15. kapitola
9. 10. 2011
Shay se probudila sama.
Ve skutečnosti ne tak docela sama. Na nočním stolku ležel podnos se snídaní - omeleta, slanina, toast, opečené brambory, karafa pomerančového džusu a jablečný koláč. Po celém loži byly rozeseté okvětní lístky růží, které naplňovaly ložnici smyslnou vůní.
Po náročné noci s Viperem spořádala Shay všechno do posledního drobečku a po dlouhé sprše vklouzla do pohodlných džínových kalhot a bavlněné mikiny. Nato se vydala na prohlídku rozlehlého sídla. Vůbec té noci nelitovala. Ani náhodou.
Na celém světě nemohla být žena, démonka nebo víla, která by litovala jediného okamžiku ve Viperově náruči.
Nebyla si však jistá, jak se zachová, až ho znovu spatří. Nebyla schopná jasně myslet, když byl nablízku, což ji rozlaďovalo. A teď zrovna potřebovala jasnou hlavu.
Došla do malé, ale kouzelné zimní zahrady, kde se posadila na polstrovanou lavičku a zhluboka se nadechla vůně hlíny a květin. Příroda na ni měla uklidňující vliv. Připomínala jí, že existuje něco mocnějšího a rozsáhlejšího, než jsou její problémy.
Ticho jí uvolnilo svaly. Opřela se o polštáře a zhluboka dýchala.
Náhlý chlad ve vzduchu jí prozradil, že už není více sama. Narušitel byl upír, ale ne Viper, jak poznala, když se váhavě otočila. Srdce jí neposkočilo, ústa nevyschla a pokožka nezačala vlhnout. Tyto symptomy by ukazovaly na jediného upíra.
Kráčel k ní Dante. Obešel velký záhon se sedmikráskami a široce se na ni usmál.
"Takže jsi našla zimní zahradu."
Nemohla se ubránit úsměvu. I když byl upír, bylo na něm něco okouzlujícího. "Je překrásná."
"Řeknu Abby, že se ti líbí. Podle ní je příroda nejkrás-nější, když je uzavřena za okenními tabulkami." Usmál se ještě víc. "I mě se rozhodla zcivilizovat, ale dávám jí víc zabrat."
"Zcivilizovat?"
"Tvrdí, že jsem víc bojovníkem než básníkem."
Tomu by Shay věřila. Vypadal jako prohnaný pirát. Dlouhé tmavé vlasy, zlaté náušnice. Nenechala se však tak snadno oklamat.
"Viděla jsem tvoji knihovnu. Je úžasná. Musíš být velký učenec."
Zvedl obě dlaně. "Hlavně to nikomu neříkej. Dávám přednost pověsti válečníka."
Zasmála se. "Má ústa jsou němá."
Dante se opřel o mramorovou fontánku. Na pohled vypadal zcela uvolněně, ale Shay neušla ostražitá zvědavost v jeho očích.
"Víš, že jsem ti ještě nepoděkoval za pomoc při záchraně Abby," začal.
"Dělala jsem to hlavně pro sebe," otřásla se při té vzpomínce. "Nikdo jiný netoužil po Edřině smrti jako já."
"Ale nemusela jsi na sebe vzít kletbu určenou pro Vipera."
Zvedla oči v sloup. "Věř mi, už mnohokrát jsem toho litovala."
Uličnicky se zasmál. Shay by ráda věděla, jestli tak upíři zkouší udělat na ženy dojem, nebo jestli jen rádi odhalují své tesáky.
"O tom nepochybuji." Pohodil hlavou a změnil téma rozhovoru. "Je nějaký důvod, proč jsi tu sama?"
"Jen se chci nadýchat čerstvého vzduchu."
"Tomu rozumím. Shalott vždycky raději bývali lovci než hnaná zvěř. Není nic příjemného být na útěku před neznámým nebezpečím."
Shay sevřela ruce v klíně. "Ne, to není."
Výraz v obličeji mu zněžněl. "Alespoň nejsi sama. I když je Viper pánovitý, není nikdo jiný, koho bych měl v nesnázích po svém boku raději."
Kvůli tomu ji vyhledal? Aby ji přesvědčil, že Viper je rytíř ve zlaté zbroji?
"Pokud ti to nevadí, raději bych o Viperovi nemluvila."
