5. kapitola
Vrátila jsem se na španělštinu, ale hrozně mě bolelo břicho. Dokonce jsem si vzpomněla, jak se nám u profesorky správně dovolit – „puedo ir al bano“. Byla jsem na záchodě tak dlouho, že se za mnou vypravila Stevie Rae a ptala se, co se děje.
Věděla jsem, že o mě má hrozný strach. To víte, když začne nějaké mládě vypadat nemocně, obvykle to znamená, že umírá. Vymluvila jsem se, že jsem to dostala a mám děsné křeče. Stejně mi ale evidentně moc nevěřila.
Hrozně jsem se těšila na poslední hodinu týdne, jezdectví. Zaprvé mám tenhle předmět moc ráda a zadruhé si při něm vždycky úžasně odpočinu. Tenhle týden jsme s Persefonou, krásnou klisnou, kterou mi přidělila Lenobia (neoslovujeme ji paní profesorko, protože jméno pradávné upíří královny prý k sobě žádný titul nepotřebuje), pokročily ke cvalu a trénovaly letmý přeskok. Pracovaly jsme, dokud jsme obě nebyly pořádně zpocené a můj žaludek se trochu neupokojil. Pak jsem ji beze spěchu nechala ochladit a vyhřebelcovala ji. Bylo mi jedno, že z jejího stání odcházím až půl hodiny po skončení výuky. Zašla jsem do naklizené sedlovny uklidit hřebla a ke svému údivu jsem tam zastihla Lenobiu. Seděla na židli před vchodem a vtírala mýdlo do čisťounkého anglického sedla.
Lenobia vypadá i na upíří poměry úchvatně. Má fantastické vlasy až do pasu, tak světlé, že vypadají skoro jako bílé. Její oči jsou zvláštně šedivé, připomínají nebe před bouřkou. Je drobná a nosí se jako baletka. Její tetování tvoří složité uzly, které se proplétají v safírově modrém vzoru kolem siluet vzpínajících se koní.
„Koně nám občas pomůžou vyřešit spoustu problémů,“ řekla, aniž vzhlédla od práce.
Nevěděla jsem, co na to říct. Mám Lenobiu ráda. Teda ze začátku jsem se jí bála, protože byla přísná a sarkastická, ale jakmile jsem ji trochu líp poznala (a dokázala jí, že nepovažuju koně za velké psy), začala jsem její smysl pro humor a nesmlouvavost oceňovat. Vlastně je vedle Neferet moje další oblíbená učitelka. Nikdy jsme se ovšem nebavily o ničem jiném než o koních. Po chvilce váhání jsem odvětila: „S Persefonou se cítím klidná, i když vůbec klidná nejsem. Chápete, jak to myslím?“
Zvedla oči a já v nich spatřila opravdový zájem a starost. „Chápu to úplně dokonale.“ Na okamžik se odmlčela a pak dodala: „Sesypalo se na tebe hodně povinností naráz, Zoey.“
„Mně to nevadí,“ ujistila jsem ji. „Víte, být předsedkyní Dcer temnoty je pocta.“
„To, co s sebou nese největší pocty, také často provází nejvíce problémů.“ Znovu se zarazila a mně se zdálo, že přemýšlí, jestli má pokračovat. Potom se posadila ještě víc rovně než obvykle. „Tvojí mentorkou je Neferet a správně by ses měla se vším svěřovat jí, ale s velekněžkami je někdy těžké mluvit opravdu upřímně. Chci, abys věděla, že se můžeš vždycky obrátit i na mě, s čímkoli.“
Překvapeně jsem zamžikala. „Děkuju, Lenobio.“
„Dej mi ta hřebla, uklidím je. Běž. Tvoji kamarádi už se určitě diví, kde vězíš.“ Usmála se a vzala mi hřebla z rukou. „A za Persefonou můžeš přijít kdykoli. Ze zkušenosti vím, že když hřebelcuješ koně, svět ti najednou připadá tak nějak míň složitý.“
Znovu jsem poděkovala.
