití."
"Shay."
Lítost na jeho tváři ji přiměla, aby si odhodlaně setřela slzy. "Promiň, obvykle se nechovám jako plačka."
Viperovi potemněl zrak. "Neomlouvej se." Lehce se dotkl její vlhké tváře. "S čarodějnicemi jsem se setkal vždy jen krátce, ale určitě dokážou udělat ze života peklo."
"Peklo je ten správný výraz," připustila s hořkostí v hlase. "Když byla Edra nespokojená, přivazovala mě ve sklepě. Někdy mě tam nechávala celé roky. Žádné světlo, žádné jídlo, jen štěnice a krysy, lezoucí po mně. Často jsem si myslela, že se odtud nikdy nedostanu. Myslela jsem si, že..." Zlomil se jí hlas a musela si odkašlat, než vůbec byla schopná pokračovat. "Myslela jsem si, že tam budu navěky."
Viper se snažil tvářit neutrálně, ale musel se hodně ovládat.
"Proto jsi chtěla pustit všechny démony ze sklepem pod aukční síní?"
"Ano. Nikdo si nezaslouží takové mučení." Pevně se na něj zadívala. "Edra nebylo to nejhorší, co mě potkalo."
"A co to bylo?"
"Vědomí, že jsem stále v moci někoho jiného. Že nikdy nebudu dostatečně silná, dostatečně rychlá a šikovná, abych mohla utéci, protože nebylo kam."
Viper se zarazil, protože první věta byla vyloženě namířena i proti němu. Elegantním pohybem přešel k posteli a z dálky se na ni podíval. "Ve skutečnosti vím, jak ti je."
"Ty?" Nevěřícně na něj zírala. "Jak bys mi mohl rozumět?"
Zůstal nehnuté stát ve stínu, čímž jí připomněl den, kdy ji přišel koupit a stál opodál.
"Nebyl jsem vždycky hlavou klanu," řekl drsně "Mnoho let jsem byl vydán na milost a nemilost upírům, kteří o mě projevili zájem."
Shay byla šokovaná. Nedokázala si představit tohoto panovačného upíra v moci někoho jiného. A určitě ne jiného upíra. Vypadal tak odolný, tak... nezranitelný.
"Byl jsi otrokem?"
"Otrokem i něčím mnohem horším."
"Co může být horšího?"
"Tohle nechtěj vědět, lásko."
Shay skousla spodní ret. Měl pravdu. Vždycky se mohlo stát něco horšího. Mnohem, mnohem horšího než být vězněna čarodějnicemi.
Zavrtěla překvapeně hlavou. "Myslela jsem si, že klan chrání své členy."
Viper nedbale pokrčil rameny. "Časy se naštěstí změnily a jsme teď mnohem civilizovanější."
"Civilizovanější? Jak by mohli upíři být?"
"Když to porovnám s minulostí. Dříve byly klany jen bandami nepřátel a válčily mezi sebou. Pro nově zrozeného upíra to znamenalo... podřízení se čemukoliv."
Shay se zamračila. "Proč jsi tedy chtěl být součástí klanu?"
"Byt sám znamenalo smrt."
"Zabili by tě?"
"Jen silní přežívali. Slabí se stali kořistí."
"A ty jsi byl kořist?"
Ve vzduchu ucítila závan energie. Zježily se jí chloupky na celém těle.
"Dokud jsem nebyl dostatečně silný na to, abych všechny porazil."
"Ale ty jsi to dokázal," připomněla mu tiše.
V ten okamžik se zdálo, že Viper bojuje se svými vlastními démony. Shay porozuměla jeho potřebě řádného vyzbrojení, které ukrýval ve sklepení svého domu. I když byl momentálně nejsilnější, v dálce vždycky číhalo nebezpečí. Obklopil se sbírkou na pohled krásných, ale smrtících zbraní, které byly lahodící oku, na druhou stranu i účinné nástroje obrany.
Přejel jí rukama po tvářích. "Stal jsem se mocným, ale jako u tebe, i mé vzpomínky zůstávají."