Zahleděl se na ni. "Dělá ti potíže?"
S tichým ironickým smíchem se zvedla a poodešla od něj stranou.
"Neustále."
"Chceš, abych s ním promluvil?"
"Ne!" Prudce se k němu otočila a přitiskla si ruce na žaludek. "Tedy... já nevím, co říct."
Dante měl dost rozumu, aby jí nedal najevo, že její naivitu prohlédl. "Nejsi jediná, má drahá," řekl jemně. "Znám Vipera už dlouhou dobu a musím říct, že ho ještě nikdy žádná žena tak nevykolejila. Má pověst odtažného muže i v nejintimnějších okamžicích."
"Viper že je odtažitý?" Opovržlivě odfrkla. "Nikdy jsem nepotkala všetečnějšího, ctižádostivějšího a agresivnějšího upíra."
"Jak jsem řekl, není ve své kůži." Pokrčil maličko rameny. "Nevím, jestli ti mám pogratulovat nebo kondolovat."
Udělal vlastně obojí.
Zavrtěla hlavou. "Jenom mu nerozumím."
"Je rád zahalený tajemstvím."
"Proč mě koupil? Nepotřebuje otrokyni. Nepotřebuje moji krev. Ještě ji dokonce ani neochutnal." Vzdychla. "Tak co chce?"
"A musí něco chtít?"
Střelila po něm pohledem. "Vždyť je upír."
"To je pravda." Dante se narovnal a dal ruce v bok. "Myslím, že on sám neví, proč tě koupil."
"Je mu přes tisíc let, není to šestnáctiletý hoch. Jak by mohl nevědět?"
Pokrčil rameny. "Někdy nás dlouhověkost poněkud izoluje."
"Opravdu?"
Usmál se, ale tón jeho hlasu zůstal vážný. "I když jsme součástí klanu, žijeme osamoceně. Mnoho upírů se stahuje do ústraní a nejsou v kontaktu s ostatními i několik století."
"Jste poustevníci?"
"Dá se to tak říct. Svět kolem nás se mění, zatímco my nestárneme. Je přirozené, že vylezeme ze své ulily, až když nás něco nebo někdo vyburcuje."
Shay se ušklíbla. Neudělala nic, aby Vipera vyprovo- kovala. Alespoň záměrně ne.
"Nemůžete se úplně stáhnout," řekla pichlavě. Věděla velmi dobře, že upíři nejsou neškodnými poustevníky. "Musíte lovit."
"Už ne. Máme synteticky vyrobenou krev, které mnozí dávají přednost před nebezpečím lovu."
"A jaké nebezpečí vám hrozí? Vždyť jste nesmrtelní." Hezké rysy v obličeji mu ztvrdly, jako kdyby si uvědomil, že prozradil příliš mnoho.
"Jsou způsoby, jak nás zabít. Proč riskovat a nechat si srdce proklát kůlem, když můžeme mít oběd z mikrovlnné trouby?"
Shay by to téma opustila, kdyby se netýkalo ran, které se jí dosud nezhojily. "Myslela jsem, že upíry lov vzrušuje. Když je jejich oběť blízko smrti a tak."
Dante postřehl hořkost v jejím hlase. "Viper mi říkal, že tvůj otec byl zabit upírem. Je tni to líto."
Sklopila zrak. "To už je dávno."
"Ale není to zapomenuto."
"Ne, není."
Viděla, jak se špičky jeho bot přiblížily až k ní. Vzhlédla.
"Shay, Viper tvého otce nezabil."
Zamrkala. "Já vím."
"Opravdu ?" Lehce se dotkl její paže. "Víš to opravdu ?"
"Většinou si to uvědomuji," přiznala.
"Shay..."
"Dante!" Oba dva sebou trhli při zvuku hlubokého sametového hlasu, který se rozlehl po místnosti. "Pokládal jsem tě za inteligentního a ty děláš takové nebezpečné hlouposti."
Shay se otočila a uviděla, jak se k nim rychlými kroky blíží Viper. Jako by plachtil vzduchem. Nádherný panter, který se vynořil ze stínu. Jako vždycky byl ohromující. Černé saténové kalhoty a dlouhá černá sametová košile kontrastovaly se stříbrnými vlasy a bledou pokožkou. Byly to však černé oči, které si získaly její pozornost. Síla, která v nich doutnala, by rozpoutala peklo na zemi, kdyby bylo třeba.