Když jsem odcházela, přísahám, že za mnou tiše zavolala něco, co znělo podezřele jako „kéž ti Nyx požehná a střeží tě“. Ale to by bylo vážně divné. Ovšem divné bylo už to, že se mi nabídla za vrbu. Mláďata mají zvláštní vztah jenom se svými mentory, a já mám navíc opravdu úžasnou mentorku v osobě zdejší velekněžky. Jasně, máme rádi i ostatní dospělé upíry, ale když má někdo problém, se kterým si sám neví rady, jde se poradit se svým mentorem. Tak to prostě je.
Stáje nejsou od koleje moc daleko, ale já šla schválně pomalu a oklikou, aby mi pocit klidu vydržel co nejdéle. Sešla jsem z chodníku a zamířila ke starým stromům, které lemovaly východní stranu silné zdi, která ohraničuje školní areál. Byly skoro čtyři hodiny (pochopitelně ráno) a dorůstající zapadající měsíc krášlil hlubokou noc tlumeným svitem.
Už jsem skoro zapomněla, jak je to tady u zdi hezké. Celý uplynulý měsíc jsem se tomuhle místu vyhýbala. Od té doby, co jsem tady spatřila – aspoň myslím, že spatřila – dva duchy.
„Mňááu-huf!“
„Krucinál, Nalo! Nesmíš mě takhle děsit.“ Vzala jsem kočku do náruče a pohladila ji, ale ona si dál stěžovala. Srdce mi mlátilo jako šílené. „No uznej, co kdybys byla duch?“ Nala si mě kriticky změřila a pak mi kýchla přímo do obličeje. Patrně mi tím chtěla názorně předvést, že žádný duch není.
Hned to vysvětlím. Stalo se to před měsícem. To, co jsem viděla poprvé, mohl být duch. Přišla jsem sem zrovna ten den, co umřela Elizabeth, první ze dvou mláďat, jejichž náhlá smrt otřásla školou. Teda přesněji řečeno otřásla mnou. Mláďata v průběhu čtyřleté fyziologické proměny z člověka v upíra můžou prostě úplně nečekaně umřít – kdykoli. Škola od nás čeká, že se vyrovnáme se smrtí, jako by byla jen jednou z všedních událostí v našem životě. Smíme se za mrtvého spolužáka párkrát pomodlit. Rozsvítit za něj svíčku. To je fuk, hlavně když to rychle hodíme za hlavu a jdeme si po svém.
Mně se to pořád nezdálo úplně správné, ale to bude asi tím, že procházím proměnou teprve krátce a pořád jsem spíš člověk než upír.
S povzdechem jsem podrbala Nalu za ušima. Ten den, co Elizabeth umřela, jsem zahlédla někoho, kdo vypadal jako ona. Musel to tím pádem být její duch, protože už byla stoprocentně mrtvá. Viděla jsem ji ale vážně jen vteřinku, a i když jsme to se Stevie Rae probraly do nejmenších detailů, stejně jsme pořád neměly ponětí, co to mohlo být. Obě moc dobře víme, že duchové opravdu existují – ti, které přivolala Afrodita při rituálu Dcer temnoty, málem zabili mého bývalého kluka. Takže je docela dobře možné, že jsem viděla Elizabethina ducha. Ale stejně tak to mohlo být prostě nějaké mládě a já si ho s ní jenom spletla, protože jsem tu tehdy byla úplně nová a za těch pár dní toho na mě bylo fakticky hodně.
Došla jsem ke zdi a dala se podél ní doprava. Chtěla jsem to vzít oklikou kolem rekreačního pavilonu k dívčím kolejím.