Shay se od něj neodtáhla. V krásném obličeji mu nedokázala nic vyčíst, ale věděla, že si určitě musel prožít chvíle, které ho budily ze snů ještě o mnoho set let později. Jak jen si dokázal zachovat eleganci a noblesu, která ho tolik odlišovala od nepřátel, se kterými bojoval. Stále v ní však zůstal osten závistivosti. Bude ji bodat, dokud potrvá kletba. "Přežil jsi a teď jsi svobodný."
Rty se mu prohnuly v úsměvu. "Nikdy volný, zlato. Existují... mocnosti, před kterými se musím mít stále na pozoru."
Shay zvedla obočí. "Vždyť jsi šéf klanu. Komu by sis měl zodpovídat?"
"O tom není dovoleno hovořit."
A bylo to.
V jeho hlase zazněl autoritativní tón. Varoval ji, že by zmarnila příliš mnoho drahocenného času, kdyby se ho vyptávala, a stejně by nic nezjistila. Což ji přimělo k ještě větší zvědavosti.
Ušklíbla se. "To mě má uklidnit?"
Usmál se. Ten hříšný úsměv v ní pokaždé probudil všechny smysly a tma přestala být na chvíli tak hrozivá.
"Zjistíme, kam schovali Evora, Shay." Rukou sklouzl na křivku jejího krku a hladil jí v týle. "Potom navždy tvoji kletbu zlomíme."
Vyschla jí ústa. Ještě před pár okamžiky byla na zhroucení a na ramenou jí ležela taková tíha, že bylo nemyslitelné, aby se jí do konce života zbavila. Teď jí hřálo u srdce a celým svým tělem se vzpínala k Viperovi. leden dotyk a všechno bylo jinak.
"Opravdu tomu věříš?" zeptala se nedůvěřivě.
Hladil ji dál dolů po páteři. "Kdybych tomu nevěřil, neříkal bych to."
Shay zápasila o dech. "Přece víš, že pokud zlomíme kletbu, nebudu už tvou otrokyní."
Jeho úsměv se potutelně rozšířil. Vzal ji do náruče, a aniž by z ní spustil pohled, odnášel ji k posteli. "Nepotřebuji žádný amulet, abych si z ženy učinil svou otrokyni," ujistil ji samolibě.
Shay obrátila oči v sloup. "Tvá arogance je ohromující, upíre. Kdybys byl jen z poloviny tak dobrý, jak se chvástáš, pak..."
Přestala mluvit v půlce věty, protože Viper ji hodil na matraci a nalehl na ni. Začal ji dráždit na krku.
"Co jsi to chtěla říct, zlato?" dobíral si ji.
Zachvěla se při vzrušivém mazlení. "Nehraješ fér," obvinila ho, ale vjela mu rukama do vlasů a pokoušela se rozepnout sponu, která mu držela vlasy v ohonu.
Přidušeně se zasmál a vytáhl jí přes hlavu mikinu. Podprsenka následovala hned za ní.
"Jsem upír. Chci vyhrát."
Na to se nedalo nic namítnout, obzvlášť když okamžitě zaútočil na její ňadra. Shay přestala uvažovat rozumně. Zasténala a přitáhla si jeho hlavu ještě blíž, aby se její rozkoš zintenzívnila.
"A co chceš vyhrát?"
Odtáhl se od ní, aby si ji mohl důkladně prohlédnout. "Už jsem získal, po čem jsem toužil. Teď se jenom těším ze skutečnosti, že za chvíli přijde doba, kdy už mě nebudeš chtít opustit."
"Asi máš pravdu. Ještě chvíli a zblázním se vzrušením," zalykala se Shay.
Přejel jí pohledem po obnažených prsou. "Pevně věřím ve tvou schopnost uzdravit se. To máme společné, ty a já." Přejel jí palcem po bradavce. "A není to jediná věc, kterou sdílíme."