"Vipere, tady jsi," překřížil si Dante paže na hrudi a usmál se s náznakem ješitnosti. "Říkal jsem si, že se dříve či později objevíš."
Shay se zachvěla, když před nimi Viper zastavil a chladně na ně hleděl. Zuby se mu prodloužily.
"Očividně jsem se měl objevit dříve," prohlásil s ironií v hlase.
"Proč? Zabavili jsme se se Shay docela dobře i bez tebe," ujistil ho Dante.
Tmavé oči se přimhouřily. "Máš štěstí, kamaráde, že
jsi ženatý."
Dante se zasmál. "Tak už se uklidni, příteli, vždyť jsme hovořili o tobě."
Viper zůstal ostražitý. "Abych pravdu řekl, toho jsem se právě obával."
"Už se vrátila Abby?"
"Ano, je v knihovně a s čarodějnicí. Možná by ses k nim měl připojit."
"Skvělá zpráva." Mrkl na Shay, poplácal Vipera po rameni a zmizel na konci zahrady.
Shay se na Vipera také zamračila. "Nataša je zpátky?" zeptala se.
Pohlédl na ni a jeho chmury se rozplynuly. "Ne. Abby měla zato, že bude lepší, když si nebudete na očích."
"Proč?"
"Prý na cestě domů mumlala něco o další kletbě."
"Proč by... aha, asi žárlila." Shay se ušklíbla a s povděkem přijala zprávu, že už se nebude muset setkat s tou pánovitou čarodějnicí. Viper nebyl jediný, kdo žárlil. To bylo hloupé.
Viper jí přejel prstem po čelisti, čímž jí srdce skočilo málem až do krku.
"Existují ženy, které mě neshledávají nikterak po-horšlivým."
"Nevytahuj se. Ta nebožačka byla určitě pod vlivem nějakého rozum beroucího elixíru."
"Jestli pochybuješ o mém šarmu, mohu ti dát hned malou soukromou lekci."
"Už jsi mi toho předvedl dost."
"Ještě ne," zašeptal a sklonil se k ní. Při letmém polibku se Shay podlomila kolena. Do prdele.
Po takovém sexuálním maratónu by měla být přece každá slušná žena na dlouhou dobu ukojená. Zdá se, že nejsem tak slušná, přiznala si Shay, a instinktivně se k Viperovi přitiskla boky.
Ani on se neudržel. Zasténal a naléhavě ji políbil. Shay si jeho obličej přitáhla ještě blíž a otevřela ústa ke klání jazyků. Jeho ostrých zubů se nebála, přemohla ji vášeň.
Bylo to tak krásné být v jeho objetí.
Tak správné.
Prostě báječné.
Viper ji přitiskl k sobě a téměř nadzvedl nad podlahu. Zaúpěla. Tak blízko u něj si musela být vědoma tvrdé erekce, která dokazovala jeho touhu. Vzpomněla si, jak ho obemknula předchozí noci stehny kolem pasu a on do ní vnikl.
Přesně to chtěla. Teď hned. A tady.
A ona naléhavost ji přivedla zpátky ke zdravému rozumu. Byli uprostřed zimní zahrady, kam mohl kdykoliv někdo vstoupit. Ještě zcela neztratila soudnost.
Dosud ne.
Maličko se odtáhla a našla ztracený hlas. "Vipere."
Zasypával jí obličej drobnými polibky. "Copak je?"
"Proč je v knihovně další čarodějnice?"
"Aby se přesvědčila, že nalezená krabička neobsahuje žádné další kletby."
Shay se vzepřela rukama o jeho hrud a odmítla jeho mazlení. "Neměli bychom tam tedy být také?"
Kousl ji do ušního lalůčku. "Máme spoustu času. Víš, co čarodějnice nadělají, když jde o zaklínání. Hodinu jí bude trvat připravit si kouzelný kruh, dát do něj svíčky a ostatní nezbytnosti, které k tomu potřebují."
Zachvěla se. "Stejně si myslím, že bychom tam měli být. Nechci nic zmeškat."