„Ale toho druhého ducha jsem si nevymyslela. Viď, Nalo?“ Kočka mi místo odpovědi zavrtala hlavu pod krk a začala příst jako sekačka na trávu. Otřela jsem si bradu o její kožíšek. Byla jsem ráda, že za mnou přišla. Stačilo mi na toho druhého ducha jenom pomyslet a už jsem se rozklepala strachy. Nala byla tenkrát taky se mnou. (Uvědomila jsem si, že jsem v úplně stejné situaci, a tak jsem se nervózně rozhlédla a přidala do kroku.) Právě ten den umřel jeden kluk, přímo na naší hodině literatury se mu rozpustily plíce a vykrvácel. Když jsem si na ten hrozný okamžik vzpomněla, otřásla jsem se – bylo to tím horší, že jsem přitom dostala na jeho krev hroznou chuť. To ale není podstatné, hlavní je, že jsem ho na vlastní oči viděla umírat. A o pár hodin později jsme na něj s Nalou narazily (doslova) jen kousek odsud. Myslela jsem, že je to zase duch. Teda aspoň v první chvíli. Pak na mě zaútočil, jenže Nala (zlatíčko moje malé) se na něj vrhla a poškrábala ho tak hrozně, že přeskočil šestimetrovou zeď a zmizel ve tmě. Já i moje kočka jsme byly totálně vyšokované, zvlášť když jsem zjistila, že má tlapky celé od krve. Krve ducha. To je přece absolutní nesmysl!
O tomhle druhém střetu jsem nikomu neřekla. Ani svojí nejlepší kamarádce a spolubydlící Stevie Rae, ani svojí mentorce a velekněžce Neferet, ani svému přesladkému novému klukovi Erikovi. Nikomu. Chtěla jsem. Jenomže pak přišla ta věc s Afroditou… stala jsem se předsedkyní Dcer temnoty… začala chodit s Erikem… měla jsem spoustu práce do školy… a tak dále, prostě se to nasčítalo a výsledek je, že jsem se s tím za celý měsíc nikomu nesvěřila a teď už by mi to připadalo krapet trapné. Jé, Stevie Rae/Neferet/Damiene/dvojčata/Eriku, když před měsícem umřel Elliott, viděla jsem pak jeho ducha, byl fakticky strašidelný, a když se na mě vrhl, Nala ho poškrábala do krve. Jo, a ta krev mi vůbec nevoněla, a já se v krvi vyznám, takže mi můžete věřit (většina mláďat touhu po krvi ještě necítí, ale to je jen taková moje další zvláštnůstka). A teď jsem si zrovna uvědomila, že jsem se vám o tom zapomněla zmínit.
Vidíte sami. Určitě by mě okamžitě poslali k upírskému cvokaři. To by bylo něco! To bych si jako nová předsedkyně Dcer temnoty hned získala důvěru ostatních!
A navíc, s postupem času jsem si dokázala namluvit, že se mi třeba něco z toho fakt jen zdálo. Možná to nebyl Elliott (ani jeho duch nebo tak). Neznám všechna mláďata, která sem chodí. Může tady klidně být ještě jiný kluk s ohavnými zrzavými pačesy a nechutnou, nepřirozeně bílou kůží. Sice jsem tady od té doby nikoho takového nepotkala, ale to nic neznamená. No, a ta divně páchnoucí krev? Některá mláďata třeba takovou mají, co já vím? Přece ode mě nikdo nemůže čekat, že za měsíc budu nějaký expert. Oba „duchové“ taky měli světélkující červené oči. Co to jako mělo znamenat?
Šla z toho na mě akorát tak migréna.
Celá tahle vnitřní rekapitulace ve mně vyvolala dost paranoidní pocity, a tak jsem se ke zdi (a duchům a podobně) rázně obrátila zády, když vtom jsem koutkem oka postřehla nějaký pohyb. Zůstala jsem stát jako přimrazená. Byla to něčí silueta. Postava. Někdo tam byl. Stál pod obrovitánským starým dubem, na kterém jsem před měsícem našla Nalu. Opíral se o kmen a měl skloněnou hlavu, takže jsem mu neviděla do tváře.