Oddala se jeho polibkům se zvrácenou hlavou a nedočkavým vlhkým pohlavím. Tohle měli společné, pomyslela si, když mu chtivými prsty rozepínala kalhoty.
Chtivost, vášeň, posedlost, která se projevovala ve vzájemném sevření.
Nevěděla, jestli se tohoto upíra někdy nasytí.Netrpělivě mu vytáhla košili a sama nadzvedla boky, aby jí šly lépe sundat džíny. Za chvíli se oba dva zmítali na posteli skoro nazí, s ústy nerozlučně spojenými k sobě.
Bylo to úžasné.
Shay chtěla víc.
Viper jí pohladil snad každé místečko na těle, dotkl se každé křivky od hlavy až k patě. Teď byla na řadě ona.
Převrátila ho pod sebe, nasedla na jeho klín a hladově se na něj podívala. "Teď jsem na řadě já," zašeptala vášnivě a obkroužila mu bradavky prsty.
Viperovo tělo zareagovalo na její dotyk zasupěním. "S čím jsi na řadě?" zasténal.
"Uvidíš."
Sehnula se a zasypala jeho hruď polibky. Byly drobné jako dotyky motýlích křídel, ale na bradavkách se vždycky zastavily o něco déle a zesílely. Potom sjela jazykem na jeho břicho a prozkoumala mu pupík. Přes trenýrky se mu vzdouvala mohutná erekce, ale Shay si jí naoko nevšímala.
Nakonec to nevydržel, chytil ji za paže a žádostivě se na ni zahleděl s vyceněnými zuby. "Proboha, Shay, zbav mě mého utrpení."
Vítězoslavně se usmála a začala mu pomalu stahovat hedvábné trenýrky. Něžně ho líbala přes lehoučkou látku a ignorovala jeho sílící sevření prstů ve vlasech. Jazykem se přitlačila na jeho úd a přejížděla jej po celé délce nahoru a dolů. Mučivě pomalu.
Na chvíli se zastavila, aby mohla obdivovat sošnou krásu jeho těla. Proti černým saténovým prostěradlům se krásně vyjímal, jen oči mu temně žhnuly. Zářily touhou po naplnění, která ji přinutila vrátit se zpátky k rozdělané práci.
Se zatajeným dechem mu stáhla trenýrky z boků. Mužské pohlaví už předtím viděla, ale na takovou mohutnou krásu nebyla docela připravena. Odhodila boxerky na zem a pomalu přejížděla oběma dlaněmi po celé délce jeho lýtek a stehen. Nakonec ho uchopila za penis a fascinovaně ho masírovala zdola nahoru. Hedvábí a ocel, to byla erotická kombinace, při které se jí stahoval žaludek.
Potom se k němu přisála ústy. Jak dlouho to už toužila udělat! Viper se zmítal touhou. Chtěl, aby pokračovala, ale také chtěl být schopen ji zastavit dřív, než už pro něj nebude cesty zpátky.
"Shay..."
Naposledy ho olízla a postupně se vrátila zpět k jeho břichu, hrudi a horkým rtům. Viper si ji usadil na klín a rychle do ní vnikl. Byla tak vlhká a roztoužená. Zabořil jí tvář do krku.
"Už déle nevydržím, zlato," zasténal. "Promiň."
"Neomlouvej se, udělej to," zasípěla Shay a roztáhla stehna ještě víc.
Viper do ní vnikl, jak mohl nejhlouběji.
"Ano, bože, ano!" zakřičel.
Na chvíli zůstali oba bez pohybu a sdíleli vzájemnou intimitu. Žádná intenzivnější rozkoš neexistovala. Nebylo nic, co by dva lidi více spojovalo.
Shay otevřela oči a zahleděla se do Viperových očí. Pomaličku se v ní začal pohybovat.
Zdálo se jí, že vzlétne a nebude pro ni cesty zpět.
Potom se znovu narodila.