Viper ji na okamžik objal ještě pevněji, jako kdyby jí chtěl z hlavy vytlačit všechny čarodějnice, krabičky a kletby. Potom vzdychl, váhavě uvolnil sevření svých paží a lítostivě se na ni zadíval.
"Lásko, jsi tak necitelná. Cožpak nemáš v srdci místo pro romantiku?"
Shay od něj odstoupila a urovnala si oblečení. Kéž by se jí tak snadno podařilo dostat do rovnováhy hormony. "Jen maličko," připustila.
"Zdá se, že tě budu muset naučit slasti svádění."
"Lekce mi můžeš začít dávat později." Letmo ho políbila na tvář a zamířila ke dveřím. "Nejdřív chci zjistil, co je v té krabičce."
"Sacrebleu," zaklel Levet, když vstoupil do knihovny. "Co je to tu za shromáždění?"
Šedovlasá čarodějnice namířila kostnatý prst jeho směrem, ale nezvedla hlavu od kruhu hořících svíček. "Drž jazyk za zuby, Chrliči, nebo ti ho utrhnu," varovala ho.
Levet rozzlobeně zasyčel a zamračil se na ni. "Hle! Babizna. Kdo ji sem pozval?"
Viper se opřel o zeď a těšil se, jak čarodějnice promění Leveta na čolka, rajče nebo cokoliv jiného, co nemůže mluvit. Tyhle vědmy upřímně nesnášel, ale přiznával, že někdy se jejich čáry mohou hodit. Stačil mu však pohled na Shayinu ustaranou tvář a hned přispěchal, aby chytl Leveta za rozeklaný ocas a zatáhl ho zpátky. Už toho bylo na Shay až moc. Nechtěl, aby se ještě musela starat o přítele, přeměněného třeba na ropuchu.
"Doporučuji ti sklapnout nebo jít někam jinam, Levete," navrhl mu Viper a podíval se na Shay. "Ta čarodějnice není moc trpělivá."
"Co to dělá?"
"Pokouší se otevřít skříňku, co je na stole."
"Otevřít skříňku?" Levet vykročil vpřed. ,,Mon dieu. To zvládnu sám."
"Zadrž," přitáhl ho Viper zpátky. "Nemáme jistotu, jestli není zakletá."
"Ach." Nastalo požehnané ticho, během kterého Levet zuřivě přemýšlel. "A co je uvnitř?"
"To přece nevíme."
"A jak dlouho bude trvat, než to zjistíte?"
"Jak dlouho bude třeba."
"Bude svačina?"
Viper zaťal pěsti. Chtěl toho Chrlice zaškrtit. "Levete, drž hubu."
"No, když tady máme čekat třeba celou noc, mohla by se servírovat svačina."
"Jestli máš hlad, proč si nezajdeš do kuchyně a něco si nenajdeš?"
Skřet pokrčil rameny. "Není tam nic než krev a nějaké zelené svinstvo."
"Tak si něco objednej."
Oči se mu rozzářily. "Třeba pizzu? Nebo řeckou kuchyni. Ne, už vím. Co třeba..."
Viper se shýbl, popadl ho za rohy a zvedl ho do úrovně svých očí. "Vezmi si telefon, objednej si, co chceš, ale sem se nevracej, nebo ti vlastnoručně roztrhám křídla."
Levet byl dost chytrý, aby zatroubil k ústupu. "No no, není třeba se vztekat. Upíři jsou tak nedůtkliví."
Viper se bez otálení vrátil zpátky k Shay. Popudlivost se v jeho náladě vůbec neobjevila. Sledoval Shay, která stála vedle čarodějnice, a srdce se mu svíralo bolestí.
Byla tak křehká, i když se snažila působit statečně a vyzývavě. Ta myšlenka ho zranila. Jak rád by všechno kolem ve vzteku rozmlátil, jen aby byla šťastná.
Sakra. Měl zimní zahradu zamknout na dva západy a užívat si rozkoše vzájemné blízkosti. Ještě teď mohli být spolu sami a nemuseli se potit v této přehřáté místnosti a dívat se, jak čarodějnice provádí své hokusy pokusy.
Neklidně se zavrtěl a ignoroval varovný pohled svého přítele. Dante zkřížil paže na hrudi.
Ach bože, měli přece jenom zůstat v zimní zahradě...