Bezva. To stvoření si mě ještě nevšimlo. Nechtěla jsem vědět, kdo nebo co to je. Upřímně řečeno, už tak jsem dost ve stresu, nepotřebuju navrch duchy ani nic podobného. (Okamžitě jsem si slíbila, že Neferet o divných krvácejících duchách, co se potulují u školní zdi, konečně povím. Je starší než já, se stresem si poradí daleko líp.) Srdce mi bušilo tak hlasitě, že nebylo ani slyšet, jak Nala přede. Pomalu a potichoučku jsem se dala na ústup a zařekla se přitom, že sem uprostřed noci už nikdy sama nepůjdu. Fakt nikdy. Copak jsem úplně pitomá? Proč jsem se nepoučila, když se mi to stalo poprvé? A podruhé?
Potom jsem šlápla na suchou větev. Prásk! Zajíkla jsem se. Nala si velice hlasitě postěžovala (nevědomky jsem si ji vší silou přimáčkla k hrudi). Postava pod stromem prudce zvedla hlavu a otočila se. Chystala jsem se buď zaječet a před rozzuřeným rudookým duchem zdrhnout, nebo zaječet a se zmíněným duchem se porvat. V obou případech zahrnovala první fáze jekot, a tak jsem se pořádně nadechla a…
„Zoey? Jsi to ty?“
Ten hlas byl hluboký, sexy a důvěrně známý. „Lorene?“
„Co tady děláš?“
Zůstal tam, kde byl, a protože jsem netušila, co mám dělat, rozpačitě jsem se usmála, nonšalantně pokrčila rameny, jako bych ještě před chvílí nebyla polomrtvá hrůzou, a vykročila k němu. „Dobrý večer,“ pozdravila jsem a snažila se, aby to znělo dospěle. Pak jsem si vzpomněla, že se mě na něco ptal, a děkovala bohu za to, že je taková tma – jinak by viděl, jak strašně se červenám. „No, vracím se ze stájí a s Nalou nás napadlo, že to vezmeme takovou prodlužovací zkratkou.“ Prodlužovací zkratkou? Vážně jsem vypustila z pusy něco takového?
Připadal mi napjatý, ale tohle ho rozesmálo a jeho nádherný obličej se uvolnil. „Tak prodlužovací zkratkou? Ahoj, Nalo.“ Pošimral ji na hlavě a ona velice nezdvořile zavrčela, což je pro ni naprosto typické. Pak se mi vykroutila z náruče, seskočila na zem, oklepala se a s patřičnou dávkou nespokojeného nářku důstojně odkráčela.
„Omlouvám se. Není zrovna moc společenská.“
Usmál se. „To nic. Můj kocour Wolverine taky občas umí být příšerně mrzutý.“
„Wolverine?“ Zvedla jsem obočí.
Jeho překrásný úsměv vystřídal klukovský úšklebek, který mu (jakkoli je to nepochopitelné) slušel ještě víc. „Přesně tak. Vybral si mě v tercii, to jsem zrovna procházel obdobím X-Menů.“
„To by vysvětlovalo, proč je tak mrzutý.“
„No, mohl dopadnout i hůř. Rok předtím jsem ujížděl na Spider-Manovi. Určitě by skončil jako Spidey nebo Peter Parker.“
„Váš kocour s vámi očividně hodně vytrpí.“
„Mluvíš mu z duše!“ Znovu se zasmál a mně dalo hodně práce, abych se nezačala hystericky chichotat jako dvanáctka na koncertě klučičí kapely. Páni, já s ním flirtuju! Zachovej klid. Neříkej ani nedělej nic dementního.
„A co vy tady děláte?“ zeptala jsem se, abych přehlušila svůj slaboduchý vnitřní monolog.