Viper nervózně přecházel po knihovně. Stále se nemohl uklidnit. Už týden bydlel v domě svého přítele Danta. Bylo to nádherných sedm dní, to musel uznat. Jak by nebylo, když většinu nocí trávil v rozkoších se ženou, která se stala nedílnou součástí jeho života.
A nešlo jen o sex, který byl sám o sobě pohádkový. Mít ji u sebe, povídat si s ní, poslouchat její hlas a zažívat nádherné pocity při jejím dotýkání, když jen tak vedle sebe seděli v posteli - takové momenty si uchovával v paměti.
Stále však nezapomínal na okolnosti, za jakých mu vpadla do života. Někde číhalo zlo. Někdo nebo něco mu Shay chtělo vzít a použít Shalott pro svoji potřebu. Viper by šel třeba do pekla nebo na konec světa, aby tomu zabránil.
Otočil se na pare a podíval se na Santiaga, čekajícího na jeho příkazy. Ten upír byl jeho stěžejním důstojníkem. Inteligentní, odvážný, oddaný až do morku kostí a hlavně dokázal ovládat lidi a menší démony.
Santiago se dozvěděl každou potřebnou informaci.
"Omlouvám se, pane." Santiagův obličej neprozrazo-val žádné napětí, ale ramena měl nepřirozeně stažená dozadu. Snadno vycítil pánův neklid, jako každý dobrý sluha. "Nedokázal jsem po Chicagu nic vystopovat."
Viper potlačil zaúpění. "Určitě jsi nehledal všude. Někdo musí vědět, kdo po Shalott jde."
Santiago bezmocně zvedl ruce. "Většina si myslí, že jde o výmysl, že Shalott neexistuje. V posledních stoletích se tu téměř nevyskytovali."
"Shay není jen mýtus."
"To ne, ale její přítomnost nebyla zaznamenána ani nejmocnějšími démony."
"Jistě, kletba zamaskovala její pobyt."
"Dokonce i před těmi, kteří by nám mohli pomoci." Santiago pokrčil rameny. "Žádná šeptanda, žádné řeči, nic, co by svědčilo o Shalott. Dokonce se ani neví, že byla v moci Evora."
Viper sevřel ruce v pěst, aby zabránil otevřenému výbuchu zlosti. Sakra. Nikdy neztrácel svou tvář. Nikdy. "Pokračuj v pátrání."
"Jistě, pane."
"A neomezuj se pouze na Chicago. Informace může být mimo město. Musíme ji najít."
"Jak si přejete."
Upír s úklonou zmizel z knihovny. Teprve po jeho odchodu Viper praštil pěstí vší silou do dřevěné desky stolu, aby si ulevil.
Hned se však u něj objevil Dante a sevřel mu rameno dlaní. "Uklidni se, Vipere, dostaneme se tomu na kloub."
"Ať už drží Evora kdokoliv, kuje pikle, aby dostal Shay. Nemohu jen tak čekat na další útok. Nemůžeme si být jistí, koho proti nám pošle tentokrát."
"Rozumím tvé frustraci, ale děláme, co můžeme."
Viper se k příteli pomalu obrátil. "Takže ani tvé kontakty nic nezjistily?"
Dante pokrčil rameny a poodstoupil. "Obávám se, že nikoliv."
"Do prdele."
Viper znovu začal neklidně chodit po knihovně. Nechtěl být v téhle místnosti. Nechtěl se zabývat záhadným nebezpečím, které jim hrozilo ze všech stran. Toužil být ve své ložnici, kde právě Shay vstávala z postele. Toužil ji držet ve svých pažích a předstírat, že jim nikdo a nic nemůže ublížit.
Instinkt ho však varoval, že jen ztrácí čas. Pokud brzy neobjeví, kdo Shay pronásleduje, lovec si je najde sám. Nechtěl se znovu ocitnout v pasti.
"Víš, že randíš s nebezpečím, starý brachu, že ano?" zeptal se ho Dante.
Viper se na něj podíval s výhrůžkou v očích.
"Očekáváš snad, že Shay hodím přes palubu, protože s sebou přináší nebezpečí?"