"Jsem hotová," prohlásila dramatickým tónem čarodějnice, mávla rukou a plameny svíček zhasly. "Teď je možné krabičku otevřít."
Viper ztuhl, když. Shay sáhla po krásně vyřezávané truhličce. Neušel mu třes jejích rukou a napjaté rysy v obličeji. Bezděčně k ní přistoupil, aby ji chránil. Toužil ji obejmout, ale vědomí, že by mohla poznat jeho pravé pocity, ho spolehlivě zadrželo na místě, kde stál.
Vzduch se ani nehnul, když Shay pomalu zvedla víčko a vytáhla zmačkanou obálku.
"Dopis je adresován mně," zašeptala do ticha. Zvedla hlavu a rozhlédla se po knihovně, jako kdyby hledala oporu. "Omluvte mě, chci si to přečíst o samotě."
Otočila se a zamířila ke dveřím. Viper ji okamžitě následoval. Nechtěl ji nechat o samotě. Ne, když nevěděl, co v dopise je. Jen Danteho ruka na paži ho zadržela.
"Vipere, měl bys respektovat její přání," zamumlal mu přítel do ucha tak, aby to slyšel jen on. "Nepoděkovala by ti."
"Je to pro ni příliš nebezpečné..."
"Je tu v bezpečí. Dům je chráněn ze všech stran jak před démony, tak před lidskými vetřelci."
Viper zasyčel. "Nechci se cítit tak bezmocně."
Dante ho poplácal po rameni. "Zvykni si na to, příteli. Zeny se začínají chovat jako muži."
Viper přimhouřil oči. "Vůbec mi nepomáháš."
"Dej jí pár chvil o samotě. V tomto domě se jí nic nestane."
"Dobrá, ale jen pár okamžiků."
Vymanil se z přítelova dosahu a začal rázovat po rozsáhlé knihovně. Čert vem Danta a jeho znepokojující logiku. Nechtěl být rozumný. Nechtěl Shay umožnit soukromí, po kterém toužila.
Ruku na srdce, nechtěl ji spustit z očí ani na okamžik. Nevěřícně zavrtěl hlavou. Byl blázen. Totálně nepříčetný blázen.
Nemohl zůstat v klidu, pomalu přecházel po místnosti. Vzdáleně si uvědomoval, že Dante odvádí čarodějnici zpátky do její jeskyně a že Abby připravila podnos s teplou krví a tiše ho položila na stůl, aniž by se odvážila ho rušit.
Kde kčertu vězela Shay?
Proč se ještě nevrátila?
Něco se muselo stát. Něco hrozného. Cítil to každou buňkou svého těla.
Po hodině čekání už byl napjatý jako struna. Vyřítil se z knihovny, rozhodnutý ji najít za každou cenu. Podle něj existovala jen dvě místa, kam se mohla s dopisem uchýlit: její ložnice a zimní zahrada.
Trvalo mu jen chvíli, aby zjistil, že ani na jednom z nich se nenacházela.
Zatraceně.
Prosvištěl domem a uvědomil si, že tu vůbec není. Urychleně se vrátil do své ložnice a našel v kapse županu malý amulet. Ani na okamžik nepochyboval, že Shay bude zuřit, když si ji přivolá jako psa. Na jejím místě by zuřil. V tuto chvíli si však rád vychutná její hněv. Jen aby byla v bezpečí, u něj, nic jiného nechtěl.
Sevřel prsty kolem amuletu a cítil, jak se mu zahřívá kůže. O pár okamžiků později vpadla Shay do jeho ložnice se vzdorným výrazem v obličeji, ale s očima zarudlýma od pláče.
"Do háje, Vipere, nech mě jít," zaútočila na něj.
"Ne." Zastrčil amulet do kapsy a vyzývavě se na ni podíval. "Je pro tebe příliš nebezpečné být na útěku a sama."
Objala se pažemi. "Nejsem tak hloupá. Nemám v úmyslu utéct, když po mně jde něco, co neznám. Jen jsem chtěla být na chvíli sama."
"Mluv se mnou, zlato," naléhal Viper. "Řekni mi, co je v tom dopise."
Na dlouhou chvíli se Viper obával, že mu Shay neodpoví. Byla tak zvyklá na samotu. Nevěřila nikomu jinému.
"Je od mého otce."