„Píšu haiku.“ Zvedl ruku a já si poněkud opožděně všimla, že v ní drží fantastický a určitě šíleně drahý notes vázaný v kůži. „Před úsvitem tady venku nacházím inspiraci, když jsem sám.“
„Ježíši, to se moc omlouvám. Nechtěla jsem vás rušit. Tak já půjdu, na shledanou.“ Zamávala jsem (jak dětinské) a chtěla si dát odchod, ale on mě volnou rukou chytil za zápěstí.
„Nechoď pryč. Inspiraci nacházím i v jiných věcech, než je samota.“
Jeho dotek mě hřál a napadlo mě, jestli cítí, jak se mi zrychlil tep. „Já vám ale nechci být na obtíž.“
„Žádný strach, na obtíž mi ani zdaleka nejsi.“ Stiskl mi zápěstí a pak ho (bohužel) pustil.
„Hmm, takže haiku.“ Úplně mě rozhodil, a tak jsem se zoufale snažila vrátit k neutrálnímu výrazu. „To je asijská forma básně, která má pevně daný počet slabik, ne?“
Hned jsem byla ráda, že jsem loni projednou dávala pozor, když jsme s paní učitelkou Wieneckeovou probírali v literatuře poezii. Jeho úsměv totiž stál za to.
„Správně. Já mám nejradši klasický typ, který má pět, sedm a zase pět slabik.“ Odmlčel se a jeho výraz se neznatelně proměnil. Objevilo se v něm něco, z čeho mě zašimralo v břiše. Zadíval se krásnýma tmavýma očima přímo do mých. „A když už mluvíme o inspiraci… Mohla bys mi pomoct.“
„No jistě, moc ráda.“ Ulevilo se mi, že mluvím celkem klidně, což byl přesný opak toho, jak jsem se cítila.
Aniž ode mě odtrhl zrak, vztáhl ruku a lehce se dotkl mého ramene. „Máš tady Nyktino znamení.“
Neznělo to jako otázka, ale stejně jsem přikývla. „Ano.“
„Rád bych si ho prohlédl. Kdyby ti to nevadilo.“
Zachvěla jsem se. Zdravý rozum mi říkal, že chce moje tetování vidět jen proto, že je trapně neobvyklé. Nesnaží se mě svádět nebo tak. Nejsem pro něj nic víc než dítě, malá holka, mládě se zvláštním znamením a neobvyklými schopnostmi. Tohle říkal zdravý rozum. Jenže jeho oči, hlas, způsob, jakým mě hladil po rameni – to všechno svědčilo o pravém opaku.
„Ukážu vám ho.“
Měla jsem na sobě svoje oblíbené černé semišové sako, které mi perfektně padlo, a pod ním tmavě fialové tílko. (Ano, je konec listopadu, ale od té doby, co mě označili, necítím chlad stejně jako dřív. To je u mláďat normální.) Začala jsem si sako sundávat.
„Počkej, pomůžu ti.“
Stál hodně blízko, přede mnou, kousek ke straně. Pravou rukou sevřel límec saka a stáhl mi ho z ramen až k loktům.
Správně se měl hned podívat na částečně odhalené rameno a prohlížet si tetování, jaká se ještě nikdy na nikom neobjevila, ani na mláděti, ani na upírovi. Jenže on se mi dál díval do očí. A vtom se se mnou začalo dít něco zvláštního. Už jsem si nepřipadala jako hloupá, rozklepaná, naivní puberťačka. Jeho pohled objevil někde hluboko ve mně ženu a probudil ji. Zničehonic jsem pocítila dosud nepoznanou klidnou sebedůvěru. Zvolna jsem zvedla ruku a stáhla si ramínko žebrovaného tílka. Ani na vteřinu jsem přitom neodvrátila pohled. Potom jsem si odhrnula dlouhé vlasy, zaklonila hlavu a trochu se natočila, aby si mohl prohlédnout zadní stranu mého ramene, až na úzké ramínko černé podprsenky úplně nahé.