"Ona sama je tím nebezpečím, tak jsem to myslel."
"Dante..."
"Nepřerušuj mě, musím ti to říct. Znám tě už pár století a nikdy jsi žádné ženě tolik nepropadl."
"V tom s tebou nesouhlasím. Právě naopak. Ženy mne vždycky velmi zajímaly."
"Měl jsi milenky, ne společnice," opravil ho Dante. "Nikdy jsi žádné z nich nedovolil, aby se pletla do tvého života jako tato."
Viper přimhouřil oči. Nelíbilo se mu, kam se konverzace ubírá. Začínal mít strach.
"Co tím chceš naznačit?" osopil se.
Dante měl odvahu se dokonce usmát. "Nic nenaznačuji. Jen ti tady na místě říkám, že vykazuješ veškeré symptomy upíra, který nalezl pravou lásku."
A bylo to tady. Věděl, že se mu to nebude líbit, a taky nelíbilo. Proč si sakra přátelé myslí, že mají právo šťourat se ve věcech, do kterých jim vůbec nic není? Chytil rukou jednu dlouhou polici s knihami a zlostně ji sevřel.
"Můj vztah se Shay se tě vůbec netýká."
"Pokud máš chuť po mně něco hodit, raději si vyber tu vázu na stole. Knihy jsou nenahraditelné."
Viper se ohlédl přes rameno. "Nejsi vůbec vtipný, Dante."
"Já si naopak myslím, že jsem," škádlil ho přítel, Viper bojoval s pokušením hodit po něm jednou z oněch nenahraditelných knih, když se rozletěly dveře a dovnitř vpadl Levet, až se mu křídla třepotala.
"Sacrebleu, tady jsi," vydechl úlevou, když uviděl Vipera, ale výraz jeho obličeje prozrazoval obvyklé znechucení.
Viper na něj namířil ukazováčkem. Snažil se nedat najevo popudlivost, ale stačilo málo a...
"Teď ne, Levete. Nemám dost trpělivosti na tvoje remcání."
"Remcání? Moi? Proč..."
"Ven!" Viper ukázal na dveře. "Okamžitě ven!"
"Non." Levet se odvážně napřímil a nehnul se ani o píď. "Cožpak to necítíš ve vzduchu?"
"Co?"
"Nech ho, Vipere," procedil Dante. "Má pravdu."
Z dálky se ozval zvuk bezpečnostního zařízení. Viperovi se sevřelo srdce hrůzou.
"Do prdele. Levete, vezmi Shay a přivedďji sem."
"Ne." Dante je oba zastavil rozhodným tónem. "Utečte tunely v podzemí."
Levet hodil pohledem po Viperovi, který krátce přikývl. "Běž."
Skřet vyrazil ke dveřím. Dante se postavil před svého přítele. "Ty taky."
Viper se zamračil. "Nemohu tě tady nechat."
"Musíš chránit Shay," usmál se na něj Dante. "A i když obdivuji tvoji sílu a odvahu, mám vlastního ochránce."
Viper mu nejdříve nerozuměl, ale potom se zachvěl vzduch. Abby už vycítila nebezpečí a její síla oteplila prostory.
"Phoenix," přikývl.
"Přesně tak. Budeme v pořádku." Dante ho poplácal po zádech. "Běž."
U dveří se Viper zastavil a naposledy na přítele pohlédl. "Děkuji ti, Dante. Udělal jsi pro mě víc, než ti kdy budu moci splatit."
Dante pokrčil rameny. "Ve skutečnosti jsem já byl tvým dlužníkem, takže jsme si kvit."
"To ne."
Bledé rysy Dantova obličeje změkly. "Vipere, dávej na sebe pozor, a jestli budeš potřebovat pomoc..."
"Budeš první, komu zavolám," slíbil Viper a vylétl ze dveří, aby byl co nejdříve v ložnici. Potřeboval si vzít ještě pár zbraní, než dohoní Shay ve sklepě.