Ještě pár vteřin mi hleděl do očí a já na odhalené části prsou a zad ucítila studený dech noci a dotek dorůstajícího úplňku. Loren s jasným úmyslem přistoupil ještě o kousek blíž, vzal mě za paži a zadíval se na rameno.
„Neuvěřitelné.“ Mluvil tak tiše, že téměř šeptal. Špičkou prstu jemně obkreslil složitý spirálovitý vzor, který byl až na vpletené cizokrajné runy v podstatě stejný jako znamení na mém obličeji. „Nikdy jsem nic takového neviděl. Jako by se do naší doby náhle přenesla starověká kněžka. Dostalo se nám ve tvé osobě velkého požehnání, Zoey Redbirdová.“
Vyslovil moje jméno jako modlitbu. Z kombinace jeho hlasu a doteku mi naskočila husí kůže a já se zachvěla.
„Promiň, musí ti být zima.“ Jemně, ale rychle mi navlékl zpátky ramínko tílka i sako.
„Netřásla jsem se zimou.“ Slyšela jsem se jako zdálky a nevěděla jsem, jestli mám na sebe být pyšná, nebo jestli by mě moje vyzývavost měla šokovat.
Mléčné hedvábí
Jen dotknout se, ochutnat
V měsíčním svitu
Zarecitoval báseň a přitom ze mě nespouštěl oči. Jindy tak jistý a dokonalý hlas nabral hlubší tón a zdrsněl, jako kdyby se jen stěží dral staženým hrdlem. Připadalo mi, že hřeje, protože jsem najednou byla celá rozpálená a krev se mi řítila žilami jako ohnivá bystřina. Zašimralo mě na stehnech a nemohla jsem popadnout dech. Jestli mě políbí, rozletím se na kousíčky. Ta myšlenka mnou otřásla tak silně, že jsem bezděky vyhrkla: „To jste složil právě teď?“
Zavrtěl hlavou a na rtech se mu mihl lehounký úsměv. „Ne. Napsal to před mnoha sty lety jeden japonský básník. Popsal, jak vypadá jeho milenka nahá za svitu měsíce.“
„Je to krásné.“
„Ty jsi krásná,“ řekl a pohladil mě po tváři. „A dnes v noci jsi mě inspirovala. Děkuji.“
Naklonila jsem se k němu a jeho tělo jasně zareagovalo. Nemám v tomhle ohledu moc zkušeností. Zatraceně, vždyť jsem pořád ještě panna. Ale úplně tupá nejsem (aspoň většinou). Poznám, když se mužskému líbím. A tomuhle mužskému jsem se zrovna teď rozhodně líbila. Zachytila jsem jeho ruku, přitiskla si ji ke tváři a zapomněla na celý svět, včetně Erika a faktu, že Loren je dospělý upír a já jen mládě. V duchu jsem si vší silou přála, ať mě políbí, ať mě zase pohladí. Vpíjeli jsme se do sebe pohledem a oba mělce dýchali. A najednou, ve vteřině, už jeho oči nebyly temné a plné vzrušení, ale temné a rezervované. Odtáhl dlaň a ustoupil. Ztráta kontaktu mě zamrazila jako závan ledového větru.
„Rád jsem tě zase viděl, Zoey. A ještě jednou děkuji, žes mi ukázala svoje znamení.“ Zdvořile a formálně se usmál. Mírně pokývl, ale působilo to spíš jako uctivá úklona. Pak odešel.
Nevěděla jsem, jestli mám zklamaně zaječet, zahanbeně se rozbrečet nebo naštvaně zařvat. Strašně se mi třásly ruce. Zamračila jsem se a s podrážděným mumláním vyrazila ke kolejím. Tohle byl stav nouze, který vyžaduje okamžitou konzultaci s nejlepší kamarádkou.
